Pomíjivost
Prales vybíhající téměř až na samu pláž v dáli šplhal po úbočích nízkých pahorků zahalených v mlžném oparu. Písek pod nohama byl hrubý a smíchaný s myriádami rozdrobených mušliček. Ustupující odliv tu a tam zanechal dlouhé stuhy mořských rostlin, které se plazily po pláži. Déšť, jenž ustával jenom zřídkakdy, v této chvíli přecházel přes vnitrozemí, ale zlostné kapky vždycky znovu a znovu hloubily v písku maličké krátery.
Bylo dusno a horko, neboť souboj mezi sluncem a deštěm nikdy neutuchal. Někdy se mlhy na okamžik zvedly a kopce zřetelně vystoupily nad krajinu, kterou střežily. Obklopovaly záliv v půlkruhu a sledovaly linii pláže, a za nimi se někdy dala spatřit, v nesmírné dálce, stěna hor, ležící pod věčnými mračny. Stromy rostly všude, změkčovaly vzhled krajiny, takže pahorky splývaly jeden s druhým. Holou skálu bez porostu bylo vidět jenom na jednom místě, tam, kde před dávnými časy podloží kopců oslabil geologický zlom, a tak linie obzoru v délce jednoho a půl kilometru nebo o trochu víc ostře spadala dolů, klesala do moře jako zlomené křídlo.
Dítě pohybující se s ostražitostí divokého zvířete se protáhlo mezi zakrnělými stromy na kraji pralesa. Na okamžik zaváhalo, potom, poněvadž se zdálo, že žádné nebezpečí nehrozí, pomalu vykročilo na pláž.
Bylo nahé, mělo silnou kostru a hrubé černé vlasy, které se mu na ramenou kroutily. Jeho tvář byla ještě hrubá, do lidské společnosti nepatřila, zrazovaly je však oči. Už to nebyly oči zvířete, neboť v jejich hloubce se skrývalo něco, co nikdy žádné zvíře nepoznalo. Ale nebylo to nic víc než pouhý příslib. Pro tohle dítě a pro celý druh, k němuž patřilo, záře myšlení teprve svítala. Od zvířat, mezi nimiž žilo, je stále dělil jenom vlásek.
Jeho kmen na tohle území vstoupil teprve před nedávnem a chlapec sám byl prvním člověkem, jehož stopa se otiskla do opuštěné pláže. Co ho pudilo od nebezpečí v pralese, která znal, k neznámým, a proto ještě strašlivějším nebezpečím tohoto nového přírodního živlu, to by nebyl schopen vyjádřit, ani kdyby byl nadán darem řeči. Zvolna, krokem se plížil k vodě, s neustálými rychlými pohledy zpět k pralesu za zády, a jak šel, v písku se rodily otisky šlépějí, jež jednoho dne tvář tohoto světa tak důvěrně pozná.
S vodou se setkal už dříve, ale až dosud byla spjatá s pevnou zemí a v ní uvězněná. Teď se před ním rozkládala do nekonečna a hluk jejího vzdouvání ho nepřetržitě bil do uší.
Postával na vlhkém písku, který voda právě opustila, s nekonečnou trpělivostí divocha, a jak čára odlivu klesala, pomalu, krok za krokem, ji následoval. Když jazyk vlny náhle ožil a natáhl se po jeho nohách, odstoupil kousek zpátky na pevnou zem. A zatímco se stíny na písku prodlužovaly a kolem něho se začínal zvedat chladný večerní vítr, cosi ho stále upoutávalo k okraji vod.
Možná že mu moře v mysli probudilo údiv a vzdáleně mu problesklo, co všechno jednoho dne bude pro člověka znamenat. Přestože se první bohové jeho národa skrývali ještě v daleké budoucnosti, pocítil v sobě nejasnou zbožnost. Poznal, že se nachází v přítomnosti čehosi mohutnějšího, než byly všechny síly a živly, s nimiž se střetl doposud.
Pohyb vod se obracel. V lese daleko odsud zavyl vlk a náhle se odmlčel. Kolem chlapce sílily zvuky noci a už byl čas odejít.
Pod nízkým měsícem se v písku proplétaly dvě řady stop. Zvedající se příliv je rychle zahlazoval. Avšak po staletích, která teprve nastanou, se tyhle stopy navrátí v tisících a milionech.
Dítě, které si hrálo v loužích mezi skalisky, nic netušilo o pralese, který kdysi vládl okolní krajině. Nezůstalo po něm už ani stopy. Prales, stejně pomíjivý jako mlha, jež se často valila z kopců, je také zahalil jenom na krátký okamžik, a potom se rozplynul. Na jeho místě vyrostla šachovnice polí, dědictví tisícileté trpělivé dřiny. A tak iluze trvalosti přežívala, přestože se kromě siluety kopců na obzoru změnilo úplně všechno. Písek na pláži byl teď jemný a břeh se zvedl, takže stará linie přílivu zůstala daleko z dosahu vln, …
