4
Angličanův dům je jeho hradem, alespoň se to tak říká. Seděl jsem tedy ve svém hradu s vytaženým padacím mostem a přemýšlel, co se se mnou děje.
Rozhodl jsem se odpustit si obvyklou procházku přes park Gray’s Inn k autobusové zastávce na High Holborn, cestu číslem 521 na Waterloo a pak přecpaným příměstským vlakem do Barnes, následovanou chůzí přes náš veřejný park. Místo toho jsem si objednal přímo před vchod do kanceláře taxi, jež mě ve zdraví bezpečně dopravilo na Ranelagh Avenue, k mému domu, mému hradu.
Nyní jsem seděl na vysoké stoličce u kuchyňské desky a znovu a znovu prohlížel list bílého papíru. VEZMETE PŘÍPAD STEVA MITCHELLA – A PROHRAJTE HO. Podle toho, co jsem slyšel od Bruce Lygona, nebude nijak těžké případ prohrát. Veškeré důkazy tomu nasvědčují. Proč ale někomu tolik záleží na jistotě, aby případ takto skončil? Měl snad Steve pravdu, když tvrdil, že to na něj někdo nastražil?
UDĚLEJTE, CO SE VÁM ŘEKNE. Znamená to, že musím případ přijmout a prohrát ho, nebo jsou ještě jiné věci, které mi budou přikazovány? A jak s tím souvisí útok Juliana Trenta? Příště ti rozmlátím hlavu, říkal. Příště ti ty koule rovnou ufiknu. Třeba to přepadení nemá vůbec nic společného s Trentovým soudem z minulého března. Třeba to naopak všechno souvisí s budoucím soudem Steva Mitchella.
Ale proč?
Jednou jsem měl mandanta, poměrně nechutné individuum, který mi tvrdil, že jediné, co je ještě lepší, než když se člověku podaří uniknout odsouzení za spáchaný zločin, je to, když se mu podaří dosáhnout, aby za něj byl odsouzen někdo jiný. Potom už policie dál nepátrá, vysvětloval.
„To by vás netrápilo svědomí, kdyby nějaká nebohá duše seděla ve vězení za něco, co jste spáchal vy?“ zeptal jsem se ho.
„Nebuďte blbej,“ ohradil se. „To je k smíchu. Na nikom jiným mi nesejde.“ Mezi zločinci žádná čest nepanuje.
Že by se právě tohle nyní dělo? Přišít Stevu Mitchellovi vraždu Scota Barlowa a šup, zločin je vyřešený, zatímco skutečný vrah je bezpečně za vodou?
Zavolal jsem otci.
„Haló,“ ohlásil se svým obvyklým formálním tónem. Dokázal jsem si ho představit, jak sedí ve svém domku před televizí a sleduje první večerní zprávy.
„Nazdar, tati.“
„A, Geoffe, jak jde luštění křížovek?“
„Dobře, díky. Jak se máš ty?“ Byl to rituál. Hovořili jsme spolu po telefonu jednou týdně a pokaždé jsme si vyměňovali tyhle žertíky. Je to smutné, ale nemáme si moc co jiného říci. Žijeme v různých světech. Nikdy jsme si nebyli nijak zvlášť blízcí a otec se po smrti mé matky přestěhoval ze svého rodného městského Surrey do vesnice King’s Sutton poblíž Banbury. Připadalo mi to jako zvláštní volba, ale asi na rozdíl ode mne potřeboval uniknout svým vzpomínkám.
„Pořád stejně,“ sdělil mi.
„Tati, vím, že je to divná otázka, ale co máš dnes na sobě?“ zeptal jsem se.
„Šaty,“ odpověděl pobaveně. „Stejně jako vždycky. Proč?“
„Jaké šaty?“ vyzvídal jsem.
„Nač to potřebuješ vědět?“ ptal se podezíravě. Oba jsme si byli vědomi, že mám sklon kritizovat otcovu poněkud stárnoucí garderobu a že on to nemá rád.
„Prostě mi to řekni. Prosím,“ naléhal jsem.
„Žlutohnědé manžestráky a žlutou košili se zeleným pulovrem,“ pověděl mi nakonec.
„Je v tom pulovru nějaká díra?“ upřesňoval jsem si.
„To není tvoje starost,“ odvětil ostře.
„Máš díru na levém lokti?“ trval jsem na svém.
„Jenom malou,“ bránil se. „Na doma to krásně stačí. Co to má všechno znamenat?“
„Nic,“ řekl jsem zlehka. „Zapomeň na to. Zapomeň, že jsem se vyptával.“
„Jsi zvláštní chlapec,“ prohodil. Říkával to často. Já si zase myslel, že on je zvláštní otec, ale nechával jsem si to pro sebe.
„Zavolám ti zase v neděli,“ řekl jsem. Často mu volám v neděli.
„Dobře, tak zatím.“ Položil sluchátko. Vždycky nerad mluvil po telefonu a většinou byl celý netrpělivý, aby hovor co nejdříve ukončil. Dnes byl náš rozhovor ještě kratší než obvykle.
Seděl jsem a koukal na fotografii, kterou jsem držel v ruce, na fotografii, jež doprovázela vzkaz v bílé obálce. Otec na ní stál přede dveřmi svého domu a měl na sobě ž…
