Hrdinové táhnou do boje

23

Před nimi se táhla rozježděná silnice a v loužích se lesklo mlhavé, jakoby do hedvábného papíru zabalené slunce. Po cestě se válely lopatky, polní láhve, sekyrky na klestění, tornistry, které odhodilo prchající vojsko. V příkopu zahnívaly koňské plody, jež vytrousily kobyly, kterým válečné hrůzy přivodily předčasné porodní křeče. Krajina byla rovná jako mlat, do dálky se rozbíhaly telegrafní tyče, z nichž viselo potrhané vedení. Černá země obracela k nevlídnému nebi svou usouženou tvář.

Voják Smola přivolává si obraz hubené svině, kterou spatřil na dvorku starého sedláka. Věru, neškodil by kousek vepřového masa. Proč by škodil? přitakává Viktor. Voják Smola v duchu poplácává svini. Nu, mnoho na ní nebylo. To my u nás máme v chlívku pěkného vepříka. Panečku, to je pořádný, růžový kousek! Tady si dobytka nehledí. Tahle haličská země by potřebovala pořádného hospodáře. Schválně přeskočil příkop, zdvihl hroudu, rozemnul ji a čichl k ní. To je ornice, jen jí dejte, co jí patří. Mohli byste mít všeho bezpočtu. K nám byste se měli podívat, vy gazdové, my bychom vás vzali do učení. Spatřili byste tu krásnou krajinu, která před vámi leží jako ve výkladní skříni.

Smola se obklopil přeludy, roztesknil se, ale na jeho rudé tváři tkví zastydlý úsměv. Vidí manželku, která se ohání utěrkou a pokřikuje na děvečku. Synáček chce, aby ho vysadil na koně. Máme, panečku, takového chytrého koně, to zvíře vám rozumí každému slovu. Chlapeček radostí výská, kůň opatrně kluše kolem dvora a pes mu chňapá po nohách. Žena říká, táto, ty nemáš rozum, ty se ještě s tím klukem zblázníš. Manželko, mlč, je to hezké, že jsme tak pěkně pohromadě, já jsem vás, lidičky, ani neužil, já musel na tu vojnu dalekou…

Viktor neposlouchá, jediná myšlenka se mu přilepila k mozku: – Já bych kouřil, pánové, ani vám nemohu říci, jak se mi chce kouřit. A tabák není, aby do toho… inu, sakramentské dílo. – Nahlas bručí: „Nech už toho rozjímání, tohle nemá žádnou cenu, naděláš člověku plnou hlavu.“

„Tobě se to mluví,“ žehrá Smola, „jsi svobodný člověk a nemáš rodinu.“

„Svobodný nesvobodný, rodina nerodina,“ odsekl Viktor. „To teď přestává. Jednou jsme vojáci, a žádné malé děti.“

Zastavil se, zdvihl ruku a křikl: „Ich übernehme das Kommando!^[63] Bude se zpívat.“

Vojáci pošinuli čapky k uchu a spustili:

„Znám já jeden krásný zámek
nedaleko Jičína,
v něm přebývá moje znejmilejší,
bílý šátek vyšívá.“

Z brázd vyletěly tučné vrány, zakroužily v těžkém letu a usadily se ve větvích topolu. Přátelé natahovali nohy, vykračovali si jako při defilírce a v taktu si plácali po zádech. Dvě vousaté, všivé děti skotačily a zpívaly píseň o mé panence, které je dobře bílý šátek vyšívat, zatím co my, ubozí vojáci, musíme časně zrána rukovat.

Uviděli sad, zahalený dýmem. Kolem hořícího stavení pobíhala ženská a bědovala. Když spatřila vojáky, vrhla se k nim se zaťatýma rukama, hlouček vřeštících dětí za ní. Její začerněná tvář byla zkřivena hořem. Spílala vojákům a současně je prosila o ochranu. Vrhla se na zem a válela se v blátě. Stáli před ní bezradně; teprve po chvíli pochopili, co se stalo. Nějací vojáci se potulovali kolem stavení, spatřili na zahradě úly a dostali chuť na med. Zažehli oheň, aby dýmem zahnali včely. Od toho ohně chytilo stavení.

„Med, med…,“ vřískala žena.

Viktor rozhodil rukama.

„A co my tu můžeme dělat, paní?“ zlobil se. „Vyhořeli jste, potěš vás pánbůh, ale to víte, válka je válka.“ „My bychom vám něco dali, ale sami nic nemáme,“ řekl Smola soucitně.

Žena neposlouchala, drásala si nehty tváře a skučela.

„Nech ji, vidíš, že s ní není žádná řeč,“ vrčel Viktor zamračeně.

Odtrhli se od toho obrazu zpustošení a mlčky kráčeli dále. Žena vysílala za nimi zběsilé kletby a nadávky.

Smola přerušil mlčení.

„A statek by byl pěkný,“ řekl, navazuje na své myšlenky. „Musí to být hrozné, přijít tak najednou ke zničení. U nás byl jednou také takový pád. Tos měl tak…“

Viktor mu nedal domluvit. Zamračeně se podíval na své boty, které se podobaly rozevřené tlamě žraloka, a pravil: „Chodím v posledních botách. Jsem zvědav, jestli dojdu.“

„Není div,“ podotkl druh, „dennodenně chodíme a pořád chodíme. Totě nějakého chození. Lán světa jsme ušli, copak to můžou ty boty vydržet?“

Sám pro sebe si myslí, že by už měl být jednou konec toho vandrování, že se nesluší pro usedlého hospodáře, aby takhle obejdoval, klackoval se bez cíle jako ten lid potulný, komedianti, cikáni, kotláři, co spí pod keřem nebo pod plachtou. On, chvála bohu, má střechu taškami krytou, na noc se zavírají vrata a za nimi hlídá bdělý pes.

Na obzoru se táhne řada vrb jako procesí hrbatých babic, za nimi zapadá slunce, celá země potemněla a pokryla se černými šmouhami. Cesta se noří do hlubokého úvozu, zastíněného osikami, jichž listí se tetelí jako v zimnici. Najednou se octli ve vesnici, před nimi stál bílý kostelík, obecní úřad, polepený vyhláškami o nakažlivých nemocech v řeči německé, polské a ukrajinské. Slyší cinkání misek na jídlo a hlasitý hovor. Než se vzpamatovali, byli obklopeni zástupem. Ze všech stran hledí na ně známé tváře. Před kuchyní stojí řada vojáků a každý drží v ruce šálek. Viktor se Smolou neříkají nic, mlčky vyňali šálek z tlumoku a postavili se do řady. Frajtr Noha, ale on se nejmenuje Noha, to se mu jen tak říká, šklíbí ústa a vítá tuláky: „Tak hoši, už doma z vandru, doma? A my si myslili, bůh ví, kde je vás konec…“

Usadili se do kruhu, každý misku s jídlem na kolenou, i důstojník, který má na jedné straně límce dvě hvězdičky, na druhé pouze jednu a s ulomeným hrotem, zmořený, z…