Médeia, dcera krále Aiéta, který vládl na Kolchidě, je jednou z hlavních postav pověsti o mytologických plavcích Argonautech. V čele Argonautů byl hrdina Iáson a právě jemu pomohla Médeia, která se do něj na první pohled zamilovala, překonat všechny překážky při získání zlatého rouna. Například její kouzla uspala nestvůrného draka, strážce zlatého rouna. Médea dokonce nezaváhala ani před bratrovraždou. Rozsekala totiž na kusy svého mladšího bratra, tělo potom naházela do moře, a to jen proto, aby se otec při pronásledování Argonautů zastavil a prokázal mrtvému synovi náležité pocty. Iáson slíbil Médeii za její pomoc manželství, ale po deseti letech života na Korintu Iáson Médeiu opustil a hodlal se zasnoubit s Glaukou, dcerou krále. Médeia šílená hněvem se začne mstít. Daruje na usmíření Glauce svatební roucho a ozdobu do vlasů. Roucho se však na těle nevěsty vznítí a Glauka umírá. Stejný osud potká i jejího otce, který chce dceři pomoct. Z nenávisti k Iásonovi zabije Médiea i své dva syny, které s ním má.
— 1 —
Charakteristika postav
Médeia - manželka Iásonova, lidé se jí bojí, zhrzená, zešílela z Iásonova podvodu
Iáson - udatný hrdina, manžel Médein, otec dvou dětí, zradil svou ženu, žení se s korintskou princeznou, proklíná Médeiu
Aigeus - přítel Médein, nabídne jí úkryt v Athénách, Médeia na něj spoléhá
Stručný děj
Iáson se chce oženit s korintskou princeznou, a tak opustiti Médeiu a své děti. Ta je z toho nešťastná a Iásona proklíná. Korintský král z ní má strach a vyžene ji ze svého království. Zhrzená žena si na něm vyprosí jeden den, který ještě bude moci strávit ve městě, aby mohla připravit vše k odjezdu. Zatím ale vymýšlí plán, jak co nejvíce ublížit Iásonovi. Proto po společné debatě pošle jeho budoucí ženě dar - šaty a korunku. Iáson je potěšen jejím chováním a její dar odevzdají její synové. Jakmile ale princezna oblékne darované šaty a nasadí si korunku, začne působit jed, kterým Médeia otrávila svůj dar. Princezna zemře a s ní i král, který se otrávených šatů dotkl. Děti se vrátí zpět ke své matce, která je rozhodnuta je zabít, aby tak potrestala svého nevěrného muže. Zavraždí tedy své dva syny a odjíždí ve voze taženém draky, který zdědila. Po závěrečné hádce s Iásonem odjíždí do Athén ke králi Aigeusovi. Těla svých zavražděných dětí odváží s sebou.
— 2 —
Stručný děj
Toto drama pochází z roku 431 př.n.l. a čerpá z řecké mytologie, konkrétně z báje o zlatém rounu, kde Iáson plul na Kolchidu na lodi Argo pro zlaté rouno. Když dorazil do Kolchidy, žádal krále Aietea, aby mu zlaté rouno vydal. Ten mu však dal úkol, aby chytil a zkrotil jeho divoké býky, zoral jimi kus půdy a do té zasel dračí zuby. Králova dcera Médeia, která byla znalá kouzel, se do Iásona zamilovala a tak mu pomohla ve splnění úkolu. Společně uprchli z Kolchidy a Médeia odjížděla do Řecka jako Iásonova choť.
Drama začíná tím, že Iáson zradí Médeiu i její 2 syny a pojme za manželku dceru krále Kreonta. Médeia to bere jako obrovskou zradu a nevděk za to, co vše pro něj udělala. Prokleje krále, jeho dceru i samotného Iásona a vymýšlí pomstu. Jednou za ní přijde Kreon a pošle ji do vyhnanství, protože slyšel o jejím prokletí královské rodiny. Médeia neví kam jít, až toho dne tudy prochází s průvodem král athénský, Aigeus. Ten jí nabídne útočiště ve své zemi. Médeia vymýšlí velmi krutou pomstu. Chce mluvit s Iásonem, naoko se mu za všechno omluví, uzná svou chybu a přijme, že Iáson tak činil jenom pro dobro její a jejich dětí. Vzápětí pošle své dva syny za královou dcerou se vzácnými šaty a korunkou jako svatebním darem a prosbou o smilování nad vyhnanství jejích synů. Šaty jsou však očarované a jakmile je královská dcera obleče, začne působit jed, kterým Médeia otrávila svůj dar. Společně s dcerou zahyne i Kreon, který se jí snaží z otrávených šatů pomoci. Když se Medeia dozví, že se její pomsta zdařila, po velkém duševním přemlouvání zabije i své dva syny jako daň Iásonovi za jeho nevěru a zradu. Iáson spěchá za Médeiou, ptá se, proč to provedla a žádá ji alespoň o těla svých mrtvých synů. Ta ale nesvolí a ujíždí i s mrtvými syny na voze taženým draky, který dostala od Hélia, svého děda.
Hru prostupuje chór, ale do děje nezasahuje. Pouze vyjadřuje veřejné mínění. Děj se nečlení na dějství. Dodržuje jednotu místa, času a děje.
Hlavní postava
Médeia - zhrzená Iásonovou zradou, chce se pomstít za každou cenu, smrt synů i přes velké duševní váhání bere jako jediné východisko
— 3 —
Stručný děj
Medea odejde s manželem Iásonem do Korintu a mají spolu dva syny. Po čase se proslechne, že Iáson chce Medeu opustit a oženit se s dcerou korintského krále Kreonta. Navíc chce Iáson oba syny k sobě. Medea je odmítá vydat, a tak ji Iáson prohlásí nesvéprávnou. Král Kreontes ji vykáže ze země.
Medea se chce pomstít. Zkroušená poprosí krále, aby jí nechal den na rozmyšlenou, do které země půjde. Iáson tvrdí, že syny chce k sobě jen pro jejich prospěch, že ona teď bude stejně žít jako tulačka a neměla by kdy se o ně starat.
Medea dělá, že je se vším smířená, dokonce pošle Iásonově nevěstě svatební šaty. Jenže šaty jsou napuštěné jedem a jen co si je nevěsta oblékne, zemře otrávená. Její otec Kreontes se jí snaží pomoct svléknout se ze šatů, ale na otravu jedem zemře i on. Mezitím Medea na svém hradě zabije oba syny. Obviní Iásona z jejich morální vraždy a nedovolí mu se s nimi rozloučit. Nasedá i s mrtvolkami synů do nebeského kočáru a odlétá do Athén.
— 4 —
Iáson se chce oženit s korintskou princeznou, dcerou krále Kreonta, Glaukou, a proto chce opustit svou ženu Médeiu i své dva syny. Médea proklíná Iásona. Kreont z ní má strach, a tak jí řekne, že má odejít i se svými syny z království. Médeia na něm vyprosí jeden den, aby se mohla připravit k odjezdu. Médeia se namůže vrátit do své rodné vlasti, protože zradila otce a zabila bratra, pro Iásona, aby získal zlaté rouno. Médein přítel jí řekne, že se u něj vždy najde útočiště - v Athénách. Médeia vymyslí plán, jak nejvíce ublížit Iásonovi. Po svých synech pošle svatební dary budoucí ženě Iásona: zlatou korunku a šaty. Hned když si princezna vezme na sebe dary, začne působit jed v nich a ona umírá i se svým otcem, jenž jí chtěl pomoci. Synové se vrátí k matce, která je ovšem zavraždí; je to podle ní lepší, než by je vydala svým nepřátelům. Iáson ji poprosí o jejich těla, ale ona je chce pohřbít sama. Odjíždí na voze taženém draky, který zdědila po otci, z Korintu do Athén ke svému příteli.
— 5 —
Médeia
Nač páčíš dveře? Hledáš-li snad mrtvoly
a pachatelku, mne, ó nech té námahy
a netřes vraty! Chceš-li něco ode mne,
mluv, co ti libo: rukou se jich nedotkneš!
mně tento vůz dal otcův otec Hélios,
by ochránil mne před rukama nepřátel.
Iáson
Ty vyvrheli, ženo nejvýš protivná
i mně i bohům, všemu rodu lidskému,
tys měla sílu proklát mečem děti své,
ty, jejich matka, a v nich zničila i mne,
a vykonavši tento zločin bezbožný,
máš ještě smělost dívati se na slunce
A zemi? Kletba tobě! Dnes to jasně zřím,
však tenkrát jsem byl slepý, když jsem z domova,
z té divočiny, vedl si tě do Řecka,
tu bídníci, jež otce, vlast svou zradila!
Tvých činů kletbu na mne bozi svalili.
Tys bratra zavraždila v rodném domě tvém
a tak jsi vešla na mou krásnopříďou loď:
to byl tvůj začátek! A potom stala ses
mou chotí, zrodila mi děti, synky dva,
a z líté žárlivosti jsi je zabila!
Ó, toho nebyla by žádný z řeckých žen
se dopusila! A já jsem ti před nimi
dal přednost, vzal jsem si tě, zmar a zkázu svou,
neženu, líté zvíře! Skylly, běsnící
kdes na západě, ty jsi ještě divnější!
Však tebe neranil bych ani tisíci
snad nadávkami - ty jsi drzost vtělená:
zhyň, hnusný tvore, krví dětí zborcený!
Mně zbývá jenom oplakávat osud svůj.
Já nebudu se těšit z mladé manželky,
a dětí, jež jsem zplodil, jež jsem vychoval,
už neoslovím za živa - jsou ztraceny!
Médeia
K těm slovům tvým bych mohla velmi obšírně
ti odvětiti. Ale otec Zeus to ví,
Co já ti prokázala, a jaks jednal ty.
Tys nesměl, nesměl mého lože zneuctít
a žije slastný život, vysmívat se mně,
a nesměla mne beztrestně tvá princezna
ni tchán tvůj Kreon vypuditi ze země!
Nuž chceš-li, jmenuj si mě třebas ohavou
či lítou zvěří nebo divým netvorem:
však jsem tvé srdce ranila, jak zasloužíš!
Iáson
Ty trpíš také, sdílíš muka činů svých!
Médeia
Však trpím ráda, jen když ty se nesměješ!
Iáson
Mí synové, jak zlou vám osud matku dal!
Médeia
Mé děti, zhynuly jste vášní otcovou!
Iáson
Jak to? Což moje pravice je zničila?
Médeia
Ó ne, však nevěra a nový sňatek tvůj!
Iáson
Nuž tys jim z žárlivosti usoudila smrt?
Médeia
Což myslíš, že to ženu pranic nebolí?
Iáson
Ba dobrou ne; však ty jsi veskz ničemná.
Médeia
(ukazujíc na děti)
He, těch už není: to tě bude hrýzt a hrýzt!
Iáson
Oh, žijí v děsné klatbě, jež tě bude štvát!
Médeia
Však vědí bozi, kdo byl rány původcem!
Iáson
Ba jistě vědí, jak je podlé srdce tvé!
Médeia
I pukni záštím! Syta jsem tvých nadávek.
Iáson
A já tvých také: lehký bude rozchod náš!
Médeia
Co mohu dělat? Rozchod si přeji též!
Iáson
Však nech mi mrtvé! Pohřbím je a oplakám.
Médeia
Oh, nikdy! Já je pohřbím vlastní rukou, já,
tam v Héřině svatém háji na vyšehradě,
by nezhanobil hrobu nikdo z nepřátel
a snad jich nevyhrabal. A lid korintský
má konat ode dneška slavné oběti,
by usmířena byla vražda bezbožná.
Než já se odeberu nyní do Athén,
kde v Aigeově domě najdu přístřeší.
A ty, jaks bídný, tak i bídně zhyň,
ať se ti trpce vymstí, že sis mě kdy vzal!
Iáson
Nechť zhubí tě Lítice dětí tvých
a pomsty duch!
Médeia
Ký bůh či démon tě vyslyší,
ty zrádce přátel a mamiči lstný?
Iáson
Krev synů ti, ohavo, na rukou lpí!
Médeia
Jdi domů a pochovej mladičkou choť!
Iáson
Já půjdu, jsa oloupen o syny své.
Médeia
Teď neplač: jen počkej, až budeš stár!
Iáson
Ó synové drazí!
Médeia
Však matce své jen!
Iáson
A přece je zabila!
Médeia
K žalosti tvé!
Iáson
Ó běda, já nebohý! Děťátka má,
jak toužím zlíbati váš drahý ret!
Médeia
Ha, nyní je voláš a laskat je chceš,
a dříves je zavrhl!
Iáson
(vztahuje ruce)
Probůh, ó přej
mi tělíček něžných dotknout se jen!
Médeia
(odjíždí)
Ó nikdy! Je marné tvé lkání.
Iáson
(volá za ní)
Ó Die, zda zříš, jak odmítá mně,
jak trpím od toho netvora,
té zuřivé lvice, jež vraždí svůj plod?!
Nuž vykonám aspoň, co mohu a smím:
chci plakat a kvílet a k nebesům lkát
a volám bohy, ať svědky mi jsou,
žes děti mi zhubila a že mi těl
se dotknouti bráníš i pohřbíti je!
Kéž nikdy, nikdy jsem nezplodil jich,
bych nemusel zřít,
jak zhynuly rukama tvýma!
— 1 —
Ukázka (smrt médeiných dětí)
Je rozhodnuto, ženy, přišel činu čas:
hned usmrtím své děti a pak prchnu!
Teď nesmím váhat, abych nevydala jich
svým nepřátelům, smrtí ještě hroznější.
Je souzeno jim zemřít, není vyhnutí;
i usmrtím je sama, jejich matka, já!
Nuž ozbroj se, mé srdce! K čemu otálím
ten děsný, ale nutný vykonati čin?
Jen vzhůru, bídná ruko, chop se meče, chop,
jen vystup na bolestné žití kolbiště
a neochabuj, nevzpomínej dítek svých,
že je máš ráda, žes je porodila - ne!
Jen tento kratičký den dětí zapomeň
a potom - plakej, plakej! Usmrtíš je sic,
však byly ti také drahé - ach, já nešťastná!
— 2 —