Hostinec U kamenného stolu

33
Zrzavé dámy si nepřejí, aby jim hostinský kazil tatínka.
Ženich to požene vejš.
Honili ji po poli v nejpamátnějším dnu jejího žití.
„Moment!“ zařval pan vrchní

Před hostincem U kamenného stolu stanul kočár, v něm dva pestré slunečníky, pod nimi dva široké slaměné klobouky, pod nimi dvě přílby ryšavých vlasů, dva rozhalené límečky.

„Ou! Stázi! Prr! Kadle!“ křikl drožkář a zatočil brzdu.

Paní Dynderová rozevřela náruč. Skřipec na nose se zachvěl a stuha zavlála. Když náruč zavřela, zpozorovala, že v ní drží Věru.

„Naše děvčata přijela!“ zvolal pán s modrými brýlemi radostně. „Buďte nám vítáni, smradi!“

„Ale Dyndero, jak to mluví!“ napomenula ho manželka.

„Tatínek má pravdu,“ ujala se ho Alena, „neboť psáno jest: Smradi jsme a smradi zůstaneme.“

Obě dívky se vrhly na otce, popadly ho za ruce a zatočily jím.

„Pomoc!“ úpěl chorý muž. „Upadl jsem mezi lotry!“

„Tatí,“ volají obě děvčata unisono, „ten klobouk ti sluší!“

„Já vím,“ vece otec melancholicky, „ale málo…“

„Proč si nekoupíš nový?“ vyčítá Věra. „Kazíš nám štěstí. Každý inteligentní a charakterní muž se zdaleka vyhne tchánovi s takovým hnusným kloboukem.“

„Kdo zlořečí mému klobouku, jest můj nepřítel,“ odvětil důstojně chorý muž. Sňal z hlavy onen předmět a vzdychl si zálibně: „Krásný, krásný klobouk. Kníže mezi klobouky!“

„Tatínek dobře vypadá,“ poznamenala Alena kriticky, „zdá se, že se spravil.“

„Tatínek se nedrží,“ žalovala paní Dynderová, „jí, co nemá.“

„Co to slyším?“ tázala se Věra hrozivě. „Tak ty tak? No počkej!“

„To vůbec není pravda,“ bručel rozpačitě pán s modrými brýlemi, „nevěř klepům…“

„Žádné klepy! Sama jsem ho přistihla, jak jedl husu.“

„Já kvůli společnosti… akorát jednou,“ mumlal pan rada, „a už je tolik řeči…“

„Kvůli společnosti si kope hrob. Dyndero, Dyndero… Nikdo u něho nemá pravdu, ani já, ani lékaři, ale pan hostinský je u něho autorita, toť se ví…“

„Pan hostinský…?“ zpytovala Věra.

„Ano, pan hostinský,“ opáčila matka důrazně. „Tatínek se s ním spolčil. On ho vede k špatnostem.“

„Kdo koho?“ chtěla vědět Alena. „Tatínek hostinského, nebo hostinský tatínka navádí k špatnostem?“

„Toť se ví, že hostinský tatínka,“ řekla hořce paní Dynderová. „To je ten svůdce, to je ten Mefistafel.“

Hostinský Spytihněv se přiblížil k rodině, přešlapoval, rozpačitě se ukláněl, kašlal do dlaně a uctivě čekal, až paní Dynderová ukončí.

Dáma se stuhou a skřipcem ho představila dcerám. Hostinský se do temna zarděl.

„Tak vy jste ten svůdce!“ obořila se na něho Alena.

„K službám!“ zachroptěl pan Spytihněv.

„Ó vy Mefistafle!“ zvolala Věra.

„To bychom si vyprosily, abyste nám kazil tatínka!“ děla Alena příkře. „To jste hostinský?“

Spytihněv provinile zamrkal.

„Jsem hostinský, ale nejsem Mefistafel…,“ zabručel.

Vtom se ozval pokřik: „Vedou! Vedou!“ Skupina před hostincem se překvapeně obrátila, i spatřila pestrý, hlučný a triumfální průvod, značně okrášlený po…