1Q84 (Haruki Murakami)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 28 (Ušikawa)
A jistá část jeho duše

Ušikawovo tělo ozařovaly stropní zářivky. Topení bylo vypnuté a jedno z oken otevřené dokořán. Díky tomu byla taky v místnosti zima jak v ledárně. Uprostřed se tu nacházela sestava několika skládacích stolků, jakých se používá při konferencích, a na ní se prostíral Ušikawa, položený naznak. Na sobě měl tlusté zimní podvlékačky a triko, přes sebe přehozenou starou deku. V krajině břišní se ta deka zdvihala tak monumentálně jako mraveniště někde na louce. Oči, vytřeštěné v němé otázce – nikomu se je nepodařilo zatlačit – byly zakryté kouskem nějaké látky. Rty byly nepatrně pootevřené, neměl z nich ovšem už splynout ani dech, ani jediné další slovo. Temeno hlavy se zdálo být ještě plošší a ještě záhadnější než zaživa. Kolem něj zoufale rašily ty černé, tlusté kudrliny, připomínající pubické ochlupení.

Holohlavec měl na sobě tmavomodrou péřovou bundu a Ohon hnědý semišový kabát s kožešinovým límcem. Žádnému z nich to tak úplně nepadlo. Jako by si to ve spěchu vybrali z toho, co bylo právě k dispozici, jak jim to zrovna přišlo pod ruku. I tady v místnosti jim stoupal od úst bílý dech. Byli tu jen oni tři. Holohlavec, Ohon a Ušikawa. Na zdi u stropu byla tři okna v hliníkových rámech, jedno z nich naplno otevřené, aby v místnosti nestoupala teplota. Mimo stolky, na které položili mrtvé tělo, tu už nebyl jediný kus nábytku. Byl to navýsost neosobní a nesentimentální prostor. Natolik, že i mrtvola sem položená – a to i Ušikawova mrtvola – vyhlížela jen zcela neosobně a nesentimentálně.

Nikdo tu nepromluvil ani slovo. Vládlo dokonalé ticho. Holohlavec si toho měl hodně co promýšlet a Ohon se zase nikdy na nic neptal. Ušikawa byl člověk poměrně výřečný, v noci před dvěma dny ovšem zcela proti své vůli přišel o život. Před stolky, na kterých leželo jeho tělo, přecházel zvolna sem a tam Holohlavec, ponořený do úvah. Až na chvíle, kdy došel ke zdi a změnil směr, měl naprosto pravidelný krok. Jeho kožené boty nevydávaly na světlém, jedovatě zeleném laciném koberci sebemenší zvuk. Ohon jako obvykle stál bez pohnutí tam, kde se uhnízdil u dveří. Nohy mírně od sebe, záda zpříma, pohled upřený někam do prostoru. Jako by vůbec nevnímal chlad ani únavu. Jediné, z čeho se dalo s obtížemi soudit, že jde o živý organismus, bylo občasné rychlé zamrkání a bílý obláček dechu, stoupající v pravidelných intervalech od úst.

Během dne, co právě uplynul, se v té vymrzlé místnosti sešlo několik lidí ke společnému rokování. Jeden nebo dva pánové z ústředí byli zrovna služebně někde mimo a zabralo celý den, nežli se shromáždili všichni účastníci. Šlo o interní schůzi, kde se hovořilo tlumenými hlasy, aby se nic z toho nedostalo ven. Ušikawovo tělo leželo po celou tu dobu na plošině ze stolků jako exponát na nějakém veletrhu obráběcích strojů. Bylo momentálně ve stavu posmrtné ztuhlosti. Budou zapotřebí přinejmenším tři další dny, než ztuhlost pomine a tělo opět změkne. Přítomní tu a tam vrhli směrem k tělu letmý pohled a při tom v debatě probírali několik zcela věcných otázek.

Za celou dobu debaty nebyl v místnosti patrný sebemenší náznak úcty či piety vůči mrtvému, dokonce ani ve chvílích, kdy se mluvilo přímo o něm. Ztuhlé malé a tlusté mrtvé tělo tu v lidech vyvolávalo leda tak jistý druh ponaučení, určité sebereflexe, které se opětovně potvrdily. Čas, který jednou uplyne, už nejde ničím vrátit zpátky, a i když smrt přináší řešení, je to řešení určené výhradně pro mrtvého. O takové ponaučení nebo snad sebereflexe se jednalo.

Jak mají naložit s Ušikawovým mrtvým tělem? Odpověď byla od počátku nasnadě. V případě odhalení Ušikawovy násilné smrti podnikne policie zřejmě důkladné vyšetřování a nevyhnutelně vyjde najevo spojení zemřelého s jejich náboženskou společností. Takové riziko nelze připustit. Jakmile pomine posmrtná ztuhlost, bude tělo v skrytu před lidskými zraky dopraveno do velkokapacitní spalovací pece, nacházející se v objektu, a tam neprodleně zlikvidováno. Změní se v černý dým a bílý popel. Dým se rozplyne v povětří a popel, rozprášen po poli, pohnojí zeleninu. Něco podobného už přece pod vedením Holohlavého párkrát prováděli. Lídrovo tělo bylo pravda příliš veliké a bylo nutno je nejprve upravit motorovou pilou na několik částí. Ovšem v případě tohoto pomenšího muže něco podobného nejspíš nebude nutné. To byla pro Holohlavého veliká úleva. Nikdy neměl rád krvavou práci. Ať už měli řešit živého anebo mrtvého člověka, na krev se pokud možno nechtěl dívat.

Vzápětí se na Holohlavce snesly dotazy jeho nadřízeného. Kdo vlastně Ušikawu zavraždil? Proč musel být Ušikawa odstraněn? Za jakým účelem se vůbec skrýval v tom pokoji v nájemním domě na Kóendži? Jako vedoucímu ostrahy nezbývalo Holohlavci nic jiného, než aby ty otázky zodpovídal. Po pravdě řečeno ovšem na ně neznal odpovědi ani on sám.

V úterý před úsvitem mu zavolal neznámý muž (Tamaru) a oznámil mu, že v jednom z bytů toho nájemního domu kdosi zanechal Ušikawovu mrtvolu. Rozhovor, k němuž pak došlo, byl veden zcela věcně a zároveň ovšem velmi vyhýbavě. Jakmile zavěsil, povolal Holohlavý okamžitě věřící, které měl na povel, všichni čtyři si oblékli identický pracovní oděv a v přestrojení za stěhováky nasedli do Toyoty Hiace a zamířili na místo. Potřebovali nějaký čas, aby se ujistili, že se nejedná o nastraženou léčku. Zaparkovali vůz v jisté vzdálenosti a nejprve se jeden z nich vydal dům jakoby nic obhlédnout. Opatrnost byla zcela na místě. Za žádnou cenu nesměli dopustit, aby je po vstupu do bytu vzápětí zatkla policie, která tam snad číhá v záloze.

Ušikawovo tělo, které už začínalo tuhnout, jakž takž nacpali do přineseného stěhováckého kontejneru z plastu, kontejner vynesli z domu a naložili jej do zavazadlového prostoru toyoty. Noc byla chladná, a venku proto naštěstí vůbec nechodili lidé. Zabralo rovněž dost času, nežli se ujistili, že v bytě nelze najít cokoli, co by jim posloužilo jako stopa. Ve světle kapesní svítilny prohledali každý kout té prostory. Nenašli ale nic, co by jim bylo nápadné. Kromě zásoby potravin, malých elektrických kamínek a horolezeckého spacího pytle už jen nezbytné minimum obvyklých každodenních propriet. V pytlích s odpadky, nachystaných k vynesení, byly téměř výhradně prázdné plechovky od konzerv a PET lahve. Ušikawa se v tom bytě nejspíš ukrýval a kohosi sledoval. Holohlavcovu pátravému zraku neunikly sotva patrné stopy po stativu fotoaparátu, které zbyly na tatami u okna. Fotoaparát tam ovšem nebyl, ani snímky se nenašly. Zřejmě to všechno vzal s sebou ten, kdo Ušikawu připravil o život. Pochopitelně že i s filmy. Soudě z toho, že měl mrtvý na sobě jen spodní prádlo, byl zřejmě napaden právě v momentě, kdy ležel ve spacím pytli a spal. Neznámý útočník tedy nejspíše vniknul do bytu zcela neslyšně. A jak to vypadá, smrt jeho oběti zřejmě provázelo nemalé utrpení. Na spodním prádle mrtvého byly nalezeny stopy po rozsáhlém úniku moči.

V automobilu pak vyrazili do Jamanaši pouze Holohlavec s Ohonem. Zbylí dva věřící zůstali v Tokiu, aby vyřídili všechny následné záležitosti. Za volantem od začátku až do konce seděl Ohon. Hiace sjelo z magistrály na Centrální dálnici a zamířilo k západu. Před rozedněním byla vozovka úplně prázdná, oni však po celou dobu důsledně dodržovali předepsanou rychlost. Zastavit je totiž policie, například, znamenalo by to konečnou. Místo původních poznávacích značek měli na voze namontovány kradené a v zavazadlovém prostoru se nacházel kontejner s mrtvolou. Z toho by se prostě nevykroutili. Po celou cestu nepromluvili jediné slovo.

Když za úsvitu dorazili do sídla Předvoje, lékař z řad členů skupiny, který tam na ně čekal, ohledal Ušikawovo tělo a potvrdil smrt zadušením. Na krku ovšem nebyly patrné známky škrcení. Dalo se soudit, že aby žádné nevznikly, byl zřejmě oběti přes hlavu přetažen nějaký pytel či něco podobného. Ohledání končetin neodhalilo stopy po poutech. A nic ani nenasvědčovalo, že by snad oběť byla bita anebo podrobena mučení. Rovněž ve výrazu tváře nebyly patrné žádné náznaky agónie. Pokud by se už mělo vyjádřit slovy, co se v tom obličeji vlastně zračilo, pak tedy snad jakási čirá otázka beze všech vyhlídek na odpověď. Přestože se tu mimo jakoukoli pochybnost jednalo o vraždu, mrtvola vyhlížela jak ze škatulky. Lékař netajil svůj údiv. Možná, že tomu obličeji kdosi dodal klidnější vzezření posmrtnou masáží.

„Jde tu o perfektní práci profesionála,“ vysvětloval Holohlavý onomu nadřízenému. „Nezanechal po sobě jedinou stopu. Svou oběť nejspíš nenechal ani hlesnout. Za noci, kdy se to celé odehrálo, by výkřiky utrpení nepochybně vzbudily celý dům. Tohle by nějaký amatér opravdu nezvládnul.“

Proč ale Ušikawa musel být odstraněn zásahem profesionála?

Holohlavec si dával veliký pozor, co odpoví. „Pan Ušikawa zřejmě někomu šlápnul na ocas. Někomu, komu naň nebylo záhodno šlapat, a aniž by sám dobře věděl, co vlastně činí.“

Jde snad o tutéž osobu, která zlikvidovala Lídra?

„Důkazy pro to sice nemáme, je to však vysoce pravděpodobné,“ pravil Holohlavý. „A pak, pan Ušikawa nejspíše zakusil cosi dosti blízkého mučení. Nevím, co mu přesně udělali, není však pochyb, že byl důkladně vyslýchán.“

A kolik toho tak mohl prozradit?

„Zřejmě úplně všechno, co věděl,“ řekl Holohlavý. „O tom myslím není pochyb. Na druhou stranu jsme ovšem panu Ušikawovi k celému případu neposkytli víc než jen dílčí informace. A proto nám nemohl způsobit příliš velké škody, ať už jim sdělil cokoli.“

Ani Holohlavý ovšem neměl k dispozici nic jiného než pouze dílčí informace. I tak ale samozřejmě věděl mnohem víc než Ušikawa, stojící zcela mimo jejich organizaci.

Tím zásahem profesionála máme rozumět, že je snad do věci zapleten organizovaný zločin? chtěl vědět nadřízený.

„Těmito metodami jakuza ani gangsterské organizace nepracují,“ zavrtěl Holohlavý hlavou. „Ty jednají mnohem krvavěji a živelněji. Tohle je na ně už příliš komplikované. Ten, kdo zabil pana Ušikawu, nám totiž zároveň vyslal vzkaz. Vzkaz, který zní: Jsme velice dobře organizováni a kdo si s námi něco začne, ten to taky náležitě schytá. Přestaňte do té záležitosti okamžitě strkat nos.“

Do jaké záležitosti?

Holohlavec zavrtěl hlavou. „Ani mně není známo, o jakou záležitost má konkrétně jít. Pan Ušikawa v poslední době postupoval výhradně na vlastní pěst. Několikrát jsme po něm žádali, aby nám podával průběžná hlášení o svém postupu, on ovšem tvrdil, že stále ještě nemá pohromadě dost materiálů na to, aby nám mohl poskytnout ucelenou zprávu. Chtěl zřejmě odhalit celou pravdu úplně sám až do nejmenších detailů. Což také znamená, že si ji zároveň celou vzal do hrobu. Pan Ušikawa byl jednak osobou, kterou k nám původně odkudsi přivedl přímo Lídr osobně, jednak pro nás doposud pracoval coby jakási nezávislá jednotka. Nikdy si nezvykl být částí organizace. A ani z hlediska hierarchie velení jsem nebyl v pozici, abych mu mohl poroučet.“

Holohlavý musel objasnit přesný rozsah své odpovědnosti. Jejich náboženská skupina byla jednou ustanovena jako organizace. A každá organizace má svoje pravidla, která jdou ruku v ruce s patřičnými sankcemi. A nelze připustit, aby teď vina za to, k čemu došlo, padla celá jen na něj.

A koho to Ušikawa z toho bytu vůbec sledoval?

„To mi v tuto chvíli ještě není známo. Domnívám se, že nejspíš někoho, kdo bydlel buď přímo v domě, anebo v blízkém okolí. Bezpochyby to právě vyšetřují ti, které jsem zanechal v Tokiu, zatím se mi ale ještě neozvali. Zdá se, že jim to pátrání nějak dlouho trvá. Myslím, že bych se možná měl vydat do Tokia a přesvědčit se sám.“

Holohlavec neměl o praktických schopnostech svých podřízených, zanechaných v Tokiu, příliš vysoké mínění. Byli věrní a oddaní, to ano, v své práci se ale dvakrát nevyznali. Ani jim ještě nevysvětlil všechny detaily situace. Všechno, co prováděli, by byl sám vykonal mnohem efektivněji. Zřejmě by také nebylo od věci důkladně prohledat Ušikawovu kancelář. Dost možná, že už to provedl ten člověk z telefonu. Nadřízený však Holohlavému cestu do Tokia nepovolil. On i Ohon teď musí zůstat na ústředí, dokud se okolnosti blíže nevyjasní. Tak zněl rozkaz.

A nesledoval to Ušikawa náhodou Aomame? tázal se teď ten nadřízený.

„Nikoli, Aomame to být nemohla,“ konstatoval Holohlavý. „Pokud by to totiž byla ona, podal by nám hlášení hned v momentě, kdy by se dozvěděl její adresu. Tím by totiž jeho povinnosti byly splněny a práce, která mu byla svěřena, by byla u konce. Pan Ušikawa tam zřejmě musel sledovat někoho, o kom věděl, anebo alespoň předpokládal, že jej k Aomame dovede. Jinak to nedává smysl.“

A ten někdo si tedy v průběhu sledování naopak všiml svého sledovatele a podnikl příslušné kroky?

„Tak nějak to zřejmě bude,“ potvrdil Holohlavý. „Pan Ušikawa se prostě na vlastní pěst pustil příliš blízko k nebezpečí. Pravděpodobně zachytil nějakou důležitou stopu a začal moc tlačit na pilu. Být jich na to pozorování víc, kryli by si navzájem záda a něco podobného by se nikdy nestalo.“

Ty jsi s tím člověkem mluvil po telefonu. Domníváš se, že je naděje, že s Aomame najdeme prostor pro dohodu?

„To nedokážu odhadnout ani já sám. Pokud s námi však Aomame nebude chtít jednat, pak zřejmě prostor pro dohodu najdeme jen těžko. To jsem cítil i z vyjadřování člověka, který mi zatelefonoval. Všechno závisí jen a pouze na její vůli.“

I pro ně přece bude výhodné, pokud zapomeneme na záležitost s Lídrem a zaručíme Aomame osobní bezpečnost.

„Požadují nicméně podrobnější informace. Proč se chceme setkat s Aomame? Proč s nimi chceme uzavřít mír? O čem s nimi konkrétně hodláme jednat?“

Že požadují informace, znamená jinými slovy, že vlastně nic pořádně nevědí.

„Přesně tak. Současně ovšem ani my nevíme pořádně nic o nich. Zatím neznáme ani důvody, které je nutily vypracovat tak důkladný plán a dát si celou tu práci se zavražděním Lídra.“

Na každý pád je ovšem nutné, abychom během čekání na odpověď protivníka dál pokračovali v pátrání po Aomame. I kdybychom při tom snad měli někomu šlápnout na ocas.

Holohlavec promluvil až po menší přestávce. „Je pravda, že jsme coby náboženská společnost velice dobře organizováni. Umíme sehnat potřebné lidi a efektivně a rychle jednat. Jsme cílevědomí, máme vysokou morálku, a když je třeba, dokážeme se také obětovat pro dobro věci. Čistě technicky vzato ale nejsme víc než pouhá banda amatérů, sebraných, kde se dalo. Nemáme ani odborný výcvik. Náš protivník je naproti tomu profesionál. Ovládá potřebné know-how, jedná s naprostou chladnokrevností a nezastaví se před ničím. A jak to vypadá, má i veliké zkušenosti. Jak navíc sám dobře víte, šlo pana Ušikawu jen stěží označit za nedbalého a neobezřetného.“

Jakým způsobem teď konkrétně hodláte postupovat v pátrání?

„V tuto chvíli bude zřejmě nejefektivnější zaměřit se především na onu důležitou stopu, co zřejmě zachytil pan Ušikawa. Ať už je tou stopou cokoliv.“

Mám tím snad rozumět, že už nemáme k dispozici žádné další stopy?

„Je to tak,“ přiznal Holohlavý zcela upřímně.

Tu ženskou jménem Aomame musíme najít a zajistit, a to co nejrychleji. Za cenu jakýchkoli rizik a obětí.

„Tak zní instrukce, kterou nám předal hlas, že?“ otázal se teď pro změnu Holohlavý. „Že máme co nejrychleji zajistit Aomame za cenu jakýchkoli obětí.“

Nadřízený mu neodpověděl. Člověku Holohlavcovy úrovně už nepříslušelo vědět víc. Nepatří do vedení. Je pouhým velitelem výkonné jednotky. Jenomže Holohlavý to stejně věděl. Že jde o poslední oznámení, které jim poskytli oni, o nejspíš poslední z hlasů, který dolehl kněžkám do uší.

Jak popocházel sem a tam vymrzlou místností před Ušikawovým tělem, najednou mu cosi proběhlo vzdáleným okrajem vědomí. Okamžitě se zastavil, zamračil se, svraštil obočí a pokoušel se rozeznat podobu toho čehosi, co se právě prohnalo kolem. Jakmile Holohlavec přerušil krok, změnil Ohon u dveří nepatrně postoj. Dlouze vydechl a přešlápl z nohy na nohu.

Kóendži, uvědomil si Holohlavec. Trochu se zašklebil. A potom zapátral na nejtemnějším dně paměti. Pozorně, pomalu odvíjel tenké vlákénko vzpomínky. Na Kóendži přece bydlel někdo, koho se celá tahle záležitost také týkala. Kdo to jen sakra byl?

Vytáhl z kapsy zmuchlaný tlustý zápisník a spěšně listoval stránkami. A pak se přesvědčil, že ho paměť neklamala. Tengo Kawana. Ten opravdu bydlel v Suginami na Kóendži. Na přesně stejné adrese, jakou měl dům, ve kterém zabili Ušikawu. Jen čísla bytů se lišila. Jeden byl ve druhém patře a druhý v přízemí. Sledoval tam tedy Ušikawa počínání Tenga Kawany? Nemůže o tom být pochyb. Je prostě vyloučeno, že by se jednalo o náhodnou shodu adres.

Proč ale musel Ušikawa v podobně naléhavé situaci sledovat zrovna počínání Tenga Kawany? Holohlavec si do téhle chvíle nemohl vybavit jeho adresu právě proto, že se už o toho člověka naprosto nezajímali. Tengo Kawana přepsal Kukly ze vzduchu, sepsané Eriko Fukadou. Výsledná kniha získala cenu pro začínající autory, udělovanou jedním časopisem, byla publikována a stal se z ní bestseller – a po tu dobu byl její spoluautor samozřejmě také ve středu pozornosti. Dohadovali se dokonce, jestli nehraje v celé té věci nějakou zásadní roli a jestli nezná nějaké důležité tajemství. Jeho úloha už je ale dávno skončena. Je dokonale jasné, že nebyl ničím víc než pouhým písařem podle diktátu jiných. Přepsal tu věc na Komacuovu žádost a dostal za to něco málo zaplaceno. Nic jiného už neznamená a celá záležitost už nemá žádné další pozadí. V tuhle chvíli jejich náboženskou společnost zajímá jedině to, kam se to poděla Aomame. Nehledě na to ovšem soustředil Ušikawa své aktivity právě na tohohle učitele z přípravky. Zcela systematicky na něj číhal v záloze. A v důsledku téhle své činnosti přišel dokonce ještě i o život. Proč?

Holohlavý to nechápal. Ušikawa bezpochyby přišel na nějakou stopu. A evidentně se domníval, že když se navěsí na paty Tenga Kawany, podaří se mu vypátrat, kde vězí Aomame. Právě proto si totiž naschvál zajistil ten byt, umístil u okna stativ s fotoaparátem a zřejmě už dosti dlouho nepřetržitě sledoval Tenga Kawanu. Vede snad nějaká stopa od Tenga Kawany k Aomame? A pokud ano, jaká by to tak mohla být?

Aniž by cokoli řekl, vyšel ze dveří, šel do vedlejší vytápěné místnosti a zatelefonoval do Tokia. Do jistého bytu v Sakuragaoce na Šibuji. Nechal si zavolat podřízené, co se tam nacházeli, a nařídil jim, aby se okamžitě vrátili do bytu na Kóendži, kde našli Ušikawu, a sledovali odtud příchody a odchody Tenga Kawany. Je to chlap jako hora s vlasy nakrátko. Nejspíš ho nepřehlédnou. Jestli ten člověk vyjde z domu a někam zamíří, musí se za ním nenápadně ve dvou pustit a sledovat ho. Nesmí vám za žádnou cenu uniknout. Zjistíte, kam má namířeno. A budete se ho držet, děj se co děj. My sami tam za vámi přijedeme také, tak rychle, jak to jen bude možné.

Holohlavý se vrátil do místnosti, kde bylo uloženo Ušikawovo mrtvé tělo, a sdělil Ohonovi, že okamžitě vyrážejí do Tokia. Ohon jen krátce přikývl. Nikdy nežádal žádné vysvětlení. Pokaždé pouze pochopil, co po něm žádají jiní, a převedl to neprodleně ve skutek. Když vyšel Holohlavý z místnosti, zamknul ji na klíč, aby se dovnitř nedostal nikdo nepovolaný. Pak vyšli z budovy a z nějakých deseti aut, která tam stála na parkovišti, si vybrali černý Nissan Gloria. Oba dva do něj nastoupili a pak už jen stačilo otočit klíčkem, ponechaným v zapalování. Vozy měly vždy plné nádrže, to bylo pravidlo. Také tentokrát se řízení ujal Ohon. Nissan měl legální poznávací značku a také původ vozu byl zcela čistý. Teď už si mohli dovolit i trochu šlápnout na plyn.

Že nemá k návratu do Tokia svolení nadřízeného, si Holohlavý uvědomil až chvíli poté, co vjeli na dálnici. Později z toho možná budou problémy. Nedá se nic dělat. Hrají teď o každou minutu. Nezbývá, než aby celou situaci ještě jednou vysvětlil, až dorazí do Tokia. Trochu se zašklebil. Restrikce, co s sebou nese organizovaná činnost, ho občas pěkně štvaly. Pravidel věčně jen přibývá a žádná nikdy neubudou. Věděl však, že mimo organizaci nepřežije. On není žádný osamělý vlk. Je jedním ze spousty ozubených koleček, která dostávají shora instrukce, podle nichž se pak otáčejí.

Zapnul rádio a poslechl si pravidelné zprávy v osm hodin. Když byly u konce, Holohlavý zas rádio vypnul a na sklopeném sedadle spolujezdce se trochu prospal. Po probuzení měl poněkud hlad (kdypak se vlastně naposled pořádně najedl?), nebylo ale kdy na to, aby snad zastavili někde u pumpy. Teď musí uhánět kupředu.

Tou dobou se už ale Tengo dávno opět shledal s Aomame tam na klouzačce v parku. Ti dva se nikdy nedozvěděli, kampak jim odešel. Nad hlavami Tenga a Aomame zářily oba měsíce.

Ušikawovo tělo leželo tiše v mrazivé černé tmě. V místnosti kromě něj už nikdo nebyl. Světlo bylo zhasnuté a dveře zamčené zvenčí. Oknem u stropu vnikalo dovnitř modrobílé měsíční světlo. Ušikawa však neležel v takovém úhlu, aby mohl vidět na měsíc. Nemohl se tedy dozvědět, jestli je na nebi jeden, nebo snad dva.

V místnosti nebyly hodiny, a tak nebylo jasné, jaký je přesný čas. Od odchodu Holohlavce s Ohonem mohlo uplynout nějakých šedesát minut. Být v místnosti náhodou zrovna někdo další, krve byste se v něm jistě nedořezali, jakmile by spatřil, jak se Ušikawovi náhle pohnula ústa. Byla to událost tak děsivá, že by si to běžný rozum nedokázal ani představit. Ušikawa byl totiž samozřejmě dávno mrtvý a jeho tělo navíc dokonale tuhé. Ústa se mu však dál zachvívala, až se nakonec se suchým prasknutím otevřela dokořán.

Náš hypotetický přihlížející by nejspíš předpokládal, že se snad Ušikawa chystá něco vyprávět. Sdělovat důležité informace, jaké jsou známy pouze mrtvým. Přihlížející by to i přes svou úzkost jistě dál sledoval se zatajeným dechem. Schválně, jaká tajemství se nám teď asi odhalí?

Z Ušikawových doširoka rozevřených úst se ale neozvalo nic. Nevyšla odtud ani slova, ani dech, ale šest malých lidí. Vysokých tak nanejvýš pět centimetrů. Miniaturní postavy v miniaturním oblečení. Přemašírovaly přes jazyk, zarostlý zeleným mechem, překročily řadu špinavých a křivě rostlých zubů a jeden po druhém vypochodovali ven. Tak jako horníci, co večer dokončí směnu a vyfárají z dolu zpět na povrch zemský. Tváře i oděv však měli dokonale čisté, bez jediné poskvrnky. Byli to lidé, kteří neznají nečistotu anebo opotřebení.

Když těch šest Little People vyšlo z Ušikawových úst, sestoupili na povrch konferenčních stolků, na nichž leželo tělo nebožtíka, a tam se pak začali třást a postupně zvětšovat svou velikost. Dovedli svou velikost měnit libovolně podle potřeby. Nebyli ovšem nikdy vyšší než jeden metr a nikdy menší než tři centimetry. Když zanedlouho dosáhli nějakých šedesáti sedmdesáti centimetrů výšky, přestali se třást a jeden po druhém sestoupili na podlahu místnosti. Obličeje Little People nemají žádný výraz. Zároveň to ovšem nejsou ani žádné prázdné masky. Jsou to jen docela obyčejné tváře. V jiné velikosti by vypadaly skoro stejně jako vaše nebo moje tvář. Prostě jen momentálně není třeba, aby v nich nějaký výraz byl.

Vypadalo to, že ani příliš nespěchají, ani si nedávají načas. Na každou práci, kterou mají vykonat, mají právě jen tolik času, kolik je potřeba. Ten čas není ani příliš dlouhý, ani příliš krátký. Aniž by jim kdo dal jaký signál, usadilo se všech šest tiše na podlaze, kde vytvořili kruh. Dokonalý kruh bez jediné chybičky, nějaké dva metry v průměru.

Zakrátko jeden z nich natáhl mlčky ruku a najednou vytáhl kradmo ze vzduchu tenké vlákénko. Bylo jen nějakých patnáct centimetrů dlouhé, téměř bílé krémové barvy, a bylo průsvitné. Malý člověk je uložil na podlahu. Další pak udělal navlas to samé. Vlákno mělo tentýž odstín a tutéž délku. A další tři pak zopakovali stejný úkon. Jenom ten poslední udělal něco jiného. Zvedl se, odešel z kruhu, vylezl ještě jednou na konferenční stolky, natáhl ruku po Ušikawově šišaté hlavě a vytrhl jeden z těch krabatých chlupů, které tam rostly. Tichounce to luplo. Vzal si ten chlup namísto bílého vlákna. První z Little People pak těch pět vzdušných vláken a vlas z Ušikawovy hlavy zkušenou rukou spředl v jedno.

Takovým způsobem potom šest Littie People vyrábělo novou kuklu ze vzduchu. Tentokrát nikdo z nich nepromluvil. Ani komický doprovod se neozval. Bez jediného slova vytahovali ze vzduchu vlákna, rvali Ušikawovi vlasy z hlavy a v konstantním, plynulém rytmu velice rychle a zkušeně spřádali vzdušnou kuklu. Ani tady v mrazivé místnosti jim vůbec nešel od úst bílý dech. Našemu hypotetickému pozorovateli by to dozajista muselo připadat divné. Anebo by naopak možná v přemíře ostatních překvapení podobný detail ani nezaregistroval.

Ať už Little People pracují se sebevětším zápalem a sebevíc bez oddechu (skutečně si ani jednou neodpočinuli), za jedinou noc samozřejmě kuklu ze vzduchu nedokončí. Potřebují zřejmě minimálně tak tři dny. Šest Little People se ale nezdálo nijak pospíchat. Než Ušikawu přejde posmrtná ztuhlost a naloží ho do pece, ještě to dva dny potrvá. To Little People věděli. Stačí, když během dvou nocí vypracují přibližný tvar. Mají v rukou přesně tolik času, kolik je ho potřeba. A neznají jakoukoli únavu.

Ušikawa ležel na stolních deskách, zalitý modrobílým světlem měsíce. Ústa měl rozevřená dokořán a přes oči, které se nikdy nezavřou, měl přehozený tlustý hadr. Tím posledním, co jejich zornice ve konečném okamžiku života spatřily, byl na klíč postavený domek v Čúó Rinkan a mrňavý pes, který tam vesele poskakoval po maličkém dvorku, porostlém trávníkem.

A jistá část jeho duše se teď právě chystala proměnit v kuklu ze vzduchu.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024