11
Proč jen si připadám, jako kdyby mě nějaká neznámá ruka vodila na drátku, jako kdyby mě nějaký ve tmě skrytý loutkář nutil tančit džig. Můj domov, má práce, můj otec i mí přátelé se nějak ocitli v jeho klatbě. Občas mě dokonce napadlo, zda můj pád v Cheltehhamu není rovněž jeho dílem, i když jsem moc dobře věděl, že je to hloupost.
Seděl jsem u stolu a sem tam převracel Eleanořinu fotografii. I kdyby ji v Cheltenhamu Julian Trent viděl, že na mě volá a mává, jak může vědět, kde pracuje, a jak získal její fotku?
Fotografie, fotografie… Proč se mi neustále vnucuje otázka, co se stalo s fotografií, kterou kdosi v den vraždy sebral v domě Scota Barlowa? Proč neukradl taky stříbrný rámeček? Jestli si někdo chtěl ten obrázek ponechat, mohl si ho klidně vzít s rámečkem, ne? Pokud by ovšem nebyl snadno k poznání, uvažoval jsem. To ale nebyl. Jednalo se o jednoduchý stříbrný rámeček, jaký je k dostání u každého klenotníka nebo v obchodním středisku na hlavní třídě.
Vzal tedy někdo tu fotografii, aby ji zničil? Není ten obrázek ve skutečnosti klíčem k nalezení vraha?
Hloubal jsem na těmi otázkami, když mi zazvonil telefon.
Zvedl jsem ho poněkud rozechvěle, ale na druhém konci se ozval důvěrně známý hlas, o němž jsem věřil, že se stane ještě důvěrnějším.
„Co říkal doktor?“ otázala se Eleanor rovnou.
„Povídal, že přežiju,“ odpověděl jsem s úsměvem.
„Výborně,“ navázala, „to jistě taky řekl, že je vám natolik dobře, abyste mě mohl dnes večer vyvést na večeři.“
„Zdůrazňoval, že to vůbec nepřipadá v úvahu a že mám jíst doma, sám. Je to otázka života a smrti.“
„No, tak to se tedy připravte na smrt,“ smála se. „Protože dnes večer mě, drahý pane, vezmete k Maximillianovi, ať se vám to líbí nebo ne.“
Líbilo se mi to.
„Jaká je konference?“ zajímal jsem se. Přijela na dvoudenní mezinárodní sympozium koňské medicíny na Londýnské veterinární škole.
„Nudná,“ odpověděla. „Hele, už musím běžet, zrovna začíná přednáška o slepém střevě a jeho roli při kolice.“
„To zní zábavně,“ prohodil jsem.
„Ani náhodou,“ umlčela mne. „Uvidíme se v restauraci v sedm třicet.“ Zavěsila dřív, než jsem jí stihl říct na shledanou.
Myslím, že se na sympozium přihlásila pouze proto, aby mohla přenocovat v londýnském hotelu a strávit večer se mnou.
Od pádu v Cheltenhamu jsem ji viděl asi čtyřikrát nebo pětkrát.
„No to je typické,“ prohlásila, když mne přišla navštívit do nemocnice poté, co jsem se probral.
„Co je typické?“ divil jsem se.
„Já tady vedle něj vysedávám a snažím se ho pomalu celé tři dny a noci probudit, a sotva musím odejít do práce, šup, v tu ránu otevře oči.“
Usmál jsem se na ni. „To jste nemusela,“ řekl jsem.
„Nemusela, ale chtěla jsem.“
To je hezké, liboval jsem si.
Během týdne, který jsem musel strávit v cheltenhamské nemocnici, se na mne ještě párkrát přišla podívat a pak mi v den, kdy mě propustili, pomohla domů do Ranelagh Avenue, SW 13.
První dva týdny po propuštění z nemocnice jsem směl jenom ležet na zádech nebo rovně stát. Sedět déle než pouhých pár minutek najednou jsem měl kupodivu od doktorů zakázáno. Značně mi to komplikovalo život, neboť jsem nemohl nikam jet autem. Domů z nemocnice mě dopravila sanitka na lehátku, do schodů v domě jsem se však vyškrábal sám, byť o jedné noze a páru berlí, přičemž Eleanor stála za mnou a jistila mne, abych neztratil rovnováhu, nepřepadl dozadu a nezpůsobil si další újmu na zdraví.
První noc, kdy jsem byl zpátky doma, u mne zůstala a spala v pokoji, který jsme před sedmi a půl lety s Angelou radostně vyzdobili tapetami s medvídky jako dětský pokojík pro našeho nenarozeného syna. Od té doby jsem se nenamáhal tu něco změnit. Uvědomil jsem si, že od chvíle, kdy otec brzy po Angelině pohřbu odjel, je Eleanor kromě mé osoby první, kdo spí u mne doma. Ne že bych byl proti návštěvám nějak zaujatý, ale prostě jsem zatím nikoho nepozval. Pořád jsem si myslel, že je dost času, a posledních sedm let uběhlo jako voda.
Myslím ale, že Eleanor se u mne cítila nesvá, stejně jako jsem byl nesv…
