17
Prakticky celé odpolední zasedání soudu zabraly výpovědi svědků předvolaných obžalobou k otázce všeobecně známého nepřátelství a po nějakou dobu dokonce i nenávisti mezi obžalovaným a obětí.
Veškeré naděje, které jsme si snad na straně obhajoby dělali na téma, že o Barlowově sestře Millie nepadne zmínka, rozptýlil hned první svědek na seznamu, dostihový trenér z Lambournu Charles Pickering.
„Pane Pickeringu,“ obrátil se na něj královský soudní rada zastupující obžalobu, „jak dobře jste znal pana Barlowa?“
„Velice dobře,“ zněla odpověď. „Znal jsem ho jako vlastního syna. Scot pro mě jezdil jako stájová jednička od doby, kdy před osmi lety přijel ze Skotska sem na jih. Když u mě začínal, žil nějakou chvíli jako člen naší rodiny.“
„A jak dobře znáte obžalovaného pana Mitchella?“
„Celkem slušně. Párkrát jel moje koně, když nebyl Scot k dispozici nebo se zranil. A znám jeho pověst. Mezi žokeji steeplechase patří ke špičce.“
„Ano, pane Pickeringu,“ pokývl královský soudní rada. „Povězte nám však prosím pouze to, co víte vy osobně, nikoli nač usuzujete podle pověsti či z doslechu.“
Charles Pickering přikývl.
„Nuže, pane Pickeringu,“ pokračoval královský soudní rada, „slyšel jste někdy pana Mitchella a pana Barlowa, jak se hádají?“
„Věčně,“ odpověděl trenér. „Byli jako pes s kočkou.“
„Žádné sympatie mezi nimi tedy nepanovaly?“
„To bych řekl že ne!“ pousmál se Pickering.
„Víte, proč se hádali?“
„Většinou kvůli Scotově sestře,“ zasadil Charles Pickering případu obhajoby další těžkou ránu.
„Kvůli sestře Scota Barlowa?“ zopakoval královský soudní rada, aby dosáhl patřičného účinku, a obrátil se k porotě.
„Ano,“ potvrdil Pickering. „Scot vyčítal Mitchellovi, že mu zabil sestru. Mitchell mu na to většinou řekl, ať je zticha, nebo ho taky zabije.“
„To jsou přesná slova?“
„Určitě. Ta hádka se pořád opakovala. Scotova sestra se zabila asi před rokem a on si myslel, že ji k tomu dohnalo, jak se k ní Mitchell choval.“
„Vycházeli spolu Barlow a Mitchell slušně, než se Barlowova sestra zabila?“ otázal se královský soudní rada, ač velmi dobře věděl, jaká bude odpověď.
„Kdepak,“ pokračoval Pickering. „Nenáviděli se už celé roky. Scotovi se hned od začátku nelíbilo, když viděl sestru s Mitchellem.“
„Od začátku znamená kdy?“
„Asi tak před třemi nebo čtyřmi roky, když se Barlowova sestra přestěhovala ze Skotska do Lambournu.“
„Děkuji vám, pane Pickeringu. Svědek je váš,“ usmál se na mne královský soudní rada.
„Nemám žádné otázky,“ ohlásil jsem a Charles Pickering mohl odejít.
Neexistovalo nic, nač bych se ho mohl zeptat a co by napravilo škody, jež našemu případu způsobil. Taky jsem ho nechtěl bezděčně přivést k odhalení dalších zničujících podrobností, jako například že Barlow prozradil Mitchellovu aférku jeho manželce. To by vskutku nabídlo parádní motiv pro vraždu.
Ovšem mé naděje na utajení této okolnosti vydržely pouze do okamžiku, než přísahu složil další svědek.
„Pane Clemensi, vy jste žokej steeplechase, je to tak?“ zahájil výslech královský soudní rada.
„Ano, pane. Je to tak,“ souhlasil Reno Clemens s irským přízvukem.
„Jste úspěšný žokej?“ zněla další otázka.
„Jsem, pane. Teďko vedu žokejskou tabulku.“
„To tedy znamená, že jste v letošním roce jel větší počet vítězů než všichni ostatní?“
„Tudle sezonu ano, pane.“
„Obžalovaného tedy znáte dobře?“
„Ano, pane.“ Podíval se krátce na Steva v jeho kukani a vrátil se pohledem k zástupci obžaloby.
„A znal jste dobře pana Barlowa?“
„Ano, pane. Znal.“
„Slyšel jste někdy, jak se pan Mitchell a pan Barlow hádají?“ otázal se královský soudní rada.
„A kdy se jako nehádali?“ zareagoval Reno. „Někdy na sebe dokonce řvali i během dostihu. Už jsme je nemohli poslouchat.“
„A kvůli čemu se hádali?“
„Kvůlivá kdečemu,“ odpověděl Reno. „Hlavně ale kvůli Barlowový sestře a že s ní má Mitchell poměr.“
„Byl v té době Mitchell ženatý?“ otázal se zástupce obžaloby.
Ach ne, pomyslel jsem si, už je to tady.
„Ze začátku jo, ale pak už ne,“ sdělil Reno.
„Víte, zda Mitchellova manželka o jeho poměru s Barlowovou sestrou věděla?“ položil královský soudní rada otázku takřka úlisně.
„Věděla, když jí to Barlow řekl,“ objasnil Reno.
„To víte, pane Clemensi, nebo jste to pouze slyšel od ostatních?“
„Slyšel jsem to říkat samotnýho Mitchella,“ řekl Reno. „V šatnách na Barlowa kolikrát řval a vyčítal mu, že je Jidáš, když ho naprášil jeho ženě.“
„Ty zatracenej prolhanej zmetku,“ vztyčil se z lavice obžalovaných Steve Mitchell, ječel a bušil pěstí do skleněné přepážky.
Soudcovo kladívko dopadlo na podložku, ještě než v sále odezněla ozvěna jeho křiku.
„Ticho,“ nařídil soudce. „V soudní síni bude ticho. Pane Mitchelle,“ napřáhl kladívko k lavici obžalovaných, „ještě jeden takový výbuch a nechám vás vyvést ze soudní síně zpátky do cely. Rozumíte?“
„Ano, Ctihodnosti,“ pravil Steve zkroušeně. „Omlouvám se.“
Steve se zase posadil, ale naší straně tak vznikly další závažné škody.
Královský soudní rada zastupující obžalobu zůstal celou tu dobu stát s mírně posměšným úsměvem ve tváři.
„Tak tedy, pane Clemensi,“ výtečně se bavil, „abych tomu dobře rozuměl. Chcete soudu říci, že jste často slyšel obžalovaného křičet na pana Barlowa, že je tento Jidáš, neboť prozradil Mitchellově manželce, že Mitchell má poměr s Barlowovou sestrou?“
„Ano, pane,“ přitakal Reno Clemens velice zřetelně.
Obžaloba právě jasně prokázala motiv pro Barlowovu vraždu.
Pojednávání toho dne zakončili další dva svědkové obžaloby. Výpovědi obou jen posílily svědectví Charlese Pickeringa a Rena Clemense.
Prvním byl žokej Sandy Webster, jenž pouze potvrdil, že se Mitchell s Barlowem hodně často hádali. Na otázku, kvůli čemu se hádali, nedokázal odpovědět, protože, jak pravil, ‚se nenamáhal poslouchat to jejich věčný hulákání‘.
Obžaloba musela asi litovat, že ho předvolala, protože byl tak nervózní, že se mu neustále třásl hlas a neodpovídal zrovna tak, jak si přáli. Podle mých zkušeností má porota sklon nebrat přespříliš nervózní svědky v potaz, neboť se domnívá, že lžou.
Druhým svědkem byl Fred Pleat, bývalý Mitchellův zaměstnanec, jenž u něj začal pracovat jako stájník, jakmile Steve dostavěl stáje a přišli první nájemní koně.
„Pane Pleate,“ oslovil ho královský soudní rada za obžalobu svým úlisným způsobem, „byl jste ve stájích pana Mitchella v den, kdy byly dodány nové vidle?“
„Ano, byl.“
„Dokázal byste si vzpomenout, co pan Mitchell udělal, když vidle dovezli?“
„Ano,“ zopakoval Fred. „Steve, teda jako pan Mitchell, jedny vzal a bodl s nima dopředu a povídal něco jako, že s nima zapíchne toho parchanta Scota Barlowa.“
V soudní síni zavládlo ticho.
„Děkuji vám, pane Pleate,“ pravil královský soudní rada. „Svědek je váš.“ Vstal jsem.
„Pane Pleate, vylekalo vás to, co pan Mitchell udělal?“
„Ne,“ odpověděl.
„Proč ne?“ zeptal jsem se.
„Protože jsem jako myslel, že Steve jenom žertuje,“ pravil. „Řehtal se. Voba jsme se smáli.“
„Děkuji vám, pane Pleate. Nemám další otázky.“
Fred Pleat odcházel ze soudní síně a jako bonus pro naši stranu na Steva zamával, když procházel kolem lavice obžalovaných.
„Vaše Ctihodnosti, tímto uzavíráme dokazování případu obžaloby.“
Soudce pohlédl na hodiny na stěně soudní síně, které ukazovaly deset minut po čtvrté, načež se obrátil k porotě.
„Dámy a pánové porotci, až do zítřejší desáté hodiny jste volní. Rád bych vám připomenul, že o případu nemáte hovořit mezi sebou ani s nikým jiným, dokonce ani s členy svých rodin. V patřičný okamžik dostanete příležitost, abyste případ prodiskutovali a usnesli se.“
Porota opustila soudní síň.
„Pane Masone,“ zavolal si mne soudce, když se dveře za porotou zavřely. Již dříve jsem soudce upozornil, že bych na konci dokazování obžaloby chtěl podat návrh, a právnické rozpravě není porota nikdy přítomna.
„Ano, Ctihodnosti,“ vyškrábal jsem se na nohy. „Děkuji vám.“ Posbíral jsem si pár papírů. „Ctihodnosti, obhajoba si přeje předložit soudu návrh, že proti obžalovanému nestojí žádný případ. Obžaloba předložila pouze nepřímé důkazy. Nic nenasvědčuje tomu, že náš klient vůbec kdy navštívil dům pana Barlowa, tím méně pak, že by se tam vyskytoval v době vraždy.“
Nešetřil jsem časem a probral podrobně výpověď každého ze svědků.
„Na závěr bych chtěl zdůraznit, že forenzní důkazy mohou dostat na místo činu vidle a gumové holínky mého mandanta, to však nedokazuje, že tam s nimi v kritickou dobu byl. Obžaloba sice může uvádět, že vlasy a krev oběti se našly ve voze mého mandanta, nepodařilo se jí však dokázat, že uvedený vůz se kdy ocitl v místě bydliště pana Barlowa ani že byl v den vraždy celé odpoledne a podvečer zamknutý, když stál na příjezdové cestě k domu pana Mitchella.
Obhajoba připouští, že náš klient a pan Barlow k sobě navzájem pociťovali dlouhodobé a hluboce zakořeněné nepřátelství, to však není důkazem vraždy. Pokud by tomu tak bylo, potom by se to týkalo poloviny lidstva. Obhajoba dále připouští, že náš klient nemá na dobu vraždy alibi, avšak ani nedostatek alibi není důkazem viny. Podle našeho názoru se obžalobě nepodařilo předložit prima facie důkazy o vině pana Mitchella. Ctihodnosti, podáváme tedy návrh, abyste porotu poučil, že má vyslovit výrok ‚nevinen‘, neboť obvinění pana Mitchella neobstojí.“
Posadil jsem se.
„Děkuji, pane Masone,“ pronesl soudce. „Uvážím do zítřka váš návrh a ráno rozhodnu. Jednání je odročeno do deseti hodin zítra dopoledne.“
„Všichni povstanou.“
Eleanor do Oxfordu konečně přijela ve středu večer. Když jsem se vrátil od soudu, čekala na mne v tlumeně osvětlené hale hotelu. Nečekal jsem ji tak brzy a bál jsem se, aby mi nepřišla zpráva s dalším dobrým důvodem, proč ani dnes nemůže přijet. Zastihla mne tudíž zcela nepřipraveného, zatímco jsem bojoval se svými krabicemi papírů a berlemi. Přistoupila ke mně zezadu a vzala mi jednu krabici těsně před tím, než jsem ji upustil na podlahu.
„Ach, děkuji vám,“ řekl jsem v domnění, že mi pomohl někdo z hotelových zaměstnanců.
Zpoza krabice na mne však vykoukla Eleanor.
„Nazdárek,“ culil jsem se od ucha k uchu. „To je úžasné. Můžeš zachraňovat moje krabice, kdy se ti zachce.“
„Říkala jsem si, že tě překvapím. Už jsem tu víc než hodinu.“
„No páni! Kdybych to byl věděl, tak jsem tu byl ještě dřív.“
„A pročpak jsi nebyl?“ předstírala nelibost.
„Měl jsem spoustu práce vysvětlit svému klientovi, jaký je trouba,“ objasnil jsem.
„Proč?“ zajímala se.
„Křičel před soudem na jednoho ze svědků. Taková hloupost!“
Skutečně jsem strávil hodinu tím, že jsem si v cele pod soudní síní Steva podával.
„Mě to mrzí,“ fňukal Steve. „Nemohl jsem si pomoct. Byl jsem jak šílenej. Ten hnusnej Clemens jezdí všecky moje koně. Byl by blaženej, kdyby mě vodsoudili. Cestou do padoku pro vodsedlání vítěze by se podělal smíchy.“
„Stejně nic takového nesmíš dělat,“ naléhal jsem na něj. „Je to to nejhorší, co jsi mohl provést. Soudce má teď rozhodnout, zda bude proces pokračovat, nebo jestli to odloží, a tvoje chování na něj dobrý dojem neudělalo. Ukázal jsi, jak se umíš vztekat. Soudce by si mohl myslet, že tvá zuřivost může mít něco společného s vraždou.“
„Mrzí mě to,“ zopakoval.
„A navíc,“ vtíral jsem mu dál sůl do rány, „Clemens ani nelhal, když jsi se na něj rozkřičel. Často jsi říkal, že Barlow je Jidáš. Sám jsem to v šatnách několikrát slyšel.“
Steve se posadil na dřevěnou lavici v cele a tvářil se zahanbeně. Pro jednou byl zřejmě docela rád, když člen justiční stráže odemkl dveře cely a oznámil mu, že pro něj přijel vězeňský vůz. Možná jsem na něj byl trochu moc tvrdý, ale jestli má proces pokračovat, potřebuju, aby hezky klidně a tiše seděl na lavici obžalovaných, i kdyby ho rozdráždilo nevím co.
Eleanor se natáhla dopředu a krátce mě políbila na rty.
„Chceš se jít něčeho napít?“ zeptal jsem se jí. „Je skoro šest hodin.“
„Ne,“ odpověděla důrazně. „Chci jít do postele.“ To jsme koneckonců chtěli oba.
Objednal jsem v baru na pokoj láhev šampaňského a dvě skleničky.
„Ještě nikdy jsem se nemilovala ve vězení,“ oznámila mi Eleanor vzrušeně, když jsme vystoupili z výtahu na ochozu křídla A. „Vlastně jsem ve vězení vůbec nikdy nebyla.“
„Vězení takhle zpravidla nevypadá,“ upozornil jsem ji. „Například to tam vždycky strašně smrdí. Taková směsice dezinfekce a zatuchlého tělesného pachu. Nikdy tam není dost sprch.“
„Fuj,“ otřásla se.
Veškeré mé obavy z tohoto setkání mě mstivě přepadly a třásl jsem se jako list, když jsme dlouhou chodbou šli k mému pokoji. Třásl jsem se tak, že jsem ani nedokázal otevřít láhev šampaňského.
„Ukaž,“ vzala mi ji Eleanor z roztřesených rukou. „Já to udělám.“ Nalila zlatavé bublinky do dvou vysokých sklenek. „My jsme ale nervózní chlapec,“ prohodila, když jsem si od ní rozechvěle bral nalitou skleničku.
„Omlouvám se.“
„Neomlouvej se. Já jsem taky pěkně nervózní.“
Posadil jsem se na okraj postele, skopl boty a položil se na přikrývky. Poklepal jsem si na plastovou skořápku pod košilí.
„Tahle zatracená věc tomu taky moc nepomáhá,“ poznamenal jsem.
„Já se o tebe postarám,“ přistoupila k posteli a lehla si vedle mne.
A postarala se.
Všechny mé obavy se rozplynuly a strach byl zbytečný. Možná je to jako s jízdou na kole, napadlo mne. Když se to člověk jednou naučí, už to nezapomene.
Eleanor pomohla vyprostit mé hořící tělo z plastové svěrací kazajky a ze šatů. Ležel jsem nahý na posteli, zatímco mě omývala a chladila mokrými ručníky z koupelny. Potom se sama také svlékla a vklouzla vedle mne pod přikrývku.
Milování se zlomenými zády je nutně jemný a něžný proces. Objevili jsme však, že může být i smyslný a vášnivý.
Poté jsme nějaký čas leželi v objetí a chvílemi usínali a probouzeli se. Moc rád bych takhle strávil celou noc, ale potřeboval jsem si něco přečíst a připravit se na zítra.
Opatrně jsem se pootočil, abych se podíval na digitální budík na stolku vedle postele. Sedm čtyřicet pět. Pokusil jsem se vyprostit, i když to bylo proti ortopedovým příkazům. Eleanor se zavrtěla, jak jsem se snažil vytáhnout ruku zpod jejího pasu.
„Nazdar,“ usmála se na mne. „Ty někam jdeš?“
„Jo,“ oplatil jsem jí úsměv. „Musím zpátky k manželce.“
Najednou se zatvářila poděšeně, ale uvolnila se, když viděla, že žertuju.
„Ty jeden vtipálku,“ schoulila se mi do náruče.
„Ale já vážně musím pracovat,“ přesvědčoval jsem ji. „Musím se připravit na zítra. A navíc mám hlad.“
„Já mám hlad na tebe,“ opáčila Eleanor a svůdně přitom zamrkala řasami.
„Později, drahoušku. Později,“ mírnil jsem ji. „Nejenom sexem živ je člověk.“
„Vyzkoušet bychom to ale mohli,“ namítla. Pak si vzdychla, odkulila se z mé paže a pustila mne.
Pomohla mi zpátky do plastového korzetu a do županu.
„Objednáme si něco u pokojové služby,“ navrhl jsem. „Tak budu moct pracovat i jíst.“
Eleanor zavolala dolů a objednala jídlo, zatímco já jsem se pustil do probírání listin, které budu potřebovat, pokud soudce ve věci návrhu obhajoby nerozhodne v náš prospěch. Upřímně řečeno, nic takového jsem neočekával. Byť je většina důkazů skutečně nepřímých, je jich zřejmě dostatek na usvědčení, a určitě dost na to, aby otázka viny byla ponechána na rozhodnutí poroty.
Jestliže je stav rovnovážný, může soudce povolit pokračování procesu už jenom proto, že se tak rozhodnutí dostává z jeho rukou do rukou poroty. Chování Steva Mitchella dnes odpoledne určitě v soudci žádné zvláštní sympatie k obžalovanému neprobudilo – ne že by mělo něco ovlivnit, nicméně nejspíš ovlivní.
Od přijetí zákona o trestním soudnictví z roku 2003 má obžaloba právo na odvolání proti rozhodnutí soudce, zda existuje případ pro předložení porotě, a podle mých zkušeností jsou soudci méně naklonění rozhodnout proti případu z obavy, aby odvolání jejich rozhodnutí nezvrátilo.
Zkrátka mnoho nadějí jsem si nedělal a musel jsem provést domácí přípravu.
Při večeři na pokoji, již jsme pojídali v županech, jsem přesto Eleanor pověděl novinky, které jsem si v poledne vyslechl od Nikki.
„Co s tím budeš dělat?“ tázala se.
Vysvětlil jsem jí, jaký návrh jsem za obhajobu podal u soudu na konci dokazování případu obžaloby.
„Jestli soudce ráno nerozhodne v náš prospěch, s čímž celkem počítám, mám v úmyslu předvolat pár svědků a probrat, co Nikki zjistila.“
„Můžeš dát jako svědka předvolat koho chceš?“ zajímala se.
„Ano a ne,“ odpověděl jsem.
„Vysvětli mi to,“ požádala.
„Můžu předvolat, koho chci, za podmínky, že jeho svědectví je pro případ relevantní,“ vykládal jsem. „Pokud bych chtěl předvolat jako svědka obžalovaného, pak ho musím předvolat jako prvního. Nemůžu nejdřív předvolat někoho jiného a pak se vrátit ke Stevovi. Ale myslím, že v tomto případu ho předvolávat nebudu. Je dost prchlivý. Stavíme obhajobu na tom, že ho někdo falešně obvinil, takže by stejně nemohl říct nic jiného, než že to neudělal a nic o tom neví, což můžu říct porotě sám.“
Odmlčel jsem se a dopřál si další sousto večeře.
„Uvažoval jsem, že bych si předvolal svědky charakteru, ale to asi není nejlepší nápad. Stevův charakter není zrovna jako padlý sníh.“
„To ti tedy podepíšu,“ prohodila. Měla by o tom něco vědět.
„Požádal jsem našeho právníka Bruce Lygona, aby dnes odpoledne s oběma svědky promluvil. Ještě od něj nemám žádnou zprávu, ale očekávám, že nejméně jeden z nich nebude chtít k soudu přijít.“
„Co se stane pak?“ vyptávala se Eleanor.
„Nakonec v té věci nebude mít na výběr,“ ujistil jsem ji. „Mohu soud požádat o vystavení obsílky, která se možnému svědkovi doručí, a ten se pak dostavit musí. Pokud se nedostaví, může soud vydat příkaz k zatčení.“
„Jistě to ale zároveň neznamená, že takový svědek nutně odpoví na tvé otázky.“
„Ne,“ souhlasil jsem. „Ale když odmítne odpovědět, musí uvést důvod, a jediným důvodem by tady bylo, že by mohl obvinit sám sebe. Což by nám mělo pomoci a mělo by to nasadit porotě do hlavy pochybnosti o Stevově vině.“ Dal jsem si další sousto. „Hlavně potřebuju čas. Čas, abych příslušné svědky dostal k soudu, ale především čas na pátrání.“
„A co budeš dělat, když ti soudce čas nedá?“ zeptala se.
„Nejspíš ten případ prohraju,“ odpověděl jsem.
Přinejmenším Julian Trent se zaraduje.
