Komturova smrt (Haruki Murakami)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

43.
To zkrátka nejde odsunout stranou
jako pouhý sen

Když jsem se probudil, venku se už úplně rozednilo. Celé nebe do posledního kousku sice zakrývala tenká vrstva popelavě šedých mračen, i tak ale dokázalo slunce alespoň slabě a poklidně zalévat povrch zemský svým požehnaným světlem. Bylo krátce před sedmou ranní.

Umyl jsem se v koupelně, nastavil kávovar a pak jsem se zašel podívat do obýváku. Amada vyspával na pohovce, zachumlaný do prošívané deky. Ani zdání, že by se snad měl někdy v dohlednu probudit. Vedle na stolku stála téměř prázdná láhev Chivas Regal. Amadu jsem nechal, jak je, láhev i se sklenkami jsem odklidil.

Vypil jsem té whisky celkem hodně, po kocovině ale naštěstí ani stopy. Hlavu jsem měl čistou jako kdykoli jindy po ránu. Ani žáha mě nepálila. V životě jsem ještě neměl kocovinu. Netuším, jak je to možné. Možná že to mám vrozené. Ať popíjím sebevíc, stačí, abych se vyspal, a ráno už v mém organismu není po alkoholu ani památky. Můžu se nasnídat a rovnou se pustit do práce.

Opekl jsem si dvě topinky, udělal dvě sázená vejce, a zatímco jsem to všechno jedl, poslechl jsem si z rádia zprávy a předpověď počasí. Ceny akcií prudce kolísaly, provalil se poslanecký skandál, v městě na Středním východě provedli teroristé bombový útok, při němž zahynulo nebo bylo zraněno veliké množství lidí. Jako obvykle jsem nezaslechl jedinou zprávu, která by mě sebemíň zahřála u srdce. Alespoň ale nedošlo k nehodám, které by měly bezprostřední negativní dopad na můj život. Momentálně šlo čistě o události dějící se někde daleko ve světě úplně neznámým lidem. Kterých mi sice bylo moc líto, momentálně jsem pro ně ale nemohl vůbec nic udělat. A předpověď počasí taky vcelku odpovídala roční době. Nebylo to nic moc, ale mohlo to rozhodně být i horší. Po celý den polojasno, pršet ale zřejmě nebude. Tedy snad. Jelikož ale úřady, nebo spíš lidé z médií postupují vždy a ve všem obezřetně, podobně vágní výrazivo, jako je snad, zásadně neužívají. Pro takové situace mají uchystány příhodnější termíny jako pravděpodobnost dešťových srážek (které si pak nikdo nemusí brát na zodpovědnost).

Po zprávách a předpovědi počasí jsem vypnul rádio a sklidil talíře a nádobí od snídaně. A pak jsem se posadil u stolu, dal si kafe číslo dvě a ponořil se nad ním do úvah. Teď byla chvíle, v jaké si normální člověk otevře ranní noviny a dá se do čtení, já ale noviny neodebíral. Takže jsem popíjel kávu, pozoroval nádhernou vrbu za oknem a nedělal nic jiného, než že jsem se nořil do svých myšlenek.

Nejdřív jsem myslel na svou ženu, která teď (prý) má už dost krátce před porodem. Načež jsem si uvědomil, že už to vlastně žádná moje žena není. Už nás navzájem nespojuje vůbec nic. Neváže nás žádný sociální kontrakt ani mezilidský vztah. Já už jsem teď pro ni nejspíš jen dočista bezvýznamný cizí člověk. Což bylo poněkud zvláštní pomyšlení. Ještě před několika málo měsíci jsme spolu den co den snídávali, dělili se o totéž mýdlo a ručník, nazí objímali jeden druhého a spávali v jedné posteli, a teď jsou z nás najednou lidé, kteří už nemají navzájem pranic společného.

Čím víc jsem o tom všem přemýšlel, tím víc jsem se jako bezvýznamná postavička začínal jevit dokonce i sám sobě. Položil jsem ruce na stůl a chvíli ten výjev pozoroval. Byly to moje vlastní ruce, o tom se nedalo pochybovat. Pravá byla téměř dokonale symetrická s levou. Těmahle rukama maluju obrazy, připravuju a jím jídlo a občas si jimi i sáhnu na ženskou. Zrovna tohohle rána ale kdovíproč ani trochu nevypadaly jako moje ruce. Jejich hřbety, dlaně, nehty, vzorky na dlaních – všechno jako by to náleželo cizímu člověku, kterého jsem nikdy předtím neviděl.

A tak jsem toho pozorování svých rukou nechal. A přestal jsem i hloubat o ženské, co byla kdysi mojí manželkou. Zvedl jsem se od stolu, odešel do koupelny, svlékl pyžamo a dal si horkou sprchu. Důkladně jsem si umyl hlavu, u umývadla se oholil. A pak jsem zase myslel na Juzu, která už brzy porodí dítě. Dítě, které není mým dítětem. Nechtěl jsem na to myslet, ale nemohl jsem jinak.

Ona je teď tedy asi tak v sedmém měsíci. Před sedmi měsíci od dnešního dne jsme měli asi tak druhou polovinu dubna. Kdepak jsem byl a co jsem dělal ve druhé polovině dubna? Když jsem odešel z domu a vydal se na svou dlouhou osamělou pouť, byla zrovna polovina března. A pak jsem už jen seděl za volantem svého starožitného Peugeotu 205 a bez cíle jezdil sem tam po Tóhoku a po Hokkaidu. Když jsem docestoval a navrátil se do Tokia, byl právě začátek května. Druhá polovina dubna tedy odpovídá době, kdy jsem přejížděl z Hokkaida do Aomori. Z Hakodate do Omy na poloostrově Simokita jsem se přepravil na trajektu.

Vydoloval jsem ze zásuvky své jednoduché deníkové záznamy, které jsem si během cesty vedl, a podíval se, kdeže jsem tou dobou zrovna byl. Ukázalo se, že jsem právě jezdil sem a tam po horách v Aomori, daleko od pobřeží. Duben už tehdy byl pravda za polovinou, v horách však byla ještě pořádná zima a sněhu tam taky leželo všude habaděj. Jak mě napadlo jet zrovna do takovéhle ledárny, to už bohužel nemám tušení. Nevím už přesně, jakpak se to tam jmenovalo, pamatuju se ale, že jsem po několik dnů pobýval v malém liduprázdném hotýlku poblíž jakéhosi jezera. Ve staré, ničím nezajímavé betonové budově, kde vařili jen hodně prostou (což ale rozhodně neznamená, že ne dobrou) kuchyni a kde nabízeli překvapivě laciné ubytování, což byl i důvod, proč jsem tam zůstal. A v koutku zahrady měli dokonce zařízenou termální lázeň pod širým nebem, do které se mohlo chodit, jak byl den dlouhý. V hotýlku právě zahájili jarní sezónu a mimo mne v něm už myslím nebyli skoro žádní hosté.

Moje vzpomínky na cestování byly kdovíproč jen hodně vágní. V sešitě, co jsem používal pro psaní deníku, jsem měl poznamenáno, kde jsem všude byl a kde jsem se případně ubytoval, co jsem měl k jídlu, kolik jsem toho najel autem a jaké jsem měl výdaje. Takovéhle a jiné podobné věci. Popisoval jsem všechno, jak to právě přišlo a jen zcela jednoduše. Nějakých dojmů nebo pocitů byste se v tom nedohledali. V podstatě jsem asi vlastně neměl o čem psát. Mohl jsem si po sobě deník nakrásně pročítat znovu, stejně mi v něm ale jednotlivé dny téměř beznadějně splývaly. A ani při pohledu na místní názvy v něm zaznamenané jsem si už nedokázal vůbec vybavit, jak to tam vlastně vypadalo. Nehledě na to, že byla spousta dní, kdy jsem si žádné místní jméno ani nepoznamenal. Stále jen tytéž výjevy, totéž jídlo, totéž počasí (chladno anebo ne až tak chladno, jediné dvě stále se střídající alternativy). Tyhle monotónní, opakované pocity byly to jediné, co jsem si ze své cesty dnes ještě dokázal vybavit.

S o něco větším úspěchem než deník mi dokázaly oživit paměť krajinky a objekty nakreslené v malém skicáku (neměl jsem s sebou tehdy foťák, a proto z té cesty nemám jediný snímek, místo toho jsem kreslil). Až zas tolik jsem ale těch kreseb stejně nevytvořil. Prostě jsem jenom, pokud mi zrovna vybyl čas, brával do ruky špačka tužky anebo propisku a kreslil, co mi právě padlo do oka. Kvítí u cesty, psy a kočky, anebo třeba i hřebeny hor okolo. A občas, když jsem měl chuť, jsem kreslíval i lidi kolem sebe, většinu podobných obrázků jsem ale rozdal, protože si je vyžádali portrétovaní.

Na stránce deníku se záznamem z devatenáctého dubna stála úplně dole poznámka: V noci jsem měl sen. A víc už nic. Nocoval jsem tehdy právě ve zmíněném hotýlku. Poznámka V noci jsem měl sen byla navíc důrazně a tlustě podtržena tužkou tvrdosti 2B. Z toho, že jsem si to vůbec zaznamenal a ještě navíc podtrhl, se dalo soudit, že šlo patrně o dost významný sen. Vzpomenout si, cože se mi to tam vlastně přesně zdálo, vyžadovalo trochu času. Pak se mi ale paměť rázem osvěžila.

Sen, který jsem měl té noci krátce před rozedněním, byl velice živý. A ovšem taky velice obscénní.

~

Ocitl jsem se v něm v pokoji v domě na Hiroo. V bytě, kde jsme s Juzu prožili šest let. Byla tam postel a v té úplně sama spala má žena. Pozoroval jsem ji shora ze stropu. Přesně tak, já se tam totiž vznášel ve vzduchu. Což mi ale v tu chvíli nepřišlo nijak zvláštní. V tom snu to pro mě bylo něco úplně normálního. Nic, co by odporovalo přirozenému stavu věcí. A nemusím snad ani dodávat, že jsem to v tu chvíli celé vůbec nepovažoval za sen. Já se tam prostě doopravdy vznášel.

Potichounku, abych Juzu neprobudil, jsem se od stropu snesl dolů. A postavil jsem se v nohách postele. Byl jsem v tu chvíli velice vzrušený, myslím sexuálně. Už takovou dobu jsem ji nesvíral v náručí… Pomaličku jsem odkrýval prošívanou přikrývku, kterou byla přikrytá. Juzu podle všeho spala velice hluboce (nebo si možná vzala prášky na spaní), takže nejevila známky probouzení, ani když jsem z ní přikrývku stáhl úplně. Ani se nepohnula. Což mi dodalo odvahy. Pomalu a beze spěchu jsem jí stáhl kalhoty od pyžama, i kalhotky, které měla pod nimi. Pyžamo bylo světle modré a kalhotky malé a bílé, bavlněné. Ani potom se nevzbudila. Nebránila se, nevykřikla.

Jemně jsem jí roztáhl nohy a sáhl jí mezi ně. Byla tam horká, rozevřená a úplně mokrá. Dočista jako by čekala právě na to, až se jí tam dotknu. Nemohl jsem to už vydržet a zasunul do ní svůj ztopořený penis. Přesněji řečeno, vklouzl tam, jako by ho do sebe aktivně vtahovalo rozehřáté máslo. Juzu se sice nevzbudila, hlasitě ale vzdychla a zasténala. Tak, jako by se už nemohla dočkat, až jí udělám právě tohle. Když jsem jí položil ruce na prsa, zjistil jsem, že má bradavky tvrdé jako pecky z nějakého ovoce.

Třeba je teď hluboce ponořená do nějakého snu. Působilo to na mě tak. Je ponořená do snu, v kterém mě považuje za někoho úplně jiného. Už tak dlouhou dobu mi přece nechtěla dovolit, abych se jí dotknul. Jenomže ať už se jí zdá cokoli a ať už mne v tom snu omylem považuje, za koho chce, nic to nemění na tom, že už jsem v ní a zrovna v tuhle chvíli tam taky ještě hodlám zůstat. Jestli se Juzu uprostřed aktu probudí a zjistí, že jsem v ní já, bude to pro ni nejspíš šok. Pravděpodobně se rozzuří. Ale i pokud k tomu dojde, teď na tom ještě nezáleží. Teď bych chtěl to, co právě dělám, dotáhnout do samého konce. V hlavě mi kypěla touha prudká bezmála jako řeka, na které povolila přehradní hráz.

Zpočátku jsem se v Juzu pohyboval klidně a pomalu, abych ji neprobudil, a vyhýbal jsem se prudkým rázům, pohyby ale zakrátko nabyly na rychlosti, ani jsem nevěděl jak. Její maso tam uvnitř můj nástup zcela zjevně uvítalo a žádalo si mnohem větší razanci. A tak co nevidět nastal i okamžik mého výstřiku. Byl bych v ní rád zůstal ještě mnohem déle, víc už jsem se ale nedokázal ovládnout. Byl to totiž můj první sex po hrozně dlouhé době a ona na mě navíc, i když ve spánku, reagovala tak naprosto vstřícně, že jsem to u ní zkrátka nepamatoval.

Výstřiky byly prudké a opakovaly se znovu a znovu. Semene bylo tolik, že už se do ní ani nevešlo, teklo ven a zmáčelo a zmazalo se od něj prostěradlo. Nemohl jsem to už nijak zastavit. Stříkal jsem tolik, až jsem se málem začal strachovat, že jestli to takhle půjde dál, vydám se dočista z posledního. Juzu ale i tak nevydala hlásku, dýchala pravidelně a spala, jako když ji do vody hodí. Naproti tomu její poševní stěny mě v nejmenším nehodlaly propustit ze svého sevření. Vedeny nezlomným záměrem se okolo mne stahovaly a dál a dál ze mne ždímaly moji tělesnou tekutinu.

~

A v tu chvíli jsem se najednou probudil. A zjistil jsem, že má ejakulace byla opravdová. Prádlo jsem měl od té velké spousty semene celé promáčené. Honem jsem se proto svlékl – opatrně, abych neušpinil povlečení – a šel to do koupelny přeprat. A pak jsem vyšel z pokoje, zadním vchodem šel do zahrady a tam vklouzl do nádržky s termální vodou. Lázeň nebyla zastřešená a neměla kolem ani žádné stěny, takže mi byla hrozná zima, než jsem se ponořil, jakmile jsem ale byl jednou ve vodě, rázem mě prohřála až do morku kostí.

A tak jsem se tam, v těch tichých chvílích před úsvitem, máčel úplně sám v termální lázni, poslouchal, jak po kapkách odkapává led, který horká pára mění ve vodu, a znovu a znovu si v hlavě přehrával celý ten výjev. Vzpomínky na něj provázely tak živé, přímo hmatatelné pocity, že mi to už vůbec nepřipadalo jako sen. Já doopravdy navštívil ten dům na Hiroo a doopravdy tam souložil s Juzu. Jiné vysvětlení mě zkrátka nenapadalo. Pod rukama jsem ještě jasně cítil její sametovou pleť a na penisu jsem cítil, jaké to bylo uvnitř v ní. Její tělo po mně toužilo velice intenzivně a vůbec se ode mne nechtělo odtrhnout (snad mě i Juzu měla za někoho jiného, ale každopádně jsem to byl opravdu já). Její pohlaví mi svíralo penis a chtělo si mé sperma přivlastnit do poslední kapky.

Cítil jsem se kvůli tomu snu (či co to vlastně bylo) dokonce i trochu provinile. Zkrátka a dobře jsem svou ženu v představách znásilnil. Strhal jsem přece ze spící Juzu oblečení a vnikl do jejího pohlaví, aniž by s tím ona sama byla srozuměna. Klidně jsme mohli být i manželé, pohlavní akty vykonané bez souhlasu protistrany jsou ovšem v očích zákona brány jako akty násilí. V tom smyslu nebylo na tom, co jsem udělal, rozhodně vůbec nic chvályhodného. Koneckonců ale, objektivně vzato to byl přece sen. Něco, co se mi přihodilo ve spánku. Což je přesně situace, pro kterou lidé běžně užívají termín sen. A já si tenhle svůj sen rozhodně nenaplánoval úmyslně. Nenapsal jsem si k němu předem scénář.

Na druhou stranu bylo jisté i to, že šlo o vědomě vykonaný čin. Octnout se v podobné situaci reálně – nejen ve snu –, udělal bych dost možná to samé. To jest, opatrně bych ze spící Juzu svlékl oblečení a pak se na nic neptal a strčil ho do ní. Já totiž Juzu rozhodně chtěl sevřít v náručí a pak do ní vstoupit. Touhle silnou touhou jsem byl přímo posedlý. A taky jsem ji pak ve svém snu uskutečnil ještě bombastičtějším způsobem, než by se kdy dalo v realitě (což ovšem jinými slovy znamenalo, že jsem ji mohl uskutečnit právě a jen ve snu).

Tenhle velice živý erotický sen mi na mé osamělé pouti načas propůjčil jistý pocit opravdového štěstí. Bezmála mi až připadalo, že se vznáším. Kdykoli jsem si na ten sen vzpomenul, jasně jsem vnímal, že pořád ještě žiju a jsem tak organickou částí okolního světa. Že jsem s ním pevně spjatý – a to ne teoreticky nebo konceptuálně, ale čistě prostřednictvím tohohle jediného sexuálního prožitku.

Zároveň s tím mne ale bodalo u srdce z pomyšlení, že si právě tyhle pocity teď s Juzu nejspíš doopravdy dopřává někdo jiný. Nějaký jiný chlap. Který se sápe po jejích ztvrdlých bradavkách, strhává z ní její drobné bílé kalhotky, zasouvá jí do zvlhlé vagíny svůj pohlavní orgán a bezpočtukrát do ní ejakuluje. Stačilo si to i jen představit, abych měl pocit takové bolesti, jako bych snad někde uvnitř krvácel. Pocit, jaký jsem (alespoň co jsem se pamatoval) do téhle chvíle v životě nezažil.

Takový sen se mi tedy zdál před rozedněním devatenáctého dubna. A pak jsem si do deníku udělal poznámku v noci jsem měl sen a tlustě jsem ji podtrhl tužkou tvrdosti 2B.

~

A zrovna a právě v tu dobu si pak Juzu otěhotní. Samozřejmě že není možné přesně specifikovat den, kdy k početí došlo. V daném čase k němu ovšem mohlo dojít zcela bez problémů, to je fakt.

Napadlo mne, že se to vlastně celé dost podobá příhodě, kterou mi vypravoval Menšiki. Menšiki ovšem souložil doopravdy, s živou partnerkou, na pohovce ve své kanceláři. Nejednalo se o žádný sen. A právě v té době pak ta žena otěhotněla. Bezprostředně po té události se pak provdala za majetného muže staršího než ona, a narození Marie Akikawy pak na sebe už nedalo dlouho čekat. Bylo proto i jistým způsobem opodstatněné, pokud si Menšiki myslel, že by snad Marie Akikawa mohla být jeho dcera. Možnost to byla sice malá, ale zato reálná. V mém případě se ovšem celá ta vášnivá noc s Juzu odehrála právě a jedině ve snu. Přičemž jsem se zrovna nacházel někde uprostřed hor v Aomori a Juzu sama (nejspíš) v centru tokijské aglomerace. Čímž je vyloučeno, aby to dítě, které teď Juzu čeká, bylo moje. Vzato čistě logicky byla celá situace dokonale jasná. Pravděpodobnost něčeho takového je jednoznačně rovna nule. Pokud tedy budeme celou záležitost nahlížet z hlediska logiky.

Jenomže na to, abych ho šmahem odsunul stranou jako odporující logice, byl můj sen opravdu nevídaně živý. A pohlavní akt, ke kterému v něm došlo, byl mnohem působivější než všechno, co se v tom směru reálně odehrálo mezi mnou a Juzu za šest let našeho manželství, a provázel ho mnohem intenzivnější pocit rozkoše. V okamžiku, kdy jsem do ní znovu a znovu ejakuloval, jako by se mi v hlavě uvolnily veškeré pojistky. Bezpočetné vrstvy reality se mi tam rozpustily a smísily v masu těžké mlhy, připomínající primární chaos na počátku světa.

Tak živý zážitek jsem zkrátka nemohl odsunout stranou jako pouhý sen. Jasně jsem to cítil. Šlo tu bezpochyby o sen, který byl spjatý s něčím dalším. O sen, co dozajista tak nebo onak bude mít svůj vliv na realitu.

~

Před devátou se vzbudil Amada. V pyžamu přišel do jídelny a dal si horkou černou kávu. Snídani prý nepotřebuje. Úplně mu postačí to kafe. Bylo vidět, že má trochu kruhy pod očima.

„Jsi v pořádku?“ ujistil jsem se.

„Ale jo,“ řekl a mnul si oči. „Už jsem měl mockrát i horší kocovinu. Tahleta ještě ujde.“

„Každopádně teď nemusíš nijak spěchat,“ řekl jsem.

„Tobě ale má přijít návštěva?“

„Ta má přijít až v deset. Takže je ještě čas. A navíc, můžeš tu přece úplně bez problémů zůstat. Zkrátka tě těm dvěma představím a je to. Obě jsou to fajn ženské.“

„Obě? Myslel jsem, že má přijít ta holka, co ji maluješ?“

„Ona s ní chodí ještě teta, co jí dělá garde.“

„Teta, co jí dělá garde? V tomhle kraji teda mají pěkně staromódní móresy. Vždyť to je jak z nějakého románu od Jane Austenové. To už sem klidně můžou jezdit navlečené ve šněrovačkách kočárem se dvojspřežím.“

„Co tě vede, kdepak kočáry. Jezdí sem v Toyotě Prius. A šněrovačky se taky nekonají. Zatímco v ateliéru maluju portrét té holky, což většinou zabere tak dvě hodiny, čeká teta v obýváku a čte si knížku. No, teta – ona je ještě celkem dost mladá.“

„Knížku? Jakou knížku?“

„To netuším. Ptal jsem se jí, ale neřekla mi to.“

„Hm…,“ udělal Amada. „Jo vlastně, když už je řeč o knížkách, tak si vzpomínám, jak Dostojevský v Běsích píše o tom chlápkovi, co se zastřelí pistolí, aby předvedl, jak je svobodný. Jakže se to jmenoval? Říkal jsem si, že ty bys to možná mohl vědět.“

„To byl Kirillov,“ řekl jsem já.

„No jasně, Kirillov. Už nějakou dobu si to jméno zkouším vybavit, ale pořád marně.“

„A co se děje, že se o to tak zajímáš?“

Amada zavrtěl hlavou. „Ale ne, nic se neděje. Prostě jsem si na tu postavu najednou kdovíproč vzpomněl a pokoušel se vybavit si její jméno, ale pořád marně. Už mi to i trochu začalo lézt na nervy. Jako by mi v krku uvázla nějaká mrňavá rybí kost. No ale řeknu ti, že se stejně těm Rusům honí hlavou hodně zvláštní věci.“

„V Dostojevského románech je spousta postav, které jednají pošetile ve snaze demonstrovat svou nezávislost jak na Bohu, tak na konvenční společnosti. Tehdejší Rusko ale samo o sobě možná až tolik pošetilé nebylo.“

„A co ty sám?“ zeptal se Amada. „Jsi s Juzu oficiálně rozvedený, a podle zákona tedy neoddiskutovatelně svobodný. Takže, co s tím hodláš dělat? Jasně, ty sám jsi o takovou svobodu nijak nestál, ale teď ji zkrátka a dobře máš. Není to skvělá příležitost, abys konečně taky jednou udělal nějakou tu pošetilost?“

„Momentálně nemám nic podobného v úmyslu,“ zasmál jsem se. „Jistě, teď zrovna jsem najednou svobodný, to ale, řekl bych, není důvod, abych to musel zvlášť dokazovat celému světu.“

„Aha,“ protáhl zklamaně Amada. „Ale jsi přece jednou malíř, ne? Jsi přece umělec? Lidi od kumštu to zkrátka musí umět pořádně roztočit. A ty ses, co tě pamatuju, na pořádnou pošetilost jaktěživ nezmohl. Působils na mě jako člověk, který vždycky dělá jen to, co dává smysl. Neměl bys přece jenom někdy upustit páru?“

„A sem tam si umlátit sekerou nějakou tu starou lichvářku?“

„I to je jedna z možností.“

„Anebo se třeba zamilovat do upřímné a čestné prostitutky?“

„Ani to nezní vůbec špatně.“

„Budu o tom uvažovat,“ konstatoval jsem. „Ale zdá se mi, že ta takzvaná realita kolem nás je už sama o sobě sdostatek vyšinutá i bez toho, že budu zrovna já páchat nějaké další pošetilosti. Právě proto se alespoň já sám chci chovat pokud možno slušně a rozumně.“

„Jo, to je patrně taky jedna z možností, jak se na to dívat,“ pravil Amada rezignovaně.

Už už se mi chtělo poznamenat, že to rozhodně není jenom pouhá jedna z možností. Že realita, co mne obklopuje, je doopravdy hodně vyšinutá. A že pokud se začnu chovat vyšinutě i já, nebude už pod kontrolou vůbec nic. Tohle všechno jsem teď ale Amadovi naprosto nemohl vysvětlovat.

„Já už teď každopádně budu muset,“ řekl Amada. „Ne že bych se snad nechtěl vidět s tvými dvěma návštěvnicemi, ale v Tokiu mi ještě zbývá spousta práce k dodělání.“

Dopil kávu, převlékl se a odjel svým černočerným hranatým volvem. Pod očima měl pořád ještě patrné kruhy. „Promiň, že jsem tě tu tak přepadl. Ale bylo fajn si s tebou zas jednou pěkně v klidu popovídat.“

Toho dne se stala jedna nepochopitelná věc. Zkrátka a dobře, někam se ztratil kuchařský nůž, který si s sebou Amada přivezl k naporcování ryby. Nepamatoval se, že by ho od chvíle, kdy ho po použití důkladně umyl, někam odnášel, i když jsme ale oba prohledali celou kuchyň odshora dolů, nůž jsme zkrátka a dobře nenašli.

„To nic,“ řekl nakonec Amada. „Asi se zkrátka někam zatoulal. Až se z těch toulek zas vrátí, tak mi ho tu schovej. Nepoužívám ho zas tak často, tak si ho odvezu, až přijedu příště.“

Slíbil jsem mu, že se po něm poohlédnu.

~

Volvo zmizelo z dohledu a já se podíval na hodinky. Už se blížila chvíle, kdy se tu měly stavit neteř a teta Akikawovy. Vrátil jsem se zpátky do obýváku, odklidil přikrývky z pohovky, otevřel dokořán okno a pořádně provětral hustý a stojatý vzduch v místnosti. Oblohu stále pokrývala slabá vrstva popelavých mračen. Bylo bezvětří.

Přinesl jsem z ložnice Komturovu smrt a tak jako předtím ji pověsil na zeď v ateliéru. Pak jsem si sedl na stoličku a znovu se na ten obraz zadíval. Komturovi jako předtím tryskala z prsou červená krev a Dlouhá tvář ten výjev dál pozoroval svým pronikavým zrakem z levého dolního rohu obrazu. Nic tu nebylo uzavřeno, všechno pokračovalo dál.

Zrovna toho rána mi ale při pohledu na Komturovu smrt visel v duchu stále před očima obličej Juzu. To přece nemohl být žádný sen, pomyslel jsem si už po několikáté. Já nepochybně tenkrát v noci v tom bytě opravdu byl. Tak jako když se Tomohiko Amada jen před pár dny ukázal za nejhlubší noci tady v ateliéru, překonal jsem i já fyzické limity reality a jakýmsi způsobem se dokázal objevit v bytě toho domu na Hiroo, tam potom reálně vniknout do Juzu a vypustit do ní opravdové sperma. Pokud si totiž člověk něco doopravdy přeje, může to taky dokázat. Tak mi to alespoň připadalo. Patrně existuje jakýsi specifický kanál, jímž se realita může přeměnit v nerealitu. Anebo nereálné stát zcela reálným. Pokud po tom člověk z hloubi duše touží. Což ovšem vůbec není dokladem jeho svobody. Spíš to dost možná demonstruje právě opačný stav věcí.

Mít tak příležitost se ještě jednou setkat s Juzu, rád bych se jí zeptal, jestli i ona měla ve druhé půli letošního dubna takový erotický sen. Jestli se jí zdálo, že jsem se před úsvitem objevil u ní v bytě a hluboce spící (neboli připravenou o možnost se bránit) ji znásilnil. Jinými slovy, jestli ten zvláštní sen byl výlučně mojí záležitostí, nebo jestli ho spolu sdílíme. Tohle bych si moc rád ujasnil. Pokud by to tak ale bylo a pokud se Juzu zdál tentýž sen co mně, pak jsem v něm, viděno z jejího pohledu, dost možná sehrál úlohu neblahého, zlého tvora, opravdové noční můry. A mně se nechtělo myslet na to, že snad jsem takovým tvorem, že se takovým tvorem můžu stát.

Jestli jsem svobodný? Taková otázka pro mne neměla žádný smysl. V tuhle chvíli jsem nejvíc ze všeho potřeboval nezvratnou, hmatatelnou realitu. Pevnou půdu pod nohama, na kterou se budu moci spolehnout. Ne svobodu, která mi bude umožňovat znásilnit ve snu svoji manželku.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024