15
Pan Óšima nasedne do roadsteru a rozsvítí světla. Šlápne na plyn a o spodek auta zabubnují kamínky. Vůz couvne a zamíří k cestě, po které jsme sem přijeli. Pan Óšima zdvihne ruku na pozdrav. Zamávám mu nazpátek. Koncová světla se propadnou do tmy, zvuk motoru čím dál víc slábne, až nakonec ztichne docela a rozhostí se nefalšované lesní ticho.
Vejdu do chaty a zajistím dveře zevnitř kličkou. Jakmile osamím, ticho se po mně vrhne, jako by na to celou dobu čekalo. Na to, že máme začátek léta, je noční vzduch opravdu studený. Na zatápění v kamnech je už ale pozdě. Musím to nějak překlepat ve spacáku. Hlavu mám stejně z nevyspání jako na vodě, a z dlouhé jízdy mě ještě všechno bolí. Otočím kolečkem a stáhnu plamen lampy. V pokoji zavládne příšeří a stíny v koutech se prohloubí. S převlékáním se neobtěžuju: do spacáku zalezu rovnou v džínech a jachtařské bundě.
Zavírám oči a snažím se usnout, ale nejde to. Tělo po spánku přímo touží, ale vědomí je mrazivě bdělé. Do ticha občas zakřičí nějaký noční pták. Jsou slyšet i jiné, záhadnější zvuky. Něco chodí po spadaném listí. Pod něčím těžkým skřípou větve. Cosi se hlasitě nadechuje. A to všechno se ozývá hnedka u chaty. Prkna verandy občas zlověstně zapraskají. Připadá mi, že mě tu musely obklíčit celé hordy neznámých, nočních tvorů.
Mám nepříjemný pocit, že mě někdo pozoruje. Cítím ten pohled až na kůži. Srdce mi slabě, suše tluče. Pootevřu trochu oči a zahrabaný ve spacáku se několikrát rozhlédnu po místnosti, osvětlené slabým světlem lampy, abych se ujistil, že se tam nikdo neskrývá. Dveře jsou bytelně zajištěné kličkou, závěsy na okně jsou tlusté a zatažené. Všechno je v pořádku, jsem tu opravdu sám a nedívá se na mě nikdo.
Ten pocit, že mě někdo pozoruje, ale trvá dál. Chvílemi se mi hrozně špatně dýchá a mám velikou žízeň. Chtěl bych se napít vody. Jenže kdybych se teď šel napít, asi by se mi pak začalo chtít na malou, a já se kvůli tomu nechci vydávat ven, když je tam teď taková noc. Musím to nějak vydržet do rána. Schoulený ve spacáku zavrtím trochu hlavou.
„No to jsou mi noviny, tak ty se nám budeš bát ticha a tmy? Jsi to ještě vůbec ty, nebo nějaký ubrečený dítě?“ ptá se lehce šokovaně Kluk, co se mu říká Vrána. „A to sis pořád hrál na takovýho drsňáka. To teda bylo pěkně chatrný. Skoro čekám, kdy se vážně rozbrečíš. Aby ses nám tu ještě do rána nepočůral.“
Ignoruju ho. Zatáhnu si zip spacáku až k nosu a veškeré myšlenky vyženu z hlavy. Ať si třeba venku pokřikují tmou sovy, ať si to někde v dálce duní, jako by tam něco padalo na zem, ať si mám dojem, že se tu něco pohybuje po místnosti, neotevřu oči. Tohle je zkouška, napadne mě. Pan Óšima tu přece taky úplně sám strávil několik dní, když mu bylo tolik, co mně. Určitě se tehdy bál úplně stejně, jako teď já. Vždyť mi přece sám říkal, že „i samoty je víc druhů“. Asi dobře věděl, jak se tu budu v noci cítit, když to poznal z vlastní zkušenosti. Tohle pomyšlení mě trochu uklidní. Zakrátko už dokážu nahmatat stín minulosti a ukrýt se v něm. Zhluboka se nadechnu a usnu, ani nevím jak.
Probouzím se ráno po šesté. Zpěv ptáků zaplavuje všechno kolem, jako nějaká sprcha. Ptáci jako o život přeletují z větve na větev a navzájem se volají pronikavými hlasy. Jejich vzkazy už nemají nic z tíživé naléhavosti ptáků, které tu bylo slyšet v noci.
Vylezu ze spacáku, odhrnu závěsy a přesvědčím se, že v okolí srubu už z noční tmy vůbec nic nezbývá. Všechno se jen tak leskne zbrusu novou zlatavou barvou. Škrtnu sirkou a zapálím plyn na sporáku, ohřeju koupenou vodu z PET láhve a napiju se sáčkového čaje z heřmánku. Z papírových tašek s jídlem vytáhnu sušenky a pár si jich dám se sýrem. Pak si u dřezu vyčistím zuby a umyju se.
Přehodím si přes jachtařskou bundu ještě větrovku a vyjdu ven. Paprsky ranního slunce se derou mezi vysokými stromy na mýtinu u verandy. Nadechnu se a křišťálově čistý vzduch mě uhodí do plic. Sednu si na schůdek u verandy, pozoruju ptáky poletující po lese, poslouchám, jak zpívají. Skoro všechno …
