Černý obelisk

VIII.

Vesnice Wüstringen se skvěje vlajkoslávou. Shromáždili jsme se tu všichni – Jiří a Jindřich Kroll, Kurt Bach a já. Vysvěcuje se válečný pomník, který jsme dodali.

Duchovní obou církví sloužili ráno v kostele mši, každý za své mrtvé. Katolický farář byl ve výhodě. Má větší kostel a v něm pestré malby a barevná okna, vůni kadidla, brokátová mešní roucha a červenobílé ministranty. Protestant má jen kapli, holé zdi, prostá okna a teď stojí vedle katolického služebníka božího jako chudý příbuzný. Katolík je ozdoben krajkami a obklopují ho choralisti. Protestant má na sobě černý kabát a to je celá jeho nádhera. Jako reklamní odborník musím přiznat, že v těchto věcech katolicismus Luthera daleko předčil. Obrací se k fantazii a nikoliv k intelektu. Jeho knězi jsou oblečeni jako kouzelníci domorodých kmenů. A okázalostí, barvami, svou náladou, kadidlem a malebnými obyčeji je katolická bohoslužba nepřekonatelná. Protestant to cítí, je hubený a má brýle. Katolík je růžolící, obtloustlý a má krásné bílé vlasy.

Každý z nich udělal pro své mrtvé, co mohl. Bohužel jsou mezi padlými také dva židi, synové obchodníka s dobytkem Leviho. Pro ně tu duchovní útěcha není. Oba soupeřící služebníci boží spojili své hlasy proti tomu, aby se přibral také rabín. Přidal se k nim i předseda spolku válečníků, major mimo službu Wolkenstein, který je jako antisemita pevně přesvědčen o tom, že se válka prohrála jen vinou židů. Zeptá-li se ho někdo na vysvětlení, označí ho ihned za zrádce národa. Postavil se dokonce i proti tomu, aby se jména obou Leviů vyryla do pamětní desky. Tvrdí, že padli jistě daleko za frontou. Ale nakonec ho přece jen přehlasovali, protože se proti němu postavil i starosta obce. Jeho syn zemřel v roce 1918 ve werdenbruckém lazaretu na chřipku a na frontě nikdy nebyl. Starosta ho chtěl mít také jako hrdinu na pamětní desce, a proto tvrdil, že je smrt jako smrt a voják jako voják. Díky tomu se oba Leviho synové na desku dostali, ale až dolů k zemi, na dvě nejspodnější místa zadní strany pomníku, tam, kde ho nejspíš budou očurávat psi.

Wolkenstein je navlečený do úplné císařské uniformy. Je to sice zakázané, ale kdo si proti němu troufne něco podniknout? Zvláštní proměna, jež začala hned po příměří, neustále pokračovala. Válka, kterou v roce 1918 skoro všichni vojáci nenáviděli, měnila se pomalu v představách těch, kdož ji ve zdraví přežili, v největší dobrodružství jejich života. Vrátili se do všedních dnů, které jim, když v zákopech nadávali na válku, připadaly jako ráj. Teď, uprostřed každodenních starostí a mrzutostí, vyhoupla se šťastně přežitá válka nad obzor a proměnila se, samovolně a takřka bez jejich přičinění, v krásný a zfalšovaný zážitek. Z hromadného vraždění se stalo dobrodružství, z něhož člověk vyvázl. Zapomnělo se na zoufalství, bída už tak nedoléhá, a smrt, které člověk unikl, se stala tím, čím je v životě skoro vždycky: něčím abstraktním, na hony vzdáleným od skutečnosti. Smrt je skutečná jen tehdy, udeří-li nedaleko, nebo sáhne-li na člověka přímo. Spolek veteránů, který napochodoval pod Wolkensteinovým velením před pomník, byl v roce 1918 pacifistický. Teď už je ostře nacionální. Wolkenstein obratně přeměnil vzpomínky na válku a kamarádský cit, který zasáhl skoro každého, ve válečnickou pýchu. Kdo není nacionalista, špiní památku padlých hrdinů, těch ubohých, zneužitých padlých hrdinů, kteří by všichni ještě rádi žili. S jakou chutí by smetli Wolkensteina z pódia, na němž právě řeční! Jen kdyby mohli! Ale jsou bezbranní, a proto si je přivlastnily tisíce Wolkensteinů, kteří je pod rouškou lásky k vlasti a národního cítění zneužívají k egoistickým cílům. Láska k vlasti! Wolkenstein ji chápe tak, že bude zase nosit uniformu, že se stane plukovníkem a bude znovu posílat lidi na smrt.

Burácí mocným hlasem z tribuny, už došlo na domácí lumpy, na zákeřnou ránu dýkou, na neporazenou německou armádu a na slib našim mrtvým hrdinům, že je budeme ctít, že je pomstíme a že vybudujeme novou armádu.

Jindřich Kroll nábožně poslouchá. Každé slovo je mu svaté. Kurt Bach, který jako tvůrce lva s kopím v boku je také mezi pozvanými, civí zasněně na zahalený pomník. Podle Jiřího výrazu soudím, že by dal celý život za doutník, a já, navlečený do těsných společenských šatů, které jsem si vypůjčil, já bych byl nejraději zůstal doma a spal s Gerdou v jejím pokoji, obrostlém révou, za zvuků písně „Střídání stráží v Siamu“, kterou vyhrává orchestrion ve Staroměstském dvoře.

Wolkenstein končí trojnásobným hurá a kapela zanotuje píseň o dobrém kamarádovi. Pěvecký sbor ji zpívá dvojhlasně. Všichni se přidáváme. Je to neutrální píseň bez politického a pomstychtivého zahrocení – prostě stesk po mrtvém kamarádovi.

Předstupují knězi a s pomníku padá rouška. Nahoře se choulí Bachův řvoucí lev. Na stupních sedí čtyři vzlétající bronzoví orli. Pamětní desky jsou z černé žuly, ostatní kameny jsou hrubě stesané do kvádrů. Je to velmi drahý pomník a my čekáme, až nám ho dnes odpoledne zaplatí. Slíbili nám to, a proto jsme tady. Když nám ho nezaplatí, budeme skoro na mizině. Za minulý týden stoupl dolar téměř dvojnásobně.

Duchovní žehnají pomník, každý za svého Boha. Když jsme se v poli zúčastňovali na rozkaz bohoslužeb a duchovní různých vyznání se modlili za vítězství německých zbraní, uvažoval jsem často o tom, že se přece právě tak angličtí, francouzští, ruští, američtí, italští a japonští duchovní modlí za vítězství zbraní svých zemí, a Boha jsem si představoval jako nějakého uspěchaného spolkového předsedu v časové tísni, zejména když se k němu modlily dvě soupeřící země stejného vyznání. Pro kterou se měl rozhodnout? Pro tu, která má víc obyvatel? Nebo pro tu, která má víc kostelů? A jak to bylo s jeho spravedlností, když nechal jednu zemi vyhrát a druhou prohrát, ačkoliv se i tam pilně modlili? Někdy mi také připadal jako uštvaný starý císař, vládnoucí nad spoustou států, kterého pořád okázale tahají na veřejnost a pokaždé v jiné uniformě: teď v katolické, pak v protestantské, evangelick…