91.
Následující den byli Sean i Michelle letecky převezeni do soukromé nemocnice, kde nejspíš byli jedinými pacienty. Neměli ponětí, kde jsou, a personál jim na žádné otázky neodpovídal. Přesto se jim dostalo té nejlepší péče. Několik dní strávili na oddělení intenzivní péče, následně prošli dvoutýdenní rehabilitací plnou spánku a cvičení. Jejich stav se skoro vrátil k normálu.
Drželi je odděleně a odmítali jim říct cokoli o tom druhém. Sean už toho měl dost. Přijel na vozíku k službu konající sestře a naléhavě se dožadoval: „Chci ji vidět! Okamžitě!“ vykřikl.
Když vešel do jejího pokoje, seděla u okna a hleděla do depresivní šedi na obloze. I když už o jeho přítomnosti věděla, chvilku to trvalo, než se otočila a vykřikla: „Seane!“ A vrhla se mu do náručí. Stáli uprostřed pokoje, objímali se a kymáceli ze strany na stranu.
„Nechtěli… nechtěli mi o tobě nic říct,“ zajíkala se tekoucími slzami.
„Já taky nevěděl, jestli jsi to vůbec přežila,“ koktal. „Michelle, už to skončilo. Jsme v bezpečí. Valerii zatkli.“
„Byl jsi taky v té rakvi?“ zeptala se.
„A nejednou. Říkali, že ses nikdy nevzdala a nikdy nepovolila.“
„Pořád jsem křičela a plakala. Věř mi. Seane, moc a moc.“ Podívala se z okna. Pod oknem byl květinový záhon. Květiny už odkvetly a stonky se začaly lámat. „Hrozně moc,“ opakovala.
„Je mi to líto, Michelle.“
„Čeho? Vždyť jsi prošel tím peklem stejně jako já.“
„Byl to můj nápad přelézt ten plot.“
„Jsem velká holka, Seane. Klidně jsem tě mohla nechat jít samotného,“ dodala tiše.
„Vím, proč jsi to neudělala,“ řekl. „Vím to.“ A tak tam seděli a dívali se z okna na záhon plný uvadlých květin.
Po částečné rekonvalescenci je soukromý letoun dopravil na další blíže neurčené místo, kde nastoupili do vozu s neprůhlednými skly. Dojeli do podzemních garáží a odtamtud je vyhrazeným výtahem nasměrovali do obrovské kanceláře, kde stály jen tři židle. Dva strážní s pistolemi pod sakem čekali venku. Sean i Michelle se posadili naproti malému hubenému muži v pečlivě střiženém obleku, s hustými bílými vlasy a slabými kovovými obroučkami na nose. Ten muž si spojil konečky prstů a s chápavým výrazem se na ně upřeně zadíval.
„V první řadě mi dovolte, abych se vám jménem vaší vlády omluvil za to, co jste prožili.“
Sean to ale nevydržel a vybuchl: „Zvláštní je, že jsem si myslel, že to byla právě naše vláda, která se nás pokusila zlikvidovat.“
„Vláda je neohrabaná věc, pane Kingu. Občas se stane, že někdo své pravomoci překročí,“ odpověděl ten muž klidně. „To neznamená, že celá vláda je zločinná. Musím ale konstatovat, že jste se vloupal do zařízení CIA.“
Sean neměl náladu na velké hovory. „Dokažte to!“
Dřív než mohl neznámý odpovědět, ozvala se Michelle: „Víte vůbec, co se tam děje? Vy nás obviňujete za to, co jsme udělali?“
Muž pokrčil rameny. „Nejsem tu od toho, abych někoho obviňoval, slečno Maxwellová. Mým úkolem je najít řešení, které bude prospěšné pro obě strany.“
„Jak přesně si to představujete?“ zeptal se Sean. „Naše vláda z nás málem vytloukla duši. Dívka Viggie Turingová byla unesena. Taky naší vládou. Lidé byli zavražděni. Naší vládou. Jak nám to všem může prospět?“
Muž se naklonil dopředu. „Takhle. Viděli jsme ten videozáznam, na základě kterého bylo vystaveno povolení k prohlídce Campu Peary. Jak sám víte, jsou na něm poněkud… kompromitující aktivity. Naši technici jsou si jistí, že video bylo vícekrát zkopírováno.“
„Vy chcete zpátky ten záznam, na kterém je vidět, jak naše vláda porušuje stovku zákonů?“
„Není to naše vláda, pane Kingu,“ namítl ten chlap. „Jak už jsem řekl, lidé občas překročí své pravomoci.“
„V našem případě, řekl bych, je spíš přeskočili.“ Sean si toho chlapíka pozorně prohlížel. „Tak proto sem poslali vás, kohosi se slušnými způsoby, bílými vlasy a brejličkami, které nosili hrdinové studené války v románech Johna le Carré, aby to působilo sentimentálně.“
„Jsem rád, že jste to tak dobře pochopil. I tu skutečnost, že potřebujeme všechny ty kopie, pane Kingu,“ řekl muž tiše.
„To …
