3. Svět bohů
Pád ze základny Jupiter 5 na samotný Jupiter trval pouhé tři a půl hodiny. Jenom málo lidí by dokázalo na tak úděsné cestě usnout. Spánek, to byla slabost, kterou Howard Falcon nenáviděl, a to málo, co ještě mít musel, ho ukolébalo do říše snů jedině tehdy, když se už nedalo jinak. Avšak po následující tři dny, jež měl před sebou, nemohl očekával odpočinek vůbec žádný, a proto musel využít možnosti, která se mu naskytla díky dlouhému pádu dolů do oceánu mračen, zhruba sedmdesát pět tisíc kilometrů pod ním.
Jakmile Kon-Tiki vstoupil na přeletovou dráhu a Falcon se ujistil, že počítač loď pilotuje ke všeobecné spokojenosti, ulehl k spánku, o němž nevěděl, jestli nebude jeho poslední. Když se Falcon nesl monstrózním stínem planety, zdálo se docela přiměřené, že Jupiter téměř ve stejný okamžik zakryl jasné a maličké Slunce. Na několik minut obklopil loď podivný zlatavý soumrak, potom se čtvrtina oblohy proměnila v naprosto černou díru do vesmíru, zatímco zbytek zářil hvězdami. Nezáleželo na tom, jak daleko člověk Sluneční soustavou cestoval, hvězdy se neměnily, stejná souhvězdí teď svítila i na Zemi, miliony kilometrů odsud. Jedinou zdejší novinkou byly bledé srpky Callista a Ganyméda, nahoře na nebi kroužil nepochybně tucet dalších měsíčků, ale všechny byly příliš maličké a příliš daleko, než aby je postřehlo neozbrojené oko.
„Kontakt za dvě hodiny,“ ohlásil na mateřskou loď, zavěšenou víc než tisíc pět set kilometrů nad pustými skalisky základny Jupiter 5 v rádiovém stínu maličkého satelitu. Ani kdyby nikdy neposloužil k nějakému jinému rozumnému účelu, zůstal by Jupiter 5 kosmickým buldozerem, věčně shrabujícím nabité částice, díky nimž prodlévání v blízkosti Jupiteru poškozovalo zdraví. V jeho stínu téměř žádná radiace nebyla a loď tam mohla parkovat v naprostém bezpečí, i když kolem pršela neviditelná smrt.
Falcon zapjal induktor spánku, a když mu elektrické pulzy proběhly v jemných vlnách mozkem, brzy ho opustilo vědomí. Zatímco Kon-Tiki padal na Jupiter a sekundu po sekundě v jeho ohromném gravitačním poli nabíral rychlost, bezesně spal. Sny přicházely, až když procitl - svoje noční můry si ze Země přinesl s sebou.
O samotné havárii se mu však nezdálo nikdy, ačkoli často stával ve snu tváří v tvář vyděšenému nadšimpanzovi - který tehdy běžel dolů po spirálovitém schodišti mezi hroutícími se nádržemi plynu. Z nadšimpanzů nepřežil ani jediný, nezabili se sice na místě, ale utrpěli tak těžká zranění, že je bezbolestně euthovali. Občas mu zůstával rozum stát nad tím, proč se mu zdá o tom zabitém zvířeti - se kterým se setkal až v posledních minutách jeho života - a ne o svých kolezích a přátelích, které všechny ztratil na palubě umírající Královny.
Sny, jichž se obával nejvíce, se probouzely zároveň s prvním návratem vědomí. Pociťoval jenom málo fyzické bolesti - ve skutečnosti ovšem žádný takový pocit mít nemohl. Ležel potmě a v tichu a dokonce se mu zdálo, že nedýchá. A co bylo nejpodivnější - nemohl najít ani svoje ruce, ani nohy. Nebyl schopen pohnout ani prstem, protože vůbec netušil, kde nějaký má.
Ze všeho nejdřív ustoupilo ticho. Po několika hodinách nebo snad dnech si začal uvědomovat tichý tepot a nakonec po dlouhém přemítání vydedukoval, že to bude tlukot jeho vlastního srdce. A to byl první z mnoha omylů, jichž se dopustil.
Pak se dostavila jakoby jemná píchnutí špendlíkem, jiskřičky světla, nejslabší zdání tíže, které pocítily jeho stále ještě nereagující údy. Jeden po druhém navracely se mu smysly a s nimi připlula bolest. Všechno se musil učit znovu a rychle si zopakoval rané dětství. Ačkoli jeho paměť zůstala nedotčená a chápal, co se mu říkalo, trvalo celé měsíce, než byl schopen odpovědět jinak než zamrkáním očními víčky. Vzpomínal na triumfální okamžiky, kdy řekl první slovo, otočil první stránku v knize - a konečně se naučil pohybovat vlastními silami. Tohle bylo skutečné vítězství, téměř dva roky trvalo, než k němu dospěl. Stokrát záviděl mrtvému nadšimpanzovi, jenže jemu, Falco…
