Okresní město V.

14

Slunce se ukrylo za komínem městské spořitelny, umrzlý sníh na střechách rudě jiskřil. A poutníkova mysl se opět rozmělnila ve vzpomínkách. V hlavě vyskakoval jeden obraz za druhým jako v kouzelné svítilně.

Spatřil sebe a svého druha, jak po nočním putování dorazili do malého, ošumělého městečka. Z domů vybíhali obyvatelé. Uprchlíky obklopil hlouček vyčouhlých, kostnatých mužů. Tázali se poutníků, kdo jsou a odkud přicházejí. Hlubuček odpověděl pokroucenou řečí, o níž se domníval, že je to srbština. Mluvil s pomocí prudkých posuňků, kroutil očima a plácal se do čapky. V zástupu se vyskytl muž, který se kdysi účastnil všesokolského sletu v Praze a rozuměl trochu česky. Tomu se rozehrála tvář a on zahovořil k zástupu rychlou, prudkou řečí. Kostnatí habáni přívětivě obnažili křemenité zuby a křičeli Živio! Poutníci také křičeli Živio! a zamávali čapkami. Přibatolil se stařičký pop a pronesl zdlouhavou řeč na uvítanou. Zase se rozlehlo volání Živio! Účastník všesokolského sletu pak navrhl, aby se šlo do krčmy. Hlučné Živio! uvítalo tento návrh. Kostnatí habáni naplnili šenkovnu a ostatní obyvatelé obklíčili krčmu a pozorně nahlíželi do oken. Usadili zajatce za dubový stůl a pohostili je rakijí. Hlubuček pozdvihl skleničku čiré tekutiny, podíval se zkoumavě proti světlu a světácky přimhouřil jedno oko. Pak naráz, jako když se skáče do studené vody, odhodlaně převrátil sklínku do sebe. Otřásl se a udělal si: „Brrr! Ta bere!“ A hned si dal ochotně nalít ještě jednu. Avšak Kamil, syn obchodníka Štědrého, napil se s odporem kořalky, která páchla po přeleželém sýru a zahnívajícím mase. Ihned ucítil silnou ránu v týle. V hrdle mu vyšlehl plamen. Ohnivá kola se kutálela místností; silná tekutina jím zalomcovala a lámala ho v kříži.

– Nicméně pít jsem musil, kdybych nebyl pil, tak jsem si mohl moc ublížit, oni by se snad urazili. Šlo na mne dávení, ale já pil. Srbové se radovali, že pijeme. Stůl zvolna plynul jako na vodě, všecko se houpalo, všecko se točilo. Pamatuji se, že pop něco kázal, a když dokončil, všichni řvali Živio!

Když pak se setmělo, rozdělali na náměstí oheň. Selský výrostek hrál na housle, hoši a děvčata se popadli za ruce a tančili kolo. Zpočátku mdle přešlapovali nohama, ale muzikant ustavičně zrychloval rytmus, sukně děvčat se nadouvaly, mládenci vyhazovali nohy do výšky. Jednotvárná melodie přešla v divoký vír, smyčec běhal po strunách jako lasička, skřipky zoufale kvičely, tanečníci upadli u vytržení, hranice prskala jiskry, oheň hučel a tanec se končil běsněním. Opodál davu stál mladík v městském šatě, se zkříženýma rukama, byl trochu podoben duchovnímu. Usmíval se do pěstěného plnovousu, blahosklonně patře na lidové veselí. Poutníkům bylo řečeno, že je to posluchač bělehradské univerzity. Když hudba umlkla, učený mladík zdvihl kazatelsky ruku, vymohl si uctivé ticho a počal řečnit. Z prsténcovitého plnovousu prýštil temný, měkký hlas; a ten hlas mluvil o slavném vítězství, kterého srbský národ dobyl, pokořiv Ně…