3
Chodili jsme pak spolu víc než rok. Jednou za týden jsme vždycky měli rande a šli třeba do kina, nebo se učit do knihovny, nebo se jen tak projít. Pořád jsme ale ještě nebyli o moc víc než hodně dobří kamarádi, i když jsem ji občas pozval k sobě, když nebyl nikdo doma, a to jsme si pak vždycky sedli ke mně na postel, a líbali se. Taková příležitost nastala vždycky tak dvakrát do měsíce. Jenže i když jsme byli doma úplně sami, Izumi stále tvrdošíjně odmítala se při líbání svléknout. Co kdyby se prý někdo nečekaně vrátil domů a našel ji tu nahou? V tom ohledu byla naprosto neústupná. Ne, že by se bála. Řekl bych spíš, že se za žádnou cenu nechtěla nechat zatáhnout do nějaké nedůstojné situace. Byla prostě už taková.
Takže jsme se líbali vždycky jenom v šatech, a mazlit jsem se s ní mohl jen tak nanicovatě přes prádlo.
„Nepospíchej,“ opakovala mi pokaždé, když jsem se pak tvářil zklamaně. „Počkej ještě trochu, až budu připravená. Prosím.“
Abych řekl pravdu, ani jsem vlastně nebyl netrpělivý. Jen čím dál víc v mnoha ohledech nejistý, a taky otrávený. I když jsem ji měl opravdu rád, a byl jsem šťastný, že spolu chodíme. Bez ní by nejspíš celé mé dospívání bylo nudné k nepřežití. Byla to z duše hodná a dobrosrdečná holka, kterou měli všichni rádi.
Společné zájmy jsme přitom neměli skoro žádné. Knihy a hudba, které mě tak zajímaly, jí neříkaly skoro nic, takže o nějakém povídání na to téma nemohlo být řeči. V tom ohledu byla vážně úplně jiná než Šimamoto.
Ale kdykoliv jsme seděli vedle sebe a drželi se za ruce, pokaždé mi bylo moc dobře, ani jsem nevěděl proč. Mohl jsem jí bez potíží říct i to, co se nikomu jinému říct nedalo. Rád jsem jí líbal na rty a na víčka. Rád jsem taky odhrnoval její vlasy, abych jí mohl líbat na její malé uši. Při tom posledním se vždycky začala smát. Ještě dnes, kdykoliv si na ni vzpomenu, vybaví se mi vždycky představa tichého nedělního rána. Takového, kdy je všude klid, počasí je nádherné, a neděle sotva začala. Právě takhle jsem se s ní hodně často cítil.
Pochopitelně že mi na ní i leccos vadilo. V některých ohledech byla hrozně paličatá, a fantazie rozhodně moc nepobrala. Ani ji nenapadlo, že by třeba občas mohla vytáhnout paty ze světa, ve kterém žila, a podívat se, jak to vypadá někde jinde. A nikdy se do ničeho nezabrala tak, že by kvůli tomu hodila všechno ostatní za hlavu. Svoje rodiče skoro zbožňovala. Její názory byly hrozně obecné a povrchní, a dost mě nudily (dnes bych spíš řekl, že to byly názory normální šestnácti- nebo sedmnáctileté holky). Ale na druhou stranu jsem ji v životě neslyšel kohokoliv pomlouvat, ani se před nikým vytahovat a vychloubat. K tomu mě měla skutečně ráda, a vážila si mě. Vždycky doopravdy poslouchala, když jsem jí něco povídal, a pokaždé mi při tom dokázala říct něco povzbudivého. Vyprávěl jsem jí toho spousty, hlavně o svých plánech do budoucna. Co hodlám dělat, kým se chci stát - většinou samé obvyklé bláhové fantazie dospívajících kluků. Jí se ale vůbec směšné nezdály. „Myslím, že z tebe bude úžasný člověk. Máš v sobě něco nádherného,“ říkávala mi vždycky, a myslela to vážně. Byla první a poslední člověk, který mi kdy něco takového řekl.
A líbat se s ní – i když tedy jenom v šatech – bylo prostě senzační. Otrávený a nejistý jsem byl hlavně proto, že jsem pořád ještě neměl jasno, jestli je Izumi vážně ta pravá. Dokázal jsem ocenit její kladné stránky. Bylo jich mnohem víc, než těch špatných. Dost možná i mnohem víc, než mých dobrých vlastností. Scházelo tu ale něco zásadního, rozhodujícího. Kdybych to v ní dokázal objevit, asi bychom spolu už dávno spali. Vůbec bych se nekrotil. Zakrátko bych jí přesvědčil, že to jinak nepůjde, a že už je připravená až dost. Nebyl jsem si ale jistý. Jinak jsem samozřejmě byl po všech stránkách úplně normální bezohledný kluk mezi sedmnácti a osmnácti, který nemyslí na nic jiného než na sex a na to, že si to už chce všechno vyzkoušet, ale tušil jsem už taky, že pokud ona nechce, neměl bych ji asi nutit, ale opravdu ra…
