Konec světa & Hard-boiled Wonderland (Haruki Murakami)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

24. Prostranství stínů

Když se toho dne ráno probudím, je nádherné jasno posledních tří dnů pryč. Nebe zas do posledního místečka pokrývají tlusté vrstvy temných mračen bez jediné skuliny a sluneční světlo, které se skrz ně přece jen nějak protlačí na povrch zemský, ztrácí po cestě většinu svého tepla a jasu. V šedivě kalném, chladném svitu, který zbývá, rozpínají stromy proti nebi své holé haluze bez listí, až to připomíná hotovou síť prasklin, a řeka vysílá do okolí podivně ztuhle znějící šumění. Při takových mračnech by nebylo nic divného, kdyby každou chvíli začal padat sníh, zatím však ještě nesněží.

„Dnes asi ještě sněžit nebude,“ vysvětluje mi stařec. „Tohle nejsou mraky, co přinášejí sníh.“

Otvírám okno a ještě jednou se zadívám na oblohu, neumím však rozeznat pohledem, které mraky sníh nesou a které ne.

Strážný sedí se zutýma botama u velikého železného sporáku a hřeje si nohy. Sporák je ten samý typ, co už znám z Knihovny. Nahoře má dvě plotny na konvice nebo hrnce, úplně dole zásuvku na vybírání popela. Zepředu vypadá tak trochu jako prádelník a dokola má veliké kovové madlo. Strážný sedí na židli a obě nohy má položené na madle. Pára, valící se z konvice, a pach laciného dýmkového tabáku – nejspíš to ani nebude skutečný tabák – zaplňuje místnost vlhkým, nedýchatelným dusnem. K tomu samozřejmě přispívá i zápach nohou Strážného. Za židlí, na které Strážný sedí, je veliký dřevěný stůl a na něm v řadě brousky, sekáče a sekery. Každý sekáč a každá sekyra má rukojeť od neustálého používání skoro zčernalou.

„Jsem tu kvůli šále,“ přejdu hned k věci. „Bez šály je mi hrozná zima na krk.“

„No jo, to je pravda,“ řekne Strážný s překvapivou upřímností. „Já vím, já vím.“

„V depozitáři za Knihovnou jsou spousty oblečení, které nikdo nepoužívá. Tak jsem si říkal, jestli by nevadilo, kdybych si něco z toho vzal?“

„Aha, tamto,“ kývne Strážný. „Z toho si klidně vem, co chceš. Ty můžeš. Šálu, kabát, všecko, co jen budeš chtít.“

„To už to nemá žádné majitele?“

„S majiteli si hlavu nelámej. A jestli tu třeba ještě jsou, už na ty věci stejně dávno zapomněli,“ ujistí mě Strážný. „Mimochodem, tys prý hledal nějaké hudební nástroje?“

Přikyvuju. Před Strážným se evidentně nic neutají.

„Hudební nástroje v tomhle městě principiálně vzato nemají co dělat,“ řekne Strážný. „To ale neznamená, že by se tu přece jen nějaké nenašly. A ty navíc dobře provádíš svěřenou práci, a nikomu se nestane žádná škoda, když budeš mít nějaký svůj hudební nástroj. Běž do elektrárny a zeptej se jejího Správce. Možná by se tam pro tebe něco našlo.“

„V elektrárně?“ ptám se, celý zaražený.

„No samozřejmě, máme ji tady,“ pronese Strážný a ukáže na žárovku na stropě. „Odkud sis myslel, že to bere šťávu? Že nám tu roste na jabloních?“

Strážný se chechtá a kreslí mi mapku cesty k elektrárně. „Musíš jít cestou, co vede po jižním břehu řeky, pořád proti proudu. Asi po třiceti minutách uvidíš napravo starou sýpku. Nemá už střechu, ani dveře. Hned za ní zahni doprava a jdi ještě kousek, kudy tě povede cesta. Přijdeš na kopec a za ním bude Les. Vejdi do něj a asi po půl kilometru dorazíš do elektrárny. Je ti to jasné?“

„Myslím, že je,“ přikyvuju já. „Není to ale v zimě v Lesích nebezpečné? Všichni to přece říkají a já už jsem na to taky málem doplatil.“

„Aha, to je pravda. Už jsem na to úplně zapomněl. Vezl jsem tě tehdy na káře až k vám na kopec,“ přikývne Strážný. „Už je ti aspoň líp?“

„Jsem úplně v pořádku. Děkuju vám.“

„Doufám, že ses aspoň trochu poučil?“

„No to víte, že ano.“

Strážný se tiše uchechtne a prohodí si nohy na okraji kamen. „A to je dobře, že ses poučil. Člověk je pak opatrnější, když se poučí. A opatrnější člověk si pak jen tak snadno něco neudělá. Dobrý dřevorubec má jen jednu jizvu. Nemá jich víc, nemá jich míň. Jen jednu jedinou. Chápeš, co ti chci říct?“

Znovu přikývnu.

„Cestou do elektrárny se ale ničeho bát nemusíš. Je to hned za vstupem do Lesů a vede tam jen jedna cesta, takže nezabloudíš. Ani tam nenarazíš na nikoho z Lesů. Nebezpečné je to jenom hluboko v lese a u kraje Zdi. Když se nebudeš pouštět tam, nemáš se už čeho bát. Prostě jen za žádnou cenu nescházej z cesty a nepouštěj se za elektrárnu. To by se ti pak zas mohlo něco ošklivého stát.“

„Správce elektrárny je taky jeden z lidí, co žijí v Lesích?“

„Ne, ten ne. To není ani člověk z lesů, ani z Města. Tak něco mezi. Do Lesů nemůže a do Města už nesmí. Nebezpečný není, je to bázlivec.“

„A co za lidi to vlastně žije v Lesích?“

Strážný skloní hlavu a mlčky se na mě chvíli dívá. „Myslím, že už jsem ti na začátku říkal, že je jen na tobě, na co se mě zeptáš, a jen na mně, na co z toho ti odpovím.“

Přikyvuju.

„Výborně. Takže na tohle ti zrovna odpovídat nechci,“ řekne Strážný. „Mimochodem, pořád jsi říkal, jak se chceš setkat se svým stínem. Možná, že už je na to čas, co říkáš? V zimě jsou stíny o něco slabší, teď už při takovém setkání nic nehrozí.“

„To je mu nějak zle?“

„Není mu nijak zvlášť zle. Je zdravý jako rybička. Každý den ho pár hodin nechám, aby se trochu proběhl venku, a to bys koukal, jakou má pak chuť k jídlu. Jenže teď v zimě jsou prostě dny trochu kratší a taky je víc zima, a to stínům jako takovým moc nesvědčí. To ale není ničí vina, víš? Tak už to prostě příroda zařídila. Nemůžu za to ani já, ani ty. Ale víš co, já tě k němu pustím a vyříkej si to s ním sám.“

Strážný sundá ze stěny svazek klíčů, strčí jej do kapsy u svrchníku a se zívnutím si nazuje své šněrovací boty. Jsou už na pohled velice těžké a na podrážkách mají veliké železné hřeby, aby se s nimi dalo chodit i na umrzlém sněhu.

Stíny tu přebývají na místě, které je jakýmsi styčným bodem mezi tímhle Městem a vnějším světem. Já nemůžu vycházet z Města ven, stín nemůže vstoupit dovnitř. Prostranství stínů je vůbec jediné místo, kde se mohou setkat lidé, co ztratili stín, se stíny, co ztratily lidi. Jde se tam zadním vchodem ze strážnice. Prostranství je ovšem jen takové označení, žádná velká prostora se tam nekoná. Je tam místa asi jako za nějakou trochu větší zahradou u domu. Kolem dokola jsou hrozivé železné mříže.

Strážný vytáhne z kapsy svazek klíčů, otevře železná vrátka, nechá mě vejít prvního a pak mě následuje sám. Prostranství je dokonale čtvercové a jeho protější strana je tvořená zdí obklopující město. V koutě tu stojí starý jilm a pod ním je jednoduchá lavička. Jilm je tak vybělený stářím, že není jasné, zda ještě žije, nebo už nadobro uschl.

V rohu u zdi stojí jakási bouda, asi provizorně vystavěná ze starých cihel a trámů. Okna nejsou zasklená, jen s odklápěcími dřevěnými okenicemi. Komín to nemá, což zřejmě znamená, že tam nebude ani kde zatopit.

„Tady tvůj stín přespává,“ vysvětluje Strážný. „Není to zas taková hrůza, jak to možná vypadá. Minimálně je tam voda, má tam i záchod. Má tam dokonce i sklep a do toho mu ani nezafouká. Hotel to tedy rozhodně není, ale chrání to před deštěm a před větrem. Nechceš se kouknout dovnitř?“

„Ne, chtěl bych se s ním sejít tady,“ říkám rychle. Z ohavného vzduchu ve strážnici mě rozbolela hlava. Tady je sice trochu chladno, ale jsme tu na čerstvém vzduchu a to je mnohem lepší.

„Ale jistě, hned ti ho sem přivedu,“ souhlasí Strážný a mizí v boudě.

Zvednu si límec u kabátu, posadím se na lavičku pod jilm, šťourám podpatkem do země a čekám, až přijde stín. Země je tvrdá, sem tam na ní zbývají i trochy zledovatělého sněhu. Jen tam, kam u úpatí zdi nedopadá slunce, zůstává sníh nedotčený, tak jako předtím.

O chvilku později přivádí Strážný můj stín. Strážného nohy v okovaných botách si to rázují přes náměstí mílovými kroky, stín se pomalu šine vzadu. Vůbec nevypadá tak čile, jak se mi snažil namluvit Strážný. Obličej má oproti dřívějšku trochu přepadlý, oči a vousy mu z něj podivně vystupují.

„Nechám vás teď chvíli o samotě,“ oznámí Strážný. „Máte si toho určitě spoustu co říct. Tak jen si to v klidu řekněte. Zas tak dlouho vás ovšem pohromadě nenechám. Kdybyste se mi tu ještě třeba spojili, trvalo by věčnost vás zase oddělovat. Nehledě na to, že byste tím vůbec ničemu neprospěli. Jen byste všem přidělali práci. No nemám pravdu?“

Kývám hlavou, že má. Asi to tak doopravdy bude. I kdybychom se zase spojili, jen nás od sebe znovu oddělí. A všecko by se muselo opakovat zase od začátku.

Sledujeme se stínem, jak Strážný zamyká dveře a mizí ve strážnici. Křupání bodců na podrážkách se vzdaluje a nakonec bouchnou těžké dřevěné dveře. Jakmile Strážný zmizí, posadí se stín vedle mě. A začne zrovna tak jako já rýt podpatkem do země. Má na sobě tuhý svetr z hrubé vlny, pracovní kalhoty, k tomu staré pracovní boty, co jsem mu dal já.

„Máš se dobře?“ vyptávám se ho.

„Vůbec se nemám dobře,“ odpovídá stín. „Je mi tu hrozná zima a jídlo nestojí za nic.“

„Strážný ale říkal, že tě denně pustí proběhnout se venku?“

„Proběhnout venku?“ zadívá se na mě stín nevěřícně. „Tak on tomu říká takhle? Každý den mě odsud vleče za Bránu a musím mu pomáhat pálit zvířata. Jejich mršiny nakládáme na káru, vyvezeme je od brány do jabloňových hájů, lejeme na ně olej a pálíme je na popel. Než je spálí, useká jim Strážný ještě hlavy sekáčem. Tu jeho úžasnou sbírku železa jsi přece viděl, ne? Ten chlap to nemá v hlavě v pořádku. Kdyby mohl, tak rozseká na kusy snad celý svět.“

„On je taky jeden z lidí z Města?“

„Ne, on ne. Jeho si tu nejspíš najali. Pálení zvířat si vyloženě užívá. To by nikdo z Města nedokázal. Od začátku zimy už jich spálil hrozné spousty. Dneska ráno se nevzbudily jen asi tři kusy. Za chvíli je máme jít zlikvidovat.“

Stín, docela stejně jako já, chvíli ryje podpatkem ve zmrzlé zemi. Je umrzlá na kámen. Zimní ptactvo s pronikavým křikem vzlétá z větví jilmu.

„Mapu jsem našel,“ říká stín. „Je nakreslená mnohem líp, než jsem čekal, a vysvětlivky jsou vynikající. Přišla jen trochu moc pozdě.“

„Nebyl jsem v pořádku,“ omlouvám se mu.

„To jsem slyšel. Teď po začátku zimy je ale už vážně dost pozdě. Potřeboval jsem ji dřív. To by bylo všecko mnohem snazší a mohl jsem i dřív vypracovat plán.“

„Plán?“

„Plán útěku z tohohle místa. To je přece jasné, ne? Jaký jiný plán asi? Nebo sis snad myslel, že po tobě chci mapu, abych se tady nenudil?“

Vrtím hlavou. „Já jsem čekal, že mi třeba řekneš, co je tohle zvláštní Město zač. Zůstala ti přece skoro celá moje paměť.“

„To se tedy nepleť,“ řekne stín. „Samozřejmě, mám teď většinu tvé paměti, jenomže mi to k ničemu není. Aby se dala použít, museli bychom se ještě jednou spojit, a to není reálně možné. Už bychom se víckrát nemohli vidět a celý plán by byl v tahu. Takže teď nad tím, co je tohle Město zač, musím přemýšlet jen já sám.“

„A přišels už na něco?“

„Na něco ano. Ještě ti to ale nemůžu říct. Dokud pořádně nedomyslím detaily, asi bych tě moc nepřesvědčil. Dej mi ještě trochu času. Mám dojem, že když si to ještě trochu promyslím, musí mi do sebe všecko zapadnout. I když už v tu chvíli možná bude pozdě. Od chvíle, co začala zima, už totiž doopravdy ztrácím síly a může se stát, že i když vypracuju plán útěku, už mi na něj nebudou stačit síly. Proto jsem taky chtěl mít mapu dřív, než nastane zima.“

Zadívám se vzhůru do koruny jilmu. Mezi tlustými větvemi je vidět tmavou šeď mračen.

„Odsud se ale nedá utéct,“ říkám mu. „Viděls přece mapu, ne? Není odsud žádný východ. Tady je konec světa. Nedá se odsud vrátit zpátky a jít dál není kam.“

„Možná že to konec světa i je, ale nějaká cesta ven tady být musí. Tím jsem si docela jistý. Jako by to stálo napsané na nebi: tady musí být i východ. Ptáci přece Zeď přeletí, ne? A kam potom asi letí? Jednoduchá věc: do světa venku. Za touhle Zdí je docela určitě jiný svět a tyhle hradby brání lidem z Města, aby se tam dostali. Kdyby tam nic nebylo, nemusely by tu přece žádné hradby ani být. A docela jistě odtud musí vést i cesta ven.“

„To se říká: kdoví jestli.“

„Já na ni přijdu a pak spolu utečeme ven. Opravdu nehodlám zdechnout v téhleté hnusné díře.“

Po těch slovech se stín odmlčí a znovu ryje podpatkem v zemi.

„Myslím, že už jsem ti říkal úplně na začátku, že je tohle Město divné a zvrácené,“ začne znovu stín. „Jsem o tom přesvědčený i teď. Je to tu nenormální, je to tu zvrhlé. Problém ale je, že je to nepřirozenost a zvrácenost dovedená do dokonalosti. Protože je v tomhle Městě divné a pokřivené úplně všecko, má to pak za výsledek systém, kde do sebe jedno s druhým dokonale zapadá. Všechno je v něm uzavřené. Takhle.“

Stín opíše podpatkem na zemi kruh.

„Ten kruh v sobě propojil všechno bez výjimky. Čím delší dobu v něm proto člověk je a zamýšlí se nad tím, co vidí, tím víc se mu jejich způsob začíná zdát správný a jeho vlastní způsob pomýlený. Právě proto, že se zdá, jako by z té uzavřenosti nebylo nikde úniku. Chápeš, co ti chci říct?“

„Až moc dobře. Samotnému mi to tak někdy připadá. Že jsem na rozdíl od Města jen taková slabá, nanicovatá existence plná rozporů.“

„A to je právě největší chyba,“ konstatuje stín a kreslí hned vedle kruhu úplně nesmyslný obrazec. „Pravdu totiž máme my a oni jsou na omylu. My jsme normální, oni ne. Musíš tomu věřit. Věřit, co jen máš síly. Jestli to neuděláš, tak tě Město pohltí, než si toho vůbec všimneš, a to už pak bude pozdě.“

„Jenomže ono je tak hrozně relativní, co je pravda a co omyl, a hlavně, už ani nemám žádnou paměť, abych tyhle dvě věci mohl od sebe odlišit.“

Stín přikyvuje. „Já vím, jaký teď musíš mít ve všem zmatek. Podívej se na to ale takhle. Věříš, že může existovat perpetuum mobile?“

„To je přece nemožnost už z principu.“

„A to je přesně ono. To zdánlivé bezpečí a uzavřenost tohohle Města je zrovna jako to perpetuum mobile. Z přesně stejného principu jako není žádné perpetuum mobile, nemůže nikde existovat ani žádný dokonalý svět. Tady to ale na pohled dokonalé je. Což znamená jedinou věc: že to celé bude docela jistě mít nějaký zádrhel. Stroj, co navenek sám od sebe produkuje nepřetržitý pohyb, to může dělat jenom proto, že někde v pozadí, kam nikdo nevidí, využívá nějakou cizí sílu.“

„A tys ji objevil?“

„Ne, aspoň ne prozatím. Jak jsem ti před chvílí řekl, vytvořil jsem si už hypotézu, budu ale ještě muset propracovat detaily. A to ještě nějakou chvíli potrvá.“

„A neřekl bys mi aspoň tu hypotézu? Třeba bych ti pak ohledně detailů mohl vypomoct.“

Stín vytáhne ruce z kapes u kalhot, dýchá si na ně, aby se mu zahřály a pak si je tře o sebe.

„Ne, radši ti to nepovím. Já třeba nejsem v pořádku po těle, ale ty jsi na tom špatně po duševní stránce.

Nejdřív ze všeho se musíš uzdravit, tak rychle, jak to jenom jde. Když to neuděláš, je s námi oběma konec ještě dřív, než se vůbec pokusíme utéct. Přemýšlet proto budu já a ty musíš udělat všecko, co se dá, aby ses zachránil. To je teď ze všeho nejdůležitější.“

„Je fakt, že mám teď ve všem zmatek,“ přiznávám, pohled upřený na kruh vyrytý do země. „V tom máš úplnou pravdu. A vůbec nevím, co si mám vlastně vybrat. Už ani netuším, kdo jsem vlastně býval dřív. Jakou sílu taky může mít duše, které se ztrácí z dohledu vlastní já? A to ještě ke všemu v Městě, co má takovou sílu a uznává tak pevné hodnoty, jako to naše? Od chvíle, co přišla zima, už ve svou duši věřím pořád míň a míň, víš?“

„To přece není pravda,“ říká mi stín. „Tvoje já se ti neztrácí. Jen před tebou šikovně ukryli tvé vlastní vzpomínky. Proto si taky připadáš tak zmateně. To ale vůbec neznamená, že mají pravdu a ty se pleteš. I když jsi přišel o své vzpomínky, tvá duše dál sleduje svůj směr. Duše má své vlastní principy, podle kterých jedná. A právě to je tvé já. Musíš důvěřovat vlastním silám. Nebo se dostaneš do vleku cizích a skončíš, ani sám nebudeš vědět kde.“

„Udělám, co budu moct,“ slibuju.

Stín přikývne a chvíli pozoruje zatažené nebe, vzápětí ale zavře oči, jako by se nad něčím zamyslel.

„Vždycky když si nevím rady, pozoruju ptáky,“ řekne pak. „Když se na ně podívám, jsem si úplně jistý, že se nepletu. Na ptáky je totiž ta zdánlivá dokonalost Města krátká. Zdi, brány, troubení na roh, nic z toho se jich netýká. Až nebudeš vědět kudy kam, jen si je dobře prohlédni.“

Slyším, jak mě od vchodu do klece volá Strážný. Čas povolené návštěvy vypršel.

„Nějaký čas teď za mnou vůbec nechoď,“ pošeptá mi stín. „Až bude třeba, zařídím, aby tě ke mně pustil. Strážný je hrozný nedůvěřivec, a kdybychom se vídali často, ještě by si mohl něco domyslet, začít si na nás dávat pozor a to by nám všechno jen zkomplikovalo. Jestli se bude ptát, dělej, že jsme si toho neměli moc co říct. Rozuměls?“

„Dokonale,“ přikývnu.

„Tak co?“ vyptává se Strážný, když se vracíme na strážnici. „Jsi rád, že ses zas mohl vidět se svým stínem?“

„Já vám ani nevím,“ vrtím odmítavě hlavou. „No jestli já si to hned nemyslel,“ pronese spokojeně Strážný.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024