Hostinec U kamenného stolu

17
Zásady a maximy Kamenného stolu.
Přijelo divadlo.
Mistr Benno Mertens v kuchyni

O půl čtvrté se hosté probouzeli z odpoledního spánku, a tehdy Šimon Tatrmuž, hostinský od Kamenného stolu, sedal k svému starému harmoniu, které pištělo jako člověk postižený záduchou. Hlavu nachýlenou na stranu, líce oblitá snivostí, probíral se v klávesách a nástroj, těžce oddychuje, dunivě žaloval. To byla nejkrásnější chvíle hostinského; žalobné akordy v něm vylučovaly jakési barevné city, smělé, nepostižitelné myšlenky. I připadal si jakoby lehčím, průzračným; vznášel se, poletoval v neznámých, světlých krajinách. Hosté mu zádumčivé naslouchali a hudba v nich vzbuzovala vážné myšlenky o nestálosti života a o posledních věcech člověka.

Dokončiv hudbu, těžce vzdychl, sklapl víko nástroje a šel obsluhovat hosty, kteří přišli s nádobami pro pivo. Když stál za nálevním stolkem, tehdy byl obzvláště podoben řídícímu učiteli na odpočinku svými brýlemi se zlatou obroučkou, dlouhou, zvarhanělou tváří, oživenou přísnýma očima. Zejména rád sloužil dětem, jejichž brada byla ve stejné výši s nálevním stolkem. Natáčel pivo do džbánku, a pohybuje sovím obočím, vyptával se malého zákazníka, jak se učí, co umí a co mu nejde, zda poslouchá učitele a je uctivý k rodičům. Propouštěl dítě obtížené naplněným džbánkem a mnohým poučením.

Mezitím nastával večer a jídelna se počala plniti. Hosté usedali na svá místa nehlučně, upjatě. V hostinci U kamenného stolu vládla vážná nálada jako v přednáškové síni. Pan Simon Tatrmuž měl rád své choré hosty; a čím byli neduživější, tím více se těšili jeho přízni. V jídelně se vznášel duch sanatoria, duch pravidel a předpisů. Hostinský pečoval o hosty jako chůva a ošetřující lékař. Dbal o to, aby nemocní se řídili podle diety a varovali se všeho, co by jim neduh zhoršilo. V hovoru s nemocnými měkl a jeho hlas byl pln útěchy a konejšivosti.

Zato však zdravé hosty nemiloval; byli mu příliš hluční a nepokojní. Jejich vrtkavost a neposednost rušila vážnou a souměrnou harmonii jeho živnosti. Zřídka se stávalo, že do hostince vpadla hlaholící tlupa, která chtěla do ruda pít a do zpocení hrát karty. Hostinský je zaléval mrazivým chladem tak dlouho, až vetřelci ztuhli, zvadli; zaplatili a odešli. Vrchní číšník Antonín byl stoupencem zásad svého patrona a personál mu podřízený vyznával stejné učení. První pivo přinesl sklepník ochotně, druhé již s káravou výčitkou ve zraku a na třetí obžerný host mnohdy marně čekal. Jednou se přihodilo, že se přihnali studenti, aby oslavili maturitu. Řinčeli, přiťukávali si, chechtali se a zpívali junácké písně, počínajíce si mužně jako lidé znalí světa. Opili se spíše nadšením a přebytkem šťáv než alkoholem. Hostinský je chvíli nelibě pozoroval a pak jim velel, aby se klidili. Zkouška zralosti, pravil, není důvod k vyvádění. Život je postaví ještě před četné, mnohem těžší zkoušky. Tuhé kázni se musili podvoliti i obchodní cestující, stav to, jenž má sklon k toulavému životu a lehkomyslné životosprávě.

Uprostřed léta zapestřila se nároží, tovární zdi a ploty plakáty, jež zvěstovaly, že chvalně známá kočující divadelní společnost pana Bóži J. Kolbaby-Lipského přibyla do lázeňského města. Plakáty slibovaly vážné a poučné hry ze života, veselohry k popukání (bouřlivý úspěch), vybraný repertoár z původních zahraničních autorů, operety i frašky; vzdělanějším nabízely klasická dramata, ba i opery. Divadelní soubor byl složen z umělců, kteří si podmanili svými výkony i obecenstvo v hlavním městě. Právem tudíž doufal ředitel Kolbaba-Lipský, že zdejší publikum věnuje divadlu svou stálou a hojnou přízeň.

Město se zavlnilo jako řeka, když pukají ledy. Obchod ožil, pohlednice i památkové předměty šly hojně na prodej. Mládež se obdivovala prvnímu milovníkovi, pečlivě vystrojenému v šat zvláštního zabarvení a překvapujícího střihu; takový oděv si krejčí vymýšlejí asi jen pro první milovníky. Umělcova fotografie s podpisem visela ve výkladních skříních kadeřnických závodů v sousedství trvalé ondulace, barviva na vlasy a voskového obličeje klasické krásy. Na některé podobence mladý muž si zapaloval cigaretu, na jiné listoval v knize a jeho líc se rozplývala v snivém oparu.

Lyrický tenor, starší již a otylý muž se sklonem k dušnosti, navštívil ředitelství lázní, aby se seznámil s podmínkami léčení. Starostlivě se vyptával na poplatky za koupele, na ceny, informoval se o výši penze, o spropitném obsluhujícímu personálu a o honoráři ošetřujícímu lékaři. Všechna poučení si poznamenal v zápisníku.

Komik byl holohlavý mužík, modré a zvarhanělé líce; samotář, nedůvěřivý, skoupý na slovo; trpěl přízraky, věřil na znamení, pobožný. Zrejdil celé město, hledaje nejlevnější příbytek. Pečlivě dbal o to, aby nikdy nezapomněl vstoupit na práh pravou nohou. Byty prohledával od půdy až po sklepy jako detektiv; nahlížel i pod postele; velmi se bál loupežníků a na svou obranu nosil starou vojenskou pistoli.

Viděl jsi intrikána, který se uštěpačně smál, ceně zlatý chrup. Měl ustavičně jedno víčko přivřené a druhé oko vysílalo lstivý paprsek. Byl to zvyk přečetných královrahů, kteří usilují o bezžití panovníkovo, nevěrných rytířů, již se smlouvají s nepřítelem, mnichů, kteří se jako černý stín vynoří z kulis, schouleni pod kapucí, s rukama zimomřivě zastrčenýma do širokých rukávů; zvyk našeptávačů a míchačů jedu. Intrikán se tvářil mefistofelsky, i když si šel do abaldy koupit trabuko. A jeho hlas byl hluboký, šťavnatý; hučel jako lesní roh.

A rozmarné subrety bylo všude plno; okatá, bokatá, prsatá, chodila, hopkovala, klepala podpatky, natřásajíc bohatstvím svých půvabů. Byla pestrá jako čínský koberec; továrny na barviva, lučební průmysl a kosmetika měly s ní nejlepší obchodní spojení; voněla jako překocený stánek s kořením. Rozprostírala se v kavárně, kouříc z jantarové špičky, při čemž přimhuřovala modrá víčka a ševelila nastaveným obočím. V cukrářství se nadívala dorty a šlehačkou a naříkala, že tloustne. Repetila bez ustání, přeskakujíc z jednoho předmětu na druhý. Za…