MOJE NAROZENINY, TVOJE NAROZENINY
Nejprve tedy něco o narozeninách. A to konkrétně o mých vlastních.
Svoji pozemskou existenci jsem zahájil dvanáctým lednem roku 1949. Což znamená, že náležím ke generaci takzvaného baby boomu. Tenkrát se zrovna konečně stala minulostí vleklá a hrozná světová válka a ti, kdo ji zvládli přežít, se z ní s pocitem úlevy rozkoukávali a uzavírali sňatky a pořizovali si děti jak na běžícím páse. Během následujících čtyř nebo pěti let pak došlo ve světě k tak bezprecedentnímu přírůstku populace, že to přímo bilo do očí. Jedním z té ohromné bezejmenné masy dětí jsem byl i já sám.
Narodili jsme se do spáleniště po kolosálním bombardování a rok za rokem pak utěšeně vyrůstali v období studené války a prudkého hospodářského růstu, dočkali se rozpuku puberty a nakonec byli koncem šedesátých let pokřtění takzvanou kontrakulturou. Celí jsme planuli idealismem, vznášeli protesty proti zkostnatělému světu, poslouchali The Doors a Jimiho Hendrixe (Peace!) a pak chtě nechtě vkročili do reálného života, který měl opravdu jen máloco společného s nějakými ideály anebo rock’n’rollem. A teď už je nám pomalu pětapadesát pryč. Zažili jsme i různé dramatické situace, třeba když lidé stanuli na povrchu Měsíce, anebo když padla berlínská zeď. V danou chvíli nám to pochopitelně pokaždé připadalo jako události nedozírného významu. A je možné, že nějaký vliv na můj život mít skutečně mohly. Když se ale dnes za nimi nanovo ohlížím a ptám se sám sebe, zda nějak výrazněji přispěly k mému štěstí nebo naopak neštěstí, jestli mi nějak výrazně dodaly naděje, anebo mi ji vzaly, pak mi upřímně řečeno nepřipadá, že by se jejich přičiněním něco výrazněji změnilo. Sebevětší počet prožitých narozenin a sebevíc dramatických událostí, jichž jsem byl svědkem a které jsem zažil, ze mě nikdy neudělaly nikoho jiného, než kým už jsem dávno byl, a myslím, že koneckonců ani udělat nemohly.
Při řízení dnes do autosterea zakládám stříbrná CD od skupin jako Radiohead nebo Blur. I na tomhle mimo jiné vnímám, jak běží čas. A já že už zkrátka žiju v jednadvacátém století. A ať už se sám jako člověk nějak podstatněji měním nebo ne, zeměkoule se bez ustání točí a stále toutéž rychlostí obíhá okolo Slunce.
Z toho důvodu taky i pro mne samotného přichází i nadále jednou ročně chvíle, kdy se nenápadně ohlásí den mých narozenin. Kdybyste se mne zeptali, jestli mi to snad udělá radost, musel bych nejspíš říct, že žádnou zvláštní. Kdo by taky považoval za nevímjaký úspěch, že je mu, dejme tomu, místo třiapadesáti najednou čtyřiapadesát? Pochopitelně že například člověk, kterému by lékař řekl: „Poslyšte, vy se v žádném případě nedožijete víc než dvaapadesáti. Je mi líto, ale smiřte se s tím. Spakujte si co nejrychleji věci a sepište poslední vůli,“ by si mohl opravdu gratulovat, kdyby se ve zdraví dožil svých čtyřiapadesátin. Pro něj by to by ohromný úspěch. Klidně by si pak mohl třeba pronajmout loď, vyplout s ní doprostřed Tokijského zálivu a uspořádat velkolepý ohňostroj. Měl by na to svoje svaté právo. Já sám ale naštěstí nebo naneštěstí (samozřejmě že asi spíš naštěstí) s podobně fatálními zprávami nemám vůbec žádné zkušenosti. Takže mě zas až tak nerozradostní, že už je tu zas den mých narozenin. Otevřu si prostě k večeři trochu lepší víno a to je tak všechno. O tom se ale ještě podrobněji zmíním později.
Co se narozenin týká, zažil jsem jednou opravdu hodně zvláštní příhodu. Velice osobní a velice zvláštní příhodu.
Při jedněch svých narozeninách jsem takhle po ránu v kuchyni tokijského bytu poslouchal rádio. Vstávám většinou brzo ráno a hned se pouštím do práce. Vstanu tak ve čtyři nebo v pět, uvařím si svou osamělou kávu (manželka ještě spí), opeču a sním topinku a pak si sednu do pracovny za stůl a pustím se do práce. Během přípravy snídaně většinou poslouchám z rádia zprávy. Ne že bych je tedy poslouchal zvlášť rád. Stejně většinou za moc nestojí. Samotnému by mi ale jinak byla dlouhá chvíle a netuším ani, co asi tak dělat jiného…
