Cílová rovinka (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

4

V adresáři na konci diáře byla jenom tři telefonní čísla a u všech pouze iniciály. Jednou to bylo NL, iniciály Nicholase Lodera. Zkusil jsem druhá dvě čísla, obě londýnská, ale nikdo to nebral. Když jsem diář prošel stránku po stránce, našel jsem ještě tři další čísla. Dvě jak se ukázalo patřila restauracím, kde měli právě v tu chvíli pilno. Zapsal jsem si jenom jejich jména a zjistil, že v jedné jsem byl s Grevillem na poslední večeři asi před dvěma nebo třemi měsíci. Pravděpodobně to bylo 25. července, protože v ten den si telefonní číslo zapsal. Byla to indická restaurace, jak se mi vybavilo, a měli jsme tam tehdy obzvlášť ostré curry.

S povzdechem jsem otočil několik dalších stránek a zkusil vytočit číslo z druhého září, což bylo asi pět týdnů předtím. Nebylo to londýnské číslo, ale směrovací kód mi nic neříkal. Poslouchal jsem, jak telefon vytrvale zvoní, a už jsem se smiřoval s tím, že to je zase marné a bezúspěšné, když vtom někdo v dálce zvedl sluchátko a udýchaně se ozval: „Haló?“

„Volám kvůli Grevillu Franklinovi.“

„Kvůli komu?“

„Kvůli Grevillu Franklinovi,“ snažil jsem se mluvit pomalu a zřetelně.

„Moment prosím.“

Chvíli bylo nic neříkající ticho, pak bylo slyšet chvatný klapot vysokých podpatků a do sluchátka se ozval rozzlobený, ostrý ženský hlas.

„Co si to dovolujete! Opovažte se sem zase volat. Nepřeju si v tomto domě slyšet vaše jméno.“

Práskla sluchátkem, než jsem stačil říct slovo. Díval jsem se zmateně na svůj telefon s pocitem, jako bych právě spolkl vosu. Ať je to kdokoli, pomyslel jsem si trpce, tahle dotyčná by sotva chtěla poslat květiny na hrob, tu by spíš potěšila zpráva o bratrově smrti. Marně jsem uvažoval o tom, co tak asi mohl Greville provést, že to vyvolalo takovou bouři. V tom byla právě ta potíž. Neznal jsem ho natolik, abych se vůbec mohl pokusit odhadnout, o co mohlo jít.

Vlastně jsem byl docela rád, když už jsem žádná další telefonní čísla nenašel. Prohlédl jsem si znovu těch několik málo záznamů v diáři spíš ze zvědavosti, než že bych hledal nějaká použitelná fakta.

Greville si zaznamenával dny, kdy mu někde běželi koně. Opět jenom iniciálami. DR znamenalo Dozen Roses a objevovalo se nejčastěji. Za iniciálami pokaždé bylo číslo, jako třeba 300 nebo 88, z čehož jsem usoudil, že to nejspíš budou částky, které vsadil. Pod čísly bylo ještě další číslo, obkroužkované, a když jsem se potom podíval do knihy formy, zjistil jsem, že označuje umístění koně. Všechny tři poslední záznamy měly v kroužku jedničku a dalo se vyčíst, že Greville při těch příležitostech vydělal 500 při vsazených 14, 500 při vsazených 5, a 1000 při kursu 64. Dalo se předpokládat, že nadcházející sobotu by musel počítat s kursem na favorita.

Grevillův druhý kůň Gemstone figuroval v kalendáři jako G, běžel šestkrát, ale zvítězil jen jednou. Jeho majitel na něm vydělal 500 při 1006.

Celkově vzato sázel Greville na majitele dost skromně, ale v průměru měl slušný zisk, určitě větší než mnoho jiných majitelů. Když jsem vzal v úvahu, že získal ještě cenu za umístění, tak jsem si spočítal, že mu to docela dobře krylo náklady na trénink, i investici při koupi koně. Nepochybně ho na celé věci těšila právě tahle obchodní stránka, proto asi rád koně vlastnil.

Listoval jsem nedbale dál až k posledním stránkám, vyhrazeným pro poznámky. Tam jsem objevil různé čmáranice a pak celý sloupek čísel. Čmáranice byly takové ty drobné, nic neznamenající ornamenty, které si lidé kreslí, když telefonují, čtverečky, křížečky, čárkování, stínování, a na protější stránce vzoreček CZ C x 1,7. Grevillovi to jistě něco říkalo, mně samozřejmě nic.

Na další stránce jsem zase našel seznam čísel, velice podobný seznamu, který mám v diáři já. Číslo pasu, číslo konta, číslo pojistky. O kousek níž si malými písmeny napsal: DEREK. Zase jsem se zarazil, když jsem viděl své jméno zapsané bratrovým písmem.

Uvažoval jsem o tom, jestli je Greville použil jako mnemotechnickou pomůcku anebo jestli si je napsal jen tak těžko říct. S povzdechem jsem zalistoval zpátky a našel něco, co jsem předtím přehlédl, drobný záznam ze dne před jeho smrtí. Znovu jsem se na něj zadíval a pořád mi to nic neříkalo.

„Koningin Beatrix?“ zněl ten celý zápis. Jenom dvě slova a otazník. Marně jsem uvažoval, jestli jde o jméno koně, kterého třeba Greville chtěl koupit. Byla to logická úvaha. Ale pak mě napadlo, že to může být i něčí vlastní jméno, napřed příjmení jako třeba Smith, a pak křestní. Možná jel do Ipswiche, aby se setkal s nějakou Beatrix.

Vrátil jsem se však k teorii, že by to mohlo být jméno koně a zatelefonoval jsem trenérovi, pro kterého jsem sám jezdil. Mi-lo Shandy se zeptal na můj kotník a ať prý se co možná brzy vrátím do sedla.

„Mohl bych začít jezdit tak za dva týdny,“ řekl jsem.

„No, aspoň něco. S tím se budu muset spokojit. Obstarej si nějaké masáže.“

Pouhé pomyšlení na masáže bolelo. Řekl jsem, že samozřejmě, že si je opatřím, ale nemyslel jsem to vážně. Pak jsem se ho zeptal na Koningin Beatrix. Pečlivě jsem mu to od-hláskoval.

„O žádném koni podobného jména nevím, ale můžu ti to ráno zjistit. Zeptám se prostě u Weatherbyových, jestli je to jméno volné. Když řeknou že ano, tak to samozřejmě bude znamenat, že žádný dostihový kůň není pod tím jménem registrovaný.“

„Děkuju mockrát.“

„Není zač. Slyšel jsem, že ti zemřel bratr. Je mi to líto.“

„Ano…, jak ses o tom dozvěděl?“

„Před chvílí volal Nicholas Loder a vyprávěl mi, jaké máte dilema. Chtěl ode mne, abys mu pronajal Dozen Roses.“

„Co to je za nesmysl! Chci říct, proč volal tobě? To je přece hloupost.“

 

Zasmál se. „Já mu to taky říkal. Řekl jsem mu, že s tebou člověk pohne asi jako se skálou. Myslím, že mu to nedošlo. No nic. Stejně mám dojem, že pronájem nic neřeší. Žokejové prostě nesmějí vlastnit koně v dostihu a tím to končí. Když koně pro-najmeš, tak ti přece pořád ještě patří.“

„Určitě máš pravdu.“

„No to si piš.“

„Loder sází, že?“ zeptal jsem se. „Sází hodně?“

„Slyšel jsem že ano.“

„Řekl mi, že Dozen Roses v Yorku určitě zaběhne.“

„V tom případě třeba chceš, abych ti na něj vsadil?“

Žokejové nejenže nesmějí vlastnit koně v dostihu, žokejové taky nesmějí sázet. Jenomže to se dá vždycky obejít, například pokud má člověk ochotné přátele.

„Děkuju mockrát. Jsi hodný, ale tentokrát ne,“ řekl jsem.

„A nebude ti vadit, když si vsadím já?“

„Klidně. Když mu dovolí běžet, samozřejmě.“

„Je to skvěle zapletené,“ řekl s uznáním. „No nic. Zastav se co nejdřív na skleničku a na večerní stáje.“

Slíbil jsem to.

„A dávej na sebe pozor.“

Položil jsem telefon a usmál se nad jeho poslední větou. Dostihové jezdce platí, aby na sebe pozor nedávali. Aspoň ne příliš.

Kdybych milého Mila poslechl, byl by nemálo pobouřený.

Ráno mě Brad zavezl za ředitelem banky společnosti Saxony Franklin. Byl mladý, inteligentní, mluvil pomalu a zřetelně, jako kdyby se obával, že bych mu jinak nestačil. Čím to je, že když má člověk berle, tak s ním lidé mluví takhle! Trvalo dobře pět minut, než objevil, že nejsem idiot. Pak mi teprve sdělil, že Gre-ville si u jeho banky půjčil poměrně velkou peněžní částku a že jaksi očekává, že ji splatím já. „Jeden a půl miliónu US dolarů v hotovosti.“

„Jeden a půl miliónu,“ opakoval jsem a snažil se, aby nebylo znát, že mi to vzalo dech. „Na co si půjčil?“

„Na diamanty. Diamanty od DTC nebo CSO lze koupit jen za hotovost a za dolary.“

Zdálo se, že bankovním ředitelům v blízkosti Hatton Garden to připadalo zcela normální a běžné.

„Ale on s diamanty neobchoduje,“ namítl jsem.

„Rozhodl se, že svou činnost rozšíří a my jsme mu samozřejmě tu částku dali k dispozici. Váš bratr je naším zákazníkem už mnoho let a vždy jsme v něm viděli pečlivého a zodpovědného podnikatele a seriózního klienta, kterého jsme si vážili. Několikrát jsme mu zapůjčili větší částky, když rozšiřoval podnik, a pokaždé nám bez jakýchkoliv obtíží dluh splatil. Zcela přesně v termínu.“ Odkašlal si. „Tuto půjčku jsme uzavřeli před třemi měsíci a má se splácet pravidelně a progresivně po pět let. Samozřejmě půjčku garantuje společnost a ne váš bratr osobně, takže jeho smrtí se na podmínkách půjčky pranic nemění.“

„Ano, rozumím.“

„Rozuměl jsem zase já správně tomu, co vy jste říkal včera, že totiž hodláte podnik vést sám?“ Zdálo se mi, že mu to nedělá žádné starosti, což bylo překvapující. Proč mu to nedělá žádné starosti? Co mi vlastně nedochází?

„Máte na tu půjčku nějakou jistinu?“ zeptal jsem se.

„Máme dohodu. Půjčili jsme ty peníze proti majetku společnosti.“

„Proti všem kamenům na skladě?“

„Proti tolika, kolik odpovídá půjčce. Ovšem naší největší a nejlepší jistinou vždy byly vynikající rozvaha a podnikatelské schopnosti vašeho bratra.“

Namítl jsem: „Ale já nejsem odborník. Je dost pravděpodobné, že podnik po zjištění stavu majetku prodám.“

Spokojeně přikývl. „To bude možná nejrozumnější. Očekáváme samozřejmě, že půjčka společnosti Saxony Franklin bude splacena včas a rádi bychom se o věci dohodli s eventuálním kupcem.“

Předložil mi k podpisu papírek a ještě mě požádal o podpisové vzory, abych mohl podepisovat šeky za společnost Saxony Franklin. Nezeptal se mne, jaké mám zkušenosti v oblasti podnikání. Popřál mi mnoho štěstí.

Vstal jsem, opřel se o berle, potřásl si s ním rukou a v hlavě se mi honilo všechno, co jsem předtím nevyslovil.

Neřekl jsem mu, že jsem žokej, protože to by nejspíš vyvolalo v Hatton Garden paniku.

A taky jsem mu neřekl, že pokud Greville skutečně koupil diamanty zajeden a půl miliónu dolarů, netuším, kde jsou.

„Diamanty? Přece jsem vám říkala že ne. Nikdy jsme s diamanty neobchodovali,“ ohrazovala se Anette.

„Jenže ředitel banky je přesvědčený, že Greville v nedávné době diamanty nakoupil. Od nějakého DTC nebo CSO.“

„Myslíte Central Selling Organisation? To je de Beers. DTC je Diamond Trading Company. Ne, to ne.“ Podívala se na mě ustaraně. „To nemohl. To určitě nekoupil. Nezmínil se o tom ani slovem.“

„No tak mi řekněte, jestli vám v uplynulých třech měsících vzrostl nákup do zásob?“

„Ten narůstá pořád,“ přikývla. „My se pořád rozrůstáme. Pan Franklin se vrací z cest do světa vždycky s novými a novými kameny, těm opravdu krásným prostě nedokáže odolat. Ty nej-zvláštnější prodává jednomu návrháři, který má několik neobyčejně drahých butiků na prestižních místech jako Knightsbridge nebo Bond Street. Vyrábí překrásné klenoty s pravými kameny. Má spoustu originálních kousků navržených pro určitý kámen. Je skutečně proslulý. Jeho věci se cení jako práce Fabergého.“

„Kdo to je?“

„Prospero Jenks,“ řekla a zřejmě očekávala, že na mne udělá náležitý dojem.

V životě jsem o něm neslyšel, ale raději jsem přikývl.

„Používá ve svých návrzích taky diamanty?“ zeptal jsem se.

„Ano občas, ale v tom případě je nekupuje od nás.“

Byli jsme v Grevillově pracovně, já seděl na jeho otáčecí židli za velikým psacím stolem a Anette se probírala hromadou neuspořádaných papírů ze včerejšího dne, které rozdělovala do zásuvek a registratury.

„Myslíte, že je vyloučené, že by Greville schoval diamanty přímo tady v kanceláři?“ zeptal jsem se.

Zatvářila se pohoršeně. „No to určitě ne! Na bezpečnostní opatření si dával vždy veliký pozor.“

„Takže pokud se sem někdo vloupal, nemohl tady nic drahocenného najít?“

Zarazila se, hrst papírů v ruce a čelo zamračené.

„Je to skutečně zvláštní, že? Nemohli očekávat, že se tu bude povalovat něco drahocenného, pokud se aspoň trochu vyznají v klenotnickém velkoobchodu. A pokud se nevyznají v klenot-nickém velkoobchodu, tak proč by se sem vloupávali?“

Stejná záhada, jakou jsem se už zabýval.

June, trochu absurdně mateřská, mi zase donesla písařskou stoličku, abych si na ni mohl položit nohu. Upřímně jsem jí poděkoval a zeptal se jí, jestli v počítači kontrolujícím sklad mají tabulky o stavu pro každý den a o počtu a ceně všech těch vzácných leštěných kamínků, které tam mají.

„Ale samozřejmě,“ řekla pobaveně. „Máme tu přesná data, co kdy přišlo a co odesíláme. Cenu při nákupu, cenu při prodeji, zisk, oba druhy daně. Všechno. Počítač vám může podat jakoukoliv informaci, co všechno máme, jakou to má cenu, co se prodává dobře, co se prodává špatně, co máme jako ležák, co tu už zbytečně dva roky zahálí. Ale toho je málo.“

„A kameny uložené v trezoru jsou taky v počítači?“

„Samozřejmě!“

„Ale žádné diamanty?“

„Ne. Ty my nevedeme.“ Krátce se na mě usmála bez jakékoli zvědavosti a odešla. Ještě přes rameno poznamenala, že vánoční horečka pořád trvá, že jí faxem stále docházejí další a další objednávky a že přicházely i v noci.

„Kdo doplňuje věci, které se prodaly?“ zeptal jsem se Anette.

„Běžné zboží na doplnění skladu objednávám já. June mi vždycky řekne, co je zapotřebí. Mimořádné věci nebo broušené kameny ovšem objednával pan Franklin sám.“

Pokračovala v třídění papírů. Nic jí nedělalo mnoho starostí, protože ze sebe shazovala veškerou odpovědnost, jakmile vyšla z podniku. Oblékla si stejnou sukni jako včera, ale tentokrát s černým svetrem, asi z úcty ke Grevillovi. Byla statná, ale ne vysloveně silná, v černých punčochách měla docela pěkné nohy, vypadala jako usazená, dobře udržovaná paní středního věku. Nedovedl jsem si představit, že někdy byla mladá a veselá jako June.

Zeptal jsem se jí, jestli by dokázala najít pojistku společnosti. Našla ji okamžitě, protože ji měla před chvílí v ruce a znovu ji zařadila. Celý ustaraný jsem si četl podmínky pojištění a zatelefonoval pak pojišťovně. Zeptal jsem se, jestli můj bratr v nedávné době pojistku nezvýšil, jestli ji náhodou nezvýšil tak, aby kryla hodnotu diamantů až do výše pěti a půl miliónu dolarů. Prý ne, ale prý to s nimi probíral. Prý prohlásil, že prémie je na něj příliš vysoká, a rozhodl se pojistku neměnit. Hlas v telefonu vysvětloval, že prémie je proto tak vysoká, že se kameny často pohybují z místa na místo, čímž jsou samozřejmě víc ohrožené. Prý nevědí, jestli pan Franklin ty diamanty skutečně koupil, prý jenom vznesl dotaz a prý to bylo tak před třemi, čtyřmi měsíci. Stísněně jsem poděkoval a položil sluchátko.

Za chvíli zazvonil telefon znovu a protože Anette očividně očekávala, že ho zdvihnu já, učinil jsem tak.

„Haló?“ ozval jsem se.

Na druhém konci zazněl mužský hlas. „Je to pan Franklin? Chtěl bych mluvit s panem Franklinem, prosím.“

„Já… Jestli vám nějak smím posloužit já? Jsem jeho bratr.“

„Možná byste mohl. Tady zapisovatel magistrátního soudu Západního Londýna. Váš bratr sem měl přijít před dvaceti minutami a my nejsme zvyklí, že by chodil pozdě. Mohl byste nám prosím říct, kdy ho můžeme očekávat?“

„Moment prosím,“ přikryl jsem sluchátko rukou a sdělil Anette, co jsem právě vyslechl. Vytřeštila oči a vyděsila se.

„On měl jít dneska k soudu! Chodí každé druhé úterý a já na to úplně zapomněla!“

Řekl jsem do telefonu, co se přihodilo a vysvětlil situaci.

„Ach, ach. To je opravdu velmi nepříjemné.“ Hlas na druhém konci zněl zarmouceně i podrážděně. „Tedy by snad bývalo bylo namístě, abyste nám dali předem vědět. Takhle na poslední chvíli těžko najdeme náhradu.“

„Ano,“ dal jsem mu zapravdu. „Ale pochopte prosím, do téhle kanceláře se kdosi během soboty a neděle vloupal, ztratil se i diář mého bratra a abych vám řekl pravdu, nedokázali jsme zatím nikoho upozornit, že s Grevillem už počítat nemůže.“

„Ale to je opravdu velmi nepříjemné.“ Zřejmě si vůbec neuvědomil, že se vyjadřuje poněkud nevhodně. Mně osobně přišlo, že Grevillovi je taky jistě velmi nepříjemné, že už nežije. Ale nebyla to právě vhodná chvíle pro černý humor.

„Pokud měl můj bratr tam u vás přátele, byl bych velmi rád, kdybych se s nimi mohl nějak spojit. Kdybyste jim to prosím vyřídil.“

„Jistěže, já to vyřídím.“ Chvilku váhal. „Pan Franklin je - byl v licenčním výboru. Mám informovat předsedu?“

„Ano, buďte tak laskav. A prosím vás, řekněte to každému, kdo vám přijde na mysl.“

Rozloučil se se mnou. Budil dojem, že těžko unese tíži svých obrovských odpovědností. Já s povzdechem sdělil Anette, že asi uděláme nejlíp, když se pokusíme informovat lidi co nejdřív, a taky pustíme do světa, že podnik funguje normálně dál.

„Co noviny?“ zeptala se. „Nedáme to do Timesů a tak?“

„To je dobrý nápad, postaráte se o to?“

Řekla že ano a ukázala mi, co už si pro noviny připravila.

„Po těžkém úrazu náhle zemřel Greville Saxony Franklin JP, syn…“ Doplnil jsem jí do mezery v textu „zesnulého kapitána Cola Franklina a paní Miles Franklinové“. V dalším textu jsem opravil „bratr Dereka“ na „bratr Susan, Mirandy a Dereka“, pak jsem ještě na konec textu připsal „Pohřeb žehem se koná v pátek v Ipswichi“.

„Nemáte tušení, co asi mohl v Ipswichi dělat?“ zeptal jsem se Anette.

Potřásla hlavou. „Nikdy se o Ipswichi ani nezmínil, jenže on mi nevyprávěl nic, pokud to nemělo co dělat s podnikem.“ Odmlčela se. „Ne že by byl tajnůstkář, ale prostě nebyl nijak zvlášť hovorný nebo sdílný o svém soukromí.“ Znovu se odmlčela. „O vás taky nikdy nehovořil.“

Vzpomínal jsem, kolikrát jsme spolu byli, jak jsme se spolu | dobře bavili, a že jsem se od něj vlastně nic nedozvěděl. Bylo mi zcela jasné, o čem Anette mluví.

„Říkával, že nejspolehlivější ochranný režim je mlčet,“ řekla. „Všechny nás nabádal, abychom s cizími lidmi o práci raději nemluvili. My taky všichni víme, že to je bezpečnější, i když tu nemáme drahokamy. Ale oni všichni lidé pracující v naší branži to s bezpečností skoro přehánějí, a musím říct, že diamantéři se chovají skoro paranoidně.“

„Co jsou diamantéři?“ zeptal jsem se.

„Ne co jsou, ale kdo jsou. Diamantéři obchodují se surovými diamanty. Nechávají kameny brousit a leštit a pak je prodávají klenotníkům. Pan Franklin vždycky tvrdil, že diamanty jsou svět sám pro sebe a s polodrahokamy nemají nic společného. V osmdesátých letech šly diamanty fantasticky nahoru, ale pak sletěly úplně katastrofálně. Spousta diamantérů zkrachovala, ztratili celé jmění, a pan Franklin často říkal, že byli blázni, když tolik riskovali.“ Odmlčela se. „Člověk pochopitelně věděl, co se v téhle oblasti kolem nás děje, i když vlastně každý druhý podnik v okolí dělá s polodrahokamy. Ve všech místních restauracích a v hospodách se o ničem jiném nemluví. Ne, jsem si naprosto jistá, že se ředitel banky mýlí. Pan Franklin by diamanty nikdy nekoupil.“

Pokud nekoupil diamanty, říkal jsem si, tak co sakra udělal s jedním a půl miliónem dolarů v hotovosti?

Určitě diamanty koupil. Je to jasné. Buď je koupil, nebo jsou ty peníze pečlivě schované. Buďto peníze nebo diamanty v náležité ceně někde jsou, a nejsou pojištěné, a pokud můj tajnůstkář-sky veleopatrný bratr někde nechal mapu ostrova pokladů s písmenem X označujícím, kde poklad leží, pak jsem tu mapu ještě nenašel. A co je nejpravděpodobnější, jak jsem se obával, tajemství úkrytu nejspíš zahynulo pod tím zříceným lešením. Pokud ano, firma připadne bance, a to je určitě to poslední, co by si byl Greville přál.

Jestliže to takhle dopadne, tak téměř celé dědictví, které mi bratr zanechal, zmizí jako ranní mlha.

Měl se držet svých starých zásad, říkal jsem si zasmušile, a neměl se plést do diamantů.

Znovu zazvonil telefon, tentokrát ho zvedla Anette, protože právě u přístroje stála.

„Tady je společnost Saxony Franklin, co si přejete prosím?“ Pak chvíli poslouchala. „Ne, je mi velmi líto, ale s panem Fran-klinem osobně hovořit nemůžete… Můžete mi prosím sdělit jméno?… Paní Williamsová, je mi velmi líto, ale musím vám sdělit, že pan Franklin zemřel po těžkém úrazu. My nicméně pokračujeme v práci. Můžeme vám být nějak k službám?“

Chvíli poslouchala, tvářila se zmateně čím dál víc, a pak řekla: „Paní Williamsová, slyšíte mě?“ Zdálo se, že na druhém konci telefonu je ticho. Anette po malé chvíli zamračeně položila sluchátko.

„Nevím, kdo to byl, ale zavěsila.“

„Pokud tomu dobře rozumím, tak žádnou paní Williamsovou neznáte.“

„Ne, neznám.“ Chvíli váhala. „Ale mám dojem, že telefonovala už včera. Včera jsem jí řekla, že pan Franklin už do kanceláře nepřijde, protože jsem to říkala každému. Na jméno jsem se jí neptala, ovšem má hlas, jaký si člověk zapamatuje.“

„Jaký?“

„Takový jako křišťálový. Jako pan Franklin, ale ještě takový jasnější. Taky trochu jako vy.“

Přemýšlel jsem chvíli o paní Williamsové a o tom, že zprávu o Grevillově neštěstí vyslechla mlčky. Nezeptala se ani, co se stalo, kdy a kde.

Anette odešla do své kanceláře, aby zatelefonovala do redakcí. Vytáhl jsem z kapsy Grevillův diář a začal vytáčet čísla, na která jsem se předchozí večer nedovolal. Dvě z těch zadních patřila jeho bookmakerovi a holiči. Oba vyslovili lítost, že ztratili zákazníka, i když bookmaker asi truchlil míň, protože Greville měl ve zvyku vyhrávat.

Kotník mě bolel až hrůza. Bylo to asi jednak tím, jak mé kosti a svaly dostaly zabrat, i tím, že mi všeobecně nebylo valně. Opravdu mi nebylo veselo. Až do té chvíle jsem se rozhodoval po zralé úvaze, jen zdravým rozumem, ale věděl jsem dobře, že přijde chvíle, kdy bych se snadno mohl dopustit velikých chyb jenom proto, že toho tak málo vím. Nikdy jsem nezacházel s většími finančními částkami, než jsem měl v bance, a jediné podnikání, o kterém jsem měl nějakou představu, byl trénink dostihových koní, a i ten znám jenom jako pozorovatel z vnějšku, bez přímé zodpovědnosti. Nicméně když jsem se pohyboval kolem koní, věděl jsem dobře, co dělám a co bych dělat měl. Diamant od rubínu rozeznat nedokážu. V Grevillově světě mě mohl kdokoli kdykoli snadno podvést. Než se naučím zcela nejzákladnější pravidla hry, můžu spoustu věcí prohrát.

Grevillův velikánský psací stůl sahal daleko do stran jak po mé pravici, tak po mé levici. Po obou stranách byly zásuvky, na každé straně čtyři. Většinou už v nich bylo všechno, co obsahovaly před vloupáním. Začal jsem bez elánu přehrabávat první zásuvku vlevo. Hledal jsem cokoli, co by mohlo eventuálně posloužit jako klíč k tomu, co jsem přehlédl nebo na co jsem nepamatoval, a co přitom bylo důležité.

Nejdřív ze všeho jsem našel jenom hračky, nikoli práci. Malé drobné vynálezy, pěkně srovnané. Geigerův počítač tam byl taky, stejně jako ruční kopírka a nejrůznější počítačky. Našel jsem i takovou drobnou černou věc, velikou asi jako malá brožovaná knížka. Zvědavě jsem jí otáčel v rukách, ale neměl jsem tušení, co by to mohlo být.

„To je elektrické měřítko,“ řekla June, která právě vstoupila do místnosti s náručí plnou lejster. „Mám vám ukázat, jak se s tím zachází?“

Přikývl jsem. Položila tu věc naplocho na desku psacího stolu.

„Teď vám řeknu, jak daleko je od stolu do stropu.“ Stiskla nějaká tlačítka. „No a už to tady máte: sedm stop, pět a půl palců.“ Stiskla jiný knoflík. „V metrech to jsou dva metry dvacet šest centimetrů.“

„To ale k ničemu není, vědět jak daleko je do stropu,“ namítl jsem.

Dala se do smíchu. „No ale když tu věc položíte na zeď, tak se dozvíte, jak daleko jek protější zdi a to okamžitě, jak jste viděl. Nemusíte lézt po zemi s měřítkem. Pan Franklin si to opatřil, když zařizoval sklady. Takhle si zjistil velikost koberce i kolik barvy potřebuje na vymalování. Tahle hračka to dokáže.“

„Vy máte počítače ráda, viďte?“

„Já je miluju, ať jsou jakékoliv a v jakékoli velikosti.“ Zadívala se do otevřené zásuvky. „Pan Franklin kupoval vždycky takové ty mrňavé.“

Vyjmula malé, šedivé kožené pouzdro, veliké asi jako balíček karet, a vysypala obsah do dlaně. „Tak tahle hračička je cestovní průvodce. Poví vám takové věci jako třeba telefonní čísla na taxíky, na aerolinky, turistické informace, předpověď počasí, spojení na velvyslanectví a do banky.“ Vesele mačkala knoflíky. „Je to americká hračka. Vyjmenuje vám dokonce všechny televizní kanály a všechny rozhlasové frekvence asi v jedné stovce měst ve Spojených státech včetně Tucsonu v Arizoně, kde mívají každý únor největší veletrh s polodrahokamy. Taky vám může naservírovat všelijaká fakta asi o padesáti městech na světě, jako jsou ku příkladu Tel Aviv, Hongkong a Taipei, kam pan Greville jezdíval.“

Odložila cestovního průvodce a sáhla pro další předmět. ‚Tahle malá kulatá věcička je něco jako teleskop, ale taky vám napoví, jak jste od něčeho daleko. Používají to při golfu. Pomocí té věci, jak mi pan Franklin řekl, zjistíte, jak jste daleko od greenu, tím pádem víte, jakou hůl použít.“

„Jak často hrával golf?“ Díval jsem se čočkou teleskopu dlouhého čtyři palce a viděl jsem uvnitř stupnici, kde dole bylo napsáno GREEN a směrem vzhůru čísla klesala, od dvou set yardů dole až po čtyřicet yardů nahoře. „On o tom nikdy mnoho nehovořil.“

„Hrával občas o sobotách a nedělích, aspoň myslím,“ řekla June nejistě. „Nastavíte si slovo green na skutečný green, pak můžete vyjít z toho, že stožárek s vlajkou je vždycky osm stop vysoký, aspoň myslím, takže kam dosahuje vrcholek toho sto-žárku na stupnici, v takové jste vzdálenosti. Pan Franklin říkal, že tenhle vynález je pro amatéry jeho druhu výborný. Říkal, že ani v životě není pražádná ostuda skončit v písečné díře, hlavně když člověk ví, že se předtím snažil dát co nejlepší ránu.“ Pomrkávala. „On mi tyhle hračky vždycky ukazoval, když si je pořídil. Věděl, že se mi taky líbí.“ Bez komentáře zašmátrala po kapesníku a utřela si oči.

„Kde k tomu všemu přišel?“ zeptal jsem se.

„Většinou si to objednal podle katalogu.“

To mě překvapilo. Jaksi se mi to ke Grevillovi nehodilo. Jak jsem záhy zjistil, byl to omyl.

„Nechcete se podívat na náš nejnovější reklamní katalog?“ zeptala se June a než jsem stačil co říct, byla ze dveří. Vrátila se ihned, ani jsem si nestačil vzpomenout, jestli jsem vůbec kdy nějaký podobný starší viděl. Nejspíš ne. „Teď jsem ho rozbalila, právě nám to poslali z tiskárny,“ dodala June.

Otáčel jsem lesklé stránky štíhlé knížky a nacházel ve věrných barvách všechny ty naleštěné zázraky, které jsem viděl ve skladu a taky mnoho dalších a dalších, míň vznešených. Amulety, srdíčka, mašličky, motýlci, možnosti a variace různých ozdob neznaly konce. Když jsem urážlivě zamumlal, že to jsou tretky k ničemu, June se jich okamžitě velmi ostře zastala jako matka kvočna, jíž se někdo ohnal po jejích kuřatech.

„Každý si nemůže dovolit diamanty,“ řekla energicky. „Ostatně všechny tyhle věci jsou hezké a my je prodáváme v tisících exemplářích. Přistávají po stovkách v obchodech na High Street a ve velkých obchodních domech. Často vídám, jak lidé kupují některé z neobvyklých tvarů, které nám tady prošly podnikem. Lidem se to líbí, mají jiný vkus než vy.“

„Tak odpusťte.“

Trochu zacouvala. „Asi bych s vámi takhle mluvit neměla,“ řekla nejistě. „Jenže vy nejste pan Franklin…“ Zarazila se a zamračila.

„To je v pořádku, jsem a nejsem. Vím, jak to myslíte.“

„Alfie říká, že prý ví o nějakém překážkovém jezdci, který se jmenuje Derek Franklin,“ řekla pomalu. Pak se zadívala na mou nohu, jako by jí to v tu chvíli právě došlo. „Prý jeden rok získal titul šampióna, tvrdil Alfie, a je pořád mezi deseti nejlepšími. Jste to… vy?“

Odpověděl jsem klidně: „Ano.“

„Musela jsem se vás na to zeptat, protože ti ostatní si netroufali.“

„A proč ne?“

„Anette tvrdila, že vy nemůžete být žokej, že jste na to příliš velký a pan Franklin se taky prý nikdy nezmínil, že byste byl žokej. Věděla jenom, že má bratra, a že se s ním několikrát do roka schází. Taky řekla, že co povídá Alfie, jednoduše nebude poslouchat, protože to je nejspíš nesmysl.“ Odmlčela se. „Alfie s tím přišel včera, když už jste byl pryč, pak řekl… Tedy říkají to všichni…, že si neumí představit, jak by žokej mohl vést takový podnik, jako je tohle, tedy pokud vy jste opravdu žokej. Oni si prostě přáli, aby to nebyla pravda, abyste ten žokej nebyl. Proto se vás nechtěli zeptat.“

„Řekněte Alfiemu i ostatním, že pokud ten jejich žokej nepovede tenhle podnik, přijdou velice rychle o místo, a to ještě dřív, než tenhle týden skončí.“

Vykulila oči. „Teď jste promluvil úplně jako pan Franklin.“

„No podívejte se, bude asi lepší, když si před zákazníky necháte pro sebe, jaké mám povolání. Pro případ, že by reagovali se stejně naprostou nedůvěrou jako zaměstnanci.“

Trochu zalapala po dechu, pak vyrazila z místnosti a za chvíli se vrátila se všemi ostatními. Všichni se tvářili velice ustaraně.

Ani jeden z nich neměl dar vedoucího. Škoda.

Řekl jsem: „Tváříte se všichni, jako byste byli na lodi, v té lodi byla díra a v záchranném člunu taky. Dobře, přišli jste o kapitána a já uznávám, že jsme v těžké situaci. Já se normálně zabývám koňmi a ne podnikáním. Jak jsem řekl už včera, tenhle podnik musí běžet dál a musí běžet dobře. Nezáleží na tom, jak toho docílím, ale já se o to postarám. Takže kdybyste všichni laskavě vykonávali svoje povinnosti a hleděli, aby zákazníci byli spokojení. Nejlíp stejně posloužíte sami sobě, protože jedině tak to můžeme všichni v pořádku přečkat a ještě dostanete nějakou tu odměnu. Já nejsem samozřejmě jako můj bratr, ale nejsem taky na hlavu padlý a rychle se učím. Takže račte se věnovat zakázkám a trochu se rozveselte.“

Lily, která se podobala Charlotte Bronteové, řekla pokorně: „My jsme nepochybovali o vašich schopnostech…“

„Ale ano,“ skočil jí do řeči Jason. Díval se na mě s úšklebkem. „Dejte nám tip, na co si vsadit na třetí dostih.“

Velice dobře jsem zaregistroval arogantní tón, který se perfektně hodil k jeho oranžovým vlasům. Myslel si, že na mne snadno stačí.

„Až vy osobně dokážete jet ve třetím dostihu vítěze, bude namístě, abyste se šklebil. Do té doby koukejte dělat, anebo můžete jít. Je to na vás.“

Nastalo slyšitelné ticho. Alfie se skoro usmíval a Jason se zasmušil. Anette se zhluboka nadýchla a June jiskřily oči pobavením.

Všichni beze slova vypochodovali z místnosti. Těžko říct, do jaké míry je můj povzbudivý proslov opravdu uklidnil, jestli vůbec. V místnosti se ještě chvěla ozvěna po mém prohlášení, že nejsem na hlavu padlý, a tak jsem uvažoval, jestli jsem se v té věci nespletl. Skutečností zůstalo, že pokud se nenajdou diamanty nebo pokud nevyčerpám všechny možnosti, aby se našly, je bezpodmínečně nutné, aby společnost Saxony Franklin plula dál, i když s obtížemi. Všichni budeme muset k čerpadlům. Nedá se nic dělat.

June se vrátila a řekla váhavě: „Ta povzbudivá řeč zapůsobila.“

„To je dobře.“

„Alfie Jasonovi jak se patří vynadal a Jason zůstává.“

„V pořádku.“

„Jak vám můžu pomoct?“

Zadíval jsem se na její hubený, dychtivý obličej, světlé řasy, světlé, skoro neviditelné obočí, a uvědomil si, že bez“ ní by pokus o záchranu firmy byl předem ztracený. To ona byla srdcem všeho, ne její počítač, ani Anette, ona sama.

„Jak dlouho už tu pracujete?“ zeptal jsem se.

„Tři roky. Hned od školy. A neptejte se mě, jestli mě to baví. Já to tady miluju. Takže… co pro vás můžu udělat?“

„Vnořte se do paměti počítače a hledejte zmínku o diamantech,“ řekl jsem.

Zatvářila se skoro podrážděně. „Přece jsem vám říkala, že s diamanty neobchodujeme.“

„Stejně se prosím podívejte.“

Pokrčila rameny a zmizela.

Zdvihl jsem se na nohy, vlastně na nohu, a odbelhal se za ní. Díval jsem se, jak něco hbitě vyklepává na klávesnici.

„Pod diamanty tady nemáme vůbec nic,“ řekla nakonec. „Nic, říkala jsem vám to.“

„Ano.“ Zamyslel jsem se. Vzpomínal jsem na krabice ve skladu a na nápisy na krabicích. „Znáte chemický vzoreček diamantů?“

„Jistě,“ odpověděla bez zaváhání. „Je to C. Diamanty jsou čistý uhlík.“

„Mohla byste tedy znovu zahledat, tentokrát pod C.“

Zkusila to. Ani pod C se nic nenašlo.

„Uměl můj bratr používat tenhle počítač?“

„Uměl používat všechny počítače. Stačilo mu pět minut a už se vyznal v návodu k použití.“

Mlčky jsem uvažoval a díval se na prázdnou, neochotnou obrazovku.

„Nejsou tam taky nějaké skryté paměti?“

Překvapeně se na mě podívala. „My žádné skryté paměti nepoužíváme.“

„Ale mohli byste.“

„Jistě, samozřejmě. Ale to není zapotřebí.“

„Kdyby tam byly nějaké skryté paměti, věděla byste o nich? Dovedla byste je najít?“

Krátce přikývla. „Nevěděla bych o nich, ale mohla bych je najít.

„Mohla byste se o to prosím pokusit?“

„Co mám tedy hledat? Já se bojím, že vám tak docela nerozumím.“

„Diamanty.“

„Ale já vám přece řekla, že my…“

„Já vím, já vím. Jenomže taky vím, že se můj bratr chystal diamanty koupit a musím zjistit, jestli je skutečně koupil. Pokud existuje možnost, že něco do počítače vložil někdy před nebo po pracovní době, aby o tom nikdo nevěděl, rád bych to zjistil.“

Potřásla hlavou, ale ochotně začala něco vyklepávat a na obrazovce se ukazovaly další a další přehledy. Trvalo to dost dlouho, ale nakonec, celá zamračená, zřejmě našla něco, nad čím se zamyslela a zarazila. Tvářila se ještě víc soustředěně, až se na obrazovce podruhé ukázalo slovo „Heslo“.

„Tomuhle nerozumím,“ řekla. „Pro tenhle počítač máme takové obecné heslo a to je Saxony a vlastně je nikdy nepoužíváme. Ovšem člověk tam může vložit další heslo, jakékoli, na jakýkoli soubor a pak platí to nové heslo a nikoli Saxony. Tenhle soubor někdo udělal před měsícem - tady vidíte, že máme datum - a nepoužil heslo Saxony. To znamená, že heslem může být cokoli, doslova jakékoli slovo.“

Zeptal jsem se: „Když říkáte soubor, tak myslíte file?“

„Ano file. Každý soubor má jméno, jako třeba Orientální pěstěné perly. Jestli vložím do paměti Orientální pěstěné perly a jestli vyvolám na obrazovku Orientální pěstěné perly, tak se mi tam objeví záznam o všech našich zásobách. Takhle já pracuju. Jenomže tady je nějaký soubor, ke kterému nemám klíčové slovo, a je to u perly v jednotném čísle, ne u perel v množném čísle, a tomu já nerozumím. To jsem tam zaručeně nedala,“ ohlédla se na mě. „Ale stejně tady nejsou diamanty.“

„Tak zkuste to klíčové slovo, heslo, uhádnout!“

Zkusila Franklin, zkusila Greville, ale bezvýsledně. „To může být úplně cokoli,“ řekla bezmocně.

„Zkuste Dozen Roses.“

„Proč Dozen Roses - Dvanáct růží?“ Připadalo jí to divné.

„Greville vlastnil koně - dostihového koně - jmenoval se tak.“

„Vážně? Nikdy o tom nemluvil. Byl hrozně milý, ale hrozně do sebe.“

„Jeho druhý kůň se jmenoval Gemstone.“

Velmi pochybovačně zkusila vyťukat Dozen Roses a pak Gemstone. Nic. Na obrazovce se znovu objevila žádost o heslo.

„Tak zkuste diamanty,“ napovídal jsem.

Zkusila diamanty, ale nepomohlo to.

„Vy jste ho znala dobře. Proč si myslíte, že něco vložil do po-čítače pod jméno Perla?“

„Nemám nejmenší tušení.“ Seděla nad klávesnicí a poklepávala si prstem na rty. „Perla. Perla. Proč perla?“

„Co vlastně je perla?“ zeptal jsem se. „Má taky vzoreček?“ Najednou se vzpřímila. „Je to měsíční kámen.“ Vyťukala Měsíční kámen, ale nestalo se nic. Pak se trochu začervenala.

„Je to měsíční kámen pro červen - June,“ řekla. „Mohla bych to zkusit.“

Vyťukala June, obrazovka se rozsvítila a vydala své tajemství.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024