Smrt favorita (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

4

V šatně stál Sandy Mason a bavil osazenstvo. Nohy měl pevně rozkročené, napjaté jako struny, zrzavé vlasy se mu divoce kroutily, od hlavy k patě byl nabitý energií. Je mu asi třicet, není velký, ale statný, tmavooký, s nápadně světlými řasami.

Jako profesionální jezdec se mezi dvanáct nejlepších nezařadil, ale často mívá úspěchy, protože je bojovník. Nebojí se vůbec ničeho. Donutí koně i proti jeho vůli vjet do nejužší škvíry, dokonce i tam, kde žádná škvíra není a kde si ji prostě silou vynutí. Jeho útočná, tvrdá jízda mu už kolikrát způsobila nepříjemnosti u rozhodčích. Ostatní jezdci ho mají ale docela rádi, protože je tak nakažlivě věčně dobře naložený.

Sandyho smysl pro humor je stejně neotesaný jako on sám a mně osobně se leckdy zdály jeho žertíky příliš cynické nebo nechutné. Většině to ale zřejmě nevadilo.

„Který jelito mi votočilo tágo?“ Zahulákal tak, že přerušil i rámus v přeplněné místnosti. Na jeho otázku (ptal se, kdo mu vzal bič) nikdo neodpovídal.

„Tak laskavě zdvihněte ty svý zadky a podívejte se, jestli jste ho nevyseděli,“ řekl čtyřem žokejům, kteří seděli na lavici a natahovali si boty. Vzhlédli k němu a s potěšením očekávali další palbu. Sandy spustil nepřetržitý proud nadávek, aniž by se jednou opakoval a přestal teprve tehdy, když mu jeden ze sluhů ztracený bič podal.

„Kde jste to našel? Kdo na něm seděl? Ukroutím mu nos!“

„Byl pod vaší lavicí.“

Když byl Sandy v neprávu, nikdy ho to neuvedlo do rozpaků. Vzal bič a dal se do smíchu. „Pro tentokrát vám všem odpouštím,“ řekl. Vyšel k vážnici, sedlo pod paží, a švihal přitom bičem, jako by chtěl vyzkoušet, jestli ještě pruží. Při jízdě užíval biče až dost.

Stál jsem u dveří, a když mě míjel, hodil po mně veselým, rozesmátým pohledem, pro který ho měli ostatní rádi, navzdory jeho chybám. Díval jsem se za ním. Když seděl na váze, zřejmě musel něco povídat, protože váhový rozhodčí i soudce, který tam seděl a učil se barvy, aby je pak v cíli rozeznal, se dali do smíchu a smáli se, ještě když si ho zaškrtávali ve startovní listině a oficiálně ho připustili k závodu.

V poslední době se proslýchalo, že Sandy několikrát „podržel“ koně a že za to dostal od bookmakerů slušnou odměnu. Nikdo mu ale nic nedokázal a vyšetřovací komise se tím případem zabývala necelou hodinu. Ti, kteří okusili Sandyho kanadské žertíky na vlastní kůži, byli ochotni o něm uvěřit jakoukoli špatnost. Ostatní tvrdili, že tak ctižádostivý a průrazný jezdec se přece sám nedokáže přinutit, aby koně podržel.

Když jsem ho teď viděl, s jakou samozřejmostí a lehkostí jedná s oběma funkcionáři, dovedl jsem si představit, že členové vyšetřovací komise, tváří v tvář tomuhle přátelskému, otevřenému člověku, museli uvěřit jeho nevině. Zvlášť když proti němu nebyly žádné důkazy. Mezi jezdci panovalo mínění, že Sandy skutečně před časem dvakrát podržel koně, ale že se v poslední době nic takového neopakovalo.

Žokej může „podržet“ koně buď tak, že ze startu neodskočí, úmyslně se na startu opozdí, nebo se drží na konci pole. Pak může od předposlední překážky jet více méně poctivý finiš bez nebezpečí, že by mohl vyhrát. S tímhle podvodem se ale člověk často nesetkává, protože každý ví, že jezdec, který by to udělal víckrát, by brzy neměl u koho jezdit.

Za necelé dvě sezóny závodění jsem viděl dvakrát podržet koně. V obou případech šlo o stejného jezdce, byl to světlovlasý mladík s kulatým obličejem a jmenoval se Joe Nantwich. Podruhé měl z pekla štěstí, že nepřišel o licenci, protože si k tomu uličnictví vybral závod, ve kterém jel žalobníček David Stampe, syn hlavního rozhodčího.

Byl jsem přesvědčený, že jak Joe, tak Sandy úmyslně podrželi koně, kteří by jinak byli zaručeně vyhráli. Oba se vlastně dopustili trestného činu podvodu. Zatímco jsem si připevňoval helmu a odnášel sedlo k váze, uvažoval jsem o tom, že vlastně v tomhle ohledu také nejsem svatý. Chystal jsem se přece rozumně a bezpečně převést Ztracenou naději přes překážky, šlo mi jen o to dostat se do cíle a vůbec jsem neměl v úmyslu jet, co to dá, s mizivou nadějí, že se dostanu mezi první tři. Kůň nebyl v řádné formě a příliš ostrý závod by mu mohl uškodit. Ovšem kdyby nastaly nějaké nepředvídané okolnosti, kdyby třeba řada koní odpadla a já měl možnost vyhrát, samozřejmě bych se té příležitosti chopil. Je ovšem veliký rozdíl mezi tím, když někdo „podrží“ koně, nebo se jen „málo snaží, ale je ochoten vyhrát“. Pro zklamané sázkaře je výsledek v obou případech stejný, přijdou o své peníze.

Odnesl jsem sedlo k boxům, kde už na mne čekal Pete se Ztracenou nadějí. Osedlal, a Rupert, náš maličký stájník, odvedl koně do padoku. Šli jsme s Petem pomalu za ním a bavili se o ostatních přihlášených koních. Po Kate nebylo ani vidu, ani slechu.

Pak už byl čas, abych nasedl a vyjel na dráhu. Krev se mi jako vždycky rozproudila vzrušením. Pocit štěstí, který jsem cítil pokaždé, když jsem klusal ke startu, nemohla otupit ani Billova smrt, ani Scillin zármutek, ani pomyšlení na to, že se mezitím Kate baví s někým jiným. Rychlost závodu, blesková rozhodnutí, riziko, to všechno jsem potřeboval jako protijed proti otupujícímu bezpečí civilizace. Přílišný pocit bezpečí může člověka dusit. Člověk potřebuje dobrodružství a zvlášť takový člověk, jehož tatínek má tolik peněz, že už je přestal počítat.

Můj otec měl pro mne vzácné pochopení asi proto, že sám prožil dost bouřlivé mládí. Koupil mi rychlý vůz, tři dobré koně a vypustil mě do země vzdálené pět tisíc mil od domova. Když mi ale dával požehnání, poznamenal, že se mu dostihy zdají trochu krotké pro někoho, kdo jako já od deseti let lovil na Zambezi krokodýly.

Můj otec každoročně opouštěl na měsíc svoje finanční království a ponořoval se se mnou do panenské džungle. Často jsme chodívali bez jakéhokoli doprovodu, s minimální výzbrojí, s ranci na zádech. Bylo to zvláštní, že já, který jsem se v džungli cítil jako doma, našel jsem pravé dobrodružství v mírumilovné, krotké zemi, na přátelských zvířatech, ve sportu, sešněrovaném pravidly a regulemi. Když a tom člověk uvažuje, je to dost paradoxní.

Startér přečetl startovní listinu a zjišťoval, jestli jsme se všichni dostavili, zatímco jsme jezdili do kruhu a kontrolovali si dotažení sedel. Vedle mne jel Joe Nantwich. Tvářil se nepříjemně jako vždycky, napůl omrzele a napůl nafoukaně.

„Hele, jedeš potom zpátky k Davidsonům?“ zeptal se. Mluvil se mnou vždycky moc familiárně a mě to zlobilo.

„Ano, jedu.“ Pak jsem si ale vzpomněl na Kate: „Možná ale, že pojedu později.“

„Svezeš mě do Epsomu?“

„Bohužel tamtudy nejedu,“ řekl jsem zdvořile.

„Ale jedeš přece skrz Dorking a odtamtud se dostanu do Epsomu autobusem. Přijel jsem s člověkem, který pak jede do Kentu, a potřebuju se nějak dostat domů.“ Nebyl k odbytí a já mu nakonec slíbil, že ho svezu, přestože jsem věděl, že by snadno našel někoho, kdo by ho vzal až do Epsomu, jen kdyby se trochu namáhal.

Seřadili jsme se na startu. Z jedné strany jsem měl Joea a z druhé Sandyho, podle pohledů, kterými se obdařovali, se asi neměli moc v lásce. Sandy se jízlivě usmíval a Joe vypadal, jako když natahuje moldánky. Předpokládal jsem, že mu Sandy asi provedl některý ze svých kanadských žertíků, mezi které třeba patřilo naplnit jezdecké boty marmeládou.

Pak jsme vyrazili a já se soustředil na to, abych dostal Ztracenou naději co možná rychle, elegantně a bezpečně k cíli. Chovala se ještě jako začátečník a před překážkami trochu váhala, ale bylo znát, že v ní něco je. Do poloviny závodu jsme dokonce jeli jako třetí. Držel jsem se pěkně v zevním pásu, aby měla dobrý rozhled. Poslední čtvrt míle do kopce ale na ni byla už moc a dojeli jsme na šestém místě. Já jsem byl spokojený a Scilla si může přestat dělat zbytečné starosti.

Sandy Mason dojel přede mnou. Pak kolem mne proběhl kůň Joea Nantwiche, otěž za ním vlála, jezdce jsem viděl vzadu v dálce, jak se pěšky belhá k tribunám. Cestou do Dorkingu budu muset vyslechnout jeho neštěstí.

Odsedlal jsem, vrátil se do vážnice a převlékl se do Katiných barev. Clem mi přibalil deset liber olova, abych měl správnou váhu pro jízdu v amatérech, a já se šel podívat, kam se poděla slečna Ellery– Pennová.

Opírala se vpředu o zábradlí a prohlížela si střídavě koně a jednoho z udatných, okouzlujících mladých mužů, které jsem jí předtím představil (na můj vkus si Dana prohlížela trochu příliš obdivně).

„Pan Hillman povídal,“ řekla, „že tamhle ten vychrtlý chudinka, ten jak má hlavu až u země a schlíplé uši, že je prý nejrychlejší ze všech přihlášených koní. Mám mu to věřit, nebo mě vodí za nos?“

„Nevodí,“ zasmál jsem se, „je to skutečně nejlepší kůň, uznávám, že na pohled snad ne, ale mezi tou dnešní společností určitě vyhraje.“

„Koně, kteří takhle věší hlavu, se dívají, kam šlapou a většinou jsou to dobří skokani,“ podotkl Dan.

„Mně se líbí tamhleto nádherné stvoření,“ řekla Kate a ukázala na grošáka s hlavou vztyčenou a šíjí prohnutou do ladného oblouku. Záda mu proti únorovému chladu chránila přikrývka a vzadu se mu klenul kulatý zadek.

„Je tlustý,“ řekl Dan, „v zimě se asi z nudy přežíral a neměl dost pohybu. Když bude muset zabrat, tak se složí.“

„V koních se zřejmě člověk nevyzná, stejně jako v G. K. Chestertonovi. Ti, kteří nevypadají k ničemu, jsou dobří a ti, co vypadají dobře, nejsou k ničemu.“

„Vždycky ne,“ řekli jsme s Danem současně.

„S velkým potěšením bych vám uděloval lekce v hodnocení koní, slečno Pennová,“ nabízel se Dan.

„Já ale pomalu chápu.“

„Tím líp,“ řekl Dan vesele.

„Jedeš dnes něco?“ zeptal jsem se s nadějí.

„Až poslední dva dostihy. Jen se neboj, já se o slečnu Pennovou postarám, zatímco pojedeš jejího koně.“ Ušklíbl se.

„Vy jste taky žokej?“ zeptala se slečna Ellery-Pennová překvapeně.

„Ano,“ odpověděl Dan stručně. Patřil mezi největší naděje dostihového sportu a jednou bude jistě nejlepší. Znali jsme se dobře a byli jsme přáteli jednak proto, že jsme si vždycky dobře rozuměli, jednak proto, že Dan také většinou jezdil pro Petea Gregoryho. Byli jsme stejně staří, stejně velcí, stejně štíhlí, oba tmavovlasí a cizí lidé si nás často pletli. Jakmile jsme ale byli v sedle, byl mezi námi velký rozdíl, Dan je mnohem lepší jezdec než já.

„Myslela jsem si, že žokeje člověk pozná podle toho, že to jsou samí trpaslíci,“ řekla Kate, „vy jste ale oba docela slušně vyrostli.“ Musela k nám vzhlížet, přestože byla vysoká.

Rozesmáli jsme se. „Většina jezdců, kteří jezdí steeple, má normální výšku. Dlouhýma nohama se mohou líp přidržet koně, když jdou přes větší překážky,“ řekl jsem.

„Někteří rovinoví jezdci nejsou taky o nic menší než my,“ podotkl Dan, „jsou ale vyzáblí.“

„Připravujete mě o všechny iluze,“ postěžovala si Kate.

„Ten tvůj nový kůň se mi líbí, Alane,“ řekl Dan. „Napřesrok určitě něco vyběhá.“

„Jedete dnes také svoje vlastní koně?“ zeptala se Kate.

„Ne, já ne. Jsem profesionál a nesmím proto vůbec vlastnit dostihové koně.“

„Profesionál?“ Kate se na něho udiveně podívala. Všimla si předtím, že má Dan výborně ušitý oblek, drahý kabát, příjemný hlas a dokonalé chování. Pobaveně jsem zaznamenal, že přišla o další iluzi.

„Ano, jezdím za peníze,“ řekl Dan s úsměvem. „Ale ono není špatné dělat to, co člověk dělá vůbec nejraději a ještě za to dostat zaplaceno.“

Kate si nás pátravě prohlížela. „Možná, že časem přijdu na to, proč vy dva vlastně riskujete svoje elegantní krky,“ řekla.

„Až na to přijdete, tak nám to laskavě sdělte,“ řekl Dan, „já to pořád nemohu pochopit.“

Pomalu jsme došli zpátky k tribunám a dívali jsme se na třetí dostih. Ten vychrtlý kůň přišel zadrženě o dvacet délek před ostatními. Grošák, který se líbil Kate, po jedné míli vybočil z dráhy a přes třetí překážku od konce odmítl jít.

„Nemyslete si, že vždycky víme, kdo vyhraje,“ říkal Dan. „Žokejové většinou tipují špatně. Tohle byl ale jistý vítěz, to byla tutovka, na to jste mohla vzít jed.“

Tutovka, jistý favorit, vzít na to jed… v hlavě se mi to začalo točit. Ten, kdo napadl Billa Davidsona, spoléhal na to, že je jistý favorit.

Jistý favorit… mrtvý…

Na to, že to byl zajíc v pytli, nebyl kůň slečny Pennové tak špatný. U druhé překážky trochu zkrátil krok a při skoku se ve vzduchu nahrbil. Vylétl jsem ze sedla a měl jsem víc štěstí než rozumu, že jsem se tam zase dostal zpátky. Takhle se asi ten kůň zbavil svých dřívějších jezdců, dost jsem s nimi cítil. Zkusil to znovu u třetího otevřeného příkopu, ale pak už dal pokoj. Dokonce se ukázalo, že má nadání pro cval do kopce, předběhli jsme několik unavených koní a skončili čtvrtí…

Kate byla nadšená.

„Ať žije strýc George a jeho geniální nápad,“ řekla, „tohle byl nejšťastnější den v mém životě.“

„U druhé překážky jsem myslel, že poletíš,“ řekl Pete Gregory.

„Však já taky,“ řekl jsem s citem, „byla to klika, že jsem se udržel.“

Pete se díval, jak Bouřlivák dýchá, žebra se mu rychle zdvíhala a klesala, pohybovala se ale bez námahy. „Vypadá fit,“ poznamenal, „řekl bych, že s ním něco vyhrajeme ještě před koncem sezóny.“

„Mohu vás všechny pozvat na pořádnou oslavu?“ zeptala se Kate. Oči jí zářily.

„Snad raději počkejte, až budete mít vítěze,“ smál se Pete. „Rád bych se s vámi napil na příští úspěchy, ale mám koně v příštím dostihu. Však on vám jistě bude dělat společnost Alan.“ Po očku se na mne podíval. Pořád se ještě bavil tím, jak snadno jsem podlehl kouzlu slečny Ellery-Pennové.

„Počkáte na mě, Kate? Musím se jít zvážit, protože jsme čtvrtí. Převléknu se a přijdu co nejrychleji,“ řekl jsem.

„Počkám před vážnicí,“ slíbila Kate.

Zvážil jsem se, odevzdal sedlo Clemovi, umyl se a převlékl.

Kate stála před vážnicí a pozorovala skupinu děvčat, která tam stála a klábosila.

„Kdo to je?“ zeptala se Kate, „celou dobu, co tu čekám, tak tu jen tak stojí.“

„Většinou jsou to manželky žokejů,“ usmál jsem se, „čekat před vážnicí je jejich hlavní zaměstnání.“

„Asi to budou taky slečny žokejů,“ řekla Kate suše.

„To ano. A musím vám říct, že jsem právě objevil, jak je to příjemné, když člověk ví, že na něho někdo venku čeká.“

Šli jsme k baru a po vzájemné dohodě jsme si nakonec objednali kávu.

„Až se strýc George dozví, že jsme Bouřliváka zapíjeli tak nealkoholicky, tak se zhroutí,“ řekla Kate. „Copak vy vůbec neholdujete pití?“

„Ale jistěže ano, ale ve tři odpoledne je na to snad trochu brzy.“

„Šampaňské k snídani, to je moje,“ zasmála se Kate.

Zeptal jsem se jí, jestli by se mnou nechtěla někam večer jíl. Řekla, že nemůže, že teta Debora pozvala hosty na večeři a že strýc George určitě nedočkavě čeká na zprávy o tom, jak si vedl jeho dárek k narozeninám.

„Tak tedy zítra?“

Rozpačitě se dívala do hrníčku. „Zítra… totiž… půjdu někam s Danem.“

„Hrom do něj,“ vybuchl jsem.

Vyprskla smíchem.

„A co v pátek?“

„V pátek přijdu ráda,“ řekla.

Šli jsme zpět k tribunám a přihlíželi jsme, jak Danův kůň o krátkou hlavu vyhrál dostih. Kate mu nadšeně fandila.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024