30.
Asi to bude dost individuální záležitost
Následujícího dne jsem orazítkované rozvodové tiskopisy odeslal advokátovi. Nepřikládal jsem k nim žádné další dopisy. Prostě jsem opravdu jen ten štos papírů v předem ofrankované obálce hodil dole ve městě do poštovní schránky před nádražím. Už jen díky tomu, že mi ta obálka přestala strašit v domě, jsem ale cítil, že mi spadla ze srdce veliká tíha. O tom, jakými právními cestami se teď budou milé tiskopisy ubírat, jsem neměl ponětí. A bylo mi to jedno. Ať se ubírají, kudy se jim jen zachce.
V neděli dopoledne se pak u mne krátce před desátou ukázala Marie Akikawa. Zdola z údolí téměř neslyšně přijela zářivě modrá Toyota Prius a tichounce zastavila u vchodových dveří. Karosérie vozu se v ranním slunci oslnivě, zářivě leskla. Jako by byla zbrusu nová a teprv před chvilkou ji vybalili z balicího papíru. V poslední době mi sem, koukám, jezdí všechna možná auta. Menšikiho stříbrný jaguar, červené mini mé přítelkyně, černé infiniti se šoférem vyslané panem Menšikim, černé staromódní volvo Masahika Amady a modrá Toyota Prius, řízená tetičkou Marie Akikawy. A pak je tady samozřejmě i moje Toyota Corolla kombi (práší se tu na ni už tak dlouho, že už si ani pořádně nevzpomínám, jakou vlastně má původně barvu). Když si lidi vybírají auto, kterým budou jezdit jako jeho řidiči, sejdou se při tom patrně vždycky nejrůznější možné důvody a ospravedlnění a další okolnosti a já jsem pochopitelně nemohl tušit, pročpak si tetinka Marie Akikawy vybrala zrovna a jedině modrou Toyotu Prius. Jisté bylo jen to, že ta věc spíš než osobní auto Připomínala přerostlý vysavač.
Tichounký motor priusu nakonec utichl úplně a kolem začalo být ještě o poznání tišeji než předtím. Dveře vozu se otevřely a ven vystoupila Marie Akikawa a paní, co byla podle všeho její tetou. Vypadala celkem mladě, odhadoval jsem ji ale na něco lehce přes čtyřicet. Na nose měla tmavé sluneční brýle, na sobě jednoduché bledě modré šaty a přes ně šedivou pletenou vestu. V rukou černou lesklou kabelku, na nohou tmavošedé lodičky na nízkém podpatku. Obuv, jaká se hodí pro řízení. Jakmile zavřela dveře vozu, sundala brýle a zavřela je do kabelky. Vlasy měla dlouhé po ramena a krásně naondulované (ovšem ne zas tak přehnaně dokonale, aby to dělalo dojem, jako by před minutou vylezla z kadeřnictví). Krom zlaté brože na límečku šatů už na sobě neměla žádné nápadné doplňky.
Marie Akikawa měla oblečený černý svetr ze směsi bavlny s vlnou a hnědou vlněnou sukni ke kolenům. Do téhle chvíle jsem ji vídal vždycky jen ve školní uniformě, a proto na mě teď najednou působila docela jinak. Takhle pohromadě vypadaly ty dvě dočista jako máti a dcerka z nejlepší rodiny. Až na to, že už jsem věděl od Menšikiho, že máti a dcerka opravdu nejsou.
Tak jako vždycky jsem si je obě prohlédl mezerou mezi záclonami. Potom se rozezněl zvonek a já se přesunul ke dveřím a otevřel jim.
~
Teta Marie Akikawy byla paní s velice klidným hlasem a hezkými rysy obličeje. Nebyla to krasavice, za jakou byste se snad otočili v úžasu, tvář měla ale pravidelnou a ušlechtilou. Na rtech jí jako bělavý měsíc před úsvitem skromně pohrával nenucený úsměv. Jako dárek mi přinesla krabici japonského cukroví. Byl jsem to já, kdo tu vyslovil přání, aby mi Marie seděla modelem, takže nebylo nutné, aby mi nosily dárky, teta ale podle všeho byla odmala naučená, že k nikomu nemá napoprvé chodit na návštěvu jen tak s prázdnýma rukama. Takže jsem jí poděkoval, jak se sluší a patří, a cukroví si vzal. A své dvě návštěvnice jsem odvedl do obývacího pokoje.
„Bydlíme vlastně skoro hned vedle vás, autem se to ale musí objíždět velikou oklikou,“ řekla teta (jmenovala se Šóko Akikawa a jak říkala, to šó se psalo znakem pro tradiční bambusové ústní varhánky). „Už dávno jsem samozřejmě věděla, že tady má dům mistr Tomohiko Amada, ale ještě nikdy jsem se sem osobně nepodívala.“
„Já tady shodou okolností od letošního jara bydlím a o jeho dům se starám,“ vysvětloval jsem.
„To jsem slyšela. Mo…
