Podpořte LD sdílením:
Ukázky
Drobky pod stůl hází nám osud
Drobky pod stůl hází nám osud, ostatní vše je nicota. Alkohol ještě je! Holky jsou posud! Jsou ještě radosti života! Žena jak žena. V životě vraku konečně jedno vše bude ti. Jedna ubíjí něhou svých zraků, druhá jedem svých objetí. Šetřiti léty, jež nemají ceny, v tom velká moudrost nevězí. Dobré je opium, alkohol, ženy, schází-li schopnost k askezi. Askety vycházeti vidím z téhož jak já na svět názoru, stejně jak oni nenávidím rozumy dobráckých pastorů. Jsem smutný mládenec, rouhavý cynik, v rozpuku mládí zhořkl mi svět, v ovzduší krčem a v zápachu klinik vypučel písně mé jedový květ. Děkuju bohu a děkuju čertu za plaché chvíle prchavý dar. Života číši jsem naklonil ke rtu, piju z ní smutek a bolest a zmar.
— 1 —
Konečně je to možná věc
Konečně je to možná věc, že ještě něčím budu. Do Afriky se vypravím dobývat zlatou rudu. A nebude-li za mne nic, co tulák bez profese budu se s šelmami o závod prohánět po pralese. Za ženu vezmu si gorilu. Myslím, že shodneme se. Má srdce divoké jako já a též je bez konfese.
— 2 —
Nečekám nic od reforem
Nečekám nic od reforem, nových zásad, nových norem, miluju jen kladivo, které bije na zdivo, na zvětralé zdivo. Svět, jak byl, vždy bude stejný, život stejně beznadějný, lze jen tíží kladiva udeřiti do zdiva, do starého zdiva. Nad mou hlavou rudý prapor hlásá pouze zmar a zápor, hlásá ránu kladiva, která padne do zdiva, do starého zdiva.
— 3 —
Závratná, tajemná věčnost
Závratná, tajemná věčnost je, čas je jen ješitná fikce, závratná nekonečnost je, vesmír je nevhodná dikce. Na svétů neznámých rozhraní před nedostupným prahem k tisíci životům poutáni jsme temným, tajemným vztahem. I kdo má moudrosti nejvíce, málo jen chápe a myslí, kolem nás světů je tisíce, pro které schází nám smysly. Hledím v bezedných propastí sráz. Hlavu mou jímá závrať. Matičky země slyším hlas: "Navrať se, synu můj, navrať! Dám tobě pití i jídla dost a na prachovém lůžku přichystám tobě pro radost hezoučkou, miloučkou družku. A v poslední tvé hodině náruč svou rozevru tobě. Pozvu své červíčky k hostině v černém, studeném hrobě."
— 4 —
Všichni mi lhali
Všichni mi lhali, všichni mi lhali, blázna si ze mne dělali. Přede mnou citem se rozplývali, za zády se mi vysmáli. Žurnály, básníci, učenci lhali po léta za nos mě vodíce, muži mi lhali a ženy mi lhaly. Ženy ty lhaly mi nejvíce. Srdce mé stále po lásce prahne, nikomu však již nevěřím Když někdo ke mně ruce své vztáhne, ustoupím bojácně ke dveřím. Řek' bych, že všechno je ztraceno v žití, žití je však tak záhadné! Klidný jsem, mohu-li pivo své píti. Hořící tabák neschladne. Touha má bloudí těkavě světem, a já popíjím v úzkých zdech. Co je mi po tom, budu-li dětem cestou k domovu na posměch! Propil jsem peníze, na dluh pít budu. Šťasten, kdo propije boty své! Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu. Podzim ze stromů listí rve.
— 5 —
Sobota
Sobota, myslím, byla snad. Židovský pán bůh měl svátek, a Židi mu šli děkovat za všechen vezdejší statek, za prosperování obchodů galanterních a střižních, za těhotných žen úrodu a za hloupost svých bližních, za jmění Rotschildů veškerých, (bože, kde krást a nebrat?!) za zdraví souvěrců, u kterých musí králové žebrat, za slávu továrních komínů, za marnou závist chátry, za chlanokrevnost vojínů, kteří střílí své bratry, za všechny dary přírody, za vhodná krupobití a za hesla pokroku, svobody, jichž možno zneužíti.
— 6 —
Noc byla, usnout nemoh’ jsem
Noc byla, usnout nemoh’ jsem. To z míry by jistě přivedlo i mudrce. – Škoda, že v mládí ztratil jsem skvost víry a nemohu si zaklít od srdce. Noc byla věčná jako hloupost lidská a jako život byla zoufalá. V hlubokém tichu píseň elegická na struny srdce hořce zahrála. Peřinu shodil jsem, své šaty zvedal jsem ze země a byl jsem brzo v nich . Chvíli jsem v kapsách marně sirky hledal. Pak zaskřípěl klíč ve dveřích domovních. Manželé řádní u manželek spali, mír tichých srdcí vanul nad nimi. V hospodách ještě politizovali muži se zájmy všeobecnými. Přivřel jsem oči. V dálné výši slyšet údery křídel bylo příšerné. Z moudrých a známých předpokladů vyšed jsem viděl, jak je všechno titěrné: boj o život a blaho jednotlivce, za ideální statky národa hrdinný čin, psí něžnost k milé dívce, umění, syfilis a svoboda. Z bordelu zněly ke mně hlasy ženských, vábících smíchem vilné samečky. Jak prapor míru z oken kasárenských komisní bělaly se podvlečky. Z města jsem vyšel. Šel jsem podle řeky a vrby chtějíce mne poděsit, volaly na mne posměšnými skřeky: Příteli, bratře, pojď se oběsit!
— 7 —
Buď sbohem, podunajská metropole, ulice křivé, jež jste patřily na mne, jak ztrácím klobouky a hole za tmy se klátě domů opilý.
— 8 —
Na policii budu myslet ve světě, jíž osoba má spáti nedala, která v mém kabinetě spisy a třaskaviny hledala.
— 9 —
