XIV.
U Eduarda má slezinu Klub básníků. Výlet do bordelu je už hotová věc. Otto Bambuss doufá, že tím překrví svou lyriku. Hans Hungermann chce získat inspiraci pro svého „Casanovu“ a pro sbírku básní ve volném verši „Žena démon“. Dokonce i Matyáš Grund, autor „Knihy o smrti“, doufá, že tam sežene několik výrazných detailů pro poslední delirium paranoika. „Proč nejdeš s námi?“ ptám se Eduarda.
„Nemám to zapotřebí,“ prohlašuje rozpačitě. „Mám všechno, co potřebuju.“
„Ták? Ty máš všecko?“ Vím, co mi chce nabulíkovat, ale taky vím, že lže.
„Spí s každou svou pokojskou,“ prohlašuje Hans Hungermann. „Když mu některá nechce dát, ukáže jí dveře. Je to opravdový přítel lidu.“
„S pokojskou! To bys udělal ty! Volné verše, volná láska! já ne! Holka v domě není pro mě. To je stará zásada.“
„Ani s hosty ne?“
„Copak hosti.“ Eduard obrátí oči v sloup. „Tomu se člověk někdy nevyhne. Například vévodkyně z Bell-Arnimu…“
„Co například?“ ptám se, když se odmlčí.
Eduard se upejpá. „Kavalír je diskrétní.“
Hungermann dostane záchvat kašle. „To je pěkná diskrétnost! Kolik jí bylo? Osmdesát?“
Eduard se pohrdavé usmívá, ale úsměv mu náhle spadne jako maska s přetrženou tkaničkou. Vstoupil Valentin Busch. O literaturu se sice nezajímá, ale přesto se rozhodl, že s námi půjde. Chce být při Bambussově ztrátě panictví. „Jak se vede, Eduarde?“ ptá se. „Je to prima, že ještě žiješ, co? Jinak by sis byl s tou vévodkyní nic neužil.“
„Odkud to víš?“ ptám se překvapeně.
„Zaslechl jsem to venku na chodbě. Vždyť skoro řvete. Už jste si asi lízli kdečeho. Ať je to jak chce, já Eduardovi tu vévodkyni přeju ze srdce. Těší mě, že jsem to byl já, kdo ho pro ni mohl zachránit.“
„To bylo dávno před válkou,“ prohlašuje rychle Eduard. Větří nový útok na svůj vinný sklep.
„Dobře, dobře,“ odpovídá Valentin shovívavě. „Po válce už jsi taky asi prokázal své mužství a zažil ledacos krásného.“
„V téhle době?“
„Právě v téhle době! V zoufalství je člověk spíš přístupný dobrodružství. A právě vévodkyně, princezny a hraběnky jsou dneska hrozně nešťastné. Inflace, republika a žádná císařská armáda, to už dokáže zlomit lecjaké aristokratické srdce! Co bys řekl dobré láhvi, Eduarde?“
„Teď nemám čas,“ odpovídá Eduard duchapřítomně. „Je mi líto, Valentine, ale dneska to nejde. Chystáme se na klubovní výlet.“
„Ty jdeš s námi?“ ptám se.
„Ovšem! Jako pokladník přece musím! Předtím jsem si to neuvědomil. Povinnost je povinnost.“
Dám se do smíchu. Valentin na mne mrkne, ale neřekne, že jde taky. Eduard se usmívá, protože věří, že ušetřil láhev. A tak je všechno v nejlepším pořádku.
Vyrazíme. Je nádherný večer. Jdeme do Bahnstrasse číslo 12. Ve městě jsou dva bordely, ale ten v Bahnstrasse je o něco elegantnější. Je v malém domě za městem, obklopený topoly. Znám to tam dobře. Prožil jsem v něm část svého mládí, aniž bych věděl, co se tam vlastně děje. Když jsme měli odpoledne prázdno, chytávali jsme v potocích a rybnících za městem mloky a ryby a na lukách motýly a brouky. Jednou jsme hledali za hrozného vedra hospodu, kde bychom si vypili limonádu, a tak jsme se octli v Bahnstrasse 12. Velký lokál v přízemí se ničím nelišil od jiných lokálů. Byl tam chládek, a když jsme chtěli sodovku, postavili nám ji na stůl. Za chvíli přišlo několik žen v župáncích a květovaných šatech. Ptaly se nás, co děláme a v které jsme třídě. Zaplatili jsme sodovku a příští parný den jsme přišli zase, tentokrát s knihami, které jsme si vzali, abychom se venku u potoka učili. A opět přišly vlídné ženy a mateřsky se o nás zajímaly. Byl tam chládek a pohodlí, a protože odpoledne už nikdo jiný nepřišel, zůstali jsme sedět a pustili se do úkolů. Ženy se nám dívaly přes rameno a pomáhaly nám, jako by to byly naše učitelky. Dbaly, abychom úlohy pořádně napsali, kontrolovaly nám známky, odříkávali jsme jim, co jsme se měli naučit zpaměti, a když nám to šlo, dávaly nám čokoládu. Když jsme byli líní, vlepily nám občas pohlavek. Nic jsme si přitom nemysleli. Byli jsme ještě v šťastném věku, kdy pro …
