Hrdinové táhnou do boje

57

Nikdo neví, jaká je trýzeň starému člověku cizí postel. Po sté se otáčí paní Štědrá v tom lůžku v hotelu Zur Krone^[180]. Postel je úzká, peřiny jsou cítit vlhkou plísní, jak tomu vůbec bývá ve venkovských hostincích. Z výčepu je slyšet rachotivou, zlostnou mluvu německých obyvatelů. Z té vřavy občas zaznívá nimravý, zkomíravý zvuk citery. Když se paní Štědrá otočí na pravý bok, tu uvidí nad širokou skříní barevný obrázek, který matně osvětluje pouliční svítilna. Na obrázku mává jakýsi vousatý muž s volskými rohy kopím a má ústa široce otevřena; paní Štědré se zdá, jako by z oněch úst vycházely rachotivé, zlostné zvuky.

– Měla jsem se sebrat a odjet, – lituje paní Štědrá. – Jarouška jsem viděla, tak co… –

Toužebně vzpomíná na svoji postel v tom starém domě v okresním městě. V oné posteli se leží člověku tak pohodlně jako prstýnku v plyšové krabičce. Pendlovky pokojně rozdělují čas na malé kousky, olejová lampička na skříni mrká a vysílá ke stropu kmitavé stíny. Vedle ní chrupá obchodník, špulí ústa a v pravidelném rytmu si fouká pod nos. A to všechno uspává do těžkého spánku, ve kterém duše zanechává tělo v lůžku a sama se vydává na malebné cesty.

Paní Štědrá mermomocí se snaží přivolat spánek, i odříkává modlitby ze starých, zažloutlých knížek. Z každé modlitby zná jenom začátek, neboť ženské se učí náboženství nedbale. Pohybuje rty a bručí cizí slova, jimž nerozumí; tato slova se motají v hlavě, působí jenom zmatek a spánek odhánějí.

– Rozloučila jsem se, pověděla jsem si s Jarouškem, co se patřilo, a trčím tady. Starý je doma sám a kdo ví, má-li svůj pořádek. Paní Rabochová sice slíbila, že na něho dohlédne, je moc hodná, účinlivá ženská, ale přece jenom je cizí. Jenom jestli mu podají polévku, aby byla vřelá a hodně mastná, tak to má můj rád… –

Nu, však se to všechno změní. Za několik hodin je doma. Obchodník se zaraduje a bude se vyptávat: A co Jarda? Co povídal a jak se mu vede? Paní Štědrá ani neodloží klobouk a bude vypravovat…

Co bude vypravovat? Paní Štědrá shání myšlenky a shledává, že nedávají dohromady kloudnou větu. Aby se tak řeklo – syna nepoznala. Očekávala, že se setká s útlým, zamlklým chlapcem, a místo toho našla knírnatého mužského v šedé uniformě, rozkročeného, hranatých pohybů. Jeho řeč je drsná, chraptivá. Mnoho mluvil, za celý život toho tolik nenamluvil. Paní Štědrá několikrát začala o tatínkovi, o okresním městě a o známých lidech, ale svobodníka Jaroslava to příliš nezajímalo. Ustavičně hovořil o tom, jaká je menáž, o execírce, o představených; samé takové vojenské věci…

Paní Štědrá netuší, že se synem se děje taková proměna jako s každým člověkem, který je přinucen žíti v zástupu. Jeho duše ztrácí obrysy; jeho osobnost se rozpouští jako cukr v kávě. Nasákl novými pravidly; vyměnil své myšlenky za myšlení davu, jeho tužby, záliby a náklonnosti jsou stejné jako těch ostatních hranatých neohrabaných bytostí v šedých uniformách.

– Nebuď hloupý, Jaroušku, – nabádala ho matka. – Hleď, abys onemocněl, tohle všechno nemá smysl. Hlavní věc je, aby ses dostal domů. –

On však odpovídá shovívavě: – Tomu nerozumíš, matko. Na vojně to chodí jinak. My, vojáci… –

My, vojáci… Paní Štědrá mluví k synu Jarouškovi, který stonal na spálu, jehož ona vypiplala, rozmlouvá se studentem Jaroslavem, a místo toho jí odpovídá jednoroční dobrovolník svobodník Štědrý: My, vojáci…

Co o něm poví matka svému muži, obchodníku Štědrému? Stará žena se vzdychajíc obrací z boku na bok. Ve světnici páchne po sušených houbách, po pivě, po jakýchsi bylinách…