Chtěl bych být na své vysočině (George Gordon Byron)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Chtěl bych být na své Vysočině
zas bezstarostným dítětem,
přes potok skákat, do jeskyně
ve skalách skrýt se před světem.
 
Svobodnou duši nemůže
hřát těžký přepych nížiny,
chce volný výhled na moře,
skalnaté drsné výšiny.
 
Štěstěno – jen si nazpět vem
úrodná pole, pyšné jméno!
Ty ruce v spěchu otrockém,
kterých je kolem nastaveno.
 
Vrať mne zas mezi skály mé,
kde divoký hlas moře hřímá,
chci jenom to a víc už ne,
chci jenom tebe, mladosti má.
 
Já nečítám sic mnoho let
a neznáme dne konce svého:
však vím, mně nebyl souzen svět,
cítím, že brzy půjdu z něho.
 
Kdysi jsem nádherný snil sen,
však snění mé se s pravdou střetlo,
a proto, běda, uzřel jsem
svět skrze její strašné světlo!
 
Je pryč, koho jsem miloval,
mí přátelé jsou za horami.
Ach, jak je těžko žíti dál,
když bez nadějí jsme a sami!
 
Ač veselí jsou kumpáni,
ač rozptýlení je mi přáno,
ač radost duši omámí,
je srdce přece pořád samo.
 
Jak hloupé! Slyšet prázdný tlach
těch, s nimiž rod anebo štěstí
mne pojí v hlučných zábavách
a které sotva mohu snésti.
 
Mít několik jen druhů teď,
rostenců, co mne věrně znají,
víc nevkročím v tu noční změť,
kde radost jenom předstírají.
 
Líbezná, krásná ženo ty,
útěcho, naději má drahá,
jak sevřely mne temnoty,
když úsměv tvůj už nepomáhá!
 
Bez jediného povzdechu
bych strasti vášně v plné kráse
dal za jedinou útěchu,
která prý v ctnosti ukrývá se.
 
Tak rád bych míjel hlučný dav,
necítil k lidem nenávist,
jen v tichu mohu býti zdráv,
ve skrytu údolí si jist.
 
Ach, být tak chvíli hrdličkou,
která se k svému hnízdu vrací,
protnul bych klenbu nebeskou
a došel klidu, jak ti ptáci.

Informace

Bibliografické údaje

  • 17. 2. 2024