6
Zažil jsem pak ještě jednu, tentokrát velice podivnou příhodu s kulhavou dívkou. Bylo mi tehdy dvacet osm let. Příhoda to byla opravdu tak zvláštní, že ještě dnes vlastně pořádně nevím, co si o ní mám myslet.
Krátce před novým rokem jsem v davu lidí na Šibuji zahlédl ženu, která kulhala naprosto stejně jako Šimamoto. Měla na sobě dlouhý červený plášť a přes rameno černou lesklou kabelku. Na zápěstí levé ruky měla stříbrné náramkové hodinky. Všechny ty věci se zdály být velice drahé. Šel jsem po chodníku na opačné straně ulice, ale jakmile jsem ji uviděl, rychle jsem u semaforů přešel na druhou stranu. Všude bylo tolik lidí, že jsem se nepřestával divit, odkud se tu všichni vzali, ale dohonit ji mi vůbec netrvalo dlouho, protože se svou nohou nemohla jít moc rychle. Její kulhání opravdu velice připomínalo chůzi, kterou jsem si pamatoval u Šimamoto. Stejně jako ona i tahle žena při každém kroku jakoby krouživě přitáhla svou levou nohu dopředu. Kráčel jsem o kus za ní a s větším a větším zájmem pozoroval elegantní křivku, opisovanou její krásnou nohou. Byla to elegance toho druhu, jaký se získá jen dokonalým zvládnutím složité techniky po dlouholetém cvičení.
Chvíli jsem ji tak sledoval. Jít v takovém davu stejně pomalu jako ona nebylo vůbec nic jednoduchého. Občas jsem se musel zastavit u nějakého výkladu, nebo dělat, že něco hledám v kapse kabátu. Žena měla na rukou černé rukavice a kromě kabelky ještě v druhé ruce nesla červenou papírovou tašku z nějakého obchodního domu. Přesto, že byl zamračený zimní den, měla na očích veliké sluneční brýle. Zezadu jsem viděl její pečlivě upravené vlasy (u ramen velice elegantně nakroucené ven) a měkkou, hřejivě červenou látku jejího pláště. Pochopitelně, že jsem chtěl vědět, jestli to opravdu je Šimamoto. Zjistit to by nebylo samo o sobě nic těžkého. Stačilo ji předejít a prohlédnout si její obličej. Co ale řeknu, a co udělám, jestli to opravdu bude ona? Bude si na mě vůbec ještě pamatovat? Potřeboval jsem čas, abych si ujasnil, co podniknu. Potřeboval jsem popadnout dech, srovnat myšlenky a zaujmout správný postoj.
Tak jsem šel dál a dál za ní a dával pozor, abych se nezapomněl a nepředešel ji. Ani jednou se neohlédla, ani nezastavila. Nedívala se téměř nikam jinam než dopředu. Zdálo se, že ze všech sil pospíchá k nějakému cíli. Šla s vypnutými zády a vztyčenou hlavou, jak často chodívala i Šimamoto. Kdo by si nevšimnul její nohy a pozoroval jí jen od pasu nahoru, vůbec by nepoznal, že kulhá. Jen prostě nešla tak rychle, jako ostatní. Čím víc jsem pozoroval, jak jde, tím víc jsem si byl jistý, že mám před sebou opravdu Šimamoto. Její a tahle chůze se navzájem podobaly jako vejce vejci.
Žena prošla tlačenicí u šibujské stanice metra a začala pomalu stoupat do kopce směrem k Aojamě. Jak se cesta začala zdvihat, ženin krok se postupně ještě víc zpomaloval. Šla už opravdu velice dlouho. Na takovou vzdálenost by už nebylo nic divného vzít si taxíka. Kus cesty, jaký ušla, by unavil i člověka s oběma nohama zdravýma. Ona se ale vlekla pořád dál a dál. Já šel neustále kus za ní. Pořád ještě se neohlédla ani nezastavila. Nevšímala si výkladů. Jen občas prostřídala ruce, v nichž držela tašku a kabelku. Ale až na tohle pokračovala pořád dál a dál v chůzi bez jediné změny.
Krátce na to zahnula z ulice plné lidí do postranní uličky. Zdálo se, že se tu dobře vyzná. Z rušné obchodní ulice jsme se naráz octli v klidné obytné čtvrti. Jak ubylo lidí kolem nás, musel jsem se držet čím dál víc zpátky, abych nebyl nápadný.
Šel jsem tak za ní asi tři čtvrtě hodiny. Kráčela dál skoro prázdnou ulicí, občas zahnula a nakonec zase vyšla na rušnou Aojamskou třídu. Tentokrát už ale nezaplula zpátky do davu. Hned jak vyšla z uličky, bez váhání vešla do nedaleké kavárny, úplně, jako by si to předem naplánovala. Byla to jen malá kavárna, kde ani nevedli zákusky. Asi deset minut jsem ještě jen tak bloumal venku sem a tam, a pak jsem vešel dovnitř.
Uvnitř jsem se hned začal shánět po ní. Bylo tam vedro k…
