10
„Nebudete se zlobit, když vám Nakata bude říkat pane Kawamuro?“ zeptal se pan Nakata už podruhé hnědého pruhovaného kocoura. Pečlivě odděloval slova a snažil se mluvit co možná srozumitelně.
Kocour mu tvrdil, že zahlédl Sezamku (stáří 1 rok, trojbarevná kočka, samička), a to jen docela nedaleko odsud. Jenže naneštěstí – alespoň tedy z pohledu pana Nakaty – mluvil ten kocour hodně zvláštním způsobem. A navíc ani sám nevypadal, že panu Nakatovi zrovna dvakrát rozumí. Rozhovor se jim proto chvílemi zamotával, nebo úplně ztrácel smysl.
„Problémy nemá, hlava vysoká.“
„Promiňte, Nakata teď moc nerozuměl, co jste ráčil říct. Neračte se hněvat, to je tím, že je Nakata hloupý.“
„Pořád, pořád, makrel.“
„Ráčil byste makrelu?“
„Né. První ruka svázat.“
Pan Nakata ovšem nikdy nečekal, že mu hovory s kočkami půjdou kdovíjak dokonale. Nic naplat, když se má bavit člověk s kočkou, nemůže nikdo čekat, že to půjde úplně hladce. Předně je třeba si uvědomit, že už samy konverzační schopnosti pana Nakaty byly – ať už se bavil s lidmi, nebo s kočkami – poněkud problematické. Minulý týden se mu, pravda, vydařila debata s panem Ócukou, ale to byla spíš výjimka, a obecně vzato ho většinou stálo dost úsilí předat i jednoduché sdělení. V obzvlášť nevydařených případech si někdy připadal, jako když na sebe za větrného dne s někým křičí z jedné strany průplavu na druhou. Dnešek byl bohužel přesně takový.
Mezi jednotlivými kočičími druhy bylo kdovíproč nejhorší pořízení právě s hnědými pruhovanými kočkami: jako by vysílaly na jiné vlnové délce. S černými to většinou bylo snadné. Vůbec nejlepší pak se siamskými, ale šance narazit ve městě na toulavou siamskou kočku bohužel nebyly zrovna vysoké. Takové siamské kočky si totiž většinou lidé opečovávají někde pod střechou. Zato hnědých mourovatých běhají bůhvíproč ulicemi spousty.
I přes to všechno byla ale řeč s panem Kawamurou zvlášť těžká: pan Nakata nerozuměl ani slovu. Kocour měl špatnou výslovnost a jednotlivým slovům se skoro nedalo rozumět. Natož pak odhadnout, jak spolu souvisejí. Spíš než věty to připomínalo hádanky. Naštěstí měl ale pan Nakata svatou trpělivost a času habaděj. Znovu a znovu opakoval pořád dokola tu samou otázku, na kterou zase dostával pořád dokola tu samou odpověď. Oba dva seděli na kamenné zídce malého dětského hřiště, postaveného mezi obytnou zástavbou, a bavili se tu spolu už dobrou hodinu, aniž by se jejich hovor nějak podstatně hnul z místa.
„Pan Kawamura, to je jen takové jméno, nic neznamená. Nakata podobné dává každé kočičce, snáz si ji pak pamatuje. Určitě vám tím neudělá žádné potíže. Nakata by vám tak jen chtěl říkat.“
Pan Kawamura na to znovu zamumlal něco nesrozumitelného, ale protože to nevypadalo, že by se takhle někam dostali, přešel pan Nakata radši do další fáze. Znovu vytáhl fotografii Sezamky a ukázal ji panu Kawamurovi.
„Tohle je Sezamka, pane Kawamuro, kočička, kterou Nakata hledá. Jednoroční, trojbarevná kočička. Chovali ji Koizumiovi ze třetího čóme v Nakanu, ale přednedávnem se jim zaběhla. Když panička otevřela okno, vyskočila ven a byla pryč. Proto se vás Nakata ještě jednou ptá: vy jste ji viděl, že ano?“
Pan Kawamura se na fotografii ještě jednou zadíval a pak přikývl.
„Kuwamura, když makrel, svázat. Když svázat, hledat.“
„Promiňte. Nakata to už říkal, ale hlava mu neslouží, jak má, a tak vám teď, pane Kawamuro, moc nerozumí. Neráčil byste mu to ještě zopakovat?“
„Kuwamura, když makrel, vyhložit. Když pátrat, svázat.“
„Tím makrelem myslíte rybu?“
„Vyhloží makrel, ale když svázat, Kuwamura.“
Pan Nakata si přihladil dlaní hlavu plnou bílých, nakrátko ostříhaných vlasů a na chvilku se zamyslel. Z tohohle hovoru, který se jako bludiště pořád motá kolem té divné makrely, přece musí existovat nějaká cesta ven? Přemýšlel, co měl síly, ale na žádnou stopu nepřišel. Systematické úvahy nebyly právě jeho silná stránka. Pan Kawamura se mezitím začal ze všech sil drbat zadní packou pod bradou.
Vtom se zezadu ozvalo něco jako tichounk…
