8
26. srpna 2006 v jednom
přímořském městě prefektury Kanagawa
Osmnáct až do smrti
V tuhle chvíli zrovna pilně trénuju na závod v triatlonu. Poslední dobou se soustředím hlavně na cyklistiku. Na pobřeží v Oiso mají „Pacifickou pobřežní cyklostezku" (název má sice honosný, jenže je rozsekaná do tolika krátkých úseků, že se po ní nejezdí nijak skvěle), a já na ní dennodenně hodinu až dvě usilovně šlapu podél moře v silném bočním větru. Taky od toho mám od stehen po boky svaly ztuhlé na kost.
Když na závodním kole sešlapujete pedál, současně na protilehlé straně vědomě vytahujete nohou druhý. Podobným současným sešlapáváním a zvedáním zvyšujete rychlost. Snažím se nechat nohy rotovat tak plynule, jak to jenom jde. Takovéhle „vytahování" nohou je zvlášť důležité při vyjíždění dlouhých svahů. Protože ale svaly, které se ho účastní, v běžném životě skoro nevyužijete, při usilovném cyklistickém tréninku se vám nevyhnutelně unaví a ztuhnou. Ráno trénuju cyklistiku a večer chodím běhat. Cvičím se tím, abych zvládnul běžet i na úplně ztuhlých nohou. Což samozřejmě není nijak zvlášť příjemná činnost. Nemůžu si ale stěžovat. Takové to totiž bude i při vlastním závodě.
Na nácvik cyklistiky mám před triatlonovým závodem všeho všudy pár měsíců. Proti běhu a plavání jsem nikdy nic neměl, a proto se těmhle činnostem věnuju docela samozřejmě i mimo závody, pro trénink cyklistiky to ale neplatí ani v nejmenším. Jedním z důvodů, proč je mi z jízdy na kole tak těžko, je i fakt, že je k ní potřeba „nástroje". Kromě samotného kola ještě i nejrůznější příslušenství, jako třeba helmu nebo speciální cyklistické boty. A všechno to vybavení a součástky kola je potřeba i náležitě opečovávat. Jenže já jsem na podobné „údržby nástrojů" odjakživa levý. Navíc si musím najít i relativně bezpečnou trasu, na které do toho budu moci pořádně šlápnout, a zdlouhavě se k ní dopravovat. Což je pěkná otrava.
K tomu si můžeme připočíst i strach. Než se dostanu někam, kde se dá pořádně jezdit, musím na kole projíždět městskou zástavbou. Pocity, které mívám, když kličkuju mezi auty s oběma botama pevně uchycenýma na pedálech velice citlivého sportovního kola s úzkými galuskami (už i jen malá nerovnost s vámi pěkně zacvičí), ty asi pochopí jen ten, kdo to sám zažil. Lze si na to do určité míry zvyknout, jak se člověk postupně otrkává. Naučíte se i pár fíglů. Ale už několikrát jsem zažil chvíle, kdy to bylo jen o fous, a lil se ze mne studený pot.
Úzko mi bývá i při tréninku, když se řítím do ostrých zatáček tak, abych co nejmíň ztrácel rychlost. Pokud pořádně neudržím směr a nevyberu zatáčku ve správném náklonu, převrátím se, anebo narazím někam do zdi. Limity toho, co si ještě můžu v tomhle směru dovolit, si musím ozkoušet sám na sobě. Obzvlášť nahnáno mívám, když se řítím velkou rychlostí z kopce po silnici mokré od deště. Při závodech s velkou účastí je v takovou chvíli už jen krůček k hromadné nehodě.
Jelikož nejsem lehkomyslný člověk, a ani zvlášť nemiluju soupeření v rychlosti, mám s touhle stránkou cyklistických závodů problémy. A proto ze tří triatlonových disciplín, sestávajících z plavání, jízdy na kole a běhu, právě cyklistický trénink odkládám, jak se dá. Tahle část triatlonu je pochopitelně moje slabina. I když se pak při běhu, který následuje, snažím ztrátu dohnat, na mizerných deseti kilometrech to jde jenom těžko. A proto se teď celou vůlí soustředím na cyklistický trénink. Dnes máme prvního srpna. Do prvního října, kdy se koná závod, tedy zbývají přesně dva měsíce. Nejsem si jistý, jestli se mi za tu dobu podaří vytrénovat ty speciální svalové skupiny, musím si ale na kolo aspoň pořádně zvyknout.
Jezdím na titanovém sportovním kole Panasonic. Je lehounké jako pírko. Používám ho už sedm let. I na přehazování převodů jsem si zvykl tak, jako by to byla má vlastní tělesná funkce. Báječný stroj. Přinejmenším tedy jeho kvality vysoce převyšují schopnosti jezdce. Nijak to kolo nešetřím, ale nikdy s ním nenastaly žádné potíže. Triatlon jsem na…
