5
3. října 2005 Cambridge, Massachusetts
I kdybych tehdy nosil vlasy do ohonu
Nepříjemných dnů, kdy se vám skoro zachce všechno proklít, bývá v okolí Bostonu během léta několik. Pokud je ale přetrpíte, není už zbytek tak hrozný. Jak zámožnější obyvatelstvo odjede před horkem do Vermontu nebo na mys Cod, ulice se vylidní, a to je docela příjemné. Na promenádách vrhá stromořadí svůj ostře vyrýsovaný, chladivý stín, a na oslnivě se lesknoucí říční hladině pilně trénují na regatu studenti z Harvardu nebo Bostonské univerzity. Dívky si rozprostřou na trávnících osušky, pustí si do uší walkman nebo iPod, a pak se opalují v bikinách, které dávají štědře vyniknout jejich půvabům. Obchody se zmrzlinou vyjedou s pojízdnými prodejnami. Někdo s kytarou zpívá starší kousek od Neila Younga. Dlouhosrstí psi se ženou aportovat létající talíř a nekoukají přitom napravo nalevo. Podvečerem se řítí po nábřeží řeky červenohnědý Saab, kabriolet s kýmsi, kdo vypadá nejspíš na psychiatra z řad stoupenců demokratické strany.
Vládu léta ale nakonec začne pomalu a váhavě střídat krátký a nádherný podzim, tolik typický pro Novou Anglii. Hluboká, impozantní zeleň všude kolem nás začne po krůčcích ustupovat zastřenému zlatu. A když pak dojde k tomu, že si začínám přes běžecké šortky oblékat ještě i delší sportovní kalhoty, víří už vanoucím větrem suché listí a o asfalt suše cvrnkají padající žaludy. To pak všude vidíte jako v horečce pobíhat přičinlivé veverky, které se snaží zajistit si zásobu potravy na zimu.
Skončí Halloween a rázem nastupuje zima: bez průtahů, bez řečí a neodvratně, jako nějaký schopný daňový výběrčí. Než se kdo naděje, zamrzne řeka silnou vrstvou ledu a s regatami je utrum. Kdo by chtěl, mohl by se teď bez problémů dostat na druhý břeh řeky po svých. Stromy jsou holé do posledního lístečku a jejich tenké větve o sebe ve větru narážejí se zvukem, který připomíná chrastění vysušených kostí. Úplně nahoře v korunách je vidět veverčí hnízda. Jejich obyvatelům se už uvnitř dozajista zdá nějaký poklidný sen. Ze severu přitáhnou hejna krásných a ani trochu plachých bernešek velkých (přesně tak, tam na severu je ještě mnohem větší zima než tady). Vítr nad řekou je studený a ostrý jako čerstvě nabroušená sekerka. Dny se kvapem krátí a mraky rychle houstnou.
Natáhneme si rukavice, až po uši narazíme vlněné čepice, dokonce dojde i na kukly na obličej. A přesto má člověk promrzlé prsty a uši ho zimou jen jen pálí. Mrazivý vítr se ale ještě dá snést. Mnohem horší jsou ty spousty sněhu. Napadlé hromady se přes noc změní v ohromnou masu hladkého ledu, který pevně uzavře cesty. A nám nezbývá, než dát běhání sbohem a místo toho začít chodit plavat do krytého bazénu, nebo se posadit na ten příšerný rotoped a s vypětím všech sil čekat, až přijde jaro.
Ta řeka se jmenuje Charles. Lidé k ní přicházejí a jejich život se pak kolem řeky různým způsobem točí. Jen tak bloumají sem a tam, věnčí psy, jezdí tu na kolech, chodí běhat, nebo se nadšeně prohánějí na kolečkových bruslích (upřímně řečeno, nechápu, jak taková hrůza může někoho nadchnout). Stahují se k řece, která na ně působí jako magnet.
Možná, že každodenní pohled na spoustu vody je činnost, která má pro lidstvo svůj velký význam. Výraz „pro lidstvo" je asi dost nadnesený, ale pro mne samotného to tedy veliký význam určitě má. Pokud nějakou dobu nemám možnost dívat se na vodu, připadám si, jako bych postupně něco ztrácel. Půjde nejspíš o podobný pocit, jaký má člověk milující hudbu, když z nějakého důvodu ztratí na dlouhou dobu možnost ji poslouchat. Snad na tom má svůj podíl i fakt, že jsem se narodil a vyrůstal v těsné blízkosti moře.
Hladina se den po dni sotva znatelně mění, mění se odstíny, tvary vln, proudění i rychlost. Roční doby nezvratně proměňují vzhled rostlin a zvířat, jež mají v říčním okolí domov. Mraky nejrůznějších rozměrů a tvarů se vynořují odnikud a zase mizí, na hladinu dopadá sluneční svit a jeho pomíjivá bělost se na ní odráží, někdy jasně a zřetelně, jindy je…
