XII.
Bodendiek se vznáší v mlze jako velká, černá vrána. „Tak co,“ ptá se dobrosrdečně. „Pořád ještě napravujete svět?“
„Pozoruju ho,“ odpovídám.
„Aha! Filozof! A co o něm soudíte?“
Dívám se pod měkkou střechu klobouku, kde mu vesele svítí červený a zmoklý obličej. „Soudím, že křesťanství za těch dva tisíce let světu nijak zvlášť nepomohlo,“ odpovídám. Výraz blahovolné převahy mu na okamžik zmizí z obličeje. Ale hned se zase vrátí. „Nemyslíte, že jste na takové úsudky trochu mladý?“
„Ano – a nemyslíte vy, že je žalostný argument vyčítat někomu mládí? Na nic jiného se nezmůžete?“
„Mám spoustu jiných argumentů, ale ne proti takovým pošetilostem. Copak nevíte, že je každé zevšeobecňování příznakem povrchnosti?“
„Ano,“ říkám unaveně. „Řekl jsem to jen proto, že prší. Ostatně, na tom něco je. Už několik týdnů študuju dějiny, když nemůžu usnout.“
„Proč? Taky proto, že občas prší?“
Tuto neškodnou ránu neberu na vědomí. „Protože bych se chtěl uchránit předčasného cynismu a lokálního zoufalství. Není každému dáno, aby s prostou vírou ve svatou Trojici přehlédl skutečnost, že se připravuje nová válka, když jsme nedávno jednu projeli, přestože jste jí vy a vaši páni kolegové z různých protestantských církví žehnali a světili ji ve jménu Boha a lásky k bližnímu. Musím přiznat, že vy trochu míň a s jistými rozpaky, kdežto vaši kolegové tím veseleji, pěkně v uniformě, s řinčením křížů a s vítězným funěním.“
Bodendiek střásá déšť z černého klobouku. „Dávali jsme na bojišti umírajícím poslední útěchu, na to jste zřejmě úplně zapomněl.“
„Neměli jste vůbec dovolit, aby k tomu došlo! Proč jste nestávkovali? Proč jste svým věřícím válku nezakázali? To jste si měli vzít za úkol. Ale časy mučedníků jsou za námi. Zato jsem dost často slýchal na polních bohoslužbách modlitby za vítězství našich zbraní. Myslíte, že by se byl Kristus modlil za vítězství Galilejských proti Filištínským?“
„Z toho deště,“ odpovídá Bodendiek odměřeně, „jste zřejmě neobyčejně rozcitlivělý a demagogicky naladěný. Asi víte sám moc dobře, že se dá všechno na světě napadnout a oslabit. Stačí, když se něco obratně vypustí, překroutí nebo jednostranně vylíčí.“
„To vím. Proto studuju dějiny. Ve škole nám v náboženství vždycky vyprávěli o temných, krutých předkřesťanských dobách. Když si to pročítám, docházím k názoru, že nejsme o nic lepší, nepočítáme-li úspěchy v technice a vědě. I těch však využíváme většinou jen k tomu, abychom mohli zabíjet víc lidí.“
„Když člověk chce, může dokázat všechno, milý příteli. I pravý opak. Pro každou předpojatou domněnku se dají sehnat důkazy.“
„To vím taky,“ říkám. „Nejlíp to dokázala církev, když vyřídila gnostiky.“
„Gnostiky! Co vy o nich víte?“ ptá se Bodendiek s urážlivým úžasem.
„Dost, abych je podezříval, že byli snášenlivější částí křesťanstva. A ctít snášenlivost, to je jediné, čemu jsem se dosud v životě naučil.“
„Snášenlivost –“ protahuje Bodendiek.
„Snášenlivost!“ opakuju. „Ohled na druhého. Porozumění pro druhého. Nechat každého žít, jak chce. Snášenlivost, která je v naší milované vlasti cizím slovem.“
„Zkrátka a dobře anarchie,“ odpovídá Bodendiek tiše a náhle velmi ostře.
Stojíme před kaplí. Světla svítí a pestrá okna se útěšně třpytí do vlajícího deště. Z otevřených dveří je cítit slabou vůni kadidla. „Snášenlivost, pane vikáři,“ pravím. „Žádná anarchie, a vy víte, jaký je v tom rozdíl. Ale nesmíte to přiznat, protože vaše církev tento rozdíl nezná. Jste samospasitelní! Nikdo nemá nárok na sebe, jen vy! Nikdo nemůže dát. Rozhřešení,.jen vy! Máte monopol. Neexistuje jiné náboženství kromě vašeho! Vy jste diktatura! Jak tedy můžete být snášenliví?“
„Nemáme to zapotřebí. Máme pravdu.“
„Ovšem,“ říkám a ukazuji na osvětlená okna. „Tamhleto! Útěcha v životní úzkosti. Už nemysli, vím všechno za tebe! Slibování nebe a hrozba peklem. Hrajete si takhle s nejprostšími city, ale co to má společného s pravdou, s touto fatou morgánou našeho mozku?“
„Krásná slova,“ prohlašuje Bodendiek už zase klidně, s převahou a…
