Afterdark (Haruki Murakami)

6 : 50 AM

Jsme pouhopouhý čirý pohled a vznášíme se nad ulicemi. Před našima očima leží postupně se probouzející ohromné velkoměsto. Dopravní vlaky natřené nejrůznějšími barvami si jedou každý svou cestou a převážejí davy lidí z jednoho místa na druhé. I když každý z těch přepravovaných lidí jinak vypadá a jinak uvažuje, je zároveň jen bezejmennou součástí masy. I když dohromady tvoří všichni jeden celek, jsou zároveň jen pouhé součástky. Velice chytře a prakticky využívají téhle své dvojakosti, aby precizně a v rychlém tempu provedli obvyklé ranní rituály. Čistí si zuby, holí se, vybírají kravaty, malují si ústa rtěnkou.

S východem slunce se v hejnech slétnou do ulic za potravou vrány. Jejich černé mastné peří se leskne v ranním slunci. Dvojznačnost pro ně není tak zásadní problém jako pro lidi. Pro ně je teď hlavní prioritou zajistit dostatek živin k zachování svých individuálních tělesných schránek. Vozy na svoz odpadků ještě zdaleka nestačily odklidit všechno smetí. Nic naplat, město je obrovité a smetí, které se tu vyprodukuje, je doopravdy enormní množství. Vrány se s hlasitým krákáním snášejí do ulic jako roje bombardérů.

Nové slunce zaplavuje ulice novým světlem. Skla mrakodrapů se oslnivě blyští. Nebe je bez mraků. Nezahlédneme vážně ani jediný. Jen opar smogu visí nad obzorem. Trojdenní měsíc jako bílý útes ticha, jako dávno ztracený vzkaz pluje západní oblohou. Zpravodajská helikoptéra se točí po nebi jako nějaký nervní hmyz a přenáší do centrály obrazovou informaci o průjezdnosti vozovek. Na magistrálách hlavního města se už na příjezdových mýtech pomalu tvoří kolony. Na mnoha místech ještě ulice mezi výškovými budovami tonou v chladném stínu. Tam ještě zůstává řada včerejších vzpomínek, docela netknutých.