9
V pondělí Midori nepřišla do školy. Přemýšlel jsem, co se to asi děje. Od doby, co mi volala naposledy, už uplynulo celých deset dní. Řekl jsem si, že jí zavolám, ale pak jsem si vzpomněl, jak mi říkala, že se ozve, a rozhodl se čekat dál.
Ve čtvrtek jsem v jídelně potkal Nagasawu. Přisedl si ke mně se svým tácem a ještě jednou se mi omluvil.
„To nic, vždyť jsi mě báječně pohostil,“ řekl jsem. „Byla to ale hodně divná oslava, to ti řeknu.“
„To je teda fakt,“ řekl on. Pak jsme chvíli mlčky jedli.
„Omluvil jsem se Hacumi,“ povídá zase.
„Už taky bylo na čase,“ povídám já.
„A k tobě jsem se taky nechoval vůbec hezky, promiň.“
„Co to s tebou je, že máš takové výčitky svědomí? Není ti špatně?“
„Možná,“ řekl a párkrát pokýval hlavou. „Tys prej radil Hacumi, ať se se mnou rozejde.“
„Myslíš, že nemám pravdu?“
„Asi jo.“
„Je to báječná holka,“ řekl jsem mezi polévkou.
„Já vím,“ vzdychl Nagasawa. „Pro mě až moc.“
Spal jsem zrovna jako zabitý, když se ozval bzučák ohlašující telefonáty. Byl jsem právě uprostřed nejtvrdšího spánku, a tak jsem nejdřív nechápal, co se děje. Připadalo mi, že mám v hlavě všechno nasáklé vodou a oteklé. Hodinky ukazovaly čtvrt na sedm, ale nebylo jasné, jestli ráno, nebo večer. Nevzpomínal jsem si, kolikátého je, ani co je dnes za den. Na dvoře na stožáru ale nevisela vlajka, takže byl nejspíš večer. Konečně ty taškařice s vlajkou byly taky jednou k něčemu dobré.
„Ahoj, Tóru, máš čas?“ zeptala se Midori.
„Co je dneska za den, prosím tě?“
„Pátek.“
„A je večer, nebo ráno?“
„Cože? Ty seš fakt neuvěřitelnej. Je skoro čtvrt na sedm večer.“
Takže večer. Aha, četl jsem si v posteli knížku a usnul přitom. Pátek? Zamyslel jsem se. V pátek na brigádu nechodím. „Čas bych měl. Kde seš teď?“
„Na Uenu. Nepočkal bys na mě na Šindžuku?“ Dohodli jsme si přesné místo a čas a zavěsili.
Když jsem dorazil do DUGu, Midori tam už seděla na samém konci baru a pila. Měla na sobě bílý pomačkaný pánský kabát, žlutý svetr a džíny. Na zápěstí dva náramky.
„Co to piješ?“ zeptal jsem se.
„Toma Collinse.“
Objednal jsem si whisky se sodou a všiml si, že má Midori u nohou položenou velikou tašku.
„Trochu jsem teď cestovala. Právě jsem se vrátila.“
„A kdes byla?“
„V Naře a v Aomori.“
„Na jeden zátah? Vždyť je to každý úplně jiným směrem,“ podivil jsem se.
„Jasně že ne najednou. Jsem sice praštěná ažaž, ale tolik zase ne. Jela jsem nejdřív se svým klukem do Nary a pak sama do Aomori.“
Lokl jsem si whisky a Midori si připálila marlborku.
„Byl pohřeb hodně náročnej?“
„To byla spíš legrace. Už to pro nás byla rutina. Oblíkneš si černý kimono, nasadíš důstojnej výraz, posadíš se a díváš se, jak lidi okolo tebe kmitaj a zařizujou. Příbuzný, známý, sousedi z okolí. Nakoupěj saké, obstaraj suši, utěšujou tě, brečej, dělají binec, rozesílají parte, prostě pohoda.
Hotovej piknik. Když to srovnám s tou každodenní otročinou ve špitále, byl to naprostej piknik. Víš co, my jsme byly se sestrou už tak utahaný, že jsme ani nemohly brečet. Fakt, byly jsme úplně prázdný a nevyšla z nás jediná slza. Lidi okolo nás pak začali mít řeči, že prej jsme tak cynický, že ani neumíme plakat. Mohly jsme sice dělat, že brečíme, ale to jsme prostě zavrhly. Uráželo by nás nutit se do breku jenom proto, že se to od tebe čeká. Na tom jsme se obě shodly, i když se od sebe se sestrou jinak hrozně lišíme.“
Midori zacinkala náramky, přivolala číšníka a objednala si ještě jednoho Toma Collinse a pistácie.
„Když bylo po pohřbu a všichni se rozešli domů, zůstaly jsme se sestrou až do rána vzhůru a vypily skoro dva litry saké. Pak jsme jednoho po druhým zdrbly všecky pohřební hosty. Tenhle je debil, tamten naprostá nula, další jsou čuby prašivý, prasata, pokrytci nebo zloději. Nevěřil bys, jak nám to zvedlo náladu.“
„Ale jo.“
„Pak jsme úplně namol zalezly pod deku a spaly jako zabitý. To si neumíš představit, jak skvěle se nám spalo. Telefony jsme nechávaly, ať si zvoněj. Ráno jsme si objednaly suši a pak jsme uspořádaly rodinnou poradu. Rozhodly jsme se, že na chvíli zavřeme obchod a budeme si užívat. Vždyť jsme se zatím jen dřely jako tažný muly. Toho už bylo dost. Sestra chtěla bejt zase chvíli se snoubencem a já jsem se rozhodla, že pojedu s mým klukem do Nary a tam budeme tak dva dny šoustat jak o život.“ Midori naráz zmlkla a poškrábala se za uchem. „Sorry, už si nevidím do pusy.“
„To nic. Takže jste jeli do Nary.“
„Jo. To město mám odjakživa moc ráda.“
„A šoustali jste jako o život?“
„Ani jednou,“ vzdychla si Midori. „Jakmile jsme dorazili do hotelu a položili kufry na podlahu, dostala jsem menstruaci.“
Nezadržitelně jsem se rozesmál.
„Moc se nesměj, abys věděl. Přišlo mi to o celej tejden dřív, než mělo. Úplně jsem se z toho rozbrečela. Asi se mi to rozhodilo ze všeho toho stresu předtím. A můj kluk je děsnej pruďas a strašně se naštval. Ale co jsem s tím asi měla dělat? Já za to přece nemohla. Navíc je to u mě vždycky
hrozná síla. První dva dny se mnou nikdy nic není. Radši se mi v tu dobu vždycky vyhni.“
„Dobře, ale jak to poznám?“
„Tak já si vždycky první dva tři dny budu brát červenou čepici, jo?“ zasmála se Midori. „Až uvidíš, že mám něco takovýho na hlavě, nemluv na mě, ani kdybys mě zrovna potkal, a rychle uteč.“
„Takovou čepici by možná měly nosit všechny ženský,“ povídám. „A co jste pak dělali v Naře?“
„Krmili jelínky a procházeli se až do aleluja. A pak jsme se pohádali a od tý doby se neviděli. Dva dny jsem se pak poflakovala po Tokiu a potom sama odjela do Aomori, abych si trochu zvedla náladu. Mám kamarádku v Hirosaki, u ní jsem pobyla asi dva dny a nakonec si projela Šimokitu a Tappi a tak. Bylo tam nádherně. Jednou jsem o tom kraji psala přílohu k mapě. Byls tam někdy?“
Řekl jsem, že ne.
„Moc jsem přitom na tebe vzpomínala,“ řekla Midori, usrkla z Toma Collinse a rozlouskla si pistácii. „Hrozně jsem si přála, abys tam byl se mnou.“
„A proč?“
„A proč?“ zeptala se Midori nechápavě. „Jak to myslíš, a proč?“
„No proč jsi na mě tak myslela?“
„No přece proto, že tě mám ráda! Jakej by to mělo mít jinej důvod? Nebo si myslíš, že někdo pojede někam s člověkem, kterýho nesnáší?“
„Jenže ty máš přece kluka, tak jak můžeš myslet ještě na mě?“ řekl jsem a napil se pomalu whisky.
„Takže když mám kluka, nesmím už myslet na tebe?“
„Ale ne, to jsem nechtěl říct, jenže…“
„Tóru, já tě varuju,“ zvedla Midori ukazováček. „Za poslední měsíc se toho ve mně nastřádalo víc než dost, a teď se to spolu všechno mísí. Dej si velikej pozor na to, co mi říkáš. Ještě jedna podobná pitomost, a dočista se ti tady rozbrečím, že mě celej večer nezastavíš. To doufám nechceš. Já vždycky brečím jako zvíře a je mi přitom úplně jedno, co se děje kolem.“
Přikývl jsem a dál už neříkal nic. Objednal jsem si další whisky se sodou a pustil se do pistácií. Na pozadí zvuků šejkru, cinkání sklenic a vrčení stroje na výrobu ledu právě hrála nějaká stará milostná píseň od Sarah Vaughan.
„Ještě víc se to mezi mnou a mým klukem přiostřilo od tý příhody s tamponem,“ povídá Midori.
„Příhody s tamponem?“
„No jo. Asi před měsícem jsme s ním a ještě pár jeho kamarádama seděli a pili, a já jsem vyprávěla, jak jedna paní od nás ze sousedství kejchla a vypadl jí tampon. To je docela vtipný, ne?“
„Je,“ rozesmál jsem se a přikývl.
„To si mysleli všichni. Ale on se naštval. Co prý vykládám takové neslušnosti. Prostě studená sprcha.“
„Hm.“
„On je jinak docela dobrej, ale v tomhle je strašně úzkoprsej,“ řekla Midori. „Dokáže ho naštvat, i když si vezmu jiný než bílý kalhotky.
Úzkoprsost až na půdu, co?“
„Hm. Ale to může bejt přece i otázka vkusu,“ řekl jsem. Dost mě udivovalo, jak se takový kluk mohl zamilovat do Midori, ale nahlas jsem nic neříkal.
„Cos celou dobu dělal ty?“
„Celkem nic, prostě jako vždycky,“ řekl jsem a pak jsem si vzpomněl na slib onanovat a myslet přitom na ni, který jsem jí dal. šeptem, aby to nikdo neslyšel, jsem jí o tom začal vypravovat.
Midori se celá rozzářila a luskla prsty. „Jaký to bylo? Šlo to dobře?“
„Najednou jsem se začal cejtit hrozně trapně, tak jsem toho nechal.“
„Přestal ti stát?“
„Jo.“
„To je škoda,“ podívala se na mě na okamžik Midori. „Nesmíš se tak stydět. Mysli klidně na co největší čuňárny. Fakt, úplně se odvaž. Víš co, já ti příště zavolám. A budu ti říkat třeba: Aaach…. To je skvělý…. Jo, tam…. Dost, už budu…. Ne, tohle ne…. A tak, rozumíš. A ty to přitom můžeš dělat.“
„Chtěl bych tě upozornit, že u nás máme telefon v hale, kudy pořád choděj nějaký lidi v celkem hojným počtu. Kdybych tam dělal, co mi navrhuješ, ředitel koleje mě osobně přijde umlátit.“
„To je blbý.“
„Ale ne. Prostě to budu muset nějak zvládnout sám.“
„Tak hodně zdaru.“
„Hm.“
„Možná byl problém v tom, že nejsem dost sexy?“
„To vážně ne,“ povídám. „Řekl bych, že v tomhle případě záleží hlavně na postoji.“
„Aha. Tak já mám nejcitlivější záda. Musíš mě na nich jemně hladit.“
„Dám na to pozor.“
„Nepůjdeme teď na nějakej ten pornofilm? Ale musí to bejt nějaký opravdu hard sado-maso,“ navrhla Midori.
Zašli jsme do úhoří restaurace na pár kousků úhoře a pak zapadli na Šindžuku do jednoho z mnoha mrňavých zaplivaných místních kin a zhlédli tři filmy pro dospělé. Podle novin, které jsme si opatřili, bylo tohle jediné kino, kde promítali i SM filmy. Celý biograf byl prolezlý nějakým neidentifikovatelným zápachem. Přišli jsme zrovna včas, právě začali promítat film, jaký jsme chtěli vidět. Byl o dvou sestrách, jedné sekretářce a druhé středoškolačce, které unesla, věznila a mučila nějaká banda. Pod hrozbou, že znásilní její mladší sestru, dělali sekretářce takové věci, až se z ní nakonec stala masochistka. Mladší sestra, která se na všechno musela dívat, se z toho pomátla. To byl zhruba celý děj. Napůl to bylo morbidní, napůl to byla nuda a spousta scén se vysloveně opakovala. Dost brzo mě to přestalo bavit.
„Bejt já tou mladší sestrou, tak bych se jenom z tohohle rozhodně nezbláznila. Na tohle bych se naopak ještě dívala, aby mi nic neuteklo,“ povídá mi najednou Midori.
„To nejspíš jo,“ řekl jsem.
„Nezdá se ti, že na to, že to má bejt středoškolačka a panna, má ta holka moc tmavý bradavky?“
„To rozhodně.“
Přímo ten film žrala. Musel jsem opravdu obdivovat, co všecko dokáže vyždímat za zábavu z jednoho lístku na něco takového.
Kdykoliv ji navíc něco napadlo, okamžitě mi to musela sdělit.
„No ty jo, podívej, co jí to dělá,“ nebo „Tři naráz, vždyť ji to roztrhne,“ nebo „Koukej, Tóru, tohle bych si někdy chtěla zkusit.“ A tak dál. Byla mnohem větší zábava sledovat místo filmu radši Midori. Když se o přestávce rozsvítilo, zjistili jsme, že je Midori jediná žena v sále. Nějaký mládenec, co seděl blízko nás a vypadal na studenta, se na Midori podíval a pak si odsedl, co nejdál to šlo.
„Hele, Tóru?“ zeptala se Midori. „Stojí ti, když se díváš na něco takovýho?“
„No, občas jo,“ povídám. „Proto se snad tyhle filmy taky točej, ne?“
„Takže když přijde nějaká scéna, začne všem v sále stát jako svíčka? Třicet nebo čtyřicet najednou? To je přece šílený.“
Taky se mi zdálo.
Druhý film byl už celkem normální, a o co byl normálnější, o to byl taky nudnější. Spíš než film to byla jedna hromada orálního sexu: felace, cunnilingus, devětašedesátky… Jakmile se něco z toho objevilo na plátně, začaly se z reproduktorů na celé kino rozléhat neuvěřitelně hlasité mlaskavé a čvachtavé zvuky. Jak jsem je tak poslouchal, musel jsem se zas jednou sám sebe ptát, na jaké neuvěřitelné planetě jsem se to vlastně octl.
„To by mě zajímalo, kdo vymyslel tyhle zvukový efekty,“ řekl jsem Midori.
„Mně se moc líběj,“ řekla Midori.
Dočkali jsme se dokonce i zvuku, jak se penis zasouvá tam a zpátky do vagíny. Ani jsem nevěděl, že takový zvuk vůbec existuje. Chlap hekal, ženská vzdychala a volala „aaach“, nebo „víc!“ nebo něco podobně originálního, postel vrzala a tak to šlo pořád dál. Midori se nejdřív dívala s velkým zájmem, ale tohle nakonec otrávilo i ji a navrhla, ať jdeme pryč. Vstali jsme, vyšli ven a zhluboka si oddechli. Nikdy předtím mi vzduch na Šindžuku nepřipadal tak osvěžující.
„To bylo výborný, co?“ řekla Midori. „Zas bych někdy šla.“
„A nepřipadá ti, že je to pořád dokola to samý?“
„Co naděláš. Všichni přece děláme to samý pořád dokola.“ Když jste se nad tím zamysleli, měla vlastně pravdu.
Pak jsme ještě jednou zašli do baru a popíjeli. Já si dal whisky, Midori tři nebo čtyři sklenice nějakého pochybného koktejlu. Když jsme vyšli ven, usmyslela si Midori, že chce lézt po stromech.
„Tady žádný nejsou. A i kdyby, v tomhle stavu bys stejně nevylezla ani na pařez,“ povídám jí.
„Ty seš vždycky tak ukrutně chytrej a každýho tak skvěle usadíš,“ řekla Midori. „Já jsem opilá, poněvadž jsem se chtěla opít. Tak neměj řeči. Na nějakej strom já ještě vždycky vylízt svedu. Vylezu na vrchol nejvyššího stromu, co najdu, usadím se tam jako cikáda a počurám všechny okolo.“
„Chceš někam na záchod?“
„Jo.“
Vyprovodil jsem Midori k placenému záchodu u šindžuckého nádraží, vhodil do otvoru u dveří drobné a pak si koupil v trafice večerník, začetl se do něj a čekal, až bude Midori hotová. Ale pořád nic. Po čtvrthodině jsem si už začal dělat trochu starosti a zrovna se chtěl podívat, co se stalo, když konečně vyšla ven. Byla trochu pobledlá.
„Promiň. Já jsem tam usnula.“
„Je ti dobře?“ zeptal jsem se a přehodil přes ni svůj kabát.
„Moc ne.“
„Doprovodím tě domů,“ řekl jsem. „Hezky se vykoupeš a pak už budeš moct spát. Jsi moc unavená.“
„Nechci domů. Nikdo tam není. Nechci spát sama v prázdným domě.“
„Ach jo,“ řekl jsem. „Tak co chceš dělat?“
„Půjdeme do nějakýho hotelu poblíž, obejmeme se a usneme. A budeme spát až do rána. Pak se někde nasnídáme a půjdeme do školy.“
„To jsi měla v plánu už od začátku, když jsi mi telefonovala, co?“
„Jo.“
„Myslím, žes radši měla zatelefonovat svýmu klukovi. Tohle se prostě nedělá. Na takový věci jsou přece milenci.“
„Já ale chci bejt s tebou.“
„To nejde,“ řekl jsem důrazně. „Za prvý, musím se do dvanácti vrátit na kolej. Jinak z toho kouká neomluvená celonoční absence. To jsem zažil jednou, a podruhý o to už nestojím. Za druhý, jakmile si lehnu k holce do postele, nebudu pochopitelně chtít zůstat jen u toho ležení. V tom se prostě neumím ovládat. Přestal bych se ohlížet na to, že to třeba nechceš.“
„Praštil bys mě, svázal a znásilnil zezadu?“
„Hele, tohle neměl bejt vtip.“
„Ale já si teď připadám sama. Strašně sama. Vím, že se k tobě nechovám dobře. Pořád po tobě něco chci, a nic ti za to nedávám. Vyprávím ti, co mi slina na jazyk přinese, telefonuju ti a tahám tě s sebou. Jenže já kromě tebe nemám nikoho jinýho, s kým bych tohle všechno mohla dělat. Za celejch dvacet let, co jsem na světě, jsem ani jednou nedostala opravdu přesně to, co chci. Ani táta, ani máma mě nikdy nevyslechli, a můj kluk na to prostě není. Když si s ním začnu povídat po svém, naštve se. A pak se pohádáme. Ty jsi opravdu jediný, komu tohle všechno můžu říct. Já jsem teď úplně na dně, strašně bych chtěla jít spát a poslouchat, jak mi přitom někdo říká něco hezkýho. Jenom tohle, nic víc. Až se probudím, budu v pořádku a nikdy už po tobě nebudu nic takovýho chtít. Nikdy. Pak už budu jenom hodná holka.“
„Nevím, jak bych ti mohl pomoct.“
„Prosím. Jinak si tady sednu a budu celej večer brečet jako želva. A vlezu do postele s prvním člověkem, co půjde okolo.“
Nedalo se nic dělat: zavolal jsem Nagasawovi na kolej a poprosil ho, jestli by nějak nezařídil, aby to vypadalo, že jsem se do večerky vrátil. Že jsem zrovna s jednou holkou. Řekl, že mi rád pomůže. „Vrátím prostě tvoji jmenovku do oddílu Přítomni a nemusíš si už dělat žádnou starost. Hezky si to užij a zejtra ráno tě pustím dovnitř svým oknem,“ slíbil.
„Díky moc, máš to u mě,“ řekl jsem a zavěsil.
„Dobrý?“ zeptala se Midori.
„Jakžtakž jo,“ vzdychl jsem.
„Tak pojď na disko! Času máme ještě dost.“
„Myslel jsem, že jsi unavená a na pokraji zhroucení.“
„Na tohle ne.“
„Ach jo,“ řekl jsem.
Opravdu, jen jsme vešli do sálu a začali tancovat, dělalo se Midori postupně líp a líp. Pak vypila dvě sklenice whisky s kolou a tancovala po parketu, až se jí na čele perlil pot.
„To je vono!“ řekla Midori, když jsme si šli trochu vydechnout ke stolu.
„Už dávno jsem si takhle nezatancovala. Vypadá to, že pohyb člověka nějak psychicky uvolní.“
„Mně ale připadáš uvolněná, kdykoliv tě vidím.“
„To se ti bohužel jenom zdá,“ zavrtěla s úsměvem hlavou. „No, už je mi líp a mám hlad. Šel bys na pizzu?“
Zašel jsem s ní do své oblíbené pizzerie a objednal točené pivo a ančovičkovou pizzu. Neměl jsem velký hlad, a tak jsem snědl jenom čtyři z dvanácti dílků pizzy. Celý zbytek potom zmizel v Midori.
„Ty ses teda rychle zotavila, poslouchej. Před chvíli jsi ještě byla celá zelená a rozklepaná,“ řekl jsem užasle.
„To proto, že mě konečně někdo vyslyšel,“ řekla Midori. „Postavilo mě to na nohy. Ta pizza je dobrá, co?“
„Hele, u vás doma teď vážně nikdo není?“
„Ne. Sestra šla spát ke snoubenci, protože se v noci hrozně bojí doma, když tam nejsem.“
„Tak nepůjdeme do žádnýho hotelu,“ řekl jsem. „Z toho člověk akorát dostane depresi. Vykašleme se na hotel a půjdeme k tobě. Najde se tam pro mě nějaký místo na spaní?“
Midori chvilku přemýšlela a nakonec kývla. „Tak dobře. Přespíme u nás.“
Nastoupili jsme do vlaku a po trati Jamanote dojeli do Ocuky. Na roletě knihkupectví Kobajaši byl přilepen nápis Dočasně zavřeno. Zvedli jsme ji a vešli dovnitř. Vypadalo to, že jsme první příchozí po dlouhé době. Uvnitř bylo tma a bylo cítit starý papír. Police byly napůl prázdné, a skoro všechny časopisy svázané do balíků a připravené k vrácení. Oproti mé minulé návštěvě to tu mnohem víc zelo prázdnotou. Byla tu zima. Obchod připomínal starý vysloužilý lodní vrak, zanechaný na pobřeží.
„Vy to tu chcete nadobro zavřít?“
„Rozhodly jsme se to prodat,“ řekla Midori. „Prodáme krám a peníze si se sestrou rozdělíme. A pak si budeme žít každá po svým, nezávisle na komkoliv. Sestra se chce napřesrok vdávat a mně zbejvaj ještě tři roky na vysoký škole. Na to by mi měly peníze vystačit. Navíc mám ještě příjmy z brigád. Prodáme to tu, najmeme si byt a nějakou dobu ještě budeme bydlet spolu.“
„Najde se nějakej kupec?“
„Myslím, že jo. Jeden známej by si rád otevřel obchod s vlnou, a už dřív se ptal, jestli bysme mu to tu nepřenechali,“ řekla Midori. „Ale stejně, chudák tatínek. Tolik se dřel, aby si ten obchod mohl otevřít, pak zase, aby splatil dluhy, a nakonec z toho nezbylo skoro nic. Rozplynulo se to jako pára.“
„Jsi tu přece ještě ty.“
„Já?“ řekla Midori a zvláštně se zasmála. Pak se zhluboka nadechla a vydechla. „Nestůjme tu a pojďme nahoru. Je tu trochu zima.“
Vyšli jsme do druhého patra. Posadila mě ke stolu a šla ohřát vodu ve vaně. Já zatím ohřál vodu v konvici a uvařil čaj.
Zatímco se rozehřívala vana, seděli jsme s Midori proti sobě u stolu a pili čaj. Pozorovala mě přitom s bradou v dlaních. Až na tikání hodin a občasného cvaknutí termostatu ledničky bylo úplné ticho. Byla skoro půlnoc.
„Tóru, ty máš fakt zajímavej obličej, když se na tebe tak dívám,“ řekla Midori.
„Fakt?“ pronesl jsem trochu dotčeně.
„Pro mě je sice pěknej obličej důležitej, ale jak se tak na tebe dívám, mám dojem, že bys mi stačil.“
„Taky si to občas musím říkat. Lepší už nebudu.“
„Nechtěla jsem tě urazit. Já nedovedu moc dobře vyjadřovat pocity. Pořád s tím mám problémy. Chtěla jsem ti prostě říct, že tě mám ráda. Ale to už jsem ti asi říkala.“
„Jo, to už jsi říkala.“
„Chci se toho zkrátka o klucích dozvědět co nejvíc,“ řekla Midori, vytáhla krabičku marlborek a jednu si zapálila. „Začínám od nuly a mám se toho hodně co učit.“
„Řek bych, že jo.“
„Málem bych zapomněla, nechceš zapálit vonnou tyčinku za tatínka?“ zeptala se Midori. Šel jsem s ní do místnosti, kde měli domácí buddhistický oltář, zapálil tyčinku a sepjal ruce.
„Víš co? Onehdá jsem se tu před tatínkovou fotkou svlíkla. Úplně do naha, a celá jsem se tátovi ukázala. Asi jako když se cvičí jóga. Koukej tatínku, to jsou moje kozy a to je moje kunda,“ řekla Midori.
„Proboha, a proč?“ zeptal jsem se ohromeně.
„Prostě jsem se mu chtěla ukázat. Jsem přece napůl z jeho spermie, ne? Proč by se na mě nemohl podívat? Koukej, tohle je tvoje dcera. Už jsem taky byla trochu opilá.“
„Hm.“
„Pak najednou přišla sestra. Právě jsem na tatínkovu posmrtnou fotografii roztahovala nohy. Sestra byla naprosto v šoku.“
„To se jí ani nedivím.“
„Tak jsem jí vysvětlila, o co jde. Svlíkni se taky, Momo, ukážeme se tátovi spolu. Ale ona nic. Koukala na mě jako na šílence a odešla. Ona je v tomhle trochu konzervativní.“
„Já bych spíš řekl, že je relativně normální,“ povídám.
„Hele, Tóru, jak ti připadal tatínek?“
„Neumím posoudit člověka na první pohled, ale rozhodně jsem se s tvým tátou tehdy necítil nepříjemně, naopak. Hodně jsem mu toho vyprávěl.“
„O čem třeba?“
„Třeba o Euripidovi.“
Midori se rozesmála na celé kolo. „Ty jsi blázen! Copak tohle někdo může vykládat umírajícímu člověku, kterýho vidí poprvé v životě?“
„Zato roztahovat nohy na fotku zesnulýho otce je naprosto normální, co?“
Midori se zasmála a uhodila do gongu na oltáři. „Dobrou noc, tatínku. My se teď budeme trochu bavit, tak se nedej rušit a pěkně spi. Už tě nic nebolí? Máš to za sebou a tvoje trápení je snad pryč. Kdyby tě to ještě bolelo, tak si jdi stěžovat k bohům. Hezky jim řekni, že už to přehánějí. Koukej to teď v ráji mamince pěkně dělat. Když jsem tě dávala vyčurat, viděla jsem, že se rozhodně nemáš za co stydět. Tak se pořádně snaž! Dobrou noc.“
Postupně jsme se vykoupali a převlékli se do pyžama. Půjčila mi jedno skoro nenošené po svém tátovi. Bylo mi trochu malé, ale lepší něco než nic.
Midori mi připravila ležení v pokoji s oltářem. „Nebudeš se bát nocovat před oltářem, že ne?“
„Nebudu, já mám svědomí čistý,“ usmál jsem se.
„Ale zůstaneš u mě a budeš mě objímat, dokud neusnu?“
„To víš, že budu.“
Vzal jsem Midori do náruče. Seděl jsem na samém okraji její malé postele, až jsem se bál, že každou chvíli spadnu. Pravou rukou jsem ji vzal okolo ramen a levou se opřel o pelest. Do nějaké lechtivé scény to tedy mělo opravdu hodně daleko. Můj nos se dotýkal jejího obličeje a jen občas mě na něm zašimraly její krátké vlasy.
„Povídej mi něco…,“ zaprosila Midori, hlavu přitisknutou k mé hrudi.
„A co?“
„Co chceš. Něco, co mě potěší.“
„Jsi moc prima.“
„Midori,“ řekla. „Řekni mi to i s mým jménem.“
„Jsi moc prima, Midori,“ opravil jsem se.
„A co je to moc?“
„Seš tak prima, že by to srovnalo hory se zemí a vysušilo moře.“ Zvedla hlavu a podívala se na mě. „Jsi originální, poslouchej.“
„Když to říkám, úplně taju,“ zasmál jsem se.
„Řekni mi něco ještě hezčího.“
„Mám tě moc rád, Midori.“
„Jak moc?“
„Jako medvěd na jaře.“
„Jako medvěd na jaře?“ zvedla Midori znova hlavu. „Co to má znamenat, jako medvěd na jaře?“
„Představ si, že jdeš na jaře po louce a naproti tobě jde roztomilý medvídě se sametovou srstí a zářivejma očima a povídá ti: Dobrý den, slečno, nešla byste se se mnou válet v trávě? A pak by tě vzalo do náruče a šli byste se natáhnout na kopec porostlej jetelem a leželi byste tak celej den. Co tomu říkáš?“
„Že je to moc hezký.“
„Tak takhle moc tě mám rád.“
Pevně se ke mně přitiskla. „To je nádherný, Tóru. A uděláš všechno, co po tobě budu chtít? A nenaštveš se?“
„To víš, že se nenaštvu.“
„A budeš na mě pořád hodnej?“
„To víš, že budu,“ řekl jsem a pohladil ji po jejích krátkých a jemných klukovských vlasech. „Nedělej si s ničím starosti, všechno bude v pořádku.“
„Ale já mám strach,“ řekla Midori.
Vzal jsem ji pevně kolem ramen. Za chvíli se jí začaly pravidelně zvedat a
zaslechl jsem oddechování. Tichounce jsem vstal, šel do kuchyně a otevřel si pivo. Vůbec se mi nechtělo spát, a tak jsem si řekl, že si něco přečtu, ale nikde nebyla ani jedna knížka. Možná by se něco našlo u Midori v pokoji, ale mohlo by ji to probudit.
Chvíli jsem se nudil u piva, když mě napadlo, že jsem vlastně v knihkupectví. Sešel jsem dolů, rozsvítil v krámě a prozkoumal regály. Knih, které mě zajímaly, bylo jen málo, a většinu z nich jsem už četl. Ale já se prostě okamžitě musel do něčeho začíst, a tak jsem si nakonec vybral Hesseho Pod koly, knížku s vybledlou vazbou, která zřejmě ležela v obchodě už delší čas. Peníze za ni jsem položil vedle pokladny. Aspoň trochu jsem tak pomohl Knihkupectví Kobajaši snížit zásoby zboží na odpis.
U kuchyňského stolu jsem se pak nad pivem dal do čtení. Už jsem tu knihu četl v prvním ročníku střední školy. A teď, po osmi letech, jsem ji najednou otevřel znovu, uprostřed hluboké noci v kuchyni své známé, na sobě trochu těsné pyžamo jejího zemřelého otce. Jen zvláštní shodou mnoha okolností mi zase přišla do ruky. Už bych se k ní jinak asi nevracel.
Až na pár trochu staromódních pasáží to ale vůbec nebyl špatný román. Seděl jsem ve ztichlé noční kuchyni a nadšeně četl řádek za řádkem. Na polici stála zaprášená láhev brandy. Nalil jsem si trochu do hrnku a napil se.
Brandy mě zahřálo, ale spát se mi stále ještě nechtělo. Něco před třetí ráno jsem se zašel podívat na Midori. Pořád spala jako dřevo. Asi byla opravdu hodně unavená. Za oknem svítila obchodní čtvrť. Její svit lehce osvětloval pokoj, jako by dovnitř svítil měsíc. Dopadal Midori na záda. Ani sebou nehnula, ležela jako ztuhlá mrazem. Jen zblízka bylo slyšet, jak oddychuje. Byla celý otec.
Vedle postele pohozená cestovní brašna, bílý kabát přehozený přes opěradlo židle. Na stole bylo všechno bezvadně srovnáno. Na zdi nad stolem visel kalendář se Snoopym. Rozhrnul jsem záclony a vyhlédl do liduprázdné ulice. Rolety všech obchodů byly spuštěny k zemi a před hospodou se k sobě tisklo několik prodejních automatů, jako by tam čekaly, až začne svítat. Vzduch občas rozechvělo sténání pneumatik kamionu. Vrátil jsem se do kuchyně, nalil si ještě jeden hrnek brandy a pokračoval ve čtení.
Když jsem dočetl, začínalo venku svítat. Uvařil jsem si instantní kávu, vzal blok a pero, co ležely na stole, a napsal vzkaz pro Midori: „Upil jsem vám trochu brandy, koupil si u vás v krámě Pod koly od Hesseho, a už musím jít, protože venku začíná svítat. Ahoj.“ A po chvilce váhání ještě „Moc Ti to sluší, když spíš.“ Pak jsem po sobě umyl hrnek, zhasl v kuchyni světlo, sešel po schodech, co nejtišeji nadzvedl roletu a proklouzl ven. Bál jsem se, jestli to třeba někomu nebude podezřelé, ale teď před šestou ráno nebyla na ulici ani noha. Jen vrány se jako vždycky mračily ze střech.
Vzhlédl jsem ještě na chvilku k Midoriinu oknu s růžovými záclonami, pak došel na zastávku tramvaje, dojel na konečnou a odtamtud už šel pěšky až na kolej. Našel jsem jednu otevřenou jídelnu, kde podávali snídaně, a dal si horkou rýži, polévku misoširu, nakládanou zeleninu a omeletu. Obešel jsem kolej a v přízemí slabě zaklepal na Nagasawovo okno. Okamžitě otevřel, a já vlezl dovnitř.
„Dáš si kafe?“ zeptal se, ale já poděkoval a šel nahoru do svého pokoje. Vyčistil jsem si zuby, svlékl kalhoty, zalezl do postele a zavřel oči.
Zakrátko se za mnou zabouchla těžká olověná vrata bezesného spánku.
Každý týden jsem napsal Naoko a ona mi už taky poslala několik dopisů. Moc dlouhé nebyly. Od listopadu v nich začalo přibývat zmínek o tom, jaká už jsou rána a večery studené.
„Od té doby, cos odjel zpátky do Tokia a co pokročil podzim, se naráz cítím, jako by se ve mně rozevřela nějaká propast. Dlouho jsem si nebyla jistá, jestli je to spíš tím, že tu nejsi, nebo tím podzimem. Často si o Tobě s Reiko povídáme. Mám Tě od ní moc pozdravovat. Je na mě pořád velice hodná. Kdybych ji neměla, asi bych to tady nevydržela. Občas si připadám hrozně osamělá a dám se do pláče. Reiko říká, že je dobře, že to dokážu.
Ale ta samota je opravdu nesnesitelná. Pokaždé jako by na mě ze tmy někdo mluvil. Většinou slyším Kizukiho a sestru, jako by i oni byli osamělí a hledali, s kým si popovídat. Za takových tíživých osamělých nocí si občas čtu Tvoje dopisy. Co sem přichází z vnějšího světa, ve mně většinou budí jen zmatek, ale Tvoje dopisy, kde popisuješ, co se děje kolem Tebe, mě
vždycky moc uklidní. Nevím, čím to je. Připadá mi to opravdu zvláštní. Čtu si je vždycky hned několikrát, a Reiko taky. Pak si povídáme o tom, co se v nich píše. Moc se mi líbilo, cos mi napsal o tatínkovi Tvé známé Midori.
Tvoje dopisy jsou pro nás zkrátka jedním z mála potěšení, co tu máme. Tady jsou totiž i dopisy potěšením. Každý týden se na ně těšíme.
Vždycky se hrozně snažím najít chvilku, abych Ti odepsala, ale pokaždé, když pak zasednu před dopisní papír, úplně mě přejde nálada. I k napsání tohohle jsem musela sebrat všechny síly. Reiko mi už dokonce vážně vyhubovala, proč Ti neodepisuju. Nevysvětluj si to, prosím, nějak ve zlém. Chtěla bych Ti toho napsat takovou spoustu, ale nedaří se mi to pořádně poskládat do vět. Proto mi psaní dopisů dělá strašné potíže.
Ta Midori mi připadá docela zajímavá. Z Tvých dopisů mi připadá, že Tě má asi ráda. Řekla jsem to Reiko a ona na to: No to je úplně jasné, sama mám Tórua moc ráda. Každý den teď sbíráme houby a kaštany a připravujeme si je k jídlu. Tak jíme pořád dokola rýži s kaštany a rýži s houbami, ale je to tak dobré, že se nám to prostě nepřejí. Reiko přitom ale pořád drží tu svou cigaretovou dietu. Ptáci i králíci se mají dobře. Ahoj.“
Tři dny po mých dvacátých narozeninách mi přišel balíček od Naoko. Byl v něm rolák barvy bordó a dopis.
„Všechno nejlepší k narozeninám,“ přála Naoko. „Přeju Ti, ať se Tvůj dvacátý rok co možná vydaří. Můj vlastní nejspíš zase skončí nějak hrozně, tak buď, prosím tě, šťastný i za mě. Opravdu. Tenhle svetr jsme Ti upletly společně s Reiko. Kdybych ho měla plést sama, nebyl by hotový ani napřesrok na Valentýna. Tu lepší půlku pletla Reiko a tu horší já. Té Reiko všechno tak jde. Občas si před ní připadám úplně neschopná. Sama nemám nic, čím bych se mohla ostatním chlubit. Ahoj a měj se.“
A ještě tam byl krátký vzkaz od Reiko.
„Jak se vede? Tobě možná připadá Naoko jako vrchol vší dokonalosti, ale já mám podezření, že je to jenom pořádná nešika. No, jakž takž se nám pro Tebe podařilo společným úsilím spíchnout tenhle svetr. Že se Ti ohromně líbí?
Barvu i střih jsme vybraly společně. Takže báječné narozeniny!“
