Hostinec U kamenného stolu

Karel Poláček

69 Kč

Elektronická kniha: Karel Poláček – Hostinec U kamenného stolu (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: polacek04 Kategorie: Štítky: ,

Popis

E-kniha Karel Poláček: Hostinec U kamenného stolu

Anotace

Laskavý humor z lázní. Humoristický román Hostinec U kamenného stolu vyšel poprvé v roce 1941. Záhy došel dobrého čtenářského ocenění, a dokonce se brzy dočkal i úspěšné filmové adaptace (1949). V kulisách lázeňského městečka tu Poláček rozehrál příběh osudem pronásledovaného majitele vyhlášeného hostince Šimona Tatrmuže a jeho "hříšné" ženy Boženy, příběh dvou typických středostavovských hrdinů s dobrosrdečným, ale omezeným a naivním viděním svého světa. K nim přidal řadu dalších komických postav, rozhádané a tvrdohlavé bratry inženýry, po Tatrmužově smrti neohrabaně spravující podnik, rodinu rady Dyndery, kochající se poklidnou lázeňskou atmosférou, kvartána Lumíra, jehož dobrodružné nutkání je zatíženo reparátem z matematiky, či Benno Mertense, svůdníka a herce… Autor tak v mistrné psychologické karikatuře a s nebývalým citem pro jazyk vystihl prostředí maloměsta s celou plejádou nejrůznějších afér, konfliktů i humorných situací. Přestože tu a tam z jeho psaní vysvitne osten ironie, to hlavní, co k personálu a návštěvníkům hostince U kamenného stolu chová, je vlídné porozumění.

O autorovi

Karel Poláček

[22.3.1892-19.10.1944] Spisovatel a novinář Karel Poláček se narodil roku 1892 v Rychnově nad Kněžnou. Pocházel z rodiny židovského obchodníka s koloniálním zbožím. Již od 15 let žil Poláček v Praze, kde dokončoval studium na gymnáziu. Po gymnáziu pak studoval na právnické fakultě Karlovy univerzity, ale studie nevítaně zasáhla první světová válka a Poláček se do Prahy vrací až po ní....

Karel Poláček: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Hostinec U kamenného stolu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

33
Zrzavé dámy si nepřejí, aby jim hostinský kazil tatínka.
Ženich to požene vejš.
Honili ji po poli v nejpamátnějším dnu jejího žití.
„Moment!“ zařval pan vrchní

Před hostincem U kamenného stolu stanul kočár, v něm dva pestré slunečníky, pod nimi dva široké slaměné klobouky, pod nimi dvě přílby ryšavých vlasů, dva rozhalené límečky.

„Ou! Stázi! Prr! Kadle!“ křikl drožkář a zatočil brzdu.

Paní Dynderová rozevřela náruč. Skřipec na nose se zachvěl a stuha zavlála. Když náruč zavřela, zpozorovala, že v ní drží Věru.

„Naše děvčata přijela!“ zvolal pán s modrými brýlemi radostně. „Buďte nám vítáni, smradi!“

„Ale Dyndero, jak to mluví!“ napomenula ho manželka.

„Tatínek má pravdu,“ ujala se ho Alena, „neboť psáno jest: Smradi jsme a smradi zůstaneme.“

Obě dívky se vrhly na otce, popadly ho za ruce a zatočily jím.

„Pomoc!“ úpěl chorý muž. „Upadl jsem mezi lotry!“

„Tatí,“ volají obě děvčata unisono, „ten klobouk ti sluší!“

„Já vím,“ vece otec melancholicky, „ale málo…“

„Proč si nekoupíš nový?“ vyčítá Věra. „Kazíš nám štěstí. Každý inteligentní a charakterní muž se zdaleka vyhne tchánovi s takovým hnusným kloboukem.“

„Kdo zlořečí mému klobouku, jest můj nepřítel,“ odvětil důstojně chorý muž. Sňal z hlavy onen předmět a vzdychl si zálibně: „Krásný, krásný klobouk. Kníže mezi klobouky!“

„Tatínek dobře vypadá,“ poznamenala Alena kriticky, „zdá se, že se spravil.“

„Tatínek se nedrží,“ žalovala paní Dynderová, „jí, co nemá.“

„Co to slyším?“ tázala se Věra hrozivě. „Tak ty tak? No počkej!“

„To vůbec není pravda,“ bručel rozpačitě pán s modrými brýlemi, „nevěř klepům…“

„Žádné klepy! Sama jsem ho přistihla, jak jedl husu.“

„Já kvůli společnosti… akorát jednou,“ mumlal pan rada, „a už je tolik řeči…“

„Kvůli společnosti si kope hrob. Dyndero, Dyndero… Nikdo u něho nemá pravdu, ani já, ani lékaři, ale pan hostinský je u něho autorita, toť se ví…“

„Pan hostinský…?“ zpytovala Věra.

„Ano, pan hostinský,“ opáčila matka důrazně. „Tatínek se s ním spolčil. On ho vede k špatnostem.“

„Kdo koho?“ chtěla vědět Alena. „Tatínek hostinského, nebo hostinský tatínka navádí k špatnostem?“

„Toť se ví, že hostinský tatínka,“ řekla hořce paní Dynderová. „To je ten svůdce, to je ten Mefistafel.“

Hostinský Spytihněv se přiblížil k rodině, přešlapoval, rozpačitě se ukláněl, kašlal do dlaně a uctivě čekal, až paní Dynderová ukončí.

Dáma se stuhou a skřipcem ho představila dcerám. Hostinský se do temna zarděl.

„Tak vy jste ten svůdce!“ obořila se na něho Alena.

„K službám!“ zachroptěl pan Spytihněv.

„Ó vy Mefistafle!“ zvolala Věra.

„To bychom si vyprosily, abyste nám kazil tatínka!“ děla Alena příkře. „To jste hostinský?“

Spytihněv provinile zamrkal.

„Jsem hostinský, ale nejsem Mefistafel…,“ zabručel.

Vtom se ozval pokřik: „Vedou! Vedou!“ Skupina před hostincem se překvapeně obrátila, i spatřila pestrý, hlučný a triumfální průvod, značně okrášlený po…