Starý pán chvíli neříkal vůbec nic, jen na ni hleděl. Ruce měl dál položené na stole. Bylo tam také několik tlustých fasciklů, připomínajících účetní knihy. A ještě psací potřeby a kalendář a lampa se zeleným stínidlem. Drobné pánovy ručky se mezi tím vším vyjímaly jako nedílná součást vybavení. Dešťové kapky dál bušily do okenních skel, skrz která rozmazaně prosvítalo světlo Tokijské věže.
Vrásky na čele starého pána se nepatrně prohloubily. „Tohle si tedy přejete?“
„Ano. Právě to.“
„Na dívku ve vašem věku je to trochu zvláštní přání, řekl bych,“ odtušil starý pán. „Abych byl upřímný, čekal jsem od vás přání poněkud jiného typu.“
„Pokud se to nehodí, budu si přát něco jiného,“ ujistila ho. A odkašlala si. „Nebude mi to vadit. Něco si už vymyslím.“
„I kdepak,“ zvedl starý pán ruce nad stůl a mával jimi ve vzduchu, jako by to byly nějaké praporky. „Naprosto nejde o nic nevhodného. Jen jste mne zkrátka překvapila, slečno. Chci říci: to si opravdu nepřejete nic jiného? Například, dejme tomu, abyste byla ještě krásnější, ještě chytřejší, nebo abyste zbohatla? Opravdu nechcete nic takového? Něco, co by si jistě přála každá jiná obyčejná dívka?“
Pomalu volila ta správná slova. Starý pán mezitím neříkal nic, jen trpělivě čekal. Ruce mu tiše spočívaly na stolní desce.
„Jistěže bych ráda byla krásnější i chytřejší a rozhodně taky bohatší. Neumím si ale dost dobře představit, co by se mnou ve výsledku udělalo, kdyby se mi to opravdu splnilo. Možná, že bych si s tím nakonec ani nevěděla rady. O životě toho totiž zatím ještě tolik nevím. Opravdu. Ještě se musím hodně učit, jak to v něm chodí.“
„Podívejme se,“ propletl starý pán nejprve prsty, načež dal znovu ruce od sebe. „To se tedy podívejme.“
„Můžu si to tedy přát?“
„Samozřejmě,“ řekl starý pán. „Samozřejmě že ano. Nemám proti tomu nejmenších námitek.“
Zadíval se náhle upřeně do jediného bodu v prostoru. Vrásky na jeho čele se ještě prohloubily. Připomínaly mozkové závity soustředěné na jedinou myšlenku. Jako by hleděl na cosi – například na pírko drobounké tak, že není málem ani vidět – vznášejícího se ve vzduchu. Pak rozpřáhl ruce, trochu se nadzvedl a rázně spojil dlaně k sobě. Krátce a suše to tlesklo. Poté zas usedl do křesla. Špičkami prstů si zvolna třel vrásky na čele, jako by je chtěl uvolnit, a pak se tiše usmál. „A je to. Vaše přání je tímto splněno.“
„Už je splněno?“
„Ano, vaše přání je už vyplněno. Nebylo to nic náročného,“ ubezpečil ji starý pán. „Všechno nejlepší k narozeninám, krásná slečno. Vozík vám nechám přede dveřmi, nedělejte si starosti. Můžete zase jít po své práci.“
Sjela výtahem zpátky do podniku. Možná to bylo tím, že už teď netlačila vozík, ale připadala si nepříjemně lehká, jako by kráčela po nadýchaném, neznámém tělese.
„Není ti něco? Máš úplně nepřítomný výraz,“ oslovil ji mladší z obou číšníků.
Neurčitě se usmála a zavrtěla hlavou. „Fakt?
Nic mi není.“
„Hele, a co majitel? Co je to za člověka?“
„Ani nevím. Vlastně jsem si ho skoro nevšimla,“ odbyla ho krátce.
Asi tak za hodinu a půl se vypravila pro nádobí. Stálo na vozíku v chodbě. Když odklopila poklop, viděla, že je všechno jídlo snědené a víno i káva vypité do poslední kapky. Dveře místnosti 604 byly zavřené a vypadaly zcela neosobně. Chvíli je mlčky pozorovala. Připadalo jí, že se musí každou chvíli otevřít. Ale neotevřely se. Zavezla výtahem vozík dolů a dopravila ho do umývárny. Když kuchař uviděl jako vždycky dokonale vyjedené talíře, jen nezúčastněně pokýval hlavou.
