Hostinec U kamenného stolu

35
„Jest nejen vzdělaný, ale má také odstávající uši.“
Názor pana vrchního a hostinského o tom, mají-li se ryšavé dámy provdat za šviháky.
„Tak vidíš, paní Dynderová!“

Kdekoli se octnou ryšavé dámy, tam se objeví třpytný krasavec Gaston s přítelem Percym. Neustále poskakují kolem nich a zalévají je vodotryskem zurčivých řečí.

Ráno, když mladé dámy vyhlédnou z okna, aby pozdravily nový den, tu vyrostou ze země oba jinoši, růžové jitro jim kvete na tváři a mávají klobouky.

Když sedají k snídani, tu ze stropu spadne švihák Gaston s přítelem Percym. Ryšavé dámy pijí Gastona a přikusují k tomu Percyho.

K obědu mívají Gastona, nadívaného Percym.

Po ulici táhnou za nimi jako rackové za korábem. Následují je jako ozvěna zvuk, zahřmění za bleskem.

Jsou pravidelní jako kalendář, trvanliví jako juchtové boty, jsou ohnivzdorní jako azbest, jsou nepromokaví; jsou nestravitelní jako pryž, jsou nerozpustní jako kov ve vodě, jsou neodolatelní jako berní vykonavatel.

Je jich všude plno. Pilně se otáčejí také kolem rodičů zrzavých slečen a snaží se býti příjemní. Nosí za paní Dynderovou plédy, deštník, balíky a knihy. Koří se třaslavé fence Bibině; snad doufají, že by šedivá stařenka mohla za ně příležitostně ztratit slovíčko. Zejména si dáma se skřipcem a stuhou váží přítele Percyho, neboť je vzdělaný. A mnohou utěšenou a nabádavou rozmluvu s ním mívá o věčných otázkách, o současných proudech, o ožehavých problémech, o vědách a umění, o vhodné životosprávě, o astronomii, o předtuchách a věšteckých snech, o mravním stavu nynější mládeže, o léčivých bylinách.

„Jaký to vzdělaný mladý muž!“ vzdychla si tuhle.

„Jest nejen vzdělaný, ale má také odstávající uši,“ přisvědčil rada Dyndera.

Dáma se skřipcem a stuhou bystře pohlédla na něho, neušklebuje-li se. Avšak chorý pán teskně zíral do sklenice s kyselým mlékem a jeho tvář byla nečitelná jako náhrobek, z něhož déšť smazal nápis.

Paní Dynderové se náruživě chtělo mluvit o ženiších, vdavkách a všech těchto dobrodružstvích, jež nadmíru zaměstnávají obraznost matky dospívajících dcer. Ne že by s oběma bonvivanty spojovala vážné myšlenky… ale bylo možno kolem nich spřádati půvabné teorie; vždyť v každém muži, ať je jakýkoli, jest obsažen zárodek ženicha. Chtěla vědět, zda se panu radovi zamlouvá jinoch Gaston.

„Velmi se mi líbí,“ odvětil bezzvučným hlasem pán s modrými brýlemi. „Je takový senzitivní. Vrzají mu botky.‘“

„Ne, opravdu…,“ rozhněvala se paní Dynderová, „s ním není vážná řeč. On se jenom posmívá.“

„Chraň bůh, abych žertoval o takových vznešených věcech, jako jsou ženichové a veselky… Za takové rouhání bych zasloužil nejvyšší výměru trestu.“

„No dobře… dejme tomu… já neříkám, ale příkladně… dával pozor… co když se ti mladíci vyjádří…? A co když bude z toho vážná známost?“

Rada Dyndera si narovnal brýle a sežehl manželku mrazivým pohledem. Několik okamžiků mlčel a bubnoval prsty na stole. Pak pronesl hluchým hlasem: „Pevně doufám, že se to nestane. Příliš dobře znám své dcery, než abych mohl připustit šílenou myšlenku, že by si mohly zamilovat takové kandrdásky. Kdyby však se to přece jenom mělo přihodit, pak si okamžitě zažádám do penze, skočím z mostu, roztrhnu své roucho, posypu hlavu popelem, odejdu do pouště a budu se živit kořínky.“

„Je to kříž s takovým člověkem…,“ zasténala paní Dynderová, „proč já nešťastná jsem si ho brala?“

„No, vidí…