V.
Vraty proklouzne žena ve smutečních šatech a na dvoře se nerozhodně zastaví. Vyjdu ven. Zákaznice na mohylku, pomyslím si a řeknu: „Chtěla byste si prohlédnout naši výstavu?“
Přikývne, ale vzápětí řekne: „Ne ne, zatím to není třeba.“
„Můžete se tu klidně porozhlédnout. Kupovat nic nemusíte. Budete-li si přát, nechám vás o samotě.“
„Ne ne! Víte – chtěla jsem jen –“
Čekám. V našem obchodě nemá smysl naléhat. Po chvíli žena řekne: „Je to pro mého muže –“
Přikývnu. Čekám, co řekne, a otočím se k řadě belgických mohylek. „Tohle jsou moc hezké pomníky,“ říkám.
„Ano, jistě, jenže –“
Opět se zarazí a vrhne na mne skoro prosebný pohled. „Ani nevím, zda je to vůbec dovoleno –“ vymáčkne ze sebe konečně.
„Co? Postavit pomník? Copak to může někdo zakázat?“
„Hrob není na hřbitově –“
Překvapeně na ni hledím. „Farář nechce, aby byl můj muž pochován na hřbitově,“ říká rychle s odvrácenou tváří.
„Proč?“ ptám se udiveně.
„Vztáhl – vztáhl na sebe ruku,“ vylétne jí z úst. „Vzal si život. Už to nemohl vydržet.“
Stojí tu a nespouští ze mne oči. Ještě je polekaná z toho, co řekla. „A vy si myslíte, že proto nesmí být pochován na hřbitově?“ ptám se.
„Ano. Alespoň ne na katolickém. V posvěcené zemi.“
„Ale to je přece nesmysl,“ říkám rozzlobeně. „Měli by ho pochovat ve dvakrát posvěcené zemi. Nikdo si nevezme život jen tak pro legraci. Víte to jistě?“
„Ano. Řekl mi to farář.“
„Faráři toho namluví, je to jejich povolání. Kde ho tedy chtějí pochovat?“
„Za hřbitovem. Za zdí. V neposvěcené zemi. Nebo na městském hřbitově. Ale to přece nejde! Tam to všechno leží jako dříví v lese.“
„Městský hřbitov je mnohem krásnější než katolický,“ říkám. „A katolíci tam leží taky.“
Zavrtí hlavou. „To nejde. Byl zbožný. Musí –“ Oči se jí náhle koupají v slzách. „Jistě si neuvědomil, že mu nedovolí ležet v posvěcené zemi.“
„Asi na to vůbec nemyslel. Ale kvůli vašemu faráři se netrapte. Znám tisíce velmi zbožných katolíků, kteří neleží v posvěcené zemi.“
Rychle se ke mně obrátí. „Kde?“
„Na bojištích v Rusku a ve Francii. Leží tam všichni pohromadě ve společných hrobech, katolíci, židi a protestanti. Myslím, že na tom Bohu nezáleží.“
„To je něco jiného. To jsou padlí. Ale můj muž –“
Teď už pláč neskrývá. V našem obchodě se se slzami setkáváme denně, ale tyhle jsou jiné, než na jaké jsme zvyklí. A k tomu je ta žena jako věchýtek slámy, skoro se bojím, aby ji neodfoukl vítr. „Nejspíš toho v poslední chvíli ještě litoval,“ pravím, abych něco řekl. „Tak je mu všechno odpuštěno.“
Podívá se na mne. Jak lační po troše útěchy!
„Myslíte to doopravdy?“
„Ovšem. Farář to samozřejmě neví. Ví to pouze váš muž, a ten už to nemůže říct.“
„Farář tvrdí, že smrtelný hřích – –“
„Milá paní,“ přeruším ji. „Bůh je mnohem milosrdnější než knězi, to mi věřte.“
Teď vím, co ji mučí. Není to ani tak nevysvěcený hrob, ale myšlenka, že se její muž bude muset jako sebevrah na věčnosti škvařit v pekle a že by možná mohl být zachráněn nebo že by z toho vyvázl s několika tisíci lety očistce, kdyby byl pohřben na katolickém hřbitově.
„Udělal to kvůli penězům,“ říká. „Uložili jsme je ve spořitelně na pět let pod sirotčí jistotu, a nemohl je proto vyzvednout. Bylo to věno pro mou dceru z prvního manželství. Byl jejím poručníkem. Když před čtrnácti dny mohl peníze vybrat, neměly už žádnou cenu a ženich zrušil zasnoubení. Čekal, že máme peníze na dobrou výbavu. Před dvěma roky by to ještě stačilo, ale teď je to jen pár grošů. Dcera se div neuplakala k smrti a on to nevydržel. Myslil si, že je to jeho vina, že měl být opatrnější. Ale peníze přece byly uloženy pod sirotčí jistotu, nemohli jsme je vybrat. Tak jsme z nich měli větší úroky.“
„Jak by mohl být opatrnější? Takové věci se dneska stávají spoustě lidí. Nebyl přece žádným bankéřem.“
„Ne, byl účetní. Sousedi –“
„Nestarejte se, co říkají sousedi. To jsou vždycky samé zlomyslnosti. A všechno ostatní přenechte Bohu.“
Mám pocit, že nemluvím moc přesvědčivě. Ale co má člověk říct ženě za takových okolností? Určitě ne …
