KAPITOLA 21.
Když se druhý den sešli v kancelářích AP, Ralph se na ní pořád ještě zlobil, ale vzala ho na oběd a po pár skleničkách se usmířili.
„Ty káčo jedna, jak já se bál, žes něco koupila, když jsi tam ležela v křoví s těmi chlápky! Představoval jsem si, že teď jsi na řadě ty. Tak úděsnou jsem měl představu!“
„I mě ta představa pronásledovala,“ připustila Paxton.
Pak se napila cafe sua. Byla to silná káva ochucená kondenzovaným mlékem. Ještě před rokem ji nedokázala ani ochutnat, nyní ji však měla docela ráda.
„Bála ses?“ zeptal se zdánlivě žoviálně.
„Potom hrozně. Ale v tom křoví -, ani si neuvědomuju… Na chvilku, to ano, to jsem zpanikařila, když jsem si představila, co bude, jestli mě vezmou do zajetí a nezabijou. Jo, to mě vytočilo!“ Už se přihodilo víckrát, že novináře zajali, ale většinou je dost brzo pustili. Severovietnamci je s oblibou využívali pro drobnou propagandu.
Jenomže to nebylo pravidlem -, příště nemuseli být tak přátelští. O vietnamském bití a mučení kolovalo mnoho historek. „Stále jsem vymýšlela, jak dostat ty kluky pryč -, a hlavně dřív, než zemřou.“
Ralph přikývl a dodal: „Chudák Bertie.“
„Byl ženatý?“ Paxton ho tak dobře neznala, přestože s ním hodně a ráda spolupracovala.
„Nebyl. Měl tu přítelkyni. Dívku odněkud z Cholon. Mimo ní se snad ani s nikým nestýkal. Žádná manželka, žádné děti. Volal jsem kvůli tomu na vyslanectví. Zítra ho pošlou do Londýna.“ Paxton to připomnělo Billovu poslední cestu k Debbie. Ralph se na ni podíval. Měl oči plné únavy. „Jestli to není na blití! Myslím -, to umírání. Někdy uvažuju, jaký to asi je žít v zemi, kde lidé umírají na přirozené příčiny, na rakovinu nebo třeba pád z horské sedačky.“
Zasmála se, i když věděla, co se snažil vyjádřit. Stále se jen těžko vyrovnával se zdejší smrtí. Bylo to zlé. Přesto žádný z nich nedokázal sbalit kufry a zmizet, jako by nemohli odejít domů od rozdělaného díla. Ona to zkusila a musela se vrátit. Nešlo to -, zazdít se před světem. Srdce příliš upozorňovalo, že věc není ještě uzavřená.
„Jo, to umírání nemá konce. Všem nám je z něj špatně.“
„Někdy mě přepadnou blbý starosti…,“ svěřoval se upřímně. Už třetí drink ho rozložil, což bylo dost vážné.
Málokdy zažila, že by přebral. „Často dumám nad France a nad tím dítětem. Do tyhle doby a země rodit děti je na mašli.“
„Nemohl bys s nimi odjet do Států?“ připomněla mu Paxton, ale jemu se tohle řešení nezamlouvalo. Příliš si zvykl žít v této zemi, těžko by mu to už vyhovovalo jinde. Většina zahraničních novinářů byla jako on. Žili na místech, jako je Turecko, Alžír nebo Vietnam tak dlouho, že se už nedokázali vrátit do New Yorku, Chicaga či Londýna.
„Odmítá jet se mnou. Chce zůstat tady. Pořád má v hlavě, jak to s ní dopadlo, když si vzala vojáka, se kterým měla Ana. Armáda s ní jednala hůř než s hadrem. Její rodina jí nenáviděla. Fantazíruje, že když se mnou odjede do Států, tak ji tam na ulici ukamenují. Víš, Paxton, co je nejhorší? Chybí mi jistota, že by to neudělali. Taky nevím, jestli mám právo ji odtud vyrvat. Fakt je, že je to pěkně podělaný místo pro řádnou výchovu dětí. Ve Státech bych se mohl postarat, aby Anovi zůstaly hezké vzpomínky na dětství. Tady abych skákal radostí, že mu dám najíst, napít a že bude spát v čisté posteli.“ An byl ještě dítě, ovšem Paxton zažila mnoho jemu podobných, kteří v saigonských ulicích nabízeli heroin. Takový snad přece jen An nebude. France se o něho velice pečlivě starala a držela ho doma. Chodil do francouzských katolických jeslí, kdysi velmi exkluzivních. Jeho matku bylo možné považovat za dámu v dobrém slova smyslu. Jenomže svět kolem nich umíral -, bylo v něm vůbec místo pro novorozeně?
„Mimochodem, jak se jí daří?“ zeptala se Paxton.
„Tloustne,“ usmál se. „Ale i tak je roztomilá.“ Přes veškeré výhrady ho myšlenka na dítě vzrušovala. Dítě dosud neměl a ve svých devětatřiceti bude najednou otcem! Mezi přáteli byl známý svou chladnou rozvahou, teď se však otevřeně radoval.
Rozešli se. Ralph spěchal do své kanceláře a …
