19. kapitola
Oslava jejich druhého výročí svatby se velice lišila od té první. Tracy se nabídla, že si vezme děti na noc a Bernieho rodiče si vyšli spolu na večeři. Pro jednou tedy byli Bernie a Liz sami a strávili poklidný večer.
Původně ji sice chtěl pozvat do nějakého podniku, ale na poslední chvíli přiznala, že se na to přece jenom necítí. Místo toho tedy otevřel láhev šampaňského a nalil jí do sklenky, které se ale sotva dotkla.
Seděli spolu u krbu a povídali si.
Zdálo se, že mají spolu nevyslovenou dohodu, že dneska nebudou mluvit o její nemoci. Nechtěla myslet ani na ni, ani na chemoterapii, která ji čekala příští týden. Bylo i tak dost těžké to všechno vydržet a nerozěbírat to pořád dokola, a ona toužila být jako každý normální člověk, stěžovat si tak nejvýš na zaměstnání, užívat si dětí, bavit se s přáteli na večeři nebo se trápit, jestli jí v čistírně vymění ten rozbitý zip. Bylo by to tak krásné mít jenom všední, každodenní problémy.
Mlčky se drželi za ruce, dívali se do plamenů a přepečlivě se vyhýbali všem bolestivým tématům rozhovoru… vždyť už nebylo lehké mluvit ani o jejich svatební cestě, ačkoliv se Bernie pouze zmínil, jak fajn byla před těmi dvěma lety malá Jane na pláži. To jí bylo teprve pět pryč a teď bude za chvíli osmiletá. Ale Liz ho překvapila, protože po nějaké době sama začala o Chandleru Scottovi.
„Viď, že pořád platí, cos mi slíbil?“
„Co přesně myslíš?“ Naléval další šampaňské, přestože dobře věděl, že ona pít nebude.
„Aby ten mizera nikdy Jane ani nezahlédl! Slíbíš mi to?“
„Ale už jsem ti to přece jednou slíbil!“
„Já to ale myslím vážně.“ Vypadala opravdu ustaraně. Políbil ji a něžným pohlazením jí vyhladil starostlivé vrásky.
„Já přece taky.“ V poslední době hodně přemýšlel o tom, že by Jane adoptoval, ale měl strach, že Liz by neměla dost síly projít celým tím byrokratickým kolotočem. Rozhodl se to odložit na později, až bude trochu silnější.
Tu noc se nemilovali, usnula mu u krbu v náručí a on ji co nejněžněji přenesl do ložnice. Ležel vedle ní, díval se na její tvář a srdce mu pukalo při představě, co je všechny čeká v příštích měsících. Pořád se ještě nevzdávali naděje na zlepšení.
Pátého ledna se rodiče vraceli zpátky do New Yorku. Matka sice nabízela, že by se tu zdržela déle, ale Liz ji zdvořile odmítla s tím^ že teď stejně začne učit, i když jenom třikrát týdně, ale i tak bude mít práce nad hlavu. Už měla za sebou první poprázdninovou chemoterapii a tentokrát to zvládla bez větších potíží. Všem spadl kámen ze srdce a ona se už nemohla dočkat, až se zase objeví ve škole.
„Jsi si jistý, že by neměla zůstat doma?“ zeptala se ho matka, když za ním den před odjezdem zaskočila do obchodu.
„V žádném případě by s tím nesouhlasila.“ Sám z toho nebyl dvakrát nadšený, ale i Tracy ho přesvědčovala, že to Liz může jedině prospět. Možná měla pravdu. Rozhodně to nebude horší, a pokud toho bude na Liz moc, vždycky pak může zůstat doma. Ale teď byla velice neústupná.
„Co na to říká lékař?“
„Že jí to neublíží.“
„Měla by víc odpočívat.“ S tím souhlasil a sám to Liz opakoval až do omrzení, ale ona se pak na něj hněvala, protože tušila, jak málo času jí ve skutečnosti zbývá. Chtěla toho ještě spoustu stihnout, a ne ten zbyteček života prospat.
„Slíbil jsem jí, že sama může rozhodovat, co je pro ni dobré a co ne.“ V poslední době ze slibů nevycházel.
Šel matku mlčky doprovodit. Dodat se nedalo nic a oba se báli vyslovit to, čemu se jednou stejně nevyhnou. Jenže to bylo příliš hrozné, příliš neuvěřitelné a bolestné.
„Nevím, synku, co bych ti řekla.“ Oči se jí leskly. Stáli u vctíódu do obchodního domu a kolem nich se rojily davy lidí.
„To já přece, mami, vím,“ zamrkal ve snaze zadržet slzy, ale matka už svůj pláč nezvládla. Pár lidí se ohlédlo, co že tu kdo prožívá za tragédii, ale všichni měli své vlastní životy s vlastními starostmi, a tak pospíchali dál.
„Je mi vás všech tolik líto…“
Přikývl, ale odpovědět si netroufal. Pohladil ji po paži a se skloněnou hlavou se vrátil do s…
