52.
Muž ve špičaté oranžové čepici
Výjev, který se mi tam naskytl, byl shodný s výjevem, ztvárněným v levé dolní části obrazu s Komturovou smrtí od Tomohika Amady. Dlouhá tvář nečekaně vystrkoval hlavu z otvoru, který se otevřel v rohu pokoje, rukou nadzvedával čtverhranný poklop a potají sledoval, co se odehrává v místnosti. Dlouhé, přerostlé vlasy měl zcuchané, tvář mu zarůstala záplava černých vousů. Obličej měl dlouhý a útlý jak zakřivený lilek, s bradou zvednutou vzhůru a podivně velkýma a kulatýma očima. Nos měl malý a rozpláclý. Jen rty měly kdovíproč svěží barvu, připomínající nějaké ovoce. Nebyl nijak velký. Vyhlížel, jako by ho celého zmenšili z normální velikosti při dobrém zachování všech proporcí. Právě tak, jako když Komtur vypadal jako zmenšená trojrozměrná kopie člověka běžné velikosti.
Na rozdíl od Dlouhé tváře z obrazu měl v obličeji výraz hrůzy a v němém úžasu pozoroval to, co teď ještě snad zbývalo z Komtura. Ústa měl maličko pootevřená, jako by nemohl uvěřit tomu, co vidí. Nevěděl jsem, jak dlouho už tu takhle zaujímá podobnou pozici. Já se tu soustředil na to, že mám připravit o život Komtura, přitom jsem sledoval, jak je Tomohiku Amadovi, a přítomnost muže v koutě místnosti jsem zkrátka vůbec nezaregistroval. Nejspíš však platilo, že ten divný chlapík viděl celou tu událost se všemi detaily a neuniklo mu z nich ani to nejmenší. Právě tak to přece bylo namalováno i na obraze Tomohika Amady.
Dlouhá tvář se ani nehnul a nadále udržoval tutéž pozici v rohu obrazu. Jako by byl v té kompozici doslova zafixován a znehybněn. Zkusil jsem se nenápadně trochu pohnout sám. I když se mi to ale podařilo, Dlouhá tvář na to nijak nereagoval. Jednou rukou zvedal čtverhranný poklop a vyvalenými zraky přitom zíral na Komtura. V téže pozici, v jaké byl namalován na Amadově obraze. Dokonce přitom ani nemrkl.
Pomaličku jsem se uvolňoval a jako bych se snažil vyklouznout z té pevně dané kompozice, opustil jsem své místo a pokradmu se blížil ke Dlouhé tváři. Se zakrváceným nožem v ruce, tichounce jako kočka a co možná nejnenápadněji. Nesmím dopustit, aby mi Dlouhá tvář zmizel zpátky pod zemí. Když se přece Komtur pro záchranu Marie Akikawy zřekl i vlastního života, jen aby znovu přehrál scénu z Komturovy smrti, a dostal tak Dlouhou tvář zpod země ven na denní světlo. Jeho oběť teď nesmí přijít vniveč.
Vůbec jsem ale netušil, jak mám vlastně s Dlouhou tváří jednat, abych se dozvěděl informace o Marii Akikawě. Neměl jsem ponětí, jak spolu souvisí jeho zjevení a Mariino zmizení, ani kdo nebo co Dlouhá tvář vůbec je. To, co mi o něm Komtur řekl, nebyly ani tak informace, jako spíš hádanky. Teď ale každopádně platilo, že musím Dlouhou tvář zajistit, aby mi zase nezmizel. A všechno ostatní si zkrátka promyslím až pak.
Poklop, co nad sebou Dlouhá tvář držel zdvižený, byl čtverec o stranách zhruba šest decimetrů. Sestával ze stejného bledě zeleného linolea jako celý zbytek místnosti. Zavřený by ho patrně na podlaze nedokázal nikdo rozeznat. Nebo by s tou podlahou možná i neoddělitelně splynul a zmizel v ní.
I když jsem se k němu blížil, Dlouhá tvář se stejně ani nezachvěl. Vypadalo to, že doslova ztuhl na místě. Tak jako kočka, co strne jako socha, když na ni na silnici posvítí reflektory auta. A třeba taky bylo jeho posláním, aby tu co nejdéle udržoval tutéž pozici jako na obraze a ani trochu ji neměnil. Každopádně pro mne bylo velké štěstí, že tu na něj přišla takováhle chvilková nehybnost. Jinak by už jistě vyhodnotil jako hrozící nebezpečí, že se k němu blížím, a ukryl se co nejrychleji zpátky pod zem. A jakmile by se nad ním jednou zavřel poklop, víckrát by se sem k nám do místnosti už zřejmě neotevřel.
Potichu jsem Dlouhou tvář obešel, potom jsem s nožem zastrčeným v podpaždí co nejrychleji natáhl ruce a čapnul ho zezadu za límec. Měl na sobě poměrně přiléhavý oděv tmavé, nenápadné barvy. Jen úplně obyčejné oblečení, které vypadalo jako pracovní. Už od pohledu z docela jiného materiálu než přepychové Komturovo ro…
