Konec světa & Hard-boiled Wonderland (Haruki Murakami)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

26. Elektrárna

Když jí po čtení snů říkám, že se vypravím do elektrárny, zatváří se dívka zoufale.

„Elektrárna je přece v Lesích!“ říká vyčítavě, zatímco hasí pískem ve kbelíku rudě žhnoucí uhlí.

„Jen na samém začátku Lesa,“ říkám já. „I Strážný říkal, že mi tam nic zvláštního nehrozí.“

„U Strážného nikdy nikdo neví, co má vlastně na mysli. Může to klidně být jen na začátku, ale les je les.“

„Já tam ale stejně půjdu. Prostě ten hudební nástroj musím najít za každou cenu.“

Když vybere všecko uhlí do posledního, otevře ještě spodní zásuvku a vysype do kbelíku spousty bílého popela. A pak několikrát zavrtí hlavou.

„Půjdu s vámi,“ tvrdí rozhodně.

„Proč? Vy se přece nechcete k Lesům ani přiblížit? Do něčeho takového bych vás nechtěl zatahovat.“

„Nemůžu vás tam pustit samotného. Vy ještě pořád nevíte, jak umí být Lesy strašné.“

- - -

Pod zataženou oblohou se spolu vydáváme podél řeky k východu. Je ráno tak teplé, že to vypadá málem jak na začátku jara. Nefouká vítr, i zvuk říční vody postrádá svou obvyklou chladnou průzračnost a zní jaksi otupěle a bezvýrazně. Po deseti nebo patnácti minutách chůze si sundávám rukavice a odkládám i šálu.

„To je jako na jaře, viďte?“ ptám se jí.

„To máte pravdu. Jenže takovéhle teplo nepotrvá víc než jeden den. Je to vždycky stejné. Zima se zase hned vrátí,“ vysvětluje dívka.

Za domy, sporadicky roztroušenými na jižním břehu za mostem, je po pravé straně cesty vidět už jen pole, a spolu s tím se ulice s dlážděním z kočičích hlav změní v úzkou blátivou cestu.

V brázdách na poli zůstává jako škrábance několik bílých čar umrzlého sněhu. Nalevo se po břehu řeky táhnou v řadě vrby; jejich povislé haluze se sklánějí nad hladinou. Nějaký ptáček do těch komíhavých větví usedne a několikrát se na jedné zhoupne sem tam, aby nabral zpět rovnováhu, nakonec toho ale nechá a přelétne na nějaký jiný strom. Slunce září jen bledě a mírně. Několikrát zvedám hlavu a užívám si poklidného tepla. Dívka strčí pravou ruku do kapsy svého kabátu, levou do mé kapsy. Já mám v levé ruce kabelu, pravou rukou svírám její ruku ve své kapse.

V kabele se skrývá oběd pro nás dva a pozornosti pro Správce elektrárny.

Až přijde jaro, bude zas všechno určitě mnohem příjemnější, napadá mě, zatímco mi dívčina teplá ruka hřeje dlaň. Pokud moje duše vydrží do jara a pokud přežije zimu můj stín, snad se mi duši podaří vrátit zpět do stavu, který jí bude lépe vyhovovat. Musím nad zimou zvítězit, tak jak to říkal můj stín.

Tak tedy jdeme pomalu proti proudu a rozhlížíme se po kraji. Během té doby nepromluvím ani já, ani ona téměř jediné slovo; není to proto, že bychom si neměli co říct, ale proto, že mluvit nepotřebujeme. Kráčíme a jako bychom se o těch věcech chtěli postupně ujišťovat, pozorujeme bílé zbytky sněhu v úžlabinách země, ptáky zobající ze stromů červené bobule, tuhé, silné listy zimní zeleniny na polích, křišťálové tůně, co v některých místech vyhloubil říční tok, siluetu horského hřebene, zasypaného sněhem. Všechny okolní úkazy jako by z plných plic vdechovaly ten krátký moment tepla a nechávaly jej prosáknout až do svého posledního záhybu. I mraky pokrývající nebe se zdají postrádat svou obvyklou tíhu a působí podivně vlídným dojmem, jako by náš malý svět obklopovaly měkkými dlaněmi.

Tu a tam vidíme v suché trávě občas i zvířata, obcházející kolem za potravou. Jsou pokrytá vybledle zlatými kožichy, do kterých prokvétají i nádechy bílé barvy. Srst je mnohem delší než byla na podzim, je taky huňatější, přesto ale lze jasně rozeznat, jak velice jsou oproti dřívějšku vyhublá. Nad rameny jim jako péra ze staré pohovky zřetelně vystupují kosti a kůži u tlam jim volně plandá dolů takovým způsobem, že jim to dodává skoro zpustlé vzezření. Lesk v jejich očích je jen mdlý a klouby na nohou mají nateklé jako koule. Jediné, co se nezměnilo, je bílý roh, který jim každému trčí z čela. Stejně jako kdykoliv jindy dokonale přímý protíná pyšně vzduch.

Zvířata tvoří skupinky po třech nebo po čtyřech a podél brázd na poli…

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024