Hrdinové táhnou do boje

8

Také pražské nádraží bylo obraz zmatků, cestující pobíhali od jednoho okénka k druhému, úředníci krčili rameny, šermovali rukama a hulákali. V čekárnách, na peroně i po chodbách povalovali se vojáci; někteří bloudili sem i tam, okouněli a hrabali se ve svých tlumocích. Po dlažbě byly roztroušeny zbytky jídla, mastné papíry, nahnilé ovoce; pod nohama praskaly pecky. Ostře páchlo po chloru a lyzolu.

Jaroslav se ubíral k Petrskému náměstí, aby vyhledal svůj studentský byt. Těžce pohyboval nohama a vyprahlé oči tlačila bezesná noc. Tělo, olepené sazemi, ho svědilo, i toužil po koupeli.

Zatím co se šplíchal v umyvadle, vešla bytná, posadila se na židli a položila rozprýskané ruce do klína. Bezzvučným hlasem se počala svěřovat se svými starostmi. Uložila v Městské spořitelně dvanáct set korun ve zlatých mincích. Ptala se studenta, vrátí-li jí ústav peníze zase ve zlatě. Student drhnul si obličej ručníkem a odpověděl neurčitě.

„Někdo říká, že to musím dostat,“ vzdychala žena, „jiní zase, že nemám na to nárok. Ještě snad o ty peníze přijdu. Je to soužení.“

Zdvihla se a šla vařit kávu.

Po chvíli opět vrzly dveře. Do světnice vstoupil muž bytné; z jeho dlouhé postavy čišel zápach kyseliny. Podal studujícímu těžkou, jakoby uvařenou ruku. V bledém obličeji se jasně odrážely pory, v nichž bylo zažráno olovo. Na rtech se mu chvěl bledý úsměv. Posadil se na kraj židle, zamrkal a počal šeptati. Hrál si s řetízkem u hodinek a ševelil, že viděl manifest velikého knížete Nikolaje Nikolajeviče českému národu. Po práci, až zůstane v tiskárně sám, manifest rozmnoží.

Blouznil:

„A ten čas přijde… už je to tady. A ta naše koruna českých králů, ta naše koruna starodávná, zazáří opět v barvolesku své krásy…“

Vešla bytná a postavila na stůl šálek kávy.

Na tvářích sazečových se objevily červené skvrny. Náruživě mluvil: „A Rus je s námi a nedá nám zahynouti rukou Němců cizozemců.“

„Pijte, pane doktore,“ přerušila ho žena, „dokud je to teplé.“

Muž po ní střihl káravým pohledem.

„Víte to nejnovější? Srbové dobyli Sarajevo. Do naší redakce přišla zaručená zpráva. Nesmí to přijít do novin, ale kdekdo to ví. V Praze se o tom mluví docela veřejně…“

„A ještě bych se vás ráda něco zeptala, pane doktore,“ vpadla mu manželka do řeči, „já nemám nikoho, kdo by mně poradil. Muž je pořád v práci a já také celý čas nepřijdu mezi lidi.“

Typograf jí očima dával znamení, aby mlčela.

„Co bych to neřekla?“ hájila se žena, „pan doktor je jako náš. Před ním nemám žádné tajemství. Víte… jak bych vám to řekla… my bychom si rádi dali změnit jméno… ono to není pro nás, nám by to bylo jedno, ale víte… Naše děvče půjde po prázdninách do školy a já nechci, aby se jí spolužačky pošklebovaly…“

„Teď nás nech,“ bručel muž, „my máme vážnější hovor… Víte,“ obrátil se oživeně na studenta, „že naši houfně dezertují? Zdvíhají ruce a křičí: Nestrilajtě, bratja…“

„Na koho bych se měla obrátit?“ stýskala si bytná. „Já nechci, aby to dítě zkoušelo. Kam bych si měla podat žádost? Já mám z t…