Černý obelisk

XVIII.

Rakvář Wilke hledí udiveně na ženu. „Proč si nevezmete dvě malé?“ ptá se.

„Nebude to o moc dražší.“

Žena zavrtí hlavou. „Ať leží spolu.“

„Ale vždyť je můžete pohřbít do jednoho hrobu,“ povídám. „Pak budou spolu.“

„Ne, to nejde.“

Wilke se škrábe na hlavě. „Co tomu říkáte?“ obrací se ke mně.

Žena ztratila dvě děti. Obě zemřely týž den. Chce pro ně nejen společný náhrobek, ale také pouze jednu, jakousi dvojitou rakev. Proto jsem zavolal Wilka do kanceláře.

„Pro nás je to prosté,“ povídám. „Skoro každý den se stává, že chce někdo náhrobek se dvěma nápisy. Jsou dokonce rodinné náhrobky se šesti osmi nápisy.“

Žena přikývne. „Tak to má být! Ať leží spolu! Vždycky byly spolu.“

Wilke vytáhne z vesty tesařskou tužku. „Vypadalo by to podivně. Rakev by byla moc široká. Skoro čtvercová. Děti jsou asi ještě velmi malé. Kolik jim bylo?“

„Čtyři a půl.“

Wilke si to načrtne. „Jako krychlová bedna,“ prohlašuje. „Nechcete přece jen –“

„Ne,“ přeruší ho žena. „Ať leží spolu. Jsou to dvojčata.“

„I pro dvojčata můžu udělat velmi pěkné, bíle lakované rakvičky. Mají hezčí tvar. Taková krátká dvojitá rakev vypadá nemotorně –“

„To je mi jedno,“ říká žena neoblomně. „Měly společnou kolébku, společný kočárek a teď budou mít i společnou rakev. Ať zůstanou spolu.“

Wiike opět kreslí. Je z toho zase jen krychlová bedna, jejíž víko dokonce zdobí úponky břečťanu. Kdyby šlo o dospělé, měl by pro svou tvořivost více místa, ale děti jsou moc krátké. „Ani nevím, jestli se to smí,“ vyhazuje poslední kartu.

„Proč by se to nesmělo?“

„Je to neobvyklé.“

„Umřou-li týž den dvě děti, je to taky neobvyklé,“ říká žena.

„Máte pravdu, zvlášť když jsou to dvojčata.“ Wiike náhle projevuje zájem. „Měly taky stejnou nemoc?“

„Ano,“ odpovídá žena tvrdě. „Stejnou nemoc. Narodily se po válce, když nebylo co jíst. Dvojčata – a já neměla mléko ani pro jedno –“

Wilke se k ní nakloní. „Stejnou nemoc.“ V očích mu plápolá zvědavost vědce. „Říká se, že se to u dvojčat stává dost často. Astrologicky –“

„Tak jak je to s tou rakví?“ ptám se. Nezdá se mi, že by tato žena měla chuť vybavovat se o tématu, které Wilka fascinuje.

„Můžu to zkusit,“ říká Wilke. „Ale nevím, jestli se to smí. Nevíte to vy?“ ptá se mě.

„Můžeme se zeptat u správy hřbitova.“

„A co knězi? Jak byly děti pokřtěny?“

Žena zaváhá. „Jedno katolicky, druhé evangelicky,“ říká po chvíli. „Tak jsme se dohodli. Můj muž je katolík, já jsem evangelička. Proto jsme se dohodli, že si dvojčata rozdělíme.“

„Tak vy jste dali pokřtít jedno katolicky a druhé evangelicky?“ vyptává se Wilke.

„Ano.“

„Týž den?“

„Týž den.“

Wilkův zájem o zvláštnosti života opět vzplane. „A samozřejmě ve dvou různých kostelích?“

„Ovšem,“ říkám netrpělivě. „Kde jinde? A teď –“

„Ale jak jste je mohla rozeznat?“ přeruší mě Wilke. „Myslím celou tu dobu? Byly si podobné?“

„Ano,“ říká žena. „Jako vejce vejci.“

„Právě o to mi jde! Jak je můžete rozeznat, zvláště když jsou tak malé? Dokázala jste to? Právě ty první dny, kdy je ve všem zmatek?“

Žena mlčí.

„Teď už je to přece jedno,“ prohlašuji a dávám Wilkovi znamení, aby přestal.

Ale Wilke je posedlý nesentimentální zvědavostí vědce. „To vůbec není jedno,“ odpovídá. „Teď se musí pohřbít! Jedno katolicky, druhé evangelicky. Víte aspoň, které z nich je katolík?“

Žena mlčí. Wilke je z toho námětu celý pryč. „A to si myslíte, že je můžete pohřbít ve stejnou dobu? Bude to nutné, když budete mít dvojitou rakev. Ale pak by museli být u hrobu taky dva faráři, katolický a evangelický! A ti vám to určitě neudělají! Jsou na milého Pánaboha žárlivější než my na svoje ženské.“

„Do toho vám přece nic není, Wilke,“ říkám a dám mu pod stolem kopanec.

„A co dvojčata,“ zvolá Wilke a vůbec si mě nevšímá. „Katolické by bylo pohřbeno zároveň evangelicky a evangelické katolicky! Představte si ten zmatek! Kdepak, tu dvojitou rakev neprosadíte! Musí to být dvě rakvičky! Pak bude mít každé náboženství tu svou. Faráři se k sobě můžou obrátit zády a tak jim požehnat.“

Wilke si zřejmě představuje, že se různá náboženství nenávidí jako pes a kočka. „Už jste mluvila s faráři?“ ptá se.

„To zařídí můj muž,“ praví žena

„To jsem tedy skutečně zvědavý –“

„Uděláte tu dvojitou rakev?“ ptá se žena.

„Udělám, ale jak vám říkám –“

„Co to bude stát?“ ptá se žena.

Wilke se škrábe na hlavě. „Kdy ji chcete?“

„Co nejdřív.“

„Budu muset pracovat v noci. Přes čas. Je to mimořádná práce.“

„Co to bude stát?“ ptá se žena.

„To vám řeknu, až bude hotová. Pro vědu to udělám lacino. Ale když vám to zakážou, nemůžu ji vzít zpátky.“

„Nezakážou.“

Wilke na ni udiveně pohlédne. „Jak to víte?“

„Když jim nebudou chtít knězi požehnat, pohřbíme je bez nich,“ říká žena tvrdě. „Byly pořád spolu a spolu zůstanou.“

Wilke přikývne. „Tak dobře. Rakev vám určitě dodám, ale zpátky ji vzít nemůžu.“

Žena vytáhne z kabelky peněženku z černé kůže a s niklovou západkou. „Chcete zálohu?“

„Obvykle se to dělá. Na dřevo.“

Žena se na něj podívá. „Milión,“ řekne Wilke trochu rozpačitě.

Podává mu bankovky. Jsou mnohokrát přeložené. „Ještě adresu,“ říká.

„Půjdu s vámi,“ prohlašuje Wilke. „Vezmu si míru. Musíte dostat dobrou rakev.“

Žena přikývne a pohlédne na mne. „A náhrobek? Kdy ho dodáte?“

„Kdy ho budete chtít. Obvykle se několik měsíců čeká.“

„Nemůžeme ho dostat hned?“

„Ovšem. Ale je lepší počkat. Hrob se určitou dobu propadá. Proto je výhodnější postavit náhrobek později, jinak se musí usazovat znova.“

„Ach tak,“ říká žena. Chvíli mám dojem, že se rozpláče. „Přesto bychom chtěli náhrobek ihned. Nedá se – nedá se usadit tak, aby se nepropadal?“

„To bychom museli postavit zvláštní základ. Ještě před pohřbem. Přejete si to?“

Žena přikývne. „Musí na něm mít svá jména,“ říká. „Nesmí tam ležet jen tak. Je lepší, když na něm budou mít jména ihned.“

Dá mi číslo hrobu. „Chtěla bych to hned zaplatit,“ říká. „Kolik to dělá?“

Znovu otvírá černou peněženku. Říkám jí cenu se stejnými rozpaky jako Wilke. „Dneska jde všecko hned do miliónů a miliard,“ dodávám.

Je to zvláštní, ale pořádní a čestn…