Celá e-kniha Černý obelisk ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
IX.
„Mauzoleum!“ říká paní Niebuhrová. „Chci mauzoleum a nic jiného.“
„Dobře,“ odpovídám. „Tak tedy mauzoleum.“ Malá zastrašená žena se za tu krátkou dobu, co je Niebuhr mrtev, úplně změnila. Je prudká, upovídaná a hašteřivá a doráží na člověka skoro jako mor.
Už čtrnáct dní s ní vyjednávám o pomníku pro pekaře a den ze dne mám o nebožtíkovi lepší mínění. Někteří lidé jsou dobří a hodní, dokud se jim vede špatně, ale jakmile si polepší, není to s nimi k vydržení. Zvláště v naší milované vlasti, kde se nejpokornější a nejostýchavější rekruti později změnili v nejsurovější poddůstojníky.
„Nemáte tu nic na ukázku,“ říká jedovatě paní Niebuhrová.
„Mauzolea,“ vysvětluji, „nejsou na ukázku. Zhotovují se na míru jako plesové šaty pro královnu. Máme tu sice několik návrhů, ale vám asi musíme udělat zvláštní nákres.“
„To bych prosila! Chci něco zcela výjimečného. Nebo půjdu k Hollmannovi a Klotzovi.“
„Doufám, že jste tam už byla. Jsme rádi, když se naši zákazníci informují u konkurence. U mauzolea přece záleží především na kvalitě.“
Vím, že tam už dávno byla. Řekl mi to Slzavý Oskar, cesťák od Hollmanna a Klotze. Nedávno jsme se potkali a pokoušeli jsme se ho zlákat ke zradě. Ještě se nerozhodl. Nabídli jsme mu vyšší procento než Hollmann a Klotz a on pro nás teď občas pracuje jako špión, aby se nám ve lhůtě na rozmyšlenou zavděčil.
„Ukažte mi své návrhy!“ rozkazuje paní Niebuhrová jako vévodkyně. Nemám ani jeden, a tak přinesu několik návrhů na pomníky padlých. Jsou efektní, metr a půl vysoké, nakreslené uhlem a barevnými křídami a vyzdobené náladovým pozadím.
„Lev,“ říká paní Niebuhrová. „Byl jako lev! Ale jako skákající, ne umírající. Musel by to být skákající lev.“
„A co takhle skákající kůň?“ ptám se. „Náš sochař za něj před několika lety vyhrál putovní cenu města Berlín-Teplitz.“
Zavrtí hlavou. „Orel,“ říká zamyšleně.
„Opravdové mauzoleum by mělo vypadat jako kaple,“ vysvětluji. „Barevná okna jako v kostele, mramorový sarkofág s bronzovým vavřínovým věncem, mramorová lavička pro vás, abyste si mohla odpočinout a v klidu se pomodlit, dokola květiny, cypřiše, štěrkované cestičky, ptačí lázeň pro naše opeřené zpěváčky, obruba hrobu z nízkých žulových sloupů a s bronzovými řetězy, těžké železné dveře s monogramem, s rodinným erbem, nebo se znakem pekařského cechu –“
Paní Niebuhrová naslouchá, jako kdyby hrál Moritz Rosenthal Chopinovo Nocturno. „To zní docela dobře,“ povídá. „Ale nemáte něco originálního?“
Vztekle se na ni podívám a ona mi pohled chladně vrací. Věčný pravzor zazobaného zákazníka.
„Jsou některé originality,“ odpovídám mírně a jedovatě. „Jedna z nich je kupříkladu na Campo Santo v Ženevě. Náš sochař tam pracoval celá léta. Jeden z nejkrásnějších kusů je od něho. Plačící žena, skloněná nad rakví, v pozadí vzkříšený nebožtík, kterého vede do nebe anděl. Anděl se dívá zpátky a volnou rukou žehná truchlícím pozůstalým. Všechno je to z bílého kararského mramoru, anděl může mít buď složená, nebo rozpjatá křídla –“
„To je docela pěkné. Máte ještě něco?“
„Hodně se také znázorňuje nebožtíkovo povolání. Mohl by se například vytesat pekařský mistr při hnětení chleba. Za ním stojí smrt a ťuká mu na rameno. Smrt může být provedena s kosou, nebo bez ní, může být v rubáši, nebo nahá. V tom případě by to byla kostra, což je nesmírně obtížný sochařský výkon, zvláště při modelování žeber, která se musí vytesávat velmi opatrně, aby se nezlomila.“
Paní Niebuhrová mlčí, jako by jí to bylo všechno málo. „Může se k tomu samozřejmě přidat ještě rodina,“ pokračuji. „Po straně, jak se modlí, nebo jak se s hrůzou brání smrti. Ale to jsou objekty, které jdou do bilionů a na kterých by se muselo pracovat jeden nebo dva roky. K tomu bychom nezbytně potřebovali zálohu a částečné splátky.“
Náhle dostanu strach, že by mohla některý můj návrh přijmout. Kurt Bach umí vymodelovat leda zborceného anděla, ale na víc jeho umění nestačí. V nejhorším případě bychom mohli objednat sochařské práce u někoho jiného.
„A co ještě?“ ptá …
