Vyprodáno

12

Na náměstí okresního města šuměla večerní promenáda. Ozýval se bezstarostný hovor, mladý smích a klapaly ženské střevíčky. Avšak tato promenáda nabízela jiný obraz než před rokem čtrnáctým, kdy se končil věk nevinnosti. Tehdy na severní straně promenovali úředníci, důstojníci, zámožné slečny s bohatou výbavou a páni s akademickým titulem. Naproti nim se procházeli řemeslníci, obchodní příručí a studenti. A uprostřed po dlážděné úhlopříčně se houpali izraelité, kteří pod tvrdými klobouky nesli obchodní starosti.

Bývalo, že se úředníci vraceli ze svých kanceláří s unavenou lící a zmoženým výrazem, který naznačoval, že se zabývají tajemnou a velmi složitou prací. Prohýbali se v kříži, jako by klesali pod břemenem odpovědnosti. Manželky pak jim kladly na talíř výživná sousta a pod hlavu vyšívaný polštář. Úředníci byli uctíváni a každý se jim kořil.

Ve válce však ženy většinou zaujaly místa úředníků a tím se vyzradilo, že jejich práce není ani složitá, ani tajemná, nýbrž jednotvárné popisování papíru. Odhalení úředníci pozbyli vrtošivé a zpupné tvářnosti. Promenády se smísily. A v jednom proudu se pohybovali úředníci mezi řemeslníky, studenty a dělníky s obličejem hladovým a šaty vyrudlými. Nedostatek a společná svízel zhnětla všechny obyvatele v jeden reptající a zlořečící zástup.

Byla pak tma na náměstí, neboť jediná lampa osvětlovala prostranství. Viktor zahnul do postranních uliček, minul dílnu kameníkovu, budovu obecné školy a skladiště nádraží, i octl se před tovární budovou, která páchla struskou a zahnívajícím ovocem. Tovární komín hrozivě trčel k bezhvězdnému nebi. V továrních oknech tu a tam zablikalo světélko, někdo asi přecházel dílnami. Viktor seskočil z kola a hmatem nalezl tlačítko k elektrickému vedení. Kdesi zavrčel zvonek jako zlostný hmyz a vrátka se nehlučně otevřela.

Z lóže vrátného vyšel stín vstříc příchozímu. Zastavil se před Viktorem a tiše se otázal: „To jseš ty?“

„A kdo by?“ odpověděl Viktor.

„Neseš?“

„Nesu, co by ne?“

„Tak pojď dál.“

Vešel za tím mužem do dveří. Člověk nejprve vyhlédl zkoumavě z okna, pak přirazil okenice a spustil závěs. Nato rozsvítil a objevila se dlouhá tvář s rusým knírkem a štětinatou hlavou. Vrátný vězel v domácí kazajce a v modrých podvlékačkách. Na hlavě měl placatou čepici s nápisem J. V. Zoufalýho továrna poživatin. Viktor vybalil špek a podal jej vrátnému. Ten potěžkal kus v ruce, čichl k němu, i pravil s uspokojením: „Pravý selský. To se pozná.“

„Máš?“ zeptal se Viktor.

Vrátný se utrhl: „Už jednou jsem řekl: mám, tak mám.“

Poklekl u kamen, vyňal několik kachlíků a vstrčil do otvoru ruku. Zasupěl a po chvíli vytáhl balík v hnědém papíře, svázaný motouzem. Viktor soustředěně sledoval jeho pohyby. Všechno se dělalo mlčky. Vrátný vybalil z papíru plátěný pytlík; provázek svinul, papír pečlivě uhladil a obojí uložil do zásuvky stolu. Potom převrátil pytlík a z něho vysypal na stůl hromádku žlutého tabáku. Viktor se zálibně probíral v žlutých vláknech a vrátný k tomu přihlížel se založenýma rukama.

„To je moje?“ zeptal se Viktor po chvilce.

Muž v domácí kazajce přikývl; zachraptěl: „Pravý hercegovský. Je kradený. Takový dneska neseženeš, ani kdybys tento…“ Nedokončil větu a spokojil se tím, že neurčitě mávl rukou.

„Mám také cukr. A medové máslo. Dostávám to od Melichara, co je u městské aprovizace. …