4
Během prázdnin zavolala univerzita zásahovou jednotku. Nechali strhnout barikády a studenty, kteří se schovávali uvnitř, do jednoho pozatýkat. To tehdy nebylo nic výjimečného. Dělo se to na všech univerzitách. Nikdo je tedy nakonec neodstranil ani nezrušil. Asi proto, že se do univerzit investuje jaksi příliš kapitálu na to, aby se rušily hned, jak si několik studentů dupne. A nakonec ani ti zabarikádovaní studenti sami je vlastně doopravdy rušit nechtěli. Chtěli jen změnit jejich uspořádání, a to mě ani v nejmenším nezajímalo. Takže když byla nakonec stávka násilím potlačena, bylo mi to úplně jedno.
Začátkem září jsem se vracel do školy s očekáváním, že najdu univerzitu napůl v troskách, ale nic podobného se nekonalo.
Ve školní knihovně nechyběla jediná knížka, posluchárny byly naprosto nepoškozené, ani budovu studijního oddělení nikdo nesrovnal se zemí. Tak co se tady vlastně dělo, říkal jsem si v úžasu.
Jen jakmile bylo po stávce a pod ochranou policie se zase začalo přednášet, kdopak to nepřišel první do školy jako právě slavní vůdcové z barikád!
Jakoby nic se posadili do třídy, dělali si poznámky do sešitů a když je vyvolali jménem, přihlásili se. Nevěřil jsem vlastním očím. Pořád jsme přece byli ve stávce - alespoň ji zatím nikdo oficiálně neodvolal. To jen policie obsadila školu a strhla barikády, ale ve své podstatě stávka pokračovala dál.
A tohle, prosím, byli titíž studenti, kteří neváhali veřejně odsoudit (a pořádali kvůli tomu hotové soudní procesy) všechny ty, kdo si hned od začátku dovolili mít vlastní názor a stávku odmítnout (nebo o ní i jenom zapochybovat).
Zašel jsem za nimi a na rovinu se jich zeptal, jak to, že si jen tak chodí na přednášky a nepokračují ve stávce. Neodpověděli. Neměli nejspíš co. Byli podělaní strachy, že kvůli neúčasti na přednáškách nedostanou dost kreditů. A tihle hrdinové volali po odstranění univerzit. Legrační, co? Byla to banda zbabělců, kteří se otáčeli jako korouhvičky podle toho, odkud zrovna foukal vítr.
To je ale svět, co, Kizuki, napadalo mě. Takováhle verbež si posbírá zápočty, absolvuje univerzitu a pak vyrazí do světa a začne vytvářet novou společnost. Stejně mizernou jako oni sami.
Nějaký čas jsem se pak ve škole při každodenním zjišťování prezence nehlásil. Věděl jsem, že to nemá žádný smysl, ale musel jsem to udělat, abych se sám sobě nezprotivil. Ve třídě se ze mě začal stávat naprostý outsider. Pokaždé, když zaznělo moje jméno, zarytě jsem mlčel. Atmosféra houstla. Nikdo se se mnou už nebavil, a já o to ani nestál.
Asi tak v půlce září jsem dospěl k názoru, že studovat vysokou školu nemá vůbec žádný smysl. Rozhodl jsem se brát to jen jako trénink ve snášení nudy. Nevěděl jsem zatím, co bych kde dělal jiného. Takže jsem den co den chodil na přednášky, dělal si poznámky a volno trávil po knihovnách čtením a vyhledáváním dat.
Září už bylo v polovině, a po Extrémovi pořád ani vidu, ani slechu. To už nebylo jen zvláštní, to bylo přímo podezřelé.
Dávno už mu začaly přednášky, a zanedbávat školu prostě nebyl Extrémův styl. Na jeho stolku a rádiu se pomalu začal usazovat prach. Na polici ještě stály ve vzorném zákrytu jeho kelímek se zubním kartáčkem, plechová krabice na čaj a sprej proti hmyzu.
I v jeho nepřítomnosti jsem v pokoji udržoval pořádek. Za ten rok a půl jsem si zvykl mít kolem sebe čisto, a když tu Extrém nebyl, nezbývalo, než abych se o úklid postaral sám.
Denně jsem vytíral podlahu, jednou za tři dny otřel okno od prachu, jednou za týden větral peřiny. A těšil jsem se, až se Extrém vrátí a řekne
„W-w-watanabe, no já z-z-zírám. To ty sám?“
Jenže Extrém se už nevrátil. Když jsem se jednou vrátil ze školy, všechny
jeho věci byly pryč. Ani na dveřích neviselo jeho jméno, zůstalo tam jen moje. Šel jsem za ředitelem koleje a zeptal se, co se stalo.
„Odešel z koleje,“ dozvěděl jsem se. „Nějaký čas budeš bydlet sám.“ Zkoušel jsem se vyptávat dál, ale ředitel mi už víc neřekl. Byl to hňup, kterému dělalo v životě největší radost držet lidi v n…
