Kafka na pobřeží (Haruki Murakami)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

18

Když přišel pan Nakata zase k sobě, ležel naznak v hustém porostu trávy. Probral se a okamžitě otevřel oči. Byla noc. Bez hvězd. Ani měsíc nebylo vidět. Obloha přesto nebyla úplně tmavá. Kolem voněla letní tráva. Bylo slyšet i cvrkat nějaký hmyz. Vypadalo to, že je na parcele, kterou donedávna den co den hlídal. Něco jako by se mu otíralo o tváře. Něco drsného a horkého. Nadzvedl trochu hlavu a uviděl, že u něj z obou stran sedí dvě kočky a usilovně mu olizují tváře. Byly to Sezamka s Mimi. Pomaličku se zvedl, natáhl ruku a pohladil je.

„Nakata spal?“ zeptal se koček. Ty obě otevřely tlamičky a něco jako by se mu jedna přes druhou snažily vysvětlit. Pan Nakata jim ale nerozuměl. Nepochytil z toho jediné slovo. Znělo mu to jen jako obyčejné mňoukání.

„Promiňte, Nakata, zdá se, vůbec nerozumí, co ráčíte říkat.“

Pan Nakata vstal a celý se prohlédl, jestli mu někde něco neschází. Nescházelo. Nic ho nebolelo a mohl bez problémů hýbat rukama i nohama. Protože byla tma, chvilku to trvalo, než se rozkoukal, ale nakonec se ujistil, že nemá na rukou ani na oblečení krev. Všechno bylo tak, jako když ráno vycházel z domu. Bez jediné vady na kráse. Dokonce měl vedle sebe i svou plátěnou kabelu se svačinou a čajem v termosce. V kapse u kalhot složenou svou turistickou čepici. Pan Nakata tomu přestával rozumět.

Ještě před chvílí měl přece v ruce nůž a tím nožem zabil Džonyho Wolkra, toho „Zabijáka koček“. Udělal to proto, aby zachránil Mimi se Sezamkou. Na to si vzpomínal úplně přesně. Ještě cítil v rukou ten pocit. To nebyl žádný sen. Celého ho při tom přece zacákala krev. Džony Wolkr pak ležel na podlaze dočista zabitý. Na to se pamatoval. Sám se pak svalil na pohovku a ztratil vědomí. A teď se tu najednou probere na parcele v trávě. Jak se sem pro všechno na světě dostal? A kudy? Navíc má úplně čisté šaty. Že se mu to všechno nezdálo, je jasné z toho, že u sebe teď má Mimi se Sezamkou. Kterým už ovšem nerozumí jediné slovo.

Pan Nakata si vzdychl. Přemýšlení se mu nedařilo. Co se dá dělat. Zkusí to znovu později. Přehodil si přes rameno svou tašku a s oběma kočkami v náručí odešel z parcely. Když prošli plotem, zavrtěla se mu v rukou Mimi, že chce na zem. Pan Nakata jí vyhověl.

„Jistě teď půjdete domů, že, paní Mimi? Vždyť to máte blízko,“ pravil pan Nakata.

Mimi jen mrskla ocáskem, jako že ano.

„Nakata bohužel dobře nechápe, co se vlastně stalo, takže ani neví, proč už si s vámi, paní Mimi, nemůže povídat. Je ale moc rád, že se mu přeci jen povedlo vypátrat Sezamku. Půjde ji teď vrátit paní Koizumiové. Celá rodina už jistě Sezamku netrpělivě čeká. Nakata Vám, paní Mimi, velmi děkuje za pomoc.“

Mimi cosi mňoukla, ještě jednou švihla ocáskem a pak jako blesk zmizela za rohem. Ani ona nebyla vůbec od krve. To se panu Nakatovi důkladně vrylo do paměti.

U Koizumiových byli z návratu Sezamky radostí celí pryč. Bylo už po desáté večer, ale děti si ještě čistily zuby. Paní Koizumiová, která se zrovna při praženém čaji dívala na News Station, pana Nakatu se Sezamkou přivítala opravdu s neskrývaným nadšením. Děti, už oblečené v pyžamkách, se o svou trojbarevnou kočičku div nepopraly. Rychle jí přinesly mléko a granule, a Sezamka se do nich pustila jako o život.

„Nakata se vám velmi omlouvá, že vás přepadá takhle pozdě v noci. Sám by raději přišel dříve, neměl ale bohužel na vybranou.“

„Ale prosím vás, co to povídáte. S tím si vůbec nedělejte starost,“ chlácholila pana Nakatu paní Koizumiová.

„I kdybyste přišel třeba o půlnoci, pro nás je Sezamka něco jako člen rodiny. Jsme moc rádi, že jste nám ji našel. Pojďte přece na chvíli dál, dáte si s námi aspoň ten čaj,“ zval pana Nakatu i její manžel.

„Kdepak, kdepak, Nakata už pomalu bude muset. Chtěl vám jen Sezamku co nejrychleji předat.“

Paní Koizumiová tedy zašla dovnitř nachystat obálku s penězi. Pan Koizumi ji pak předal panu Nakatovi. „Jen taková malá pozornost od nás. Za to, že jste nám Sezamku našel. Prosím, vezměte si to.“

„Nakata vám velmi děkuje. Váš laskavý dar přijme s největší radostí,“ pravil pan Nakata a obálku s úklonou převzal.

„To vám ale muselo dát spoustu práce, najít Sezamku v takovéhle tmě?“

„Ano prosím. Vyprávět to by ale zabralo spoustu času, a Nakata to ani neumí. Není totiž moc chytrý a dlouhá vysvětlování mu opravdu nejdou.“

„Ale co to povídáte, pane Nakato. Jsme vám za všechno opravdu moc zavázáni. Nevezmete si alespoň na cestu výslužku? Odpusťte, že vám nabízíme jen, co zbylo od večeře, ale máme tu trochu pečených baklažánů a okurky v octě, nepohrdnete?“

„Vážně? Takovou milou nabídku přijme Nakata opravdu s radostí. Pečené baklažány i okurky v octě má moc rád.“

 

Pan Nakata uložil jídlo v soupravě Tapperware a peníze v obálce do tašky a vydal se na cestu od Koizumiových. Namířil si to hezky svižně k nádraží, kde u vchodu do nákupní zóny stála policejní budka. Seděl v ní za stolem mladý policista a něco zapisoval do nějakých lejster. Ani neměl na hlavě služební čepici, ta se povalovala na stole před ním.

Pan Nakata odsunul stranou skleněné dveře, vešel dovnitř a pozdravil. „Dobrý večer, pane strážníku.“

„Dobrý večer,“ pozdravil i policista. Vzhlédl od svých lejster a zadíval se na pana Nakatu. Odhadl ho na neškodného starého pána, který se nejspíš přišel přeptat na cestu, nebo něco na ten způsob.

Pan Nakata ještě ve dveřích smekl čepici a uložil ji do kapsy u kalhot. Z kapsy na opačné straně vytáhl kapesník a vysmrkal se, pak kapesník vrátil zpátky.

„Takže, můžeme pro vás něco udělat?“ zahájil strážník.

„Ano prosím. Nakata chce nahlásit, že právě zabil člověka.“

Policista upustil propisovačku na stůl a zůstal na pana Nakatu civět s otevřenou pusou, na okamžik naprosto neschopný slova.

„Poslyšte… víte co, sedněte si tady,“ ukázal nakonec jako ve snách na židli před sebou. Přitom se po hmatu nenápadně ujistil, že má na opasku pěkně v pohotovosti pistoli, obušek i pouta.

„Ano prosím,“ pravil pan Nakata a posadil se na nabízené místo. Narovnal záda, ruce položil na kolena a zadíval se na policistu.

„Takže vy jste tedy, ehm… zabil člověka.“

„Ano prosím. Nakata probodal jednoho člověka nožem. Před docela krátkou dobou,“ pravil pan Nakata s odzbrojující jistotou.

Policista tedy vytáhl formulář, podíval se na hodiny na zdi a poznamenal si datum, čas a případ ubodání nožem. „Nejprve tedy vaše nacionále. Jméno, bydliště?“

„Ano. Nakata Satoru prosím. Bydliště –“

„Popořádku prosím. Nakata Satoru. Jak se píšete?“

„Nakata prosím neví. Velmi ho to mrzí, ale neumí vůbec psát. Ani číst.“

Policista se zamračil.

„Vy neumíte číst a psát? Ani svoje vlastní jméno?“

„Ano prosím. Když mu bylo devět let, uměl Nakata číst a psát jako všichni ostatní, ale pak se mu stala nehoda a od těch dob už to neumí. Nakata je totiž hloupý.“

Policista si vzdychl a odložil propisovačku. „No. Takže vy nám jednak ani nevyplníte formulář, a ještě navíc nevíte, jak se píše vaše vlastní jméno, co?“

„Ano prosím, račte prominout.“

„Poslyšte, a nemáte teď někoho doma? Třeba někoho z rodiny?“

„Nakata je sám, rodinu nemá. Nechodí ani do práce. Dostává od pana starosty potvoru a ta mu vždycky vydá na živobytí.“

„Aha, tak víte co? Ono už se nám stejně připozdívá, takže vy teď půjdete hezky domů, pěkně se vyspinkáte, a kdybyste si náhodou ještě zítra na něco zvláštního vzpomněl, tak nám to přijdete povědět ještě jednou, ano? My už to pak s vámi pěkně všecko probereme.“

Upřímně řečeno, ona se spíš pomalu nachylovala chvíle, kdy se na stanici střídají služby, a strážník chtěl do té doby mít pokud možno z krku veškeré služební papírování. Měl domluveno s kolegy, že se po službě sejdou v nedaleké nálevně, což si opravdu nehodlal nechat zkazit nějakým zjevně pošahaným strejdou. Pan Nakata se však zatvářil přísně a zavrtěl hlavou.

„Ne, pane strážníku. Nakata vám všechno vypoví, dokud si to ještě dobře pamatuje. Zítra by si už třeba nemusel na něco důležitého vzpomenout.

Nakata prosím byl pátrat na nezastavěném místě, co je ve druhém čóme. Paní Koizumiová ho totiž poprosila, aby jí našel ztracenou kočičku Sezamku. Najednou se ale objevil veliký černý pes a zavedl Nakatu do nějakého velikého domu. Byla tam veliká brána a stálo tam černé auto. Adresu Nakata neví. Nepamatuje si, že by tam někdy předtím byl. Ale myslí, že to bylo ještě v Nakanu. Byl tam člověk v divném černém klobouku, co se jmenoval Džony Wolkr. Ve vysokém černém klobouku. V ledničce v kuchyni měl spoustu hlav z kočiček. Možná tak asi dvacet. Ten člověk chytal kočky, řezal jim pilou hlavy a jedl jejich srdce. Vyráběl totiž z jejich duší speciální flétnu. Tou flétnou pak prosím chtěl začít chytat duše z lidí. Džony Wolkr pak přímo před Nakatou zabil nožem pana Kawamuru. A ještě nějaké další kočičky. Rozříznul jim prosím nožem břicho. Chystal se zabít i paní Mimi se Sezamkou. Tehdy vzal Nakata nůž a Džony Wolkra zabil.

Džony Wolkr sám Nakatovi řekl, ať ho zabije. Nakata ale Džony Wolkra zabíjet nechtěl. Ano prosím, přesně tak. Nakata prosím do té doby nikoho nezabil. Nakata jen chtěl, aby Džony Wolkr nezabíjel žádné další kočičky. Ruce ho ale neposlouchaly. Dělaly si, co je napadlo. Nakata vzal nůž, co tam ležel, a jednou, dvakrát, třikrát bodnul Džonyho Wolkra do prsou. Džony Wolkr se skácel na podlahu, teklo mu moc krve a umřel. I Nakata byl tehdy úplně celý od krve. Pak se svalil na židli a nejspíš usnul. Když se probral, bylo už tma a Nakata ležel zas na tom nezastavěném místě, co dřív, a paní Mimi se Sezamkou vedle něj. To bylo před jen docela krátkou chvílí. Nakata nejprve zanesl Sezamku Koizumiovým, dostal od paní Koizumiové pečené baklažány a okurky v octě a hned potom přišel sem, poněvadž si řekl, že musí všechno nahlásit panu starostovi.“

Pan Nakata to ze sebe všechno vyklopil, záda stále rovná, jako by spolkl pravítko, a když skončil, zhluboka si vzdychl. Do podobně dlouhého proslovu se ještě jaktěživ nepustil a teď měl najednou v hlavě jak vymeteno.

„Nakata prosí, abyste to všechno vyřídil panu starostovi.“

Policista to všechno poslouchal jako zařezaný. Po pravdě, nechápal z vyprávění pana Nakaty ani slovo. Johnnie Walker? Sezamky?

„Dobrá. Všechno nahlásíme panu starostovi, můžete se spolehnout.“

„Ale tak, aby Nakatovi nesebrali potvoru, pokud možno, pane strážníku.“

Policista se zatvářil kysele a chvíli předstíral, že něco usilovně zapisuje do papírů. „Samozřejmě. Přesně tak to tam napíšeme. Do-tyč-ný žá-dá, aby mu ne-by-la o-dej-mu-ta pod-po-ra. Tak. Máte to tam. Stačí vám to tak?“

„Naprosto, pane strážníku. Nakata velmi děkuje a omlouvá se, že vás tolik zdržoval. Pozdravujte prosím pana starostu.“

„Samozřejmě, spolehněte se. Už na to nemyslete a pěkně si běžte domů odpočinout,“ ujišťoval strážník. Nedalo mu to ale, aby nakonec ještě nepoznamenal: „Mimochodem, je dost zvláštní, že jste spáchal takovou vraždu, a přitom nemáte šaty ani trochu od krve.“

„Ano prosím, přesně tak. To prosím vrtá hlavou i Nakatovi. Naprosto to nechápe. Musel docela jistě být celý od krve, ale když se probral, byla krev dočista pryč. Je to vážně divné.“

„Jojo je to zkrátka všecko zvláštní, co?“ přitakal mu policista tónem, ze kterého bylo už docela zřetelně patrné, jak náročný den má za sebou.

Pan Nakata otevřel posuvné dveře a už už se chystal odejít, ale ještě se zastavil a ohlédl na policistu.

„Mimochodem, pane strážníku, račte tu být i zítra navečer?“

„No, jistě,“ zněla opatrná odpověď. „Zítra večer tu mám zase službu, proč se ptáte?“

„Možná byste si neměl zapomenout deštník, i když bude třeba jasno.“

Policista přikývl a ohlédl se na hodiny na zdi. Kolegové už mu měli každou chvíli zavolat. „Dobře. Nezapomenu na něj.“

„Budou pršet ryby. Spousty ryb. Nejspíš sardinky, možná spadne i pár makrel.“

„Jo tak?“ zasmál se strážník. „To si ten deštník snad vážně vezmu, otočím ho obráceně, nalovím, co se dá, a pak už jen trochu octa a pošmáknu si na makrelách, co?“

„I Nakata má rád makrely v octě, pane strážníku,“ pravil pan Nakata vážně. „Jenže zítra večer už tu možná nebude.“

 

Když se následujícího dne skutečně na onom nakanském nároží snesla z nebe dávka sardinek a makrel, zbledl policista ve strážní budce jako stěna.

Ryby se snesly jako ohromný mrak bez jediného varování a celkem jich bylo určitě přes dva tisíce. Většina se jich rozprskla o zem, ale některé z nich přežily a plácaly sebou na chodníku nákupní zóny. Všechny byly dokonale čerstvé a ještě voněly po moři. Padaly na lidi, na auta a na střechy, jen to pleskalo. Zdálo se ale, že nepadají z tak veliké výšky a na štěstí ani nikdo neutrpěl žádné vážnější zranění. Pro lidi to byl spíš pořádný šok. Kvanta ryb si zčistajasna spadnou z nebe jako krupobití, hotová apokalypsa.

Celý případ pak vyšetřovala policie, nikdy se ale nepřišlo na to, odkud se všechny ty ryby vlastně vzaly. Na rybím trhu ani na rybářských lodích žádné větší množství sardinek a makrel nepostrádali, a neprokázalo se ani, že by v danou dobu mělo nad Nakanem proletět nějaké letadlo nebo vrtulník. Tornádo ani nic podobného nikde nehlásili a že by to celé někdo udělal naschvál jako špatný vtip, prostě nepřipadalo v úvahu. Takový vtip by svého autora přeci jenom vyšel trochu moc draho. Nakanské zdravotní středisko pak na žádost policie sesbíralo a prozkoumalo spadlé ryby, ale neobjevilo na nich nic mimořádného. Byly to opravdu jen obyčejné sardinky a makrely. Naprosto čerstvé a už od pohledu dobré. Policie nicméně přesto vyslala do ulic auta s ampliony, jimiž informovala občany, že se jedná o ryby neznámého původu, které mohou obsahovat nebezpečné látky, a proto není záhodno je konzumovat.

Místo oblehly i hotové kolony televizních vozů. Byla to celé událost přesně podle televizního gusta. Reportéři se tlačili v nákupní ulici, jen aby o tom opravdu víc než podivném případu mohli co nejdřív informovat celý stát. Předváděli na kameru, jak odhazují hromady ryb lopatou. V přímém přenosu uvedli rozhovor s hospodyňkou, které spadla část dávky sardinek a makrel přímo na hlavu. Měla obličej poškrábaný hřbetní ploutví jedné z makrel. „No, já jsem hrozně ráda, že to byla jenom makrela, víte? Říkám si, jak bych asi dopadla, kdyby pršeli třeba tuňáci nebo podobně velký potvory,“ říkala do televize s kapesníkem přitisknutým na tvář. Diváci u obrazovek se opravdu nemohli nesmát trefnosti jejího komentáře. Dokonce se našel i jeden reportér tak statečný, že si troufl sardinky a makrely na místě opéct a jíst je před kamerou. „Vážení diváci, jsou to skutečně vynikající ryby,“ vysvětloval s naprostým přehledem. „Naprosto čerstvé i pěkně tučné. Schází mi k nim už opravdu jen ta strouhaná ředkev a porce rýže.“

Zato náš strážník měl pořádně těžkou hlavu. Ten divný děda – jak se to sakra jen jmenoval? – přece předpověděl, že všechny ty ryby spadnou. Sardinky a makrely, říkal. A do puntíku se to vyplnilo. On, policista, se tomu nicméně dosyta zasmál a ani si nepoznamenal jeho jméno a adresu. Neměl to takhle náhodou hezky všechno předem nahlásit nadřízeným? To by asi bylo správné. Teď už to ale stejně nemá cenu. Nikdo neutrpěl vážnější zranění a neprokázalo se, že jde o nějaký zločin. Z oblohy prostě jen padaly ryby. Nehledě na to, že jen málokterý nadřízený člověku uvěří tak divokou povídačku, že za ním do strážnice přišel zvláštní dědeček a předpověděl mu, že budou nazítří pršet z nebe makrely a sardinky. Asi by si o něm všichni mysleli, že mu přeskočilo. Nebo že si vymýšlí historky pro pobavení kolegů na okrsku.

Navíc přece ten dědoušek přišel hlavně a především proto, aby mu nahlásil, že spáchal vraždu. Jinými slovy, přišel se přiznat ke zločinu. Ale bral on dědouška vážně? Měl s ním přece sepsat řádný protokol, což neudělal. Něco takového je jasné porušení služebních povinností, za jaké se vyhazuje. Dědkovo povídání bylo pořádně praštěné, to se nedá popřít. Nebral by ho vážně nikdo, kdo měl kdy pět minut služby v ulicích. Na budce je člověk stále zavalený pitomou rutinou a práce má pětkrát nad hlavu. Na světě se poflakují mraky lidí, kteří mají o kolečko víc a nic lepšího na práci než oxidovat u policejních budek a otravovat s evidentními nesmysly, jako by byli spolu domluvení. Kam by člověk přišel, kdyby je měl všechny brát vážně?

Soudě ale podle toho, že se dědovo proroctví s rybami vyplnilo (a byla to taky na pohled pitomost na druhou), není možné brát jeho povídání, že kohosi probodl nožem – Johnnieho Walkera, chacha – zas tak úplně na lehkou váhu. Jestli je to pravda, znamená to pořádnou polízanici. Poslat jen tak domů někoho, kdo přijde a přizná se, že „právě zabil člověka“, a nikam to nenahlásit, to není nic jiného než trestuhodná nedbalost.

Konečně přijely úklidové vozy a hromady ryb zmizely z chodníku. Koordinoval je právě náš policista. Vjezd do nákupní zóny byl zavřený pro auta. Chodník nebyl pro šupiny ze sardinek málem vidět a ani několik hadic najednou tu nebylo pro úklid moc platných. Ulice jen byla za chvíli mokrá tak, že autům podkluzovala kola a několik hospodyň se málem přizabilo. Celé okolí bylo ještě dlouho potom cítit rybami a místní kočky byly ten večer k neudržení. Strážníka pak znovu pohltila všední práce a na tajemného dědouška si už skoro nevzpomněl.

Když pak o den později objevili v jednom z nedalekých obytných domů probodnutého mrtvého muže, zalapal strážník po dechu. Zavražděný byl jistý velmi známý sochař a mrtvolu objevila paní, která do domu obden docházela na úklid. Zavražděný byl bůhvíproč nalezen úplně nahý a na podlaze bylo tratoliště krve. Doba úmrtí byla stanovena na dva dny před objevem mrtvoly a jako vražedný nástroj byl identifikován kuchyňský nůž na stejky. Potud mluvil děda čistočistou pravdu. No, a máme to tady, průšvih na krku, napadlo strážníka. Měl jsem zavolat nahoru, aby si pro dědka přijeli autem. Přiznal se sám, tak ho měli okamžitě sebrat. Ať si už šéfové posuzují sami, jestli je děda blázen, nebo ne. No jo, stalo se, chlapče. Teď už máš ale vážně jen jednu volbu: hezky držet hubu.

 

Pokud jde o pana Nakatu, ten už byl tou dobou z města pryč.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024