Hostinec U kamenného stolu

9
„Život je vážný“, „Šéf mně nechce přidat“, Alena Netrefená by nebylo špatné jméno pro chudou zrzavou dívku a „Já to dám do novin“

Jest večer, jest noc, letní noc, vkusně vytepaná ve stříbře. Dusný vzduch voní po senu, po kvetoucích zahradách. Z luk se ozývá žabí skřehot, kolem pouliční svítilny tančí roj jepic a na sametovém nebi září Jupiter jako solitér za hezkých pár tisíc.

Jupiter nakoukl do dívčího pokoje v prvním patře hotelu U kamenného stolu. Zastihl tam dvě dívky, dvě rudovlasé dívky v hedvábných košilích, modravě průsvitných, jež splývaly až na paty. Alena zamáčkla nedopalek cigarety, a usmívajíc se parketovým úsměvem, jak káže současný mrav, přikročila k Věře, kolébajíc se v kyčlích. Pohlédla na sestru s převahou, jež je vlastní mužskému pokolení, a zkřivivši ústa, procedila jedním koutkem úst: „Smím prosit?“

Věra uchopila záhyby noční košile a učinila hlubokou, dvorskou poklonu.

Při trošce hudebního nadání možno sešpulením úst a zkroucením nosu si zříditi slušný domácí jazz.

Tú-tú-túlala-mňau, mňau.

Dívky se objaly kolem pasu a bečíce unylou melodii kolébaly se mezi dvěma lůžky od jednoho nočního stolku ke druhému, kroužily od prádelníku k umyvadlu.

Alena (s podmanitelským výrazem): „É… é… jak se vám tu líbí, slečno?“

Věra (ctnostně): „Ó, ó, ten krásný sál a vůbec…“

Alena: „A co hudba, slečno?“

Věra: „Oh, hudba je báječná.“

Alena: „S vámi… é… slečno, chtěl bych takto tančiti celý život.“

Věra: „Jděte, vy lichotníku! To říkáte každé?“

Alena: „Vyloučená věc. Jenom vám. Absolutně. Čestné slovo.“

Tú-tú-túlala-mftau, mňau.

Alena: „Vaše srdce, slečno, bije jako polapený ptáček.“

Věra: „Neříkejte!“

Tú-tú-dudlahýjá-mééé-kvik!

Věra: „Poslyšte, pane Badalec, já jsem slyšela, že jste velký podmanitel dívčích srdcí…“

Alena (se záhadným úsměvem): „Osud. To máte marné. Již v patnácti letech mne svedla francouzská bona. Roztrhla závoj tajemství…“ Po chvilce: „Směl bych vás o něco prosit?“

Věra: „A co by to mělo být?“

Alena (koketně): „Říkejte mi Gastone!“

Věra: „Gastone?“

Alena: „Čím mohu sloužit, hrdá krásko?“

Věra: „Ó Gastone… chtěl byste se mnou vypít pohár rozkoše až do dna?“

Dívky klesly nosem do polštářů, zmítaly se, kvičely, rozchechtaly se tak, až ztratily dech.

„Áchich, áchich, holka, já z toho budu mít smrt!“

„Fuj! Mne už všechno bolí…“

„Alenko, život je vážný, co?“

„To bych řekla, Věru…