44
V říčním korytě u silnice spolu spálili všechny tři svazky, které jim svěřila paní Saeki. Hošino koupil v supermarketu benzín do zapalovačů, vydatně polil všechny fascikly a pak už jen přiložil zapalovač. Stáli pak opodál a beze slova se dívali, jak rukopis stránku po stránce mizí v plamenech. Nefoukal skoro žádný vítr. Kouř stoupal přímo k obloze a tiše se ztrácel v nízko visících, šedivých mracích.
„A to si fakt nesmíme přečíst ani malej kousek z těch papírů?“ zeptal se Hošino.
„Ano prosím. Číst je zakázáno,“ řekl pan Nakata. „Nakata slíbil paní Saeki, že všecko spálíme a nepřečteme si ani písmenko. Nakatova úloha je splnit sliby, které dává.“
„No jo, to jo. Sliby se maj dodržovat, to je fakt,“ souhlasil Hošino, už celý zpocený. „Plnit sliby musíme všichni. Akorát že bysme si byli ušetřili fůru času a námahy, kdybysme tu hrůzu jednoduše šoupli někde do skartovače. V každým pořádným kopycentru maj samoobslužnej skartovač, velkej jako kráva. A skoro nic to nestojí. Ne že bych si na něco stěžoval, ale přijde mi, že je v tuhle roční dobu na dělání ohníčků trochu vedro. Bejt zima, to by bylo hned jiný kafe.“
„Neračte se prosím zlobit, ale Nakata paní Saeki výslovně slíbil, že se všecko spálí. Takže nám opravdu nezbývá, než to spálit.“
„No to nic. Zas taková trága to není. Stejně nemáme nic urgentnějšího na práci. Nějaký to horko už člověk vydrží. Já měl prostě jen takovej nápad.“
Zatímco si tak u řeky pálili svůj na roční dobu neobvyklý táborák, zastavila se u nich kočka, která šla náhodou kolem, a s velkým zájmem si je prohlížela. Byla hubená, hnědě mourovatá. Maličko se jí ohýbal konec ocásku. Zdála se být velice přátelská. Pan Nakata se s ní už už chtěl dát do řeči, ale pak si vzpomněl, že je s ním Hošino. To se kočka bude mít jistě moc na pozoru, když tu není sám. A navíc si už moc nevěřil, že s ní dokáže mluvit jako dřív. Rozhodně ji nechtěl vyplašit tím, že třeba řekne něco divného. Kočku stejně po chvíli přestalo koukání do ohně bavit, zvedla se a někam zmizela.
Když pak po dlouhé době všechny tři svazky konečně dohořely, rozšlapal Hošino popel na šedivý prášek. Takový, jaký každý silnější vítr krásně roznese. Čas už se schyloval k večeru a bylo vidět, jak se vrány slétají do hnízd.
„No, dědo, takhle už to počítám fakt nikdo nikdy nepřečte,“ pravil Hošino. „Nevím, co v těch lejstrech všecko stálo, ale teď už z nich nezbejvá ani ň. Málo platný, co má na světě formu a tvar, to kousek po kousku mizí a na místě toho zmizelýho postupně narůstá nicota.“
„Pane Hošino?“
„Copak?“
„Nakata by se vás chtěl zeptat na jednu věc.“
„No jasně.“
„Co to prosím znamená, že narůstá nicota?“
Hošino chvíli kroutil hlavou, jak se nad tím zamyslel. „To je teda fakt těžká věc,“ usoudil. „Když narůstá nicota? Když se řekne, že se něco vrátilo do nicoty, tak to znamená, že je to zase zpátky na nule. Jenže když se sečte nula s nulou, nic jinýho než nula z toho jaktěživ nepojde, to je teda fakt.“
„Tomu prosím Nakata moc nerozumí.“
„Tomu prosím moc nerozumí ani tadyhle Hošino, dědo. Z přemejšlení o takovejch věcech jednoho akorát darmo rozbolí hlava.“
„Tak už na to nebudeme myslet.“
„Dobrej nápad, řekl bych,“ konstatoval Hošino. „Každopádně už ty tlustospisy máme z krku. Shořely a nezůstalo z nich ani slovíčko. Vrátily se do nicoty – to jsem chtěl říct.“
„Ano prosím. To si Nakata moc oddechl.“
„Takže, rozumím tomu správně, že je teď celá tahle záležitost konečně za náma?“ zeptal se Hošino.
„Ano prosím. Teď už je za námi skoro všecko. Teď už zbývá jen znovu uzavřít vchod,“ pravil pan Nakata.
„Ale to máme před sebou ještě pěkně důležitej úkol.“
„Ano prosím. Moc důležitý úkol. Co jsme otevřeli, to musíme taky zase zavřít.“
„No, tak honem do toho, ať to máme za sebou. S dobrým si pospěš, jak se říká.“
„Pane Hošino.“
„No?“
„Jenže to právě nejde.“
„A proč?“
„Ještě nepřišel pravý čas,“ pravil pan Nakata. „Musíme čekat, až pro zavření vchodu přijde ta pravá chvíle. A předtím se Nakata bude muset ještě pořádně prospat. Nakata je už hrozně moc ospalý.“
Hošino se na pana Nakatu zadíval. „A to budete zas spát jako onehda? Několik dní v kuse?“
„Ano prosím. Nakata se nemůže vyjádřit přesněji, ale řekl by, že to tak nějak bude.“
„No, a nešlo by, abyste to ještě teď ňák vydržel, dokončili jsme, co máme, a prospal se až pak? Jak vy jednou přejdete na ten svůj spánkovej režim, tak už s tím jen tak nehneme.“
„Pane Hošino.“
„No?“
„Račte prosím prominout, nejde to. Bylo by moc dobré, kdyby to šlo. I Nakata by mnohem radši už měl otvírání a zavírání vchodu z krku, být to jen trochu možné. Jenomže bohužel, nejdřív se musí vyspat. Už pomalu neudrží oči otevřené.“
„To je jako by vám docházely baterky, ne?“
„Možná. Všechno trvalo mnohem delší dobu, než Nakata čekal. Už vypotřeboval všecku sílu. Mohl byste ho odvézt někam, kde může spát, a nechat ho, ať se prospí?“
„Není problém. Chytneme si taxíka a hned zas budem zpátky v našem apartmánu. A vy budete moct spát a spát jako dřevo.“
Pan Nakata málem usnul jako dřevo už ve chvíli, kdy se posadil do taxíku.
„Haló, dědo, spát můžete hned, jak dorazíme domů. Teď mi ještě chvíli vydržte.“
„Pane Hošino?“
„No?“
„Nakata vám prosím dělá samé potíže,“ pravil pan Nakata slabým hlasem.
„Taky mám občas takovej dojem,“ připustil Hošino. „Ale hele, jak tak přemejšlím o všem, co se zatím sběhlo, jsem tu s váma přece jen na vlastní pěst, nikdo mě nenutil. Čili jsem si ty potíže vlastně vybral sám. Nikdo se mě o to neprosil. To je jako když jdete dobrovolně odklízet sníh. Takže si s tím, dědo, nelamte vůbec hlavu a buďte v pohodě.“
„Pane Hošino, co by si bez vás Nakata vůbec počal? Samotnému by se mu nepodařila ani polovina z toho, co už máme za sebou.“
„Když to říkáte, pane Nakato, mám fakt pocit dobře odvedený práce.“
„Nakata je vám moc vděčný.“
„Ale hele, pane Nakato?“
„Ano prosím?“
„I já vám musím poděkovat.“
„Vážně?“
„Touláme se spolu všude možně už deset dní,“ řekl Hošino. „Já kvůli tomu nechodím do práce. Na prvních pár dní jsem se z práce ještě omluvil, ale postupně mi z toho narostla neomluvená absence jako řemen. Nejspíš se už do tý firmy, kde jsem dělal, nebudu moct vrátit. Kdybych tam před nima pobil čelem o zem, možná by mi to ještě nějak odpustili. Možná jo. Ale mně je to už jedno. Ne, že bych se chtěl nějak vytahovat, ale řidič nejsem vůbec špatnej a jsem pracant. Nějaký místo si už vždycky schrastím. Takže si nemusím dělat zas takový starosti. A vy taky ne, pane Nakato. No, na každej pád jsem chtěl říct tohle: Vážně nelituju vůbec ničeho, co se stalo. A že se během těchhle deseti dnů stala pěkná řádka fakt divnejch věcí. Pršely pijavice, zjevil se plukovník Sanders, rozdal jsem si to jak nikdy s jednou neuvěřitelnou kočkou, co prej dělá na vejšce filozofii, krad jsem ve svatyni vchodovej kámen, a tak dál. Mám dojem, že jsem toho za pár dní stihnul zažít tolik neuvěřitelnýho, co jiný nezažijou ani za celej život. Bylo to jako zkušební jízda na dálkový horský dráze.“
Hošino se odmlčel a přemýšlel, co říct dál.
„Ale stejně, dědo.“
„Ano prosím?“
„Myslím, že úplně nejzvláštnější z toho všeho jste ale byl vy sám. Jo, vy, pane Nakato. A jste nejzvláštnější proto, jelikož jste mě dokázal změnit. Jo. Za těchhle deset dní jsem se hrozně změnil, mám ten dojem. No, víte, na spoustu věcí jako bych se teď začal dívat jinak. Co se mi doposavad zdálo úplně zbytečný, to najednou vidím v docela jiným světle. Hudba, kterou jsem dřív vůbec nemusel, mě najednou začala děsně brát. Fakt moc rád bych si teď popovídal s někým, kdo zažil něco podobnýho. Takovej jsem dřív nebyl. A tohle všecko mě potkalo právě proto, že jsem s váma. A že jsem se naučil dívat se na svět vašima očima. A naučil jsem se to proto, že se mi váš pohled na svět líbí. Proto jsem se já, Hošino, rozhodl dojít s váma až sem. Protože jsem se od vás prostě nedokázal odtrhnout. Doba, strávená s váma, patří k tomu nejplodnějšímu, co jsem zatím zažil. Už kvůli tomu musím poděkovat spíš já vám, dědo, vy mě fakt neděkujte za nic. I když neříkám, že to od vás neslyším rád. Chci jenom říct, že jste toho pro mě udělal fakt hrozně moc. Víte?“
Ale pan Nakata nevěděl. Měl už totiž zavřené oči a pravidelně oddechoval.
„Toho teda jen tak něco nerozhází,“ povzdechl si Hošino.
Když se s panem Nakatou v náručí vrátil do bytu, hned ho uložil do postele. Nechal ho v šatech a jen mu vyzul boty, pak ho ještě přikryl tenkou přikrývkou. Pan Nakata sebou zavrtěl, dokud neležel tváří ke stropu jako vždycky, tiše vydechnul a pak už se ani nehnul.
„Ach jo, teď zase bude dva tři dny vyspávat,“ pomyslel si Hošino.
Věci ale nakonec dostaly docela jiný spád. Druhého dne před polednem totiž pan Nakata umřel. Ve spánku tiše dodýchal. Obličej měl jako vždycky docela klidný a na první pohled to vypadalo, že spí. Jen dýchat přestal. Hošino mu stále znovu a znovu třásl ramenem, znovu a znovu ho volal. Nebylo ale pochyb: pan Nakata už nebyl mezi živými. Pulz nebyl patrný a zrcátko, které mu Hošino pro jistotu přiložil k ústům, se ani neorosilo. Dech ustal beze stopy. Pan Nakata se už víckrát neměl probudit do tohoto světa.
O samotě s mrtvým v jedné místnosti jako by celý svět začal tichnout. Okolní zvuky postupně ztrácely na reálnosti. Jediný zvuk, který měl ještě smysl, bylo ticho. Ticho prohlubující se jako bláto na dně mořském. Po kolena, po pás, po prsa. Přesto Hošino pana Nakatu neopouštěl, zůstal s ním v pokoji dál a dlouhou dobu zkoumal pohledem hloubku stoupajícího ticha. Vsedě na pohovce se díval na obličej pana Nakaty a snažil se pochopit, že je mrtvý. Trvalo mu to velice dlouhou dobu. Vzduch těžknul samotou a Hošino pomalu začal pochybovat, jestli je to, co právě cítí, vůbec ještě pravda. Na oplátku ale najednou sám od sebe pochopil několik jiných věcí.
Hošino cítil, že se pan Nakata svou smrtí konečně dokázal vrátit zase sám k sobě, že je zas takový, jaký byl dřív. Že byl jaký byl už moc dlouho na to, aby ho k sobě samotnému mohlo vrátit cokoliv jiného než právě smrt.
„Poslechněte, dědo,“ oslovil pana Nakatu. „Sory, že to tak řeknu, ale vy jste si neumřel vůbec špatně.“
Pan Nakata zemřel tiše, v hlubokém spánku a nemusel u toho o ničem přemýšlet. Jeho tvář byla klidná, bez známky utrpení, bez známky lítosti, beze stopy pochybností. Hošina napadlo, že to pan Nakata vyhrál. Nevěděl, jaký žil pan Nakata život ani jaký mělo jeho žití přesně smysl. Ale kdyby se na to člověk začal dívat takhle, nemusel by najít smysl v žádném lidském životě. Na člověku je opravdu veliká a závažná jedna věc: jak umře, pomyslel si Hošino. Ve srovnání s tím, jak člověk umře, není možná to, jak žil, zas až tolik podstatné. Nebo spíš: to, jak člověk žil, určuje, jak umře. Takové myšlenky ho zničehonic napadaly, zatímco se díval na tvář zesnulého pana Nakaty.
Zůstával ovšem jeden zásadní problém. Někdo přece musel zavřít vchodový kámen. I když pan Nakata dotáhl celý podivný případ až do konce, tenhle úkol stále trval. Kámen tu pořád leží na zemi u pohovky. Až přijde čas, budu ho muset obrátit a zavřít vchod. Jenže pan Nakata taky říkal, že je zacházení s kamenem hrozně riskantní. Určitě si ho nemůže obracet jen tak, jak ho napadne. Když na to půjde silou a provede to špatně, dost možná pak na světě zavládne chaos.
„Poslyšte, dědo, umřel jste si, to se nedá svítit, ale nechal jste mi tu tolik práce, že si s ní skoro nevím rady,“ oslovil Hošino mrtvého. Odpověď samozřejmě žádnou nedostal.
Další věc: co teď udělat s páně Nakatovým tělem? Na to ovšem existují zavedené postupy. Řídí se jimi možná tak devadesát devět procent lidí, co je svět nosí. Řídil by se jimi rád i Hošino, kdyby to bylo jen trochu možné. Pan Nakata byl ale za prvé hledaný policií, jako důležitý svědek v případu vraždy. Vyjít najevo, že s ním strávil celých posledních deset dní, má zaděláno na problém. Odvede si ho policie a bude dlouhé vyšetřování. To si jeden opravdu rád odpustí. Vysvětlovat jedno po druhém všechno, co se doposavad semlelo, bude pěkná otrava, a mimoto nemá policii vůbec rád. Do podobných věcí se radši nenamočit.
„A kromě toho,“ pomyslel si ještě. „Jak bych jim asi vysvětlil celej tenhle bejvák?“
Jistě, přišel legrační dědeček, který vypadal jako plukovník Sanders a celé tohle apartmá jim půjčil. Řekl, že ho nachystal jen pro ně a ať si v něm bydlí, jak dlouho budou chtít – to by mu tak policie uvěřila. Blbost. Kdo je to plukovník Sanders? V jakém je vztahu k americké armádě? Mluv! No, víte, von je to totiž ten děda, co ho maj jako poutač před každým KFC. Toho přece určitě znáte i vy, páni detektivové. Jo, přesně, ten s brejlema a bílejma fousama. Dělá teď pasáka po uličkách v Takamacu. Tam jsem ho taky potkal. Dohodil mi ženskou… To by si dal. „Ty si z nás budeš dělat prdel, idiote?“ řvali by na něj a dozajista by ho zmlátili. Ti nejsou než státem placená banda jakuzáků.
Hošino si jen ustaraně vzdychl.
Nejspíš bych teď odsud měl co nejrychlejc pláchnout, co nejdál to půjde. Po cestě ještě věnovat poldům jeden anonymní telefonát z takamackýho nádraží. Nahlásit adresu tohohle apartmánu a říct, že je tu mrtvola. Pak okamžitě skočit na vlak a upalovat zpátky do Nagoje. A měl bych to všecko pěkně z krku. Ať se na to jeden dívá, jak chce, smrt nastala z přirozenejch příčin a kvůli tomu snad nebude policie dělat takovej kravál. Příbuzný pana Nakaty si přijedou pro tělo, snad mu i vystrojej nějakej jednoduchej funus. Já pak půjdu ke starýmu na kobereček a tam budu tlouct čelem o zem. Odpusťte, pane řediteli. Odteď už budu zase pěkně pracovat. A všecko se zas vrátí do normálu.
Sbalil si věci. Nacpal brašnu rezervním oblečením. Nasadil si čepici Chunichi Dragons, otvorem vzadu prostrčil culík a na nos dal zelené sluneční brýle. V krku měl hrozné sucho, tak ještě vyndal z lednice dietní Pepsi a napil se. Jak ji tak opřený o dveře lednice pil, padl naráz jeho pohled na kulatý kámen na zemi u pohovky. Vchodový kámen, pořád ještě obrácený rubem vzhůru. Zašel znovu do ložnice a podíval se ještě jednou na pana Nakatu, ležícího v posteli. Skoro to vypadalo, že stále poklidně oddechuje. Že tiše vstane a řekne: „Pane Hošino, Nakata není mrtvý, to byl omyl.“ Ale nic takového. Pan Nakata byl mrtvý doopravdy. Zázraky se nedějí. Byl už nadobro za rozvodím života.
Hošino, v ruce plechovku koly, zavrtěl hlavou. Žádný takový. Takhle tu kámen nenechá. To by se pan Nakata snad musel v hrobě obracet. Ten by se nespokojil s nějakou polovičatou prací. Jenže mu těsně před koncem došla šťáva a nemohl svoji důležitou úlohu dotáhnout do konce. Hošino zmáčkl plechovku v ruce, až hliník zapraskal, pak ji zahodil do smetí. Ale protože měl ještě pořád žízeň, vrátil se do kuchyně, vyndal si z lednice Pepsi číslo dvě a trhnul za kroužek.
Pan Nakata tuhle říkal, že než umře, chtěl by aspoň jednou v životě umět číst. Že by pak šel do knihovny a tam by si mohl číst, jak by se mu zlíbilo. Ale už to nestihl. Samozřejmě že se nedalo vyloučit, že je na onom světě zas tím obyčejným Nakatou, co nemá se čtením problém, ale na tomhle světě se mu to až do samého konce nepovedlo. Naopak to poslední, co tu udělal, bylo, že pálil napsané. Všechna slova z té hromady popsaného papíru poslal pěkně beze zbytku do nicoty. To je teda smutná ironie. Hergot, aspoň to jeho poslední přání mu prostě musím splnit. Musím zavřít ten podělanej vchod. Vždyť je to přece důležitý. Vždyť jsem ho ani nestačil vzít do toho kina a do akvárka.
Dopil druhou kolu, u pohovky se sehnul a zkusil zdvihnout kámen. Nebyl vůbec těžký. Lehký nebyl, to ne, ale když se člověk snažil, zvedl ho docela snadno. Vážil stejně, jako když ho s plukovníkem Sandersem tuhle odnášeli ze svatyňky. Vážil právě tak, že by se výborně hodil jako zátěž do nakládané zeleniny. Je to zatím zkrátka jen docela normální kámen, pomyslel si Hošino. Až bude zase vchodový, ztěžkne tak, že ho neuzvedne ani vší mocí. Dokud váží málo, je jako všechny ostatní kameny. Pak, když se něco zvláštního stane, kámen ztěžkne k neuvěření a začne fungovat jako vchod. Třeba když do města uhodí hrom…
Šel k oknu, odhrnul záclonu a z balkónu se zadíval na nebe. Stejně jako včera ho zakrývala temná vrstva šedých mraků. Na déšť to ale zatím každopádně nevypadalo. Ani na to, že by mělo začít hřmít. Napnul uši, nadechl se a zkusil, jak voní vzduch. Nezaznamenal ale nic zvláštního. Ústřední téma dnešního dne zřejmě znělo „zachovat aktuální stav“.
„Poslechněte, dědo,“ obrátil se znovu k zesnulému panu Nakatovi. „Jak to tak vypadá, tak tu teď asi mám s váma v jednom pokoji hezky usilovně čekat, až se stane to tajemný něco, ne? Jenomže jaký něco to vlastně má bejt? Já vo tom fakt nemám ani páru. A navíc vůbec nevím, kdy se to celý má konat. A ještě musím říct, i když je to nechutný, že máme červen, a když s váma něco neudělám, tak se už brzo začnete kazit. Prostě že začnete smrdět. Asi to neslyšíte rád, ale tak už nám to příroda zařídila. Navíc čím pozdějc to budu hlásit policajtům, tím horší to pro mě všecko bude. Já teda udělám, co bude v mejch silách, ale tohle byste teda měl vědět, víte?“
Odpověď pochopitelně žádnou nedostal.
Hošino bloumal sem a tam po pokoji. Jo, jo to bude ono, teď se mu určitě ozve plukovník Sanders. Ten dědula už bude vědět, co a jak s kamenem. Určitě mu dá ňákou povzbudivou a dobrou radu. Telefon ale nezazvonil, ať ho hypnotizoval, jak chtěl. Stále jen mlčel jako hrob. Zdál se být skoro nezdravě zadumaný. Nikdo ani nezaklepal na dveře. Nikdo nepřinesl žádný dopis. Nestalo se vůbec nic zvláštního. Nezměnilo se počasí, nekonaly se zvláštní předtuchy. Čas jen bezvýrazné míjel. Odpoledne pomalu přecházelo v podvečer. Ručičky elektrických hodin na zdi hladce jako vodoměrky klouzaly po povrchu času a na posteli dál a dál ležel mrtvý pan Nakata. Hošino kdovíproč neměl vůbec chuť cokoliv jíst. Povečeřel tři plechovky koly a čistě pro formu schroustal několik sušenek.
V šest hodin se usadil na pohovce a dálkovým ovládáním si zapnul televizi. Podíval se na pravidelné zpravodajství NUK, ale nehlásili nic, co by stálo za pozornost. Den jako každý jiný, žádné rozdíly. Po zprávách televizi zas vypnul. Zdálo se mu, že hlasatelé mluví neobyčejně protivně. Venku se pomalu smrákalo, až nakonec přišla temná noc a přinesla s sebou do pokoje ještě větší ticho.
„Hele, dědo,“ oslovil Hošino pana Nakatu. „Nemoh byste se ještě naposledy vzbudit? Aspoň na moment? Hošino totiž začíná mít tak trochu problém. A krom toho by vás moc rád slyšel.“
Pan Nakata mu ale samozřejmě nic neodpověděl. Byl už doopravdy na druhé straně předělu. Zůstával dál beze změny mlčenlivý a mrtvý. Ticho zhoustlo tak, že napnout jeden pořádně uši, uslyšel by, jak se zeměkoule otáčí.
Šel do pokoje a pustil si z cédéěka Arcivévodské trio. Jakmile zaslechl téma první věty, vyřinuly se mu z očí slzy. Kdy jsem sakra naposledy takhle plakal, uvažoval Hošino. Nemohl si ale vzpomenout.
