Hrdinové táhnou do boje

47

Na dlažbě, na střechách, na listí se chvěje rosa; první paprsky ranního slunce se dotkly komínů. Okna jsou zastřena záclonami, německé město ještě spí. Jen tu a tam rachotí zámek a ze dveří vyleze muž v modrých podvlékačkách, opře si pěsti o spánky, prohne se v kříži a táhle zazívá. Pak se podívá na oblohu, podrbe se v rozkroku a šourá se do stavení. Je slyšet, jak kokrhá kohout a chraptivě štěká promrzlý pes.

Ráz, dva, ráz, dva! Okované boty dunivě dopadají na dlažbu. Voní svěžím jitrem a vojákům je veselo. Profesor Pošusta pošinul čapku do týlu a rázně si vykračuje. Zdá se, že omládl, a student Štědrý cítí ze svého bývalého učitele režný, vojenský zápach. Vpředu jede setník Klofanda a jeho kůň elegantně vrtí zadkem. Šikovatel Tichatschke se občas zastaví, čeká, až setnina přejde, a dívá se přísně jednoročákům na nohy.

Setník Klofanda se obrací a kývá na šikovatele; ten běží k němu, důstojník se naklání a něco velí. Šikovatel Tichatschke křičí: „Singen!“ Němečtí jednoročáci se vypjali a spustili:

„Drei Lilien, drei Lilien,
die pflanz’ ich auf dein Grab, caratata…“^[121]

Ráz dva, ráz dva. Bajonety zvoní, řada se vlní a kůň setníkův elegantně vrtí zadkem. Líbí se mu vojenský zpěv. Němci načínali druhou sloku, ale důstojník mává rukou.

„Die tschechische Mannschaft soll singen,“^[122] velí šikovateli.

„Češi, zpívat!“ opakuje Tichatschke rozkaz.

Profesor Pošusta zdvihl ruku a počal: „Pod Prešpurkem kraj Dunaja…“

Avšak setník Klofanda zavrtěl rukou a šikovatel křičí: „Herstellt!“^[123] Zpěv umlká.

„Fragen sie die Mannschaft, ob sie die Baruška kennen,“^[124] vzkazuje setník po šikovateli.

Technik Hláska zazpíval:

„Když jsem já šel do Vršovic na posvícení…“

Sto hlasů vpadlo:

„… carara, na posvícení,
ona byla celá bílá,
líbila se mi…“

Zpíval tlustý stavitel Hlasivec, zpíval dr. Oskar Taussig, zpíval studující Štědrý, učitel Herzán. Mladí, staří, břichatí, plešatí pěli jako děti na výletě. Stejnokroj smazal všechny rozdíly a všech se zmocnila jará družnost a dětinská bezstarostnost. Co bude zítra, nevíme. Lékárníci, advokáti, prokuristé, učitelé pošinuli čapky na stranu. I profesor Pošusta zpíval:

„Má roztomilá Baruško,
vem mne s sebou na lůžko…“

a koukal náramně čtverácky, vyzývavě.

Setník Klofanda zastavil koně a čekal, až oddíl přejde. Kýval hlavou a na jeho tváři se rozlila blaženost. Bručel: „Schön, meine Kinder,^[125] dobže, dobže, Klofandový kluci…“ A jednoročáci polichoceni pochvalou dívají se s nadšením důstojníkovi do obličeje a nad zástupem třepetá zvučný baryton technika Hlásky.

Tu a tam se otvírají okna a z nich se vyklánějí dívky. „Grüß Gott!“ ^[126] pokřikují a kynou vojákům na pozdrav. Vojáci se ohlížejí po děvčatech, také Pošusta se ohlédl a zamával rukou.

Německé město se probouzí. Řemeslníci počínají šramotit a bušit svými nástroji, kupci vytahují železné závěsy, ženské s košíky na rukou jdou po nákupech. Všichni se úsměvně dívají za oddílem jednoročních dobrovolníků a na jejich tvářích se zračí radost ze spořádaných řad, že vidí pušky, muže v stejnokrojích, že slyší mnohohlasý zpěv.

Vojsko opouští město a šlape po hrbolaté, prašné silnici. Nad hlavami visí větve starých, zkroucených jabloní a haluze hladí vojáky po čapkách. V polích je viděti ženu, oděnou v dragounskou blůzu. Je skloněna k zemi a mává motykou. Temně zelené obilí už metá klasy a ty klasy jsou už napřed spočítány, zváženy a sepsány pro potřebu vojska. Slunce zalilo horkou lázní celý kraj, ta zelená pole, rozdělená v pravidelné obrazce, a kuželovité pahorky, zarostlé lesem. Na vrcholu každého pahorku je vížka v gotickém slohu a ta se nazývá Warte^[127]. Napravo je Humboldtwarte, nalevo Habsburgwarte a zrovna vedle Schillerwarte. K těm vížkám putují obyvatelé německého města se svými rodinami, jedí chléb s máslem, pijí pivo a pak utvoří skupinu, rozevřou zpěvníky a zpívají turistické písně.

Jednoroční dobrovolníci přešli přes železnou lávku, která svírá mělký potok, a vstoupili na udupané cvičiště, jehož jméno je Kynast. Tam už proudí vojáci z jiných kasáren a cvičiště ožilo pokřikem poddůstojníků. Mezi poddůstojníky zahlédl jednoroční dobrovolník Štědrý správce městského chudobince Wagenknechta. Správce stojí před šikem zkamenělých vojínů. Na límci má žlutou pásku a tři hvězdičky. Jeho nohy, zahnuté jako turecké kinžály, jsou ovinuty kamašemi. Pohled šikovatelův objímá celou četu; nic mu neujde; jediný sval nesmí povolit, dokud nezní povel. Na rozkaz šikovatelův promění se vojáci v kovové sochy; zazní mocné slovo, sochy ožijí a učiní obrat; mocným slovem uvede figury v pohyb; na jeho povel strhnou vojáci pušky z ramene a zachrastí zámky; slovo, neznající odmluvy, strhne vojáky k zemi. A šikovatel široce otvírá ústa a raduje se ze svého mohutného hlasu. Podle jeho rozkazu tvoří vojáci souměrné obrazy, podobni stavebnicovým kaménkům. Rád by velel od noci do rána, od rána do noci, neznaje oddychu. Teprve na rozkaz důstojníkův nerad popřává oddechu. Avšak i tehdy volně se prochází mezi skupinami, sem i tam, vrhá mrazivé pohledy a figury, oděné v stejnokroj, se před ním chvějí jako králík před krajtou. Je nenasytný ve vykonávání moci; snad dychtí po tom, aby všechno tvorstvo, ba i věci neživé se na jeho rozkaz srovnaly v řady a vykonávaly pohyby podle předpisů cvičebního řádu pro veškerou brannou moc.

Parné slunce lisuje z tváří vojáků štiplavý pot. Poddůstojníci ochraptěli. Vyschlo jim v krku a už se jim ani nechce nadávat. Důstojníci se uchýlili do stínu, pokuřují cigarety a žvaní.

V dálce na silnici objevil se jezdec; kopyta koně zanechávají za sebou prašný sled. Řadami vojáků proběhl nepokoj. Poddůstojníci se vztyčují a jejich hlas je ostřejší, pronikavější. Důstojníci vyšli ze stínu, odhodili cigarety, sahají si na límec a stahují blůzy.

„Pozor, hoši!“

„Dědek přijíždí!“

„Plukovník Schlampeta!“

„Těbůh, těbůh, mládenci, ten nám udělá nohy!“

Plukovník Schlampeta zastavil koně n…