21
Soudce přes poledne přerušil líčení a inspektor McNeile zatkl Rogera Radcliffea. Upozornil ho na jeho právo nevypovídat, nicméně na takové varování již bylo zcela jasně pozdě. Muže, jehož jsem poznal jako ‚našeptávače‘, konečně odváděli. Cestou na mne vytrvale plival nadávky.
Protřelý královský soudní rada za obžalobu přešel na naši stranu a pevně mi stiskl ruku. „Skvělá práce,“ pronesl nadšeně. „Něco takového u anglických soudů často nevidíme.“
„Děkuji. Mám v úmyslu podat další návrh, že proti obžalovanému nestojí žádný případ, a požadovat zprošťující rozsudek.“
„Rozhodnutí je na soudci, kamaráde,“ řekl. „Já si vyžádám pokyny od korunní prokuratury, nicméně si nemyslím, že bychom z naší strany měli nějaké námitky. Tahle porota by po tom, co vyslechla, Mitchella nikdy neodsoudila.“ Zasmál se. „Léta jsem se tak nepobavil. Ani mi nevadí, že jsem ten případ prohrál.“
Eleanor za mnou mi masírovala ramena.
„Byl jsi skvělý,“ chválila mne. „Naprosto skvělý.“
Otočil jsem se a usmál se na ni. Josef Hughes a George Barnett seděli za ní a zeširoka se šťastně usmívali.
„Vy dva jste získali zpátky svoji sebeúctu,“ řekl jsem jim. „Kdybyste nepřišli, byl by se z toho třeba nějak vyvlékl.“
Je-li to vůbec možné, jejich úsměv se ještě rozšířil a jeden po druhém mi potřásli rukou. Nepovažoval jsem za pravděpodobné, že by Právnická společnost Josefovi vrátila jeho oprávnění pro praxi, ale je pořád ještě mladý a velmi chytrý. Věřil jsem, že beze strachu, který je posledních patnáct měsíců svíral, to s Bridget a Rorym zvládnou.
„Co takhle kávu?“ navrhl jsem.
Když jsme se prodírali ze soudní síně, narazil jsem na rodiče Scota Barlowa. Pan Barlow senior je rozložitý muž. Postavil se přede mne a uzavřel mi cestu ke dveřím. Je také o dost vyšší než já, a nyní tam nehybně a mlčky stál a shlížel na mne. Zajímalo by mě, jestli je rád, nebo ne. Právě se dozvěděl pravdu o tom, kdo zabil jeho děti a proč, ale zároveň zjistil, že byli oba vyděrači. Možná že by dával přednost tomu, aby byl za vraždu jeho syna odsouzen Steve Mitchell. Tím by pro něj všechno skončilo. Takhle bude muset vydržet nový proces a další nepříjemná odhalení.
Vytrvale na mne koukal, a já jsem stál a pohled mu oplácel. Nakonec jedenkrát pokývl, a pak ustoupil stranou a nechal mě projít.
Usadili jsme se s Eleanor, Josefem, Georgem, Brucem a Nikki u jednoho stolu v malé samoobslužné kafeterii v hlavní dvoraně soudní budovy, pili kávu z hnědých plastových kalíšků z automatu a připíjeli si na úspěch.
„Proč je to ale tak důležité?“ otázal se Bruce.
„Co proč je tak důležité?“ nechápal jsem.
„To se stářím koně,“ objasnil mi svoji otázku. „Co na tom, že byl o rok starší, než se myslelo, když běžel Derby? Vím, že je to podvádění a tak, ale opravdu to stálo za vraždu? Vždyť je to jen dostih.“
„Bruci, můžete říkat, že je to ‚jen dostih‘, ale koňské dostihy představují vážně obrovský byznys. Toho koně, Peninsulu, prodali do chovu za šedesát milionů amerických dolarů. Především proto, že vyhrál právě tento dostih.“
Bruce povytáhl obočí.
„Ovšem důvodem, proč měl takovou hodnotu, bylo, že zvítězil jako tříletý v souboji s tříletými. Ve třech letech jsou koně ještě velice mladí, ale pouze koním tohoto stáří je povolena účast v ‚klasických‘ dostizích pořádaných v Anglii a také v dostizích Trojkoruny v Americe.“
„To jsem si nikdy neuvědomil,“ poznamenal Bruce.
„Peninsulu syndikalizovali na šedesát podílů,“ pokračoval jsem ve vysvětlování. „To znamená, že se těch šedesát podílů rozprodalo. Radcliffe tvrdí, že si dva podíly nechal pro sebe, takže je tu osmapadesát dalších podílníků, kteří Radcliffeovi zaplatili za svůj podíl každý milion dolarů. Počítám, že většina jich brzy bude chtít své peníze zpátky. Vsadil bych se, že se dočkáme vlny žalob. Bude to všechno hodně ošklivé.“
„Ale proč Radcliffe u toho koně prostě nezaregistroval správné datum narození a nenechal ho běhat o rok dřív?“ zeptal se Josef.
„Většina plnokrevných dostihových hříbat se rodí mezi začátkem února a ko…
