3 : 25 AM
Eri Asai dál spí a spí.
Muž bez tváře, který jí až do teď zíral do obličeje z židle vedle postele, tu ale už není. A není tu ani jeho židle. Vypařili se oba beze stopy. Proto teď taky místnost působí ještě víc stroze a pustě než předtím. Zhruba v jejím středu je postel a v ní leží Eri Asai. Vypadá jako člověk, který se sám a sám plaví v záchranném člunu po ztichlém moři. My ten výjev pozorujeme ze své strany, to jest přes televizní obrazovku ve skutečném Erině pokoji. Kamera, která se zdá být v místnosti na straně druhé, k nám přenáší obraz Eriny postavy. Pozice kamery a úhel záběru se v pravidelných intervalech mění. Jednou se trochu přiblíží, vzápětí se zas o něco vzdálí.
Čas plyne, ale nic se neděje. Dívka se ani nehne. Nevydá hlásku. Vleže na zádech se vznáší na hladině ryze imaginárního moře, kterou nezčeří jediný proud nebo vlnka. A přesto od přenášeného obrazu nemůžeme odtrhnout oči. Pročpak vlastně? Důvod neznáme. Jakýmsi šestým smyslem však cítíme, že v tom všem je něco víc. Něco za tím vším musí být. Něco, co se tu se zatajeným dechem skrývá, ponořené pod hladinou. S napjatou pozorností sledujeme nehybný monitor, abychom vypátrali místo, kde se ta neviditelná věc schovává.
Teď! Eri Asai jako by nepatrně pohnula koutkem rtů. Ale tomu se snad ani nedá říkat pohyb. Spíš sotva postřehnutelný záchvěv, o kterém si ani člověk není jistý, jestli ho doopravdy viděl. Možná to jen trochu bliknul obraz. Možná nás pouze klame zrak. Možná nám to jen naše touha po nějaké změně maluje podobná vidění. Napínáme oči ještě víc, abychom se o tom ujistili.
Docela jako by chtěl vyplnit naši vůli, najíždí objektiv kamery blíž na exponovaný objekt. Detailní záběr na Erina ústa. Se zatajeným dechem sledujeme obrazovku. Dychtivě čekáme na to, co musí následovat. Rty se znovu zachvějí. Svalová křeč ve zlomku sekundy. Ano, je to přesně stejný pohyb jako předtím. Už není pochyb. Zrak nás neklamal. S Eri Asai se něco začíná dít.
Nám už ale pomalu přestává stačit jen tak nečinně pozorovat naši stranu obrazovky. Rádi bychom si celou tu místnost prohlédli na vlastní oči. Rádi bychom také zblízka viděli Eriny záchvěvy, které dost možná znamenají, že začíná přicházet k sobě. Rádi bychom jim přišli na kloub. Takže sebereme odvahu a rozhodujeme se, že se přesuneme na druhou stranu.
Jakmile jsme se jednou rozhodli, není to už ani tak těžké. Stačí se prostě stát imaginárním pohledem o nulovém objemu, odpoutaným od těla a hmoty. Jakmile to uděláme, projdeme už hladce jakoukoliv zdí. A snadno překonáme jakkoli hluboké propasti. Takže se doopravdy staneme pouhopouhým jediným bodem a projdeme obrazovkou, dělící od sebe dva různé světy. Přesuneme se odsud tam. Při našem průchodu zdí a přeletu nad propastí se okolní svět křiví, praská a v jednu chvíli úplně mizí. Stane se z něj čiročirý jemný prach, vířící do všech stran. A potom se zas začne seskupovat zpátky. Obklopí nás nová hmota. A všechno se to odehraje dřív, než by člověk stačil mrknout.
Teď jsme tedy tam. V místnosti z obrazovky. Trochu se kolem sebe porozhlédneme, jak to tu vlastně vypadá. Je to tu cítit jako někde, kde se už drahnou dobu neuklízelo. Okna jsou zavřená a vzduch stojatý. Studený a lehce zatuchlý. Ticho je tu tak hluboké, že z toho skoro bolí uši. Nikdo tu není. A nevypadá to ani, že by se tu cokoliv skrývalo. Jestli tu vážně něco takového kdy bylo, je to už stejně pryč. Zbyli jsme tu jen my a Eri Asai.
Uprostřed místnosti v posteli pro jednoho dál vyspává Eri.
V povědomé posteli, s povědomým povlečením. Jdeme k ní a zadíváme se na ni. Dlouho a detailně pozorujeme její spící obličej. Jak už jsme se zmínili dřív, jako čistý pohled, kterým teď jsme, nic jiného ani dělat nemůžeme. Jen pozorovat, jen shromažďovat informace, a, pokud to bude možné, i vynášet soudy. Sáhnout na tu dívku nesmíme. Ani na ni mluvit. Ani jí nějak nepřímo dávat najevo, že tu jsme.
Konečně se Erina tvář znovu pohne. Svaly se reflexivně stáhnou, jako by Eri odháněla drobný hmyz, který jí …
