Mluvící hlava
Léto dýchlo na ostrov žárem, jak když se otevře obrovská pec. Ani ve stínu oliv se neudrželo trošičku chládku a nepřetržitý pronikavý křik cikád jako by každým horkým modrým polednem ještě zesílil a zdůrazněl. Vody v rybníčkách a příkopech ubývalo a bahno po krajích bylo zubaté jak jpila a v prudkém slunci praskalo a krabatilo se. Moře leželo nehnutě a tiše jako žok hedvábí a na mělčině byla tak teplá voda, že se jí člověk ani neosvěžil. Chtěl-li jsem se jenom trošičku zchladit, musel jsem zaveslovat daleko na hloubku, spolu se svým odrazem na vodě jako jediný pohybující se bod široko daleko, a pak si vyskočit z loďky. Bylo mi přitom, jak když se nořím do oblohy.
Nastala doba motýlů a můr. Za dnů jsem vídal na stráních, z nichž žhavé slunce jako by vysálo poslední kapku vláhy, veliké pomalé otakárky, elegantně a mihotavě se třepetající od keře ke keři, babočky, rozpálené žárem a touhou skorem jak žhavé uhlí, poletující rychle a hbitě od květiny ke květině, bělásky, žluťásky a citrónově žluté a oranžové žluťásky řešetlákové bzučící sem a tam na pocuchaných křídlech. V trávě s mručením poletovali soumračníci, podobní hnědým chlupatým letadýlkům, a na třpytivých destičkách sádry posedávaly babočky admirálové, pestrobarevné jak hrst laciné bižutérie, a rozvíraly a svíraly křídla, jako by umíraly vedrem. Lampy se v noci měnily v rušné metropole, v kterých se to jen hemžilo můrami, a růžoví gekoni na stropě s velkýma očima a plochými prsty se jich tak napolykali, že už se skoro nemohli hnout. Kde se vzali tu se vzali, přilétávali do pokoje zelení a stříbrní lyšajové oleandroví a zmámení láskou se vrhali proti lampě a naráželi do ní s takovou silou, div neroztříštili sklo. Komínem nám padali do domu rezavě a černě žíhaní lyšaji smrtihlavové s děsivou lebkou a zkříženými hnáty vyšitými na plyšovém kožíšku na hrudi, a jak leželi na roštu, třepetali se a škubali a pískali přitom jak myši.
Nahoře na stráních v širokých porostech vřesu, spáleného a prohřátého sluncem, se plížili hadi, želvy a ještěrky a v zeleném listí myrt visely kudlanky nábožné a pomalu, zlověstně se pohupovaly ze strany na stranu. Život na těchto úbočích se dal nejlépe zkoumat odpoledne, ale tehdy bylo i největší vedro. Slunce bušilo člověku do hlavy a spečená země pálila do nohou v sandálech jako na pekáči. Kňourek a Fousek se báli horka jako čert kříže a nikdy mě odpoledne neprovázeli, ale Roger, neúnavný badatel v oboru přírodních věd, mi věrně šlapal po boku, funěl a pořád polykal sliny, které mu tekly z tlamy.
Zažili jsme spolu mnohá dobrodružství. Jednou jsme úplně uchváceně pozorovali dva ježky, kteří se zpili pod obraz spadanými napůl zkvašenými hrozny a pak se motali kolem dokola, bojovně se po sobě sápali, ječivě vykřikovali a škytali. Jindy jsme se zas dívali na liščí mládě, rezavé jako podzimní listí, které objevilo ve vřesu svou první želvu. Želva se po svém flegmatickém způsobu skryla do krunýře a zůstala zavřená jako v kufříku. Lištička však ještě stačila postřehnout její pohyb a s nastraženýma ušima ji opatrně obcházela. Protože byla ještě mládě, rychle šťouchala packou želvu do krunýře a potom honem uskočila, než se jí dostane odvety. Pak si lehla a pár minut želvu pozorovala s hlavu položenou mezi packami. Po chvíli dost ostražitě vyskočila a po několika bezvýsledných pokusech uchopila konečně želvu do tlamy a se vztyčenou hlavou s ní hrdě odklusala vřesem. Tady na stráních jsme také pozorovali, jak se z vajíček s blanitou jemnou skořápkou líhnou maličké želvičky, hubeňoučké a scvrklé, jako kdyby jim už při narození bylo tisíc let, a tady jsem také poprvé viděl na vlastní oči, jak hadi tančí při páření.
Seděli jsme s Rogerem pod velkým myrtovým keřem, který nám skýtal aspoň trošičku stínu a úkrytu. V nedalekém cypřiši jsme vyplašili jakéhosi dravce a teď jsme trpělivě vyčkávali, až se vrátí, abychom si ho mohli určit. Najednou jsem asi tři a půl metru od místa, kde jsme se krčili, zahlédl dva hady, jak se proplétají hnědou …
