Vyprodáno

30

Noc vešla do hor, stříbrná noc. Nad zubatými skalami, nad černými rozeklanými roklemi poskakoval uzounký měsíční srp, zachumlaný ve větrných oblacích. Bezedné nebe přetínala mléčná dráha, i chvělo se tisíce věčných hvězd nad drátěnými zásekami. Unylý svit luny spočíval na nehybných balvanech a mlčelivých stromech, tmavých a nevlídných. Křoví vzdychalo.

Byla noc, podobná všem jiným nocím na jižním bojišti. Zase tryskaly rakety odkudsi z podzemí, v ohnivé křivce mířily k nebesům, jedovatě syčíce. Opět rachotily výstřely pušek a dunivě praskaly miny. Páchlo po síře a ohni. V mělkých zákopech přešlapovali nemluvní vojáci, zaboření do límců svých plášťů.

Setník Král vystoupil ze svého příbytku na povrch zemský. Jaký to byl příbytek a zejména, jaké měl okázalé, honosné dveře… Byly to dveře hnědě natřené, se čtyřmi výplněmi, z nichž každá byla ozdobena vyřezávanou růžicí. Nahoře byla zasazena tabulka z mléčného skla; i zámek měly ony dveře, zámek z tepaného železa. Podle těch dveří dalo se souditi, že v onom doupěti nebydlil důstojník lecjaký; každý voják, i ten, který přicházel z daleka, věděl, že za hnědými dveřmi bydlí sám velitel setniny, hejtman Král.

Byl v bocích stažen řemenem, měl lesklý důstojnický bajonet, ozdobený zlatým střapcem. Na hlavě mu seděla čapka bez štítku, takovou mívají důstojníci od jízdy, ošumělou čapku, šikmo nasazenou, aby její okraj řezal levé obočí. Rozkračoval se jako zkušený kavalerista, jenž tráví větší část dne v jízdárně. Dotýkal se rukou svého límce, kde po každé straně se skvěly dvě hvězdy. Třetí pak byly naznačeny bílou nitkou, kterou mu tam narychlo všil plukovní krejčí. Je tomu již čtrnáct dní, co byl z nadporučíka povýšen na setníka, ale nikde nemůže sehnat dvě zlaté hvězdy. U pluku je nemají, poptával se na brigádě; nikde nic, ani v divizním skladišti. Neslýchané svinstvo. Unerhörte Schlamperei.^[76] Prosím, nemají důstojnické hvězdy v zásobě. Nač myslí ti pitomci? Co mají v hlavě? Aby tady chodil s hvězdami, vyšitými nitkou, ještě mu třeba někdo neuvěří, že je hejtman Král, ale jenom nadporučík Král.

– Hejtman Král, – šeptal si u vytržení. Usmíval se zasněně a pohyboval rty: – Ich bin der Hauptmann Krall. –

– Seevas, Kamerad, Hauptmann Krall… –^[77]

Zasalutoval a srazil podpatky, jako by se někomu představoval.

Na sametovém nebi se motal měsíční srp mezi větrnými oblaky, tisíce hvězd mrkalo na černém nebi. Na nebesích hvězdy, na límci setníka Krále po dvou hvězdách na každé straně a po jedné, vyšité bílou nití.

Hnal svého sluhu do etapy, aby mu opatřil hvězdy, důstojnické hvězdy ze zlatých nití a lesklých kotoučků. Nechť pádí s větrem o závod, aby byl brzy zpátky, ať jede třeba až do Tridentu. Ale hvězdy tu musí být, hvězdy tu musí být co nejdříve.

Pohrozil mu pěstí; ať si s ním nehraje ten blbý fajfka. Nyní ho mrzí, že neuložil svému sluhovi, aby koupil také zlatý límec. Ono, prosím, o nic nejde, ale pro každý případ… Dejme tomu, že se něco stane, co by se tak už mohlo stát… Třeba starší důstojník onemocní nebo ho někam odkomandují. Může také padnout, nyní jsou velké ztráty. Pak je setník Král zase na řadě, major Král.

V hrudi mu zabolelo sladkým pocitem. S rozkoší vtáhl do sebe noční vzduch, napojený chvojím, sírou a ohněm.

– Major Král… –

– Exzellenz, Major Krall stellt sich gehorsamst vor. –

– Danke, Kamerad… –^[78]

Opravdu měl sluhovi uložit, aby sehnal zlatý límec. Pucflekovi samému to nenapadne. Kdepak! Co se mu neřekne, to neví. Ein fader Dummian…^[79]

Přicházel k zákopům a narazil na strážního vojína, který s puškou, položenou před sebe, zíral na druhou stranu k Italům.

– Počkej! Jestli ten vojáček ví, koho má před sebou? –

„Co je nového?“ vybafl.

Voják se vzpřímil.

„Poslušně hlásím, nic nového, pane hejtman.“

– Pane hejtman… Voják ví, koho má před sebou. Poznal svého setníka… –

„Dobře, vojáku,“ pravil blahosklonně. „Kouříš?“

„Poslušně hlásím, pane hejtman, že bych kouřil.“

„Tak tady máš cigaretu. Ale nesmíš kouřit na stráži. Proti předpisům, to víš. Až po vystřídání. V dekunku, rozumíš?“

„Poslušně hlásím, pane hejtman, že rozumím,“ zachraptěl voják.

„Tak, tak…“

Hodný voják, správný voják. Tak to má být. Hejtman Král má setninu dobře vycvičenou, vzorně ukázněnou. Radost se na ni podívat. A vojáci by za svého setníka skočili do ohně. Hejtman Král je jejich otec, oni jsou jeho děti. Ale dovede být pes, panečku, lítý pes, když něco není, jak by mělo být. Malíčkem ohne i nejvzpurnějšího muže.

Jak krásný je život, krásný je život i mezi skalami, kde se ustavičně točí neumdlévající vítr. Sladko žít, když je člověk mlád a už je setníkem. Jarost se rozlévá v údech a žilách, člověk stoupá po zlatém žebříku, přistaveném k nebi; stoupá až k těm chladným hvězdám, které pomrkávají v hlubinách. Stoupá setník Král z jednoho příčle na druhý, hle, již je major, pak je jmenován podplukovníkem, plukovníkem…

– Generál… – mumlá a sladké mrazení mu běží po zádech. Až budu generálem, přijedu do okresního města, kde jsem nebyl ničím.

Generál se prochází po čtverhranném náměstí, kde jsou bachraté domy s dřevěnými podloubími, kde tiší obyvatelé prožívají svůj váhavý věk. Projde třídou Palackého, kolem lékárny, až do čtvrti poslance dr. Aloise Fábery. Na chvíli stane před radnicí s barevným znakem města. Zajde do městského parku, kde kvete zlatý déšť, a tam potká starostu, knihkupce Oktávce. Starosta uctivě pozdraví a generál se dotkne štítku čepice a roztržitě zírá na štětku mysliveckého klobouku.

Večer zahučí na náměstí promenáda, hovor a smích, zvoní ženské podpatky o dláždění. Únavně voní rozkvetlá lípa a z luk zaválo posečenou otavou. Na budovu okresního hejtmanství se snáší měkký soumrak a nadutý měsíc se vyhoupne z komína městské spořitelny. Hlaholí bezstarostní studenti, rozumují řemeslníci; od kašny je slyšet pištění služek, které pokoušejí obchodní příručí.

Generál se prochází sám, generál je vždycky sám. Kdo by se mu směl přiblížit, kdo by se mu chtěl rovnat? Zvolna se prochází, boky utažené, hruď vypjata, junácky kráčí p…