Hedvika a Ludvík

7

Asi půl roku po svatbě narodilo se matince Věnceslavě děvčátko, kterému jsme dali jméno Helenka. Bylo slabé a neduživé a muselo být uměle živeno. Působilo mi velké starosti a já probděla mnoho nocí, opatřujíc útlý plamének života.

Zato ostatní sourozenci byli mi pramenem živé radosti. Se zálibou patřím na patnáctiletou Blanku, která se z kostnatého a nohatého žabce vyvíjí ve vděkuplnou pannu. Mohla jsem se právem honositi touto dívkou, která nedbá marných světských zábav a pilně se vzdělává v německém a francouzském jazyce, aby si mohla jednou sama vydělávat na chleba. Své volné chvíle věnuje výchově mladších dětí, hlídajíc divokého Vojtíška, který napřesrok půjde do školy, kučeravého Huberta a dvouletou Kláru, aby nepřišli k úrazu. Dobré děvče poznalo, že na mladistvou a poněkud lehkomyslnou matinku není spolehnutí, a činí všecko, aby část domácích starostí sňala ze mě.

O dvojencích Leopoldovi a Benediktovi docházejí mne potěšující zvěsti. Benedikt je alumnem^[15] hradeckého semináře a není daleko doba, kdy bude vysvěcen na kněze.

Leopold dostal o velikonočních svátcích dovolenou. Absolvoval přednedávnem kadetní školu a přišel nás navštívit ve svěží hodnosti kadeta-důstojnického zástupce. V našem městě byl veliký rozruch, když zastavila před naším domem lakovaná příležitost a z ní vystoupil elegantní důstojník. Všichni mohli oči nechat na štíhlém jinochovi, jenž vězel ve tmavomodrém vafenroku^[16] a v černých kalhotách. Když se nesl po náměstí, odhazuje půvabně levou nohou šavli, tu kradmo se pohybovaly v oknech záclony a za každou záclonou bylo možno tušit slečnu, která ukryta sleduje důstojníčka střílejícího výbojně oči na všecky strany.

Otec Rudolf je naplněn úctou k svému synovi, a kdykoli ho spatří, střelhbitě vstává a sráží podpatky. A když s ním mluví, tu ozývá se z jeho hlasu nepřirozené řinčení; tak hlásí se podřízení svým představeným. Leopold blahosklonně velí otci, aby před ním stál v pohovu. Nicméně otec je rozpačit a neodvažuje se Leopolda oslovit jinak než slovy „Poslušně hlásím, pane kadettoffizierstellvertreter“.

Záhy jsem postřehla, že matinka Věnceslava jeví k tomuto mladému důstojníčkovi větší příchylnost, než velí láska mateřská. Poučena jsouc neblahými událostmi, byla jsem ve střehu, aby nějakým novým lehkomyslným kouskem matinčiným nebyla ohrožena jednota rodiny. Věnceslava, která vždycky věnovala největší péči tomu, aby zvýšila půvab své osoby, nyní zdvojnásobila své úsilí. Předplatila si módní žurnál a k mému rozhořčení zvyšovala úběl své pleti a rudost svých rtů, jak činí lehké ženštiny.

Rmoutila jsem se nad tím, zvláště když jsem viděla, že její zevnějšek budí v městě pohoršení. Matinku hnětly mé výčitky. Její pýcha byla raněna a ona odmítala mé ponaučování slovy: „Zdá se, milá dcero, že ti není jasný tvůj poměr ke mně. Přeji si, aby sis uvědomila, že já jsem matka a ty dcera. Nesluší se, abys matku poučovala.“

„Zajisté,“ odvětila jsem pohněvána, „nikdy nezapomenu, že vy jste naše matka. Nicméně, matink…