Hostinec U kamenného stolu

Karel Poláček

69 

Elektronická kniha: Karel Poláček – Hostinec U kamenného stolu (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: polacek04 Kategorie: Štítky: ,

Popis

E-kniha Karel Poláček: Hostinec U kamenného stolu

Anotace

Laskavý humor z lázní. Humoristický román Hostinec U kamenného stolu vyšel poprvé v roce 1941. Záhy došel dobrého čtenářského ocenění, a dokonce se brzy dočkal i úspěšné filmové adaptace (1949). V kulisách lázeňského městečka tu Poláček rozehrál příběh osudem pronásledovaného majitele vyhlášeného hostince Šimona Tatrmuže a jeho "hříšné" ženy Boženy, příběh dvou typických středostavovských hrdinů s dobrosrdečným, ale omezeným a naivním viděním svého světa. K nim přidal řadu dalších komických postav, rozhádané a tvrdohlavé bratry inženýry, po Tatrmužově smrti neohrabaně spravující podnik, rodinu rady Dyndery, kochající se poklidnou lázeňskou atmosférou, kvartána Lumíra, jehož dobrodružné nutkání je zatíženo reparátem z matematiky, či Benno Mertense, svůdníka a herce… Autor tak v mistrné psychologické karikatuře a s nebývalým citem pro jazyk vystihl prostředí maloměsta s celou plejádou nejrůznějších afér, konfliktů i humorných situací. Přestože tu a tam z jeho psaní vysvitne osten ironie, to hlavní, co k personálu a návštěvníkům hostince U kamenného stolu chová, je vlídné porozumění.

O autorovi

Karel Poláček

[22.3.1892-19.10.1944] Spisovatel a novinář Karel Poláček se narodil roku 1892 v Rychnově nad Kněžnou. Pocházel z rodiny židovského obchodníka s koloniálním zbožím. Již od 15 let žil Poláček v Praze, kde dokončoval studium na gymnáziu. Po gymnáziu pak studoval na právnické fakultě Karlovy univerzity, ale studie nevítaně zasáhla první světová válka a Poláček se do Prahy vrací až po ní....

Karel Poláček: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Hostinec U kamenného stolu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

32
Veselka hraje kulečník.
Nevěsta vede, družba nestačí koukat.
Nevěsta si vydělala na zelenou vestu.
„Za mnou, mužové!“

Do těch zmatků, způsobených energickým organizačním pudem ctižádostivého hostinského Spytihněva, vpadla najednou veselka. Hlučná rozpustilost ji provázela, což svědčilo o tom, že veselka načerpala již v mnohých hospodách dosti rozmaru a nadšení.

Napřed cupitala nevěsta, celá bílá v lesklém atlasu, pošitém drobnými kvítky. Věneček korunoval černou, kučeravou hlavičku, bílý závoj zakrýval drobný, dosti příjemný obličej. Jinak to byla důkladná, rozložitá nevěsta. Rozšiřovala se odshora dolů, takže připomínala kameninovou čutoru.

Atlasová žena nadzdvihla vlečku, při čemž obnažila solidní lýtka, a mrštně skákala přes četné džbery, plechové nádoby s barvami a různé řemeslnické nástroje. A vykřikovala při tom nakřáplým, vermutovým hlasem: „Hop, koníčku, hop-hop-hop!“

Za ní se bral ženich, mladý muž s načechranou ofinou, zakrývající pravé oko. Mladík to byl hromotluckého složení s umíněným, popudlivým obličejem. Bručel: „Safra, tady se bourá, to jsem ani nevěděl.“

Následoval ho nohatý, krkatý, pyskatý a nosatý družba; ten měl červené oči a vrchní ret rozseknutý ostrým nástrojem. Nohatý pán překročil myčku, která drhla podlahu, a zařičel: „Tak vidíš, bábo, už neporosteš!“

Průvod uzavíral stařík spokojeného a pokorného výrazu. Měkké bílé vlasy v podobě pivní pěny zdobily jeho kulatou hlavu. Usměvavě zíral na pracující řemeslníky a breptal: „Přišli jsme k nejlepšímu.“

Veselka proběhla všemi místnostmi a nakonec se usadila v herně, kde byl chládek. Ženich vytáhl z kapsy smokingu červený kostkovaný šátek, utřel si zpocené tváře a děl: „Horko je tedy-teda kriminální.“

Všichni souhlasili s touto ideou a ženich pokračoval: „Safra, máme hezký kus práce za sebou. Takový svatební obřad jednoho zdrbne, jak se patří. Ale bylo to hezké, co, Bedro?“

„Hezké, Viléme, jen co je pravda,“ souhlasil družba. „Starosta držel krásnou řeč.“

„Krásnou!“ opakoval ženich. „Teď jste, povídal, jako muž a žena… Budete spolu ostávat ve věrnosti a lásce… a takové věci. Ani si všecko nepamatuju. Huba mu jela jako šlejfířovi. Já bych to po něm nedovedl ani za pečeného žida. Krásně to podal. Beze všeho.“

Rozhlédl se po společnosti a pravil starostlivě: „Ale co si dáme? Přece tu nebudeme sedět se suchou hubou.“

„Ani nápad!“ zachraptěla nevěsta. „Já si dám vermut.“

„To je slovo!“ liboval si ženich. „Schvaluje se. A co ty, Bedřichu?“

„Já bych se uctil jednou zrzavou vodou,“ povídal družba, „abych přišel k sobě, jaksi jsem vypráhl.“

„A co tatínek?“ pátral ženich. „Co si dáme, fotr?“

„Já jsem se vším svolný,“ odvětil malý stařík pokorně.

„Tak také jedno pivo. A co se mne týče, já si dám slivovici. Pro povzbuzení mysli. Hej, kde jste kdo? Obsluha!“

Číšník zamával ubrouskem a poskočil.

Ženich zručně převrátil do sebe sklínku a udělal si: „Brr! Ta bere!“ Starý otec snivě zakroužil sklenicí, vzdychl si a odfoukl pěnu. Nevěsta si přiťukla s družbou a pravila: „Ať se máme, jak si myslím.“

Družba se posilnil a utkvěl pohledem na kulečníku, pokrytém plátnem.

„Mohli bychom si dát partičku,“ navrhl, „ať se máme dobře.“

„To je nápad!“ zaradoval se ženich a zařval: „Hej, markére, sundej plachtu z toho mandlu!“

Svlékl smoking, ozdobený snítkou myrty a bílou stužkou, a pověsil ho na kliku okna. Objevila se bemberková košile s krátkými rukávy. Nahou paži zdobil tetovaný obraz v podobě kotvy, hada, ženského profilu a nápisu „Jenom jedno políbení“. Družba následoval jeho příkladu a představil společnosti pruhované tričko, na němž byla upevněna škrobená náprsenka. Sňal tuhý límec, zvarhanělý potem, i ukázalo se, že má pod ním medailón s nějakou fotografií.

„Já budu také hrát,“ prohlásila nevěsta. Přistoupila k stojanu s tágy, dlouho vybírala, se znaleckým výrazem potěžkávala a nakonec si vyvolila jedno tágo, pravila k starému muži: „Dávej pozor, fotr, jak to s nimi zaválím.“

„Copak ženská hoví piliáru?“ divil se družba.

„Hoho! Budeš čubrnět, občane, jak to Blaženka koulí!“ chlubil se ženich.

„No, to jsem žádostivý,“ prohlásil družba skepticky. Skutečně se ukázalo, že nevěsta je velmi zběhlá v karambolu.

Zručně se chopila tága, odhrnula závoj a dala se do hry. Čile pobíhala kolem kulečníku a bílý atlas praštěl. Hrála s chutí a věneček z pomerančových kvítků se jí pošinul.

Ženich pyšně mrkal a povídá: „Dá nám oběma střapec, Bedřichu.“

Starý pán při každém strku tleskal, ať se povedl, nebo ne, a radoval se jako dítě.

„Copak naše Blaženka,“ breptal, „ta je mi nějaká… a já mám u ní zastání…“

Ventilace hučela a bílý závoj vlál. Hostinský Spytihněv nahlédl do herny a vypustil z úst jedno mojeúcta.

„Nazdar, hotele!“ družně odpověděl ženich.

Družba se závistí pozoroval, jak na počitadle se zvětšuje nevěstě ř…