Hedvika a Ludvík

10

Vpadla k nám, jako když vlaštovka vletí otevřeným oknem do pokoje a převrací předměty, hledajíc cestu nazpět. Byla u věčném vytržení, neustále něčím nadšena; zdálo se, jako by měla v sukních větrnou smršť, která zachvátí stébla slámy a pohozené papíry a žene je v prašném sloupu. Byla středem kulturního a společenského ruchu v městě a okolí. Všude, kdekoli se něco dělo, zmítaly se plerézy^[18] na klobouku poněkud staromódním, jaký mívají veřejné pracovnice. Na tupém nose seděl skřipec, za nímž zírala šedá očka, bojovná a planoucí. Pořádala akademie ve prospěch národních spolků; rozdávala polévku chudé školní mládeži; bývala kmotrou při rozvinování spolkového praporu; chodíc po domech, vybírala peníze na podporu misionářů, kteří šli hlásat křesťanství mezi černochy; sbírala podpisy na petici za revizi Husova procesu; byla zakladatelkou družstva pro postavení sokolovny a družiny pro založení kostela svatého Václava; pořádala výlety do přírody s hudbou a se všemi spolky. Hrála i na ochotnickém jevišti, přičemž jí byly přidělovány role milovnic a hrdinek. Byla i odhodlanou bojovnicí za práva žen.

Udivovala mne ta mladá dívka, která nedovedla setrvati v klidu a která se v každou chvíli sama od sebe vznítila a hořela vášní pro veřejné záležitosti. Nechápala jsem jí, jako nechápu mnohé z těchto moderních časů. Podle mého mínění má žena žíti ve stínu svého muže; má býti jeho oddanou družkou a trpělivou strážkyní rodinného krbu. Netajila jsem se s těmito názory, a proto docházelo mezi mnou a slečnou Cimrhanzlovou k živým rozhovorům.

„Milá slečno Hedviko,“ říkávala, „přichází nová doba, ale vy neslyšíte jejích kroků. My ženy nechceme již býti popelkami, poddanými manželových rozmarů. Žena, po věky deptaná, zdvíhá své čelo a chápe se korouhve… Chceme býti postaveny naroveň muži kulturně, právně i politicky. Pryč s násilnictvím mužů! Po příkladu z ciziny založily jsme spolek, který má osvoboditi ženu z cizího jařma. Zvítězíme, nebo padneme. Slečno Hedviko, vyzývám vás, abyste se dala do našeho spolku a podporovala naše snahy.“

Odvětila jsem skromně, že necítím se býti povolána k takovým úkolům. Matinka je churavá a malé děti potřebují péče. Kdo se bude o ně starat, jestliže já budu běhat po spolcích?

Místo odpovědi zadívala se mi upřeně do tváře. Tázala jsem se, proč se tak zadívala.

Vyskočila a zvolala s nadšením: „Slečno Hedviko, já vás zbožňuji! Vy máte v tváři něco takového… staroslovanského. Tak si představuji svatou Ludmilu a všecky ty moudré slovanské stařeny, které vychovaly řadu chrabrých bojovníků za svatá práva národa našeho…“

„Dovolte, slečno,“ odvětila jsem poněkud uražena, „jaká jsem já bába? Teprve nedávno mi minulo padesát let, a vy ze mne děláte stařenu…“

„Nic ve zlé,“ volala živá slečna, „uctívám vás, a nikoli urážím, vidím ve vás ideál české hospodyně.“

Udeřila se do čela: „Mám velkolepý nápad! Založíme spolek českých hospodyň. Účelem tohoto spolku bude vychovávati ženy pro manželství. Budeme učiti ženy, jak si mají v man…