Vyprodáno

30

Noc vešla do hor, stříbrná noc. Nad zubatými skalami, nad černými rozeklanými roklemi poskakoval uzounký měsíční srp, zachumlaný ve větrných oblacích. Bezedné nebe přetínala mléčná dráha, i chvělo se tisíce věčných hvězd nad drátěnými zásekami. Unylý svit luny spočíval na nehybných balvanech a mlčelivých stromech, tmavých a nevlídných. Křoví vzdychalo.

Byla noc, podobná všem jiným nocím na jižním bojišti. Zase tryskaly rakety odkudsi z podzemí, v ohnivé křivce mířily k nebesům, jedovatě syčíce. Opět rachotily výstřely pušek a dunivě praskaly miny. Páchlo po síře a ohni. V mělkých zákopech přešlapovali nemluvní vojáci, zaboření do límců svých plášťů.

Setník Král vystoupil ze svého příbytku na povrch zemský. Jaký to byl příbytek a zejména, jaké měl okázalé, honosné dveře… Byly to dveře hnědě natřené, se čtyřmi výplněmi, z nichž každá byla ozdobena vyřezávanou růžicí. Nahoře byla zasazena tabulka z mléčného skla; i zámek měly ony dveře, zámek z tepaného železa. Podle těch dveří dalo se souditi, že v onom doupěti nebydlil důstojník lecjaký; každý voják, i ten, který přicházel z daleka, věděl, že za hnědými dveřmi bydlí sám velitel setniny, hejtman Král.

Byl v bocích stažen řemenem, měl lesklý důstojnický bajonet, ozdobený zlatým střapcem. Na hlavě mu seděla čapka bez štítku, takovou mívají důstojníci od jízdy, ošumělou čapku, šikmo nasazenou, aby její okraj řezal levé obočí. Rozkračoval se jako zkušený kavalerista, jenž tráví větší část dne v jízdárně. Dotýkal se rukou svého límce, kde po každé straně se skvěly dvě hvězdy. Třetí pak byly naznačeny bílou nitkou, kterou mu tam narychlo všil plukovní krejčí. Je tomu již čtrnáct dní, co byl z nadporučíka povýšen na setníka, ale nikde nemůže sehnat dvě zlaté hvězdy. U pluku je nemají, poptával se na brigádě; nikde nic, ani v divizním skladišti. Neslýchané svinstvo. Unerhörte Schlamperei.^[76] Prosím, nemají důstojnické hvězdy v zásobě. Nač myslí ti pitomci? Co mají v hlavě? Aby tady chodil s hvězdami, vyšitými nitkou, ještě mu třeba někdo neuvěří, že je hejtman Král, ale jenom nadporučík Král.

– Hejtman Král, – šeptal si u vytržení. Usmíval se zasněně a pohyboval rty: – Ich bin der Hauptmann Krall. –

– Seevas, Kamerad, Hauptmann Krall… –^[77]

Zasalutoval a srazil podpatky, jako by se někomu představoval.

Na sametovém nebi se motal měsíční srp mezi větrnými oblaky, tisíce hvězd mrkalo na černém nebi. Na nebesích hvězdy, na límci setníka Krále po dvou hvězdách na každé straně a po jedné, vyšité bílou nití.

Hnal svého sluhu do etapy, aby mu opatřil hvězdy, důstojnické hvězdy ze zlatých nití a lesklých kotoučků. Nechť pádí s větrem o závod, aby byl brzy zpátky, ať jede třeba až do Tridentu. Ale hvězdy tu musí být, hvězdy tu musí být co nejdříve.

Pohrozil mu pěstí; ať si s ním nehraje ten blbý fajfka. Nyní ho mrzí, že neuložil svému sluhovi, aby koupil také zlatý límec. Ono, prosím, o nic nejde, ale pro každý případ… Dejme tomu, že se něco stane, co by se tak už mohlo stát… Třeba starší důstojník onemocní nebo ho někam odkomandují. Může také padnout, nyní jsou velké ztráty. Pak je setník Král zase na řadě, major Král.

V hrudi mu zabolelo sladkým pocitem. S rozkoší vtáhl do sebe noční vzduch, napojený chvojím, sírou a ohněm.

– Major Král… –

– Exzellenz, Major Krall stellt sich gehorsamst vor. –

– Danke, Kamerad… –^[78]

Opravdu měl sluhovi uložit, aby sehnal zlatý límec. Pucflekovi samému to nenapadne. Kdepak! Co se mu neřekne, to neví. Ein fader Dummian…^[79]

Přicházel k zákopům a narazil na strážního vojína, který s puškou, položenou před sebe, zíral na druhou stranu k Italům.

– Počkej! Jestli ten vojáček ví, koho má před sebou? –

„Co je nového?“ vybafl.

Voják se vzpřímil.

„Poslušně hlásím, nic nového, pane hejtman.“

– Pane hejtman… Voják ví, koho má před sebou. Poznal svého setníka… –

„Dobře, vojáku,“ pravil blahosklonně. „Kouříš?“

„Poslušně hlásím, pane hejtman, že bych kouřil.“

„Tak tady máš cigaretu. Ale nesmíš kouřit na stráži. Proti předpisům, to víš. Až po vystřídání. V dekunku, rozumíš?“

„Poslušně hlásím, pane hejtman, že rozumím,“ zachraptěl voják.

„Tak, tak…“

Hodný voják, správný voják. Tak to má být. Hejtman Král má setninu dobře vycvičenou, vzorně ukázněnou. Radost se na ni podívat. A vojáci by za svého setníka skočili do ohně. Hejtman Král je jejich otec, oni jsou jeho děti. Ale dovede být pes, panečku, lítý pes, když něco není, jak by mělo být. Malíčkem ohne i nejvzpurnějšího muže.

Jak krásný je život, krásný je život i mezi skalami, kde se ustavičně točí neumdlévající vítr. Sladko žít, když je člověk mlád a už je setníkem. Jarost se rozlévá v údech a žilách, člověk stoupá po zlatém žebříku, přistaveném k nebi; stoupá až k těm chladným hvězdám, které pomrkávají v hlubinách. Stoupá setník Král z jednoho příčle na druhý, hle, již je major, pak je jmenován podplukovníkem, plukovníkem…

– Generál… – mumlá a sladké mrazení mu běží po zádech. Až budu generálem, přijedu do okresního města, kde jsem nebyl ničím.

Generál se prochází po čtverhranném náměstí, kde jsou bachraté domy s dřevěnými podloubími, kde tiší obyvatelé prožívají svůj váhavý věk. Projde třídou Palackého, kolem lékárny, až do čtvrti poslance dr. Aloise Fábery. Na chvíli stane před radnicí s barevným znakem města. Zajde do městského parku, kde kvete zlatý déšť, a tam potká starostu, knihkupce Oktávce. Starosta uctivě pozdraví a generál se dotkne štítku čepice a roztržitě zírá na štětku mysliveckého klobouku.

Večer zahučí na náměstí promenáda, hovor a smích, zvoní ženské podpatky o dláždění. Únavně voní rozkvetlá lípa a z luk zaválo posečenou otavou. Na budovu okresního hejtmanství se snáší měkký soumrak a nadutý měsíc se vyhoupne z komína městské spořitelny. Hlaholí bezstarostní studenti, rozumují řemeslníci; od kašny je slyšet pištění služek, které pokoušejí obchodní příručí.

Generál se prochází sám, generál je vždycky sám. Kdo by se mu směl přiblížit, kdo by se mu chtěl rovnat? Zvolna se prochází, boky utažené, hruď vypjata, junácky kráčí pružným, poněkud belhavým krokem a nohou odhazuje šavli. Proti němu jdou městské slečny, nadbíhají mu, aby ho víckrát potkaly. Kdykoliv ho míjí, tu jedna druhou šťouchne do boku, skloní hlavu, a tajíce smích, dají se do běhu, hloupé slečny, chechtavé slečny.

Kdo je ten generál? ptá se obyvatel, který není obeznámen s dějinami města, a jak přišel k nám? Co zde pohledává? Proč není v sídelním městě? Vždyť musí být těsno vznešenému hodnostáři v našich ulicích. Že ho napadlo poctít právě nás, kteří jsme nepatrní před jeho tváří?

Vy nevíte, kdo je ten generál? odpovídá starý pamětník. Hned vám to povím, dávejte dobrý pozor. Generál je bývalý náš učitel, jenž po městě běhal s vyšívanou košilí, četl básně a plašil holčičky.

Dejte pokoj! diví se nový obyvatel, a jak to, že takového vysokého stupně dosáhl? Žáčkům do hlavy vtloukal nauky, na kůře zpíval a šlapal měchy u varhan a nyní je generálem, pomyslete si!

Starý pamětník, polichocen pozorností a pyšný na to, že generál je jeho rodák, vykládá. To je to právě. Ale už tenkrát měl cosi na čele napsáno, zvláštní znamení, které zvěstovalo, že mladý učitel je předurčen ke skvoucí dráze…

Hejtman Král zvolna prochází zákopy, které se mu změnily v ulice okresního města, a v hrudi hýčká smělé, vzrušující pocity. Nad hlavou syčí neviditelné projektily, šrapnel rozsypal s ohlušujícím třeskem olověné kuličky, ale to nic není; co jsem chtěl říci, nač jsem to myslil? Tamhle stojí desátník Štědrý, stojí tiše, opíraje bradu o ústí pušky. Zvláštní pohnutí se zmocnilo setníka Krále, srdce se vzedmulo dobrým citem.

– Měl bych mu říci něco pěkného, co by ho potěšilo. Vždyť je to krajan, viděl mou nepatrnost a nyní je svědkem mé slávy. –

„Co je nového, desátníku?“

Desátník sebou trhl, vypjal hruď a odpovídá nepřirozeným, dřevěným hlasem: „Poslušně hlásím, pane hejtmane, nic nového.“

– Poslušně hlásím, pane hejtmane… – myslí si setník zasmušile, – to není ono, tak jsem to nemyslil… –

Snaží se svému hlasu dodat bodrosti, nenucenosti: „Jak se pořád máme, kamaráde?“

„Poslušně hlásím, pane hejtmane, dobře.“

– To zas není ono… – Setník namáhavě shledává v sobě srdečná, civilistická slova, ale proti vůli jeho mluva se zabarvuje nadutou, oficírskou úsečností. Nemá slova, jež vážou člověka k člověku, má jenom slova, která oddělují představeného od podřízeného.

Desátník poznal jeho rozpaky; i pocítil jakousi nejasnou, ale tím prudší lítost k mladému důstojníkovi. Litoval jeho jezdecké čapky, litoval důstojnický bajonet se zlatým střapcem, neutišitelná vroucí lítost zalévala jeho nitro. Ze zjevu setníka Krále sálala zářivá hrdost, opojení sebou samým; a desátník ho litoval. Proč ho lituji? ptal se svého srdce, a proč nelituji sebe? Patrně proto, zněla odpověď, že já jsem stár, on pak je zcela mladý. Já zestárl uprostřed válečných strázní; strasti přidávají roky; já jsem kmet, on pak je děcko, omládlé svým úspěchem. Jsem vyschlý věkem, on pak je plný šťávy a důvěřuje v svůj slunný osud.

Jaroslav poznal v setníkovi sebe sama, když zmítaly jím nejasné vzněty a naděje. Uchopila ho vzpomínka na to, jak kdysi také blouznil o své budoucí nádherné dráze. Vzpomínka ho citlivě bodla; zastyděl se. To bylo tenkrát, když do okresního města přijeli vojáci a dcera kastelánova jím pohrdla, neboť jí učarovaly důstojnické stejnokroje. Tenkrát, pomyslil si stydlivě, dumal jsem o tom, že přijedu domů jako vysoký hodnostář, celý vykládaný zlatem, a zahanbím nevěrnou dívku.

Setník Král přerušil mlčení.

„Slyším,“ pravil, „že budete… že budeš brzy povýšen na četaře. Návrh… příslušný návrh jest už v plukovní kanceláři. Věc je takřka perfektní. Sám se přimluvím. Ono přece jenom… četař je víc než desátník. Máte… máš radost?“

„Poslušně hlásím, pane hejtmane, že mám radost.“

– Proč poslušně hlásím? Proč pane hejtmane, když já chci s tebou po kamarádsku? – pomyslil si setník smutně.

Přemýšlel chvíli a pak úsměvně připojil: „Potom budeme mít oba tři hvězdy na límci. Jenomže já zlaté a vy… ty jenom celuloidové…“

Sklonil hlavu a ryl podpatkem v zemi. Opakoval: „Já zlaté, ty pak celuloidové. Tři hvězdy na límci.“

Náhle se vztyčil a jeho hlas komisně zaskřípal: „Všechno v pořádku?“

„Poslušně hlásím, pane hejtmane, všechno v pořádku.“

„Gut.^[80] A kdyby něco, všechno hlásit.“

Nedbale se dotkl prstem čapky a vzdálil se. Jeho nálada se zatemnila. Chvilková náklonnost k druhovi z mládí se změnila v nevraživost.

Mnoho jsem se namluvil, mumlal. Já jsem setník a ty kaprál. Tak jaképak řeči?

Zalomcovala jím prudká hněvivost.

– A já jim ukážu, kdo jsem! –

Skokem se vymrštil na zákop, vztyčil se s hrudí naběhlou zlostnou pýchou. Ozářil si elektrickou lampičkou obličej a nocí zazněl jeho řvoucí hlas: „Italové! Slyšíte mne, Italové? Já jsem setník Král!“ A ihned seskočil dolů.

Vzápětí zarachotily výstřely.