Jupp ulovil nejtlustší dámu. Když s ní tančí, má tvar otazníku. Jeho velká ploutev leží zeširoka na mohutné zádi děvčete a brnká tam na klavír. Holka se mu směje vlhkými ústy do tváře a Jupp je čím dál tím živější. Nakonec s ní rej duje ke dveřím do dvora a už je venku.
Několik minut nato jdu také ven, poohlédnout se, kde je nějaký šikovný koutek; — ale v tom nejbližším už stojí zpocený desátník s děvčetem. Plavu do zahrady a zrovna chci začít, když se za mnou ozývá mocný třeskot a rána. Ohlížím se a vidím Juppa s tou tlustou, jak se kutálejí po zemi. Zahradní stůl se pod nimi probořil. Macatá propuká v prskavý smích, když mě vidí, a vyplazuje na mě jazyk. Jupp syčí a nadává. Mizím urychleně za ker a přitom někomu šlapu na ruku, — zatracená noc. „Neumíš chodit, ty vole?" řve hluboký bas.
„Jakpak mám vědět, že tady ležíš, ty krávo nedojená?" odpovídám rozzlobeně a konečně nalézám tichý koutek.
Chladný vítr, příjemný po tom čoudu a kouři tam uvnitř, tmavé vikýře domů, loubí, ticho a pokojné zurčení, jak si ulevuju. Albert přichází a stoupá si vedle mě. Měsíc svítí. Pouštíme samé stříbro.
„Člověče, Arnošte, to je, co?" říká Albert.
Přikyvuju. Díváme se ještě chvíli do měsíce. „Že už je s tím neřádstvem konec, Alberte, viď?"
„K sakru, jo, Arnošte —"
Za námi to vrzá a praská. Občas z křoví kvikají vysoké, rázem tlumené-ženské hlasy. Noc je jako bouřka, horečně nabitá životem, jenž láme mříže a okovy, životem, jenž se divoce a chvatně navzájem rozněcuje.
V zahradě někdo stená. Chichot odpovídá. Stíny slézají ze seníku. Dva stojí na žebříku. Muž tiskne hlavu jako šílenec do sukní dívky a něco blábolí. Děvče se směje drsným hlasem, jenž nám přejíždí po nervech jako kartáč. Vlny mrazení mi stékají po zádech. Jak blízko je to u sebe, včerejšek a dnešek, smrt a život.
Tjaden se noří z tmavé zahrady. Pot se z něho jenom leje a tvář mu září. „Děti, teďko aspoň člověk zase ví, že žije," říká a zapíná si blůzu.
Obcházíme dům a narážíme na Vilíka. Homeyer rozdělal na poli z natě táborák a hodil do něho pár hrstí ukořistěných brambor. Teď tu sedí, pokojně a zasněně a sám, a čeká, až se brambory upečou. Na zemi vedle sebe americkou konzervu s kotletami. Pes sedí u něho a bedlivě sleduje přípravy k večeři.
Plápolající oheň hází měděná světla do jeho zrzavých vlasů. Zdola, z luk, se táhne mlha. Hvězdy se třpytí. Sedáme si k němu a taháme brambory z ohně. Slupky jsou černé a spálené, ale vnitřek je zlatožlutý a voní. Bereme kotlety do obou rukou a jezdíme po nich ústy jak po foukací harmonice. Připíjíme kořalku z hliníkových polních pohárků.
Jak ty brambory chutnají! Točí se svět? Kde to jsme? Nesedíme opět, zase jako kluci, u Torloxtenu na poli? Nedobývalí jsme celý den brambory ze silně vonící země, červenolící děvčata v modrých, vybledlých sukních a s kosi za námi? Ó, vy podzimní ohně mladí! Fábory bílého kouře se táhly po polích, ohníčky praskaly, jinak bylo všude ticho, brambory byly poslední plodiny, všechno ostatní už bylo sklizeno, — jen ještě země, jasný vzduch, hořký bílý milovaný dým, sklonek podzimu. Hořký kouř, hořká vůně podzimu, táboráčky mládí — kouř vlaje, vlaje a mizí, obličeje kamarádů, jsme na cestě, válka je u konce, všechno tak prapodivně splývá —táboráky zase přicházejí, a podzim a život.
„Člověče, Vilíku, Vilíku —"
„To je pochutnáníčko, viď?" ptá se a zvedá oči, ruce plně masa a bramborů. —
Dej pokoj, mezuláne, myslel jsem na něco docela jiného.
