Postavte to a my přijdeme
Dodnes si pamatuju okamžik, kdy jsem poprvé uviděl osobní počítač. Bylo to u Laskyho, na Tottenham Court Road, a jmenoval se Commodore PET. Měl tvar docela velké pyramidy, na jejímž vrcholku byla obrazovka velikosti zhruba čokoládové tyčinky. Chvíli jsem kolem něj brousil, zcela u vytržení. Stejně to ale nebylo k ničemu. Ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nemohl jsem přijít na nic, čím by mohl být počítač jakkoli užitečný pro život či práci spisovatele. Přesto jsem už tehdy cítil první nejslabší tetelení pocitu, který se měl v mém případě prohlubovat a rozvíjet, až nakonec poskytne zcela nový význam slovům „použitelný příjem”.
Důvodem, proč jsem si nedokázal představit, jak by mi mohl být užitečný, byla skutečnost, že j sem měl velmi omezenou představu, co to počítač vlastně je - měli jsme ji všichni. Považoval jsem jej za nějaký druh důmyslného sekacího stroje. A přesně takto byly „osobní” počítače (zavádějící termín, protože je uplatňován na téměř jakýkoli stroj, který jsme dosud viděli) nějakou dobu vyvíjeny - jako superpočítači stroje s dlouhým seznamem vlastností.
Pak, s tím jak se naše schopnost manipulovat s čísly pomocí těchto strojů stále zdokonalovala, jsme začali uvažovat o tom, co by se asi stalo, kdybychom vyměnili sestavu čísel za něco jiného, jako například za písmena abecedy.
Beng! Mimořádný, světoborný průlom! Konečně jsme si uvědomili, jak jsme byli krátkozrací, když jsme tu věc považovali za pouhou sčítací mašinku. Bylo to něco mnohem víc vzrušujícího. Byl to psací stroj!
A tak jsme jej začali vyvíjet jako superpsací stroj. S dlouhým a neuvěřitelně nepochopitelným seznamem vlastností. Uživatelé Microsoft Wordu jistě vědí, o čem hovořím.
Další průlom nastal, když jsme začali nutit čísla, která nyní poletovala kolem dokola v těchto strojích bláznivou rychlostí, aby symbolizovala obrazové prvky grafického zobrazení. Pixely!
Aha! pomysleli jsme si. Ukazuje se, že tahle mašina je dokonce ještě víc vzrušující než psací stroj. Je to televize! A navíc s klávesnicí!
A teď máme celosvětovou síť World Wide Web (jediná věc, kterou vím o její zkratkové podobě - www - je to, že vyslovit zkratku zabere třikrát tolik času, než říct, co to vlastně znamená) a máme ještě další vzrušující nový model. Je to „brožura”. Velká, zpívající, tančící, poskakující, pípající brožura s funkcí flash.
Samozřejmě, počítač sám o sobě ničím z toho není. Všechno jsou to věci, které jsme znali už předtím ze skutečného světa a které jsme si jen vymodelovali v počítači, tak abychom tu zatracenou věc měli k čemu používat.
Z čehož vyplývá jedna velice zajímavá věc.
Počítač je ve skutečnosti modelovací zařízení.
Jakmile si to uvědomíme, měli bychom pochopit, že na něm dokážeme modelovat cokoli. Ne pouze věci, které jsme zvyklí dělat ve skutečném světě, ale taky věci, která nám skutečný svět brání dělat.
Co nám brání dělat taková brožura?
Nuže, prvořadým ze všech jejích úkolů je přesvědčovat lidi, aby si kupovali, co máte na prodej, a dělá to tím způsobem, že je natolik luxusní a lesklá a svůdná, jak jen to jde, a že lidem říká jen to, co chcete, aby věděli. Brožury se nemůžete vyptávat. A taková je většina webových stránek velkých korporací. Vezměte si například BMW. Jejich webová stránka je úchvatná a bere dech, ale neodpovídá na vaše otázky. Neumožní vám zjistit si, jaké zkušenosti mají s těmito vozy jiní majitelé BMW, jaké nedostatky by jakýkoli konkrétní model mohl nebo nemohl mít, nakolik jsou spolehlivé, jaké jsou náklady na jejich provoz, co se s nimi děje za vlhkého počasí nebo cokoli podobného. Můžete jim sice napsat i e-mail, ale vaše otázka ani jejich odpověď - nebo odpověď kohokoli jiného - se na jejich stránce neobjeví. Jistě, existuje spousta webových stránek, kde si lidé předávají přesně tento druh informací, a jsou od vás jen pár kliknutí vzdálení, ale na stránce BMW o nich samozřejmě nenajdete ani slovo - ve skutečnosti je to tak, že pokud stojíte o řádné, nejnovější informace o BMW…
