Hedvika a Ludvík

14

 Byl znojný den červnový roku devatenáct set čtrnáct. Ulice toho velkého města byly truchlivé a liduprázdné. Tu a tam bylo zříti penzistu v černém kabátě, jak ubírá se drobným krůčkem, klepaje hůlkou, nebo stařenu s modlitební knížkou. V malém, zaprášeném parku usínaly chůvy nad dětským kočárkem. Přešla skupina vojínů v lesklých čákách a neforemných botách.

Tatíček s matinkou odjeli s většími dětmi na výlet, já pak s dědouškem Oldřichem hlídala drobotinu. V hromadě písku popelil se Viktor s Karolinkou, broukajíce si něžně a bezstarostně. Ze zahrady blízké restaurace ozývaly se zvuky vojenské hudby. Nějaký spolek měl svoji jubilejní slavnost, spojenou s loterií a koulením o ceny.

Najednou umlkl břeskný zvuk trumpet a řinčení činelů. Nastalo zlověstné ticho. Vyhlédla jsem oknem, a vidím hloučky lidí v rozčilené debatě. Jakýsi ponurý zmatek zdvihl se v tom mrtvém tichu. Vyšla jsem ven, abych se dověděla, co se přihodilo.

Přinesla jsem neblahou zvěst: V Bosně byl zavražděn následník trůnu arcivévoda František Ferdinand. Byl prý zastřelen i se svou chotí nějakými špatnými lidmi. Dědoušek Oldřich, uslyšev to hrozné poselství, sepjal ruce a zašeptal: „To nepřinese nic dobrého!“

Nerada vzpomínám těch strastiplných dnů, které následovaly. Hoře a strádání zavalilo zemi. Zdvihla se bouře, kterou bylo bezmocné lidstvo unášeno jako stébla slámy. Vidím zástupy mužů oděných v neforemné šedé stejnokroje. Ženy a děti obléhají kasárny. Zvuky polnice třepetají vzduchem a obyvatelstvo je zachváceno jakýmsi nesmyslným nadšením. Projíždí množství vlaků, ověnčené vozy, ze kterých se ozývá zoufalý řev opilých vojáků.

Vojna vtrhla i k nám a zpustošila rodinu. První, koho se zmocnila, byl tatíček. Doprovodili jsme jej za zvuku vojenské hudby na nádraží; a s námi doprovázel pochodovou setninu velký roj žen a dětí. Vstoupil do vagonu, pokynul nám rukou a vlak se hnul. Voda se zavřela.

A již v následujících dnech doprovázeli jsme Vojtěcha. Měl dubový lístek za čepicí a plakal, pojídaje buchtu, kterou jsem mu upekla na cestu. Jediná naše útěcha byla, že byl přidělen pluku, kterému velel podplukovník Leopold.

Po celý rok devatenáct set čtrnáct doufali jsme v ukončení války. Noviny přinášely zprávy o velikých a slavných vítězstvích. Ale ranění, kteří plnili nemocnice, školy a všecky veřejné budovy, vypravovali, jak prchali dnem i nocí před velikou silou ruského vojska.

Na Vánoce jsme obdrželi zprávu, která nás potěšila. Úředním sdělením byli jsme vyrozuměni, že tatíček padl do zajetí. Oddychli jsme si, že se té vojny zbavil. Těšili jsme se, že zakrátko se s ním shledáme.

Ale přišel rok devatenáct set patnáct, a konec války neviděti. Pořád ještě pochodují z kasáren k nádraží oddíly vojska; ale zástup doprovázejících se znatelně ztenčil. Také zmenšil se počet těch, kteří jásali při spatření pochodové setniny a vojáky podarovávali. Ceny zboží znatelně stouply. Bylo nutno zavést poukázky na mouku a cukr, protože je nedostatek vagonů. Mužští si naříkají, že nemo…