64.
Následující odpoledne se Michelle pokoušela najít Viggii, ale nikdo nevěděl, kam se ztratila. Alicia pracovala v Domku a strážný, který ji měl na starosti, najednou ztratil přehled. Pak si ale vzpomněla na Viggiina slova a okamžitě se vydala k řece.
Za pět minut už byla v loděnici a okamžitě si všimla, že kajak není na svém místě. Očima pročesávala řeku. Nad hladinou se ozývaly hromy, vítr nabýval na síle a proud zesílil. Uši ohlušoval hrom a v nose štípala vlhkost přicházejícího deště.
Následující výkřik Michelle téměř přikoval k zemi.
„Pomoc! Pomoc!“
Michelle popadla ze stojanu vedle loděnice dvoumístný kajak a pádlo, hodila dovnitř lano a hnala se na konec mola. Za okamžik už byla na vodě a silnými záběry pádla zkracovala vzdálenost na hladině.
„Pomoc!“
Pak uviděla na vodě červenou tečku. Když dojela blíž, spatřila převrácený kajak a Viggii, jak se ho zoufale drží. Proud nabýval na síle a unášel ji pryč. Michelle zabrala a její kajak se přibližoval k dívce. Už celou řadu měsíců netrénovala, proto to byl i pro ni hodně těžký úkol. Na druhé straně řeky uhodil blesk a země se otřásla. Vzápětí následoval ohlušující hrom.
Viggiino volání o pomoc sílilo. Michelle usilovně zabírala, napínala svaly na rukou, zádech a nohou. Po pěti minutách od úderu hromu přišel další oslňující záblesk, ale Michelle už byla vedle dívky. Když jí podávala pádlo, nebesa se otevřela a déšť bubnoval do hladiny takovou silou, že jim potloukl ruce a obličeje.
Viggie se nedokázala pádla chytit; tvrdohlavě se držela boku převrácené lodi.
Michelle na ni mluvila co nejklidnějším hlasem: „Viggie, už tě mám. Budeš v pořádku. Poslouchej mě.“
Dívka vrtěla hlavou. Pak třesoucím se hlasem dodala: „Utopím se. Nemám plovací vestu.“
„Neutopíš se. Volnou rukou se chyť toho pádla, prosím.“
„Nemůžu.“
„Můžeš, Viggie, můžeš.“
Blesk udeřil jen kousek od nich. Michelle naskočila husí kůže. „Viggie, rychle!“ vykřikla. „Chyť se toho pádla!“
Viggie se ani nepohnula. Proud však nabral na síle, vytrhl jí kajak z ruky a začal s ním volně pohazovat. Děvče vykřiklo a zmizelo pod hladinou.
Michelle vzala ze člunu provaz, jeden konec si ovázala kolem levého kotníku a druhý do vázacího bodu kajaku.
„Pomoc!“ vřískala Viggie při každém vynoření z vody.
Michelle se vrhla přes bok kajaku a zmizela pod hladinou. V zakalené vodě hledala rukama, až se jí podařilo chytit dívku za vlasy a vytáhnout ji na hladinu. Viggie s sebou házela, kopala, vřeštěla a vykašlávala špinavou vodu.
Michelle se rozhlížela kolem. Proud unášel její kajak rychle pryč a lano přivázané k Michellině noze už bylo téměř napjaté.
Přinutila Viggie otočit se na záda, chytila jí rukou kolem hrudníku a řekla tak klidně, jak jen dokázala: „Mám tě, zlato. Jsi v pořádku. Naložím tě do kajaku a pak bude všechno OK. Musíš si odpočinout. Když se budeš se mnou prát, bude to jen horší. Uvolni se. Mám tě.“
Viggie došlo, že se už nepotápí, a uklidnila se. Stále ještě nebyly mimo nebezpečí. Michelle si dobře uvědomovala celou situaci. Kajak se pohyboval velmi rychle a táhl je za sebou. Proto měla jen dvě možnosti. Mohla přeříznout lano a plavat s děvčetem ke břehu, nebo se pokusit volnou rukou člun přitáhnout a dostat sebe i malou dovnitř. Ani jedna z možností však nebyla jednoduchá. Bouřka se navíc ještě zhoršovala.
Michelle byla velmi dobrá plavkyně, ale i ona už cítila první známky vyčerpání. K břehu to bylo daleko. Mohla se nechat unášet proudem, ale v určitém bodu by stejně musela plavat ke břehu. Síly jí povážlivě ubývaly. Musela ale zachránit děvče, pak teprve sebe. Dobře však věděla, že jedno bez druhého nejde.
Lano přivázané k jejímu kotníku se napnulo natolik, že ji jen stěží udržela. Raději se ho tedy zbavila. Kajak zmizel v silném proudu.
Michelle se podívala za sebe. Musela se co nejrychleji dostat ke břehu. Jednou rukou tedy chytila Viggie a druhou rukou a nohama začala silně zabírat proti proudu. Nešlo to. Překonat proud a držet Viggie nedokázala.
Bouře zuřila přímo nad nimi. Slyšela …
