Jakub fatalista a jeho pán (Denis Diderot)

Jak se setkali? Náhodou, jako všichni lidé. Jak se jmenovali? Co vám na tom záleží? Odkud přicházeli? Z nejbližší osady. Kam šli? Cožpak víme, kam jdeme? Co říkali? Pán neříkal nic; a Jakub řekl, že jeho kapitán říkával, že všechno dobré i zlé, co se nám přihodí tady na zemi, je psáno tam nahoře.

Pán: „To je velké slovo.“

Jakub: „Můj kapitán dodával, že každé kulce vystřelené z pušky jest určeno, koho má zasáhnout.“

Pán: „A měl pravdu…“

Po krátké přestávce zvolal Jakub: „Čert aby vzal krčmáře i s jeho krčmou!“

Pán: „Proč posíláš svého bližního k čertu? To není křesťanské.“

Jakub: „Protože místo abych zahnal naše koně k napajedlu, opíjím se jeho mizerným vínem. Otec to zpozoruje; rozzlobí se. Já kroutím hlavou; on popadne hůl a zmaluje mi poněkud nešetrně hřbet. Právě tudy prochází pluk, který táhne do ležení před Fontenoy; já se ze zlosti dám naverbovat. Dorazíme na místo; rozpoutá se bitva.“

Pán: „A tebe zasáhne kulka, jež ti byla souzena.“

Jakub: „Uhodl jste; rána do kolena; a Bohu je známo, kolik dobrých i zlých příhod přivodila tato rána. Jsou spolu spjaty jako lánky řetízku. Nebýt této rány, myslím, že bych se například nebyl jakživ zamiloval ani bych nebyl kulhal.“

Pán: „Tys byl tedy zamilován?“

Jakub: „Byl-li jsem zamilován!“

Pán: „A to proto, že tě postřelili?“

Jakub: „Proto, že mě postřelili.“

Pán: „Nikdy ses mi o tom nezmínil ani slovem.“

Jakub: „To si myslím.“

Pán: „A proč?“

Jakub: „Protože to nemohlo být řečeno ani dříve ani později.“

Pán: „A nyní přišla chvíle, kdy mi o této lásce povíš?“

Jakub: „Kdo ví?“

Pán: „Buď jak buď, začni…“