[na obranu jistého způsobu poezie, jistého způsobu života, jistého typu krevnatého stvoření, jež jednoho dne zemře]
Není to snadná hra pro ty z nás, který si uvědomujou směšnost většiny pohřbů, životů, způsobů života. Jsme obklopeni mrtvolami na mocenských pozicích; zemřít je základní podmínka pro to, aby se člověk na takovou pozici dostal. Mrtvoly najdete snadno – jsou totiž všude kolem nás; potíž je v tom najít ty živý. Schválně si všimněte prvního člověka, kterýho potkáte na chodníku – lesk se mu z oka dávno vytratil; jeho chůze je vulgární, divná, ošklivá; dokonce i vlasy na hlavě vypadají nemocně. Znaků smrti je ale mnohem víc – jedním z nich je pocit vyzařování, z mrtvých sálají paprsky, je to pach rozkládající se duše, pach natolik silný, že pokud se v blízkosti takových lidí zdržíte příliš dlouho, za chvilku v sobě neudržíte oběd.
Nalézt Život a udržet si ho až do smrti
to je
v naší zbabělé, kruté, pobledlé společnosti
problém, řekl kocour
a udělal salto
vzad.
V humanitních vědách máme nějaký dobrý učitele a taky nějaký špatný. Nicméně když se ohlídnete po staletí zpět do dějin, uvidíte, že všichni ti vůdci a panovníci byli špatní učitelé a zavedli nás prakticky do slepý uličky. Naši političtí představitelé jsou – z nutnosti věci – křiváci, omezenci a tupci– to proto, že aby mohli vést mrtvé masy, musí takzvaní „vůdci“ promlouvat mrtvými slovy a kázat mrtvý cesty (válka je jednou z nich), jinak by je mrtvý mysli nevyslyšely. Dějiny – právě proto, že jsou stavěny tímhle úlovitým způsobem – nám nezůstavily nic jinýho než krev, muka a zmar – dokonce i dnes, po skoro dvou tisících letech rádobykřesťanský kultury jsou ulice plný opilců, chudáků a hladovějících, stejně jako vrahů, policajtů a zoufale osamělých postižených, a novorozeňata jsou vrhána přímo doprostřed tý odporný žumpy, co si říká Společnost.
Nevím, jestli může svět dojít spasení; asi by to chtělo zásadní, prakticky neuskutečnitelný obrat. Když ale svět spasit nemůžeme, možná by aspoň stálo za to ujasnit si, co je a kde jsme.
Na světě najdete spoustu spasitelů. Skoro tolik jako mrtvol. Naneštěstí většina spasitelů světa je už taky po smrtí. Nějak při tom zachraňování světa totiž zapomnělí na sebe.
čímž se dostáváme rovnou k tomu neslušnému slovu POEZIE. Přiznejme si na rovinu:
Ti, kdo píšou poezii, coby členové přežívající společnosti nezbytně otáčejí kolem týhle společností, a to přesně do takový míry, do jaký se s touhle společností zapletli. Ve skutečnosti pokud přežívají ve společnosti dobře, míněno z hlediska peněz, musejí tuhle společnost nezbytně podporovat svojí poezií, a pokud s dějinami nebo společností nesouhlasí, musí být buď natolik zvrácený nebo natolik chytrý, že si to nechají pro sebe. Většinou ale dochází k tomu, že ve svý poezii velice rafinovaně mluví o zbytečnostech. Celý je to vlastně taková jedna velká, pěkně hnusná nuda. Velká část naší špatný, leč přijatelný poezie pochází z pera profesorů anglické literatury, který mají svoje teplý místečka na státem nebo podniky štědře podporovaných univerzitách. Jsou to opatrní učitelé, vybraný k tomu, aby vychovávali lidi, který budou udržovat v chodu hru na vysokou kulturu, přičemž hře na nižší úrovni, čímž mám na mysli lidi a národy, jejichž úroveň je považována za nižší, se dostane příkrého odsudku. Dodejme, že tato hra se hraje za dokonalé spolupráce všech paňáců vysoký kultury… tedy s výjimkou nevýznamných, zahořklých a připosraných disputací, který mezi sebou vedou.
Člověk, jenž má špetku rozumu v mozku nebo citu v srdci, by nikdy na univerzitu nešel, a to dokonce ani kdyby si to mohl dovolit Nic se tam nedozví, snad jen to, co se stalo v dějinách věcí, přitom něco takovýho dávno ví – stačí se ve městě projít kolem bloku baráků. Řekněme tedy, že člověk se rodí na svět s jistým způsobem danýho rozumu a že část toho rozumu si uchovává i tehdy, jak po centimetrech a decimetrech roste. Univerzita nikomu nepomůže, protože není ničím jiným, než rozšířením přírodní histori…
