KAPITOLA 19.
Přílet na Tan Son Nhut připadal Paxton tentokrát jako návrat domů. S mnohem příjemnějšími pocity než předtím v Savanně se rozhlížela po známých místech. A když z oken drožky uviděla ulici Tu Do, stále více v ní vzrůstalo přesvědčení, že se rozhodla správně. Pomalu se blížila k hotelu Caravelle, kde bydlela minulý rok. Byl to divný pocit, být po pěti měsících zase doma. Odjížděla ze Států zdeptaná, a teď jako by opět našla něco ze životní svěžesti.
Zanechala zavazadla v hotelu a řidiči přikázala, aby ji odvezl na náměstí k budově Eden. Když míjela sochu námořníka, přívětivě se na něho usmála. Třásla se nedočkavostí na setkání s Ralphem. Spatřila ho, právě když si trpce stěžoval na organizační nedostatky při poslední reportáži. Stál k ní otočený zády a zrovna zatracoval do pekel nemožného řidiče, kterého mu přidělili. Paxton k němu pokradmu přistoupila a lehounce mu poklepala na rameno. Jak ji uviděl, rozšklebil se na celé kolo. Ze široka ji objal.
„Beta-Beta… Nevěřím svým očím… Ty bláznivá potvoro, co tady k sakru pohledáváš? Proč si nechráníš zadek v suchu někde v San Francisku?“
„To se dá? Kdopak ti to nabulíkoval? Z každé pitomosti jsem tam musela vymyslet velkolepou reportáž, ale to už skončilo. Jestli mě v životě ještě někdo bude nutit referovat o manifestaci, ať už v průvodu nebo vsedě, tak se raději půjdu oběsit.“
„Vítej nazpět,“ pošeptal jí a byl opravdu rád.
„Děkuju.“ Jejich oči se setkaly a dlouho se od sebe neodtrhly. Užili si spolu hodně strastí, ale vděčila mu za všechno, co se ve Vietnamu naučila.
„Nejsi unavená? Zaskočíš si se mnou na skleničku? Mimochodem, kdys přiletěla?“
„Asi před dvěma hodinami a unavená ještě nejsem. Nevím sice, kolik mám mít na hodinkách, ale vzal to ďas!“ Byla moc ráda, že ho zase vidí.
„Na terasu do Continental Palace?“ Ústa mu malinko rozehrál úsměv. Vzpomněl si, jak prvně přijala pozvání Jeana-Pierra. Paxton se na něho zeptala, když už vjížděli na ulici Tu Do.
„Zrovna mě napadá, jak je na tom náš Jean-Pierre?“
„Stále se topí v alkoholu. Jeho manželka mu konečně ukázala záda. Už měla po krk toho věčnýho čekání, až se jí vrátí domů z války. Stejně ho podezírám, že ho to nepřekvapilo.“ Při jízdě na ni čas od času mrkl. Dělalo mu moc dobře, že ji zase vidí. Počítal ji za člena své rodiny a ona měla stejný pocit.
„Jak si žije France?“
„Fajn.“ Nezaznělo to zcela upřímně. „Dítě by se mělo narodit v září.“ Podívala se na něho dlouze a zkoumavě.
Nakolik se změnil jeho postoj? Nejdřív ho ta zpráva zaskočila. Nepovažoval za příliš rozumné, aby si za tak nejistých podmínek, ve kterých žili, pořizovali nemanželské dítě. „Snažil jsem se jí to rozmluvit, ale zoufale si je přála, takže… voila.“ S úsměvem pokrčil rameny, zřejmě ho to však ještě stále zlobilo. „Takže je rozhodnuto, budu otcem.“ Zatím se s ní neoženil, ale teď už o tom začal vážně uvažovat. Jí však ani očekávané dítě nepřesvědčilo, že je nutné, aby se vzali. „Jak ses měla ve Státech?“ Nebyl tam už tak dlouho, že je téměř považoval za cizinu.
„Divně.“ S ním jednala vždycky upřímně. „Nejdřív to bylo přímo úděsný. Všechno jsem nenáviděla. Lidi jsou tam nějak pošahaní, alespoň mi tak připadali. Každý je zavrtaný do sebe a je mu fuk, co se děje kolem. Tahle země prostě neexistuje, a když, tak výhradně jako starost novinářů. Co nechtějí vidět, to prostě není a hotovo.“
„To mi vykládej!“ Mezitím dojeli před Continental Palace, a teprve teď si Paxton uvědomila, že úplně zapomněla na nesnesitelná saigonská vedra. Pořádný kontrast ve srovnání s chladným San Franciskem! Nemohla však tvrdit, že jí to nějak moc vadí. Byla ráda, že je opět zde, v tom neutichajícím hluku, uprostřed vůně květin a ovoce, ale i benzinových výparů.
Pomalu stoupali po schodech a Paxton čekala, že každou chvíli musí potkat Nigela. Upozornila na to Ralpha, ale zasmušil se a divně se na ni podíval.
„Před dvěma měsíci ho zabili u Bien Hoa. Taková krávovina. Explodovalo auto, vyletělo do vzduchu… Maličká bombička nastražená Vietkongem… Bezvý…
