Kapitola 21 (Tengo)
Někde uvnitř v hlavě
Zazvonil telefon. Číslice na budíku hlásily, že jsou právě dvě hodiny čtyřicet pět minut. Dvě hodiny a pětačtyřicet minut ráno, v neděli před svítáním. Všude byla samozřejmě tma jako v pytli a Tengo hluboce spal. Poklidným spánkem bez jakýchkoli snů.
První, kdo mu přišel na mysl, byla Fukaeri. V podobně šílenou hodinu mu přece nikdo jiný než ona volat nemůže. O něco později už měl v duchu před očima Komacuův obličej. Ani Komacu si, pokud šlo o denní dobu, rozhodně příliš nepotrpěl na zažité konvence. Tohleto vyzvánění na něj však nevypadalo. Znělo spíš jaksi akutně a úředně. A navíc to bylo sotva pár hodin, co se s Komacuem rozloučil poté, co se osobně setkali a důkladně si promluvili.
Měl ovšem na vybranou i možnost, že bude spát a telefonu si nevšímat. Tengo by to tak i rád udělal. Telefon ale vyzváněl bez ustání, jako by mu na vybranou nijak dávat nehodlal. Snad by byl zvonil a zvonil až do svítání. Tengo se zvedl z postele, vrazil do něčeho nohou a zvedl sluchátko.
„Haló,“ řekl, ale jazyk ho moc neposlouchal. Jako by měl v hlavě místo mozku mražený hlávkový salát. Někdo tu zřejmě neví, že se salát nesmí zmrazovat. Salát, který po zmrazení zase rozmrazíte, už jaktěživ nebude křupavý. Čímž přijde bohužel o zřejmě nejlepší vlastnost, kterou kdy měl.
Když přiložil sluchátko k uchu, zaslechl vítr. Poryv vrtošivého větru, vanoucí úzkou dolinou, kde čechrá srst krásných jelínků, co se tam sklání u potoka, aby se napili průzračné vody. Jenže on to vůbec nebyl vítr. Byl to čísi dech, zesílený při průchodu aparátem.
„Haló,“ opakoval Tengo. Možná si z něj někdo dělá dobrý den. Anebo možná blbne spojení.
„Haló,“ řekl ten někdo. Neznámý ženský hlas. To není Fukaeri. Ani jeho starší přítelkyně.
„Haló,“ řekl Tengo. „Haló, tady je Kawana.“
„Ahoj, Tengo,“ řekla ta žena. Konečně tedy zapředli nějaký hovor. Pořád však netušil, s kým vlastně.
„Kdo je to prosím?“
„Kumi Adači,“ řekla žena.
„Jo to jsi ty,“ řekl Tengo. Kumi Adači, mladá ošetřovatelka, co bydlí v bytě, kde se ozývá soví houkání. „Co se děje?“
„Tys právě spal, co?“
„Jo,“ přiznal Tengo. „A ty?“
Nesmyslná otázka. Spící člověk by mu samozřejmě nemohl nikdy zatelefonovat. Jak jenom může vyslovit takovou pitomost? Za to dozajista může ten mražený salát, co má v hlavě.
„Já jsem teď ve službě,“ řekla a pak si odkašlala. „Prosím tě, pan Kawana před chvílí umřel.“
„Pan Kawana?“ opakoval Tengo nechápavě. To jako asi on. Umřel a teď se to o sobě dozvídá po telefonu.
„Tvůj tatínek už nedýchá, Tengo,“ opravila se Kumi Adači.
Tengo si naprosto nesmyslně přendal sluchátko z pravé ruky do levé. „Nedýchá,“ opakoval znovu.
„Byla jsem si právě zdřímnout v odpočíváme, když někdy po jedný zazvonil zvonek od pacienta. Z pokoje tvýho tatínka. Připadalo mi to divný, protože tvůj tatínek si přece nemůže zazvonit, když už je tak dlouho v bezvědomí, hned jsem tam ale běžela. Když jsem tam ale přišla, tak už nedejchal. Ani srdce mu už nedouklo. Hned jsem vzbudila doktora, co měl noční, a začali jsme tatínka křísit, ale bylo to marný.“
„Takže to na tebe zazvonil sám otec?“
„Nejspíš. Nikdo jinej to udělat nemohl.“
„A jaká byla příčina smrti?“ chtěl vědět Tengo.
„O tom ti já nic neřeknu. Ale zdá se, že asi netrpěl. Tvář měl fakt úplně klidnou. Bylo to celý, abych tak řekla, jako když se na konci podzimu osaměle snese ze stromu list, přestože je úplný bezvětří. Teda promiň, že to tak říkám.“
„Neomlouvej se,“ řekl Tengo. „Já myslím, že je to tak dobře.“
„Poslyš, Tengo, můžeš se u nás dneska zastavit?“
„Myslím, že jo.“ Teď v pondělí mu má zase začít učení v přípravce, jenomže když mu umřel otec, nějak se to už jistě zařídí. „Přijedu prvním rychlíkem. Myslím, že zvládnu dorazit před desátou.“
„Udělej to, prosím tě. Musí se vyřídit spousta všelijaký administrativy.“
„Administrativy,“ opakoval Tengo. „Mám s sebou něco přivézt?“
„Ty jsi jedinej příbuznej, kterýho pan Kawana měl?“
„Myslím, že jo.“
„Tak si hlavně přivez svoje osobní registrov…
