42
Když spolu v místnosti osaměli, nabídla slečna Saeki panu Nakatovi židli. Pan Nakata se na ni po kratší úvaze posadil. Chvilku se pak oba na sebe mlčky dívali přes stůl. Pan Nakata si jako obvykle hladil dlaní nakrátko ostříhané vlasy, svou turistickou čepici položenou na kolenou. Slečna Saeki jej přitom tiše sledovala, ruce položené na stolní desce.
„Nejspíš se nebudu mýlit, když řeknu, že na vás už dávno čekám,“ řekla.
„Ano prosím. I Nakata má ten dojem,“ řekl pan Nakata. „Jenomže mu trvalo dlouhou dobu, než přišel. Nejspíš vás nechal čekat až moc dlouho. Nakata sice dělal, co mohl, ale rychleji to už nestihnul.“
Slečna Saeki zavrtěla hlavou. „S tím si nedělejte starosti. Myslím, že kdybyste přišel dřív, anebo později než právě dnes, všechno by bylo mnohem horší. Pro mne je teď ta nejpříhodnější doba.“
„Nakatovi moc obětavě pomáhal pan Hošino. Sám by se sem Nakata dostával asi ještě mnohem déle. Nic naplat, neumí totiž číst.“
„Pan Hošino je váš kamarád?“
„Ano prosím,“ odpověděl pan Nakata. A přikývl. „Nejspíš to tak bude. Ale aby byl upřímný, Nakata se v podobných věcech nevyzná. Kromě kočiček neměl Nakata nikdy kamarády vůbec žádné. Ani jednoho.“
„Ani já jsem velice dlouhou dobu neměla žádné přátele,“ řekla slečna Saeki. „Tedy, kromě vzpomínek.“
„Paní Saeki?“
„Ano?“ odpověděla ona.
„Aby vám Nakata řekl pravdu, sám žádnou vzpomínku nemá. Ani jedinou. A navíc je ještě hloupý. Řekněte mu prosím, jaképak jsou takové vzpomínky?“
Slečna Saeki se zadívala na své ruce na stolní desce, potom znovu na pana Nakatu.
„Vzpomínky vám zahřejí tělo zevnitř. Ale současně vás taky nemilosrdně rozpoltí.“
Pan Nakata zavrtěl hlavou. „To je prosím složitý problém. Nakata vzpomínkám vůbec nerozumí. On totiž rozumí jen tomu, co je právě teď.“
„Jsem na tom, zdá se, úplně opačně než vy,“ usoudila slečna Saeki.
Pokoj se na chvíli celý ponořil do ticha, které přerušil až pan Nakata. Odkašlal si. „Paní Saeki?“
„Ano?“
„Vy určitě znáte vchodový kámen, viďte?“
„Opravdu jej znám,“ odpověděla slečna Saeki. Její prsty se dotkly plnicího pera Mont Blanc, ležícího na stole. „Před velice dávnou dobou jsem se s ním na jistém místě setkala. Asi se to nikdy nemělo stát. Ale neměla jsem na vybranou.“
„Nakata ho před několika dny znovu otevřel. To odpoledne, co přišla veliká bouřka. Do města uhodila spousta blesků. S otvíráním mu moc pomohl pan Hošino. Nakata by to sám nedovedl. Vzpomínáte si na ten den?“
„Vzpomínám,“ kývla slečna Saeki.
„Nakata ho otevřel, protože musel.“
„Já vím. Aby se všechno vrátilo zas tam, kam to patří.“
„Přesně tak,“ přikývl pan Nakata.
„Protože jen vy na takový úkol máte kapacitu.“
„Nakata neví, co je kapacita. Jenomže, paní Saeki, ono si nešlo vybírat. Nakata vám musí něco říct. Zabil v Nakanu člověka. I když nikoho zabíjet nechtěl. Jenomže ho navedl pan Džony Wolkr a Nakata to udělal, zabil člověka, namísto jednoho patnáctiletého chlapce, který měl být původně na Nakatově místě. Nakata se toho úkolu nemohl nijak zbavit.“
Slečna Saeki zavřela oči, pak je zase otevřela a zadívala se na pana Nakatu.
„Stalo se tohle všechno proto, že jsem kdysi dávno otevřela vchod? Zanechává to snad pořád následky, budou se ještě i teď dít další a další zvrácenosti?“
Pan Nakata zavrtěl hlavou. „Paní Saeki?“
„Ano?“ dala slečna Saeki najevo, že poslouchá.
„Tak dalece tomu prosím Nakata nerozumí. On má za úkol jen jedno: právě teď a tady, v přítomnosti, vrátit všechno tam, kde to má být. Proto odešel z Nakana, přejel veliký most a dojel až na Šikoku. Protože, jak už prosím možná víte, tady už nemůžete zůstat, paní Saeki.“
Slečna Saeki se pousmála. „To je v pořádku,“ řekla. „Už dlouho si nic tolik nepřeju, jako odejít, pane Nakato. Přála jsem si to kdysi v minulosti, přeju si to i teď, v přítomnosti. Jenže jsem toho pořád nemohla dosáhnout. Stále jsem musela jen čekat, až přijde správný čas, čekat na dnešní den. Většinou to byla muka k nesnesení. Ale takové potíže samozřejmě, to už byl úkol, kterého jsem se musela zhosti…
