62.
Začnou kolikrát připomínat spletitý labyrint
Čas plynul podle svých vlastních principů, nezávisle na její vůli. Ležela na holé posteli v mrňavém kamrlíku a jen se dívala, jak před ní ten čas zvolna prochází a uplývá pryč. Neměla totiž nic jiného na práci. Napadlo ji, že by bylo pěkné si číst nějakou knížku, neměla však žádnou po ruce, a i kdyby snad ano, stejně by nemohla rozsvítit. Nezbývalo jí než nehnutě zírat do tmy. Ve skladovém kumbálu sice našla baterku a náhradní baterie, rozhodla se ale, že je pokud možno nebude používat.
Brzy už byla hluboká noc a dívka usnula. Bála se usínat na neznámém místě a snažila se zůstat vzhůru, co to jenom šlo, v určitém okamžiku už ale byla natolik ospalá, že se to nedalo dál vydržet. Už zkrátka nesvedla udržet oči otevřené ani o chvilku déle. Na holé posteli jí bylo opravdu dost zima, takže vytáhla ze skříně deku a prošívanou přikrývku, zabalila se do nich co nejtěsněji jako nějaká roláda od cukráře a zavřela oči. Topení v místnosti nebylo a klimatizaci si zapnout nemohla. (Na tomhle místě musím udělat poznámku, která se týká časových souvislostí. V době, kdy tam Marie takhle spala, nejspíš Menšiki dům opustil a přijel ke mně. Kde také přenocoval a domů se vrátil až následujícího rána. Což znamená, že Menšiki tu noc nebyl u sebe doma. Dům tedy musel být prázdný. To ovšem Marie v tu chvíli vůbec netušila.)
Během noci se jednou probudila a šla na záchod, ale opět se vyvarovala sebemíň pouštět vodu: ani nesplachovala. Neudělala by to ani ve dne – a teď za nejhlubší noci, kdy se všechno kolem nořilo do naprostého ticha, byla pravděpodobnost, že se zvukem spláchnutí prozradí, jen o to vyšší. Menšiki je samozřejmě člověk velmi opatrný a bdělý. Hned si všimne sebemenších změn oproti normálu. Marie nemůže něco takového riskovat.
Když se v tu chvíli podívala na hodinky, ukazovaly ručičky něco před druhou ráno. V sobotu ráno. Pátek už byl ten tam. Mezerou mezi záclonami se podívala přes údolí na jejich dům a zjistila, že v salónu se ještě naplno svítí. Protože jsem se nevrátila domů ani po půlnoci, nikdo v domě – takhle v noci tam ale stejně nemůže být nikdo jiný než otec a teta – zřejmě ještě nešel spát. Marie cítila, že udělala hroznou věc. Bylo jí dokonce líto i otce (a to se tedy stávalo jen velmi zřídka). Něco takhle neuváženého tropit neměla. Neudělala to sice schválně, nechala se ale strhnout momentálním nápadem a teď to má takovéhle důsledky.
Ať už toho ale teď bude litovat a vyčítat si to sebevíc, křídla k tomu, aby přeletěla údolí a vrátila se domů, jí to stejně nedá. Marie opravdu není žádná vrána. K létání vzduchem není stavěná. A neumí se ani podle potřeby objevovat a zas mizet, jako to dělal Komtur. Je jenom nedokonalá bytost, uvězněná ve stále ještě se vyvíjejícím těle, s možnostmi jednání silně omezenými existencí času a prostoru. A navíc ještě ani nemá pořádná prsa. Hrudník má splasklý jak nepovedený lívanec.
Samozřejmě že se Marie Akikawa takhle samotná ve tmě bála. A že přitom nemohla bolestně nepocítit vlastní bezbrannost. Že si říkala, jak by to bylo skvělé, kdyby tam s ní tak byl Komtur. Byla by se ho ráda zeptala na spousty věcí. Nebylo jisté, jestli by jí i odpověděl, alespoň by si ale mohla s někým promluvit. Jeho vyjadřování bylo z hlediska moderní japonštiny dost prapodivné, porozumění to ale nevadilo. Komtur se před ní ale už nejspíš víckrát neukáže. „Musím jít ještě jinam zařídit něco jiného,“ oznámil jí přece. Teď si na to celá smutná vzpomněla.
Venku za oknem se ozývaly hluboké hlasy nočních ptáků. Možná to byli výrečci, anebo nějaké jiné sovy. Ukrývají se v lesní temnotě a uplatňují při tom veškerou moudrost, kterou mají. Já musím taky uplatnit veškerou svou moudrost, nesmím se nechat zahanbit. Musím být chytrá a statečná holka. Opět na ni ale padla ospalost a dál už neudržela oči otevřené. Znovu se zabalila do deky a do prošívané přikrývky a natažená na posteli usnula. Spala hluboce a nic se jí nezdálo. Když zase otevřela oči, začínalo pomaličku …
