4 : 33 AM
Na televizní obrazovce jsou stále Tvorové hlubokých moří. Není to ale televize u Širakawů. Tahle obrazovka je mnohem větší. Je to televize v pokoji pro hosty hotelu Alphaville. S nijak velkým zájmem se na ni dívají Mari se Cvrčkem. Každá ze své vlastní židle. Mari má na nose brýle. Baseballovou bundu a kabelu si odložila na podlahu. Cvrček zamračeně sleduje Tvory hlubokých moří, ale ti ji brzy přestanou zajímat, vezme proto ovládač a přepíná kanály. V tuhle ranní dobu ale nikde nic zajímavého nevysílají. Vzdá to a televizor vypne.
Osloví Mari. „Poslechni, vždyť už jsi určitě unavená? Nechceš se natáhnout a aspoň trochu si zdřímnout? Paní vedoucí už taky šla před chvílí spát vedle do komory.“
„Ale já ještě nejsem tak ospalá,“ řekne Mari.
„Tak si pojď dát aspoň čaj na zahřátí,“ nabídne Cvrček.
„Jestli tím nebudu moc obtěžovat.“
„O čaj vážně nemáme nouzi, nemusíš se žinýrovat.“
Cvrček ze sáčků a vody z termosky připraví pro obě japonský zelený čaj.
„Do kolika dneska děláte, Cvrčku?“
„Máme s Pšenicí směnu od deseti večer do deseti ráno. Jakmile uklidíme po hostech, co zůstali přes noc, končíme. Během směny si ale vždycky i sem tam zdřímneme.“
„Pracuješ tu už dlouho?“
„Už to bude rok a půl. I když tuhletu práci nemá člověk dělat tak dlouho na jednom místě.“
Mari chvíli mlčí, pak se zeptá. „Pardon, ale můžu se teď zeptat na něco trochu osobního?“
„Jasně, beze všeho. Ale nevím, jestli ti na to budu schopná odpovědět.“
„Nebudeš se zlobit?“
„Nebudu, to ne.“
„Tys Cvrčku říkala, žes přestala používat svoje skutečný jméno, viď?“
„Jo, to jsem řekla.“
„Proč jsi to ale udělala?“
Cvrček vytáhne čajové sáčky, odloží je do popelníku a postaví před Mari šálek.
„To proto, že bych se svým pravým jménem měla jenom problémy. Z nejrůznějších důvodů. No, abych ti to teda pověděla: utekla jsem. Odněkud.“
Cvrček upije ze svého čaje.
„Totiž, nevím, jestli to víš, ale když chceš doopravdy odněkud utéct, je práce v lavhotelu skoro ideální řešení. Dělat třeba obsluhu v rjokanu, přišla bych si pochopitelně mnohem na víc. Zákazníci by mi totiž dávali tringelt. Jenomže bych zároveň musela chodit před lidi. A mluvit s nima. A to právě v lavhotelu nemusíš. Tam pracuješ ve tmě a v klidu. A máš tam pokaždé i kde přespat. A nikdo se tě neptá na životopis nebo na ručitele. A když se tě ptají na jméno a ty řekneš Já ho radši nechci říkat, řeknou ti na to akorát Tak ti budeme říkat třeba Cvrčku, nebo něco takového. Protože je zkrátka nouze o zaměstnance. Proto se taky v tomhle světě pohybuje tolik lidí, kteří něco skrývají.“
„A proto se ani nedá dělat dlouho na jednom místě.“
„Přesně. Když se někde zdržíš moc dlouho, nakonec tě vždycky prozradí obličej. Takže musíš v jednom kuse měnit místa. O práci se nemusíš bát, od Hokkaida po Okinawu není místo, kde by neměli lavhotel. Jenomže zrovna tady se pracuje moc dobře, a Kaoru je zlatý člověk, takže jsem tu už dost přetáhla.“
„Schováváš se už dlouho?“
„Docela jo. Už to budou tři roky.“
„A pořád děláš tohle?“
„Jo. Kde se jenom dá.“
„To máš z toho, před čím jsi utekla, takovej strach?“
„Mám. Bez legrace. Víc ti o tom ale nemůžu říct. Snažím se o tom mluvit co nejméně se dá.“
Obě dvě chvíli mlčí. Mari upíjí zelený čaj, Cvrček zírá do osleplé televizní obrazovky.
„A co jsi dělala předtím?“ zeptá se Mari. „Myslím, než jsi se začala takhle schovávat?“
„Normální slečnu z kanceláře. Vyšla jsem ze střední, začala jsem pracovat v Ósace v jedné známé obchodní společnosti a od devíti od rána do pěti odpoledne jsem tam dennodenně dělala v uniformě. To mi bylo asi tolik, jako teď tobě. Zrovna v době, co bylo zemětřesení v Kóbe. Když si na to teď vzpomínám, připadá mi to jako sen. A pak, pak se stala ta maličkost. Opravdu jen taková maličkost. Ze začátku jsem tomu nepřikládala žádný význam. Jenže, než jsem se nadála, zjistila jsem, že jsem v pasti. Nemohla jsem ani tam, ani zpátky. Tak jsem nakonec utekla, od práce i od rodičů.“
Mari mlčky Cvrčka pozoruje.
„Promiň prosímtě, ale jakže s…
