Černý obelisk (Erich Maria Remarque)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

XXIV.

„Paroháč,“ přednáší Jiří, „se podobá užitkovému domácímu zvířeti, řekněme slepici nebo králíkovi. Pokud ho člověk nezná, pojídá ho s chutí. Ale když s ním vyrůstá, když si s ním hraje, opatruje ho a pěstuje, pak by si z něho udělal pečínku jen ten největší hrubec. Paroháče proto nikdy nemáme znát.“

Mlčky ukážu na stůl. Mezi vzorky kamenů leží tlustý čer vený salám. Je to Watzkův dárek, koňský salám, který mi tu ráno nechal. „Jíš to?“ ptá se Jiří.

„Jasně! Ve Francii jsem jedl horší koninu. Ale neuhýbej! Tady leží Watzkův dar. Je to pro mě strašné dilema.“

„Protože si libuješ v dramatických situacích.“

„Dobře,“ povídám. „Máš pravdu. Ale v každém případě jsem ti zachránil život. Stará Konersmannka bude slídit dál. Má to pro tebe takovou cenu?“

Jiří přinese ze skříně doutník. „Watzek tě teď považuje za svého bratra,“ povídá. „Z toho pramení tvůj konflikt svědomí?“

„Ne. Vždyť je kromě toho nacista. Tím se jednostranné bratrství ruší. Ale držme se věci.“

„Watzek je taky můj bratr,“ prohlašuje Jiří a vyfoukne bílý dým brazilu do obličeje svaté Kateřiny z malované sádry. „Líza nás totiž podvádí oba.“

„To sis teď vymyslel?“ ptám se udiveně.

„Kdepak. Co myslíš, odkud má všechny ty šaty? Watzek jako manžel si s tím hlavu neláme, ale já ano.“

„Ty?“

„Sama se mi přiznala, i když jsem se jí na to vůbec neptal. Prohlásila, že nechce, aby mezi námi byla nějaká faleš. Myslela to doopravdy, ne jako vtip.“

„A co ty? Ty ji podvádíš s pohádkovými postavami své fantazie a svých časopisů.“

„Samozřejmě. Co to vlastně znamená podvádět? Tohle slovo používají jen ti, jimž se právě hodí do krámu. Odkdy má cit něco společného s morálkou? Copak jsem ti nedal tady, mezi symboly pomíjivosti, kurs poválečné výchovy?

Podvádět – jaký je to vulgární výraz pro nejjemnější, poslední nespokojenost, pro hledání stále větších a větších –“

„Vše odpuštěno,“ skočím mu do řeči. „Ten vazoun s krátkýma nohama, kterého právě vidíš venku vcházet do dveří s boulí na hlavě, je řezník Watzek. Vrací se z lázní. Dal se ostříhat a vlasy má ještě mokré po bayrumu. Chce se líbit své ženě. Nedojímá tě to?“

„Ovšem. Ale své ženě se nikdy líbit nebude.“

„Tak proč si ho brala?“

„Mezitím zestárla o šest let. Vzala si ho za války, když byl hlad a on mohl obstarat spoustu masa.“

„A proč od něho neodejde?“

„Protože Watzek hrozí, že povraždí celou rodinu.“

„Tohle ti všechno vyprávěla?“

„Ano.“

„Můj bože,“ povídám. „A ty tomu věříš!“

Jiří vyfoukne dokonalý kroužek. „Až budeš, ty pyšný cyniku, tak starý jako já, snad taky přijdeš na to, že víra je nejen pohodlná, ale často i pravdivá.“

„Dobře,“ povídám. „Ale jak je to s řezníkem Watzkem? A s očima vdovy Konersmannové?“

„Je to smutné,“ prohlašuje. „A Watzek je idiot. Právě teď má lepší život než kdykoliv předtím. Líza je na něj hodná, protože ho podvádí. Počkej, jak bude řvát, až mu bude zase věrná a bude si na něm vylévat vztek. A teď pojď jíst! V každém případě o tom můžeme ještě uvažovat.“

*.*.*

Jakmile nás Eduard spatří, div ho neraní mrtvice. Dolar se vyšplhal k biliónu, a my zřejmě máme nevyčerpatelnou zásobu známek. „Vy si je tisknete!“ tvrdí. „Jste padělatelé! Tajně si je tisknete!“

„Chtěli bychom po jídle láhev Forster Jesuitengartenu,“ objednává Jiří důstojně.

„Jak to, po jídle?“ vyzvídá Eduard nedůvěřivě. „Co to má zase znamenat?“

„K tomu, co v posledních týdnech servíruješ jako jídlo, je vína škoda,“ vysvětluju.

Eduard zrudne. „Jíst na známky z minulé zimy, oběd za šest set mrzáckých marek, a ještě jídlo kritizovat – to už je trochu moc! Měl bych zavolat policii!“

„Zavolej! Ještě slovo a budeme sem chodit jen na jídlo, a na víno si vždycky zajdeme do hotelu Hohenzollern!“

Eduard chce vybuchnout, ale kvůli vínu se ovládne. „Žaludeční vředy,“ zabručí a rychle odchází. „Kvůli vám jsem dostal žaludeční vředy! Můžu pít jen mlíko!“

Usedneme a rozhlížíme se kradmo a s výčitkami svědomí pátrám po Gerdě, ale nikde ji nevidím. Zato spatřím důvěrně známou postavu, která si to k nám hasí s veselým úšklebkem středem jídelny. „Jestlipak víš, koho vidím?“ ptám se Jiřího. „Riesenfeld! Už je tady zas! Jen kdo pozná touhu –“

Riesenfeld nás pozdraví. „Přicházíte právě včas, abyste poděkoval,“ povídá mu Jiří. „Náš mladý idealista se za vás včera bil. Americký souboj, nůž proti mramorovému úlomku.“

„Cože?“ Riesenfeld si sedne a volá po sklenici piva. „Jak to?“

„Pan Watzek, manžel paní Lízy, kterou pronásledujete květinami a pralinkami, se domníval, že to všechno pochází od mého kamaráda, a počíhal si na něj s nožem.“

„Jste raněn?“ ptá se Riesenfeld věcně a prohlíží si mě.

„Jen do podrážky,“ říká Jiří. „Watzek utrpěl lehké zranění.“

„Není to zase lež?“

„Tentokrát ne.“

Hledím na Jiřího s obdivem. Jeho drzost nezná mezí. Ale Riesenfeld se tak snadno nedá. „Musí pryč!“ rozhoduje jako římský císař.

„Kdo?“ ptám se. „Watzek?“

„Vy!“

„Já? A proč ne vy? Nebo vy oba?“

„Watzek bude bojovat znovu. Vy jste přirozená oběť. Po nás ani nevzdechne. My jsme plešatí. Takže musíte pryč vy. Chápete?“

„Ne.“

„Copak jste nechtěl tak jako tak pryč?“

„Ale ne kvůli Líze.“

„Řekl jsem tak jako tak,“ vysvětluje Riesenfeid. „Netoužil jste po divokém životě velkoměsta?“

„Co bych tam dělal? Ve velkoměstě mana nepadá.“

„Dostal byste místo v berlínských novinách. Zpočátku tam moc nevyděláte, ale na živobytí to postačí. Pak se uvidí.“

„Cože?“ říkám bez dechu.

„Několikrát jste se mě přece ptal, jestli bych pro vás o něčem nevěděl! No, a Riesenfeld má styky. Něco pro vás mám. Proto jsem tady. Můžete nastoupit prvního ledna 1924. Skromné místo, ale v Berlíně. Platí?“

„Počkat!“ ozve se Jiří. „Má pětiletou výpovědní lhůtu.“

„Tak vám uteče bez výpovědi. A hotovo.“

„A co plat?“ vyptává se Jiří.

„Dvě stě marek,“ odpovídá klidně Riesenfeld.

„Hned jsem si mohl myslet, že je to nějaká bouda,“ říkám vztekle. „Vy si z lidí rád utahujete, že? Dvě stě marek! Existuje vůbec ještě tak směšná částka?“

„Zas bude existovat,“ tvrdí Riesenfeid.

„Ano? A kde? Na Novém Zélandě?“ ptám se.

„V Německu! Žitná marka, ještě jste o tom neslyšeli?“ Vyměním si s Jiřím pohled. Kolovaly pověsti, že bude zavedena nová měna. Marka prý bude mít hodnotu určitého množství žita. Ale v těchto letech kolovalo už tolik pověstí, že je nikdo nebral vážně.

„Tentokrát je to pravda,“ prohlašuje Riesenfeld. „Mám to z nejlepších pramenů. A z žitné marky se pak přejde na zlatou. Rozhodla to vláda.“

„Vláda! Ta přece tuhle inflaci spískala!“

„Možná. Ale teď je jiná situace. Vláda se už zbavila dluhů. Zlatá marka bude mít hodnotu bilionu inflačních marek.“

„A nová marka bude zase klesat, že? Pak začne celý tanec znova.“

Riesenfeid vypije pivo. „Tak chcete, nebo nechcete?“ ptá se.

Zdá se mi, že se v jídelně rozhostilo hluboké ticho. „Ano,“ říkám. Jako bych to neříkal já, ale někdo vedle mne. Neodvažuji se pohlédnout na Jiřího.

„To je rozumné,“ prohlašuje Riesenfeld.

Dívám se na ubrus. Zdá se mi, že plave. Pak slyším Jiřího: „Číšníku, přineste láhev Forster Jesuitengartenu. Ale ihned!“

Zvednu oči. „Zachránila nám přece život,“ říká Jiří. „Proto ta láhev!“

„Nám? Jak to nám?“ ptá se Riesenfeld.

„Nikdy se nezachraňuje pouze jeden život,“ odpovídá Jiří duchapřítomně. „Vždycky jsou s ním spojeny další životy.“

Trapná chvíle je za námi. Pohlédnu vděčně na Jiřího. Zradil jsem ho, protože jsem musel, a on to pochopil. Zůstane tady.

„Přijedeš mě navštívit,“ utěšuju ho. „Seznámím tě v Berlíně s nóbl dámami a herečkami.“

„Děti, vy máte ale plány,“ obrací se ke mně Riesenfeld. „Co je s vínem? Přece jsem vám zachránil život?“

„Kdo tady vlastně koho zachraňuje?“ ptám se.

„Každý někdy někoho,“ praví Jiří. „Právě tak, jako každý někdy někoho zabije. I když o tom neví.“

*.*.*

Jakmile je víno na stole, objeví se bledý a rozrušený Eduard. „Dejte mi taky skleničku.“

„Zmiz!“ povídám. „Příživníku! Se svým vínem si umíme poradit sami.“

„O to nejde. Napíšu láhev na sebe. Zaplatím ji. Ale dejte mi skleničku. Musím se něčeho napít.“

„Chceš nám darovat láhev? Rozmysli si, co říkáš!“

„Nemám si co rozmýšlet.“ Eduard si sedne. „Valentin je mrtev,“ vysvětluje.

„Valentin? Co se mu stalo?“

„Srdeční mrtvice. Právě mi to telefonovali.“

Sáhne po skleničce. „A na to chceš pít, ty lumpe?“ říkám rozhořčeně. „Protože ses ho zbavil?“

„Přísahám, že ne! Proto ne! Zachránil mi přece život.“

„Cože?“ vybafne Riesenfeld. „Vám taky?“

„Ovšemže mně, komu jinému?“

„Co se to tu děje?“ ptá se Riesenfeld. „Je tady snad klub zachránců života?“

„To dělá ta doba,“ odpovídá Jiří. „V těchto letech se zachránila spousta životů. A spousta se jich nezachránila.“

Upřeně hledím na Eduarda. Opravdu má v očích slzy, ale což se v něm člověk vyzná? „Nevěřím ti,“ povídám. „Přáls mu to nejhorší! Až moc často jsem to od tebe slýchal. Chtěls ušetřit to svoje zatracené víno.“

„Přísahám, že ne! Někdy jsem to říkal, ale to jsem’jen tak plácal. Nikdy jsem to přece nemyslel vážně!“ Oči se mu topí v slzách. „Vždyť mi přece doopravdy zachránil život.“

Riesenfeld vstává. „Už mám dost těch keců o zachráncích života! Budete odpoledne v kanceláři? Tak dobře!“

„Ale žádné květiny, Riesenfelde!“ varuje ho Jiří.

Riesenfeid mávne rukou a zmizí s nevyzpytatelným výrazem.

„Pojďte, vypijeme skleničku na Valentina,“ prosí Eduard. Rty se mu chvějí. „Kdo by si to byl pomyslel! Celou válku se protloukl a teď je s ním ve vteřině konec.“

„Když už chceš být sentimentální, tak pořádně,“ dráždím ho. „Přines láhev vína, které jsi mu nikdy nedopřál.“

„Ovšem, johannisberské,“ Eduard vstane a rychle se odbatolí.

„Myslím, že ho to skutečně vzalo,“ říká Jiří.

„Vzalo ho to, a přitom se mu ulevilo.“

„Máš pravdu. Obvykle se nemůže víc chtít.“

Chvíli sedíme mlčky. „Za tu chvíli se toho hodně semlelo, že?“ přeruším konečně ticho.

Jiří na mne pohlédne. „Na zdraví! Jednou bys odtud stejně zmizel. A Valentin? Žil o několik let déle, než se dalo v roce 1917 předpokládat.“

„To jsme žili všichni.“

„Ano, a proto bychom měli ze svého života něco udělat.“

„Což se o to nesnažíme?“

Jiří se usměje. „Ano, ale jen tehdy, když děláme to, co chceme.“

Zasalutuji. „Pak jsem ze svého života nic neudělal. A ty?“

Jiří na mne zamžourá. „Pojď, vypadneme, než se vrátí Eduard. Ať jde k čertu se svým vínem!“

*.*.*

„Ty tichá,“ říkám ve tmě do zdi. „Ty tichá a divoká, mimózo a biči, jak jsem byl pošetilý, když jsem tě chtěl mít! Což se dá zavřít vítr? Co by z něho bylo? Zatuchlý vzduch. Jdi, jdi svol cestou, choď do divadel a na koncerty, vdej se za nějakého záložního důstojníka nebo bankovního ředitele, za nějakého vítěze inflace, jdi, mládí, jež opouštíš jen toho, kdo chce opustit tebe, vlající vlajko, již nelze zachytit, plachto na modrém pozadí, fato morgáno, hro pestrých slov, jdi, Isabelo, jdi, mé pozdní, poněkud zameškané, válkou stržené a trochu přemoudřelé mládí, jdi, jděte oba. Půjdu také, nemáme si co vyčítat, každý půjdeme jiným směrem, ale i to je pouhé zdání, neboť smrt nelze oklamat, smrt lze jen přestát. Sbohem! Každým dnem trochu umíráme, ale každým dnem žijeme také trochu déle, tomu jste mě naučily vy a já to chci v sobě schovat. Zkáza neexistuje a všechno získá ten, kdo o nic nestojí, žijte blaze, líbám vás prázdnými rty, objímám vás svými pažemi, které vás nemohou udržet, sbohem, žijte blaze, žijte ve mně, dokud na vás nezapomenu –“

V ruce držím láhev Rothovy žitné a sedím na poslední lavičce v aleji, odkud mám dobrý výhled na blázinec. V kapse mi šustí šek na tvrdé devizy, celých třicet švýcarských franků. Zázrakům nebyl konec. Švýcarské noviny, které jsem dva roky bombardoval básněmi, mi v záchvatu šílenství jednu přijaly a obratem mi poslaly šek. Byl jsem se informovat v bance a všechno je v pořádku. Vedoucí banky mi ihned nabídl, že mi smění franky načerno za marky. Mám šek v náprsní kapse, blízko srdce. Zpozdil se o několik dní. Byl bych si za něj koupil šaty a bílou košili, abych se reprezentoval před dámami Terhovenovými. Teď je po všem! Prosincový vítr fouká, šek šustí a já sedím tady dole v pomyslném smokinku. Na nohou mám pomyslné lakýrky, které mi ještě dluží Karel Brill, a chválím Boha a vzývám tebe, Isabelo! Vítr si pohrává v mé kapsičce s kapesníkem z nejjemnějšího batistu, jsem kapitalista na cestách, budu-li chtít, pokoří se přede mnou celý Červený mlýn, v mé ruce se leskne šampaňské pijáka bez bázně a hany, pijáka nedopitý, nápoj šikovatele Knopfa, který jím zahnal smrt. A piju proti šedé zdi, za níž jsi ty, Isabelo, za níž je mládí, tvá matka, boží účetní Bodendiek, major rozumu Wernicke, velký chaos a věčná válka. Piju a dívám se vlevo na krajskou školu pro porodní asistenky, kde ještě svítí několik oken a kde rodí matky, a teprve teď si všimnu, že je nedaleko blázince. Přitom tu školu znám a také ji musím znát, protože jsem se tam narodil, a až do dneška jsem po tom skoro ani nevzdechl! Buď pozdraven i ty, milý útulku, úle plodnosti! Přivedli sem moji matku, neboť jsme byli chudí a tady se za porody neplatilo, protože se na nich školily budoucí porodní asistentky. Sloužil jsem tedy vědě už při svém narození. Buď pozdraven neznámý stavitel, který tě postavil tak symbolicky nedaleko druhé budovy! V jeho činu nebyla zřejmě ani špetka ironie, nejlepší vtipy na světě se přece vždycky podaří vážným a váženým mužům. Ale nechme toho a oslavujme svůj rozum! Nebuďme však na něj moc pyšní, ani si jím nebuďme příliš jistí! Tobě, Isabelo, opět vrátili tento danajský dar, a nahoře sedí Wernicke a je bez sebe radostí. Má pravdu. Ale kdo má pravdu, ten je vždycky o krok blíž smrti. A kdo se nikdy nemýlí, ten se promění v černý obelisk! V pomník!

Láhev je prázdná. Odhodím ji co nejdál. Zaduní tlumeně v měkkém, zoraném poli. Vstávám. Vypil jsem toho dost a jsem zralý pro Červený mlýn. Dnes tam Riesenfeld pořádá čtyřnásobný večírek na rozloučenou a na počest zachránců života. Bude tam Jiří, Líza, a až si vyřídím několik soukromých rozloučení, přijdu tam i já. A pak ještě všichni společně uspořádáme mohutnou slavnost na rozloučenou – s inflací.

*.*.*

Pozdě v noci se vlečeme jako opilý smuteční průvod po Grosse Strasse. Tu a tam zasvitne lucerna. S pohřbením starého roku jsme si trochu pospíšili. Přidal se k nám ještě Willy s Renée de la Tour. Willy se s Riesenfeldem strašně pohádal. Riesenfeld přísahá na konec inflace a na žitnou marku, kdežto Willy prohlásil, že by ho to přivedlo na mizinu a že se to už proto nesmí stát. Sotva to dořekl, Renée de la Tour se hluboce zamyslela.

Po Grosse Strasse se k nám závojem noci přibližuje druhý hlouček. „Jiří,“ povídám. „Ať se dámy drží trochu zpátky! Tohle vypadá na nějaký malér.“

„To je hotovka.“

Jsme blízko Nového trhu. „Jakmile uvidíš, že dostáváme na frak, běž honem do kavárny Matz,“ vysvětluje Jiří Líze. „Ptej se na pěvecký sbor Bodá Ledderhosa a řekni mu, že ho potřebujeme.“ Obrátí se k Riesenfeldovi. „Radši dělejte, že k nám nepatříte.“

„Tady překážíš, Renée,“ vysvětluje Willy přítelkyni. „Drž se pěkně zpátky!“

Druhý hlouček se přiblížil. Všichni mají vysoké holínky, velkou touhu německých vlastenců, a až na dva jim není víc než osmnáct či dvacet let. Zato jich je dvakrát tolik co nás.

Míjíme se. „Toho zrzavýho sprosťáka přece známe!“ zařve náhle jeden z nich. Willyho hříva svítí i v noci. „A toho plešatýho taky!“ křikne někdo jiný a ukazuje na Jiřího. „Na ně!“

„Běž, Lízo!“ řekne Jiří.

Líziny podpatky zavíří na dlažbě. „Zbabělci, chtějí zavolat policii,“ zařve obrýlený blonďák a rozběhne se za Lízou. Willy mu nastaví nohu a blonďák se natáhne. A už se rveme.

Bez Riesenfelda je nás pět. Vlastně jen čtyři a půl. Tou půlkou je Hermann Lotz, kamarád z války, který má levou paži amputovanou až u ramene. On a malý Kohler, druhý kamarád z vojny, se k nám přidali v kavárně Centrál. „Dej bacha, Hermanne, aby tě neporazili!“ křičím. „Zůstaň uprostřed. A ty, Kohlere, kousej, když tě srazí k zemi!“

„Zabezpečit týl!“ rozkazuje Jiří.

Má pravdu. Ale právě teď nám kryje týl velká výloha módního domu Maxe Kleina. I když na nás útočí vlastenecké Německo, nikdo nestojí o to, aby s ním vyrazili výkladní skříň. Nejenže bychom si pořezali o střepy záda, ale jde tu taky o náhradu škody. Kdybychom seděli ve střepech, zůstala by nám na krku. Nemohli bychom vzít roha.

Dosud se držíme v sevřeném hloučku. Výloha je matně osvětlená, takže na své protivníky dobře vidíme. Jednoho z těch starších poznávám. Pamatuju si ho z kavárny Centrál, kde jsme se div neservali. Zařvu na něj: „Tak polez, ty zbabělej, ušatej prdelníku!“ Neboť první zásada je zneškodnit především vůdce.

Ale jeho to ani nenapadne. „Přitáhněte ho sem!“ rozkazuje své gardě.

Vyřítí se na mne tři chlapi. Jeden se skácí po Willyho ráně do hlavy. Druhý mě bije do paže gumovým obuškem. Nemůžu se mu dostat na kobylku, ale on mě klidně mydlí. Willy to vidí, přiskočí a zkroutí mu ruku. Obušek padne na zem. Když se pro něj Willy shýbá, někdo ho porazí. „Seber ten obušek, Kohlere!“ křičím. Kohler se vřítí do chumlu, kde na zemi bojuje Willy ve světle šedém obleku.

Naše bitevní linie je prolomena. Dostanu ránu a vletím do výkladu, až sklo zařinčí. Naštěstí se nerozbije. Nad námi se otvírají okna. Za námi, z hlubiny výlohy, na nás civí dvě elegantní figuríny Maxe Kleina. Stojí strnule, oblečené v nejnovější zimní módě jako zvláštní, němá obdoba starogermánských žen, které povzbuzovaly bojovníky z vozové hradby.

Jakýsi obr s obličejem osypaným uhry mě popadne za krk. Je cítit slanečky a pivem a hlavu má tak blízko, jako by mě chtěl políbit. Po ráně obuškem mám levou paži ochromenou. Snažím se mu vrazit palec pravé ruky do oka, ale nedaří se mi to, protože se mi tiskne hlavou k tváři jako zamilovaný teplouš. Nemůžu se skoro ani hnout, svírá mě tak, že ho nemohu ani nakopnout. Nestačím popadnout dech, a chci ho proto posledními silami povalit. Vtom spatřím jakýsi přelud, který považuji za výplod svých ochabujících smyslů. Z uhrovité lebky zničehonic rozkvete geránie jako ze speciálně připravené a výživné hromady hnoje. V očích mého protivníka se současně objeví mírné překvapení, stisk na mém hrdle povolí, kolem nás padají střepy květináče. Klesnu do dřepu, vyprostím se, a když se napřimuji, něco ostře chřupne. Dal jsem mu lebkou hák do brady a on pomalu klesá na kolena. Kořeny geránie, kterou na nás někdo shodil z okna, mu pevně svírají hlavu a uhrovitý Germán klesá na kolena s kytkou na hlavě. Vypadá jako půvabný potomek svých předků, kteří nosili na hlavách pro okrasu volské rohy. Na ramenou mu leží dva zelené majolikové střepy jako zbytky rozbité přílby.

Byl to velký květináč, ale jeho vlastenecká lebka je zřejmě ze železa. Cítím, jak se mě ještě vkleče snaží udeřit do přirození. Uchopím geránii a šlehám ho do očí kořeny s přilepenou hlínou. Pustí mě, protírá si oči, a protože na něj rány pěstí neplatí, vrátím mu ránu do přirození. Zhroutí se a prackami si chrání rozkrok. Znovu ho šlehnu do očí kořeny spletenými v hlíně a čekám, až zvedne ruce, abych celý postup opakoval. Ale on skloní hlavu, jako by mi chtěl složit orientální poklonu. Vtom se se mnou zatočí celý svět. Nedával jsem pozor a dostal jsem ze strany pořádnou šupu. Pomalu klesám vedle výlohy, odkud na mne lhostejně hledí obrovská panna v bobřím kožichu a s namalovanýma očima.

„Probít se k záchodu!“ zaslechnu Jiřího. Má pravdu. Musíme si lépe krýt týl. Ale jemu se to mluví, když jsme obklíčeni. Protivník dostal odněkud posilu, takže asi nakonec skončíme s pořezanými hlavami mezi figurínami Maxe Kleina. Vtom si všimnu, že před výlohou klečí Hermann Lotz. „Pomoz mi stáhnout rukáv!“ zasupí.

Přiskočím a stahuji mu levý rukáv saka. Objeví se lesklá umělá paže. Je to poniklovaná konstrukce, na jejím konci je upevněna ocelová ruka v černé rukavici. Hermannovi se proto říká „Gótz voň Berlichingen s železnou pěstí“. Rychle si odepne paži od ramene, uchopí ji zdravou rukou a napřímí se. „Z cesty! Jde do toho Gótz!“ křičím se země. Jiří a Willy rychle uskočí, aby Hermann mohl projít. Mává kolem sebe umělou paží jako cepem a hned napoprvé zasáhne jednoho z vůdců. Útočníci chvilku ustupují. Hermann mezi ně skočí a roztočí se s napřaženou paží jako káča. Potom si paži přehodí, chytne ji za vázání a bije kolem sebe ocelovou rukou.

„Běžte! K záchodu!“ křičí. „Já vás kryju!“

Na Hermannův boj umělou rukou je krásná podívaná. Už několikrát jsem ho viděl takhle bojovat, ale ještě nikdy jsem neviděl v takové situaci naše protivníky. Chvilku stojí, jako by mezi ně vjel ďábel. Chápeme se příležitosti. Prorazíme jejich řadou a řítíme se k pisoáru na Novém trhu. V běhu zahlédnu, jak Hermann pěkně napálil druhého vůdce do otevřené huby. „Poběž, Gótzi,“ volám. „Poběž s námi! Už jsme venku!“

Hermann se naposledy zatočí. Kolem něho vlaje prázdný rukáv a on divoce mává pahýlem paže, aby udržel rovnováhu. Dva mládenci v holínkách, kteří mu stojí v cestě, na něj s úžasem a hrůzou vyvalují oči. Jeden dostane ránu do brady a druhý při pohledu na svištící černou ruku zavřeští hrůzou, zakryje si oči a dá se na útěk.

Doběhneme k hezkému krychlovému domečku z pískov cových kvádrů a opevníme se na dámských toaletách. Tady se můžeme lépe bránit. Na pánských toaletách by nám protivník snadno vpadl do zad pisoárem. Tady jsou okýnka malá a vysoko.

Protivníci nás pronásledovali. Je jich teď nejméně dvacet, protože se k nim přidali další nacisté. Zahlédnu několik sračkovitě hnědých uniforem. Pokoušejí se prolomit obranu na mé a Kohlerově straně. Ale v tlačenici si všimnu, že nám přichází pomoc. Pak spatřím Riesenfelda, který do někoho buší složenou aktovkou, v níž, jak doufám, jsou vzorky žuly, a Renée de la Tour, která si zula střevíček, uchopila jej za špičku a mlátí nacisty podpatkem.

Vtom mi někdo prudce vrazí hlavou do žaludku. Vzduch ze mne vyrazí s ohlušujícím říhnutím. Biju kolem sebe divokými, ale slabými údery a mám zvláštní pocit, že jsem podobnou situaci už kdysi zažil. Očekávám další beranův útok a automaticky zvednu koleno. Přitom spatřím nejkrásnější obraz, jaký si mohu v této situaci představit. Přes Nový trh se řítí Líza jako samothrácká Niké a vedle ní Bodo Ledderhose, následován pěveckým spolkem. Vtom mi beran znovu vrazí do žaludku a já vidím klesat Riesenfeldovu aktovku jako žlutou vlajku. Současně se Renée bleskově shýbne a vzápětí beran děsně zavyje. „Pozor, prasata!“ křikne Renée jadrným generálským hlasem. Část útočníků sebou bezděčně a polekaně trhne. Pak zaútočí pěvecký spolek a my jsme konečně na svobodě.

*.*.*

Narovnám se. Pojednou je ticho. Útočníci vzali nohy na ramena a odvlekli s sebou své raněné. Hermann Lotz se vrací. Hnal se za prchajícími protivníky jako kentaur a jednomu z nich ještě uštědřil železný pohlavek. Vyvázli jsme z toho celkem slušně. Na hlavě mám bouli jako hrušku a nemohu se zbavit pocitu, že mám zlomenou ruku. Ale zlomenina to není. Kromě toho mi je nanic. Vypil jsem spoustu alkoholu a rány do žaludku mi neprospěly. Znovu mě trápí vzpomínka, kterou si nemohu vybavit. Co to jen bylo? „Chtěl bych si loknout kořalky,“ povídám.

„Však si lokneš,“ utěšuje mě Bodo Ledderhose. „A teď pojďte, než se objeví policajti.“

Náhle zaslechnu ostré plesknutí. Překvapeně se otočíme. Líza někomu vrazila facku. „Ty zatracenej ochlasto,“ říká klidně. „Takhle se staráš o domov a o ženu –“

„Ty –“ zachroptí postava.

Lízina ruka pleskne podruhé. A vtom se mi rázem rozplete uzel vzpomínek. Watzek! Stojí tu a drží se kupodivu za zadnici.

„Můj muž!“ rozhlašuje Líza po celém Novém trhu. „A něco takového jsem si vzala.“

Watzek mlčí. Je samá krev. Na čele se mu otevřelo staré zranění z naší nedávné potyčky. Navíc mu teče krev z vlasů. „To jste mu udělal vy?“ ptám se tiše Riesenfelda. „Aktovkou?“

Přikývne a bedlivě pozoruje Watzka. „Jak se tak lidi někdy sejdou,“ povídá.

„A co to má na zadku?“ ptám se. „Proč si ho drží?“

„Žihadlo,“ odpovídá Renée de la Tour a připevňuje si na účes dlouhou jehlicí čapku z ledově modrého sametu.

„Má úcta!“ Ukloním se jí a pak přistoupím k Watzkovi. „Tak,“ říkám, „teď vím, kdo mi lebkou div nezmrzačil žaludek! To je vděk za to, že jsem vás chtěl naučit lepším mravům?“

Watzek na mne civí. „To jste vy? Vůbec jsem vás nepoznal! Můj bože!“

„Nikdy nikoho nepozná,“ prohlašuje Líza sarkasticky. Na Watzka je smutný pohled. Ale je vidět, že mých rad skutečně dbal. Hřívu si dal ostříhat nakrátko, takže mu mohl Riesenfeld zasadit tvrdší ránu, má dokonce novou bílou košili. Ale dosáhl jen toho, že se na ní krev odráží mnohem zřetelněji než na barevné. Je to smolař!

„A teď domů! Ty ochlasto a rváči!“ říká Líza a odchází.Watzek ji poslušně následuje. Jdou sami přes Nový trh. Nikdo se k nim nepřipojí. Jiří pomáhá Lotzovi ohnout umělou paži do původní polohy.

„Pojďte,“ říká Ledderhose. „V našem lokále si ještě dáme pár skleniček. V uzavřené společnosti!“

Posedíme ještě chvíli s Bodem a jeho spolkem. Pak jdeme domů. Nad obzor se plazí šedé jitro. Kolem nás jde kamelot.

Riesenfeid na něj zamává a koupí noviny. Na přední straně stojí obrovský nadpis:

Konec inflace! Jedna nová marka za bilion starých!

„Tak co?“ obrací se ke mně Riesenfeld. Přikývnu.

„Děti, možná že jsem skutečně na mizině,“ prohlašuje Willy. „Ještě jsem pořád spekuloval na baissu.“ Podívá se zarmouceně na svůj šedý oblek a pak na Renée. „No, jak nabyl, tak pozbyl – co vlastně s penězi, viďte?“

„Peníze jsou velmi důležité,“ odpovídá chladně Renée. „Zvlášť když je nemáme.“

Jiří a já jdeme po Marienstrasse. „To je zvláštní, že Watzek dostal nakládačku ode mě a od Riesenfelda,“ povídám. „Od tebe ne. Bylo by přece přirozenější, kdybyste se porvali spolu.“

„Přirozenější snad. Ale ne spravedlivější.“

„Spravedlivější?“

„V jistém spletitém smyslu. Teď se v tom sám nevyznám, jsem moc unavený. Plešatí chlapci se už nemají prát. Měli by filozofovat.“

„To teda budeš mít poustevnický život. Doba vypadá spíš na pranici.“

„Tomu nevěřím. Jeden hanebný karneval skončil. Což to dneska nevypadá spíš na kosmickou Popeleční středu? Obrovská mýdlová bublina praskla.“

„No a?“ povídám.

„No a?“ odpovídá Jiří.

„Někdo nafoukne novou, mnohem větší.“

„Možná.“

Stojíme na zahradě. Kolem křížů pádí šedavě mléčné jitro. Objeví se nejmladší Knopfova dcera. Čeká na nás ještě rozespalá.

„Otec říká, že si ten náhrobek můžete vzít zpátky za dvanáct bilionů.“

„Řekněte mu, že nabízíme osm marek. A to jen do dnešního poledne. Peněz bude čím dál míň.“

„Cože?“ ptá se Knopf, který naslouchal ve své ložnici.

„Osm marek, pane Knopf. A dnes odpoledne už jen šest.

Peníze klesají. Kdo by si to byl pomyslel, že? Místo aby stoupaly.“

„To si radši ten pomník nechám na věčnost, vy zatracení olupovači mrtvol!“ zaskuhrá Knopf a zabouchne okno.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024