2
Příští den brzy ráno jsem odvezl Scillu domů do Cotswoldsu.
Byla vyčerpaná celonočním bděním u Billa, omámená sedativy. Děti čekaly na schodech, obličeje vážné, oči temné. Ve dveřích stála Joan, energická, schopná mladá žena, která se o děti starala a které jsem večer telefonoval, co se stalo.
Scilla si sedla na schody a dala se do pláče. Děti se k ní schoulily, objaly ji a snažily se trochu utěšit velikou bolest, kterou ani nemohly pochopit.
Pak si Scilla konečně šla lehnout do svého pokoje. Uložil jsem ji do postele, zatáhl záclony a políbil ji na tvář: Byla ospalá a unavená a já jsem doufal, že aspoň několik hodin nebude vědět o světě.
Odešel jsem se převléknout do svého pokoje. Joan mi mezitím přichystala dole v kuchyni k snídani kávu, vajíčka na slanině a teplé housky. Dal jsem dětem čokoládové dobroty, které jsem jim koupil předešlé ráno (připadalo mi, jako by od té doby uplynula věčnost). Seděly se mnou u snídaně, chroupaly cukroví a dívaly se, jak jím.
„Alane?“ ozval se William. Bylo mu pět let a nikdy se s nikým nedal do hovoru, dokud nebyl vyzván.
„Copak?“
„Co se stalo tátovi?“
Vyprávěl jsem jim to, ale příhodu s drátem jsem vynechal.
Chvíli byly nezvykle potichu. Pak se ozval osmiletý Henry:
„Pochovají tátu do země, nebo ho spálí?“
Než jsem se zmohl na odpověď, dal se do vzrušené a odborné debaty se starší sestrou Polly o výhodách a nevýhodách kremace a pohřbu do země. Trochu mnou ta debata otřásla, i když do určité míry byla uklidňující. Koutkem oka jsem zahlédl, že Joan musela přemáhat smích.
Nevinný cynismus toho dětského hovoru způsobil, že jsem se vracel do Maidenheadu v trochu lepším rozpoložení. Dal jsem Billův velký vůz do garáže a vyjel jsem ve svém malém modrém Lotusu. Mlha už nebyla, ale stejně jsem jel pomalu a uvažoval o tom, co budu muset udělat a zařídit.
Nejdříve jsem zajel do nemocnice. Vyzvedl jsem Billovy věci, podepsal různé formuláře a zařídil, co bylo třeba. Příští den měla být provedena běžná pitva.
Byla neděle. Dojel jsem na závodiště, ale hlavní brána byla zavřená. Vrátil jsem se do města, kancelář vedoucího závodiště jsem však našel prázdnou. Zavolal jsem vedoucímu domů, ale nikdo nezvedl sluchátko.
Nakonec jsem se odhodlal zavolat přímo nejvyššímu funkcionáři dostihového sportu a vytočil jsem číslo hlavního rozhodčího Národního honebního výboru. Sluha sira Creswella Stampea mi oznámil, že se zeptá, je-li sir Creswell volný. Řekl jsem mu, že s jeho pánem potřebuji mluvit ve velmi naléhavé věci. Konečně přišel sir Creswell k aparátu.
„Pane Yorku, doufám, že to, co mi chcete říci, je skutečně naléhavé. Mám zde hosty a právě obědváme.“
„Jste informován o tom, sire, že major Davidson včera zemřel?“
„Ano, je mi známo. Je to velmi zarmucující, skutečně velmi zarmucující.“
„Nebyla to nešťastná náhoda,“ řekl jsem.
„Jak to myslíte?“
„Kůň majora Davidsona byl stržen drátem.“
Vylíčil jsem mu, jak jsem se vrátil na závodiště prohlédnout si místo neštěstí a co jsem tam našel.
„Informoval jste pana Dacea?“ zeptal se sir Creswell. Pan Dace byl vedoucí závodiště.
Vysvětlil jsem, že jsem vedoucího nemohl nikde najít.
„Aha. Takže jste zavolal mě.“ Odmlčel se. „Dobře, pane Yorku. Je-li to ale tak, jak říkáte, je to příliš vážná záležitost a nemůže se tím zabývat jen Národní honební výbor. Domnívám se, že byste měl neodkladně informovat policii v Maidenheadu. V každém případě mi večer laskavě podáte zprávu, jak se záležitost vyvíjí. Pokusím se mezitím spojit s panem Dacem.“
Položil jsem telefon. Štafetu se mi podařilo předat. Představoval jsem si, jak u Stampeových chladne pečeně, zatímco sir Creswell pilně zaměstnává telefonní síť.
V opuštěné nedělní ulici jsem našel tmavou, zaprášenou, nehostinnou budovu policejní stanice a vešel dovnitř. Za vysokým pultem byly tři psací stoly, u jednoho z nich seděl mladý policista a četl nějaký lacinější nedělní plátek. Asi se doškoluje o zločinu, řekl jsem si.
„Co pro vás mohu udělat, pane?“ zeptal se.
„Vy jste tu sám? Totiž, je tu …
