5
„Děkuju Ti za dopis,“ psala Naoko. Z domova jí ho okamžitě poslali až
„sem“. Vůbec ji neuvedl do rozpaků, naopak, aby byla upřímná, měla velkou radost. Vlastně má trochu výčitky, že mi už tak dlouhou dobu neodepsala, stálo v dopise.
Když jsem dočetl až sem, otevřel jsem si v pokoji okno, sundal sako a posadil se na postel. Bylo slyšet, jak v nějakém nedalekém holubníku vrkají holubi. Vítr pohupoval záclonou. Se sedmi listy Naočina dopisu v ruce jsem se propadl do zmatených myšlenek. Hned po několika úvodních řádcích jako by okolní reálný svět naráz začal ztrácet barvu. Zavřel jsem oči a dlouhou chvíli se pokoušel dát se trochu dohromady. Nakonec jsem si zhluboka vzdychl a pokračoval ve čtení.
„Už to budou čtyři měsíce, co jsem tady,“ psala dál Naoko.
„Moc jsem na Tebe po celou dobu vzpomínala. Čím víc o nás přemýšlím, tím víc mám strach, že jsem k tobě nebyla dost poctivá. Vyčítám si teď, že jsem se k Tobě nechovala líp, víc ohleduplně.
Ale co to tu vlastně píšu? Jak jsem vůbec ve svém věku přišla na výraz, jako je dost poctivá? Normální holky si s takovými věcmi přece hlavu nelámou. Normální holce je úplně jedno, jestli se chová fér. Tu zajímá
hlavně, jestli jí to sluší a jak se může mít dobře. Jestli je něco fér nebo ne, to jsou mužské starosti. Přesto mě ale právě takové starosti trápí.
Snad proto, že krása a štěstí pro mě naráz začínají být skoro neřešitelné problémy a musím si najít něco jiného, o co se opřít. Třeba zrovna o poctivost, upřímnost a pravdivost.
Opravdu si myslím, že jsem se k Tobě nechovala fér. Což Tě asi dost mátlo a zraňovalo. Klamala a zraňovala jsem tím ale i samu sebe. Tím se nechci vymlouvat ani obhajovat, prostě je to tak. Jestli jsem Ti ublížila, ublížila jsem tím i sama sobě. Tak se na mě, prosím Tě, nezlob. Ani já nejsem dokonalá. Mám mnohem víc chyb, než si Ty možná myslíš. Právě proto Tě moc prosím, abys na mne nezanevřel, jinak bych se asi dočista zhroutila. Neumím se jako Ty stáhnout do ulity a všechno přečkat. Možná takový nejsi, ale rozhodně na to vypadáš. Občas ti hrozně závidím. Myslím, že právě proto jsem Tě tak dlouhou dobu vodila za nos.
Asi to všechno až moc rozpitvávám. Myslíš, že ano? V tomhle sanatoriu se ve svých problémech zas tolik nehrabeme, ale když se tu někdo léčí už několik měsíců jako já, začne nakonec rozebírat kdeco. Tohle dopadlo takhle proto a proto, tohle má ten a ten smysl, tohle má takové a takové příčiny. Někdy nevím, jestli to není trochu povrchní a puntičkářské.
Rozhodně ale mám dojem, že mi to tu pomáhá. Ostatní mi to jen potvrzují. Po hrozně dlouhé době už zase můžu napsat dopis. Ten červencový jsem ze sebe nakonec vypotila po strašlivé námaze (přiznám se, že si ani nevzpomínám, co jsem ti vlastně psala, dalo se to vůbec číst?), ale teď už jsem při psaní úplně klidná. Je tu krásně čistý vzduch, je tu klid, jsme tu úplně odříznutí od světa, všechno tu má pevná pravidla, každý den můžu sportovat
- myslím, že tohle všechno jsem už dlouho potřebovala. Zjistila jsem, že psát dopisy je vlastně fajn. Chceš někomu něco sdělit, posadíš se za stůl, vezmeš pero a už můžeš psát. To mi připadá úžasné. Sice nikdy nejde vypsat úplně všechno, co má člověk na srdci, ale to nevadí. Jsem moc vděčná už jen za to, že vůbec chci někomu něco napsat. A proto Ti píšu tenhle dopis. Je teď půl osmé večer, jsem po večeři, vykoupaná. Všude je úplné ticho a za oknem leží tma. Nesvítí z ní ani jediné světlo. Skoro vždycky tu jsou nádherně vidět hvězdy, ale dneska padla mlha. Hvězdám tu všichni rozumějí, až je to k nevíře. Vysvětlují mi, kde je Panna a kde Střelec, a tak. Možná je to tím, že tu po západu slunce není vůbec nic na práci. Takže nakonec skončíš u hvězd, i kdybys nechtěl. Z podobného důvodu se tu všichni výborně vyznají v ptácích, kytkách a broucích. Když s nimi mluvím, uvědomuju si najednou, kolik věcí jsem do téhle chvíle úplně ignorovala, a mám radost.
Žije nás tu takhle asi sedmdesát. Kromě nás je tu ještě personál. Asi dvacet lidí. Doktoři, sestry, úřed…
