45
Od „vchodu“ dál je cesta vážně hodně nepřehledná. Vlastně se tomu ani cesta nedá říkat. Les je mnohem hustší a ohromnější než kde předtím. Svah pod nohama zestrmí, houští a býlí dočista zakryje zemi. Nebe se skoro skryje, kolem je všecko temné jak za soumraku. Pavučiny jsou čím dál hustší, vegetace je cítit přímo omamně. Ticho těžkne víc a víc. Les nelítostně odhání lidské vetřelce. Ale vojáci se s flintami na řemenech ženou stále vpřed a bez potíží proplouvají skulinami lesa. Jsou překvapivě rychlí. Nízko visících větví si nevšímají, balvany přelézají, dolíky přeskakují, trnitým křovím se obratně propletou.
Mám opravdu co dělat, abych je neztratil z dohledu. Ani jednou se neujistí, jestli jsem ještě za nimi. Skoro se zdá, že testují moje síly, zkoušejí, kolik toho vydržím. Možná (nevím ale proč) se na mě dokonce zlobí. Mám skoro ten dojem. Nepromluví ani slovo. Nejen se mnou, ale ani mezi sebou navzájem. Jen pořád dál pochodují kupředu jako o život. Aniž by si co řekli, střídají se navzájem na špici. Černé hlavně ručnic na jejich zádech se mi před očima pravidelně kývají zleva doprava a zpět. Jako nějaké dva metronomy. Jak tak kráčím v jejich rytmu, postupně si začínám připadat jako hypnotizovaný. Vědomí se mi upíná někam do jiných sfér, přemisťuje se jako by klouzalo po ledě. Pokud možno ale myslím jen na to, abych těm dvěma stačil, a celý zpocený mlčky postupuju vpřed.
„Nejdem moc rychle?“ otočí se konečně podsaditý voják. Hlas má naprosto klidný, ani stopy po zadýchání.
„Vůbec ne,“ odpovídám. „To je v pořádku. V pohodě vám stačím.“
„Seš mladej, ale zdá se, že už něco vydržíš,“ řekne vyšší voják a ani se neotočí.
„My jsme už na tuhle cestu zvyklý tam i zpátky, takže ji většinou projdem naschvál co nejrychlejc,“ řekne mrňous skoro omluvně. „Takže jestli půjdem moc rychle, klidně se ozvi. Vůbec se nerozpakuj. Klidně trochu zpomalíme. Ale nechcem jít pomalejc, než je nezbytně nutný. Chápeš?“
„Kdybych vám nestačil, dám vědět,“ odpovídám. Násilím přitom popadám dech, hrozně se snažím, aby na mně nic nepoznali. „Je to ještě daleko?“
„Už ani ne,“ odpoví mi vysoký.
„Už jenom kousek,“ říká ten druhý.
Ale mám tak dojem, že je teď nemůžu brát moc vážně. Jak sami říkali, tady totiž čas nehraje tak důležitou roli.
Chvíli zas pokračujeme mlčky. Jen rychlost už není tak zběsilá jako předtím. Zdá se, že zkouška už přece jenom skončila.
„Nejsou v tomhle lese nějací jedovatí hadi?“ zeptám se jich na věc, která mi leží na srdci.
„Jo tak jedovatý hadi?“ opáčí ten vyšší s brýlemi, a stále je ke mně otočený zády. Mluví a dívá se přitom jen a jen dopředu. Jako by mu mělo do výhledu každou chvíli skočit něco moc důležitého. „To mě nikdy nenapadlo.“
„Možná že jo,“ obrátí se ke mně mrňous. „Já teda ještě žádnýho neviděl, ale možná, že tu jsou. Ale i kdyby, nám to může bejt stejně jedno.“
„Povíme ti to asi takhle,“ řekne vyšší poněkud ledabyle. „Tenhleten les ti nechce ublížit.“
„Takže si s jedovatejma hadama ani ničím jiným nelam hlavu,“ říká mrňous. „Uklidnili jsme tě trochu?“
„Ano,“ ujistím je.
„Tady na tebe nemůže nic. Ani jedovatý hadi, pavouci a hmyz, ani jedovatý houby. Ani nikdo ostatní.“
„Ostatní?“ opakuju po něm. Už jsem asi dost unavený, slova už mi v hlavě přestávají vyvolávat asociace.
„No jo, ostatní. Prostě už nikdo a nic jinýho,“ vysvětluje. „Tady ti nikdo nemůže udělat nic zlýho. Tady totiž je ta nejhlubší část lesa. Nikdo, ani ty sám, ti tady už nemůže ublížit.“
Snažím se pochopit význam toho, co řekl. Ale jsem tak zpocený, unavený a napůl zhypnotizovaný kývajícími se ručnicemi, že jsou mé schopnosti uvažování téměř rovné nule. Nic kloudného nevymyslím.
„Když jsme byli u vojska, v jednom kuse jsme nacvičovali, jak se bodákem páře nepříteli břicho,“ povídá mrňous. „Víš, jak se to dělá?“
„Ne,“ pípnu.
„Nejdřív mu bodák zapíchneš vší silou do břicha a pak s ním zakvedláš do stran. A rozmašíruješ mu střeva na maděru. A má to. Zhebne v příšernejch bolestech. Bude se brutálně trápit a bude to trvat věčnos…
