Vyprodáno

6

Potrhané mraky se honily nad střechou okresního hejtmanství; hučel vítr a stromy naříkaly. Obchodník Štědrý se šoural po domě, malý a scvrklý; pobroukával si starodávnou písničku a jeho hlas byl tenký, třaslavý. Služka štípala na dvoře dříví, i bylo slyšet, jak zvonivě odskakují polena. Paní Štědrá chrastila nádobím a mluvila pro sebe. Jaroslav vzal za kliku, ale otec ho zastavil.

„Kampak?“ otázal se podezíravě.

„Trochu ven.“

„Ven…,“ křivě opáčil otec. „Toulat se chceš? Víš, že to nemám rád.“

„A co mám dělat?“

„Co máš dělat? Učit se máš. Čas utíká, přijdou zkoušky a nebudeš nic umět. Tolik peněz jste stáli, a nic za to…“

„Nech ho, ať se projde,“ ozývá se matka z kuchyně.

Otec mávl rukou a zahučel.

Na náměstí stojí ve čtverhranu bachraté domy s dřevěnými podloubími a nad nimi strmí radniční věž s barevným městským znakem. Ty domy stojí od věků, ale vane z nich cizotou. Je to neznámé město, osídlené novým obyvatelstvem. Za cizím mladíkem se dívají cizí tváře. Jaroslav svlékl vojančinu a narazil se do civilu. Připadal si neobyčejně lehkým; šaty jsou jako z pápěrky a nohy se samy vymršťují. Vítr se do něho opře, a zakrouží vzduchem jako kus papíru. Po celém těle se rozložil svěží pocit neobyčejné a znepokojující čistoty.

Pod podloubím se kmitl agent Raboch. Byl ve vojenském a jeho rukáv zdobila lomená páska důstojnického sluhy. Postřehl mladého Štědrého a řítil se mu v ústrety. Hlásil se k němu jako k staré vojně. Zahrnul ho drsně přátelskými slovy; zaklestil se mu pod paží a vlekl ho k svému domu. Jaroslav se vzpouzel, ale agent nedal.

„Musíte ke mně, desátníku,“ naléhal, „něco vám ukážu. Budete koukat.“

Mladík uposlechl a Raboch ho vtáhl do svého domu. Prošli úzkou, tmavou chodbou, naplněnou nějakými balíky, kde páchlo myšinou, a octli se v malé čtverhranné zahrádce, skládající se z rovnoměrných záhonů růží, zdobených skleněnými koulemi. Dva nuzné stromy pohybovaly zkroucenými větvemi; v rohu byla nahnilá besídka.

Avšak uprostřed zela jáma, obložená drnovými cihlami. Ze země trčel plechový komínek.

„Uvidíte věci,“ sliboval.

Do jámy se sestupovalo po schůdkách a chodbičkou přišli ke dveřím, na nichž bylo červenou hlinkou napsáno: I. Zug. 3. Komp., I. R. 18.^[3]

Agent otevřel dveře a ukázal mu komůrku. V šeru spatřil Jaroslav stoleček s malou židličkou; blíže dveří stála plechová kamna a nedaleko byl slamník.

Raboch se rozohnil. Pyšně vykládal, že sám si zbudoval tento kryt, který mu připomíná ty časy v poli. Kryt je jako opravdivý, není-li pravda? Agent na něm pracoval čtrnáct dní; zcela sám, nikdo mu nepomáhal. Vodil sem známé, aby se pochlubil svým dílem. Celé město se už zde vystřídalo a každý vyslovil podiv a uznání.

„Bude-li čas,“ mluvil agent, „pak sem ještě postavím španělského jezdce^[4] a kolem dokola rozhodím granátové střepiny. Zdejší balíci mají vidět, jak žije a trpí voják. Oni houby vědí, co je to válka. Nikdo nesmí na ten kryt sáhnout, aby to zůstalo jako památka příštímu pokolení. A tadyhle je šišarda. Na nic jsem nezapomněl.“ A ukázal na střílnu, zrobenou z dřevěných fošen, a zadíval se na desátníka, očekávaje pochvalu.

„Rudolfe!“ rozlehlo se zahradou.

„Manželka mne volá,“ děl agent. Po hliněných schůdkách vyšli na světlo. Paní Rabochová, úsměvná a se skřipcem na nose, podávala Jaroslavovi ruku.

„Také se vám pochlubil ten můj blázen?“ otázala se desátníka.

„Manželko!“ urazil se agent.

A paní Rabochová vypravovala, jak její muž, když přijel na dovolenou, vůbec nechtěl spát ve společné ložnici a trávil noci v krytu, který si zbudoval. Opovrhl manželskou postelí, nelíbil se mu měšťanský příbytek s kobercem, nočními stolky, záclonami a zdobený fotografiemi a barvotisky. Nadýmal se a říkal, že válečník je povznesen nad takové hlouposti. Zastihla ho na zahradě, jak chodí sem a tam, s klackem na rameni, který představoval ručnici, jak se otáčí ráznými obraty jako strážní vojín před velitelstvím. Když mu nesla večeři, rozkročil se a výhružně namířil holí. Nepropustil ji dříve, dokud neřekla heslo „kappe!“^[5], načež on odpověděl „^[6] a spustil klacek k noze. Odepřel s ní mluvit; poučoval ji, že voják na stráži nesmí zapřádat rozhovory, aby nerozptyloval bdělost ve službě.

Vypravovala se shovívavým úsměvem, s jakým hovoříme o nezbednostech rozmazleného a svéhlavého děcka, a dodala: „Quelle betise!“^[7]

„Na nás si nepřijdeš s tou svojí franštinou,“ odpověděl nabručeně agent. „My,“ a položil desátníkovi ruku na ramena, „my jsme staří mazáci, co? My proléváme krev. K sobě věrně držíme a s nikým se nebavíme.“

„Jsi starý blázen, pořád to říkám,“ pravila paní Rabochová.

„Manželko!“ zaúpěl agent.

„A bláznem zůstaneš.“

„Abtreten,^[8] umazaná civilistko!“ rozzuřil se Raboch. A když Jaroslav odcházel, slyšel za sebou agentův popudlivý hlas a zlehčující smích paní Rabochové.

– Tak, kam teď? – Nevěděl, co si počít s časem. Ozvaly se radniční hodiny a desátník si pomyslil: – Teď se začíná služba. Šedesátkrát přejdu od jedné traverzy ke druhé, šedesátkrát sem a tam, a pak si mohu jít lehnout. – Jaroslav pocítil, že teskní; stýskalo se mu po drsném, divokém životě v poli, po tom životě plném strastí a odříkání; ale byl tu se svými druhy a nejdůležitější je, aby člověk nebyl sám. Zde, v okresním městě, je osamělý a nuda, sžíravá, neodbytná nuda mu kluše po boku a lepí se na…