Kapitola 15.
Když Grace vezli na vozíku na příjem, viděla, jak se jí nad hlavou točí světla, a slyšela kovově znějící zvuky. Pak ji někdo volal křestním jménem, znovu a znovu, a potom s ní začali dělat něco hrozného, co jí působilo strašnou bolest. Pokoušela se posadit a všechno to nějak zastavit. Co to dělají... vždyť ji zabijí... tak hrozná bolest... proč nepřestávají... nikdy v životě ji nic tak nebolelo. Vykřikla, všechno se propadlo do tmy a nastalo ticho.
V domě ve Washingtonu zazvonil telefon. Bylo půl šesté ráno. Charles ale nespal. Byl vzhůru celou noc a modlil se, aby mu Grace zavolala. Litoval teď, jak se k ní choval. Bylo od něj hloupé, že reagoval takovým způsobem, ale už byli oba naprosto vyčerpaní neustálými útoky bulváru. A tahle poslední věc pro něj znamenala opravdový šok. Za žádnou cenu ale nechtěl Grace ztratit. Dětem řekl, že odjela do New Yorku na konferenci organizace „Pomozte dětem!“ a vrátí se za několik dní. Tím získal nějaký čas na to, aby ji našel. Nebyl si jistý, kde může být. Po celou noc zkoušel telefonovat do domu v Connecticutu, ale tam nebyla. Volal do hotelu Carlyle v New Yorku, ale tam se nikdo jménem Mackenzieová k pobytu nepřihlásil. Napadlo ho, že se třeba může skrývat v některém hotelu ve Washingtonu. Když zazvonil telefon, zadoufal, že by to mohla být ona, ale nebyla.
„Pan Mackenzie?“ ten hlas mu nebyl povědomý. Grace měla jeho jméno napsané na identifikační kartičce ve své peněžence a na řidičském průkazu měla uvedeno Grace Adamsová-Mackenzieová.
„Ano?“ napadlo ho, že půjde jen o další potrhlý telefonát neznámého člověka, kteří ho teď stále obtěžovali, a litoval, že to vůbec zvedal. Jakmile začala aféra s Graceinou fotografií, dopisy i telefonáty se přímo hrnuly, stejně jako dřív.
„Máme tady nějakou Grace Mackenzieovou,“ oznámil mu ten hlas beze špetky zájmu.
„Kdo jste?“ Byla unesená? Je mrtvá...? Bože...
„Volám z nemocnice Lenox Hill v New Yorku. Paní Mackenzieová je právě po zákroku.“ Bože... ne... tak to měla nějakou nehodu... „Přivezl ji taxikář s velkým krvácením.“
Ne... to dítě... měl pocit, jako by mu srdce sevřela nějaká chladná ruka, ale teď mu záleželo především na Grace.
„Je v pořádku?“ ptal se přiškrceně. Ošetřovatelka ho svou odpovědí trošku uklidnila.
„Ztratila hodně krve. Budeme se ale snažit, aby se obešla bez transfuze.“ V poslední době se o to lékaři snažili vždycky. „Je ve stabilizovaném stavu.“ Pak dodala o něco soucitněji: „Přišla o to dítě. Bohužel.“
„Děkuji vám.“ Musel zadržet dech a rychle přemýšlel, co udělat. „Je při vědomí? Mohu s ní mluvit?“
„Zatím je na pokoji pooperační péče. Řekla bych, že tam zůstane do půl deváté nebo do devíti. Chtějí ji převézt na pokoj, teprve až se jí zvedne krevní tlak, teď je ještě hodně nízký. Myslím, že nikam nepůjde, leda později odpoledne.“
„Nemůže odejít z nemocnice, viďte?“
„Myslím, že ne.“ Zdálo se, že ošetřovatelku ta otázka překvapila. „Řekla bych, že v tak dobrém stavu hned tak nebude. V kabelce má klíč od pokoje v hotelu Carlyle. Volala jsem tam, říkali, že tam s ní nikdo nebydlí.“
„Děkuju vám. Moc vám děkuju, že jste mi zavolala. Přijdu za ní, jak nejdříve budu moci.“ Jakmile zavěsil, vyskočil z postele a načmáral dětem vzkaz, že má časně ráno nějakou schůzi. Během pěti minut se oblékl, ani se nezdržoval s holením a co nejrychleji odjel na letiště. Byl tam v půl sedmé a stihl let v sedm hodin. Několik letušek ho poznalo, ale nikdo mu nic neřekl. Jen mu přinesli noviny, džus, sladké pečivo a šálek kávy jako všem ostatním cestujícím a nechali ho být. Po většinu letu se jen díval z okénka.
Přistáli ve čtvrt na devět a těsně po deváté už byl v Lenox Hill. Když tam vešel, Grace právě převáželi na pokoj. Charles následoval její vozík do místnosti a Grace vypadala překvapeně, že ho vidí. Působila ještě velmi otřeseně a omámeně.
„Jak ses sem dostal?“ byla celá zmatená a jen s námahou držela oči otevřené. Sestra a nemocniční zřízenec opustili místnost. Grace byla šedivá v obličeji a bylo vidět, že je na…
