Birthday Girl (Haruki Murakami)

S vedoucím to začalo být na pováženou někdy po půl osmé. Bezvládně se zhroutil do židle a chvíli si tisknul břicho. Vypadalo to dočista, jako by ho tam někdo střelil. Na čele se mu perlil těžký pot. Vážným tónem ze sebe vysoukal, že bude asi muset do nemocnice. Bylo naprosto nevídané, aby vedoucímu vypovědělo službu zdraví. Za víc než deset let, co v podniku pracoval, nechyběl v práci ani jedinkrát. Nikdy nezastonal, nikdy neutrpěl žádný úraz. I to byla jedna z věcí, kterými se pyšnil. Teď ale jeho bolestí zkřivená tvář dávala tušit, že je situace skutečně hodně špatná. Roztáhla deštník, vyšla ven a zastavila taxík.

Jeden z číšníků pomohl vedoucímu nastoupit a doprovodil ho až do nedaleké nemocnice. Než nastoupil, řekl jí ještě vedoucí chraplavým hlasem: „V osm zavez jídlo do čísla 604. Stačí, když zazvoníš, řekneš, žes přivezla jídlo, a necháš vozík stát přede dveřmi.“

„Do čísla 604,“ opakovala ona.

„Přesně v osm,“ kladl jí na srdce vedoucí. A pak se zase zašklebil. Dveře taxíku se zavřely a vedoucí odjel pryč.

Ani po jeho odjezdu déšť nijak neustával a hosté se trousili jen velmi sporadicky. U žádného stolu nebylo obsazeno víc než jedno dvě místa. Proto ani příliš nevadilo, že podnik postrádá vedoucího a jednoho z číšníků. Bylo to opravdové štěstí v neštěstí. Nebylo totiž nic neobvyklého, když i za plného stavu měli tolik práce, že nevěděli, kam dřív skočit.

Když bylo v osm jídlo pro majitele hotové, dotlačila vozík do výtahu a vyjela do šestého podlaží. Malá láhev červeného s povytaženým korkovým uzávěrem, kávová konvice, kuře, horká zeleninová obloha, rolka s máslem – všechno bylo jako kdykoliv jindy. Stísněným prostorem výtahu se linula vlahá a hutná vůně masitého jídla a mísila se tu s odérem deště. Na podlaze u jejích nohou byla loužička dešťové vody, zřejmě od toho, jak sem někdo nastoupil s promáčeným deštníkem.