Ale už po několika stech metrů se průvod zastavuje. Před bytem starosty. Několik dělníků lomcuje domovními vraty. V domě se nic nehýbá; ale za zavřenými okny je na okamžik vidět bledou tvář ženy. Lomcování sílí a kámen letí do okna. Druhý následuje. S rachotem a řinčením padá sklo do zahrádky.
Teď se ukazuje na balkóně prvního patra starosta. Výkřiky letí k němu nahoru. Starosta se snaží přesvědčit nás o něčem, ale nikdo ho neposlouchá. „Dolů! S námi!" křičí čísi hlas.
Starosta krčí rameny a kývá, že ano. Několik minut později kráčí v čele průvodu.
Další, pro kterého si průvod jde, je správce zásobovacího úřadu. Pak přichází na řadu vyjevený plešatec, kterému vyčítají nějaké šmelení s máslem. Chytit obchodníka s obilím se nám už nepodařilo; — vzal zavčas roha, když nás slyšel přicházet.
Průvod táhne k Zámeckému nádvoří a kupí se před vchodem k okresnímu velitelství. Nějaký voják vybíhá po schodišti vzhůru a vchází do budovy. Čekáme. Všechna okna kolem jsou osvětlena.
Konečně se dveře zase otevírají. Natahujem krky. Muž s aktovkou vystupuje na rampu. Vytahuje z tašky několik lístků a začíná jednotvárným hlasem předčítat řeč. Napjatě posloucháme. Vilík drží obě ruce u svých velkých uší. Jelikož je o hlavu větší než všichni ostatní, rozumí větám lépe a opa kuje je. Ale slova na nás jakoby prší a zase z nás stékají. Znějí a doznívají, ale nezasahují nás, ne strhují nás, neburcují nás, jen na nás cákají a zase z nás stékají.
Mezi námi se začíná šířit neklid. Nerozumím' tomu. Jsme zvyklí jednat. Vždyť je přece revoluce to se přece musí něco stát! Ale muž na rampě je nom mluví a mluví. Nabádá ke klidu a rozvážnosti
A z nás přece nikdo ještě nebyl nerozvážný. Konečně muž mizí.
„Kdo to byl?" ptám se zkla maně.
Dělostřelec vedle nás to tady zná: „Předseda rad dělníků a vojáků. Byl dřív, myslím, zubařem."
„Aha," bručí Vilík, a rozmrzele vrtí svou zrzavou palicí. „Takový žvást! Já myslel, že se půjde hned na nádraží a pak rovnou do Berlína!"
Z davu se ozývají výkřiky a šíří se. Ať prý mluví starosta. A několik rukou strká starostu na rampu
Klidným hlasem sděluje, že všechno bude předmětem bedlivého vyšetřování. Vedle něho stojí, třesouce se, oba šmelináři. Potí se strachy. A přec jim vůbec nikdo nic nedělá. Lidé na ně sice křičí ale každému by bylo hanba na ně sáhnout.
„Ať je to jak chce," říká Vilík uznale, „starosta se aspoň nebojí."
„Och, ten je na to zvyklý," míní dělostřelec, „toho si podávají každý druhý den —"
Oba se na něho udiveně díváme: „Copak se tohle děje častěji?" ptá se Albert.
Dělostřelec přisvědčuje. „Vždyť se pořád ještě vracejí noví vojáci, a každý transport si myslí, že musí dělat pořádek. No, a potom to vždycky dopadne takhle, a víc se nic neděje —"
„Člověče, tomu nerozumím," říká Albert.
„Já taky ne," prohlašuje dělostřelec a upřímně zívá. „Taky jsem si to představoval jinak. No, s pámbíčkem, já plavu zalehnout k blechám. To je rozumnější."
I jiní odcházejí. Nádvoří se vůčihledě prázdní. Teď mluví druhý delegát. I on. nabádá ke klidu. Vůdcové že se o všechno postarají. Že už na tom pracují. Ukazuje na osvětlená okna. A že bude nejlepší, když půjdeme domů.
„A to je všechno, himlhergot?" říkám dopáleně.
Skoro si sami připadáme trochu směšní, že jsme šli s sebou. Co jsme to předtím jenom chtěli? „Nasrat!" říká Vilík zklamaně. Krčíme rameny a loudáme se pryč.
