Květy intimních nálad (Antonín Sova)

U řek

U řek mám večer vlažný rád,
u řek, kde plno mušlí leží,
kde zvolna z řek vstává chlad
a bílá pěna z dálky sněží.

U řek mám břízy nejraděj
a olše, do nichž stín se dere,
a cvrčků šum a vážek rej
a v dálce města rysy šeré.                

— 1 —

Tiché štěstí

Slunce blýsklo, všecko kvetlo 
a já v slunná pole vyšel. 
Do mé duše padlo světlo, 
zevšad hlas jsem tichý slyšel.

Táhlo teplo mojí hrudí, 
jako v létě v luzích bývá. 
Cítím, v duši mé se budí 
divný pták, jenž sladce zpívá!

Tiché štěstí, tiché štěstí! 
Uleh jsem si pod větvemi. 
Zřel jsem, jak vše musí kvésti, 
lehce jak a volno je mi.

Jsem jak čistý pramen z lesa, 
kam jen laně chodí píti, 
kde jen datel v kůru tesá 
a kde šumí dlouhé sítí.

— 2 —

Starci

Zamlklí starci, mám vás rád, 
když jdete v slunných dnech 
na podzim přes vyprahlý sad, 
tonouce v hovorech.

Vysoké habry nad vámi 
a v brázdách plno vran, 
svit vlažný blýská travami, 
luh do rosy je vtkán.

Sarkasmu vráska svírá ret 
a hluboce vpad zrak, 
vás urazil již stokrát svět, 
zvykli jste tomu tak!

Snad proto jdete v svadlý sad,
v prořídlý jdete háj,
že učíte se umírat
tak klidně jak ten kraj?

— 3 —

Hudba nálady

Sedíme v kupé zahaleni 
(vzduch mrazivý a vonný jest), 
již mizet zdá se záchvěv denní 
a nebem kmitlo na sta hvězd.

Prořídlé stromy podél trati, 
sbor jedlí, řada doubravin 
se na skle počly kolébati, 
jich černý, přelétavý stín.

Já jenom zřím, jak světla kanou 
na hlavu tvou, na tmavý vlas, 
co oči tvoje nepřestanou 
do noci hledět zas a zas,

tak černé, záhadné a snivé 
a trochu jízdou znavené, 
slov, polibků a vášně chtivé, 
tak oddané, tak plamenné!

Já jenom zřím tvých ramen tvary 
z krajkoví bílých šálů plát, 
náramek dobré práce starý 
a duhovitých perel rad,

a tebe, duše, drahá duše,
ty královno má podzimní,
jež posloucháš v dnů příštích tuše
mé hloupé snění intimní 

o podzimu, jenž zaburácí, 
jenž v staré parky listí střás, 
o městě, kam se mládež vrací 
v ten podzimní a pozdní čas,

o svojich snech a práci svojí, 
o hudbě, sólech cellových. 
(Ó jak se vlnil v nepokoji 
tvůj perlivý, hrdlící smích,

jak stoupal, klesal a jak zmíral 
mi na prsou prosebný tak, 
a divoký jak hruď mi svíral 
a měkký hned ztich jako pták.)

A stromů stín z tmy oknem kýval 
nad tebou, snící v loktech mých, 
a ze rtů dech ti horký splýval 
polibky mými znavených!

— 4 —