VI.
V oparu nad lesem stojí rudý měsíc. Je dusno a hluboké ticho. Kolem jde neslyšně skleněný muž. Teď se může procházet, slunce mu už nepromění hlavu v čočku. Přesto si z opatrnosti obul silné gumové boty. Mohla by přijít bouřka a ta je pro něj mnohem nebezpečnější než slunce. Vedle mne na zahradní lavičce před pavilónem pro nevyléčitelné pacienty sedí Isabela. Má na sobě přiléhavé šaty s černého plátna a na bosých nohou zlaté střevíčky s vysokými podpatky.
„Rudolfe,“ říká, „tys mě zase opustil. Posledně jsi mi slíbil, že tu zůstaneš. Kdes byl?“
Rudolf, pomyslím si, bohudíky! Dnes večer bych Rolfa nesnesl. Prožil jsem bláznivý den a mám pocit, jako by po mně kdosi vystřelil z brokovnice náboj soli.
Neopustil jsem tě,“ říkám. „Byl jsem pryč, ale neopustil jsem tě.“
„Kdes byl?“
„Venku, kdoví kde –“
Už jsem měl na jazyku, že venku, u těch bláznů, ale včas jsem se ovládl.
„Proč?“
„Ach, Isabelo, sám nevím. Člověk toho dělá tolik a neví proč –“
„Hledala jsem tě, dnes v noci. Byl tu měsíc – ne ten nahoře, ten rudý, neklidný, co lže – ten ne, ale jiný, chladný, jasný, který se dá pít.“
„Bylo by jistě bývalo líp, kdybych tu byl,“ říkám. Opřu se a cítím, jak se z ní do mne vlévá klid. „Jak se dá pít měsíc, Isabelo?“
„Ve vodě. Je to úplně jednoduché. Chutná jako opál. V puse ho skoro necítíš, až později. Pak cítíš, jak se v tobě začíná třpytit. Vyzařuje ti z očí. Ale nesmíš rozsvítit. Ve světle uvadá.“
Vezmu ji za ruku a položím si ji na spánek. Je suchá a chladná. „A jak se pije ve vodě?“ ptám se.
Isabela odtáhne ruku. „Podržíš v noci z okna sklenici vody – takhle.“ Natáhne ruku. „A už tam je. Je to vidět, sklenice se zjasní.“
„Chceš říci, že se v ní zrcadlí?“
„Nezrcadlí se. Je uvnitř.“ Podívá se na mne. „Zrcadlí – jak to myslíš s tím zrcadlením?“
„Zrcadlí se obraz v zrcadle. Člověk se může zrcadlit ve spoustě hladkých věcí. I ve vodě. Ale přesto v ní nejseš.“
„Ve všem, co je hladké!“ Isabela se zdvořile a nevěřícně usmívá. „Skutečně? To jsou mi věci!“
„Ale ovšem. Taky se přece vidíš, když stojíš před zrcadlem.“
Zuje si střevíc a prohlíží si nohu. Je úzká a dlouhá a nehyzdí ji žádná otlačenina. „Ano, to je možné,“ říká pořád ještě zdvořile a bez zájmu.
„Jak to, možné. Je to jisté. Ale to, co vidíš, nejseš ty. Je to jen tvůj obraz, ale ne ty.“
„Ne, já ne. Ale kde jsem, když je obraz v zrcadle?“
„Stojíš před ním. Jinak by ses v něm přece nemohla zrcadlit.“
Isabela si opět obuje střevíc a zdvihne oči. „Víš to jistě, Rudolfe?“
„Ovšem.“
„Já ne. Co dělají zrcadla, když jsou sama?“
„Zrcadlí to, co je před nimi.“
„A když tam nic není?“
„Takový případ neexistuje. Vždycky tam něco je.“
„A co v noci? Když je nový měsíc a všude úplná tma? Co potom zrcadlí?“
„Tmu,“ říkám a už si nejsem tak docela jistý, protože nejhlubší tma se přece nemůže zrcadlit. K tomu musí být vždycky aspoň trochu světla.
„Za úplné tmy jsou tedy mrtvá?“
„Možná že spí. A probudí se, teprve když se vrátí světlo.“
Isabela zamyšleně pokyvuje hlavou a stáhne si šaty kolem nohou. „A co když mají sny?“ zeptá se náhle. „O čem se jim zdá?“
„Komu?“
„Zrcadlům.“
„Myslím, že se jim pořád něco zdá,“ pravím. „Celý den nic jiného nedělají. Zdá se jim o nás, jenže obráceně. Co je u nás vpravo, je u nich vlevo, a co je u nás vlevo, je u nich vpravo.“
Isabela se ke mně otočí. „Takže jsou vlastně naším rubem?“
Uvažuju. Kdo ví přesně, co je zrcadlo?
„Tak vidíš,“ řekne. „A předtím jsi tvrdil, že v nich vůbec nic není. A přitom mají v sobě náš rub.“
„Ale jen tak dlouho, dokud před nimi stojíme. Když zmizíme, už tam není.“
„Jak to víš?“
„Je to vidět. Když odejdeme a ohlédneme se, už tam náš obraz není.“
„A co když ho jenom schovávají?“
„Jak by ho mohla schovat? Zrcadlí přece všechno! Proto jsou to zrcadla. Zrcadlo nemůže nic schovat.“
Isabele se objeví mezi očima vráska. „Kde tedy je?“
„Co?“
„Ten obraz! Ten rub! Skočí do nás zpátky?“
„To nevím.“
„Přece se nemůže ztratit.“
„Neztratí se.“
„Tak kde je?“ ptá se naléhavěji. „V zrcadle?“
„Ne. V …
