4
V šatně stál Sandy Mason a bavil osazenstvo. Nohy měl pevně rozkročené, napjaté jako struny, zrzavé vlasy se mu divoce kroutily, od hlavy k patě byl nabitý energií. Je mu asi třicet, není velký, ale statný, tmavooký, s nápadně světlými řasami.
Jako profesionální jezdec se mezi dvanáct nejlepších nezařadil, ale často mívá úspěchy, protože je bojovník. Nebojí se vůbec ničeho. Donutí koně i proti jeho vůli vjet do nejužší škvíry, dokonce i tam, kde žádná škvíra není a kde si ji prostě silou vynutí. Jeho útočná, tvrdá jízda mu už kolikrát způsobila nepříjemnosti u rozhodčích. Ostatní jezdci ho mají ale docela rádi, protože je tak nakažlivě věčně dobře naložený.
Sandyho smysl pro humor je stejně neotesaný jako on sám a mně osobně se leckdy zdály jeho žertíky příliš cynické nebo nechutné. Většině to ale zřejmě nevadilo.
„Který jelito mi votočilo tágo?“ Zahulákal tak, že přerušil i rámus v přeplněné místnosti. Na jeho otázku (ptal se, kdo mu vzal bič) nikdo neodpovídal.
„Tak laskavě zdvihněte ty svý zadky a podívejte se, jestli jste ho nevyseděli,“ řekl čtyřem žokejům, kteří seděli na lavici a natahovali si boty. Vzhlédli k němu a s potěšením očekávali další palbu. Sandy spustil nepřetržitý proud nadávek, aniž by se jednou opakoval a přestal teprve tehdy, když mu jeden ze sluhů ztracený bič podal.
„Kde jste to našel? Kdo na něm seděl? Ukroutím mu nos!“
„Byl pod vaší lavicí.“
Když byl Sandy v neprávu, nikdy ho to neuvedlo do rozpaků. Vzal bič a dal se do smíchu. „Pro tentokrát vám všem odpouštím,“ řekl. Vyšel k vážnici, sedlo pod paží, a švihal přitom bičem, jako by chtěl vyzkoušet, jestli ještě pruží. Při jízdě užíval biče až dost.
Stál jsem u dveří, a když mě míjel, hodil po mně veselým, rozesmátým pohledem, pro který ho měli ostatní rádi, navzdory jeho chybám. Díval jsem se za ním. Když seděl na váze, zřejmě musel něco povídat, protože váhový rozhodčí i soudce, který tam seděl a učil se barvy, aby je pak v cíli rozeznal, se dali do smíchu a smáli se, ještě když si ho zaškrtávali ve startovní listině a oficiálně ho připustili k závodu.
V poslední době se proslýchalo, že Sandy několikrát „podržel“ koně a že za to dostal od bookmakerů slušnou odměnu. Nikdo mu ale nic nedokázal a vyšetřovací komise se tím případem zabývala necelou hodinu. Ti, kteří okusili Sandyho kanadské žertíky na vlastní kůži, byli ochotni o něm uvěřit jakoukoli špatnost. Ostatní tvrdili, že tak ctižádostivý a průrazný jezdec se přece sám nedokáže přinutit, aby koně podržel.
Když jsem ho teď viděl, s jakou samozřejmostí a lehkostí jedná s oběma funkcionáři, dovedl jsem si představit, že členové vyšetřovací komise, tváří v tvář tomuhle přátelskému, otevřenému člověku, museli uvěřit jeho nevině. Zvlášť když proti němu nebyly žádné důkazy. Mezi jezdci panovalo mínění, že Sandy skutečně před časem dvakrát podržel koně, ale že se v poslední době nic takového neopakovalo.
Žokej může „podržet“ koně buď tak, že ze startu neodskočí, úmyslně se na startu opozdí, nebo se drží na konci pole. Pak může od předposlední překážky jet více méně poctivý finiš bez nebezpečí, že by mohl vyhrát. S tímhle podvodem se ale člověk často nesetkává, protože každý ví, že jezdec, který by to udělal víckrát, by brzy neměl u koho jezdit.
Za necelé dvě sezóny závodění jsem viděl dvakrát podržet koně. V obou případech šlo o stejného jezdce, byl to světlovlasý mladík s kulatým obličejem a jmenoval se Joe Nantwich. Podruhé měl z pekla štěstí, že nepřišel o licenci, protože si k tomu uličnictví vybral závod, ve kterém jel žalobníček David Stampe, syn hlavního rozhodčího.
Byl jsem přesvědčený, že jak Joe, tak Sandy úmyslně podrželi koně, kteří by jinak byli zaručeně vyhráli. Oba se vlastně dopustili trestného činu podvodu. Zatímco jsem si připevňoval helmu a odnášel sedlo k váze, uvažoval jsem o tom, že vlastně v tomhle ohledu také nejsem svatý. Chystal jsem se přece rozumně a bezpečně převést Ztracenou naději přes překážky, šlo mi jen o to dostat se do cíle a vůbec jsem neměl v…
