Smrt favorita (Dick Francis)

6

Scilla ležela na pohovce, nohy přikryté plédem, vedle sebe na stolku nedopitou skleničku. Zdvihl jsem ji a přičichl si. Bylo to brandy. Scilla obvykle pila campari a gin, brandy si schovávala na černé dny.

Otevřela oči. „Alane! To jsem ráda, že ses vrátil! Kolik je vůbec hodin?“

„Půl desáté,“ odpověděl jsem.

„Ty musíš mít strašný hlad,“ vstala a shodila přikrývku. „Proč jsi mě, prosím tě nevzbudil? Večeře musí být už dávno hotová.“

„Teď jsem přijel a Joan už chystá jídlo tak se uklidni.“

Šli jsme k večeři. Seděl jsem na svém obvyklém místě a Billova židle naproti Scille zůstala prázdná. Řekl jsem si, že ji budu muset potom odstavit ke zdi.

Chvíli jsme jedli mlčky, pak Scilla přerušila mlčení.

„Přišli sem dnes dva policisté,“ řekla.

„Nepovídej. Přišli kvůli zítřejší koronerově komisi?“

„Ne, ptali se na Billa,“ odstrčila nedojedený talíř. „Ptali se mě jako ty, jestli neměl v poslední době nějaké starosti. Půl hodiny se mě vyptávali vlastně na totéž. Jeden z nich říkal, že jestli jsem měla, jak tvrdím, tak blízký vztah ke svému muži, pak bych musela vědět, jestli s ním bylo něco v nepořádku. Nebyli moc příjemní.“

Nedívala se na mne. Oči měla sklopené a dívala se na stydnoucí nedojedené jídlo na talíři. Byla očividně v rozpacích, a to bylo u ní vzácné.

Konečně mě napadlo, o co jde. „Předpokládám, že se tě ptali, jaký máš vztah ke mně a proč tu ještě bydlím, viď?“

Překvapeně a s úlevou ke mně vzhlédla. „Ano, ptali se na to. Nevěděla jsem, jak ti to říct. Připadá mi tak samozřejmé, že tu jsi, že jsem vlastně nevěděla, jak jim to mám vysvětlit.“

„Zítra se odstěhuji, Scillo,“ řekl jsem, „Nechci tě vystavovat zbytečným řečem. Jestli si policie myslí, že jsme spolu Billa klamali, mohou si to myslet i ve vesnici a v celém kraji. Mělo mě to napadnout dřív, omlouvám se ti.“ Připadalo mi do té chvíle také samozřejmé, že v domě zůstávám.

„Nikam se nepostěhuješ, kvůli mně určitě ne, Alane,“ řekla Scilla s nečekanou rozhodností. „Já tě tu potřebuji. Kdybych si s tebou nemohla povídat, probrečela bych celý den a hlavně celé večery. Ve dne se to dá ještě vydržet, protože se musím starat o děti a o domácnost. Ale večer…“ Obličej měla zrůzněný krutou bolestí ze ztráty, která ji potkala teprve před čtyřmi krátkými dny.

„Je mi úplně jedno, co lidé povídají,“ plakala, „já tě potřebuji. Prosím tě, nechoď pryč, prosím!“

„Dobře, já tu zůstanu, neboj se. Zůstanu tak dlouho, dokud budeš chtít. Musíš mi ale slíbit, že mi včas řekneš, až si budeš přát, abych odešel.“

Osušila si oči a usmála se. „Myslíš, abych ti řekla, až začnu mít starost o svou pověst? Slibuji, že ti to řeknu.“

Měl jsem ten den za sebou dva dostihy, ujel téměř tři sta mil vozem a byl jsem řádně unavený. Šli jsme brzy spát a Scilla slíbila, že si vezme prášek na uklidnění.

Ve dvě hodiny v noci se ale najednou otevřely dveře do mého pokoje a ona v nich stála. Okamžitě jsem se probudil. Přišla k mé posteli, rozsvítila lampičku na nočním stolku a sedla si ke mně na pelest.

Vypadala neuvěřitelně mladě a bezbranně. Měla na sobě poloprůhlednou modrou noční košili, která jí měkce splývala po bocích a po malých kulatých ňadrech spadala jako mlžný závoj. Opřel jsem se o loket a prohrábl si rukou vlasy.

„Nemůžu spát,“ řekla.

„Vzala sis prášek?“ zeptal jsem se.

Byla to zbytečná otázka. Určitě by nebyla přišla takhle polooblečená ke mně do pokoje, kdyby nebyla omámená.

„Ano, vzala. Celá se po něm motám, ale spát stejně nemohu.“ Hlas měla nezřetelný, opilý. „Nechceš si chvíli povídat?“ zeptala se. „Třeba potom spíš usnu. Když jsem sama, pořád myslím na Billa. Povídej mi ještě o Plumptonu… žes jel nějakého cizího koně… Povídej mi o tom. Prosím…“

Posadil jsem se na posteli, zabalil Scillu do přikrývky a začal jí vyprávět o Kate a jejím dárku k narozeninám od strýce George. Často jsem takhle vyprávěl Polly, Henrymu a Williamovi, dokud neusnuli. Po chvíli jsem si všiml, že Scilla neposlouchá. Hlavu měla sklopenou a velké, horké slzy jí padaly do klína.

„Musíš si asi myslet, že jsem hrozná, když pořád brečím, ale já prostě nemůžu přestat,“ řekla. Unaveně si vedle mne lehla, hlavu si položila na polštář, vzala mě za ruku a zavřela oči. Díval jsem se na její sladký, hezký obličej, na slzy, které jí stékaly kolem uší do zvlněných kaštanových vlasů, a políbil jsem ji jemně na čelo. Otřásala se těžkými vzlyky. Položil jsem se vedle ní a dal jsem jí paži pod hlavu. Otočila se ke mně, vzala mě kolem krku a usedavě, zoufale se rozplakala.

Konečně se trochu uklidnila, prášky začaly účinkovat. Utišila se, přidržovala se mého kabátku od pyžama a začala zhluboka dýchat. Byla chladná únorová noc a Scilla ležela jen zpola přikrytá. Opatrně jsem jednou rukou vytáhl z pod Scilly přikrývku a zabalil ji do ní. Zhasl jsem světlo a ležel s otevřenýma očima ve tmě, Scillu v náručí, dokud nezačala klidně, pravidelně oddychovat, dokud neusnula.

Usmál jsem se při představě, jak by se asi tvářil inspektor Lodge, kdyby nás takhle spolu viděl. Napadlo mě také, že bych tu asi tak klidně neležel, kdybych vedle sebe měl Kate.

Během noci sebou začala Scilla několikrát neklidně pohazovat a mumlala něco nesrozumitelného. Vždy se však uklidnila, když jsem ji pohladil po vlasech. K ránu byla klidná. Vstal jsem, zabalil ji do přikrývky a odnesl do jejího pokoje. Věděl jsem, že jakmile by prášky přestaly působit a ona by se vzbudila v mém pokoji, upadla by do zbytečných rozpaků.

Když jsem odcházel, ještě pokojně spala.

O několik hodin později, po spěšné snídani, jsem odvezl Scillu do Maidenheadu na usedání koronerovy vyšetřovací komise. Cestou spala a o tom, co se odehrálo v noci, nebyla řeč. Nevěděl jsem, jestli si to vůbec pamatuje.

Lodge na nás už muset čekat, protože jakmile jsme dorazili, vyšel nám naproti. Nesl svazek listin, tvářil se úředně a energicky. Představil jsem mu Scillu a viděl jsem, že se dívá s oceněním na její bledý, hezký obličej. Pak nás překvapil.

„Musím se vám oběma omluvit za nepříjemné narážky, které jste museli vyslechnout,“ řekl a obrátil se ke mně.

„Došli jsme k závěru, že nemáte žádný podíl na smrti majora Davidsona, pane Yorku.“

„To je od vás milé,“ řekl jsem. Slyšel jsem to ale rád.

Lodge pokračoval: „Jestli chcete, můžete samozřejmě koronerovi o tom drátu vyprávět, musím vás ale varovat, moc nadšeně se tvářit nebude. Nemá rád záhady a vy nemáte žádné důkazy. S jeho výrokem asi spokojen nebudete – jsem si skoro jist, že případ uzavře jako smrt následkem nešťastné náhody, ale nic si z toho nedělejte, když bude třeba, můžeme vyšetřování kdykoliv obnovit.“

Díky tomuhle úvodu jsem při dalším jednání zůstal klidný. Koroner, statný padesátník, poslouchal pozorně moje vyprávění o Billově pádu. S mou teorií o drátu naložil trochu macešsky. Lodge udal ve své výpovědi, že se se mnou druhý den vrátil na dráhu hledat drát, ale že jsme nic neobjevili.

Potom vypovídal jezdec, který jel v dostihu za mnou. Byl to amatér z Yorkshiru a musel přijet z dost velké dálky. Omluvně se na mne podíval a vypověděl, že u překážky nic podezřelého nezahlédl, že podle jeho názoru šlo o obyčejný pád, možná nečekaný, ale nikoliv záhadný.

Koroner se pak káravě zeptal, jestli pan York hlásil někomu nález drátu již v den závodu. Jenže to pan York neudělal.

Potom koroner shrnul lékařské, policejní a ostatní výpovědi a došel k závěru, že major Davidson zemřel následkem četných poranění, která utrpěl pádem z koně při dostizích. Nic nenasvědčuje tomu, řekl, že by šlo o něco jiného než o nešťastnou náhodu.

Nějakým nedopatřením se k jednání nedostavil zástupce místního tisku. Následkem toho se v novinách objevil jen krátký odstaveček o jednání komise, bez zmínky o drátu. Mně to bylo jedno, ale Scille se ulevilo, byla ráda, že nebude muset snášet otázky zvědavých známých a hlavně reportérů.

V pátek ráno jsme Billa doprovodili na vesnický hřbitov. Byl to tichý pohřeb, přišla jen rodina a nejbližší přátelé. Nesl jsem na rameni jeden roh rakve a tiše jsem se s Billem loučil. Věděl jsem, že nebudu mít pokoj, dokud jeho smrt nebude pomstěna. Nebylo mi jasné, jak k tomu mohu přispět a měl jsem kupodivu pocit, že to nespěchá, věděl jsem však, že dříve nebo později na něco přijdu.

Na pohřeb přijela Scillina sestra a počítalo se s tím, že se asi dva nebo tři dny zdrží. Z úcty k lehké váze, kterou měl můj kůň příští den přisouzenou, jsem se vzdal oběda a odjel jsem do Londýna. Byl nejvyšší čas, abych strávil několik hodin v kanceláři a vyřídil několik záležitostí týkajících se cla a pojištění zásilek mědi.

Všichni zaměstnanci kanceláře byli zkušení a spolehliví. Mou povinností bylo probrat každodenní záležitosti s mým zástupcem Hughesem, rozhodnout některé otázky, schválit plány, které Hughes navrhl a podepsat nekonečné stohy listin a dopisů. Většinou mi na veškerou práci stačily tři dny v týdnu. Každou neděli jsem povinně psal otci. Podezříval jsem ho, že asi vždy moje úvodní synovské řeči a povídání o dostizích přeskakuje a že se jeho bystrý mozek soustředí výhradně na moje referáty o obchodních událostech právě uplynulého týdne a na moje předpovědi událostí budoucích.

Tyhle nedělní referáty jsem měl vžité, spisoval jsem je už deset let. Můj otec říkával, že školní úlohy mohou počkat, že je především důležité, abych se seznámil se všemi podrobnostmi finančního království, které jsem měl jednou zdědit. Otec proto nosíval z kanceláře domů spoustu písemností, které jsem musel studovat. Když jsem maturoval, dovedl jsem na první pohled odhadnout situaci podle kolísání cen surovin na světovém trhu, ale zato jsem nevěděl, kdy byl popraven Karel I.

V pátek večer jsem se nemohl dočkat, až půjdu s Kate na večeři. Když se objevila bez vysokých teplých bot a těžkého zimníku, které měla na sobě v Plumptonu, byla ještě nádhernější. Měla jasně červené šaty, jednoduché a krásné, vlasy jí měkce spadaly na ramena. Zářila jako hvězda. Večer byl příjemný a já byl s jeho průběhem zcela spokojen. Jedli jsme, tančili, povídali si.

V pomalé, zasněné hudbě jsme zvolna klouzali po parketu, když Kate náhle převedla hovor na vážné téma.

„Zahlédla jsem v dnešních ranních novinách odstaveček o vyšetřování smrti vašeho přítele,“ řekla.

Dotkl jsem se rty jejích vlasů, voněly sladce. „Příčina smrti nešťastná náhoda,“ zašeptal jsem zamyšleně, „ale mně se to nezdá.“

„Jak to?“ vzhlédla ke mně.

„Jednou vám to povím, ale teprve až se dozvím konec té historie,“ řekl jsem. Dívala se na mne, hlavu zakloněnou a já obdivoval pevnou křivku její šíje. Je to zvláštní, říkal jsem si, že v člověku mohou vzplanout současně dva silné city. Když jsem tančil s Kate, radoval jsem se z toho, že ji držím v náručí, radoval jsem se z omamné, svůdné hudby, ale současně jsem cítil bolestný soucit se Scillou, která se ve vzdálených Cotswoldských horách snažila smířit se svou samotou.

„Povězte mi to teď,“ řekla Kate se zájmem, „co to tedy bylo, když ne nešťastná náhoda?“

Zaváhal jsem. Nechtěl jsem zlomit kouzlo večera ošklivou skutečností.

„Tak spusťte, povídejte,“ usmála se Kate, „když už jste to nakousl, tak už mi to musíte říct, jinak bych umřela napětím.“

Vyprávěl jsem jí tedy o tom drátu. Ohromilo ji to tak, že přestala tančit a zůstali jsme spolu stát uprostřed parketu, zatímco kolem nás kroužily ostatní páry a vrážely do nás.

„Pane bože, to je ďábelské,“ řekla, „úplně ďábelské.“

Chtěla vědět, proč došel koroner k závěru, že šlo o nešťastnou náhodu. Když vyslechla, že jsme drát nenašli a že chyběly jakékoli důkazy, rozhorlila se: „Dělá se mi špatně, když si představím, že někomu může projít taková ničemnost.“

„Mně taky,“ řekl jsem, „ale slibuji vám, že udělám vše, vše, co je v mých silách, aby mu to jen tak neprošlo.“

„To je správné,“ řekla vážně. Začali jsme se zase pohupovat v rytmu hudby, vzal jsem Kate do náruče a ponořil se znovu do tance. O Billovi jsme již nepromluvili.

Ten večer se mi chvílemi zdálo, jako bych se ani nedotýkal země, jako bych se vznášel a v kolenou jsem měl podivný třes. Kate asi takové potíže neměla, byla přátelská, veselá, překypovala dobrou náladou a byla zcela nesentimentální.

Když jsem jí pak pomáhal nastoupit do vozu, který pro ni poslal strýc George ze Sussexu, aby ji dovezl domů, věděl jsem, že láska může bolet. Byl jsem vzrušený a rozčilený a také jsem měl strach. Věděl jsem, že Kate ke mně necítí to, co cítím já k ní.

Chtěl jsem si Kate vzít za ženu. Představa, že by mě nechtěla, byla trpká.

Příštího dne jsem jel na dostihy do Kemptonu. Před vážnicí jsem se srazil s Danem. Vyprávěli jsme si o všem možném, o počasí, o tom, co na nás Pete chystá, o koních, obvyklé dostihové řeči. Pak se Dan zeptal: „Vyvedl jsi včera Kate?“

„Ano.“

„Kam jste šli?“

„Do River klubu,“ řekl jsem.

„Kam jsi s ní šel ty?“

„Ona ti to neřekla?“ divil se Dan.

„Mám prý se tě zeptat.“

„Do River klubu,“ řekl.

„K čertu!“ ulevil jsem si a dal se do smíchu.

„Je to jedna jedna,“ řekl Dan.

„Pozvala tě ke strýci Georgeovi?“ zeptal jsem se podezíravě.

„Jedu tam dneska po dostizích,“ usmál se Dan. „A ty?“

„Až příští sobotu,“ řekl jsem zachmuřeně. „Poslouchej, Dane, ona nás strašně vodí za nos.“

„Já to vydržím,“ řekl Dan a poplácal mě po zádech. „Netvař se tak zoufale, vždyť o nic nejde.“

„Toho se právě obávám,“ vzdychl jsem. Zasmál se a odešel do vážnice. Odpoledne uplynulo klidně. Jel jsem v proutěnkách svou černou klisnu a Dan mě vzal o dvě délky. Navečer jsme spolu odcházeli k parkovišti.

„Jak to nese paní Davidsonová?“ zeptal se Dan.

„Celkem dobře, když uvážíš, že se jí sesul celý svět.“

„Postihlo ji to, čeho se děsí všechny ženy žokejů.“

„Máš pravdu,“ řekl jsem.

„To pak člověk přece jen zaváhá, než se odváží od některé ženy chtít, aby žila s věčným strachem,“ řekl Dan zamyšleně.

„Myslíš na Kate,“ zeptal jsem se. Upřeně se na mne podíval a trochu se usmál.

„Ano, myslím,“ řekl lehce, „máš něco proti tomu?“

„Ano, mám,“ odpověděl jsem klidně.

Došli jsme k jeho vozu. Odložil si věci na sedadlo. Zavazadla měl v kufru.

„Tak nazdar, kamaráde,“ řekl, „budu ti hlásit průběh.“

Díval jsem se za ním, když odjížděl. Zamávali jsme si. Zřídkakdy někomu závidím, ale Danovi jsem v tu chvíli záviděl nekřesťansky.

Nastoupil jsem do lotusu a zamířil k domovu.

Ten dopravní box jsem uviděl, když jsem projížděl maidenheadským lesem. Stál na turistickém parkovišti, kolem vozu se povalovaly nástroje a kapotu měl zdviženou. Vůz stál čelem ke mně a já předpokládal, že měl poruchu na cestě do Maidenheadu. Nějaký člověk prováděl po okraji parkoviště koně.

Řidič stál u motoru, drbal se ve vlasech, a když mě viděl přijíždět, zamával, abych zastavil. Zajel jsem k němu. Byl to obyčejně vyhlížející člověk středního věku, na sobě měl kožené sako. Přistoupil k mému okénku.

„Promiňte, prosím, ale nevyznáte se náhodou v motorech?“ zeptal se.

„Pravděpodobně míň než vy,“ usmál jsem se. Ruce měl zašpiněné od oleje. Když si s motorem nedovedl poradit sám řidič, těžko mu kdo pomůže. „Mohu vás ale vzít zpátky do Maidenheadu, jestli chcete. Tam bychom určitě někoho našli, kdo by to dovedl opravit.“

„To je od vás nesmírně laskavé, pane,“ řekl zdvořile, „moc děkuji. Jenže my tu máme takovou potíž.“ Podíval se do mého vozu a viděl, že na sedadle vedle mne leží dalekohled. Obličej se mu rozjasnil. „Nevyznáte se náhodou v koních, prosím vás?“

„Trochu ano,“ odpověděl jsem.

„Ono je to totiž takhle, vezeme dva koně do Londýna do přístavu, jsou na export. Tamhle ten je v pořádku.“ Ukázal na koně, kterého prováděli po parkovišti. „Ale ten druhý se nám nějak nelíbí. Už se hodnou dobu potí a kouše se do břicha. A pořád si lehá, vypadá, že mu něco je. Stájník je s ním uvnitř a je celý ustaraný, fakt.“

„To by vypadalo nejspíš na koliku,“ řekl jsem. „V tom případě by se ale taky měl procházet, jinak mu líp nebude. Když má kůň koliku, musíte ho udržovat v pohybu.“

„Já vím, že to je velké obtěžování, pane,“ řekl řidič váhavě, „ale nemohl byste se jít na toho koně podívat? To víte, já se vyznám spíš v motorech, na koně umím nanejvýš vsadit a tihle mladí stájníci nejsou nejchytřejší. Nechci dostat od šéfa padáka proto, že jsem se o ty koně řádně nepostaral.“

„Tak dobře, podíváme se na to,“ řekl jsem, „ale to víte, žádný veterinář nejsem.“

S úlevou se usmál: „To jste moc hodný. Vy snad aspoň poznáte, jestli máme honem jet pro doktora, nebo ne.“

Zaparkoval jsem vůz za dopravním boxem. Zadní dveře boxu se pootevřely a někdo, myslel jsem že stájník, mi pomohl nastoupit. Vzal mě za zápěstí.

Držel a nepustil.

Uvnitř boxu čekali tři chlapi, žádný kůň ani zdravý, ani nemocný tam nebyl. Nemohl jsem se rychle v šeru rozkoukat a po několika vteřinách zmateného zápolení jsem skončil opřený zády o sloupek přepážky.

Box byl rozdělený dřevěnými přepážkami na tři menší oddělení a vzadu byl napříč v celé šíři vozu volný prostor pro obsluhující personál.

Dva chlapi stáli za mnou, každý po jedné straně přepážky, drželi mě za ruce a stahovali je dozadu. Ramenní klouby se mi začaly nepříjemně napínat. Sloupek, u kterého jsem stál, byl obalený rohoží, aby se o něj koně v průběhu přepravy nemohli zranit. Rohož mě lechtala na krku.

Řidič nastoupil do boxu a zavřel za sebou dveře. Stále se ještě choval neuvěřitelně uctivě, ale tvářil se vítězoslavně. Právem, nachytal mě šikovně.

„Je mi tuze líto, že jsme byli nuceni si takhle počínat, pane,“ řekl zdvořile. Znělo to výhrůžně.

„Jestli vám jde o peníze,“ řekl jsem, „máte smůlu. Nesázím a dnes jsem moc neuspěl. Obávám se, že jste všechnu tu námahu vynaložili pro ubohých osm liber.“

„Nám nejde o vaše peníze, pane,“ řekl, „ale když nám je nabízíte, tak si je samozřejmě vezmeme rádi.“ Usmíval se, když mi sahal do kapsy saka a vytahoval mi náprsní tašku.

Byl jsem sice v dost nevýhodné pozici, ale kopl jsem ho vší silou do holeně. Jakmile jsem se pohnul, ti dva chlapi mi prudce strhli paže dozadu.

„To bych na vašem místě nedělal, pane,“ řekl přátelský řidič a třel si nohu. Otevřel moji náprsní tašku, vyndal peníze, pečlivě je složil a vstrčil do kapsy koženého kabátu. Prohlédl si zběžně ostatní věci v tašce, přikročil ke mně a vrátil mi ji do kapsy. Mírně se usmíval.

Já se ani nehnul.

„Takhle je to lepší,“ řekl pochvalně.

„O co jde?“ zeptal jsem se. Napadlo mne, že mě chtějí unést a vydírat mého vzdáleného bohatého rodiče. Asi tak, jako „pošlete nám ihned poštou deset tisíc, nebo vám pošleme syna rozkrájeného na kousíčky“. To by ovšem znamenalo, že vědí, kdo jsem, že mě nezastavili náhodou, jen proto, že jsem měl draze vypadající vůz.

„Ale však vy to jistě víte,“ řekl řidič.

„Nemám nejmenší tušení.“

„Byl jsem požádán, abych vám předal vzkaz, pane Yorku.“

Tak tedy přece věděli, kdo jsem. Z mé náprsní tašky, kde jsem měl jenom peníze, šekovou knížku a známky, se to dozvědět nemohli.

Papíry, na kterých bylo moje jméno, jsem měl v malé zapnuté přihrádce, do té se ale nedívali.

„Proč si myslíte, že se jmenuji York?“

Snažil jsem se, aby to znělo rozhorleně a překvapeně, ale bylo mi to málo platné.

„Pan Alan York měl, prosím, projíždět po této silnici z Kemptonu do Cotswoldských hor přibližně v sedmnáct patnáct v sobotu 27. února, v tmavomodrém Lotusu-Elite, poznávací značka KAB 890. Jsem vám vděčen, pane, že jste nám to usnadnil, takový vůz, jako je váš, člověk na silnicích hned tak neuvidí. Kdybyste měl forda nebo austina, bylo by mnohem těžší vás chytit.“ Hovořil, jako by o nic nešlo.

„Tak mi tedy předejte ten vzkaz, poslouchám,“ řekl jsem.

„Činy jsou výmluvnější než slova,“ podotkl.

Přistoupil ke mně, rozepjal mi sako a přitom mě očima krotil, abych si netroufl ho kopnout. Stál jsem bez hnutí. Rozvázal mi kravatu a rozepnul mi košili u krku. Dívali jsme se jeden druhému do očí a já doufal, že mám pohled stejně bezvýrazný jako on. Povolil jsem paže a cítil jsem, že ti dva chlapi také trochu povolili sevření.

Řidič odstoupil a podíval se na čtvrtého muže, který stál mlčky opřený o stěnu. „Je tvůj, Sonny, vyřiď mu to,“ řekl.

Sonny byl mladý chlap s nápadnými kotletami. Já se mu ale díval na ruce, ne na obličej.

Držel nůž. Rukověť měl položenou v dlani a prsty ji jen lehce svíral. Tak drží nůž odborníci.

Sonny nebyl ani trochu posměšně zdvořilý jako řidič. Bylo vidět, že má radost ze svého úkolu. Stál rozkročený přede mnou a opřel mi lehce špičku nože o hrudní kost, sotva jsem ten dotyk cítil, tak byl jemný.

Ale co, u čerta, řekl jsem si. Otec by měl malou radost, kdyby dostal žádost o výkupné s ubrečeným dopisem ode mne. Já bych tu ostudu nepřežil. Byl jsem přesvědčený, že celé tohle divadlo sehráli proto, aby mě důkladně vystrašili. Couvl jsem ke sloupku, jako bych uhýbal před nožem. Sonny zkroutil rty v posměšném úšklebku.

Prudce jsem se odrazil od sloupku a vrhl se dopředu a ke straně vší silou, kterou jsem měl. Vrazil jsem Sonnymu koleno do slabin a vyrval jsem ruce ze sevření těch dvou chlapů. Skočil jsem ke dveřím, podařilo se mi je otevřít. Věděl jsem, že v úzké prostoře boxu nemám šanci, ale venku v lese bych si s těmi chlapy možná poradil. Naučil jsem se několik šikovných špinavých zápasnických triků od svého bratrance z Keni, který se je naučil od Mau-Mau.

Nevyšlo mi to.

Pokusil jsem se vyhoupnout ven na dveřích, ale otevíraly se pomalu a ztuha a řidič mě stačil chytit za nohu. Setřásl jsem ho, ale drahocenné vteřiny jsem už nenávratně ztratil. Oba chlapi, kteří mě předtím přidržovali, mě chytili za šaty. Otevřenými dveřmi jsem zahlédl člověka, který předtím prováděl koně, díval se tázavě k nám. Na toho jsem dočista zapomněl. Rozháněl jsem se zuřivě rukama, nohama i lokty, bylo jich ale na mne moc. Skončil jsem tam, kde jsem začal, zády u dřevěného sloupku s rukama staženýma dozadu. Tentokrát ti dva už byli méně jemní. Strhli mě ke sloupku a paže mi páčili vší silou dozadu. Bolest z ramen mi vystřelovala do hrudníku a do břicha. Stiskl jsem zuby.

Sonny se držel za podbřišek, poloseděl, poloklečel v rohu boxu a s uspokojením přihlížel.

„Ať ho to bolí, tu kurvu, jen přidej, Peaky.“

Peaky a jeho parťák přidali. Sonny se zle zasmál.

Kdyby byli ještě trochu přitáhli, byl bych měl potrhané šlachy a vykloubená ramena. Nemohl jsem proti tomu nic dělat.

Řidič zavřel dveře a zdvihl nůž ze země. Už nebyl tak klidný. Zamířil jsem předtím pěstí správně a tekla mu krev z nosu. Ovládal se ale dokonale.

„Dost, Peaky, dost, šéf řekl, že mu nesmíme ublížit, řekl to důrazně. Jistě nechceš, abych mu musel hlásit, žes ho neposlechl, nebo ano?“ Mluvil výhrůžným tónem.

Napětí v mých pažích trochu povolilo. Sonny se přestal usmívat a tvářil se zamračeně a rozmrzele. Říkal jsem si, že mohu být šéfovi aspoň za něco vděčný, i když ne za moc.

„Tak vidíte, pane Yorku,“ řekl řidič vyčítavě a otíral si přitom modrým kapesníkem nos, „tohle všechno bylo úplně zbytečné, chtěli jsme vám jen vyřídit vzkaz.“

„Nerad poslouchám vzkazy, když do mne někdo strká nožem,“ řekl jsem.

Řidič si povzdechl. „Ano, pane, už vidím, že jsem udělal chybu. Chtěli jsme jen, abyste pochopil, že to s tím varováním je míněno zcela vážně. Kdybyste to nepochopil, mohl byste být v maléru, v pořádném maléru, to mi věřte.“

„Jaké varování?“ zeptal jsem se zmateně.

„Máte se přestat vyptávat na majora Davidsona.“

„Cože?“ vytřeštil jsem na něho oči. Tohle jsem tedy nečekal. „Já se na majora Davidsona nevyptával,“ řekl jsem chabě.

„To já, prosím, nevím,“ řekl řidič, „tohle jsem vám ale měl vyřídit a uděláte nejlíp, když se podle toho budete chovat, pane. Ve vlastním zájmu, proto vám to říkám. Šéf nemá rád, když se mu někdo plete do cesty.“

„Kdo je ten šéf?“ zeptal jsem se.

„Ale, ale, pane, to je snad zbytečná otázka. Sonny, jdi říct Bertovi, že jsme tady skončili. Naložíme toho koně.“

Sonny se s povzdechem zvedl a ploužil se ke dveřím, ruku stále na slabině. Zavolal něco z okna.

„Zůstaňte klidně stát, pane Yorku, a nic se vám nestane,“ řekl řidič, vytrvale zdvořilý. Znovu si utřel nos a podíval se do kapesníku, jestli mu ještě teče krev. Tekla. Uposlechl jsem ho a stál jsem bez hnutí. Otevřel dveře a vylezl ven z vozu. Chvíli se nic nedělo. Sonny i já jsme mlčeli a vrhali jsme po sobě vražedné pohledy.

Zvenku se ozval hluk řetězů a kovových závěsů, jak sklápěli bočnici vozu, která sloužila jako nakládací rampa. Pátý muž, Bert, odvedl koně po rampě do boxu a přivázal ho. Řidič zdvihl rampu a upevnil jí.

Využil jsem krátkého okamžiku, kdy do vozu proudilo denní světlo a zkroutil jsem se dozadu, abych se mohl pořádně podívat na Peakyho. Spatřil jsem to, co jsem očekával a to ještě zvýšilo můj zmatek.

Řidič nastoupil do kabiny a nastartoval motor.

„Odveď ho ke dveřím,“ řekl Bert. Nepotřeboval jsem pobízení.

Vůz se dal do pohybu. Peaky a jeho parťák mě pustili, Bert otevřel dveře a strčil do mne. Dopadl jsem na zem v okamžiku, kdy vůz zrychlil a vyjel z parkoviště na opuštěnou silnici. Bylo štěstí, že jsem měl bohatou praxi v padání z koně, dopadl jsem na rameno a skulil se dozadu bez úrazu.

Seděl jsem na zemi a díval se za mizejícím vozem. Poznávací číslo bylo zaneseno prachem, ale stačil jsem přečíst alespoň registrační písmena – APX.

Můj Lotus stál na parkovišti. Trochu jsem se oprášil z nejhoršího a šel jsem k vozu. Chtěl jsem sledovat dopravní box a zjistit, kam jede. Řidič boxu byl ale důkladný a předem se postaral o to, aby se mi to nepodařilo. Lotus nechtěl nastartovat. Otevřel jsem kapotu, abych se podíval, co mi tam natropil, a zjistil jsem, že vyšrouboval tři svíčky. Ležely úhledně seřazené na baterii. Trvalo mi plných deset minut, než jsem je našrouboval, protože se mi třásly ruce.

Pak už ovšem bylo pozdě na to, abych box dohonil, nebo abych našel někoho, kdo by si pamatoval, kudy jel. Nastoupil jsem do vozu a zapnul si košili, kravata zmizela.

Vyndal jsem informační knihu autoklubu a našel registrační písmena APX. Zjistil jsem, že ten vůz byl registrován asi v západním Sussexu. Pokud neměl falšovanou poznávací značku, teoreticky bylo možné současného majitele vozu vypátrat. Asi čtvrt hodiny jsem přemýšlel. Pak jsem nastartoval vůz, otočil a vrátil se zpátky do Maidenheadu.

Město zářilo světly, přestože většina obchodů byla zavřená. Dveře policejní stanice byly dokořán. Vešel jsem a ohlásil, že bych chtěl mluvit s inspektorem Lodgem.

„Ještě tu není,“ řekl policista ve vrátnici a podíval se na hodinky. Bylo půl sedmé. „Ale jestli chcete, pane, můžete na něho počkat, musí přijít každou chvíli.“

„Ještě tu není? To znamená, že má noční?“

„Ano, pane. To víte, v sobotu je tu živo,“ usmál se, „taneční podniky, hospody a bouračky.“ Usadil jsem se na lavici a čekal. Asi po pěti minutách přispěchal Lodge a v chůzi si svlékal kabát.

„Dobrý večer, Smalle, co je nového?“ obrátil se na policistu ve vrátnici.

„Čeká tu na vás nějaký pán,“ řekl Small a ukázal na mne, „přišel teprve před chvílí.“

Lodge se obrátil. Vstal jsem a pozdravil ho.

„Dobrý večer, pane Yorku.“ Lodge se na mne ostře podíval, ale nedal najevo překvapení. Očima zavadil o mou zmačkanou košili bez kravaty a nadzdvihl obočí. „Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se stručně.

„Nemáte moc práce?“ zeptal jsem se. „Kdybyste na mne měl trochu času, rád bych vám řekl, jak… jak jsem přišel o kravatu.“ V polovině věty jsem si to rozmyslel a neřekl jsem přímo, že jsem byl přepaden. Small se na mne zvědavě díval a určitě si musel myslet, že jsem blázen, když jdu na policii hlásit ztrátu kravaty.

Inspektor měl ale dobrý postřeh. „Pojďte do mé kanceláře, pane Yorku,“ řekl. Zavedl mě dovnitř, pověsil kabát a klobouk a zapálil plynová kamna. Ale ani teplo rozpálených radiátorů nedokázalo zpříjemnit strohou neútulnou místnost.

Lodge si sedl za pečlivě uklizený psací stůl, nabídl mi cigaretu. S potěšením jsem vdechoval kouř a uvažoval o tom, jak začít.

„Pokročil jste nějak s případem majora Davidsona od té doby, kdy jsem s vámi naposledy mluvil, od předvčerejška?“ zeptal jsem se.

„Ne, obávám se, že ne, máme tady naléhavější věci. Včera jsme o případu měli poradu a hovořili jsme také s vaším hlavním rozhodčím, sirem Creswellem Stampem. Vzhledem k výroku koronera považují všichni vaši historii za výplod mladistvé fantazie. Nikdo kromě vás drát neviděl. Stopy po drátu na sloupcích mohly být způsobeny jinak a nelze také zjistit, kdy vznikly. Bylo mi řečeno, že zaměstnanci závodiště často napínají nad překážkami drát, aby se nikdo cizí nepokoušel přes překážku skákat a nezničil ji.“ Chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Sir Creswell říká, že členové Národního honebního výboru, s některými prý mluvil telefonicky, jsou toho názoru, že se musíte mýlit. Pokud prý jste vůbec nějaký drát viděl, patřil pravděpodobně zaměstnancům závodiště.“

„Ptali jste se jich?“

Lodge si povzdechl. „Mluvil jsem s vedoucím údržby a ten říkal, že pokud ví, tak na dráze žádný drát nebyl. Jeden ze zaměstnanců je prý ale starý a trochu popleta a nemůže za něho ručit, ten prý mohl někde drát mít.“

Zasmušile jsme se na sebe zadívali.

„A co si myslíte vy?“ zeptal jsem se konečně.

„Já si myslím, že jste drát viděl a že ten drát byl příčinou pádu majora Davidsona. Je tu jedna skutečnost, která mluví ve prospěch téhle teorie: to, že zřízenec, který udal, že se jmenuje Thomas Cook, se nedostavil, aby si vyzvedl dvoudenní mzdu. Podle mé zkušenosti musí mít člověk velmi pádný důvod, když si nejde pro výplatu.“ Usmál se.

„Mohu uvést další skutečnost, která mluví pro to, že pád majora Davidsona nevznikl nešťastnou náhodou,“ řekl jsem, „ale zase záleží na tom, jestli mi budete věřit, důkazy žádné nemám.“

„Tak spusťte.“

„Někdo si dal moc práce, aby mě přesvědčil o tom, že se nemám o případ majora Davidsona zbytečně starat a nemám klást nepříjemné otázky.“ Vyprávěl jsem mu příhodu s přepravním boxem. „Tak co říkáte tomuhle výplodu mladistvé fantazie?“ zeptal jsem se nakonec.

„Kdy se to stalo?“ zeptal se Lodge.

„Asi před hodinou.“

„A co jste dělal od té doby až do teď?“

„Uvažoval,“ odpověděl jsem a zhasil cigaretu.

„Aha,“ řekl Lodge, „uvažoval jste taky o tom, jak neuvěřitelně bude tahle historie znít, až ji povím šéfovi? Určitě se mu nebude líbit.“

„Tak mu ji nepovídejte,“ usmál jsem se. „Řekl bych, že se nejspíš musí zdát neuvěřitelné, že někdo zapřáhl pět chlapů, koně a dopravní box jenom proto, aby mi vyřídil varovný vzkaz, který ten někdo snadno mohl poslat poštou.“

„No, tahle skutečnost poukazuje na to, že musí jít o nějakou rozsáhlou organizaci,“ usmál se Lodge.

„Je jich aspoň deset,“ řekl jsem, „ale jeden nebo dva z nich jsou určitě ve špitále.“

Lodge se prudce narovnal.

„Jak to myslíte? Jak to víte?“

„Všech pět, všichni ti chlapi, kteří mě dnes přepadli, jsou taxíkáři a jsou buď z Londýna, nebo z Brightonu, nevím odkud, ale vím, že jsem je viděl před třemi dny v Plumptonu, kde se hlava nehlava rvali s jinou bandou.“

„Cože?“ zvolal Lodge. „Máte pravdu, vzpomínám si, četl jsem o tom v novinách. Jste si jist, že jste ty chlapy poznal?“

„Ano,“ odpověděl jsem. „V Plumptonu měl Sonny taky nůž, ale neměl příležitost jej použít, protože se rval se silnějším chlapem. Sonnyho obličej si zřetelně pamatuji. Peakyho si člověk nemůže splést, protože mu rostou vlasy nápadně do čela, má takovou špičatou černou kštici. Ostatní tři chlapi skončili v Plumptonu v téže skupině, patřili tedy asi do téže party. Čekal jsem tam tehdy na někoho, koho jsem měl svézt a měl jsem čas si ty taxíkáře pořádně prohlédnout, když bylo po bitvě. Bert, ten, co prováděl koně, měl dnes monokl a ten chlap, který mě držel za pravou ruku, měl zalepené čelo. Ale jak to, že jsou na svobodě‘?“

„Mohli se dostat ven na kauci, nebo třeba vyvázli s pokutou. Nevím, musel bych se podívat do hlášení,“ řekl Lodge. „A proč si myslíte, že na vás poslali tolik lidí?“

„Když se to tak vezme, tak mi to vlastně trochu lichotí. Třeba jim nejdou obchody a nemají nic lepšího na práci,“ usmál jsem se. „Ale nejspíš to bude tak, jak to říkal ten řidič, chtěli mi ten vzkaz vyřídit hodně důrazně.“

„Vidíte, a teď jste mi připomněl další věc, která zní nepravděpodobně. Prosím vás, proč jste se vrhl dopředu? To taky nemuselo dobře dopadnout, ne?“

„Kdyby byli mířili o kousek výš, tak bych se nebyl nikam vrhal, jenže oni mi špičku nože opřeli o hrudní kost a tu byste neprobodl, leda byste do nože bušil kladivem. Předpokládal jsem, že nůž spíš vyletí Sonnymu z ruky, než aby vletěl do mě, a to se taky stalo.“

„A vůbec vás neporanil?“

„Skoro ne,“ řekl jsem.

„Ukažte,“ řekl Lodge, vstal a přešel ke mně.

Rozepnul jsem košili. Mezi druhým a třetím knoflíkem přímo nad hrudní kostí byla povrchní, asi jeden palec dlouhá ranka, pokrytá uschlou krví. Košili jsem měl také trochu zašpiněnou. Nic to nebylo, skoro jsem o tom nevěděl.

Lodge si zase sedl. Zapnul jsem si košili.

„Tak a teď mi řekněte, komu a jaké otázky jste kladl o smrti majora Davidsona.“

„To je právě to zvláštní, já o tom skoro s nikým nemluvil. A taky jsem se vůbec nic nedozvěděl.“

„Někde jste se ale musel strefit,“ řekl Lodge. Vytáhl ze zásuvky list papíru. „Prosím vás, řekněte mi jména všech osob, s kterými jste o tom drátu hovořil.“

„Mluvil jsem o tom s vámi,“ řekl jsem bez zaváhání, „a s paní Davidsonovou. Potom mě taky slyšely všechny osoby, které byly u zasedání koronerovy komise, kde jsem o tom celém vypovídal.“

„V novinách ale, jak jsem viděl, o tom zasedání dohromady nic nebylo a o drátu tam nebyla ani zmínka,“ řekl. „A taky, kdokoli vás viděl při zasedání, nemohl mít pocit, že chcete za každou cenu pátrat dál. Výnos komise jste přijal velmi klidně, jako byste s ním souhlasil.“

„Díky tomu, že jste mě předem varoval, jak to dopadne,“ řekl jsem.

Lodge se nespokojeně díval na nepopsaný list papíru.

„S nikým jiným jste nemluvil?“ zeptal se.

„Ještě… ještě s… se slečnou Ellery-Pennovou. Vyprávěl jsem jí o tom včera večer.“

„To je vaše přítelkyně?“ zeptal se přímo a zapsal si jméno.

„Ano.“

„A to je všechno? S nikým dalším jste nemluvil?“

„Ne. Nechtěl jsem vám a siru Creswellovi rušit vyšetřování. Měl jsem strach, že kdybych se moc vyptával, nadělal bych v tom zmatek. Lidé by si třeba potom dávali pozor na jazyk, předem by si připravili odpovědi na vaše otázky a tak. Jak to teď ale vypadá, když vy jste vyšetřování zastavili, jak jste říkal, mohl bych se vlastně vyptávat, jak chci,“ řekl jsem trochu trpce.

Lodge si mě pátravě prohlédl. „Vidím, že vás zlobí ta mladistvá fantazie,“ řekl.

„Ve čtyřiadvaceti už nejsem tak přehnaně mladý,“ řekl jsem.

„Pokud vím, tak jeden z anglických předsedů vlády měl taky čtyřiadvacet a vedl si docela dobře.“

„To nemá s věcí nic společného a vy to dobře víte,“ odpověděl.

Zasmál jsem se.

„Co teď chcete podnikat?“ zeptal se Lodge.

Podíval jsem se na hodinky. „Půjdu domů.“

„Tak jsem to samozřejmě nemyslel, co chcete podnikat ve věci majora Davidsona?“

„Budu se vyptávat na všechno možné,“ řekl jsem bez zaváhání.

„Navzdory tomu varování‘?“

„Naopak, právě proto,“ řekl jsem. „To, že za mnou poslali s tím vzkazem hned pět chlapů, jistě znamená, že je co se dozvědět. Bill Davidson byl můj dobrý kamarád a já se nemohu smířit s tím, že ho někdo beztrestně připravil o život.“ Zamyslel jsem se. „Nejdřív asi musím zjistit, komu patří ten taxíkářský podnik, ve kterém jezdí Peaky a spol.…“

„No, neúředně vám přeji mnoho zdaru,“ řekl Lodge, „ale buďte raději opatrný.“

„To budu.“ Vstal jsem.

Lodge mě vyprovodil před budovu a potřásl mi rukou.

„Dejte o sobě vědět,“ řekl.

„Ano, dám.“

Přátelsky mi zamával a vrátil se do budovy. Vyjel jsem znovu směrem ke Cotswoldským horám. Namožená ramena mě krutě bolela a musel jsem se soustředit na úvahy o Billově pádu, abych na bolest zapomněl.

Napadlo mě, že bych se měl snažit utvořit si obraz o povaze pachatele podle způsobu, jakým přivodil Billův pád a jak připravil záležitost s dopravním boxem. V obou případech zvolil složitý plán, přestože mohl dosáhnout téhož výsledku jednoduššími prostředky. V hlavě se mi najednou vynořilo slovo „záludnost“ a já marně pátral, kde se tam vzalo. Konečně jsem si vzpomněl na Joea Nantwiche a na výhrůžný dopis, který dostal až po deseti dnech klidu, to bylo záludné. Jenomže ta záležitost neměla s Billem nic společného.

Jak v případě Billova úrazu, tak v mém případě byl určitě výsledek akce tvrdší, než bylo v plánu. To, že Billův úraz byl smrtelný, byla vlastně nešťastná náhoda a se mnou by také byli jednali méně ostře, kdybych se nebyl pokusil o útěk. Došel jsem k názoru, že musím hledat někoho, kdo má bujnou fantazii a kdo je ochoten používat násilí jen v omezené míře. Hry, které si ten člověk vymýšlí, mají bouřlivější průběh, než chtěl, protože jsou příliš komplikované.

Utěšovalo mě, že můj neznámý protivník není žádný veleduch a že se dopouští chyb. Říkal jsem si, že největší chyba, které se až dosud dopustil, je to, že vynaložil tolik energie, aby mi vyřídil zcela zbytečný varovný vzkaz.

Dva dny jsem nepodnikal nic. Neuškodí, když si budou myslet, že jsem si ten vzkaz vzal k srdci.

Hrál jsem s dětmi poker a Henry mě obehrál, protože jsem místo na hru myslel na smrt jeho otce.

„Ty vůbec nemyslíš na to, co děláš,“ řekl Henry vyčítavě, když mě obral o dalších deset žetonů.

„Asi se zamilovat,“ řekla Polly a pátravě, žensky se na mne podívala. Vida!

„Ale!“ řekl Henry.

„Co je to zamilovat?“ zeptal se William, který rozčiloval staršího bratra tím, že si hrál s jeho žetony.

„Limonáda,“ řekl Henry, „jako když se dva líbají a tak.“

„Máma je do mě zamilovaná,“ řekl mazlíček William.

„Nebuď osel,“ řekla jedenáctiletá Polly nadřazeně. „Zamilovat se znamená svatbu, nevěstu s vlečkou, družičky a hostinu.“

„Víš, Alane,“ poznamenal Henry pohrdavě, „udělal bys líp, kdyby ses zase odmiloval, jinak tě úplně obehraju.“

William se podíval do svých karet. Protože vyvalil oči a otevřel pusu, znamenalo to, že má nejméně dvě esa, na jiné karty vůbec nepřidával. Všiml jsem si, jak po něm Henry šlehl okem a pak se podíval do svých karet. Odhodil tři a tři lízl, a když na něho došla řada, karty položil. Měl dvě desítky a dvě dámy, a protože byl realista, tak věděl, kdy se musí vzdát. William, který nadskakoval rozčilením, vyhrál jen čtyři žetony, ačkoli měl tři esa a dvě pětky. Uvažoval jsem o záhadách dědičnosti. Bill byl přátelský, přímočarý člověk s řadou ryzích vlastností, Scilla je laskavá a obětavá. I když ani jeden z obou nebyl nadprůměrně chytrý, dostal jejich starší syn do vínku zcela mimořádnou, pronikavou inteligenci.

Když jsem pomáhal Williamovi srovnat sloupky žetonů a snímal jsem karty, nemohlo mě ve snu napadnout, že Henry nosí ve své osmileté makovičce klíč k záhadě otcovy smrti.

Henry to ovšem také nevěděl.