19
Dny míjely a já se marně snažil vyrovnat s pomyšlením, že jsem Kate navždy ztratil. Ustavičně jsem na ni myslel. Každé ráno, když jsem se probudil a vzpomněl si na ni, zaplavila mě hořkost a z celého dne se vytratila radost. V noci se mi o ní zdálo, viděl jsem ji prchat dlouhou, nekonečnou tmavou chodbou. Myslel jsem si, že ji už nikdy neuvidím a snažil se s tím smířit.
Týden po soudním přelíčení jsem jel na dostihy do Banbury. Byla tam Kate. Stála před vážnicí, oblečená v tmavomodrém, bledá, s velikými kruhy pod očima, klidná, nehybná. Oslovila mě, jakmile jsem se objevil.
„Alane, chtěla jsem se omluvit za to, co jsem ti minule řekla.“ Mluvila pomalu a ovládaně.
„To je v pořádku, už o tom nemluv.“
„Ne, počkej… Přemýšlela jsem o tom, co jsi říkal…, o těch dětech, které musel vozit do školy najatý zápasník…, uvědomila jsem si, že strýce musel někdo zarazit. Za to, že teta Debora zemřela, nemůžeš. Odpusť, že jsem tě z toho vinila.“ Těžce vzdychla, jako by právě vykonala nepříjemnou, obtížnou povinnost.
„To jsi sem přijela jen proto, abys mi tohle řekla?“
„Ano. Trápilo mě, že jsem ti křivdila.“
„Kate, miláčku!“ Chmurná mračna minulých dní se začala rozptylovat jako ranní mlha. „Byl bych dal nevím co za to, kdyby se bylo ukázalo, že to je někdo jiný než strýc George, to přece jistě víš!“ Pátravě jsem se na ni zadíval. „Vypadáš hladově. Jedla jsi už dneska něco?“
„Ne,“ hlesla.
„Tak se musíš naobědvat.“ Vzal jsem ji za ruku a než se zmohla na protest, odvedl jsem ji do restaurace. Díval jsem se, jak jí. Nejdříve z porce jen tak uždibovala, pak se do ní s chutí pustila a všechno spořádala. Tváře jí zrůžověly.
Objednala si další chod. Uprostřed jídla se zarazila. „Měl by sis taky něco dát.“
„Nemůžu, pojedu dostih.“
„Ano, já vím, četla jsem to v novinách. Jedeš Ztracenou naději, viď?“ Mluvila s plnými ústy.
„Ano,“ odpověděl jsem.
„Prosím tě, buď opatrný, Pete říká, že Ztracená naděje moc dobře neskáče.“
Zadíval jsem se na ni s radostí a úžasem. Začervenala se.
„Kate!“
„Já… měla jsem strach, že mi nikdy neodpustíš, jak jsem se hanebně zachovala. Tohle byl nejhroznější týden, jaký jsem v životě zažila, litovala jsem každého slova, které jsem ti tehdy řekla. Aspoň jsem si ujasnila, jaký mám k tobě doopravdy vztah. Nejdřív jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že tě už nadosmrti nechci vidět, ale pak jsem byla čím dál tím víc nešťastná. Já…, když jsem si vzpomněla, jak ses tvářil v Brightonu, bylo mi jasné, že sám za mnou nikdy nepřijdeš. Věděla jsem, že budu-li se ti chtít omluvit, budu muset přijít za tebou. Říkala jsem si, že uvidím, jak se na to budeš tvářit.“
„Co jsi očekávala?“
„Myslela jsem, že budeš chladný a nepřístupný. Nemohla bych ti to mít za zlé.“ S chutí se zakousla do koláče.
„Vezmeš si mě, Kate?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ odpověděla s plnou pusou. Klidně pokračovala v jídle. Počkal jsem, až dojí koláč a až se vypořádá se sýrem a sušenkami.
„Kdys jedla naposledy?“ zeptal jsem se, když konečně odložila ubrousek.
„To si už nepamatuji.“ Zadívala se na mne. V obličeji měla vepsaný prodělaný zármutek, ale oči měla šťastné. Byla z ní dospělá žena. Poznal jsem to i z toho, že poprvé projevila starost o moje bezpečí, když se zmínila o Ztracené naději.
„Rád bych tě teď políbil,“ řekl jsem.
„Na neštěstí není na závodišti vyhrazeno vhodné místo pro čerstvě zasnoubené milence,“ poznamenala. „A co takhle nějaký dopravní box?“
„Máme na to deset minut,“ řekl jsem rychle. „Jedu v druhém dostihu.“
Bez dlouhých řečí jsme si půjčili Peteův box. Vzal jsem Kate do náruče. V jejím políbení nebylo pranic sesterského.
Deset minut uplynulo v mžiku a byl nejvyšší čas jít ke startu. Vrátili jsme se. Já šel do vážnice a převlékl se do dresu, Kate si sedla venku na lavičku a omámeně se dívala do slunce. Říkala, že si připadá jako ve snách.
Od smrti Katina strýce jsem byl na dostizích poprvé. Rozhlížel jsem se neklidně po vážnici a pozoroval důvěrně známé obličeje přátel. Nechtělo se mi uvěřit, že by některý z nich mohl mít spoluvinu na Joeově smrti. Možná, že měl Lodge pravdu, že se skutečně nechci dozvědět, kdo je ten tajemný spojenec pana Penna. Strýce George jsem měl vlastně docela rád…, možná, že se bojím, že se pod přátelskou maskou někoho, komu věřím, také skrývá šelma.
Clem mi podal plátěnou podložku pod sedlo s předepsanou olověnou přítěží. Zadíval jsem se na jeho trpělivý vrásčitý obličej. Ne, ten to nemůže být, ten ne.
Při úvaze, že Clem ví o dostihovém světě vůbec nejvíc, že ví o každé hlouposti, která se na závodištích stane, připadal jsem si jako hanebný zrádce.
Moje úvahy přerušila pořádná rána do zad.
„Nazdar frajere, tak co dělá boj se zločinem?“ zaburácel Sandy. Balancoval sedlem na koleně a upravoval přezky u třmenů. „Jak se má náš Sherlock?“
„Je na odpočinku,“ usmál jsem se.
„Ale nepovídej, vždyť ti to tak pěkně šlo.“
„Radši zůstanu u rajtování, je to bezpečnější.“
Sandy se zadíval na jizvu na mé tváři.
„No, když si to myslíš, kamaráde… Počkej, až si zlomíš tolik kostí co já, pak tě to třeba přejde.“ Přehodil řemeny přes sedlo, zkontroloval přezky, narazil si na hlavu helmu a šel k váze. Všichni se za ním obraceli, jeho veselé hlaholení působilo jako magnet.
Na druhém konci šatny stál zády ke mně Dan. Stoupl si tak úmyslně. Bavil se předtím s někým u brány, a když nás zahlédl, jak s Kate odcházíme z parkoviště dopravních boxů, zářící štěstím, všechno si domyslel. Kate odměřeně pogratuloval, se mnou nepromluvil ani slovo.
Prošel jsem kolem Dana ven k padoku. Vyšel za mnou. Zamířili jsme oba k Peteovi, který trénoval naše koně.
Pete do toho skočil po hlavě.
„Alane, už jsem slyšel od Kate novinu! Gratuluju!“
Dan se zamračil a Pete rychle změnil téma hovoru a začal se s ním bavit o šancích jeho koně. Stál jsem vedle nich a rozhlížel se.
Asi deset yardů od nás stál snědý Clifford Tudor, v ústech cigáro a kázal právě svému trenérovi a jezdci. Bylo zvláštní, jak často se mi ten člověk připletl do cesty. Díval jsem se, jak při řeči energicky gestikuluje rukama, a zahlédl jsem, že se jeho mladý žokej, Joeův nástupce, tváří vystrašeně.
O kus dál stál, sir Creswell Stampe a přihlížel, jak jeho nepříliš oblíbený syn David sedá do sedla. Pak se důstojně odebral do lóže rozhodčích. Ještě o kus dál stála skupina majitelů koní a trenérů. Bavili se o svých nadějích a plánech, dávali svým jezdcům moudré i méně moudré rozkazy a debatovali na poslední chvíli o sázkách.
Tolik lidí jsem tu znal, tolik lidí jsem tu měl rád! Který z nich…, kdo z nich je jiný, než myslíme?
Pete mi pomohl do sedla, já zamával Kate, která stála u zábradlí padoku a odjel jsem cvalem ke startu.
Cestou mě předjel Dan. Když mě míjel, ohlédl se a mrazivým hlasem na mne zavolal: „Čert tě vem!“ Pak pobídl koně a ujel. Nedal mi ani možnost se ozvat. Nedalo se nic dělat, mohl jsem jenom doufat, že to snad časem přejde.
V dostihu běželo jedenáct koní. Chvíli jsme jezdili v kruhu, zatímco startérův pomocník kontroloval podbřišníky a startér nás vyvolával podle startovní listiny. Sandy požádal o dovolení seskočit z koně, potřeboval si upravit sedlo, které se mu svezlo kus dopředu. Startér přikývl, pak se podíval na hodinky a řekl Sandymu, aby si pospíšil. Neměl rád, když se neodstartovalo včas.
Díval jsem se, jak Sandy povoluje podbřišník, rovná sedlo, utahuje znovu řemen a nedával jsem pozor na svého koně. To se mi nevyplatilo.
Zřízenec rozbalil bílou vlajku, kterou se signalizuje před startem, těsně před mým koněm. Nezkušená mladá klisnička se polekala, vzepjala se jako cirkusový kůň, zkroutila do strany a vyhodila mě ze sedla. Dopadl jsem na záda, vyrazil si dech a zahlédl jsem, jak Ztracená naděje cválá po dráze pryč.
Lapal jsem po dechu. Sandy mi šel pomoci na nohy, ruku napřaženou, smál se mi a utrousil nějakou nezdvořilou poznámku o mém náhlém vzestupu a pádu.
Najednou se mi udělalo nanic a všechno se mi začalo v hlavě plést. Ležel jsem na jarním slunci a přitom jsem cítil, jak mi na tváře padá déšť. Nestalo se mi nic, ale v těle jsem cítil palčivou bolest. Dva rozdílné děje jako by se rozvíjely současně, jeden v přítomnosti, druhý v minulosti. Točila se mi hlava, hranice mezi přítomností a minulostí zmizela.
Upřeně jsem se zadíval na Sandyho, který stál nade mnou. Vesele se šklebil, špičáky mu jako vždy chyběly (schovával protézu v kapse), oči se mu smály, v tváři měl obvyklý uličnický výraz. Slunce na něho zářilo. Současně jsem viděl týž obličej, který se nade mnou naklání v prudkém dešti, viděl jsem jeho nelítostné oči a krutá ústa, slyšel jsem zřetelně, jak říká: „Tu máš, zatracenej fízle, a příště se nepleť do věcí, do kterých ti nic není.“ Instinktivně jsem zdvihl paži a chránil si obličej před jeho botou…
Pak se mi v hlavě vyjasnilo, svět se umoudřil. Dívali jsme se se Sandym jeden druhému do očí, jako bychom mohli pohledem něco vybojovat. Ruku, kterou mi podával na pomoc, nechal Sandy klesnout k tělu. Přátelský výraz mu z obličeje beze stopy zmizel, jako když herec po představení odloží masku.
Příliš pozdě jsem si uvědomil, že se držím dlaní za tvář. To mě prozradilo. Sandy viděl, že se mi právě vybavilo, co se vlastně stalo po mém pádu v Bristolu.
Vzpamatoval jsem se, vrátila se mi síla i dech a já vstal. Startér se netrpělivě díval na hodinky a ptal se, jestli se mi nic nestalo. Ubezpečil jsem ho, že jsem v pořádku a omluvil jsem se za zdržení, které jsem způsobil. Viděl jsem, že Ztracenou naději chytili až na konci dráhy a že ji už vedou.
Sandy stál ještě přede mnou, nespěchal do sedla.
„Nemůžeš mi vůbec nic dokázat,“ řekl bez okliky. „Nikdo ti nedosvědčí, že bych měl nějaký spojení s Pennem.“
„Dosvědčí to Fletcher,“ namítl jsem.
„Bude držet hubu,“ řekl Sandy, „je to můj bratranec.“
Vida, možná, že strýce George nepřivedlo k sázkovým podvodům to, že se mu naskytla příležitost koupit lacino firmu L. C. Perth, ale spíše to, že měl na závodištích tak šikovného a spolehlivého spojence.
Rychle jsem v duchu probral ostatní členy gangu.
„A co Fielder?“ namítl jsem.
„Ten mě v životě neviděl, mluvil se mnou jen po telefonu, pro něho jsem nějakej Smith,“ odpověděl.
Dál jsem nepokračoval. „Proč jsi to dělal?“ zeptal jsem se.
„Pro co jinýho, než pro prachy,“ řekl pohrdlivě. Měl mě za úplného tupce.
„Tak proč jsi všechny koně nepodržel sám, proč jsi to přenechával Nantwichovi?“
„Nejdřív sem taky občas nějakýho koně podržel, ale hned zkraje sem kvůli tomu měl disciplinárku a jen tak tak sem vyklouz se zdravou kůží. Tak sem si dal rači bacha, kamaráde, a nastrčil sem šéfovi toho srábka Joea. Bylo mi fuk, jestli přijde vo licenci. Ale to si piš, že sem za něj dostával slušnou provizi.“
„A tím větší jsi měl vztek, když s Bolingbrokem proti úmluvě vyhrál,“ řekl jsem.
„Jo.“
„Takže jsi věděl předem, že Joe má koně zastavit, nevyprávěl ti to v šatně.“
„Správně, drahý Watsone,“ posmíval se mi Sandy.
„… a v Plumptonu jsi ho shodil přes bariéru.“
„Taky mu to patřilo. Prodělal sem kvůli němu padesát liber, který sem vsadil na Leicu a ještě sem přišel vo provizi.“
„Zasloužil si ale smrt?“ zeptal jsem se trpce.
„Měl držet hubu, blbec,“ odsekl Sandy vztekle. „V Liverpoolu mával každýmu před nosem tím hnědým hadrem a brečel po tobě. Viděl sem, co tam je napsaný a zavolal sem to Fielderovi, to je všechno. Sice sem z toho nápisu houby rozuměl, ale bylo mi jasný, že z toho šéf radost mít nebude. To si Joe spískal sám.“
„A když ho zabili, zatelefonoval jsi Fielderovi, že Joe se mnou ještě mluvil, než zemřel.“
„Jo,“ řekl Sandy otráveně. „Tys to přece ve vážnici každýmu na potkání vyslepičil.“
Nemohl jsem odolat pokušení. „Jenomže to nebyla pravda, to jsem si vymyslel. Joe před smrtí už nepromluvil.“
Chvíli trvalo, než to pochopil. Pak vytřeštil oči, pootevřel ústa a trhl sebou. Viděl jsem, že jeho neotřesitelné sebevědomí konečně dostalo ránu. Otočil se na patě a odešel ke svému koni, kterého zatím přidržoval za uzdu startérův pomocník.
Šel jsem naproti Ztracené naději, poděkoval člověku, který ji přivedl, a vyšvihl se do sedla. Startér začínal ztrácet trpělivost.
„Jezdci, seřaďte se, prosím,“ volal. Rozestavili jsme se po celé šíři dráhy a já zůstal úmyslně stát vedle Sandyho. Chtěl jsem se ho ještě na něco zeptat.
„Prosím tě, řekni mi, jak jsi mohl Pennovi poradit, aby to zkusil s majorem Davidsonem, musel jsi přece vědět, že by Admirála nepodržel za nic na světě.“
„To sem si já nevymyslel, s tím přišel šéf,“ odsekl Sandy. „Říkal jsem Fielderovi, že je to blbost, ale šéf věděl vo koních hovno a byl paličatej jako mezek. Fieldera prej ani neposlouchal, těšil se, že když vyšachuje favorita, vydělá na tom obrovskej balík. A to taky vydělal. To s tím drátem byl jeho nápad. Škoda, že ty ses taky nezabil, měl bych teď pokoj,“ dodal nenávistně.
S pětiminutovým zpožděním stiskl startér páku, startovní páska vzlétla vzhůru a koně vyrazili prudce vpřed k první překážce.
Těžko říci, kdy se Sandy rozhodl, že mě dostane přes bariéru. Možná, že se k tomu odhodlal při pomyšlení, kolik peněz si ještě mohl vydělat nebýt mne, možná, že jsem mu to sám vnukl, když jsem mu připomněl, že tenhle kousek provedl Joeovi za trest, že ho ošidil.
Začal se na mne tlačit, když jsme se blížili k první proutěnce. Jeli jsme oba ve stejné skupině, těsně za špicí, já jel po vnitřní straně a po levici jsem měl bariéru.
Ohlédl jsem se na Sandyho. Oči měl přivřené a soustřeďoval se na blížící se překážku. Každým skokem se ale ke mně blížil. Zpočátku mě nenapadlo, k čemu se chystá.
Až v posledním okamžiku jsem pochopil, co má v plánu. Chtěl zatlačit mého koně těsně k bariéře před překážkou, tak, abych proletěl do clony, která navádí koně na proutěnku. Věděl jsem, že pády do clony jsou velmi nebezpečné a musel jsem rychle něco podniknout, pokud jsem to nechtěl vyzkoušet na vlastní kůži.
Doslova jsem se pověsil na otěže. Ztracená naděje prudce zpomalila. Jakmile nás minul Sandyho kůň, strhl jsem svou klisnu ostře doprava. Byl nejvyšší čas, kůň už měl proutěnku pod nohama a nemohl si ji ani prohlédnout. Srazil jeden oddíl předními kopyty na zem. Kůň, který jel za námi, narazil do Ztracené naděje a jeho jezdec nadával, že se mu motám v cestě.
Moje klisna byla ještě nezkušená a já věděl, že by takovéhle zacházení dlouho nevydržela a že se budu muset snažit až do konce dostihu Sandymu vyhnout.
S tím se Sandy nehodlal smířit. Když jsme jeli po rovince před tribunami, postupně se ke mně zase propracoval. Byl lepší jezdec než já a měl zkušenějšího koně. Když jsem se snažil přidat, přidal také, když jsem zpomalil, zvolnil i on. Nemohl jsem ho setřást. Pokud jsme byli v dohledu publika na tribunách, o nic se nepokusil, jen se mnou držel krok. Věděl jsem ale, že jakmile dojedeme za oblouk, na druhou stranu dráhy, daleko od diváků, může se pokusit o ledaco. Bylo to nepříjemné pomyšlení.
Uvažoval jsem o tom, že bych mohl vybočit z dráhy a dostih vzdát. To by bylo ale ještě potupnější.
Když jsme vjížděli do oblouku, všichni koně těsně pohromadě, pokusil se Sandy znovu o štěstí. Zajel s koněm těsně ke mně. Po mé levici jel Dan. Ohlédl se a zavolal na Sandyho: „Uhni trochu, netlač se na nás!“
Sandy neodpověděl. Zaklínil mi koleno pod stehno a prudce trhl vzhůru.
Noha mi vylétla ze třmenu, já ztratil rovnováhu a přepadl jsem doleva dopředu, hlavu jsem měl vedle šíje klisny a rukama jsem se jí zoufale držel za hřívu. Zahlédl jsem, jak se dole míhají kopyta ostatních koní a musel jsem vynaložit všechnu sílu, abych mezi ně nespadl. Měl jsem těžiště příliš vpředu a každým dalším skokem jsem se sesouval níž a níž. Věděl jsem, že se na koni nemohu udržet.
Zachránil mě Dan. Opřel se o mne ze strany a doslova mě vystrkal do sedla.
Udýchaně jsem mu poděkoval a šmátral jsem nohou po třmenu.
Kousek za obloukem byly další proutěnky a já se snažil srovnat sebe i koně, než k nim dojedu. Jak jsme dojížděli kolem ohybu, svítilo nám slunce přímo do očí, jakmile jsme ale dojeli na přímý úsek dráhy, měli jsme slunce po pravici. Ohlédl jsem se po Sandym a jasné světlo mě oslnilo. Jel podle mě, jeho černá silueta se rýsovala proti slunci.
Uvědomil jsem si, že v jasných dnech na téhle dráze oslňuje slunce i diváky na tribunách a že nemohou rozeznat, co se mezi jezdci děje, když jedou na vzdálenější straně dráhy. Sandy se nemusí bát rozhodčích, může dělat, co se mu zlíbí.
K další proutěnce jsem přijel asi jeden yard před Masonem a Danem. Ohlédl jsem se a viděl, že Sandy pobízí koně. V několika skocích byl zase u mne.
Náhle se rozmáchl rukou, a kdybych nebyl ve střehu, byl by mě dostal. Chtěl mě švihnout bičem do obličeje. Rychle jsem se přikrčil a bič zasáhl jen mou helmu a srazil ji na zem. Odkutálela se po trávníku.
Zahlédl jsem, že se Sandy chystá k další ráně. Rychle jsem vzal otěže i bič do levé ruky a pravou jsem vymrštil. Čirou náhodou se mi podařilo chytit Sandyho bič do ruky a udržet ho. Kroutil jsem s ním vší silou, kterou jsem měl.
Málem jsem ho dostal ze sedla a už jsem začínal jásat. V rozhodném okamžiku ale bič pustil a podařilo se mu udržet rovnováhu. V tu chvíli jeho kůň ode mne trochu vybočil a já se modlil, aby mezi nás někdo vjel. Nikdo ale nebyl nablízku, většina koní byla před námi. Sandyho bič jsem zahodil.
Před námi byla další proutěnka. Držel jsem se co nejdál od bariéry a snažil se Ztracenou naději srovnat. Věděl jsem, že mě Sandy znovu dohání.
Klisna šla přes překážku docela slušně, ale hned za ní šel obrovským skokem Sandyho kůň. Sandy koně stočil po doskoku prudce doleva, těsně přede mne.
Ztracená naděje narazila do bariéry.
Byl to zázrak, že se udržela na nohou. Odrazila se od bariéry, zavrávorala, klopýtla a cválala dál. Nohu, která se mi dostala mezi tělo koně a bariéru, jsem vůbec necítil. Rychle jsem se podíval dolů, noha byla sice necitlivá, ale zdálo se, že mě poslouchá. V rajtkách jsem měl na koleni díru a novou, na míru šitou botu jsem měl roztrženou.
Dostal jsem vztek.
Sandy byl kus přede mnou a zatím se mu nepodařilo zpomalit a počkat na mne. Po mé pravici se objevil Dan. Byl jsem rád, že ho vidím.
„Co to vyvádíte?“ křičel na mne. „Co Sandy blázní?“
„Neblázní,“ křičel jsem, „chce mě dostat přes bariéru.“
„Proč?“
„Dělal pro Penna. Vydělával veliké peníze. Teď už je vydělávat nebude. Já prý za to můžu,“ pokřikoval jsem na Dana.
„To můžeš,“ volal Dan.
Byla to pravda. Ohlédl jsem se na něho, ale byl proti slunci a neviděl jsem, jak se tváří. Jestli má na mne vztek kvůli Kate, mohl by se přidat k Sandymu a já bych neměl žádnou naději, mohli by si se mnou hrát jak kočka s myší.
Mlčky jsme jeli k další proutěnce. Sandy zvolnil a my se k němu blížili.
„Alane!“ zavolal na mne Dan.
„Co je?“
„Nechceš to Sandymu vrátit?“
„Chci!“ Ztratil jsem všechny zábrany. Bylo sice hrozné něco takového udělat, a kdyby se to dozvěděli rozhodčí, přišel bych o registraci, ale měl jsem už dost holomků, které si zjednal strýc George.
„Pojedu vpravo od něho,“ křičel Dan. „Ty jeď z vnější strany, zatlačím ho k bariéře, potom ujedu a přenechám ti ho. O. K.?“
Přikývl jsem. Snažil jsem se uhádnout, co bude dál. Jestli se mi podaří dostat Sandyho ze sedla, jistě si netroufne stěžovat si rozhodčím. Já zase proti němu nemám žádné důkazy, se kterými bych mohl jít na policii. Mohlo by mezi námi zavládnout nepřátelské příměří. Pád za pád, bylo by to jedna jedna.
„Tak jedem!“ zavolal Dan.
Pobídl koně a vjel na pravou stranu Sandyho. Já jsem se zařadil na vnější stranu dráhy. K cílové rovince jsme měli ještě míli a zatím se nikdo netlačil na špici. Všichni koně zůstávali v sevřeném poli. Za námi nebyl nikdo. Před námi byl oblouk, za kterým byl přímý úsek dráhy. Jestli chceme Sandyho shodit, musíme se o to pokusit v oblouku. Na přímém úseku už na nás mohli vidět rozhodčí.
Dan šel přes poslední překážku před obloukem vedle Sandyho a já o kousek za nimi. Jakmile jsem je dojel, Dan pobídl koně, vyrazil vpřed a Sandyho mi přenechal, jak slíbil, těsně u bariéry.
Stočil jsem klisnu ostře k Sandymu a narazil do jeho koně, který vrazil do bariéry, Sandy zařval a vyrazil po mně pěstí. Sekl jsem ho přes ruku bičem.
Věděl jsem, že ho musím dostat ze sedla, aniž bych jakkoliv ublížil jeho koni. Majitel zvířete bude v každém případě škodný, když jezdec spadne. Koni se nesmí nic stát.
Přehodil jsem otěže do pravé ruky, levou se zapřel o Sandyho a vší silou jsem do něho strčil. Nebyl jsem však dost blízko, Sandy zakolísal, ale rovnováhu udržel. Začal mě zuřivě proklínat.
Byli jsme na vrcholu oblouku. Teď, nebo nikdy. Přitlačil jsem Sandyho koně ještě blíž k bariéře. Sandy znovu zařval. Věděl jsem, že mu kůň drtí a rve nohu o bíle natřená břevna. Věděl jsem, jaké to je, ale neznal jsem slitování. Pak jsem slyšel ošklivé křupnutí, když narazil botou o svislý sloupek.
Zakřičel bolestí.
Zaťal jsem zuby, napřáhl paži a vší silou se o Sandyho opřel. Věděl jsem, že když se mi to nepovede teď, už se k tomu neodhodlám. Začínal se pomalu naklánět ke straně, pak rychleji a pak zmizel, jako by ho uchvátil vzdušný vír.
Zahlédl jsem jeho obličej, zkroucený bolestí, oči vytřeštěné, když dopadl do vysoké trávy za bariérou. Na rovinku za obloukem jsem vjel vyčerpaný, udýchaný, v potrhaném dresu, bez helmy, ale byl jsem v sedle.
Sandyho kůň cválal bezhlavě dál a proplétal se mezi ostatními koňmi.
Dan ho zahlédl, otočil se a vítězně se na mne zasmál.
