5
Diamanty jsme nenašli. Na obrazovce stálo:
June, pokud tohle čtete, můžete rovnou přijít ke mně do kanceláře a dostanete přidáno. Třeba si vás vážit, jako byste sama byla perla. Jenže já vám pouze nabízím zvýšení platu o dvacet procent. S upřímnými pozdravy Greville Franklin.
„Páni! Tak to myslel takhle.“
„Co? Vysvětlete mi to.“
„Jednou ráno…“ zarazila se a ústa se jí stáhla, jak se bránila pláči. Trvalo hodnou chvíli, než zase dokázala promluvit. „Jednou ráno mi řekl, že pro mě vymyslel malý rébus a že mám šest měsíců na to, abych ho vyluštila. Že prý ten rébus za šest měsíců sám od sebe zmizí. Usmíval se, když mi to říkal,“ polkla. „Ptala jsem se ho tehdy, co to je za rébus a on mi to odmítl říct. Prý doufá, že na to přijdu sama.“
„Hledala jste to?“
„To víte že ano. Prohledala jsem celou kancelář, ačkoli jsem nevěděla, co vlastně hledám. Taky jsem se dívala, jestli se něco nenarodilo v počítači, ale ve snu mě nenapadlo, že to je skrytý soubor. Když se tam objevilo slovo perla, tak jsem tomu nevěnovala pozornost, protože to je běžné slovo, které tam vídám často. Jsem hloupá. Nedá se nic dělat.“
„Nemyslím, že jste hloupá a dodržím slovo svého bratra.“
Rychle se na mě podívala, ale pak potřásla hlavou a řekla:
„Já to přece nenašla. Nikdy bych to nenašla nebýt vás.“ Zaváhala… „Co takhle jenom deset procent?“
„Ne. Dvacet. Budu vás potřebovat. Budu potřebovat vaše znalosti, a pokud je Anette osobní tajemník, jak stojí na dveřích kanceláře, pak tedy vy budete zástupce osobního tajemníka, a při tomhle novém postavení dostanete taky nový plat.“
Zčervenala ještě víc, odvrátila se a pečlivě se věnovala tiskárně, ze které vytáhla Grevillovu instrukci, tu pečlivě složila a strčila do kabelky.
„Já to tajemství v počítači nechám,“ řekla s dojetím. „Nikdo cizí to zaručeně nenajde.“ Stiskla několik kláves a obrazovka ztmavla. Tiše jsem uvažoval o tom, kolikrát si asi až bude sama, vyvolá na obrazovce slova, která tam pro ni zanechal Greville.
Zajímalo mě, jestli by se ta zpráva skutečně byla sama vymazala. Opravdu je možné vložit do počítače něco, co počítač po určité době sám zruší? Mně se zdálo, že to asi možné je, Greville nejspíš počítal s tím, že June trochu napoví, než oněch šest měsíců vyprší.
Požádal jsem ji, jestli by mi mohla natisknout seznam všeho, co je toho času v trezoru, a pak ať mi ještě udělá tolik seznamů a přehledů, kolik si myslí, že bych se měl naučit, mám-li aspoň trochu rozumět podniku. Řekl jsem jí, že bych rád znal objem a hodnotu prodeje zajeden den, zajeden týden a za měsíc, dál to co se nejvíc prodává a co se prodává nejmíň.
„Můžu vám hned říct, že teď se nejvíc prodává černý onyx. Před padesáti lety se prý prodával hlavně jantar, ale teď ho nikdo nekupuje. V klenotnictví vládne móda jako ve všem. Věci jsou žádané a pak zase ne.“ Přestala se zabývat klávesnicí. „Když na mě nebudete moc spěchat, tak vám připravím takový rychlokurs.“
„Moc děkuju.“ Usmál jsem se na ni a počkal, až z počítače vypadne téměř nestravitelné množství lesklých kamínků. Seznam jsem vzal a odešel s ním za Anette. Tu jsem našel ve skladu a požádal ji, aby se šla se mnou podívat do trezoru. Diamanty tam jistě nejsou. Bude však dobře, když se podívám, co tam je.
„Nevypadáte na žokeje,“ poznamenala.
„Kolik žokejů znáte osobně?“
Udiveně se na mě zadívala: „Kromě vás nikoho.“
„Víte, oni se žokejové od ostatních lidí v zásadě neliší. Byla byste klidnější, kdybych byl třeba… Já nevím… ladič pian nebo herec nebo duchovní?“
„Ne,“ hlesla.
„Tak vidíte. Nedá se nic dělat, musíte se spokojit s žokejem. Takový je osud. Tak se aspoň snažte, ať to ten chudák nemá tak těžké.“
Usmála se a její tvář v tom upřímném úsměvu poprvé zazářila, až to bylo s podivem.
„Dobře,“ řekla. „Víte, v mnohém se panu Franklinovi podobáte. Třeba jak dovedete věci podat. On říkával: Dělej poctivě a budeš mít lepší spaní.“
„Vy si hodně pamatujete, co říkával, že?“
„Samozřejmě.“
Asi by ho těšilo, pomyslel jsem si, že za sebou nechal tak světlou s…
