Talár a dres (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

18

Jak jsem očekával, soudce ve čtvrtek dopoledne dvě minuty po desáté a ještě před příchodem poroty do soudní síně zamítl návrh obhajoby, že proti obžalovanému neexistuje podložený případ.

„Potom tedy, Vaše Ctihodnosti,“ odpověděl jsem vstávaje, „si obhajoba přeje předložit seznam svědků, které by chtěla předvolat.“

„Kolik svědků na seznamu máte, pane Masone?“ tázal se soudce poněkud ustaraně.

„Pro začátek jsou na něm dvě jména, Ctihodnosti,“ zvedl jsem list papíru. „Posléze jich však v závislosti na vystoupení uvedených svědků může být i více.“

Předal jsem papír soudnímu zřízenci a ten ho doručil soudci, jenž do krátkého seznamu nahlédl.

„Proč nebyla tato jména předložena soudu již dříve, aby svědkům mohla být včas vystavena předvolání?“ otázal se mne.

„Pane, teprve včera se k nám dostaly informace, jež naznačují, že tito svědkové jsou pro náš případ důležití.“

„V jakém smyslu?“ vyptával se.

„Ctihodnosti,“, jal jsem se vysvětlovat, „jak je uvedeno v prohlášení obhajoby k případu, jež jsme soudu již dříve předložili, je naše obhajoba založena na tvrzení, že obžalovaný není podle bodů obžaloby vinen a že jej někdo ze spáchání zločinu falešně obvinil. Ve světle nových informací si obhajoba nyní přeje podpořit toto tvrzení předvoláním jmenovaných svědků.“

„Ctihodnosti,“ pokračoval jsem, „právní poradce pana Mitchella se v průběhu včerejšího odpoledne a večera pokusil tyto potenciální svědky zkontaktovat. Jeden z nich mu ústně sdělil, že si nepřeje a nemá v úmyslu dostavit se k soudu a v dané záležitosti obhajobě pomoci. V důsledku této skutečnosti bych rád soud požádal, aby svědkovi vystavil obsílku.“

„Co ten druhý?“ tázal se soudce.

„Druhého svědka se nám zatím nepodařilo zastihnout, Ctihodnosti. Mám však veškeré důvody předpokládat u něj totožný postoj.“

„Pane Masone, ukázal jste svůj seznam obžalobě?“ zajímal se soudce.

„Ano, pane. Před zahájením dnešního zasedání soudu jsem jeho kopii předal svému učenému kolegovi.“

Soudce vyzval obžalobu, aby se k požadavku vyjádřila.

„Ctihodnosti,“ pravil úlisně protřelý královský soudní rada, „obžaloba nemá žádné námitky proti předvolání těchto svědků, pokud lze očekávat, že to napomůže spravedlnosti. Nicméně bych rád připomenul, že obhajoba měla dostatek času se na případ připravit a další odklady jsou nepřípustné.“

Jinými slovy, pomyslel jsem si, nic nenamítáme, ale zato ano, přece jen rozhodně namítáme. Zdánlivě rozumné prohlášení, jež ovšem rozumné vůbec není.

Avšak soudce, Bůh mu žehnej, se rozhodl slyšet pouze první část prohlášení královského soudního rady.

„Dobrá,“ pravil. „Jelikož obžaloba nemá námitky, povoluji, aby na každé z jmen byla vystavena obsílka k podání svědectví před soudem. Upozorňuji vás nicméně, pane Masone, že hodlám zaujmout velice nesmlouvavý postoj, pokud získám dojem, že obhajoba jakkoli zbytečně marní čas soudu. Vyjádřil jsem se jasně?“

„Naprosto, Vaše Ctihodnosti,“ přikývl jsem.

„Budou svědkové připraveni k výslechu na dnešní odpoledne?“ otázal se soudce.

„Ctihodnosti,“ vyskočil rychle královský soudní rada, „obžaloba žádá více času, aby mohla zvážit jména svědků a připravit se na křížový výslech.“

Přesně v to jsem doufal, neboť jsem ještě nebyl připravený své svědky předvolat. Tedy zatím ne.

„Budete připraveni zítra?“ tázal se soudce.

„Dávali bychom přednost pondělí, pane,“ kroutil se královský soudní rada.

„Máte nějaké námitky, pane Masone?“ ověřoval si soudce.

„Ne, Vaše Ctihodnosti,“ odpověděl jsem a snažil se radostně se neušklíbnout. „Nemáme námitky.“

„Výborně,“ pokývl soudce. Zřejmě se již těšil na další volný den na golfovém hřišti. „Soud znovu zasedne v pondělí v deset hodin dopoledne.“

Skvělé, říkal jsem si v duchu. Přesně to, co jsem chtěl a co potřebuji.

Objednal jsem si taxi, aby mě se všemi papíry zavezlo zpátky do hotelu. Nejprve jsem ale zašel do kanceláře soudu, abych si vyzvedl obsílky vystavené na pondělí. Bruce Lygon dychtivě vyrazil s tím, že se je pokusí osobně doručit do správných rukou.

Zatímco jsem čekal na taxi v hale soudní budovy, zavolal jsem Nikki.

„Už mám celou dokumentaci,“ hlásila mi vzrušeně. „Všechno to přišlo dnes dopoledne.“

„Skvěle,“ pochválil jsem ji. „Mám pro vás na práci ještě něco.“

„Tak povídejte,“ vyzvala mě.

„Potřebuju, abyste zajela do Newbury a položila tam pár otázek.“

„Bez problému,“ souhlasila.

Přesně jsem jí vysvětlil, jaké informace má zjistit a kde se k nim dostane.

„Dobře,“ řekla. „Zavolám vám.“

Zavěsila právě, když předjelo mé taxi.

Zavezlo mě do hotelu a čekalo, až mi portýr zanese všechny mé krabice do pokoje a než si zabalím nějaké oblečení do jednoho ze svých dvou nových kufrů. Potom mě i s mým zavazadlem zavezlo na oxfordské nádraží, kde jsem chytil rychlík do Londýna.

„Co tu děláte?“ podivil se Arthur, když jsem krátce po poledni vešel do naší kanceláře.

„Případ do pondělí odročili,“ vysvětlil jsem. „To se ho již třeba bude moci ujmout sir James.“

„Ehm, mám dojem, že jeho případ stále ještě běží,“ rozpačitě vykládal Arthur.

„Arthure, platím vás za to, abyste lhal místo mne, a nikoli abyste lhal mně,“ utrousil jsem sarkasticky.

„Sir James mi platí víc než vy,“ usmál se Arthur.

„Hlavně že víme, jak si stojíme,“ poznamenal jsem.

Neměl jsem rozhodně v úmyslu cokoli o svých nových svědcích siru Jamesi Horleymu vykládat. Poslední, co bych si nyní přál, by bylo vzbudit v něm pocit, že případ by koneckonců nemusel být až tak beznadějný, a sir James by se tudíž rozhodl do něj znovu vstoupit a předvádět se ve světlech ramp. To v žádném případě nepřipustím.

Došel jsem do své pracovny a pustil se do hledání ve spisech, načež jsem zatelefonoval Bobovi, řidiči ze společnosti pronajímající auta. Naléhavě jsem potřeboval dopravní prostředek.

„Budu tam tak za půl hodiny,“ ujistil mne.

„Výborně. Stejně si musím ještě párkrát zavolat.“

Zavolal jsem otce na nový mobilní telefon, který jsem mu koupil.

„Máš se dobře?“ zajímal jsem se.

„Celkem asi ano,“ odpověděl nabručeně. „Jenomže všichni ostatní tady jsou hrozně staří.“ To je celý on, pomyslel jsem si nelaskavě.

Poslal jsem ho k moři do hotelu Victoria v Sidmouthu v Devonu, kde se může každý den procházet po pláži a dýchat čerstvý vzduch a kde Juliana Trenta ani nenapadne ho hledat, jak jsem doufal.

Dál jsem zavolal k Weatherbyovým, do společnosti administrátorů britských dostihů, společnosti, jež Scotu Barlowovi vyplácela jezdecké honoráře, jak uváděly jeho bankovní výpisy. Tentokrát jsem od nich potřeboval informaci poněkud jiného druhu a oni mi velice ochotně poskytli odpověď.

Zavolal jsem rovněž Eleanor a nechal jí na mobilu vzkaz.

Z hotelu v Oxfordu odjela brzy ráno, aby se včas dostala do práce v Lambournu, nikoli však tak brzy, abychom si nestihli zopakovat milování z předchozího večera.

Zavolala mi zpátky na mobil, když mě Bob odvážel z kanceláře.

„Získal jsem od soudce čas,“ sdělil jsem jí. „A taky obsílky svědků.“

„Krásná práce,“ ocenila mne.

„Jsem v Londýně. Soudce do pondělního dopoledne jednání odročil. Stavil jsem se v kanceláři a teď jsem na cestě do Barnesu, abych se vypořádal s tím bincem. Nejspíš tam zůstanu na noc.“

„Pak si tedy nebudu plánovat cestu do Oxfordu,“ smála se.

„Ne. Vrátím se tam až v neděli večer.“

„V neděli večer!“ zvolala. „To tě do té doby neuvidím?“

„Můžeš přece přijet do Londýna.“

„Už zase sloužím na telefonu,“ postěžovala si.

„To tam nikdo jiný není?“ podivil jsem se.

„Sloužím jen dnes večer. Mohla bych přijet zítra.“

„Na zítřejší den mám jisté plány a pak jsem si říkal, že bych na noc přijel za tebou, jestli je to v pořádku.“

„Mně to vyhovuje,“ souhlasila.

Stav mého domova byl horší, než jsem si pamatoval. Zásoby z ledničky, které Trent rozlil a rozházel po kuchyni, začaly ošklivě zapáchat. Byl teplý květnový týden a slunce se činilo, jak pronikalo přes sklo velkých oken do nevětraného prostoru. Celé místo smrdělo zkaženým jídlem.

Litoval jsem své sousedy zezdola, že museli minulý týden pod tím příkrovem žít, a v jejich zájmu jsem doufal, že zápach stoupá stejně jako horký vzduch vzhůru.

Otevřel jsem všechna okna a pustil dovnitř čerstvý vzduch, což mělo za následek určité zlepšení. Ve Zlatých stránkách jsem si pak vyhledal úklidovou společnost a slíbil jim velkou prémii, pokud přijedou okamžitě na mimořádný nouzový úklid. Bez problému, pravili a vyslovili svou velmi vysokou cenu.

Zatímco jsem na ně čekal, vypotřeboval jsem celou nádobku osvěžovače vzduchu, kterou jsem našel neporušenou pod kuchyňským dřezem. Levandulová vůně dělala, co mohla, aby překryla zápach rozkládajích se ryb a zkyslého mléka, byla to však předem prohraná bitva.

Z úklidové firmy přijela čtyřčlenná parta. Nezdálo se, že by je nějak zarazil nepořádek, který mým očím stále připadal odpudivý.

„Mládež vám tu uspořádala mejdan?“ zeptal se zcela vážně jeden z nich.

„Ne. Byl to zlovolný vandalismus.“

„To vyjde nastejno,“ zasmál se. „Je v těch hromadách něco, co si chcete nechat?“ mávl rukou kolem.

„Nevyhazujte nic, co vypadá nerozbité,“ požádal jsem. „A dejte stranou všechny papíry bez ohledu na to, v jakém jsou stavu.“

„Fajn,“ pokývl. Dal svému týmu pokyny a pustili se do práce.

Ohromilo mě, jak brzy všechno začalo vypadat lépe. Dva z uklízečů se na špínu vrhli s mopy, hadry a smetáky, zatímco druzí dva odklízeli roztrhané věci a rozbitý nábytek na korbu své dodávky před domem.

Během pouhých několika hodin byl byt k nepoznání a přestal připomínat odporné rumiště, do jakého jsem se vrátil. Většina nábytku byla pryč, koberce a předložky zmizely. Kuchyň se z místa zdraví nebezpečného proměnila v lesklý chrom a nablýskanou podlahu. Zacelit prasklou mramorovou pracovní desku se jim sice nepodařilo, ale jinak zvládli téměř všechno ostatní.

„Tak fajn,“ pravil vedoucí týmu. „Nebylo to tak strašný. Žádný krysy a tak. Nebo lidský pozůstatky.“

„Lidské pozůstatky?“ zopakoval jsem překvapeně.

„Nepříjemná věc,“ prohodil. „Až moc často tahle práce znamená úklid místa, kde umřel někdo starej, a nikdo si toho nevšiml, dokud to tam nezačalo smrdět.“

Otřásl jsem se. „To máte tedy pěknou práci.“

„Jsou za to slušný prachy,“ odpověděl.

„Aha, jistě. Moji šekovou knížku jste asi nenašli?“

„Všecky papíry jsou támhle,“ ukázal na pár velkých papírových krabic, osamoceně se vyjímajících na podlaze. Má šeková knížka kupodivu přežila s pouhými několika skvrnami červeného vína.

Vypsal jsem mu šek na dohodnutou přemrštěnou částku, načež uklízeči odjeli a odvezli většinu mých pozemských statků na obecní skládku.

Bezcílně jsem bloumal po domě a prohlížel, co zbylo. Bylo toho pozoruhodně málo. Do každé místnosti umístili uklízeči papírové krabice a do nich poskládali všechno, co nebylo rozbité. Krabice v ložnici obsahovala pouze pár tretek a několik starých lahviček parfému, které stály na Angelině toaletce. Kromě vestavěné skříně zbyla jako jediný kus nábytku v místnosti právě toaletka, a to jedině proto, že jsem se s ní nedokázal rozloučit. Když jsem zahlédl, jak ji muži nakládají na dodávku, požádal jsem je, aby ji vrátili do ložnice.

Angela každé ráno trávila hodiny před trojdílným, nyní rozbitým zrcadlem, sušila si vlasy a líčila se. Měla ráda jednoduchost toho kusu nábytku a já jsem zjistil, že bych navzdory rozbitému zrcadlu a uražené noze jen těžko snesl pohled, jak toaletku odnášejí.

Postel byla pryč, protože nůž Juliana Trenta nerozřezal na proužky pouze matrací, ale poničil i vlastní kostru.

V obývacím pokoji vyklidili téměř všechno. Jenom pár židlí a chromovaná kuchyňská stolička přežily bez úhony, ale ponechal jsem si také starožitný jídelní stůl v naději, že nějaký restaurátor třeba nějak dokáže zahladit myriády zářezů zubatým nožem do jeho leštěného povrchu. Před skládkou jsem zachránil i svůj psací stůl s tím, že se pokusím přemluvit restaurátora, aby něco provedl se zelenou reliéfní výplní na povrchu, jež byla nyní potrhaná a rozřezaná, přičemž cáry kůže se kroutily jako vlny na vzedmutém moři.

Zajížďka do Barnesu byla nutná a přínosná. Nejenom že se mi podařilo navrátit zbytkům svého vlastnictví zdání pořádku, ale má nenávist a pohrdání vůči Julianu Trentovi vzplály novým plamenem. V žaludku jsem cítil oheň a hodlal jsem ho na něm upálit.

Rozhodl jsem se, že noc v Ranelagh Avenue nestrávím, neboť tam není na čem spát, leda že bych si lehl na podlahu, což mě nijak nelákalo. Kolem šesté jsem si objednal taxi a rezervoval si pokoj v Novotelu West London u mimoúrovňové křižovatky v Hammersmithu.

Chvíli jsem jen tak ležel na posteli a líně pozoroval neustálý proud letadel slétávajících se na letiště Heathrow. Zhruba každou minutu jedno, nonstop, jako na běžícím pásu, každá z těch hliníkových trub plná lidí s jejich životy, cestovními cíli, rodinami a přáteli, manželkami a manželi, milenci a obdivovateli.

Přemýšlel jsem o jiných očích, jež možná sledují stejná letadla. Někteří z mých dřívějších klientů a pár těch, proti kterým jsem vystupoval na straně obžaloby, nyní přebývá na náklady Jejího Veličenstva ve věznici Wormwood Scrubs u cesty nedaleko od hotelu.

Já se aspoň můžu připojit k té tlačenici ve vzduchu, kdykoli budu chtít, jet na dovolenou, kam jen se mi na světě zachce. Když někoho zbavíte svobody tím, že ho pošlete do vězení, můžete ho tím připravit o sebeúctu, ale hlavně ho připravíte o možnost volby. Volby jet, kam se mu zlíbí, volby dělat, co chce. Takovou cenu musí člověk zaplatit, když spáchá zlo a když ho při tom dopadnou.

Jak jsem tak pozoroval letadla a jejich osvobození od zemských pout, znovu jsem se pevně rozhodl, že Steva Mitchella zbavím hrozby, že by na doživotí musel pozorovat svět pouze přes vězeňské mříže.

Bob mě ve stříbrném mercedesu vyzvedl v pátek v osm třicet ráno a vydali jsme se z Hammersmithu do Golders Green.

Josef Hughes už na nás čekal, když jsme v 8.45 dorazili do Finchley Road. Nebyl jsem si jistý, zda tam bude, jednak proto, že jsem mu musel nechat vzkaz u kohosi v domě, když jsem volal na telefonní automat v hale, a za druhé proto, že jsem měl vážné pochybnosti, že bude ochotný mi pomoci. Mé obavy se naštěstí ukázaly jako liché, když jsem ho uviděl, jak rychle přechází přes ulici a usedá na zadní sedadlo našeho vozu.

„Dobré ráno, Josefe,“ pozdravil jsem ho. Otočil jsem se k němu dozadu, jak nejlépe jsem dokázal, a usmál se na něj.

Pořád se rozhlížel a oči mu v hlavě jezdily ze strany na stranu. Byl to ten vystrašený pohled, který jsem již tak dobře znal.

„Dobrý den,“ odpověděl teprve, když jsme vyjeli. Ještě několikrát pohlédl do zpětného zrcátka a pak se na sedadle konečně opřel.

„To je Bob,“ ukázal jsem na řidiče. „Bob je zcela rozhodně na naší straně.“ Bob se na mě trochu zaraženě podíval, ale nevšímal jsem si ho.

„Kam teď?“ zeptal se.

„Do Hendonu,“ poručil jsem si.

Před hendonským autobusovým nádražím jsme vyzvedli George Barnetta, jak si přál. Nechtěl, abych se přiblížil k jeho domu pro případ, jak říkal, že by ho někdo sledoval. I on se při nastupování do vozu rozhlížel kolem sebe.

Představil jsem ho Bobovi a také Josefovi.

„A kam teď?“ vyptával se Bob. Úmyslně jsem nikomu z nich neřekl, kam jedeme. „Do Weybridge.“

Josef viditelně ztuhl. Nelíbilo se mu to, a čím víc jsme se blížili k Weybridge, tím neklidnější byl.

„Josefe,“ oslovil jsem ho rozvážně. „Nechci po vás nic jiného, než abyste mi ukázal, kam vás poslali a kde jste měl tomu právníkovi říci, že jste ovlivňoval členy poroty Trentova případu v první instanci. Jenom projedeme kolem. Neočekávám od vás, že byste tam šel vy sám.“

Mumlal si cosi v tom smyslu, že neměl nikam chodit. Dlouhý prst strachu vztyčený Julianem Trentem a jeho spojenci není snadné přehlížet. Dobře to vím, sám se o to snažím už několik týdnů.

Jak jsme pomalu projížděli po hlavní třídě Weybridge, Josef se nořil níž a níž do sedadla, až téměř klečel na podlážce vozu.

„Tam,“ vydechl sotva slyšitelně a ukázal nad čínské bistro. COULSTON A BLACK, PRÁVNÍ PORADCI bylo napsáno na skle tří oken v prvním patře.

Bob zastavil v postranní ulici a pomohl mi s berlemi. Zavřel jsem dvířka auta a požádal Boba, ať dohlédne, aby ani jeden ze zbývajících dvou pasažérů neztratil nervy a neutekl, zatímco budu pryč. Také jsem ho poprosil, aby přesně za tři minuty vystoupil s Josefem z vozu, dovedl ho na roh a tam s ním postál, dokud na něj nezamávám z okna. Pak jsem se vydal zpátky na hlavní a pomalu vyšel po schodech ke kanceláři Coulston a Black, právní poradci.

V malé recepci seděla u světle natřeného stolu žena středního věku v šedivé sukni a přiléhavém hnědém svetříku.

„Mohu vám nějak pomoci?“ otázala se, když jsem otevřel dveře.

„Je přítomen pan Coulston nebo pan Black, prosím?“ optal jsem se jí.

„Bohužel, oba jsou již po smrti,“ odvětila s úsměvem.

„Po smrti?“

„Již mnoho let,“ stále se usmívala. Byl to zjevně její oblíbený žertík, ale pořád ještě se jím bavila. „Jediným právním poradcem ve firmě je v současnosti pan Hamilton. Já jsem jeho sekretářka. Přejete si s ním mluvit?“

„Ano prosím, rád bych.“

„Nehoda, že?“ ukázala na mé berle. „Půjde asi o případ újmy na zdraví, viďte?“

„Něco takového,“ odpověděl jsem.

„Jaké jméno mám ohlásit?“ optala se, zatímco se zvedla a vydala se ke dveřím za sebou.

„Trent,“ oznámil jsem drze. „Julian Trent.“

Účinek, jaký to na ni mělo, byl děsivý. Téměř zkolabovala a padla na dveře, které se doširoka rozevřely a poslaly ji na podlahu uvnitř vedlejší místnosti. V ní jsem viděl elegantně oblečeného muže za podstatně hezčím stolem, než jaký má jeho sekretářka.

„Patricku,“ podařilo se ženě vyhrknout, „ten pán říká, že je Julian Trent.“

Patrick Hamilton přimhouřil oči, ale dokázal se lépe ovládat.

„To je v pořádku, Audrey,“ pravil pan Hamilton. „Toto není Julian Trent. Julianu Trentovi je teprve něco přes dvacet.“ Pohlédl od Audrey k mému obličeji. „Kdo jste?“ otázal se. „A co ode mne chcete?“

„Povězte mi, co víte o Julianu Trentovi,“ vyzval jsem ho. Přešel jsem k jeho stolu a usadil se do křesla před ním.

„Proč bych to dělal?“ nadhodil.

„Protože jinak bych mohl jít přímo na Právnickou společnost a ohlásit jim, že napomáháte dobře známému zločinci a spolčil jste se s ním. Mohl bych jim povědět, jakou roli jste sehrál v tom, že Julian Trent unikl odsouzení za pokus o vraždu.“

„To byste nemohl,“ odpověděl. „Nemáte žádné důkazy.“

„Abyste se nemýlil,“ prohodil jsem. „Předpokládám, že jste slyšel o Josefu Hughesovi?“

Poněkud zbledl. Vstal jsem a přešel jsem k oknu. Bob a Josef stáli na protějším rohu.

„Mám mu říci, aby šel nahoru a identifikoval vás?“ otázal jsem se Hamiltona.

Vstal a vyhlédl z okna. Pak se znovu ztěžka posadil do svého křesla. Zamával jsem na Boba.

„Tak, pane Hamiltone,“ obrátil jsem se k němu, „co víte o Julianu Trentovi?“

Celkem jsem v kanceláři Patricka Hamiltona strávil pětačtyřicet minut a vyslechl si další ubohý příběh o tom, jak lačnost vedla do pekel. Stejně jako v předchozích případech se příslib rychle vydělaných peněz stal mrkví před čumákem osla. Pro začátek byla požadována pouze nepatrná službička. Jenom bez otázek získat čísi výpověď a ověřit ji jako místopřísežné prohlášení. Poté přišly další požadavky na vyřízení u Vrchního soudu včetně křivého svědectví, jež mělo odvolací soud přesvědčit o pravdivosti výpovědi. Není v tom žádné riziko, tvrdil výmluvný návštěvník. Josef Hughes nikdy nikomu nic neřekne, to návštěvník zaručoval. Naštěstí Hamilton nakonec svědčit nemusel, takže z technického hlediska byl čistý. Tedy až do příště.

Ukázal jsem mu snímky svého domu.

„Tohle se stane těm, kdo se vzepřou a bojují,“ upozornil jsem ho. „Pokud nespojíme své síly.“

Ukázal jsem mu další fotografii a on se mi před očima celý schoulil. Nepotřeboval jsem se ptát, zda jde o snímek jeho návštěvníka. Bylo mi to jasné.

Zvedl jsem se k odchodu.

„Jen ještě poslední otázku. Proč vy?“

Odpověď jsem vlastně ani nečekal, ale to, co řekl, bylo velmi výmluvné.

„Byl jsem léta právním poradcem Trentovy rodiny,“ přiznal. „Sepisoval jsem jejich poslední vůle a dělal převody jejich majetku. Michael a Barbara Trentovi se nyní přestěhovali do Walton-on-Thames, ale roky předtím žili ve Weybridge.“

„Ale váš návštěvník nebyl otec Juliana Trenta, že?“ zeptal jsem se. „Ne, byl to jeho kmotr.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024