Cílová rovinka (Dick Francis)

17

Stál jsem tupě na chodníku a ani jsem nevnímal, že překážím chodcům. Vzedmutá vlna strašlivého hněvu a zármutku se zlomila a zvolna klesala. Ale stále jsem se ještě třásl, jako by mi duší prolítla vichřice.

Snažil jsem se uvolnit zaťaté zuby, ačkoli předtím jsem si ani neuvědomil, že je mám stisknuté, ale pocit nekonečného zármutku mě neopouštěl.

Jakási mateřská starší paní se dotkla mého ramene a řekla: „Nepotřebujete pomoc?“ Potřásl jsem hlavou. Mně nebylo pomoci. Sám jsem si musel poradit se svou bídou. Musel jsem se zahojit zevnitř. I kosti se tak hojí.

„Jste opravdu v pořádku?“ zeptala se ustaraně.

„Ano,“ snažil jsem se vzchopit, „děkuji vám mnohokrát.“

Nejistě se na mne zadívala, ale pak šla dál. Já několikrát nadechl a vydechl a pak jsem si uvědomil, že pokud se chci hnout z místa, musím najít telefon.

V sousedním holičství mě laskavě (za úplatu) nechali zatelefonovat. Brad se pak objevil během pěti minut, aby mě odvezl. Strčil jsem berle dozadu a sám si sedl vedle něj. Se soucitným pohledem, připomínajícím tu mateřskou paní, se mne zeptal:

„Kam to bude?“

„Já nevím.“

„Domů?“

„Ne…“ chvíli jsem uvažoval. Měl jsem původně v úmyslu zajít do Grevillova domu převléct se do jednoho z obleků, jež jsem tam měl, než se sejdu v sedm s Clarissou.

Po krátké úvaze se mi tenhle program zdál ještě pořád rozumný, i když mi už na něj nezbývala pražádná energie.

Tak jsme se tedy vydali na cestu. Nebylo to daleko a když Brad zastavil před vchodem, řekl jsem: „Asi tady dneska přespím. Tenhle dům je nakonec bezpečný. Když chcete, můžete si potom jet do Hungerfordu.“

Nezdálo se, že by se mu chtělo, ale řekl jen: „Zejtra zas?“

„Ano prosím.“

„Vyzvednu vás. Pak do kanceláře?“

„Ano prosím.“

Přikývl. Zřejmě byl rád, že ho ještě potřebuju. Vystoupil z vozu, otevřel branku, vynesl mi tašku s věcmi a šel se podívat do všech podlaží, jestli v domě nejsou žádní vrazi ani lupiči. Když odjel, zkontroloval jsem, jestli je zapnuté poplašné zařízení a pak jsem se šel do Grevillova pokoje převléct.

Půjčil jsem si další z jeho košil a tmavomodrou hedvábnou kravatu. Pak jsem se oholil jeho holicím strojkem, který jsem předtím našel mezi věcmi rozházenými po podlaze a položil ho na prádelník. Učesal jsem se jeho kartáčem ajaksi rozpolceně si uvědomoval, že všechny ty věci jsou teď moje. Že jsem v jeho domě, v jeho pokoji, mám na sobě jeho šaty…, žiju jeho život.

Oblékl jsem si vlastní oblek, protože Grevillovy kalhoty mi byly příliš dlouhé, a našel ve vnitřní kapse saka trubičku od rozprašovače. Vytáhl jsem ji a položil na prádelník mezi ostatní věci. Pak jsem se zadíval do zrcadla, abych zjistil, jestli Franklin číslo dvě neudělá ostudu Franklinovi číslo jedna. Do toho zrcadla se Greville díval tři měsíce. Teď se tam obrážela moje tvář, tvář patřící vlastně nám oběma, hubená, napjatá, bledá, taková, které by prospěl týden zahálky na slunci. Pousmál jsem se a šel zavolat taxík. Taxíkem jsem dojel k Luigimu deset minut před stanoveným časem. Ona tam už byla. Seděla u malého stolku poblíž baru, před sebou na úhledném tácku skoro prázdnou skleničku, patrně od vodky. Když jsem vešel, vstala a nabídla mi tvář ke zdvořilému polibku. Pak mě vyzvala, abych si sedl.

„Co budete pít?“ zeptala se společensky, ale nepochybně byla trochu v rozpacích a nesvá.

Prohlásil jsem, že za pití platím já, ona se bránila že prý ne, že si to vymyslela ona. Zavolala číšníka, s úsměvem se na mne podívala a zeptala se mne: „Dvojitou vodu, ano?“ Když jsem přikývl, objednala i sobě sklenici minerálky s ledem a citrónovou šťávou.

Už jsem denně bral jenom dva distalgesiky a počítal s tím, že je co nejdřív užívat přestanu, tableta, kterou jsem spolkl u Gre-villa, mi nicméně v pití bránila. Příliš pozdě mě napadlo, že by mému kotníku velká skotská udělala líp.

Clarissa byla v modrých hedvábných šatech, na šíji dvě šňůry perel, v uších diamantové a safírové náušnice a na ruce prsten s diamanty a safírem. Uvědomil jsem si, že dokud jsem byl jenom žokej, určitě jsem si takových detailů nevšímal. Vlasy měla hladce učesané jako vždy, perfektně ostříhané, boty a kabelku z elegantní černé teletiny. Vypadala tak, jako vypadala vždy, elegantní čtyřicetiletá dáma, štíhlá, skoro krásná, s velkorysýma, moudrýma očima a s perfektním chováním.

„Co jste od minulé soboty dělal,“ snažila se udržovat konverzaci.

„Díval jsem se do tváře smrti. A co vy?“

„My jsme jeli…“ odmlčela se. „Co jste to řekl?“

„Spolu s Martou a Harleyem Ostermeyerovými jsme zažili v neděli bouračku. Ostermeyerovi jsou v pořádku a dneska se vracejí do Ameriky, aspoň pokud vím. Já jak vidíte jsem taky celý, tedy… skoro celý.“

Přirozeně se zděsila. Trvala na tom, že jí musím všechno do podrobností vyprávět. To vyprávění pomohlo, překlenulo rozpaky a nejistotu.

„Simmse zastřelili?“

„Ano.“

„Ale…, ví policie, kdo to udělal?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Někdo ve velkém šedém volvu, aspoň myslím, ale těch je samozřejmě na tisíce.“

„Dobrý bože,“ odmlčela se. „Předtím jsem se o tom nechtěla zmiňovat, ale vypadáte…“ zaváhala a hledala vhodné slovo.

„Opotřebovaně?“ napověděl jsem jí.

Usmála se. „Na povrchu ne, uvnitř aano.“

„To přejde.“

Přišel číšník a ptal se, jestli si přejeme večeřet a já řekl že ano. Clarisse jsem oznámil, že večeře je na mně, a to bez diskuse. Neodporovala. Četli jsme si jídelní lístek.

Jídlo bylo většinou italské, zařízení restaurace mezinárodní, převážně evropské, s mírným londýnským vlivem. Všude vládla tmavočervená, lampičky se skleněnými stínidly a žádná hudba. Velice příjemná restaurace, nijak vzrušující, ale příjemná. Bylo brzy, takže zatím tu mnoho zákazníků nebylo.

Se zájmem jsem zjistil, že se Clarissa s Grevem v podniku nescházela pravidelně, protože se k ní nikdo z vrchních jako ke stálému zákazníkovi nechoval. Zeptal jsem se jí na to. Trošku vylekaně řekla, že tam byli asi třikrát, možná dvakrát, a vždycky na oběd. „Nechodili jsme nikam často,“ říkala. „Nebývalo by to moudré.“

„Ne, to ne.“

Trochu rozpačitě se na mne zadívala. „Vy náš vztah s Grevillem neschvalujete, viďte?“

„To se mýlíte,“ řekl jsem. „Byl s vámi rád, přinášela jste mu štěstí.“

Bylo vidět, že ji to těší i utěšuje. Řekla ostýchavě: „Víte, vlastně to byla moje první opravdová láska. Možná se vám to bude zdát hloupé, ale on tvrdil, že se taky zamiloval poprvé. Bylo to vskutku…, opravdu krásné. Jako kdyby…, jako by nám bylo o dvacet míň… Asi to nedokážu pořádně popsat. Smáli jsme se spolu, byli jsme veselí.“

„Co já vím, tak láska kvete v každém věku, a ne jen u mladistvých.“

„Rozkvetla i… u vás?“

„Naposledy když mi bylo sedmnáct, to jsem se zamiloval jako blázen do dcery svého trenéra.“

„Co bylo dál?“

„Dohromady nic. Byli jsme spolu rádi, smáli se, milovali, nejdřív trochu nešikovně. Pak si vzala jednoho osmadvacetiletého starce a já odešel na univerzitu.“

„My jsme se s Henrym seznámili, když mi bylo osmnáct. Zamiloval se do mě…, všude mě pronásledoval…, mně to dělalo dobře… Byl hezký člověk… a velmi laskavý.“

„To je i teď,“ poznamenal jsem.

„Tehdy už zdědil titul, takže moje maminka byla úplně nadšená… Tvrdila, že věkový rozdíl nic neznamená… Tak jsme se vzali.“

Na chvíli se odmlčela. „Máme syna a dceru, už jsou oba dospělí. Než se objevil na scéně Greville, tak se nám spolu nežilo špatně. Jenom jako by tomu cosi chybělo.“

„Měla jste lepší osud než jiní,“ utěšoval jsem ji.

„Hodně se podobáte Grevillovi,“ řekla nečekaně, „díváte se na všechno střízlivě, stejně jako on. Máte stejný smysl pro životní rovnováhu.“

„Měli jsme střízlivé, věcné rodiče.“

„O těch mnoho nemluvil, jenom že se začal zajímat o drahokamy, protože ho maminka vodila do muzeí. Žil pro přítomnost a dovedl se dívat do budoucnosti, ne do sebe, a já ho měla nesmírně ráda. Ačkoli jsem ho v určitém směru vlastně pořádně nepoznala…“ Odmlčela se, polkla a snažila se ovládnout. Nechtěla podlehnout dojetí.

„Ke mně se tak choval taky,“ poznamenal jsem, „myslím, že se tak choval ke všem, prostě ho nikdy nenapadlo, že by mohl vyprávět o tom, co sám dělá nebo co si o věcech myslí, o svých pocitech. Zajímali ho ti druzí.“

„Bude mi chybět,“ řekla.

„Co si dáme k jídlu?“ zeptal jsem se.

Krátce se na mne podívala a pak se zahleděla do jídelního lístku. Hodnou chvíli nedokázala přečíst ani slovo. Nakonec řekla: „Něco vyberte!“

„Vybíral Greville?“

„Ano.“

„Pak tedy, když objednám pro začátek smažené cukiny a potom biftek s pepřovou omáčkou a nudle s olivovým olejem a česnekem, bude vám to vyhovovat?“

„Já česnek nejím, jinak všechno, ale česnek ne. Objednejte prostě něco zvláštního a dobrého.“

„Dobře, takže žádný česnek.“

V půl osmé jsme přešli do jídelny a zkonzumovali to, co jsme si objednali. Zeptal jsem se jí, jestli se ještě týž večer vrací do Yorku, kdy jí jede vlak a jestli proto jíme tak brzy.

„Nejsem tady na dvě noci, zítra jdu na svatbu jedné staré přítelkyni a do Yorku se vracím až ve čtvrtek ráno.“ Soustředěně natáčela na vidličku špagety. „Když jezdíme do Londýna s Henrym, vždycky bydlíme v hotelu Selfridge. Ale bydlím tam i sama. Dobře nás tam znají. Takže když jsem tu bez Henryho, nic mi neúčtují a účet posílají jemu.“ Snědla jedno sousto špaget. „Říkávám mu, že chodím do biografu a že jím v bufetu… Ví velmi dobře, že se do hotelu vracívám až před půlnocí.“

Od večeře do půlnoci zbývalo ještě mnoho času.

Řekl jsem: „Takže vždycky jednou za pět týdnů, když jste přijela do Londýna sama, jste se s Grevillem sešli u Kings Cross a pak jste šli na oběd?“

Zatvářila se překvapeně. „To vám řekl?“

„Ne, přímo ne. Viděla jste někdy takovou tu jeho hračku, Kouzlo?“

„Ano, ale…“ vyděsila se. „Přece to nemohlo být v Kouzlu?“

„Neměl tam žádné jméno, a záznamy o tom, kdy jste se scházeli, měl pod tajným heslem, nemusíte se ničeho bát.“

Hrála si ještě se špagetami, oči sklopené, a myslela bůhví na co.

„Po obědě, pokud jsem si něco domluvila, jsem to vždycky dodržela, šla jsem třeba nakupovat…“ hovořila dál, byť s přestávkami. „Vždycky jsem koupila něco, co jsem pak vzala domů. Zaregistrovala jsem se v hotelu, převlékla se, pak jsem šla za Grevillem. Míval byt, samozřejmě v jeho domě to pak bylo mnohem příjemnější. Vždycky jsme si dali skleničku, povídali si… nebo jsme se milovali. Pak jsme šli na večeři, vždycky brzy, a vraceli jsme se k němu.“ Zmlkla, oči stále sklopené.

Zeptal jsem se: „Chcete jet do půlnoci k němu?“

Po chvíli odpověděla: „Já vlastně nevím.“

„Dobře… Dala byste si ještě kávu?“

Přikývla a do očí se mi nepodívala. Odsunula nedojedený talíř. Seděli jsme chvíli mlčky, zatímco číšníci odklízeli nádobí a nalévali nám kávu, a já viděl, že se nemůže rozhodnout. Já ostatně taky ne.

Nakonec jsem řekl: „Pokud byste si přála, tak můžeme jít ke Grevillovi teď. Dnes tam chci přenocovat, ale o to nejde. Prostě, máte-li chuť, tak pojďte se mnou, budete mít pocit, že mu jste blíž, jako byste byla s ním, možná naposledy. Můžete si lehnout na jeho postel, můžete pro něj plakat. Počkám na vás dole… Pak vás způsobně odvezu do hotelu, než se Popelčini koně změní v myšky.“

Nevěděla, jestli se má rozesmát nebo rozplakat. „To bych opravdu mohla?“

„Samozřejmě, pokud si budete přát.“

„Tak tedy dík, ano budu.“

„Musím vás však varovat, nedá se říct, že by tam byl pořádek.“ Vyprávěl jsem jí, co ji tam čeká. Když pak viděla, v jakém stavu dům je, byla k neutěšení.

„Bylo by mu to hrozně vadilo,“ řekla, „jsem tak ráda, že to nevidí.“

Byli jsme právě v malém obývacím pokoji, obcházela kolem, sebrala se země růžovohnědé medvídky a postavila je na tác.

„Ty jsem mu dala. Měl je hrozně rád, jsou z rodonitu, aspoň to tvrdil.“

„Tak si je vezměte na památku. Jsou tu taky zlaté hodinky, které jste mu dala, možná byste je taky ráda měla.“

Zarazila se, v ruce posledního medvídka a řekla: „Jste na mne hrozně hodný.“

„Nedělá mi to žádné potíže, a Greville by se na mne strašlivě zlobil, kdybych na vás hodný nebyl.“

„Ty medvídky si vezmu velmi ráda, ale hodinky si nechte, je na nich věnování.“

„Dobře.“

„Já bych ráda…“ řekla nesměle, „šla bych teď nahoru.“

Přikývl jsem.

„Pojďte se mnou.“

Zadíval jsem se na ni. Oči měla veliké, neklidné, ale určitě ne lačné. Stejně jako já se nedokázala rozhodnout.

„Dobře,“ řekl jsem.

„Je tam taky taková spoušť?“

„Trošku jsem to tam posbíral.“

Šla napřed, čtyřikrát rychleji než já. Slyšel jsem ji zabědovat, když spatřila, jak je ložnice znesvěcená. Když jsem se k ní připojil, stála uprostřed místnosti a nešťastně se rozhlížela. Pak se zcela spontánně otočila, vzala mě kolem pasu a položila si hlavu na moje rameno. Odhodil jsem proklaté berle a pevně ji v jejím zármutku k sobě přitiskl. Truchlil jsem za ni i za Grevilla. Dlouho jsme tak stáli a jeden druhému poskytovali vytouženou útěchu.

Pak se mě pustila a posadila se na postel. Hladila černobíle kostkovaný přehoz.

„Chystal se, že s tímhle pokojem něco udělá,“ řekla. „Tohle dramatické zařízení…“ rozmáchla se rukou, ukázala na bílý nábytek, černý koberec, černé zdi. „Už to tak koupil, chtěl, abych to zařídila jinak, abych sem opatřila něco měkčího, vlídnějšího, něco, co by se mi líbilo, ale já si ten pokoj stejně budu pamatovat takový, jaký je teď.“

Lehla si na záda, hlavu na polštáři, nohy zkřížené. Napůl jsem doskákal, napůl dokulhal za ní a sedl si na okraj postele.

Dívala se na mne velkýma očima. Položil jsem jí ruku na břicho a ucítil, jak se jí stáhly svaly. „Počínáme si správně?“ zeptala se.

„Já nejsem Greville.“: „Ne…, myslíte, že by mu to vadilo?“

„Myslím že ne.“ Lehce jsem ji pohladil. „Chcete?“.. „A vy?“

„Ano.“

Rychle se posadila a objala mě kolem krku, jako by se jí ulevilo a jako by se jí splnilo přání.

„Ano, přeji si to, přála jsem si to po celý den. Snažila jsem sama sebe přesvědčit že ne, že bych neměla. Vím, že nejste Greville, vím, že to bude úplně jiné, ale nemám jinou možnost se s ním pomilovat… Dokážete se s tím vyrovnat, chápete to, víte, že miluji jeho?“

Zcela jsem ji chápal a nevadilo mi to.

Řekl jsem s úsměvem: „Hlavně mi prosím vás neříkejte Greville, to by jaksi byla ta nejledovější sprcha.“

Odklonila hlavu od mé tváře, zadívala se mi do očí a po malé chvíli se taky usmála.

„Miluj se se mnou, prosím, Dereku,“ řekla zřetelně.

„Nepros!“

Políbil jsem ji na ústa a zaujal místo svého bratra.

Zádušní mše to vlastně byla krásná. Ležel jsem ve tmě a v duchu se tomu černému žertu smál a váhal, jestli to Clarisse říct.

Bylo po katarzi, bylo po pláči. Ležela s hlavou položenou na mém rameni, spokojeně dřímala a pokud jsem dokázal odhadnout, náhradní milování splnilo její touhu. Ženy tvrdí, že potmě všichni muži stejní nejsou a já si uvědomil, že jsem ji v něčem příjemně překvapil a v něčem možná zklamal. Bylo mi jasné, že jsem si nepočínal jako Greville. Poznal jsem to z jejích reakcí.

Uvědomil jsem si, že Greville měl velké štěstí. Netušil jsem, jestli to byl on, kdo ji naučil, jak muže opravdu potěšit, ale zeptat jsem se na to skutečně nemohl. Ale ona to opravdu uměla a pocity, jaké jsem měl, když mi jemnými prsty přebíhala po konci páteře ve chvíli vrcholné rozkoše, byly opravdu objevné. Člověk se stále učí, pomyslel jsem si. Až se budu příště s někým milovat, budu vědět co poradit.

Clarissa se pohnula. Podíval jsem se na fluoreskující ručičky hodinek.

„Vzbuďte se,“ řekl jsem, „nejvyšší čas pro Popelky.“

„Ach…“ Natáhla ruku a rozsvítila lampu na nočním stolku. Ospale se na mne usmála. Všechny pochybnosti zmizely.

„Bylo to hezké,“ řekla.

„Ano, velmi.“

„A co váš kotník?“

„Jaký kotník?“

Beze studu nad svou nahotou se opřela o loket a zasmála se. Vypadala mladší, milejší, a já viděl ženu, kterou vídal Greville, a kterou miloval.

„Svatba mé přítelkyně zítra skončí asi tak v šest. Smím ještě jednou přijít?“ Položila mi lehce prsty na ústa, abych nemohl ihned odpovědět. „Dnes to bylo pro něj, zítřek bude patřit nám. Pak se vrátím domů.“

„Napořád?“

„Ano, myslím že ano. Co jsem prožila s Grevillem, bylo nezapomenutelné a neopakovatelné. Ve vlaku, cestou sem, jsem se rozhodla, že ať už mezi námi k něčemu dojde nebo ne, budu od nynějška žít s Henrym a snažit se být hodná, co nejhodnější.“

„Snadno bych se do vás zamiloval.“

„Ano, ale radši to nedělejte.“

Věděl jsem, že má pravdu a ještě jsem ji políbil.

„Takže zítřek je náš a pak se rozloučíme.“

Když jsem ráno přišel do kanceláře, Anette mi rozmrzele oznámila, že se Jason nedostavil, ani nezatelefonoval, aby oznámil, že stůně.

To bylo od Jasona rozumné, pomyslel jsem si. Jinak se mu mohlo stát, že bych ho hodil do šachty od výtahu i s jeho drzostí, s oranžovými vlasy, se vším všudy, stačilo jen mne trošku vyprovokovat.

„Taky už se nedostaví,“ řekl jsem, „musíme si najít někoho jiného.“

Zatvářila se užasle. „Přece ho nemůžete vyhodit jen proto, že dnes nepřišel. Vůbec ho nemůžete vyhodit, aniž byste mu zaplatil kompenzaci.“

„Nedělejte si s tím hlavu,“ řekl jsem, ale ona si nedala říct.

Pak do Grevillovy kanceláře přiletěla June jako vítr, mávala nějakým bulvárním plátkem a dívala se na mne vyděšenýma očima.

„Víte vůbec, že jste v novinách? Tady píšou, že je velké štěstí, že jste naživu, že jste nám o tom nic neřekl?“

„Ukažte,“ požádal jsem ji a ona rozložila na psacím stole list „Denní senzace“.

Byla tam fotografie bouračky, kde člověk při dobré vůli rozeznal mou hlavu v daimleru, ale k poznání jsem tam samozřejmě nebyl. Nadpis hlásal: „Šofér zastřelen, žokej žije.“ V textu pak stálo, že pan a paní Ostermeyerovi z Pittsburghu v Americe a bývalý šampión Derek Franklin jsou jistě rádi, že jsou naživu. Policie prý pátrá po šedém volvu, které odjelo z místa neštěstí. Policie také v karosérii daimleru našla dvě kulky. Následovalo vylíčení té hromadné nehody a na konci otázka: „Vraždí šílenec?“ Byl tam i obrázek usměvavého Simmse. „Zanechal po sobě ženu a dvě dcery. Včerejší večer byli pozůstalí v péči příbuzných.“

Chudák Simms. Chudáci pozůstalí. Chudák každý, koho u Hungerfordu zastřelili.

„To se stalo v neděli,“ vyhrkla June. „A vy jste sem v pondělí a včera přišel, jako by se nic nedělo. Není divu, že vypadáte opotřebovaně.“

„No tak June!“ Anette se ten výraz očividně nelíbil.

„Jenomže on tak vypadal a pořád vypadá,“ kriticky, s láskou napůl mateřskou, napůl sesterskou, si mne prohlížela. „Mohlo být po vás a co by pak bylo s námi?“

Ta představa Anette viditelně vyděsila, což bylo znamení, že přece jen k něčemu jsem. Celý podnik přestal dělat dojem rašeliniště a já se tam začínal cítit jako doma.

Na následující den připadly dostihy v Cheltenhamu. Listoval jsem novinami, až jsem došel k seznamu koní a jezdců. Tam moje jméno patřilo, nikoli na šeky společnosti Saxony Franklin! June se mi dívala přes rameno a zřejmě uhádla, že se cítím jako vyhnanec.

„Až se vrátíte do svého světa,“ řekla vážně, „co s námi bude?“ uvažovala nahlas.

„Máme na to ještě měsíc, protože tak dlouho mi určitě potrvá, než budu fit,“ odmlčel jsem se. „Už jsem o tom přemýšlel, nakonec neuškodí, když vám řeknu, k čemu jsem dospěl.“

Obě se tvářily ustaraně a já se na ně usmál, abych je trošku rozveselil.

„Řeknu vám, co uděláme. Anette bude mít novou funkci, a sice podnikové vedoucí. Bude se starat o organizaci a bude u sebe mít klíče.“

Tvářila se docela spokojeně a opakovala po mně: „Podniková vedoucí,“ jako kdyby zkoušela, jestli jí to padne.

Přikývl jsem. „Začnu ode dneška hledat nějakého dobrého ekonoma, aby se tady staral o finanční záležitosti a o účetnictví a udržoval nás co možná nad vodou. Nebudeme to mít snadné, ale to se nedá nic dělat.“

S financemi měly být nějaké potíže, když nikdy předtím nebyly.

„Grev skutečně koupil diamanty,“ řekl jsem s lítostí, „a já z nich zatím mám jenom čtvrtinu, vůbec nevím, kam se poděly ostatní. Firma na ně vydala celkem jeden a půl miliónu dolarů, takže až ty diamanty, které mám, prodáme, budeme pořád ještě bance dlužit tři čtvrtiny té částky.“

Obě zděšením otevřely ústa.

„Pokud a dokud se ty diamanty nenajdou,“ řekl jsem, „musíme platit úroky z půjčky a to ještě musíme banku přesvědčit, že se nám nějakým způsobem podaří postavit se na nohy. Takže skutečně potřebujeme finančníka-ekonoma, jemuž budeme platit částku, kterou si vyplácel Greville.“

Pochopily, o co jde, a přikývly.

„Pak ovšem potřebujeme gemologa, který má cit pro kameny a ví, co zákazníci chtějí a co potřebují. Druhého Grevilla samozřejmě nenajdeme, ale můžeme stvořit funkci nákupčího a to budete…“ zadíval jsem se na June, „to budete vy.“

Začervenala se jako růže. „Ale já přece nemůžu… Přece nejsem odborník.“

„Budete chodit do kursů, budete chodit na trhy, budete cestovat a nakupovat.“

Viděl jsem na ní, jak se před ní náhle rozevřely nekonečné obzory a jak se jí rozzářily oči.

„Na to je příliš mladá,“ namítla Anette.

„To se uvidí.“ Obrátil jsem se k June a dodal jsem: „Vy přesně víte, co se prodává a co ne. Takže vy a ekonom se postaráte o to, aby podnik co nejvíc vydělával. Budete se taky nadále starat o počítač, ale zaučíte Lily nebo Tinu, aby si věděly rady, když budete vyjíždět.“

„Tině to jde líp.“

„Tak tedy Tinu.“

„A co budete dělat vy?“ zeptala se.

„Já budu ředitel, přijdu, kdykoli to bude možné, nejmíň dvakrát týdně, tak na dvě hodiny. Řeknete mi co a jak, všechno spolu probereme, rozhodneme, co by bylo nejlepší, a pokud bychom se v něčem neshodli, tak budu mít právo veta. Prostě v každém případě zodpovědnost padne na mě, ne na vás.“

Ale Anette se ještě stále tvářila ustaraně. „Přece plat pana Franklina budete sám potřebovat.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Vydělávám si dost ježděním. Dokud se tady nepostavíme na nohy, musíme šetřit.“

„To je ale dobrodružství!“ vydechla June nadšeně.

V duchu jsem si řekl, že bůhví, jak všechno dopadne, že to třeba nakonec nepůjde, ale že Grevillovi dlužím, abych se o to aspoň pokusil.

„Takže,“ řekl jsem a sáhl do kapsy. Vytáhl jsem balíček bílé gázy. „Tady máte pět neopracovaných diamantů v celkové ceně sedmdesát pět tisíc dolarů.“

Zalapaly po dechu.

„Řekněte mi, jak je prodat,“ zeptal jsem se.

Po chvíli odpověděla Anette: „Navážeme kontakt s diamantérem.“

„Dokázala byste to?“

Po krátkém zaváhání kývla.

„Můžeme prokázat, odkud je máme. Kopie původní kupní smlouvy od Guy Serviho z Antverp je už na cestě. Nejspíš dojde zítra. Tam bude číslo série a tak dále a tak dále. Dokud dokumentace nedorazí, necháme kameny zamčené v trezoru. Pak sebou musíme pohnout.“

Vystrašeně přikývla.

„No tak, rozveselte se! Ze všech šanonů zcela jasně vyplývá, že Saxony Franklin je velmi úspěšná a prosperující firma. Prostě se smíříme se ztrátami a nějak si poradíme.“

„Mohli bychom ušetřit na Jasonově mzdě,“ řekla Anette nečekaně. „Tina stejně tahala většinu těch těžkých krabic sama a já ji nakonec můžu pomoct.“

„Výborně,“ řekl jsem vděčně, „pokud budete mít k věci takový postoj, tak to určitě zvládneme.“

Vtom zazvonil telefon a Anette po něm sáhla. Rozhovor byl krátký.

Pak řekla: „Prý vám dole ve vrátnici někdo nechal balíček.“

„Dojdu pro to,“ řekla June a už byla ze dveří. Vrátila se v mžiku jako vždy a podávala mi menší hnědý balíček, ručně nadepsaný Derek Franklin. Položila ho přede mne.

„Pozor na bombu,“ řekla. Jak jsem po balíčku sahal, zděšeně jsem si uvědomil, že na tuhle eventualitu jsem vlastně nepomyslel.

„Já to nemyslela vážně,“ řekla, když viděla mé zaváhání.

„Chcete, abych to otevřela já?“

„A aby to utrhlo ruce vám místo mně? Ne.“

„Samozřejmě to není bomba,“ řekla Anette nejistě.

„Ne, ale já radši dojdu do skladu pro nůžky,“ nabídla se June. Za chvilku se vrátila. „Alfie říká, že bychom ten balíček měli dát do kýble s vodou.“ Podala mi velké nůžky, s kterými Alfie stříhal krabice. Anette, přestože se předtím tvářila tak skepticky, ustoupila na druhý konec místnosti, zatímco já pytlík rozstříhával.

Nic nevybuchlo, došlo k antiklimaxu. Vysypal jsem obsah balíčku, dva předměty a jednu obálku.

Jeden z předmětů byl malý diktafon na mikrokazety, který jsem zapomněl v dílně Prospera Jenkse, jak jsem se snažil odtamtud dostat co nejrychleji. Druhý předmět byla podlouhlá, černá náprsní taška, stejně velká jako Kouzlo, se zlatými iniciálami GSF v jednom rohu, převázaná obyčejnou gumičkou.

„To je pana Franklina,“ řekla Anette tupě. June se přišla podívat a přikývla.

Stáhl jsem gumičku a rozevřel náprsní tašku na psacím stole. Uvnitř byla volně vložená vizitka Prospera Jenkse s jménem a názvem obchodu, na jejím rubu bylo napsáno: „Sorry“.

„Kde vzal náprsní tašku pana Franklina?“ podivovala se Anette nad vizitkou.

„Našel ji.“

„V tom případě mu trvalo dost dlouho, než nám ji poslal,“ oznámila suše June.

„Hm.“ V náprsní tašce byla šeková knížka společnosti Saxony Franklin, několik úvěrových karet, pak několik vizitek a malý svazek bankovek. Tušil jsem, že se pravděpodobně ztenčil.

Vlna vzrušení se zcela uklidnila. Anette s June odešly ostatním sdělit, jak se věci mají a jak se mít budou, a já zatím v klidu otevřel obálku.