33. Deštivý den v prádelně, autopůjčovna, Bob Dylan
V neděli deštivou jako ta dnešní byly pochopitelně všechny sušičky v laundromatu obsazené. Na madlech u dvířek se houpala pestrobarevná směsice igelitových a nákupních tašek. V prádelně vysedávaly tři ženy. Jedna byla nějaká hospodyně před čtyřicítkou, druhé dvě vypadaly na holky z koleje nedaleké dívčí univerzity. Hospodyně jen tak seděla na trubkové židli a dočista jako by se dívala na televizi, sledovala za sklem rotující prádlo. Holky z dívčí školy se sesedly k sobě a listovaly výtiskem JJ. Když jsem vešel dovnitř, všechny tři si mě zběžně prohlédly, hned se ale zase vrátily ke svému prádlu a módnímu časopisu.
Usadil jsem se na židli, tašku s logem Lufthansy na kolenou, a čekal, až na mě přijde řada. Studentky z dívčí školy u sebe krom časopisu neměly skoro nic, takže bylo jasné, že se jejich prádlo už všechno hřeje v sušicích bubnech. To znamenalo, že jen co se některá ze čtyř sušiček otevře, přijdu na řadu. Což nemuselo zas tak dlouho trvat a já si oddychl. Pomyšlení, že tu strávím třeba šedesát minut pozorováním roztočeného prádla, mi nahánělo husí kůži. Vždyť už mi teď nezbývalo ani celých čtyřiadvacet hodin.
Natáhl jsem se do židle a nepřítomně koukal do prázdna. Kolem se linula zvláštní nezaměnitelná směs vůní sušícího se prádla a pracího prášku. Dvě dívky vedle mě se právě bavily o jakémsi vzorku na svetru. Ani jedna nebyla zvlášť hezká. Která atraktivní holka by taky trávila neděle čtením časopisů u pračky?
Sušičky se ne a ne zastavit. Pro laundromaty platí několik nepsaných zákonů a jeden z nich zní takto: „Doba rotace sušičky je přímo úměrná netrpělivosti čekajícího.“ Prádlo už při pohledu z vnějšku musí být pětkrát suché jak troud, buben se však dál točí a točí jako šílený.
Čekal jsem už minimálně patnáct minut, ale ze sušiček se nezastavila vážně ani jediná. Mezitím k nám přibyla ještě jedna štíhlá, dobře oblečená mladá paní, naházela do pračky plnou náruč dětských plínek, roztrhla balení pracího prášku a nasypala z něho dovnitř, přibouchla dvířka a do otvoru naházela mince.
Zachtělo se mi zavřít oči a usnout jako dřevo, hrozilo ale, že mi pak někdo obsadí sušičku, která třeba mezitím dorotuje, a tak jsem si radši nechal zajít chuť. Jen bych tím proplýtval další čas.
Zalitoval jsem, že jsem si s sebou taky nevzal nějaký časopis. Kdybych si něco četl, nehrozilo by mi, že usnu a čas by mi rychleji utekl. I když jsem vlastně po pravdě nevěděl, jestli je to zrovna v tuhle chvíli žádoucí. Asi bych si teď měl spíš přát, ať čas plyne naopak co nejpomaleji. Jenže, jaký měl takový pomalu plynoucí čas pro mě smysl zrovna tady v prádelně? Není to vlastně jen o to větší plýtvání časem?
Z podobných úvah o čase mě akorát rozbolela hlava. Čas je v podstatě jen hrozně akademický pojem. Což člověka ovšem nezbaví rizika, že jakmile do takové akademické časovosti začne zasazovat jednu po druhé nejrůznější reálné substance, zanedlouho už sám nebude tušit, zda je to, co mu takto následně vyvstává, víc atributem času, nebo spíš těch substancí.
Dál už jsem se nad časem přestal pro jistotu zamýšlet a hloubal raději o tom, co budu dělat, až zase vyjdu z laundromatu ven. Nejdřív ze všeho si budu muset koupit nějaké oblečení. To znamená slušné oblečení. Jelikož už nemám čas na úpravy kalhot a podobné věci, není ani kdy na to, abych si nechával šít svůj tvídový oblek, co jsem si vysnil v podzemí. I když nerad, musím se ho vzdát. Takže to už musím nějak vydržet ve svých plátěnkách a koupím si jen blejzr, košili a kravatu. A pak ještě nepromokavý baloňák. V tom už mě pustí do kterékoliv restaurace. Opatřit si tohle všecko mi může zabrat takovou hodinu a půl. Nákupy dokončím tak někdy ve tři. Do schůzky v šest pak budou zbývat celé tři volné hodiny.
Uvažoval jsem, co budu během nich dělat, nenapadalo mě ale nic kloudného. Myšlenky mi brzdila ospalost a únava. A to ještě někde daleko vzadu, kde jsem na ně ani nedosáhl.
Zatímco jsem se marně pokoušel rozmotat své myšlenky, …
