1 : 18 AM
Mari a Kaoru jdou liduprázdnou zadní uličkou. Kaoru právě Mari někam vede. Mari má svou tmavomodrou čepici Boston Red Sox naraženou hluboko do očí. Vypadá v ní jako kluk. Možná proto ji taky s sebou všude nosí.
„To jsem ráda, žes mi fakt šla píchnout,“ povídá Kaoru. „Nevím, co bysme si bez tebe s tou holkou počaly.“
Sejdou stejnou zkratkou po schodech, kterou sem prve přišly.
„Hele, jestli máš teď chvilku čas, nezašla bys na moment někam?“ zeptá se Kaoru.
„Někam?“
„Mám žízeň, víš? Dala bych si hlt vychlazenýho piva. Co ty?“
„Já alkohol nepiju.“
„Tak si můžeš dát třeba džus. Stejně teď musíš někde přečkat do rána, ne?“
Obě se posadí k pultu do malého baru. Jsou v podniku úplně samy. Ze staré desky hraje Ben Webster. My ideal. Koncert někdy z padesátých let. A nehraje z cédéčka, starodávných LP desek tu mají v polici seřazených dobrých čtyřicet nebo padesát. Kaoru popíjí točené pivo z dlouhé úzké sklenice. Před Mari stojí perrier s vymačkanou limetou. Za pultem stárnoucí barman mlčky seká led.
„Ale že byla krásná, co?“ povídá Mari.
„Ta Číňanka?“
„Jo.“
„No to jo. Jenže jestli bude pokračovat tímhle stylem, tak jí ta krása moc dlouho nevydrží. Za chvíli z ní bude utahaná stará bába. Fakt. Už jsem jich takovejch viděla…“
„Jenomže tý holce bylo jenom devatenáct. Stejně jako mě.“
„To je jedno,“ řekne Kaoru a dá si trochu oříšků, které dostala k pivu. „To je úplně jedno, kolik jí je. To, co dělá, je práce pro vrahy, na kterou musíš mít sakra nervy. Začne si píchat a je konec.“
Mari mlčí.
„Ty studuješ vejšku?“
„Jo. Dělám na Univerzitě cizích jazyků čínštinu.“
„Tak univerzita cizích řečí…“ opakuje Kaoru. „No a co budeš dělat, až dostuduješ?“
„Pokud možno bych chtěla bejt překladatelkou a tlumočnicí na volný noze. Myslím, že na práci ve firmě se fakt nehodím.“
„To musíš bejt asi dost chytrá, ne?“
„Nijak zvlášť. Jenomže mi rodiče odmalička říkali: Holka, krásy jsi dvakrát nepobrala, tak se aspoň koukej dobře učit.“
Kaoru se na Mari s přivřenýma očima zadívá. „Hele, vždyť přece vypadáš dobře. A teď ti nijak nelichotím. Fakt. Jestli tu někdo nepobral krásy, tak jsem to spíš já.“
Mari se maličko nakrčí v ramenou, jako by ji někde něco tlačilo. „To byste musela vidět moji starší sestru. To je fakt třída. Každej si jí hned všimne a mě s ní už od malička srovnávají. Jsme sice sestry, ale skoro na to nevypadáme. Umíte si představit, jak mi takový srovnávání je asi příjemný. Jsem mrňavá, prsa skoro žádný, vlasy střapatý, pusu mám moc velkou a ještě navíc jsem naráz astigmatická a krátkozraká.“
Kaoru se zasměje. „Přesně tomu se přece říká jedinečnost, jestli se nepletu.“
„Takhle se na to teda skoro nedokážu dívat. Od malička mi všichni říkají, že nejsem hezká.“
„Takže ses místo toho učila, co to šlo?“
„Asi. I když jsem fakt nestála o nějaký soutěžení s ostatníma, kdo bude mít lepší prospěch. Nešel mi tělocvik, nikdo se se mnou nekamarádil, ještě mě naopak skoro šikanovali, takže jsem ve třetí třídě už do tý školy nemohla ani vkročit.“
„Odpírání docházky?“
„Chodit tam mi bylo tak protivný, že jsem v sobě ráno neudržela snídani, jak mi bejvalo špatně.“
„Aha. To já se učila naprosto příšerně, ale chodit do školy mi nevadilo. Když se mi někdo nelíbil, tak jsem mu rozbila hubu, ať to byl kdo to byl.“
Mari se usměje. „Škoda, že jsem to tehdy neuměla taky…“
„Ale prosimtě. To fakt není žádná hezká vlastnost… A cos teda dělala?“
„V Jokohamě byla škola pro Číňany a tam chodila jedna moje stará kamarádka ze sousedství. Půlka vyučování byla sice čínsky, ale na rozdíl od japonskejch škol se tam nikdo nemusel kvůli známkám šrotit jak o život, a měla jsem tam tu kamarádku, takže jsem měla dojem, že by mi ta škola nemusela vadit. Rodiče pochopitelně protestovali, jenže tohle byla jediná šance, jak mě do nějaký školy vůbec dostat.“
„Koukám, žes byla pěkně tvrdohlavý dítě.“
„No to asi jo,“ odtuší Mari.
„A to do tý školy pro Číňany brali i Japonce?“
„Jo. Žádný zvláštní povolení na to nebylo potřeba.“
„Ale t…
