Birthday Girl (Haruki Murakami)

„To znamená, že si majitel nechával den co den donášet jídlo z vlastní restaurace?“

„Přesně tak,“ ubezpečuje mě. „Každý den, jakmile minula osmá, musel vedoucí za panem majitelem domů s večeří. Zrovna a jedině v dobu, kdy je v podniku nejvíc napilno, se musel vytratit sám vedoucí provozu. Nebylo to nic příjemného. Ale nedalo se nic dělat, byl to v tom restaurantu odedávna zaběhnutý zvyk. Jídlo bylo naloženo na vozík, jaké používá pokojová služba v hotelích, a pan vedoucí s úslužným výrazem dotlačil vozík do výtahu, načež se zhruba po čtvrt hodině vrátil s prázdnýma rukama. Za hodinu pak zase vyjel nahoru a dopravil zpátky vozík s prázdnými talíři a sklenkami. Den co den se to opakovalo, jako bys razítkem tisknul. Když jsem to viděla poprvé, připadalo mi to hrozně zvláštní. Vždyť to byl hotový náboženský obřad, nemyslíš? Zanedlouho jsem si ale zvykla a pak už mi to nijak divné nepřipadalo.“