Kapitola 4.
V osm hodin Grace naložili do autobusu, který mířil do Dwightu. Měla nasazená pouta na rukou i na nohou a byla připoutaná k sedadlu řetězy. Bylo zvykem převážet všechny vězně takto a s Grace zacházeli stejně jako s ostatními.
Přišla na to, že když je svázaná řetězy a pouty, dozorci se s ní vůbec nebaví. Jako by pro ně nebyla živým člověkem, ale spíš nějakou věcí. Nikdo se s ní nerozloučil, nepopřál jí, aby se měla dobře. Molly ji navštívila předchozího večera a David brzy ráno. Stráže teď mlčky pozorovaly její odchod. Nedělala jim žádné potíže, ale byla pro ně jen jednou z mnoha odsouzených. Na její obličej brzy zapomenou, rozplyne se jim v zástupu zločinců, kteří jim každodenně procházejí rukama.
Z hlediska dozorčích bylo na jejím případu zvláštní jen to, že se o ní hodně psalo v novinách. Jinak se od ostatních příliš nelišila. Zabila svého otce, ale za to byla odsouzena už spousta lidí před ní. A ani jí to neprošlo. Byli toho názoru, že by mohla mluvit o štěstí, protože ji odsoudili jen za zabiti a ne za vraždu. Ale Grace ve skutečnosti v životě moc štěstí neměla.
Cesta autobusem z Watseky do Dwightu trvala hodinu a půl. Jak sebou autobus házel, řetězy chřestily a pouta se Grace bolestivě zarývala do zápěstí a kotníků. Byla to nepříjemná cesta a její cíl jí naháněl strach. Po většinu jízdy seděla o samotě. Pak, kus cesty před Dwightem, přibrali v jiném místním vězení další čtyři ženy a jednu z nich připoutali řetězem k sedadlu vedle Grace. Byla to dívka působící dost drsným dojmem, asi o pět let starší než Grace. Se zájmem si ji prohlédla.
„Už jsi někdy byla ve Dwightu?“ Grace zavrtěla hlavou.
Neměla žádnou chuť začínat hovor. Dospěla k názoru, že čím víc si toho nechá pro sebe, tím líp na tom bude, až se dostane do vězení. „Za co tě odsoudili?“ zeptala se dívka přímo a prohlížela si pozorně Grace. Okamžitě poznala, že Grace je úplně nezkušená. Hned jí bylo jasné, že Grace nikdy předtím ve vězení nebyla a že pobyt ve vězení pravděpodobně nepře čká ve zdraví. „Tak co, holka, jak jsi stará?“
„Devatenáct,“ zalhala Grace. Přidala si rok v naději, že neznámou přesvědčí o své dospělosti. Devatenáct se jí zdálo být opravdu hodně.
„Hrála sis s velkejma holkama, co? A cos provedla? Ukradlas bonbóny?“
Grace jen pokrčila rameny a chvíli mlčely. Nebylo ale nač se dívat nebo co dělat. Okna autobusu byla zakrytá, takže neviděly ven a nikdo zvenčí nemohl nahlédnout dovnitř.
Na Grace to působilo tísnivě.
„Doslechla ses o velkým drogovým zátahu v Kankakee?“ zeptala se dívka Grace po chvíli a pořád si ji prohlížela. Na Grace ale nebylo nic záhadného. Byla skoro tím, čím se zdála být: mladou dívkou, která sem nepatřila. Druhá dívka ale nevěděla, kolik toho Grace musela protrpět, než se sem dostala. Když se na ni Grace podívala, nedalo se z jejího obličeje vůbec nic vyčíst. Jako by její duše zůstala s Davidem a s Molly. Teď do ní nikdo nemohl nahlédnout. Přála si, aby to tak bylo pořád; s trochou štěstí ji snad všichni nechají na pokoji i později ve vězení.
Během pobytu ve vazbě slyšela strašné historky o tom, co se ve věznicích děje, o znásilňování a vraždách bodnými zbraněmi, ale teď se přinutila na to nemyslet. Když přežila ty poslední čtyři roky, nějak dokáže překonat i ty další dva. Nepatrná část z toho, co jí Molly a David říkali, v ní přece jen navzdory všemu prožitému strádání uvízla a byla teď zdrojem její naděje. Byla rozhodnutá to dokázat, i kdyby jen kvůli nim dvěma. Její situace teď byla jiná, protože existovali lidé, kterým na Grace záleželo. Poprvé v životě měla přátele. Ti dva byli její spojenci.
„Ne, o tom drogovém zátahu nic nevím,“ odpověděla Grace tiše a druhá dívka otráveně pokrčila rameny. Měla odbarvené blond vlasy, které vypadaly, jako by je někdo na ramenou odřízl pilou a jako by v životě neviděly hřeben. Pohled měla studený a tvrdý, a když se Grace podívala na její paže, všimla si, že má silné svaly.
„Loudili na mě, abych pro ně fízlovala a práskla všechny velký esa, ale uznej, já přec…
