Dvanáctá kapitola
Komodor letectva Burrows neměl podle všech známek moc dobrou náladu. Možná s tím měla něco společného skutečnost, že vlak měl hodinu zpoždění. Když automobil vyjel z města a začal stoupat k Bodmin Moor, Alan se pokoušel diskrétně zjistit jeho postoj, pokud vůbec nějaký má, vůči GCD, dostal však ze svého spolucestujícího pouze několik jednoslabičných odpovědí.
Projížděli právě pustým úsekem cesty ve vřesovištích, vzdáleném řadu mil od nejbližšího obydlí, když se ozval hlasitý výbuch. Auto sebou smýklo k okraji cesty. Zastavilo se skoro až v příkopu, ale naštěstí se nepřevrátilo, jenom se v důsledku prázdné pneumatiky naklonilo.
Vystoupili z vozu a prohlédli si poškození. Komodor letectva neřekl nic, ale vypadal, že si toho hodně myslí. Alan pociťoval rozpaky i rozmrzelost. Přestože nehodu nijak nezavinil, tohle jistě nebyl správný způsob, jak udělat na důležitého návštěvníka dojem. Záležitost ještě zhoršovalo, že si ani nemohl vylít zlost na řidičce – ta vypadala, že pokud uslyší křivé slovo, rozpláče se.
Aby dokázal, že má situaci pod kontrolou, obešel Alan auto a kopal do tří dobrých pneumatik. Vypadaly plně nafouknuté a měly dobrý vzorek, nebyl žádný zjevný důvod ke kritice. „Je mi to hrozně líto, pane,“ řekl komodorovi letectva. „Jakmile se dostaneme na základnu, podám stížnost u důstojníka motorové dopravy. Slíbil mi to nejlepší auto, poněvadž jsem mu vysvětlil, jak je vaše návštěva důležitá.“
Alan doufal, že se mu současně podařilo zalichotit cestujícímu i distancovat se od debaklu, a hned se cítil trochu lépe. To jim však nepomohlo dát se do pohybu a on za celý život neměnil píchlé kolo. No, bude se o to muset pokusit.
Řidička však měla jiné představy. Už vyhazovala z kufru zvedáky a klíče a zkušeně manipulovala s náhradním kolem. Alan si uvědomil chladně sarkastický pohled komodora letectva a přispěchal, aby jí pomohl, jak to jenom svede.
Chvíli to vypadalo, že řidička jeho pomoc odmítne. Její váhání však nemělo nic společného s jejich hodnostmi, vyplývalo z celkem přesného odhadu Alanovy užitečnosti. Než však mohla něco namítnout, vyndal už Alan rezervní kolo na trávu (uniforma to odnese, ale válka je peklo) a pustil se do díla. Celkově lze říci, že nezpozdil práci o více než o pár minut. Pouze dobrý pozorovatel by si všiml, že se držel vždy o krok pozadu a že postup vlastně řídila řidička. Komodor letectva Burrows byl naneštěstí dobrý pozorovatel.
Za dvacet minut už opět pokračovali v cestě. Alan byl celý pokryt blátem, ale drobná příslušnice WAAF byla stále jako ze škatulky. Pokud při zbývající cestě proběhla nějaká lehčí konverzace, Alan si ji nezapamatoval.
Když dojeli k jídelně, komodor letectva nesvěřil svá zavazadla Alanovi, ale trval na tom, že si je vyndá z auta sám. Avšak když se loučili, trošku zjihl. „Řekněte důstojníkovi motorové dopravy,“ vyzval Alana, „že tahle mladá dáma odvedla dobrou práci.“
„Jistě, pane,“ odpověděl Alan. „Těším se, že vás ráno provedu po jednotce.“
To byla lež jako věž a oba to dobře věděli.
„Někdy přemýšlím o tom,“ poznamenal Alan příštího rána Deverauxovi, „jestli se po nás chce, abychom cvičili posádky, nebo abychom se věnovali propagační kampani.“
Deveraux se chladně pousmál. „Oboje,“ prohlásil. „Pokud nezískáme ten správný druh publicity a ještě k tomu na správných místech, nebude mít vůbec žádný smysl někoho cvičit.“
„Zjistil jsi něco o našem návštěvníkovi?“
„Dost, aby mi to dělalo starosti. Je to pravá ruka vrchního velitele, co se týká přistávacích pomůcek, a co řekne, to bude mít velký vliv.“
Alana překvapilo, že někdo může mít velký vliv na legendárního velitele Velitelství bombardérů, který organizoval větší ničení než Attila a Džingischán dohromady.
Deveraux mrkl na hodinky. „Za třicet minut sem komodora přivedu, takže zkontroluj, že jsou náklaďáky správně v linii, a potom nech letku D vzlétnout. Mimochodem, jaká je meteorologická předpověď?“
„Ne moc povzbudivá. Později dopoledne bude procházet studená fronta a kolem poledne se …
