54.
Taková věčnost trvá velice dlouho
Vysoký muž, co stál přede mnou, neměl obličej. Hlavu samozřejmě měl, to ano. Seděla mu na krku jako komukoliv jinému. Po tváři na ní ale nebylo ani stopy. Tam, kde by správně měla být, se nacházela jenom prázdnota. Prázdnota připomínající bledý kouř mléčně bílé barvy. Mužův hlas se ozýval z té prázdnoty. Jako když slyšíte svištění větru z hloubi hlubokánské jeskyně.
Muž měl na sobě cosi, co připomínalo temný pršiplášť. S dlouhými rukávy a sahající téměř po kotníky. Zpod něj vyčuhovaly špičky holínek. Knoflíky pláště byly upnuté až ke krku. Vypadalo to, jako by muž čekal bouřku.
Neříkal jsem nic a jenom tam stál jako zkamenělý. Z úst mi nevyšlo ani slovo. Z mírného odstupu vypadal muž tak trochu jako muž z bílého Subaru Forester, anebo i jako Tomohiko Amada při noční návštěvě ve svém ateliéru. Anebo i jako ten mladý muž, co na obraze Komturovy smrti s mečem nad hlavou probodává Komtura. Jeden každý z těch tří byl totiž vysoký. Když jsem se mu ale ocitl blíž, pochopil jsem, že nejde o žádného z nich. Byl to čistě jen Muž bez tváře. Na hlavě měl klobouk se širokou krempou, naražený hluboko do obličeje. Krempa z poloviny zakrývala mléčně bílou prázdnotu, kterou měl místo tváře.
„Slyším tě. A mluvit dovedu,“ opakoval muž. Samozřejmě že přitom nepohnul rty. Žádné totiž neměl.
„Je tohle přívoz přes řeku?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ řekl Muž bez tváře. „Tohle je přívoz přes řeku. Jediné místo, kde ji mohou lidé překročit.“
„Musím se dostat na druhou stranu.“
„To musí každý.“
„A přichází sem hodně lidí?“
Na to mi muž nedal odpověď. Můj dotaz pohltilo prázdno. A dál se táhlo ticho bez konce.
„Co se nachází na druhém břehu?“ zeptal jsem se. Vinou bělavého oparu, co visel nad řekou, nešlo totiž na protější břeh vůbec dohlédnout.
Muž bez tváře mne upřeně pozoroval ze svého prázdna. „Co se nachází na druhém břehu, závisí vždycky na tom, co tam kdo touží nalézt,“ pronesl potom.
„Já hledám dívku jménem Marie Akikawa.“
„To je tedy to, co toužíš nalézt na druhé straně?“
„Ano. To tam chci najít. Kvůli tomu jsem přišel až sem.“
„A jak se ti sem podařilo najít vchod?“
„V pokoji jednoho domova pro seniory v Izu Kógen jsem probodl kuchyňským nožem ideu, která na sebe vzala podobu Komtura. Zabil jsem ji s jejím souhlasem. Tím jsem přivolal muže s dlouhou tváří, který mi otevřel průchod do podzemí.“
Muž bez tváře chvíli neříkal vůbec nic, jen na mne upíral svůj prázdný obličej. Nedokázal jsem posoudit, jestli chápe smysl toho, co říkám.
„Tekla asi krev, viď?“
„Spousta,“ odpověděl jsem.
„A byla to opravdová krev.“
„Vypadalo to tak.“
„Podívej se na ruce.“
Podíval jsem se na své ruce. Nebylo na nich už ale ani stopy po krvi. Možná že jsem ji všechnu smyl, když jsem si nabíral vodu z řeky, abych se napil. A to jsem měl předtím na rukou opravdu velikou spoustu krve.
„Inu, nevadí. Převezu tě na druhou stranu člunem, který tady je,“ řekl muž bez tváře. „Má to ale jednu podmínku.“
Čekal jsem, až tu podmínku vysloví.
„Budeš mi muset zaplatit odpovídající protihodnotu. Tak je to dáno.“
„To znamená, že pokud ji nezaplatím, tak se na druhý břeh nedostanu?“
„Přesně tak. Nezbude ti pak, než abys navěky zůstal na téhle straně. Voda v téhle řece je studená, proudí rychle a dno má hodně hluboko. A taková věčnost trvá velice dlouho. To není jen nějaká prázdná fráze.“
„Já ale u sebe nemám nic, čím bych vám mohl zaplatit“
„Vyndej všecko, co máš po kapsách,“ řekl muž tiše.
Vyndal jsem úplně všechno, co jsem měl po kapsách bundy a kalhot. V peněžence jsem měl v hotovosti necelých dvacet tisíc jenů, jednu kreditku a jednu kartu pro výběry z bankomatu, řidičák a slevový kupón z benzínové pumpy. Kroužek se třemi klíči. Kapesník světle krémové barvy, laciná propiska na jedno použití. Pak ještě pět či šest drobných mincí. A to bylo tak všechno. A ještě baterka, samozřejmě.
Muž bez tváře jen zavrtěl hlavou. „Je mi líto, ale ničím z toho mi za přívoz nezaplatíš. Peníze tady neznamenají vůbec nic. Nemáš je…
