13
Pohotovostní instalatérské službě trvalo pětačtyřicet minut, než do Ranelagh Avenue dorazila. Do té doby se poroučel nejenom strop v mém obýváku, ale rovněž podhledy obou spodních stropů. Vím to, protože jsem slyšel pořádný kravál, když se sousedi pět minut po deváté vrátili domů. Škoda, že raději nevečeřeli ve městě. V té zátopě si těžko něco uvaří. Teprve když přišli nahoru a uviděli, v jakém stavu je mé obydlí, pochopili, že nejde o prosté opominutí zavřít kohoutek u přetékající vany.
Policie se ukázala nejméně hodinu poté, co se instalatérům úspěšně podařilo utrženou trubku uzavřít a zase odjet. V hlídkovém voze přijeli dva uniformovaní strážníci, brouzdali tím zmatkem na podlaze, potřásali hlavami a polohlasně proklínali dnešní mládež.
„Máte představu, kdo to mohl provést?“ tázali se mě.
Zavrtěl jsem hlavou. Jelikož jsem to nevyslovil nahlas, měl jsem pocit, že lež není tak veliká. Proč jim neřeknu, že vím přesně, kdo to provedl? Byl to Julian Trent a asi bych našel i jeho adresu, nebo přinejmenším adresu jeho rodičů.
Zároveň mi ovšem bylo jasné, že Julian Trent ani zdaleka není hloupý a jistě si dal pozor, aby v mém bytě nezanechal otisky prstů či jiné usvědčující stopy. Přitom nejméně polovina Londýna bude nachystána přísahat, že během dneška se Julian v žádném případě nevyskytoval nikde poblíž Barnesu. Jestliže se dokáže vyvléknout z pokusu o vraždu, nijak nepochybuju, že by snadno vyklouzl z obvinění za zlovolné poškozování cizího majetku. Kdybych policii řekl pravdu, jen bych si koledoval o další dávku destruktivního útoku – na sebe, na otce nebo, a toho jsem se obával nejvíc, na Eleanor.
Policie strávila nějaký čas obcházením domu zvenčí i zevnitř.
„Pachatel se pravděpodobně dostal dovnitř tímto oknem,“ upozornil mě jeden z policistů a ukázal na rozbité sklo v okně mé komory. „Zřejmě vyšplhal po okapové rouře.“
Po návštěvě nezvaného hosta s fotoaparátem jsem vyměnil zámky a posílil bezpečnostní prvky u vchodových dveří. Nyní mne mrzelo, že jsem neinstaloval i poplašné zařízení.
„Ztratilo se něco?“ otázal se nakonec jeden z policistů.
„Nemám tušení,“ odpověděl jsem. „Nezdá se mi. Jen je všechno rozbité a rozřezané.“
„Hmm,“ zamručel policista. „Bezdůvodný vandalismus. To se bohužel děje pořád. Měl byste být rád, že nemáte po bytě taky rozmatlané fekálie.“
„Ach díky,“ prohodil jsem uštěpačně. Ovšem to by Julian Trent neudělal z obavy, že by tak po sobě mohl zanechat stopy vlastní DNA. „Co bude dál?“ zeptal jsem se policistu.
„Jestli nic neukradli, tak to kriminálku moc zajímat nebude.“ I v jeho hlase zaznívala nuda. „Zavolejte si ráno na policejní služebnu v Richmondu a oni vám dají číslo případu. Budete je potřebovat pro pojišťovnu.“
Hlavně kvůli tomu jsem je zavolal.
Odešli, aniž udělali jakékoli fotky, testy, aniž by hledali otisky, prostě nic. Jak říkali, nikdo nebyl zraněn, nic nebylo ukradeno, a se zbytkem si poradí pojišťovna. Konec jejich problému. Nedělali si žádné naděje, ani v nejmenším neočekávali, že by se jim kdy podařilo dopadnout pachatele, a upřímně řečeno, já jsem jim při vyšetřování nijak nápomocný nebyl.
Sedl jsem si na chromovanou kuchyňskou stoličku a přehlížel svůj pobořený hrad.
Elektrická instalace kupodivu zřejmě neutrpěla kaskádami vody, jež protekly stropem kolem upevnění stropního svítidla v obývacím pokoji. Ač jsem čekal modrý blesk následovaný tmou, když jsem zkusil otočit vypínačem, odměnilo mě světlo ze dvou rozsvícených žárovek. Ostatním světlům, lampičkám na stěně, se dostalo léčby baseballovou pálkou. Já alespoň předpokládal, že se Trent dostavil se svojí oblíbenou zbraní. Některé škody byly příliš velké na to, aby mohly být pouze výsledkem kopanců a úderů pěstí. Dokonce i mramorová pracovní deska v kuchyni byla nyní úplně prasklá. Mladý Julian umí švihnout pálkou vskutku obratně.
Eleanor přijela těsně před desátou. Tolik ji rozrušilo, když si do telefonu vyslechla popis hromady trosek, ve které se změnil můj domov, že přijela z Lambournu, jak nejrychleji…
