Okresní město V.

10

Dozrává šťavnaté léto, první dny podzimu rozhazují zlaté a stříbrné mince a vítr duje na roh. Kolem radnice se honí bujný vítr, skotačí pod dřevěnými podloubími, nadzdvihuje měšťanům šosy kabátů a čechrá ženským účesy. Váhaví volci táhnou po náměstí fůry s obilím a notář doktor Tichay, těsně zahalen v hubertusovou pláštěnku, míří do parku. Už má také léta notář, ale jeho šedivá hlava je stále mladistvá a obestřena poezií… Pod širokým kloboukem, příliš širokým na vážný notářský úřad, rodí se teskné verše o umírajícím létu, zvonivé rýmy, které vyjdou v příštím čísle místního týdeníku.

Avšak obchodník Štědrý stále sedí doma, už hnedle nikam nevychází, neboť stáří ho ochromilo a porazila choroba. Ani již nevyjde před krám, aby popatřil na svůj dům a vyměnil si několik slov s mimojdoucími. Marodí zle, ale nechce si lehnout; bojí se postele. Většinu dne proklímá v kuchyni u stolu, hlavu si podpírá pěstmi, i naslouchá, jak srdce poskakuje, jako by někam pospíchalo a bálo se, že přijde pozdě; a v prsou mu haraší nepravidelný dech. Chvílemi se vyplaší, snad se něčeho lekl; tehdy se zdvihne a šourá se po příbytku s tváří starostlivou, vleka za sebou naběhlé nohy, těžké jako konve. Zlá myšlenka ho přinutí, aby se zastavil; i opře se o veřeje, svírá křečovitě kliku a bedlivě naslouchá. Paní Štědrá ho několikrát zastihla, jak smetákem šátrá pod nábytkem a nesrozumitelně přitom bručí.

„Co je, táto?“ leká se. „Hledáš něco? Jdi si trochu lehnout, udělám ti postel.“

Obchodník zlostně zakoulí očima; nechce o lůžku ani slyšet. Zdřevěnělým jazykem cosi zamumlá a pak se zase odplíží ke svému místu u stolu. Dřímá s čepicí přes oči. Nedoslýchá a jest mu, jako by měl hlavu zabedněnou dubovými fošnami. Ale když v krámě cinkne zvonek na znamení, že přišel zákazník, tu trhne to jím a on se zdvihá jako starý kůň, když ho vozka švihne do slabin.

„Seď!“ velí paní Štědrá, „já už sama odbudu, nestarej se.“

„Já sám, já hned…,“ bručí stařec a narovnává si čepici. Avšak slabost nedává mu povstati.

Někdy se k němu připlíží kočka, srst slepenou sazemi, unylý obličej, znavená milováním po půdách. Opře se drápky o starcovy kalhoty, prohne se v oblouk a zazívá, obnažujíc růžový jazýček. Obchodník se na ni zadívá a zdá se, že hasnoucí zrak vyčítavě mluví: – Kdes byla? Teď se chodí domů? Pořád se touláš, celý čas tě není vidět. Řeknu ti, co jseš: Špatná kočka, úplně bezcharakterní zvíře…

Čas od času ho jímá nepokoj, zdá se, že mu něco chybí, a dává znameními najevo svou nespokojenost. Paní Štědrá se domnívá, že obchodník hledá dýmku, na jejíž hlavičce je vymalován stařičký zeměpán v loveckém úboru. Bouří služku, obě ženy pobíhají po bytě a slídí po ztracené dýmce. Kristýna ji konečně nalezla. Dýmka zapadla za pelest. Paní Štědrá ji podává obchodníkovi: „Tumáš, starý, zakuř si.“

Avšak stařec vrtí odmítavě hlavou; je nespokojen a hněvá se. Opuchlý jazyk cosi brumlá a ukazuje prstem na krk a prsa. Konečně paní Štědrá pochopila. Obchodník nemá kravatu a šle, i shledá…