7
Ve čtvrt na osm si v jídelně u recepce dám snídani – tousty a teplé mléko a vajíčka se šunkou. Snídaně je zahrnutá v ceně a ani náhodou mi nestačí. Zmizí ve mně, než bys řekl švec, a nemám vůbec dojem, že jsem něco snědl. Rozhlédnu se pro jistotu ještě jednou kolem sebe. Ale opravdu to nevypadá, že by mi tu chtěli přidat toust.
Povzdechnu si.
„Smůla, hochu,“ ozve se Kluk, co se mu říká Vrána. Proberu se a uvidím ho sedět naproti sobě na opačné straně stolu.
„Už nejsi v situaci, kdy by sis mohl jíst, co a jak se ti zlíbí, chlapče. Nezapomeň, že jsi utekl z domova. Hezky si to koukej vtlouct do hlavy. Dodneška jsi se jednoduše brzo ráno probouzel a dosyta snídával. S tím je teď konec. Teď budeš hezky jíst, co ti dají. Určitě jsi už slyšel to úsloví, jak se břicho roztahuje podle množství jídla, ne? Teď si ho budeš moct ozkoušet v praxi. Však ono se ti břicho zmenší, jen se neboj. I když to možná bude chvilku trvat. Ale co bys ty nevydržel.“
„Bez obav,“ odpovím mu.
„Ono ti nic jinýho ani nezbude,“ opáčí Kluk, co se mu říká Vrána. „Když už seš jednou ten nejdrsnější patnáctiletej kluk na světě.“
Kývnu.
„Tak jen mi tu nekoukej do zblbnutí na prázdnej talíř. Hezky šup do další práce.“
A tak poslušně vstávám a šup, pouštím se do další práce.
Nejdřív ze všeho zajdu na recepci a zkusím trochu usmlouvat podmínky ubytování. Jsem středoškolák z Tokia a přijel jsem, abych tu v Kómurově památníku shromáždil materiály (takhle se to ve škole, kam jsem doposud chodil, vážně dělalo) pro napsání maturitní práce. Těch materiálů k prozkoumání je ale mnohem víc, než jsem si původně myslel, a budu proto muset zůstat v Takamacu celý týden. Jenže mám bohužel omezený rozpočet. Takže bych chtěl poprosit, jestli by mě tu nenechali bydlet za lacinější cenu pro YMCU po celý pobyt namísto stanovených tří dnů. Zaplatím to vždycky řádně den předem.
Nasadím lehce zkroušený výraz dobře vychovaného chlapce, kterého trápí nějaký problém, pak přejdu ke slečně, která má dnes ranní, a stručněji vylíčím, o co mi jde. Nemám ani obarvené vlasy, ani kroužek v uchu. Mám na sobě bílé Polo triko s límečkem, značkové Ralph Lauren, pak krémově bílé bavlněné kalhoty, jistěže taky od Ralpha Laurena, na nohách fungl nové tenisky Top-sidery. Zuby mám bílé a je ze mě cítit mýdlo a šampón. Umím dokonce i mluvit uctivě přesně tak, jak se to má. Dovedu zkrátka dělat dojem na starší, pokud se mi chce.
Slečna mě mlčky vyslechne, pak trochu přivře rty a kývne. Je spíš menší, oblečená do bílé halenky a zeleného hotelového kostýmku, a jak kmitá sem tam za svými ranními povinnostmi, vypadá trochu nevyspale. Věkem by to tak zhruba mohla být moje sestra.
Prý chápe, oč jde, ale jí samotné bohužel nepřísluší rozhodovat o podobných věcech, ohledně poplatků za ubytování se zkusí poradit s vedoucím a výsledek by měl být zřejmý kolem oběda, odpovídá slečna profesionálním tónem (který ale, zdá se, zní současně i povzbudivě). Pak si poznamená moje jméno a číslo pokoje. Nedokážu posoudit, jestli bylo moje vyjednávání úspěšné. Možná že jsem si naopak pohoršil a oni teď budou chtít vidět moji školní legitimaci. Nebo informovat rodiče (telefonní číslo, které jsem uvedl do knihy hostů, je ale samozřejmě vymyšlené). Přes všechny tyhle rizika ale celá akce měla smysl už jen proto, že jsem to zkusil. Peněz totiž rozhodně nemám na rozhazování.
Ve zlatých stránkách v hale si vyhledám veřejnosti přístupné fitness centrum, zavolám tam a poptám se, jak mají vybavenou posilovnu. Stroje, na kterých mi záleží, mají skoro všechny. Poplatek 600 jenů. Přeptám se na adresu, nechám si vysvětlit, jak se tam dostanu z nádraží, poděkuju a zavěsím.
Vrátím se do pokoje, hodím si na záda ruksak a vyrazím. Mohl bych si samozřejmě nechat věci v pokoji. Mohl bych si i nechat uložit peníze do hotelového trezoru. Možná by to tak bylo bezpečnější. Já ale chci, co to jen půjde, mít všechny svoje věci hezky při sobě. Už ke mně tak jako tak skoro neoddělitelně patří.
Na terminálu před nádražím nasednu do aut…
