Čínská kočka a jiné pohádky (Mika Waltari)

Třetí pohádka
Les Zlých Stínů

Princezna, Kamarád a Chlapec zamířili přímo na západ. V paláci a v jeho okolí modré světlo jasně zářilo, jen občas na chvíli zešedlo. Jak se ale vzdalovali od paláce, světlo postupně ztrácelo svůj lesk. Vítr vanoucí od západu s sebou přinášel těžké, omamné vůně, vzduch zežloutl a stromy byly stále temnější a hrozivější.

"Blížíme se k Lesu Zlých Stínů," zašeptala princezna. "Budeme se držet za ruce a nepustíme se, ať se stane cokoliv. Já půjdu uprostřed, Kamarád po mé pravici a Chlapec po mé levici. A pořád přitom budeme myslet na modrý květ; to bude naše jediné kouzlo, doufejme, že pomůže."

A tak pokračovali v cestě, držíce se pevně za ruce. Chlapec cítil, že princezně se trochu chvěje ruka. Došli na mýtinku, která byla jako nízkým plůtkem přehrazena záhonem červených květin s tlustými, lepkavými listy. Stromy za mýtinou byly již úplně černé a vrhaly na zem temné, zlověstné a jasně ohraničené stíny. Tam začínal Les Zlých Stínů.

"Teď společně přeskočíme ty červené květy, vběhneme do lesa, chvíli poběžíme a pak se zastavíme a rozhlédneme se," řekla princezna. "Kdyby se ale stalo, že bychom se museli pustit, tak budeme pokračovat každý sám a sejdeme se opět na místě, které si dobře zapamatujte. Jihozápadně od Věže Tmy je jezírko, v kterém žijí strašné chobotnice. Ale na břehu toho jezírka je místo, na něž kdysi vkročil Duch Nejvyššího Světla. Proto nad ním královna Noc nemá žádnou moc. Poznáte to místo podle toho, že tam kvetou podléšky. Ale stále platí: pustíme se jen v případě nejvyšší nouze."

Rozeběhli se a ruku v ruce přeskočili květinový plůtek a běželi k lesu. Chlapci divoce bušilo srdce, hlava se mu točila z těžkých omamných vůní, jež vycházely z korun stromů. Cítil v dlani princezninu chvějící se ruku, podívat se do strany si však netroufal. Musel se dívat před sebe, aby nezakopl o pařez nebo o kořen.

Doběhli na nevelkou paseku, zcela zastíněnou černými stíny stromů, a tam se zastavili, aby se vydýchali. Vládlo tu žlutozelené přítmí a Chlapec měl najednou pocit, jako by na něho někdo hodil síť, která ho dusila a tiskla k zemí. Podíval se nalevo, podíval se napravo...

Ach, ne! Ne! To nemohla být pravda. Přece ani na okamžik nepustil princezninu ruku! Chtěl vykřiknout hrůzou, ale nemohl. Úplně mu ztuhnul jazyk. Princezna a Kamarád byli pryč a za ruku ho pevně držela odporná babizna, která měla ve svraštělé tváři zlobu a z očí jí sršela nenávist. Po jeho levici pak stál hrbatý dědek, který na něho cenil zažloutlé zuby. Ne! To bylo strašné.

Chlapec vytrhl ruku z babizniny dlaně a uskočil na stranu. Hrbáč se rozběhl k okraji mýtiny, za ním kulhala stařena. Bylo úplné ticho.

To je příliš kruté, říkal si Chlapec. Co je to za hrozné kouzlo, které mu odneslo princeznu a Kamaráda? Modrý květ je však třeba zachránit. Za každou cenu! A tak Chlapec běžel dál.

Sotva však vběhl do lesa, uslyšel hlasitý výkřik. Když se otočil, spatřil Kamaráda, který mával rukama a křičel:

"Hej! Chlapče a princezno. Sem!"

Chlapec se radostně rozběhl ke Kamarádovi, ale po pár krocích se vyděšeně zastavil: z druhé strany se ke Kamarádovi blížila babizna. Kamarád se vrhl na zem a zakryl si obličej rukama.

Když Chlapec doběhl až téměř ke Kamarádovi, všiml si, že zatímco všude kolem byla zem černá stíny, tady byla tráva zelená a nedopadal na ni ani proužek stínu. Udělal ještě pár kroků a ke Kamarádovi dorazil současně s babiznou. A jak vyšel ze stínu na trávník, navrátila se mu řeč, babizna zmizela a místo ní tu stála princezna. A tak byli spolu zase všichni tři, objímali se a ze samého štěstí i nějakou tu slzičku uronili. Princezna řekla:

"Ach, moji milí přátelé. Tohle je opravdu děsivý les. Poděkujme světlým Duchům dne, že jsme se opět setkali."

A Kamarád dodal dojatým hlasem:

"Byl to zázrak, že jsem našel tohle místo. Jinak bychom jistě zahynuli. Ale teď, když znám tajemství Lesa Zlých Stínů, nám už les nemůže ublížit. Jen musíme být stále opatrní. Ale abych vám pověděl, jak to bylo se mnou. Hned jak jsme se zastavili, zjistil jsem, že nemůžu mluvit, a vedle mě stáli ohavná babizna a hrbáč s prasečí hlavou. Vyděsil jsem se, dal jsem se na útěk, až jsem doběhl na tohle místo. A tady jsem zjistil, že můžu zase mluvit. Jak je to možné, říkal jsem si, a jak jsem se rozhlížel, uvědomil jsem si, že na tohle místo nedopadá stín jediného stromu. Tak jsem objevil kouzlo Lesa Zlých Stínů.

Když v Zemi Zlých Stínů padne na něčí tvář stín stromu, zdá se náhle druhým ta tvář odporná a zlomyslná, třebaže ve skutečnosti je stále stejná. A aby ten chudák nemohl druhým vysvětlit, kdo je, svážou mu stíny jazyk. Jakmile se však stínu zbaví, jeví se druhým opět normálně. Je to děsivé, opravdu mocné kouzlo. A i když jsem poznal, jak působí, přesto když jste se ke mně blížili, musel jsem padnou na zem a zakrýt si oči, abych se nedal na útěk. Taková z vás šla hrůza. Ale teď už nám kouzlo neuškodí, jen musíme být opatrní."

Princezna oba věrné druhy políbila a řekla.

"Drazí, věrní přátelé. Teď už nás nikdo a nic nerozdělí. Pokračujme ruku v ruce v cestě, ale pro jistotu se po sobě nedívejme dřív, než projdeme celý Les Zlých Stínů."

A tak se opět vzali za ruce a vešli do království černých stínů. Po celou cestu se však vystříhali pohlédnout jeden na druhého. Několikrát zahlédl Chlapec mezi stromy hrozivě vyhlížející lidskou postavu, která vždy prchla, sotva je spatřila. Jednou nad nimi přeletěla okřídlená černá ještěrka. Tehdy padli na zem a leželi bez pohnutí, neboť to byl jeden ze strážců královny Noci.

Po dlouhém, únavném putování uviděli v dálce věž zvedající se nad koruny stromů lesa, který sahal až téměř ke zdem zámku. Obešli zámek a na jeho jihozápadní straně objevili Jezírko Chobotnic. Jeho hladina byla černá a nehybná, oni však věděli, jaké nebezpečí se skrývá na dně, a proto jezírko zdálky obešli. Nakonec došli k nevysokému pahorku porostlému podléškami; to bylo ono místo, na něž kdysi vkročil Duch Nejvyššího Světla a nad nímž neměla královna Noc žádnou moc.

Princezna, Kamarád a Chlapec se posadili do trávy, aby si odpočinuli, než se vydají na další cestu. Odpočívali a přitom rozmlouvali.