11
Po Naočině smrti mi Reiko napsala ještě několik dopisů. Že prý to není moje ani ničí vina, že se to prostě na nás sneslo stejně nezadržitelně jako náhlý déšť. Ale neodepsal jsem jí na ně. K čemu by to bylo? Naoko už stejně nebyla na světě. Zbyla z ní jen hrstka popela.
Po jejím tichém pohřbu na konci srpna jsem se vrátil do Tokia, oznámil domácím, že budu nějakou dobu pryč, v restauraci si vzal načas volno a Midori napsal krátký dopis, že jí teď nemůžu bohužel nic vysvětlovat, ale že ji prosím, ať na mne ještě nějakou dobu vydrží čekat. Pak jsem po tři dny od rána do večera jen vymetal kina, a když jsem viděl už každý nový film v Tokiu, sbalil jsem si batoh, vybral z banky všechny peníze, nastoupil na šindžuckém nádraží do prvního rychlíku, který mi padl do oka, a odjel.
Nevzpomínám si už přesně, kudy a jak jsem tehdy jezdil. Vybavují se mi krajiny, vůně a zvuky, a to velice živě, ale přesná jména mi zůstávají záhadou, a jistotu nemám ani ve správném pořadí všech těch výjevů. Vozil jsem se vlakem a autobusem, nebo mával na náklaďáky, pořád dál a dál, z jednoho města do druhého. Nocoval jsem na opuštěných místech, na nádražích, v parcích, na březích řek a na pobřeží, prostě všude, kdekoliv se dalo.
Jednou mě nechali přespat na policejní stanici, podruhé jsem svůj spacák rozložil vedle hrobu. Bylo mi jedno, kde budu spát, hlavně když mě tam nebude nikdo a nic rušit. Utahaný pochodem jsem zalézal do spacího pytle, lokal lacinou whisky a pak okamžitě usínal. V některých městech mi lidé nosili jídlo a vykuřovadla proti komárům, v jiných na mě volali policii a vyháněli mě z parku. Obojí mi bylo úplně jedno. Nechtěl jsem nic jiného než tvrdě usnout v neznámém městě.
Když mi začaly docházet peníze, nechal jsem se vždycky na pár dní někde najmout jako nádeník. Všude se něco našlo. Bezcílně jsem táhl z jednoho města do druhého. Svět byl veliký a plný zvláštních věcí a podivných lidí. Jednou jsem zatelefonoval Midori, protože jsem potřeboval slyšet její hlas.
„Kde proboha vězíš? Škola už dávno začala,“ povídá mi. „Už pomalu začínaj vybírat seminárky. Co hodláš vůbec dělat? Vždyť už po tobě není tři tejdny ani vidu, ani slechu. Kde jsi a co děláš?“
„Do Tokia se zatím vracet nemůžu.“
„To je všechno, co mi řekneš?“
„Zatím ti nic víc říct nemůžu. Možná že v říjnu…“ Midori beze slova zavěsila.
Toulal jsem se dál. Občas jsem přespal v nějakém levném hotelu, abych se mohl vykoupat a oholit. V zrcadle jsem vypadal opravdu hrozně. Obličej jsem měl vysušený od slunce, oči hluboko zapadlé a na propadlých tvářích podivné skvrny. Vypadal jsem, jako bych se právě vyplazil z nějaké tmavé díry, ale podobný jsem si ještě byl.
Pochodoval jsem tehdy po pobřeží Japonského moře, snad v prefektuře Tottori nebo Hjógo. Byla to hezká cesta. Na pláži se vždycky našlo nějaké příhodné místo na spaní. Rozdělával jsem ohně z naplaveného dříví a pekl si sušené ryby, kupované u rybářů. Pak jsem pil whisky, poslouchal hukot vln a myslel přitom na Naoko. Nemohl jsem pochopit, že umřela a už není mezi námi.
Nedokázal jsem to za žádnou cenu přijmout. Vzpíral jsem se tomu uvěřit. V uších mi ještě zněly rány, jak přitloukali víko její rakve, ale nedokázal jsem si srovnat v hlavě, že se Naoko zas vrátila do nicoty.
Vzpomínky na ni byly zatím až příliš živé. Pořád jsem si pamatoval, jak jemně vzala můj penis do úst a jak mi přitom její vlasy padaly na podbřišek, pořád jsem musel myslet na její horký dech a na nepotlačitelný orgasmus, který přišel potom. Vybavovalo se mi to tak živě, jako by se to stalo teprve před pěti minutami. Připadalo mi, že Naoko stále ještě leží vedle mě, že kdybych natáhl ruku, budu se jí moci dotknout. Ale neležela tam. Už opravdu nebyla mezi námi.
Vídal jsem ji před sebou za bezesných nocí. Nedalo se tomu uniknout. Byl jsem plný nejrůznějších vzpomínek na ni, vzpomínek, kterým stačila jediná škvíra, aby se jedna za druhou začaly nezadržitelně valit ven, a já je nemohl zastavit.
Vybavoval jsem si ji, jak toho deštivého rána uk…
