15
Ten den jsem se nakonec vrátil do Tokia asi ve čtyři hodiny. V naději, že se Šimamoto třeba ještě vrátí, jsem v chatě v Hakone čekal hodně přes poledne. Jenom tak sedět, koukat a nic nedělat mě brzo přestalo bavit, a tak jsem si nakonec začal krátit chvíli poklízením v kuchyni a rovnáním oblečení. Vládlo tíživé ticho, ve kterém občasný ptačí zpěv nebo zvuk motoru auta, přicházející zvenčí, zněly podivně nepřirozeně a disharmonicky. Všechny okolní zvuky jako by někdo násilím pokroutil, nebo napůl rozmáčknul. A já uprostřed toho všeho čekal, že se třeba něco stane. Něco se přece muselo stát. Tohle přece nemohl být konec.
Ale nestalo se vůbec nic. Šimamoto nebyla z těch, kdo si časem rozmýšlejí, pro co se jednou rozhodly. Nakonec jsem pochopil, že mi nezbývá nic jiného, než se vrátit domů. Jestli se Šimamoto rozhodne dát mi nějakou zprávu – bylo to sice hodně nepravděpodobné, ale co kdyby – možná mi ta zpráva přijde do podniku. A zůstávat tady ještě déle už stejně nemělo žádný smysl.
Na řízení jsem se musel soustředit skoro násilím. Několikrát jsem přehlédl světlo na semaforu, pletl jsem si zatáčky, i odbočky. Z parkoviště u podniku jsem se vydal rovnou do budky a zavolal domů. Řekl jsem Jukiko, že už jsem zpátky v Tokiu a že jdu rovnou do práce. Jukiko na to neřekla ani tak, ani tak.
„Víš, kolik je hodin? Víš, jaký jsem měla strach? Mohls mi přece aspoň zavolat,“ odpověděla mi jenom tvrdým a suchým hlasem.
„To nic, nedělej si starosti. Jsem v pořádku,“ uklidňoval jsem ji . Neměl jsem ani tuchy, jak jí taková moje slova mohou znít. „Nemám už moc času, musím jít do kanceláře udělat účetnictví a pak budu v podniku.“
V kanceláři jsem se posadil za stůl a tam sám a sám jen tak seděl až do večera a myslel na to, co se stalo včera. Šimamoto nejspíš ani nešla spát, jen počkala, až usnu, a pak za svítání opustila dům. Nebylo mi jasné, jak se asi dostala domů. Na hlavní silnici to od nás bylo hezký kus cesty a ani pak nemohlo být nic jednoduchého shánět takhle ráno uprostřed hor v Hakone autobus nebo taxík. A ona měla navíc boty s vysokými podpatky.
Pročpak mi už zase musela zmizet? Celou cestu domů jsem se tím trápil. Řekl jsem jí přeci, že chci být jen její, a ona, že chce být jen mou. A pomilovali jsme se spolu přece, bez jakýchkoli zábran. A přesto mě pak hodila za hlavu a nechala mě tu bez jediného slova vysvětlení. Dokonce s sebou odnesla i desku, kterou mi krátce předtím darovala. Snažil jsem se pochopit, co ji k tomu všemu vedlo. Muselo to přece všechno mít nějaký smysl, nějaký důvod. Šimamoto přece nikdy nic neudělala jen tak z náhlého popudu. Na žádné logické vysvětlení jsem ale nemohl přijít. Nedokázal jsem na nic souvisle myslet. A když jsem se do toho nutil, jen mě rozbolela hlava. Cítil jsem se najednou hrozně unavený. Posadil jsem se na podlahu, opřel o zeď a zavřel oči. Jakmile jsem to udělal, nemohl jsem je už za nic na světě otevřít. Teď už jsem dokázal jedině vzpomínat. Hodil jsem všechno přemýšlení za hlavu a jako když se pořád dokola otáčí nekonečná páska, jsem si znovu a znovu vybavoval všechny ty výjevy. Vybavila se mi Šimamoto, jak leží nahá se zavřenýma očima natažená před kamny. Vybavily se mi všechny podrobnosti: její krk a prsa a boky a ochlupení a pohlaví a záda a pas a nohy, všechno to bylo ještě až příliš živé, až příliš jasné. V některých ohledech dokonce mnohem živější a jasnější, než skutečnost sama.
Zanedlouho mi ze všech těch až k nesnesení reálných představ začalo být v těsné kanceláři úzko. Vyšel jsem do ulic a bezcílně bloumal po okolí sem a tam. Pak jsem zašel do svého baru a na toaletě jsem se oholil. Vlastně jsem se od rána ještě ani pořádně neumyl. A navíc jsem na sobě pořád měl svou včerejší sportovní bundu. Zaměstnanci na to neříkali nic, ale viděl jsem, jak si vyměňují udivené pohledy. Domů se mi ale nechtělo. Kdybych to udělal, kdybych teď předstoupil před Jukiko, nejspíš bych jí vypověděl úplně všechno, od začátku do konce. Že miluju Šimamoto, že jsem se s ní vyspal, …
