jak se to seběhlo
Venku pršelo, ale déšť nebyl slyšet, vyšetřovací místnost byla odzvučená. Sanderson seděl pod žárovkou rozžhavenou doběla. Byla to scéna jako vystřižená z nějakého filmu. Byli tam dva agenti. Jeden byl tlustý, špatně oblečený, měl ošoupané boty, špinavou košili, pomačkané kalhoty – jmenoval se Eddie. Druhý agent byl hubený, upravený, jeho boty házely odlesky, měl nažehlené kalhoty, zbrusu novou košili zářící čistotou – to byl Mike. Sanderson měl na sobě nátělník, usmolené džíny a okopané tenisky.
Eddie přecházel sem a tam po betonové podlaze. Mike seděl na židli. Pozoroval Sandersona. Sanderson seděl za stolem. Magnetofon byl zapnutý.
Eddie se zastavil, přímo před Sandersonem.
„Proč jste napsal ty dopisy prezidentovi?“
Sanderson unaveně zavrtěl hlavou. „Vždyť už jsem vám to říkal: naší zemi hrozí nebezpečí. Celému světu hrozí nebezpečí.“
Eddie se zhluboka nadechl. Bylo vidět, jak se jeho velké panděro o pár čísel zmenšilo. Pak vydechl a bachor se zase vydul, o pár čísel nebo možná o víc.
„Je pravda, že jste byl dvakrát trestán za sexuální obtěžování dětí?“
„Vy myslíte Harolda L. Sandersona. Ten byl trestán, ano.“
„Nehrajte si se mnou! Dvakrát, je to tak?“
„Ano, dvakrát.“
Mike se na židli naklonil trochu dopředu. V levé polovině obličeje mu zaškubalo.
„Tak vy se strachujete o budoucnost naší země, Sandersone? Bojíte se, že už kolem sebe nebudete mít malé holčičky, co?“
„Ale vždyť já mám děti rád –“
Mikea to nadzvedlo ze židle. „Ty slizoune, neopovažuj se o tom žertovat!“
Eddie ho donutil zase se posadit. „Klid. Teď nám jde o něco jinýho.“
„Já prostě nesnáším, když se musím špinit s těmahle pošukama. Tak je to. Je to normální pošuk. Magor.“
„Oswald byl taky pošuk. A John Wilkes Booth v podstatě taky. Máme rozkaz pořádně tohohle chlápka proklepnout.“
Já se přece nesnažím prezidenta zavraždit. Snažím se ho zachránit.“
„Buďte zticha!“ okřikl Sandersona Mike. „Mluvit můžete jedině tehdy, když vám položíme otázku.“
„Víš, jak úchylákům, jako je on, říkaj chlapi ve vězení?“ zeptal se Eddie Mikea. „Říkaj jim ‚prcačkáři‘, a dávaj jim to pěkně sežrat.“
„Poslechněte,“ ozval se Sanderson, „nedali byste mi cigaretu?“
Eddie vytáhl z krabičky jednu cigaretu a málem ji Sandersonovi nacpal do pusy. Pak hodil na stůl zapalovač.
„Zapálit si zvládnete už sám, ne?“
Sandersonovi se u toho třásly ruce.
Eddie popošel po betonové podlaze směrem na jih, pak udělal otočku a došel zase před Sandersona.
„Dobrá,“ řekl. „Pojďme si to projít ještě jednou. Abysme si to ujasnili.“
„Jak říkám, Země byla napadena.“
„A to jako kým?“ zeptal se ho Eddie.
„Zaplavili ji švábi? Blechy? Šlapky?“
„Bytosti z vesmíru.“
„Bytosti z vesmíru?“
„Ano, jsou všude a prozatím vyčkávají.“
„No dobře, prcačkáři,“ obořil se na něj Mike. „A kde jako podle tebe vyčkávají?“
„Vypůjčili si tělesné schránky zvířat, ptáků, ryb, a dokonce i hmyzu, a schovávají se v nich.“
Mike se na židli zazubil a zvednul hlavu, aby se podíval na Eddieho. „Hele, Eddie, ty máš přece psa, ne? Je ti jasný, že ve skutečnosti je to bytost z vesmíru?“
„No jestli je to tak, tak musím říct, že ten parchant se může po psím žrádle přímo utlouct!“
„Nevšiml jste si, že váš pes přestal prohánět kočky?“ pokračoval Sanderson. „Že kočky přestaly lovit ptáky? Že pavouci už nežerou mouchy?“
„To jsem si teda nevšiml,“ odpověděl Mike.
„Já teda taky ne,“ přidal se Eddie.
„Nevšimli jste si, že jestřábi už neútočí na zajíce?“
„Hele, prcačkáři,“ uhodil na něj Mike. „Otázky tady klademe my. Už jednou jsem ti řekl, že nemáš mluvit, pokud nejseš tázanej.“
Sanderson sklopil zrak.
„Jednu z těch holčiček jsi ve svým přívěsu držel zavřenou tři dny,“ řekl Mike. „Nejradši bych z tebe vymlátil duši
„V klidu, Mikeu,“ zarazil ho Eddie. „Teď nás zajímá něco jinýho.“ Podíval se na Sandersona.
„Tak vy tvrdíte, že pavouci přestali jíst mouchy. A to jako proč?“
„Protože ve všech mouchách se schovávají bytosti z vesmíru. A bytosti z vesmíru se na rozdíl od pozemšťanů…
