zpověď starého prasáka
Narodil jsem se jako bastard – čili nemanželské dítě – 16. srpna 1920 v německém Andernachu. Otec byl americký voják sloužící u okupační armády, matka blbá německá courá. Ve věku dvou let mě převezli do Spojených států – nejprv do Baltimoru, pak do Los Angeles, kde jsem promarnil většinu mládí a kde žiju dodnes.
Fotr byl brutální zbabělé hovado. Den co den si nacházel a většinou vymýšlel záminky, aby mě mohl seřezat koženým řemenem, na kterém si obtahoval břitvu. Matka jeho počínání schvalovala. „Děcka mají být vidět, ne slyšet,“ zněla jeho oblíbená průpovídka.
Neustále jsem musel pomáhat v domě a na zahradě, a pokud jsem nesplnil zadaný úkol na 100 %, následoval výprask. Otec se mnou nikdy nebyl spokojenej. Bil mě dennodenně. V sobotu mi přikázal posekat trávník před i za domem v obou směrech, zastřihnout a zarovnat okraje, pak pokropit trávníky i kytky. Moji kamarádi mezitím hráli na ulici fotbal a baseball, smáli se a navazovali přátelství.
Když jsem skončil, fotr se vydal zkontrolovat trávník. Klekl si na kolena, přiložil hlavu k trávníku a vyhlížel „vlásky“, jak tomu říkával. Jakmile našel byť jen jediný „vlásek“, jediné stéblo trávy, které přečuhovalo, dostal jsem na zadek. „Vlásek“ se vždycky našel.
Nikdy jsem s ním nemluvil, jen jsem odpovídal ano nebo ne. Ve věku pěti nebo šesti let jsem přestal při výprascích plakat. Hrozně jsem ho nenáviděl a jediný způsob, jak se mu pomstít, bylo prostě neplakat. To ho přimělo ještě přitvrdit. Do očí mi vyhrkly slzy, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Výprasky se pokaždé odehrávaly v koupelně – asi proto, že tam byl ten řemen. Když skončil, ucedil; „Běž do svého pokoje.“
Já byl v undergroundu odmala.
Prdel a zadní část stehen jsem měl samou modřinu a šrám. Když mě zavolali k večeři – odjakživa jsem měl s jídlem potíže – směl jsem si podložit prdel polštářkem, a když jsem byl po obzvlášť výživném výprasku, mohl jsem si vzít polštářky dva.
V noci mě to bolelo tak, že jsem musel spát na břiše. I když jsem jedné krásné noci ve věku sedmnácti let jediným úderem poslal fotra k zemi a o mnoho let později jsem ho i pohřbil, stejně mi spaní na břiše zůstalo.
Opravdu touhle zpovědí nehodlám nikoho dojímat k slzám – dnes už se, tak jako každý, rád od srdce zasměju. Asi to je fakt k smíchu, když si vzpomenu na caparta, kterej ležel v posteli na břiše, poslouchal, jak vedle šoustají nebo chrápou, a říkal si v duchu: „Škoda, že jsem tak malej!“ Teď mám metr osmdesát a fotra nahradily jiný zrůdy.
Škola nebyla o moc lepší. Jelikož jsem neměl pouliční praxi ve sportech, o fotbale a baseballu jsem věděl velký kulový. Poprvé jsem k tomu přičichnul o prázdninách. Baseball. Když po mně hodili míčkem, nedokázal jsem ho trefit. Když na mě letěla šiška, nedokázal jsem ji chytit. Půlce z toho, co říkali, jsem nerozuměl. Byl jsem pro ně „mámin mazánek“. V houfech mě pronásledovali po škole a posmívali se mi. Nepatřil jsem mezi ně.
I ve třídě jsem byl zpomalenej. Pořád jsem v sobě bojoval s otcem i matkou. Co se mi nechtělo se naučit, jsem se nenaučil. Někdy to bylo kvůli učitelově ksichtu, někdy kvůli tomu, že to byla nuda. Odmítal jsem se naučit noty, gramatická pravidla, algebru. Jenom další zbytečná práce.
Většinou jsem dostával čtyřky, občas i pětky. Pořád měli pocit, že jsem se něčím provinil – nikdy mi pořádně nevysvětlili čím – a tak jsem v jednom kuse zůstával po škole.
Neměl jsem žádné kamarády, ale nechyběli mi.
A potom, jak šly roky, došlo ke změně: začalo to někde mezi střední školou a Losangeleskou městskou univerzitou. Stal jsem se největším drsňákem ve škole. Nejspíš to bylo poté, co mě pustili z nemocnice. Musel jsem tam strávit šest měsíců. Po celém obličeji a zádech jsem byl posetý vředy velikosti jablek – měl jsem je i v očích, na nose, za ušima a ve vlasech.
Konečně se ze mě vydral můj otrávený život. Všechny potlačené vzlyky ze mě vytryskly v jiné podobě.
Doktoři se na mě vytasili s takovou obrovskou vrtačkou. Nic lepšího je nenapadlo –…
