Předvídání budoucnosti
Snaha předvídat budoucnost je předem ztracená záležitost. Ovšem stále se zvyšující měrou je to hra, kterou musíme všichni hrát, poněvadž svět se mění závratnou rychlostí a my potřebujeme mít alespoň nějakou představu o tom, jaká ta budoucnost vlastně bude, protože to budeme my, kdo v ní bude žít, pravděpodobně už příští týden.
Ačkoli je to s podivem, ukázalo se, že průmysl, který je prvořadým motorem tohoto neuvěřitelného tempa neustálých změn - počítačový průmysl - je z hlediska předvídání budoucnosti naprostý břídil. Existují především dvě věci, které nebyl schopen předpovědět: tou první byl příchod internetu, který se v závratně krátké době stačil stát fenoménem, o kterém je teď vlastně celý počítačový průmysl; druhou je skutečnost, že skončí století.
Jak tedy - když stojíme na prahu nového milénia a (stejně jako opice z Kubrickovy Vesmírné odyssey: 2001 brebentící před velkým černým monolitem) hledíme s vyvrácenou hlavou na lesknoucí se tvář útesu změny, která je před námi - můžeme vůbec jen doufat, že bychom se mohli dohadovat, co má přijít? Molekulární počítače, kvantové počítače - co se o nich můžeme odvážit říct? Mýlili jsme se ohledně vlaků, mýlili jsme se ohledně letadel, mýlili jsme se ohledně rádia, mýlili jsme se ohledně telefonů, mýlili jsme se ohledně... zkrátka, chcete-li vědět víc o celé spoustě věcí, ohledně kterých jsme se mýlili, nemůžete udělat nic lepšího než si sehnat výtisk knihy s názvem Odborníci hovoří od Christophera Cerfa a Victora Navaskyho.
Je to sbírka obsahující celou řadu „spolehlivých” předpovědí učiněných v minulosti, o kterých posléze vyšlo najevo, obvykle zcela bezprostředně, že byly špatné. Sami jistě víte, o čem hovořím. Irving Fisher, profesor ekonomie na yalské univerzitě, 17. října 1929 prohlásil: „Zdá se, že cenné papíry dosáhly toho, co vypadá jako permanentně vysoká plošina”. Pak tu byl jistý významný činitel gramofonové společnosti Decca, který v roce 1962 řekl o Beatles: „Nelíbí se nám jejich zvuk. Kytarové skupiny jsou už stejně na ústupu,” a tak dále. A rád bych připomněl ještě jednu hlášku. „Billu Clintonovi to natře každý republikán, co neslintá na pódiu,”napsal v roce 1995 list The Wall Street Journal. Celkem vzato je to velice tlustá kniha, kterou si můžete celé hodiny spokojeně číst na oné místnůstce.
Zvláštní je, že se v předvídání budoucnosti v průběhu času nijak nezlepšujeme. Shovívavě se usmíváme, když slyšíme, jak lord Kelvin v roce 1897 prohlásil, že „rádio nemá žádnou budoucnost”. Ovšem mnohem překvapivější je skutečnost, že Ken Olsen, prezident Digital Equipment Corporation, prohlásil v roce 1977: „Neexistuje důvod, proč by měl mít jakýkoli jedinec počítač u sebe doma”. Dokonce i Bili Gates, který se rozhodl dokázat mu, že se kompletně a dočista mýlí, famózně řekl, že si nedovede představit, že by kdokoli potřeboval mít v počítači víc než 640 paměti. Jen zkuste pracovat ve Wordu s dokonce i dvacetinásobným množstvím.
Možná by bylo zajímavé udržovat si průběžný deník takových předpovědí, abychom byli schopni vysledovat absolutně nestoudné předpovědi ještě coby perličky ve stadiu zrodu. Jedno takové prohlášení, které jsem slyšel zcela nedávno, učinil v únoru pan Wayne Leuck, technický náměstek americké telefonní společnosti US West. Jeho argumentem proti rozvoji vysokorychlostního bezdrátového přenosu dat bylo: „Připusťme, že byste to mohli používat ve svém autě jedoucím rychlostí šedesáti mil v hodině, ale osobně si nemyslím, že by o něco takového stálo mnoho lidí.” Dávejte pozor. Jednou se za tohle prohlášení bude stydět. Satelitní navigace. Bezdrátový internet. Jakmile začneme s mapováním fyzické polohy ve všeobecně přístupném informačním prostoru, spustíme tím o to výraznější explozivní růst internetových aplikací.
Alespoň to tak předvídám já. Mohu se samozřejmě příšerně mýlit. Stewart Brand ve své vynikající knize Hodiny dlouhé přítomnosti navrhuje udržovat si záznam předpovědí a argumentů lidské společnosti v průběhu deseti…
