Saturnin

XX

Nebe nad západem hořelo záplavou barev. Obláčky měly lem z roztaveného zlata a pluly na propasti rozzářeného prostoru.

Celá ta ohromující nádhera se podobala výbuchu barevné fontány, orgii šíleného malíře, povodni zlatých pomerančů ve vlastní rudé šťávě, otevřené výhni, v níž hořela duha, ale ze všeho nejvíce se to podobalo západu slunce v horách a bylo to moc hezké. Ale slečna Barbora byla taky hezká. Seděla se mnou na podezdívce doktorova srubu, dívala se do nebe a měla oči plné světla.

Z otevřeného okna nad námi bylo slyšet pleskání karet o stolní desku. Dědeček, doktor Vlach a Saturnin hráli mariáš. Občas rozjařeně pronášeli obvyklé karbanické fráze. Potok šuměl a od tůně zalétaly sem útržky tlumené hádky mezi tetou a Miloušem. Teta si omývala lýtka studenou vodou a snažila se přimět Milouše k témuž úkonu. Ačkoliv bylo tak krásně a slečna Barbora seděla po mém boku, cítil jsem jakousi stísněnost. Myslil jsem na to, že moje dovolená se brzo skončí a s ní nenávratně zmizí dny, kdy jsem měl příležitost být od rána do večera ve společnosti slečny Barbory. V mých představách byla Praha plna oslňujících mladých mužů, kteří hýřili vlastnostmi, jichž se mi nedostávalo. Mezi jiným zcela určitě měli dělové servisy a tloukli forehand přímo ukázkově. Všechna ta drobná a radostná vítězství, kterými jsem si dobýval kamarádství a náklonnost slečny Barbory, mohla být velmi pomíjející. Skličovala mne představa, že by mi z těch krásných dnů zbyla jen vzpomínka a dvě zápalky s ulomenými hlavičkami.

"Sedma hoří!" povykoval dědeček uvnitř srubu. Slečna Barbora se uličnicky zasmála, přiložila k ústům sevřenou pěst a zatroubila hasičskou kvartu "hoří!". Natáhla nohy v solidních turistických střevících před sebe, vrazila ruce do kapes své sukýnky a opřela se zády o stěnu srubu. Měla občas takové maličko klackovité pohyby, kdy na rozdíl od své elegantní svižnosti vypadala jako malý nešikovný medvídek. Oči jí při tom jiskřily a já jsem se mohl zbláznit, jak se mi to líbilo. Od potoka stoupala k nám teta Kateřina a její rozzlobená tvář podivně kontrastovala s její hopsavou chůzí. Poskakovala kolem, aniž si nás všimla, a zmizela ve srubu. Z otevřeného okna zazněl hlas doktora Vlacha: "Držte si klobouky, jedeme z kopce!"

Sluneční terč už zmizel za obzorem a mráčky na západním nebi byly najednou skoro černé. Barevný odstín nebe se měnil každou vteřinu a ve chvíli, kdy dědeček vyhrožoval jakési desítce: "I kdyby za mořem byla!", měl barvu světlounce zelenou. Ze zalesněných svahů hor stoupalo lehké kouřmo. Vzduch v údolích byl ještě průzračný, ale dostával barvu pelu na zralých švestkách, a brzo potom se začaly kopce pod nimi utápět v soumraku. Milouš stoupal od potoka a bylo slyšet, jak se za ním kutálejí kameny. Na obloze se objevily první hvězdy.

Ráno jsme vstávali ještě skoro za tmy. Byli jsme rozespalí a bylo nám všem nepříjemně chladno. Skládal jsem přikrývky, pod kterými jsem spal, a zuby mi cvakaly zimou. Doktor Vlach zapálil samovar a postavil naň veliký hrnec s takovou spoustou vody, že jsem považoval za vyloučeno, aby to vůbec kdy začalo vařit. Dědeček si obouval boty a tiše si přitom hvízdal tak dlouho, dokud se mu nepřetrhla tkanička. Potom tlumeně klel. Bylo slyšet, že dámy nahoře v podkroví už také vstávají. Teta usilovně zpívala, snad se domnívala, že se tím zahřeje. Saturnin přišel zvenčí a měl kolem krku ručník. Přál nám dobrého jitra, sympaticky se šklebil a říkal, že bude hezky. Jak to poznal, nevím. Z okna to vypadalo, jako když v listopadu míní celý den pršet, a když přestane chvíli pršet, začne sněžit.

Představa, že bych se měl jít k potoku umýt, mne velmi málo lákala, ale jsou určité zásady, na které slušně vychovaný muž nezapomíná. Ostatně Saturnin mi už podával můj kartáček na zuby, pastu a čistý ručník.

Vyrazil jsem ven s úmyslem odbýt to co nejdříve. Příroda bez hlásku a se zatajeným dechem čekala na východ slunce a já jsem to velebné ticho rozbil údery svých okovaných bot a hlukem kamenů, kutálejících se za mnou, když jsem sbíhal kousek kamenité stráně směrem k tůni.

Mohu-li vám radit, nikdy to nedělejte. Nikdy nesbíhejte příkrou stráň, plnou kamení, obuti v okované boty, zvláště ne, je-li po ránu zvlhlá. Nedejte se mýlit tím, že jsem se při tom nezabil, takové neuvěřitelné věci se někdy stávají. Letěl jsem dolů ze stráně způsobem, který živě připomínal menší živelnou katastrofu. Klouzal jsem, kameny, na něž jsem šlápl, mi zlostně uhýbaly pod nohama a mé zoufalé pokusy, abych se zastavil, měly kupodivu účinek zcela opačný, řítil jsem se ke stromům, obklopujícím potok, stále bláznivější rychlostí.

Nevím, jak se stalo, že jsem slečnu Barboru nesrazil do tůně, ale rozhodně to nebylo mou zásluhou. Spatřil jsem ji v posledním okamžiku. Měla pusu plnou thymolinové pěny, široce rozevřené oči a zřejmě se divila, co se děje. Mihl jsem se kolem ní, provázen hrozným hlukem a celou lavinou kamení, vletěl jsem doprostřed tůně a hladina se nade mnou zavřela. Slečna Barbora později říkala, že jakživa neslyšela, aby něco tak strašně žbluňklo.

Když jsem se vynořil, plivaje vodu na všechny strany, ptalo se mne to děvče docela klidně: "Poslali vás pro ten klíč, nebo se tak osvěžujete každého rána?" Vyškrabal jsem se na břeh a řekl jsem jí, že jsou lidé, kteří se vrhnou do vody, jakmile ji vidí. Nic jim v tom nezabrání. Dokonce ani okolnost, že náhodou zrovna sedí v autu. Vjedou do vody i s vozem. Nepotřebuji vám říkat, jak jsem vypadal. Samozřejmě, nebyl jsem v té vodě dlouho a nezdržel jsem se tam ani o vteřinu déle, než bylo nutno, ale úplně to stačilo. S údivem jsem pozoroval, že slečna Barbora nevypadá o mnoho lépe. Byla mokrá od hlavy k patě. Vysvětlovala to tím, že můj styl ve skocích do vody je nemožný. Pravila, že se diví, že nějaká voda v tůni zůstala, ale rozhodně jí většina vystříkla ven a zkropi…