35. Štípátko na nehty, máslová omáčka, železná váza
Když jsem parkoval auto u knihovny, bylo pět hodin dvacet minut. Pořád ještě zbývala spousta času, a tak jsem se rozhodl vystoupit z vozu a jen tak se projít ulicemi po dešti. Zašel jsem do kavárny, kde se sedělo u pultu jako v baru, dal si kafe a díval se v televizi na přímý přenos golfu, v game centru jsem zabil další čas videohrou. Měl jsem v ní za úkol protitankovými děly zlikvidovat jednotku tanků, útočících na mě přes řeku. Ze začátku jsem vedl, ale s postupem hry se nepřátelské tanky množily jak lumíci, až jich nakonec bylo tolik, že rozstřílely moje pozice na cimpr campr. Když už z mých postavení nezbývalo nic, zaplavila obrazovku oslnivá bílá záře jako při atomové explozi. Načež se objevil veliký nápis GAME OVER – INSERT COIN. Poslušně jsem vhodil do otvoru ještě jednu stojenovou minci. Zahrála hudba a na obrazovku vyplula má základna bez jediného škrábnutí. Celý můj boj tu měl jen jeden jediný cíl: abych v něm prohrál. Kdybych to neudělal, hra nikdy neskončí, a hra, která nikdy neskončí, nemá ani žádný smysl. Ani pro game centrum, ani pro mě samého. Brzy bylo mé opevnění zase v troskách a na obrazovce se bíle zablesklo. Což opět provázel velký nápis GAME OVER – INSERT COIN.
Vedle herního centra bylo železářství a v jeho výloze pěkně naaranžované všechny možné nástroje. Sady všech představitelných druhů klíčů a šroubováků, dokonce i elektrické šroubováky a hřebíkové pistole. Zahlédl jsem i příruční soupravu nářadí německé výroby v koženém pouzdře. Pouzdro samo bylo velké jen asi jako malá dámská kabelka, uvnitř ale bylo naskládáno všecko od pilky a kladívka až po elektroskop. Vedle soupravy byla sada řezbářských dlátek o celkem třiceti různých kusech. Do téhle chvíle mě nikdy nenapadlo, že může být co se dlátek týče takovýhle výběr a pohled na jejich sáhodlouhou řadu mi způsobil menší šok. Třicet čepelí se kousek od kousku mírně lišilo a pár jich bylo dokonce tvarovaných tak, že jsem ani neměl potuchy, co se s nimi vlastně má provádět. Proti rámusu game centra bylo v železářství ticho jako na spodní straně ledovce. V potemnělé prodejně seděl vzadu za pultem brýlatý pán středního věku s řídnoucími vlasy a něco právě rozšroubovával šroubovákem.
Z náhlého popudu jsem vešel do krámu a podíval se po štípátku na nehty. Měli je hned vedle holicích souprav, úhledně vyrovnaná vedle sebe jako nějakou sbírku brouků. Mezi nimi bylo i jedno cvakátko docela zvláštního tvaru, o kterém jsem vůbec netušil, jak by se asi mohlo používat, a tak jsem si vybral právě to a odnesl jsem ho k pokladně. Byl to asi pěticentimetrový, holý kus nerezu, u kterého jsem opravdu neměl nejmenší představu, kde a jak ho vlastně pro uštípnutí nehtu zmáčknout.
Když jsem se s ním vydal k pultu, vedoucí prodejny odložil šroubovák a malý elektrický šlehač, který právě rozebíral, a předvedl mi, jak se se štípátkem zachází.
„Tak prosím, račte se podívat. Nejprve krok číslo jedna. Pak číslo dvě. A nakonec, číslo tři. No vidíte, že to cvaká přímo ukázkově?“
„To teda jo,“ souhlasil jsem s ním. Cvakalo to vážně přímo božsky. Pán změnil cvakátko opět v původní kus nerezu a předal mi ho zpátky. Provedl jsem všechno tak, jak mi to ukázal a vytvořil z kusu nerezu znovu cvakátko.
„Tohle je opravdu kvalitní kousek,“ pravil pán, jako by mi sděloval nějaké důvěrné tajemství. „Originál Henkel, ten vám vydrží až do konce života. Vynikající například na cesty. Nerezaví, neztupí se. S tímhle ucvaknete třeba i psí drápy.“
A tak jsem si ten úžasný výdobytek techniky za dva tisíce a osm set jenů koupil. I s originálním černým koženým pouzdrem. Vedoucí mi dal nazpátek drobné a pustil se opět do rozebírání šlehače. Roztřídil si všechny šroubky zvlášť podle velikostí na úhledné bílé misky. Černé šroubky na těch miskách vypadaly opravdu kromobyčejně spokojeně.
Po nákupu cvakátka jsem se vrátil k autu a k čekání na knihovnici si pustil Braniborské koncerty. A přemítal, co asi dodalo těm pitomým šroubům tak šťastné vze…
