Okresní město V.

12

– Povstalec, opakuje kostroun. Také takový povstalec, co sem přišel tropit neplechu…

Samé povstalce vidí žebrák Chleboun, samé rebelanty, v něž se proměnil loudavý a krotký dav. Větří revoluci a bojí se jí žebravý stařec; neboť zažil v okresním městě zmatené dny, dny naplněné povykem a zlobou. Občané, zpitomělí bídou a rozvzteklení trýzní válečných let, nevydrželi pod střechou, nepokoj je honil z místa na místo a ustavičně se sbíhali v hloučky. Všechno se ježilo. Zdálo se, že i ty pelargonie za oknem zdivočely. Jednoho dne se hloučky slily v jediný reptající zástup, jenž naplnil náměstí. Mnohohlasý hluk se čeřil mezi dřevěnými podloubími, bil do radnice a vzdouval se až k městskému znaku, vymalovanému v jasných barvách. Zahoukaly tovární sirény a přitáhli dělníci, vychrtlí, s potemnělými obličeji, v řadách sražených, vedení horlivými muži s rudými páskami na levém předloktí. V zástupu vřelo, ženské pronikavě ječely a učedníci hvízdali, nadouvajíce tváře. Žebrák Chleboun zastavil se opodál a přihlížel k tomu krhavým zrakem, spěšně pohybuje zapadlými čelistmi. Zelenaví obchodníci rychle stahovali závěsy.

V čele dělnického průvodu kráčel kučeravý mladík s modrou zástěrou a nesl šibenici, tváře se přitom tak slavnostně, jako by o procesí třímal církevní korouhev. Za výskání shromážděného davu postavili popravčí nástroj vedle tribuny, ověnčené chvojím a potažené červeným plátnem.

Na tribunu důstojně vystoupil pán v černém kabátě, ne nepodobný kolportéru bible. Byl oděn v černý, obřadný kabát a jeho prošedivělá brada hrozivě trčela dopředu jako nabroušená dýka. Skřipec svíral orosený nos a široký klobouk spočíval na měkkých kučerách. Ze zástupu se vyvalil potlesk a pán se vyčkávavě opřel o pažení tribuny.

Důvěrníci veleli ticho a pán v širokém klobouku otevřel ústa. Vyšel z něho mocný, zrnitý hlas. Šermoval rukama a po zápěstí se mu klouzaly manžety. Čerpal svůj bas z vnitřností a dunění jeho slov ozvěnou vracela znepokojená radnice. Mluvil o revoluci a to slovo znělo, jako když po kostrbatém dláždění jede valník naplněný železnými traverzami. Připomínal potulného kazatele, jenž věští zkázu světa pro hříchy do nebe volající. Po způsobu kněžském si liboval v patetických přestávkách, které se podobaly pauzám mezi dvojím zatroubením trombonu v romantické opeře.

Do jedné takové přestávky kdosi vykřikl: – A co je s přídělem cukru?

– Pravda! zahlučel rozjařený zástup. Co je s cukrem?

– Nedávají cukr! zakvičely ženy. A my abychom pili hořkou bryndu!

– Zašantročili náš příděl!

– Cukr vyvezli a nás krmí melasou. Karteláři si namazali kapsy!

– Pryč s keťasy!

– Chceme cukr, chceme cukr!

– Dej-te – nám – cukr!

Vznikla vřava, kterou se řečník marně snažil přehlušit. Mával rukama, cvikr mu sklouzal z nosu, manžety poletovaly. Knírnatí důvěrníci se zahemžili, usilujíce ukonejšit dav. Avšak zástup neustále skandoval: – My – chceme – cukr! My – chceme – cukr!

Tu někdo dal povel: – Na hejtmanství!

– Na hejtmanství! opakoval dav.

Zástup, opilý…