17
Stál jsem tupě na chodníku a ani jsem nevnímal, že překážím chodcům. Vzedmutá vlna strašlivého hněvu a zármutku se zlomila a zvolna klesala. Ale stále jsem se ještě třásl, jako by mi duší prolítla vichřice.
Snažil jsem se uvolnit zaťaté zuby, ačkoli předtím jsem si ani neuvědomil, že je mám stisknuté, ale pocit nekonečného zármutku mě neopouštěl.
Jakási mateřská starší paní se dotkla mého ramene a řekla: „Nepotřebujete pomoc?“ Potřásl jsem hlavou. Mně nebylo pomoci. Sám jsem si musel poradit se svou bídou. Musel jsem se zahojit zevnitř. I kosti se tak hojí.
„Jste opravdu v pořádku?“ zeptala se ustaraně.
„Ano,“ snažil jsem se vzchopit, „děkuji vám mnohokrát.“
Nejistě se na mne zadívala, ale pak šla dál. Já několikrát nadechl a vydechl a pak jsem si uvědomil, že pokud se chci hnout z místa, musím najít telefon.
V sousedním holičství mě laskavě (za úplatu) nechali zatelefonovat. Brad se pak objevil během pěti minut, aby mě odvezl. Strčil jsem berle dozadu a sám si sedl vedle něj. Se soucitným pohledem, připomínajícím tu mateřskou paní, se mne zeptal:
„Kam to bude?“
„Já nevím.“
„Domů?“
„Ne…“ chvíli jsem uvažoval. Měl jsem původně v úmyslu zajít do Grevillova domu převléct se do jednoho z obleků, jež jsem tam měl, než se sejdu v sedm s Clarissou.
Po krátké úvaze se mi tenhle program zdál ještě pořád rozumný, i když mi už na něj nezbývala pražádná energie.
Tak jsme se tedy vydali na cestu. Nebylo to daleko a když Brad zastavil před vchodem, řekl jsem: „Asi tady dneska přespím. Tenhle dům je nakonec bezpečný. Když chcete, můžete si potom jet do Hungerfordu.“
Nezdálo se, že by se mu chtělo, ale řekl jen: „Zejtra zas?“
„Ano prosím.“
„Vyzvednu vás. Pak do kanceláře?“
„Ano prosím.“
Přikývl. Zřejmě byl rád, že ho ještě potřebuju. Vystoupil z vozu, otevřel branku, vynesl mi tašku s věcmi a šel se podívat do všech podlaží, jestli v domě nejsou žádní vrazi ani lupiči. Když odjel, zkontroloval jsem, jestli je zapnuté poplašné zařízení a pak jsem se šel do Grevillova pokoje převléct.
Půjčil jsem si další z jeho košil a tmavomodrou hedvábnou kravatu. Pak jsem se oholil jeho holicím strojkem, který jsem předtím našel mezi věcmi rozházenými po podlaze a položil ho na prádelník. Učesal jsem se jeho kartáčem ajaksi rozpolceně si uvědomoval, že všechny ty věci jsou teď moje. Že jsem v jeho domě, v jeho pokoji, mám na sobě jeho šaty…, žiju jeho život.
Oblékl jsem si vlastní oblek, protože Grevillovy kalhoty mi byly příliš dlouhé, a našel ve vnitřní kapse saka trubičku od rozprašovače. Vytáhl jsem ji a položil na prádelník mezi ostatní věci. Pak jsem se zadíval do zrcadla, abych zjistil, jestli Franklin číslo dvě neudělá ostudu Franklinovi číslo jedna. Do toho zrcadla se Greville díval tři měsíce. Teď se tam obrážela moje tvář, tvář patřící vlastně nám oběma, hubená, napjatá, bledá, taková, které by prospěl týden zahálky na slunci. Pousmál jsem se a šel zavolat taxík. Taxíkem jsem dojel k Luigimu deset minut před stanoveným časem. Ona tam už byla. Seděla u malého stolku poblíž baru, před sebou na úhledném tácku skoro prázdnou skleničku, patrně od vodky. Když jsem vešel, vstala a nabídla mi tvář ke zdvořilému polibku. Pak mě vyzvala, abych si sedl.
„Co budete pít?“ zeptala se společensky, ale nepochybně byla trochu v rozpacích a nesvá.
Prohlásil jsem, že za pití platím já, ona se bránila že prý ne, že si to vymyslela ona. Zavolala číšníka, s úsměvem se na mne podívala a zeptala se mne: „Dvojitou vodu, ano?“ Když jsem přikývl, objednala i sobě sklenici minerálky s ledem a citrónovou šťávou.
Už jsem denně bral jenom dva distalgesiky a počítal s tím, že je co nejdřív užívat přestanu, tableta, kterou jsem spolkl u Gre-villa, mi nicméně v pití bránila. Příliš pozdě mě napadlo, že by mému kotníku velká skotská udělala líp.
Clarissa byla v modrých hedvábných šatech, na šíji dvě šňůry perel, v uších diamantové a safírové náušnice a na ruce prsten s diamanty a safírem. Uvědomil jsem si, že dokud jsem byl jenom žokej, určitě js…
