16. Příchod zimy
Když otevřu oči, ležím v posteli. Vznáší se v ní důvěrně známá vůně. Je to moje postel. A pokoj je ten, co v něm bydlím. Celá místnost jako by se ale oproti dřívějšku v něčem změnila. Vypadá to tu jak v nějaké scéně zrekonstruované podle mých vzpomínek na ni. Zrekonstruované i s flekatým stropem a poškrábanou omítkou.
Oknem je vidět, jak venku prší. Zimní déšť, rýsující se s ostrostí ledu, se tam vpíjí do země. Je slyšet i kapky bubnující na střechu. Nedokážu ale dobře odhadnout vzdálenost. Zní to blízko, jako bych měl střechu rovnou u ucha, současně vzdáleně, jako by byla nejmíň kilometr odsud.
U okna si všimnu Plukovníka. Starý pán sedí na židli, co si tam přinesl, záda má jako vždy dokonale rovná a nehnutě pozoruje déšť. Nechápu, co na tom vlastně vidí. Je to opravdu jen obyčejný liják. Liják, který buší na střechu, prosakuje zem, vtéká do řeky.
Chci zvednout ruku a sáhnout si dlaní na tvář, ruka mě ale neposlouchá. Doléhá na mě hrozná tíha. Pokouším se otevřít ústa a říct o tom Plukovníkovi, nevydám ale žádný hlas. V plicích mám žvanec vzduchu a nedokážu ho vytlačit ven. Všecky mé tělesné funkce se beze zbytku vytratily. Svedu jen otevřít oči a pozorovat okno a déšť a Plukovníka. Nedokážu si vzpomenout, kde a co mě takhle zřídilo. Když se o to pokusím, rozbolí mě hlava, jako by se mi měla rozskočit.
„Zima je tady,“ říká Plukovník. A zaťuká prstem na okenní sklo. „Už ji tady máme. Sám jsi teď myslím pochopil, co dovede.“
Docela maličko kývnu.
Je to tak – zimní Zeď mě pěkně potýrala. A já jsem pak – ano, prošel Lesem a nějak se dostal do Knihovny. Vybavuju si dotyk dívčiných vlasů na své tváři.
„Dívka z knihovny tě doprovodila až sem. Pomohl jí Strážný. Měl jsi vysokou horečku a blouznils. Byls celý zpocený. Vypotils toho snad celý kbelík. To se ale stalo už předevčírem.“
„Předevčírem…?“
„Je to tak, spíš už celé dva dny,“ říká Plukovník. „Už jsem se skoro bál, že se nevzbudíš. Byls v Lesích, viď?“
„Byl, nezlobte se.“
Stařec sundá z kamen hrnec, který se tam hřál, nabere z něj do misky. Pak mě posadí a opře o čelo postele. Čelo vydá zvuk podobný skřípění kostí.
„Nejdřív ze všeho se musíš najíst,“ říká starý pán. „Na přemýšlení a omluvy přijde čas potom. Máš hlad?“
Říkám, že ne. Mám co dělat, abych vůbec dýchal.
„Dej si ale aspoň tohle. Stačí tři loky. Když je zvládneš, zbytek už pít nemusíš. Doopravdy. Zvládneš to?“
Kývám.
Vývar s léčivými bylinkami je hořký, až mi to obrací žaludek, nějak se mi ale podaří polknout tři doušky. Když to udělám, mám dojem, že snad každou chvíli omdlím.
„To stačí,“ říká Plukovník a vrací lžíci do misky. „Je to trochu hořké, ale teď zato vypotíš opravdu všechnu nemoc. Až se probudíš, mělo by ti být už mnohem líp. Pěkně se prospi. Budu na tebe dávat pozor.“
- - -
Když se vzbudím, je za oknem už úplná tma. Silný vichr žene do oken dešťové kapky. Starý pán sedí u mé postele. „Tak co? Už je ti o něco líp?“
„Myslím, že už je to mnohem lepší,“ ujistím ho. „Kolik je teď hodin?“
„Je osm hodin večer.“
Pokouším se zvednout z postele, ještě se ale trochu motám.
„Co chceš dělat?“ ptá se Plukovník. „Jít do Knihovny. Musím číst staré sny,“ odpovídám mu. „Nemluv hlouposti. Neujdeš ani pět metrů.“
„Nemůžu ale přece ztrácet čas.“
Starý pán vrtí hlavou. „Staré sny ti neutečou. A Strážný i dívka vědí, že s tebou nějakou dobu nic nebude. Knihovna stejně ani není otevřená.“
Stařec si vzdychne, jde ke sporáku a vrátí se ke mně s hrnkem čaje. Do okna v pravidelných poryvech naráží vítr.
„Jak to vypadá, máš tu dívku asi rád,“ říká starý pán. „Zaslechl jsem to, i když jsem to vůbec neměl v úmyslu. To proto, jak tu u tebe po celou dobu sedím. V horečce člověk blouzní, tak už to chodí. Nemusíš se nijak stydět. Každý se v mládí někdy zamiloval, ne?“
Mlčky kývám.
„Je to hodná dívka. A dělala si o tebe velké starosti,“ usrkává starý pán čaje. „Aby ses do ní ale zamiloval, to se zrovna nehodí. Nemluvím o tom zvlášť rád, ale povědět ti to musím.“
„Ale proč by se to nemělo h…
