65.
Toho mrazivého rána stál Harry Finn s rukama v kapsách a hleděl na prázdnou díru v zemi na arlingtonském hřbitově, v místě, kde měly spočívat ostatky Johna Carra. Byl to jen klam. Měl snad být Finn překvapen? Vlády přece o nejdůležitějších věcech klamou pořád.
I když byl přesvědčen, že John Carr je mrtev, přesto si prošel celou jeho minulost. Jako člen komanda SEAL mnohokrát úzce spolupracoval s CIA. Pomocí dovedností, kterými se živil, pomalu odkrýval příběh posledních hodin života svého otce a i minulost těch, kteří ho poslali na onen svět.
Judd Bingham, Bob Cole i Lou Cincetti žili ve své podstatě naprosto shodné životy. Pracovali pro CIA a plnili své úkoly s potěšením až do okamžiku, kdy odešli do penze, aby si trochu užili. Jejich užívání pak násilně přerušil právě Finn.
Carr byl ovšem zcela jiný. Oficiálně zemřel při plnění vojenských povinností během prapodivné operace, ke které ve světě občas dojde a za kterou jsou Spojené státy odpovědné morálně, když už ne rovnou technicky. Před přidělením do 666 CIA byl John Carr opakovaně vyznamenán za válečné operace ve Vietnamu, byl nositelem čtyř Purpurových srdcí, z nichž ani jedno nedostal pro nic za nic. Dokonce byl členům Kongresu navržen na přidělení Medaile cti, nejvyššího státního vyznamenání. Každý voják, který je takto dekorován, se stává v očích všech profesionálních válečníků v podstatě nesmrtelným; je ale pravda, že většina z nich je vyznamenána až posmrtně. A tak se zrodilo ono typicky pochybovačné: „Tuhle medaili sice dostaneš, ale stejně ji neuvidíš.“
Carr byl opravdu ideálním vojenským „šampiónem“ hodným nejvyššího vyznamenání. Finn četl oficiální svodky se směsicí ohromení i hrůzy Carr sám zachránil svoji rotu při krvavé přestřelce s mnohem početnější jednotkou vietnamských vojáků, kteří měli silnou dělostřeleckou podporu. Seržant John Carr sám na zádech odnesl z bojiště čtyři zraněné muže a opakovaně se vracel pro další. Byl dvakrát zasažen a dokázal zabít spoustu členů Vietkongu, tři z nich vlastníma rukama. Jeho schopnosti pozorovatele byly ve zprávě označeny jako nadpřirozené.
Nakonec se sám postavil ke kulometu v hnízdě, ze kterého odrážel opakované útoky. Vedle něj vybuchovaly granáty a on opakovaně žádal o letecký zásah, který nakonec přišel. Nepřítel ustoupil a jeho muži se stáhli do bezpečí. Navzdory uniformě prosáklé krví odešel z bitvy po svých. Finn pocítil k tomuto muži určitý respekt. Sám sebe považoval za schopného vojáka, ale o Carrovi byl přesvědčen, že by ho přeskočil na pomyslném žebříčku, který mají všichni profesionální vojáci pořád na mysli.
Jenže Carr nakonec nejvyšší vyznamenání nedostal. Finn nemohl vědět, že medaile se uděluje spíš z politických důvodů než za hrdinské činy v bitvách. Nemohl vědět, že Johnův odpor vůči válce záhy přerostl v odpor nadřízených vůči němu. Jeho velitel ho navrhl k ocenění až jako posledního z posledních. A tak postavičky kdesi ve výšinách vojenské hierarchie zapracovaly na tom, aby oddaný voják nedostal ani jednu z vysokých válečných poct.
Carr místo toho zmizel úplně – naoko zemřel v jakémsi malém konfliktu a byl pohřben na Arlingtonu. Finn dobře věděl, co Carr dělal v mezidobí. Zabíjel na rozkaz své vlády. A nakonec vydali podobný rozkaz i vůči němu.
Finnovi trvalo dva roky, než se dostal do přísně utajovaných databází. Zjistil, že Carrova žena zemřela téže noci, kdy došlo k vloupání do domu. Měli spolu dceru, ale i ta zmizela. Finn samozřejmě uměl číst mezi řádky. Vloupání mělo typické znaky útoku CIA. Carr tedy musel své nadřízené hodně rozčílit. Finn byl zpočátku rád, že John Carr už není mezi živými. Neměl pražádnou chuť zabíjet válečného hrdinu, který nedostal ani medaili, chlapa, který měl kuráž postavit se nejmocnější výzvědné agentuře světa.
Jenže Carr byl pořád naživu. Možná. A pokud tomu tak opravdu bylo, Finn vytušil, co ho čeká, či spíš co od něj očekává jeho matka. Ať už se mu to líbí, nebo ne. Bez ohledu na to, kým John Carr byl, zabil zcela bezdůvodně jeho otce.
Finn o…