Hrdinové táhnou do boje

37

Nad okresním městem viselo kalné nebe, vanul teplý vítr a z oblaků se sypaly ledové krupky. Na zasněžených polích se ukázaly temné skvrny, bystře zpívala voda v okapech, a když rampouchy dopadaly na zemi, tu zazvonily jako sklo. Pacholek zasilatele Wachtla, celý oblepený ledem, zastavil koně před kořalnou, vypil kalíšek pro zahřátí, otřásl se, vylezl pak na kozlík a zamával bičem.

V ten čas přijel domů na dovolenou Viktor, syn obchodníka Štědrého. Jeho obličej byl opálen do ruda, na límci měl dvě hvězdičky a hranatě si vykračoval v novém stejnokroji. Obchodník se nejprve polekal, neboť syn se zjevil nenadále; dlouho už neposlal ani řádky. Potom se zaradoval, váčky pod očima zrudly a oči se zalily slzami.

Zabrebtal pošetile: „Tak jsi přijel, Viktorku?“ a rozpřáhl náruč. Syn ucítil zápach po tabáku a po starobě. Zastyděl se a byl dojat. Chvatně se vyvinul z objetí, zašklebil se a pomyslil si: – Pořád nějaké vítání a já to nemám rád. –

Paní Štědrá rozhodila poplašeně rukama a její nos zduřel. Utírala si oči zástěrou a zasténala.

„Slzy,“ bručel Viktor, „to jsem si mohl myslit. Odjel jsem, slzy, přijel jsem, zase slzy. Mně je to trochu hloupé.“

Šilhal stranou a přemýšlel, jak by unikl dojemným výjevům.

„Najednou jsi tady,“ vykřikovala matka zděšeně, „a já nic nechystala.“

„Vždyťje to jedno,“ chlácholil ji syn, „co bude, to budu jíst. Já si nevybírám, vždyť to dobře víš.“

„Přece jenom…,“ zakoktala paní Štědrá a běžela na dvůr, aby ohmatala husu.

Při obědě nakladla mu paní Štědrá vrchovatý talíř knedlíků a zastavila se na cestě mezi kuchyní a jídelnou, žádostivá, jak bude synovi chutnat. Viktor se nízko skláněl nad talířem, zrudl ještě více, funěl, oddychoval a mlaskal. Otec mlčel a díval se naň s údivem. Kdykoli se objevila na Viktorově talíři mezera, tu napichoval na vidličku kolečka knedlíků a zaplňoval prázdné místo.

„Jenom jez…,“ pobízel laskavě, „docela nic se neostýchej. Jsi doma.“

„Já jím…,“ hlásal Viktor s plnými ústy. Knedlík za knedlíkem mizel v jeho útrobách a brada se leskla tukem. Student Jaroslav přestal jíst a se zájmem patřil na bratra. Paní Štědrá stála s rendlíkem v ruce a boulila oči. Služebná zanechala práce a šla se podívat na vojáka, jak jí. Jídelnou rozprostřelo se napjaté mlčení přerušované mlaskáním a funěním.

Konečně se Viktor rozvalil na židli a prohlásil, že je syt. Přerývaně škytal a liboval si: „To jsem si zas jednou dal do nosu. To byly knedlíky. Takové my na vojně nemáme. To byla báseň, a ne knedlíky. Napral jsem se a teď je mi parádně.“

Paní Štědrá se hluboce zarděla, v prsou jí hlučně tlouklo srdce a po celém těle se rozlil slastný pocit. Tak je asi autorovi, když v divadle přijme obecenstvo jeho hru s hlučnou pochvalou.

– Je to hodný hoch, – mumlala dojatě, – zlatý hoch, takový upřímný… A jak hezky jí, radost se na něho podívat… Jenom když mu chutná, to jsem moc ráda… – 

Také otec byl dojat.

„Teď jsi doma…,“ brebtal, „a nic ti nebude chybět. My tě budeme chovat jako ve škatulce. A ty si hezky odpočiň, když jsi tolik zkusil…“

„Ono to nebylo tak zlé,“ odpověděl Viktor, „jiní to mají horší. Přece víte, že jsem chytil dobrý švindl, já myslím, že vám to Smola říkal… Jo, a já zpozoroval, že vám v krámě zvonek nefunguje. Co je s tím?“

„Já nevím,“ řekl otec, „ono to už dlouho nezvoní, a já nevím, co to chce. Poslal jsem pro řemeslníka, on vzkázal, že přijde, ale nepřišel. Tak nevím.“

„Musím se na to podívat,“ prohlásil Viktor. Oblekl si modrou zástěru a měl se k dílu. Celý okřál, když ucítil nástroje v ruce. Těšil se na domácí knedlíky, těšil se na kus pořádné práce, kypěl novou silou, když bral do ruky svitek izolovaného drátu…

– Všechno jedno po druhém, – povídal si při práci, – však ono to bude zvonit, ne, že to nebude zvonit. Na to bych se podíval. A večer půjdu na pivo, kdyby čert na praseti jezdil. Musím se také podívat na střechu, mně se zdá, že zatéká. Fotr holt čeká se vším na mne, budu mít plno práce, než bude všechno v pořádku. Jo, a copak asi dělá moje harmonika? – 

Po městě se rozkřiklo, že přijel Viktor, syn obchodníka Štědrého. První, toť se ví, přiběhl agent Raboch. Potřásal mu rukou, pěkně vítal domů, domů, na dovolenou, na dovolenou? to je hezké, i zvěstoval, že mu telefon nechce dělat dobrotu, kdyby pan desátník byl tak laskav a přišel se na tu věc podívat. Viktor pochopil, že agentovi nejde o telefon. Na jeho dychtivé…