Na jih od hranic, na západ od slunce (Haruki Murakami)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

11

Čtyři dny po výletu s Šimamoto do Išikawy mi zavolal tchán. Musíme si prý o něčem vážně promluvit mezi čtyřma očima, takže mne zítra zve na oběd, jestli se mi to hodí. Řekl jsem, že hodí, ale abych byl upřímný, trochu mě to zaskočilo. Tchán byl totiž velice zaměstnaný člověk, a všechny jeho obědy byly téměř bez výjimky pracovní.

Nebylo to ještě ani půl roku, co se tchánova firma přestěhovala z Jojogi do své nové šestipatrové budovy na Šibuji. Patřila jim celá, takže se zařídili v posledních dvou podlažích a zbytek pronajali jako kanceláře, restaurace a obchody. Do té doby jsem u nich ještě nikdy nebyl. Všechno tam jen jen svítilo novotou. V hale měli mramorovou podlahu, vysokánský strop, a keramickou vázu, ve které bylo tolik květin, že se do ní málem nevešly. Když jsem v pátém patře vystoupil z výtahu, seděla tam na recepci slečna s vlasy jako z reklamy na šampón a telefonicky mě ohlásila tchánovi. Její telefon připomínal spíš kuchyňskou obracečku zkříženou s kalkulačkou a byl elegantně tmavošedý. Pak se na mne ta slečna krásně usmála a oznámila mi, že mne pan ředitel očekává ve své pracovně. Usmívala se skutečně jako o život, ale Šimamoto by ji s přehledem strčila do kapsy.

Ředitelna byla v nejvyšším patře budovy. Velikou skleněnou stěnou bylo dokonale vidět celé široké okolí. Moc optimistický pohled to tedy nebyl, ale v místnosti bylo zato dost světla. Na zdi visel impresionistický obraz s majákem a lodí. Vypadalo to na Seurata, a nejspíš na originál.

„Obchody vám jdou, jak vidím, dobře,“ řekl jsem na přivítanou.

„Není to nejhorší,“ usmál se tchán, stoupl si k oknu a ukázal prstem ven. „Vůbec to není nejhorší. A zanedlouho by to mohlo být teprve něco. Přichází čas velkých peněz. Příležitost, jaká se v téhle branži naskytne tak jednou za dvacet, třicet let. Kdo nevydělá teď, nevydělá nikdy. Víš proč?“

„Nemám tušení. Ve stavařině se vážně moc nevyznám.“

„Jen se koukni ven. Vidíš? Hektary nezastavěné plochy po celém Tokiu. Kam se tu člověk podívá, všude vidí místa, která jsou úplně prázdná, jako díry po vytržených zubech. Přímo v ulicích si to neuvědomíš, ale odsud shora je to vidět docela jasně. Tam všude strhli staré domy a budovy. Pozemky tu teď mají ohromnou cenu, ale ty domy, co na nich teď stojí, se přestávají vyplácet. Ve starých barácích nemůžeš vybírat vysoké nájmy a nových nájemníků na ně taky moc nenalákáš. Potřebuješ nové, pořádně veliké stavby. To samé platí i o soukromých obytných domcích – nevyplatí se. Jak tady v centru stoupne cena pozemků, zvednou se i daně z majetku a dědické daně natolik, že už je normální člověk nemá šanci zaplatit. Takže to tu pustí a stěhuje se někam na předměstí. Dům od něj koupí většinou nějaká realitní firma. Pak ho dá zbořit a na jeho místě postaví něco lukrativnějšího. Na všech těch prázdných plochách, na které teď koukáš, se za chvíli začnou zvedat pořádné vysoké novostavby a budou jich spousty. Ode dneška za takové dva tři roky už Tokio nepoznáš. Prostředků se na to najde dost a dost. Japonská ekonomika jen tak kvete, ceny akcií rostou, banky se topí v penězích. Na pozemek tady ti každá z nich půjčí, kolik si jen budeš přát, takže ti stačí vlastnit parcelu a už se nemusíš vůbec o nic starat. Takže teď budou všude růst moderní vysoké užitkové domy, jako houby po dešti. A kdo myslíš, že je postaví? No?“

„Rozumím,“ přikývnul jsem. „Ale jak bude vypadat Tokio, až to všechno bude stát?“

„No jak by vypadalo. Ožije, prokoukne, bude přehlednější a praktičtější. Na stavu města se vždycky věrně zobrazí ekonomická situace.“

„Takže říkáte, že to tu ožije a prokoukne, a město bude přehlednější a praktičtější? Proti tomu nic nemám, ale připadá mi, že už teď tu ulice málem praskají ve švech, a jestli se tu postaví ještě další podobné budovy, nebude pro samá auta už vůbec k hnutí. Navíc tu potom spotřeba vody vzroste tak, že bude stačit, aby nezapršelo a zkolabuje celá vodovodní síť. Nebo kde budeme v létě brát elektřinu do všech těch klimatizací? Teď ji vyrábíme z ropy ze Středního Východu. Co jestli nastane zas nějaká ropná krize?“

„To už je problém tokijského magistrátu a naší vlády. Od čeho jim jinak platíme takové daně? Státní úřednictvo přece nemá své diplomy z Tokijské univerzity jen tak pro parádu. Nafukují se pořád, jako by byli kdoví co, jako by tu bez nich nic nefungovalo. Takže jich neubude, když občas zkusí používat hlavu na něco jiného, než jen na okrasu. Proč bych to měl dělat za ně? Já jsem jen hloupý ředitel stavební firmy. Objednáš si dům, já ti ho postavím. Obyčejný tržní princip, nic víc. Nebo se snad pletu?“

Nic jsem mu na to neřekl. Nepřišel jsem s ním přece rozebírat japonskou ekonomiku.

„No, nechme diskusí a pojďme něco zakousnout, už mi dost vyhládlo,“ uzavřel tchán nakonec náš rozhovor.

A tak jsme nasedli do jeho velkého černého mercedesu s vlastní telefonní linkou a odjeli na úhoře do jedné specializované restaurace v Akasace. Uvedli nás dozadu do salonku, kde jsme se usadili proti sobě a pustili se do jídla a do sake. Bylo teprve poledne, takže jsem si jen tak líznul, tchán do sebe ale alkohol klopil poměrně rychlým tempem.

„Říkal jste, že byste si se mnou rád promluvil,“ zkusil jsem přejít k věci. Jestli jde o něco nepříjemného, chci to slyšet hned zkraje.

„Chtěl jsem tě vlastně o něco požádat,“ řekl tchán. „Ne, nebude to nic náročného. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli bych v jisté věci nemohl vystupovat pod tvým jménem.“

„Pod mým jménem?“

„Co nevidět hodlám založit další firmu, pro kterou potřebuji formálního zakladatele. Jde jen o to jméno, nemusíš mít žádnou zvláštní kvalifikaci. Nic tě to nebude stát a ještě se ti to vyplatí.“

„To by ani nebylo třeba. Jestli potřebujete, klidně si pod mým jménem založte třeba deset firem. Jenom mi ještě řekněte, o jakou firmu se vlastně jedná. Jestli mám figurovat jako její zakladatel, rád bych věděl aspoň tohle.“

„Po pravdě, ona to vlastně žádná opravdová firma nebude,“ řekl tchán. „Tobě to myslím prozradit můžu. Nebude to skutečná firma. Bude existovat jen na papíře.“

„Takže fiktivní společnost. Neboli krátce: tunel.“

„Tak nějak.“

„A co tím vším sledujete? Chcete ušetřit na daních?“

„To zrovna ne,“ odpověděl, s ne právě velkým nadšením.

„Nebo snad někomu šoupnout bokem peníze?“ zeptal jsem se už rovnou.

„Něco na ten způsob,“ připustil tchán. „V branži je to občas nutné. Bohužel.“

„A co budu dělat, když to všechno praskne?“

„Založit si firmu je přece samo o sobě naprosto legální.“

„Jenže tohle nebude normální firma.“

Vyndal z kapsy cigarety, zapálil si a vyfoukl kouř do vzduchu.

„Problémů se bát nemusíš. Řekl bych, že všechno půjde úplně hladce. A kdyby se náhodou přece jen něco stalo, každému přece bude jasné, žes udělal jen to, co by na tvém místě musel každý zeť v téhle zemi. Otec tvé ženy tě prostě požádal, jestli by si pod tvým jménem nemohl založit firmu, tys mu vyhověl. Za to ti nikdo dávat vinu nebude.“

Chvíli jsem o tom přemýšlel. „A kdože si vás to vlastně má všimnout?“ zeptal jsem se nakonec.

„To bys radši neměl vůbec vědět.“

„Jenže mě by právě tyhle, jak jste říkal, tržní mechanismy, vážně moc zajímaly,“ naléhal jsem. „Má vám pomoct nějaký politik?“

„Zčásti možná taky,“ odpověděl tchán.

„Nebo dáte peníze nějakému úřadu?“

Tchán oklepnul popel z cigarety do popelníku. „Ale ale, to by přece byla korupce. Za tu se chodí sedět, hochu.“

„Nicméně mezi lidmi z branže nebude asi tak úplně neznámá, nemám pravdu?“

„Něco by se našlo,“ řekl tchán a zamračil se. „Ale na kriminál si dá radši každý pozor.“

„Nebo snad najmete gangy? To se vám přece při nákupu pozemků může výborně hodit.“

„To ani náhodou. Gangstery jsem nikdy neměl rád. Ne, žádné hromadné skupování půdy a vyhánění cen. Sice se to vyplácí, ale není to náš styl. Já jsem opravdu jenom stavitel.“

Vzdychl jsem si, a to hezky zhluboka.

„Nelíbí se ti to, co?“

„Líbí nelíbí, vy stejně od začátku čekáte, že vám na to kývnu. Řekl bych, že s tím dokonce už napevno počítáte?“

„Když to chceš vědět, tak ano,“ připustil tchán a slabě se pousmál.

„Podívejte se, tatínku, abych řekl pravdu, nelíbí se mi to ani trochu. Jsem ten poslední, kdo vám bude vyčítat, že snad na cestě za úspěchem chcete použít nějakou nepoctivou zkratku. Já ale jsem, jak jste si už musel všimnout, jen úplně obyčejný člověk, který si žije svůj obyčejný život. Jen hrozně nerad bych se namočil do nějakých leváren.“

„Já vím,“ povídá tchán, „já vím. Je mi to jasné. Právě proto se můžeš spolehnout, že nedovolím, aby ses do něčeho zapletl. To bys totiž odnesl nejen ty, ale i Jukiko a vnoučata. A to nepřipustím. Vždyť víš, co pro mě dcera a vnučky znamenají.“

Přikývnul jsem. Nebyl jsem v postavení, kdy bych ho mohl odmítnout, i kdybych mu uváděl sebelepší důvody. Bylo mi z toho těžko. Tak už tě taky pomalu ale jistě dostali, chlapče. Takhle to vždycky začíná: člověk na něco kývne. Pak kývne podruhé a potřetí. A už se veze.

Potom jsme zas chvíli jedli. Popíjel jsem zelený čaj, tchán do sebe lil sake.

„Kolik ti teď vlastně přesně je?“ zeptal se najednou tchán.

„Třicet sedm,“ odpověděl jsem.

Na chvilku se na mne zadíval.

„Sedmatřicet, to už je věk, kdy si chlap chce i něco užít,“ povídá. „Práce mu jde od ruky, věří si – ženské se najednou začnou slétávat jak vosy na med. Nemám pravdu?“

„Zatím jich bohužel moc nepřiletělo,“ zasmál jsem se, ale radši se podíval, jak se tváří. Na okamžik mě totiž napadlo, jestli si mě sem nezavolal proto, že se nějak dozvěděl o Šimamoto.

Říkal to ale úplně přátelsky, bez nejmenší známky nějakého podezření. Prostě si se mnou chtěl jen tak poklábosit.

„Já si ve tvých letech užíval až až. Takže ti teď nebudu nařizovat, abys byl své ženě za každou cenu věrný. Zní sice divně, když člověk říká něco takového vlastnímu zeti, ale já bych ti spíš doporučil: buď si třeba i nevěrný, ale všeho s mírou. Jednou za čas tě taková věc i docela příjemně osvěží. Držená v přesných mezích dokonce může zlepšit i tvůj rodinný život a výkonnost v zaměstnání. Takže nemám nic proti tomu, jestli si občas zašpásuješ někde bokem. Jen si prosím tě vybírej opravdu pečlivě, s jakou to bude ženskou. Šlápneš vedle a zpacká ti život. Viděl jsem už spousty takových případů.“

Přikývnul jsem, a najednou si vybavil, jak Jukiko onehdy říkala něco o tom, že to jejímu bratrovi v manželství neklape. Byl jen o rok mladší než já, ale už si stačil najít milenku a svou rodinu úplně opustit. Tchánovi to nejspíš dělá těžkou hlavu, proto teď tenhle náš rozhovor.

„Nikdy, slyšíš, nikdy si nezačínej se ženskou pod svou úroveň. Taková člověka leda stáhne na dno. Ani s hloupou. Kdo si namlouvá krávu, skončí sám jako vůl. Ale pozor! Ty si nezačínej ani s ženskou, která je pro tebe až moc dobrá. Protože když si na ni zvykneš, už se nebudeš chtít vrátit zpátky. A když se nebudeš chtít vrátit zpátky, zabloudíš. Chápeš, co ti chci říct?“

„Víceméně,“ odpověděl jsem mu.

„Ještě by sis mohl zapamatovat několik dalších užitečných věcí. Za prvé, nikdy té ženské nevyprávěj o své rodině. To je holá sebevražda. Za druhé, nikdy, ať se děje co chce, od ní nesmíš přijít domů později než ve dvě ráno. To je nejzazší myslitelná hranice. A za třetí, nikdy nepoužívej jako zástěrku pro zálety svoje kamarády. Nevěra na tebe může prasknout, to se nedá nic dělat. Ale nemusíš přitom přijít i o přátele.“

„To skoro vypadá, že vás poučily zkušenosti.“

„Tak tak. Nic jiného na lidi neplatí,“ řekl tchán. „I když znám i takové, na které je jakákoliv zkušenost krátká. To ale není tvůj případ. Ty máš, řekl bych, na lidi nos, a to se člověk jen tak ze zkušenosti nenaučí. Byl jsem ve tvém podniku jen párkrát, ale vždycky mi okamžitě bylo nápadné, jak výborné pracovníky sis dokázal vybrat a udržet.“

Mlčel jsem a jen čekal, co ještě řekne.

„Zrovna tak dobře sis dokázal vybrat i ženu. A manželství ti šlape jako hodinky. I Jukiko je s tebou a s dcerkami šťastná. A obě děti se vám povedly. Ani nevíš, jak jsem rád.“

Přehnal to dnes s pitím, napadlo mě. Nahlas jsem ale neřekl nic a jen dál mlčky poslouchal.

„Asi to nevíš, ale Jukiko se jednou pokusila o sebevraždu. Spolykala prášky na spaní. Dva dny ležela v nemocnici v bezvědomí. Už jsem ani nedoufal, že se ještě probere. Byla studená jako led a skoro nedýchala. Bál jsem se, že mi doopravdy umře. Před očima jsem měl jen černou tmu.“

Vzhlédl jsem a podíval se na něj. „Kdy se to stalo?“

„Když jí bylo dvaadvacet. Kvůli klukovi. Zasnoubila se s ním. Nestál za to. Víš, Jukiko sice vypadá jako křehká dívenka, ale přitom je to holka od rány. A není hloupá. Nemohl jsem vůbec pochopit, proč si začala s někým takovým.“ Tchán se opřel o sloupek ozdobného výklenku místnosti, zapálil si cigaretu a pokračoval. „Jenže to víš, byl to její první. Napoprvé šlápneme vedle skoro všichni, ale Jukiko si to trochu moc vzala k srdci, takže se nakonec pokusila zabít. Hrozně dlouhou dobu se pak na chlapy nemohla ani podívat. Bývala vždycky tak veselá, ale po tomhle úplně přestala chodit ven, skoro nemluvila a věčně jen seděla doma za pecí. Pak ale poznala tebe a naráz zas celá ožila. Byl z ní najednou úplně jiný člověk. Poznali jste se na cestách, jestli si dobře vzpomínám?“

„Přesně tak. V horách v Jacugatake.“

„Málem jsem jí musel nutit, aby tam jela. Přemlouval jsem jí, ať si už proboha někam vyjede.“

Přikývl jsem. „Nevěděl jsem, že se pokoušela zabít.“

„Bylo to tak lepší, ani jsme ti to radši neřekli. Teď už ale je pomalu načase, aby ses to dozvěděl. Vás už jen tak něco nerozdělí, takže bys měl vědět všechno, dobré, i to zlé. Stejně už se to stalo hrozně dávno.“ Přivřel oči a vyfoukl oblak cigaretového kouře. „Říkám to sice jako její otec, ale Jukiko je vážně dobrá ženská. Opravdu si to myslím. A já si se ženskými něco užil, takže se v nich teď docela vyznám, řekl bych. Poznám, co v které vězí, dokonce i když se jedná o vlastní dcery. Každá z nich je úplně jiná. Jukiko není tak krásná, ale má charakter. Dobře sis vybral.“

Mlčel jsem.

„Tys asi neměl žádné sourozence, co?“

„Ne,"odpověděl jsem.

„Já mám tři děti. Myslíš, že je mám všechny stejně rád?“

„To opravdu nevím.“

„Co třeba ty sám? Máš obě svoje dcerky rád úplně stejně?“

„Víceméně.“

„To proto, že jsou ještě malé,“ usoudil tchán. „Až ti povyrostou, budeš mít každou chvíli některou z nich radši. Co nevidět to poznáš.“

„Aha,“ řekl jsem.

„Mezi námi, já mám ze svých tří dětí nejradši právě Jukiko. Je to možná vůči ostatním nespravedlivé, ale je to tak. Rozumíme si spolu a dá se na ni spolehnout.“

Pokýval jsem hlavou.

„Ty máš, jak jsem už říkal, nos na ty správné lidi a to je velký dar. Važ si ho. Já sám si vedle tebe připadám jako břídil. I když, občas i díky mě vznikne něco dobrého.“

Pak jsem ho, už hodně opilého, naložil do mercedesu. Usnul na zadním sedadle s roztaženýma nohama. Já mávnul na taxík a odjel domů. Jukiko už mě čekala a chtěla vědět, o čem jsme se s tchánem bavili.

„Ale, dohromady o nic nešlo,“ poznamenal jsem. „Tvůj táta se jen chtěl s někým napít. Ale zdá se mi, že to trochu přehnal. Myslím, že dnes už v práci nebude moc platný.“

„To je celý on,“ zasmála se Jukiko. U oběda se vždycky napije, a pak usne. Dobrou hodinu pak vždycky prospí na své ředitelské pohovce. No co, nakonec ještě nezkrachovali, tak proč by nemohl.“

„Jenže mě se zdá, že už ho to pití začíná zmáhat.“

„To máš pravdu. Asi o tom nevíš, ale dokud neumřela maminka, mohl pít, jak chtěl a vůbec to na něm nebylo vidět. Byl úplně bezedný. Co dělat, nemládneme.“

Uvařila kávu. Vypili jsme ji u stolu v kuchyni. Rozhodl jsem se, že o záležitosti se zakládáním falešných firem jí radši nic neřeknu. Kdyby se dozvěděla, že mě její otec přemlouval k něčemu takovému, vůbec by se jí to nemuselo líbit. Půjčil ti na spoustu věcí peníze, to je pravda. Ale tys mu je vrátil i s úroky, tak co by ještě chtěl? řekla by asi. Bohužel, takhle jednoduché to přece jen nebylo.

Naše mladší dcerka spala ve svém pokoji, jako by ji do vody hodil. Dopil jsem kávu a odešli jsme s Jukiko do ložnice. Svlékli jsme se a v plném denním světle jsme se tiše objali. Pomaličku jsem ji laskal, a pak do ní vstoupil. Jenže jsem přitom dokázal myslet jen na Šimamoto. Se zavřenýma očima jsem si představoval, jak se s ní miluju. Jak je mě plná až po okraj. A pak jsem opravdu prudce vystříknul.

Šel jsem se osprchovat a pak se vrátil do postele, že si zdřímnu. Jukiko, už zase oblečená, se ke mně přitulila a políbila mě na záda. Mlčel jsem a oči jsem měl zavřené.

„Mám tě moc ráda,“ řekla Jukiko.

„Jsme spolu sedm let, máme dvě děti,“ řekl jsem já. „To už bych se ti skoro mohl i zajídat.“

„Mohl, ale já tě mám přesto ráda.“

Objal jsem ji. A pak jsem ji znovu svléknul. Sundal jsem jí svetr, sundal jsem jí sukni, sundal jsem jí i spodní prádlo.

„Hele, snad nechceš…“ řekla překvapená Jukiko.

„Jasně, že chci,“ přerušil jsem ji vesele.

„Tak tohle si snad budu muset zapsat do deníku,“ zavtipkovala Jukiko.

Tentokrát jsem se opravdu snažil na Šimamoto ani nepomyslet. Objímal jsem Jukiko ze všech sil, díval se na ni a myslel jen na ni. Líbal jsem jí na ústa, na krk a na prsa. A když jsem vystříkl, tak jen pro ni. Ještě chvíli jsem ji potom držel v náručí.

„Hele, co se to s tebou děje?“ zeptala se Jukiko a zkoumavě se na mne zadívala. „Co jste to dnes s tátou probírali?“

„Vážně nic zvláštního,“ odpověděl jsem. „Opravdu. Nezvedej se, chtěl bych teď s tebou takhle chvilku ležet.“

„Ale beze všeho,“ usmála se Jukiko. A pak mě, ještě jak jsem byl v ní, pevně objala. Tisknul jsem se k ní, abych se nemohl vůbec nikam ztratit.

Jak jsem tak Jukiko objímal, vzpomněl jsem si najednou na tchánova slova o tom, že se Jukiko pokusila zabít. Už jsem ani nedoufal, že se ještě probere. Bál jsem se, že mi doopravdy umře. Stačilo málo, a už tu nemusela být, táhlo mi hlavou. Dotýkal jsem se zlehka jejích vlasů, ramen, prsou. Všechno to bylo hřejivé, měkké a skutečné. Doslova jsem ve svých dlaních cítil její existenci. Nikdo nemohl říct, jak dlouho to potrvá. Všechno, co má tvar, pomíjí jak ta pára nad hrncem. Pomine i Jukiko, i pokoj, ve kterém teď spolu ležíme. Zdi, strop, i okna, všechno bude pryč, než se kdo naděje. V tu chvíli mi znovu přišla na mysl Izumi.

Ranil jsem ji asi úplně stejně, jako Jukiko ten kluk. Jukiko pak náhodou potkala mě. Izumi ale nejspíš nepotkala nikoho.

Políbil jsem Jukičin hebký krk.

„Trochu si teď zdřímnu,“ řekl jsem. „Pak zajedu do školky.“

„Hezky se vyspi,“ popřála mi Jukiko.

Zdřímnul jsem si opravdu jen trochu. Když jsem se probral, bylo už po třetí hodině odpoledne. Z okna ložnice bylo vidět aojamský hřbitov. Posadil jsem se na židli u okna a dlouho jsem ho pozoroval. Měl jsem dojem, že od doby, co se v mém životě znovu objevila Šimamoto, vypadá všechno nějak jinak než dřív. Z kuchyně bylo slyšet, jak Jukiko připravuje večeři. Všechny ty zvuky mi zněly nějak prázdně a dutě. Jako by ke mně přicházely nějakou rourou z jakéhosi neskutečně vzdáleného světa.

Pak jsem vyvezl z podzemní garáže své BMW a zajel pro starší dcerku do školky. Děti ten den měly nějakou oslavu, takže jsem se jí dočkal až skoro ve čtyři. Před vraty stála obvyklá sestava nablýskaných aut. Byly tam saaby a jaguáry a Alfy-Romea. Vystupovaly z nich mladé maminky v drahých pláštích, vyzvedávaly si děti a v autech si je odvážely zase domů. Byl jsem jediný otec široko daleko. Když jsem uviděl svou dcerku, zavolal jsem na ni jménem, a zamával. Jakmile mě uviděla, zamávala i ona svou malou rukou a vydala se ke mně. Pak si ale všimla nějaké jiné holčičky, co seděla na předním sedadle modrého mercedesu (tuším že to byl typ 260 E), něco zavolala a rozběhla se k ní. Holčička měla na hlavě červenou pletenou čepici. Vykláněla se k mé dcerce z okna vozu. Její maminka měla červený kašmírový plášť a velké sluneční brýle. Připomněla mi tím Šimamoto, kterou jsem podobně oblečenou sledoval z Šibuje až do Aojamy.

„Dobrý den,“ řekl jsem.

„Dobrý den,“ řekla i ona.

Byla opravdu krásná. Rozhodně nevypadala na víc, než na pětadvacet. Z autorádia právě hrálo „Burning Down The House,“ od Talking Heads. Na zadním sedadle ležely dvě papírové tašky z obchodního domu Kinokunija. Paní se moc pěkně usmívala. Dcerka a její kamarádka si chvilku něco špitaly, pak si řekly navzájem „Ahoj", holčička v autě zmáčkla knoflík a okénko vyjelo zase nahoru. Vzal jsem dcerku za ruku a odvedl jsem ji k našemu BMW.

„Tak co, jak se ti dneska líbilo ve školce?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou „Ani trošku. Už jsem chtěla domů“

„Mě už se taky stýskalo,“ řekl jsem. Pak jsem se k ní sehnul a dal jí pusu na čelo. Nechala se, ale zatvářila se u toho jako vedoucí luxusního francouzského restaurantu na platební kartu American Express. „Zítra to bude určitě lepší, uvidíš,“ utěšoval jsem jí.

Sám jsem tomu chtěl věřit. Že až zítra otevřu oči, bude všechno jednodušší a příjemnější. Takhle lehké to ale nikdy není. Až se zítra vzbudím, bude všechno možná ještě složitější než dnes. Problém byl v tom, že jsem se zamiloval. A že jsem přitom měl ženu a děti.

„Tatí,“ řekla najednou dcerka. „Já bysem chtěla jezdit na koníčkovi. Koupíš mi ho?“

„To víš, někdy určitě,“ řekl jsem jí na to.

„A kdy?“

„Až našetřím dost penízků. Musím našetřit penízky a pak půjdeme koupit koníčka.“

„A máš taky kasičku na střádání?“

„To víš, že mám, a jak velikou. Tak velikou jako je naše auto. Dokud nebude plná penízků, nemůžeme kupovat koníčky.“

„A myslíš, že by mi ho koupil dědeček? Ten má peněz hodně.“

„To má,“ přitakal jsem. „Dědeček má kasičku tak velkou, jako je támhleten dům, a plnou peněz. Jenže se z ní ty penízky moc špatně vytahují, protože je tolik veliká.“

Chvíli o tom zadumaně přemýšlela.

„Ale můžu ho někdy zkusit poprosit, aby mi nějakého koníčka koupil?“

„Proč ne, jen to zkus. Třeba ti ho nakonec koupí.“

Celou cestu domů jsme si pak povídali o koníčkovi. Jakou barvu by měl mít a jak se bude jmenovat, kam si na něm vyjede na výlet. Kam ho uložíme spinkat. Když jsem ji v suterénu nechal nastoupit do výtahu, rozhodl jsem se vydat se tak, jak jsem byl, rovnou do svého baru. A pak mě napadlo, jaké to asi bude zítra. Opřel jsem obě ruce o volant a zavřel oči. Necítil jsem se dnes ve své kůži. Moje vlastní tělo mi připadalo spíš jako nějaká dočasně zapůjčená pomíjivá nádoba. Zítra se se mnou může stát naprosto cokoliv. Kdyby to šlo, koupil bych dcerce toho jejího koníčka třeba hned. Než se mi všechno začne hroutit. Než se všecko nadobro pokazí.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024