3
Když otevřu oči, z noci toho už moc nezbývá. Odhrnu z okna záclonu a podívám se ven. Už neprší, ale vypadá to, že muselo přestat jen před krátkou chvilkou, venku je ještě všechno zčernalé deštěm a na všem se drží kapky. Na východním obzoru se ostře rýsuje několik mraků, zezadu osvícených sluncem. Barva té záře působí zlověstně i slibně zároveň. Dojem se nadobro mění podle úhlu pohledu.
Autobus dál uhání konstantní rychlostí po asfaltu dálnice. Svist pneumatik ani nestoupá, ani neklesá. I motor bzučí ve stále stejné frekvenci. Monotónní zvuky jako velký kamenný žernov pomalu umílají čas i lidské vědomí. Ostatní cestující mají všichni záclony na oknech úplně zatažené a spí schouleni do sedadel. Vypadá to, že jediný, kdo nespí, jsem já a řidič autobusu. Oba se, účelně a bez citu, vezeme ke svému cíli.
Mám žízeň, a tak vytahuju z postranní kapsy batohu PET láhev s minerálkou a loknu si vlažné vody. Ze stejné kapsy pak ještě vytáhnu balíček slaných sušenek a pár jich sním. Pusu mám hned plnou jejich staré dobré vysušené chuti. Náramkové hodinky ukazují čtyři hodiny dvaatřicet minut. Jen tak pro jistotu ještě ověřím datum a den. Čísla ukazují, že už jsem skoro třináct hodin na útěku z domova. Čas jako by neplynul ani tam, ani zpátky. Ještě mám pořád narozeniny. Ještě pořád je tu den, který je začátkem mého nového života. Zavřu oči, pak je zas otevřu a ještě jednou překontroluju na hodinkách čas a den. Pak rozsvítím lampičku nad sebou a začnu si číst knížku v kapesním vydání.
Po páté hodině najednou zničehonic odbočíme z dálnice a zastavíme v koutě rozlehlého autobusového parkoviště na nějakém odpočívadle. Ozve se sykot stlačeného vzduchu a přední dveře se otevřou. V autobuse se rozsvěcí světlo a řidič má krátké hlášení. Vážení cestující, přejeme vám dobré ráno. Podle jízdního řádu za necelou hodinu dorazíme do zastávky Takamacu – Hlavní nádraží. Nyní následuje dvacetiminutová pauza na občerstvení. Odjezd je v pět hodin třicet minut. Dodržte prosím plánovanou dobu odjezdu.
Skoro všichni se při řidičově hlášení probudí a mlčky vstávají ze sedadel. Zívají a otráveně se potácejí ven. Většina se jich chce ještě před příjezdem do Takamacu trochu upravit. Vystoupím s nimi, párkrát se zhluboka nadechnu, protáhnu a ve svěžím ranním vzduchu zacvičím několik strečingových cviků. Pak jdu na toalety a opláchnu si v umyvadle obličej. Pak mě napadne zjistit, kde to vlastně jsme. Vyjdu ven a rozhlédnu se po okolí. Je to docela fádní, ničím zajímavá krajina, jakou najdete všude u dálnice. Jen snad – ale to je možná opravdu jenom můj dojem – se tvar okolních vršků a barva stromů na nich něčím liší od těch tokijských.
Právě když si v bufetu na odpočívadle dávám bezplatně z automatu zelený čaj, přijde najednou nějaká holka a posadí se na plastikovou židli vedle mne. V pravé ruce má papírový kelímek s kávou, kterou si právě koupila v automatu, a ze kterého ještě stoupá bílá pára. V levé ruce má – nejspíš taky odněkud z automatu – malou krabičku se sendvičem.
Upřímně řečeno je ta holka tak trochu divná. I nezaujatému člověku musí její obličej připadat řekněme přinejmenším zvláštní. Je moc široký, nos je malý a kulatý, na tvářích je pih jak naseto. Uši má špičaté. Zkrátka po všech stránkách dost nápadný ksicht. Možná dokonce až násilnický obličej. Ale kupodivu, celkový dojem není vůbec špatný. Zdá se, že je sama se svou figurou, když ne rovnou spokojená, tak alespoň úplně vyrovnaná. A to není málo. A to, co jí ve tváři ještě nejspíš zbývá z dítěte, působí na okolí uklidňujícím dojmem. Přinejmenším na mě ano. Vysoká moc není, ale o co je menší a útlejší, o to má ta holka větší prsa. A její nohy taky nemají chybu.
V obou uších jí visí tenounké náušnice z kousků nějakého kovu, které se občas oslnivě zablýskají, tak jako se blýská dural. Vlasy po ramena má přebarvené na hnědo (vlastně je to až něco mezi hnědou a červenou). Na sobě má tlusté pruhované triko s dlouhými rukávy a přes rameno kožený batůžek. Kolem krku rukávy tenkého letního s…
