31. Turnikety. The Police, detergenty
Od ústí roury už to do Aojamy Iččóme nebylo tak daleko. Pochodovali jsme po kolejích, a když jel zrovna vlak, ukryli jsme se za pilíř a čekali, až přejede. My sami do vlaku viděli úplně jasně, cestující se však po nás ani nepodívali. Cestující metrem totiž nikdy nesledují, co se odehrává za oknem. Všichni si buď četli noviny, nebo jen tak koukali do prázdna. Pro většinu lidí metro představuje jen takový efektivní prostředek ke zjednodušení přesunů prostorem velkoměsta. Nikdo jím nejezdí proto, že by se tím chtěl povyrazit.
Cestujících ve vagonech nebylo zase tolik. Skoro nikdo nestál. Jednak byla špička dávno za námi, a jednak co mi paměť sahá, nebylo na trati Ginza po desáté dopoledne nikdy dvakrát narváno.
„Co máme dnes vůbec za den?“ otázal jsem se dívky. „To vůbec nevím. Já se o dny v týdnu nestarám“ oznámila mi. „Na všední den je nějak málo cestujících,“ usoudil jsem a zavrtěl hlavou. „Možná, že bude neděle.“
„A co z toho?“
„Vůbec nic. Prostě by jen byla neděle,“ konstatoval jsem.
Kolejištěm metra se šlo mnohem líp, než by člověk čekal. Koleje byly pěkně široké, nic nám nestálo v cestě, nebrzdily nás semafory, nejezdily tu auta. Nikdo tu nevybíral na dobročinné účely, nenarazili jste na opilce. Cestu nám vcelku slušně osvětlovaly zářivky na stěnách, díky klimatizaci tu byl i čerstvý vzduch. Alespoň v porovnání se zatuchlým odérem prve v podzemí si vážně nešlo na nic stěžovat.
Nechali jsme projet nejdřív jeden vlak směrem na Ginzu a pak další směrem na Sibuju. A potom jsme došli až ke stanici Aojama Iččóme a zpoza pilíře tajně obhlédli, jak to vypadá na nástupištích. Pokud by nás na kolejích uviděl někdo z personálu stanice, byl by z toho strašný průšvih. Alespoň jsem si nedokázal představit výmluvu, kterou by nám tu byli ochotní věřit. Na jedné straně bylo v přední části nástupiště vidět žebřík. Překonat plůtek za ním se zdála být docela snadná věc. Zbývalo opravdu jen nějak zaonačit, aby nás u toho neviděli zaměstnanci metra.
Skrytí za pilířem jsme sledovali, jak k nástupišti přijíždí vlak směr Ginza, jak se otvírají dveře a vystupují cestující a jak noví cestující vcházejí do vlaku a dveře se zas zavírají. Průvodčí vystoupil na peron, ujistil se, zda všichni ukončili výstup a nástup, pak zavřel dveře a bylo vidět, jak dává pokyn k odjezdu. Jakmile vlak zmizel, vytratil se někam i staniční personál. Ani na peróně na druhé straně nebylo vidět nikoho v uniformě.
„Jdeme,“ rozhodl jsem. „Neutíkejte a dělejte, jakoby nic. Jestli poběžíme, vzbudí to pozornost cestujících.“
„Rozumím,“ pravila dívka.
Vyšli jsme zpoza sloupu, rychlým krokem se přesunuli k bližšímu konci peronu a pak, jako by šlo o něco docela všedního, co provozujeme den co den, jsme vystoupili po železném žebříku a přelezli dřevěný plůtek. Několik cestujících se po nás kouklo s vyplašeným výrazem. Co je tohle proboha za lidi, zdál se říkat jejich výraz. Na zřízence metra jsme tedy vážně nevypadali. Zamazaní blátem od hlavy k patě, kalhoty a sukni celé mokré, vlasy rozcuchané, oči uslzené z oslnivého světla kolem. Takhle přece žádný slušný zřízenec nevyhlíží. Jenomže kdo jiný by se tu jinak takovýmhle stylem procházel jen tak beze všeho po kolejích? Záhada nad záhady.
Než se ale stačili dopracovat k nějakému vlastnímu závěru, prošli jsme zatím my dva urychleně nástupištěm a zamířili k východu s turnikety. A až tam jsme si poprvé uvědomili, že vlastně nemáme lístky.
„Nemáme jízdenky,“ nadhodil jsem.
„Tak budeme dělat, že jsme je ztratili a zaplatíme jim, ne?“ navrhla ona.
Řekl jsem mladému zaměstnanci v uniformě, co seděl u okénka, že jsme ztratili lístky.
„A podívali jste se opravdu dobře?“ zeptal se on. „Máte přece spoustu kapes. Nezkusili byste se kouknout ještě jednou?“
Prohledali jsme tedy u turniketů všecko, co jsme měli na sobě. Zaměstnanec nás přitom podezřívavě pozoroval.
Pravil jsem mu, že lístky asi opravdu nemáme.
„A kde jste nastupovali?“
Pravil jsem mu, že na Šibuji.
„A kolik jste pla…
