Saturnin

V

Doktor Vlach vždycky říká, že nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Když přijímají královské dary osudu s přesvědčením, že je to samozřejmé. Probudí-li se člověk ráno zdráv a svěží v čisté posteli s vědomím, že za chvíli dostane teplou snídani, je to pádný důvod k tomu, aby vstal a aby zazpíval píseň díků nebo napsal oslavnou báseň na krásu života.

Prožíváme-li delší dobu idylu, tvrdí doktor Vlach, přestaneme ji vnímat, a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo konec konců v naší moci, aby jenom hřála.

Osud mě popadl za límec a vyhodil mě z kabiny na příď. Je mi líto, že nemohu říci, že mě vyhodil na mráz. Bylo by to velmi působivé. Pamatuji si však docela dobře, že to bylo v prvních dnech měsíce července a bylo horko k zbláznění.

Osud byl v tomto případě zastoupen tetou Kateřinou, která spolu s Miloušem se do mé kabiny, s dovolením, nastěhovala. Jakmile byla ukončena rozprava mezi tetou a Saturninem o tom, zda má či nemá být zakoupena stěžňová plachta, aby teta měla co spravovat, byl jsem zanechán svým trudným myšlenkám. Teta řekla, že je k smrti unavena, a půvabně při tom poklesla v kolenou, čímž měla být ta smrtelná únava znázorněna. Potom odešla svým poskakovacím způsobem do mé kabiny.

Saturnin se na mne podíval pohledem plným soustrasti a také odešel. Za chvíli jsem ho viděl na nábřeží, jak nastupuje do elektriky. Neměl jsem ponětí, kam jede. Posadil jsem se do lehátka a bezmyšlenkovitě jsem vytáhl cigaretové pouzdro. Ještě než jsem si zapálil, uvědomil jsem si pocit solidarity se Saturninovým prohlášením o tom, že se zde na lodi nesmí kouřit, a vsunul jsem cigaretu zpátky do pouzdra. Ano, pokud se zde bude procházet a povalovat ten klacek Milouš, platí tady zákaz kouření.

Přistihl jsem se při tom, že si se zlomyslným potěšením vzpomínám na okamžik, kdy Miloušova cigareta letěla přes palubu. Obviňoval jsem se v duchu z bezcitnosti, když jsem si uvědomil, že jsem vlastně ještě pořád nevzal na vědomost, že ten hoch je nemocen. Jediná okolnost, která mě poněkud omlouvala, byla ta, že Milouš jakživ tak dobře nevypadal jako právě tenkrát. Ale konečně, říkal jsem si, je-li nemocen, může mu jenom prospět, když zanechá kouření.

Kdyby byl živ jeho otec, strýc František, jistě by mu kouření zakázal. Sám nekouřil a nevzal do úst ani kapku lihoviny. Věřil, že si tím prodlouží život. Říkával, že kdyby nebylo alkoholu, mohl zde ve zdraví být ještě jeho ujec, který předčasně odešel, když se byl upil před šedesáti lety svého věku.

Tak to vždycky strýc František říkával a byl zapřisáhlým nepřítelem alkoholu. Pamatuji se, jak se jednou rozzuřil, když nedopatřením rozkousl čokoládový bonbón naplněný likérem. Domníval se, že to bylo naň schválně nastraženo.

Dík této přísné životosprávě a soustavným dechovým cvičením zůstal až do své smrti podivuhodně svěží, o čemž svědčí skutečnost, že zemřel mezi dvěma kliky, provedenými z podporu ležmo za rukama, dosáhnuv stáří 48 let.

Jednou někdo říkal tetě Kateřině, že je pozoruhodné, že strýc František zemřel poměrně mlád, třebaže nepil, a že jeho ujec pil svých třicet plzní denně a dosáhl skoro šedesáti let.

Teta Kateřina řekla, že to naprosto nic nedokazuje, protože je možné a dokonce pravděpodobné, že kdyby si byl strýc František vzal příklad ze svého ujce, byl by zemřel ještě dříve.

Zastánce alkoholu se tety zeptal, jestli to míní tak, že kdyby byl strýc František pil třicet plzní denně, byl by zemřel jako dvouleté pachole, a teta se urazila.

Až do Saturninova návratu trávil jsem čas přemýšlením o svých skličujících vyhlídkách do nejbližší budoucnosti. Slunce pomalu zapadalo a s ním mizela i má naděje, že se stane něco nepředvídaného, co přinutí tetu Kateřinu, aby změnila své rozhodnutí a odešla.

Byl bych velmi nerad, kdybyste si myslili, že pohostinnost je cizí mé povaze. Není, opravdu není, ale kdybyste znali tetu Kateřinu jako já, pochopili byste mé pocity. Není to poprvé, co se zčistajasna nastěhovala k někomu do rodiny, a všichni postižení později tvrdili, že nejlepší, co může člověk v takovém případě udělat, je, když si řekne: "Přišla živelní pohroma a já jsem ztratil byt i s celým zařízením a vůbec všechno, co jsem měl. Je to zlé, ale mohly mě potkat horší věci. Vyvázl jsem z toho živ a zdráv. Mám pilné ruce, jasnou hlavu a svět je veliký. Jak to může dlouho trvat, než člověk dostane pas?"

To se sice lehko řekne, ale není to tak jednoduché. Vydat se do světa s holýma rukama není maličkost. Odvaha je krásná věc, ale všechno se musí dělat s rozumem. To, že dědečkův bratr v cizině během desíti let zbohatl, není ještě důvodem, aby ho kdekdo hned napodoboval.

Myslím ostatně, že bych nedostal tak dlouhou dovolenou. Úřad není holubník. Ale mluvme k věci, jak říkají u soudu.

K mým pochmurným myšlenkám přistupoval ještě nepříjemný pocit, že jsem se v Saturninovi zklamal. Snad se vám bude zdát, že mu ubližuju a že se snažil seč byl, aby hostům naznačil, že nejsou vítáni. Jenže, jak sami víte, nedokázal tím nic. Byl jsem vždycky přesvědčen, že by dokázal i nemožnosti, a opravdu jsem pociťoval zklamání, že jsme musili oba bezmocně přihlížet, jak se teta Kateřina zařizuje v mé kabině, jako by chtěla na tu vymyšlenou polární výpravu jet s námi.

Víte již, že jsem nebyl nadšen Saturninovými výstřednostmi, ale často jsem si myslil, že bych se mohl octnout v situaci, ve které by mi jeho podivné vlastnosti zrovna přišly vhod. Obvykle prováděl Saturnin věci, nad kterými zůstával rozum stát. Přiváděl lidi do nemožných situací, nutil je, aby prováděli věci, které naprosto neměli v úmyslu, a stavěl je před hotové události. Teď zde byla tak jednoduchá věc, jako přemluvit tetu Kateřinu, aby šla spát…