Okresní město

20

„Aaáno!“ zazíval obchodník, hodiny na radnici odbíjely desátou. Pan Raboch s manželkou se rozloučili. Služebná odnášela židle do domu. Na prahu upravoval si kocour kožich, chystaje se na noční toulku. Obchodník se ho zmocnil, odnesl jej na dvůr a tam zavřel do slepičí posady.

„Tady se bude,“ velel, „a hlídat se bude! Hemží se tu krysami, ale pan kocour si hoví.“

„Špatný kocour,“ pravil k své manželce.

„Špatný kocour,“ souhlasila paní Štědrá, „takový nesvědomitý. Když je čas k obědu, to dobře ví, ale si nevšímá…

„Špatný kocour,“ pravil k své manželce a šátral po skříni, „… kam jste mi dali knihu? Pořádek… Všechno se u nás ztrácí…“

Nenašel knihu Pět neděl v baloně, i vyhledal svazek naučného slovníku s heslem Alquierie – Azušak a ponořil se do čtení.

Knihu Pět neděl v baloně právě odložil příručí Kamil. Položil si ruce za hlavu a přemítal. Snil o tom, že někam zašantročí Kassemovy opánky. Hodí je do strouhy. Skoupý kupec Kassem se bude po nich shánět, ale voda odnese opánky do moře. Potom bude zase moci obout citronové polobotky.

Dumá o tom, jak zahanbí skoupého kupce Kassema za všechno příkoří. Jednoho dne přijede na náměstí nádherný kočár, tažený spřežením ušlechtilých vraníků. V kočáře bude, toť se ví, sedět Kamil, velký milionář. Skoupý kupec Kassem vyběhne z krámu a zajásá: – Tak jsi přijel, Kamilku? To mám radost. Pojď dál! – 

Avšak milionář Kamil zdvihne obočí a udiveně protáhne: – Kdo jste, pane? Já vás neznám. –

– Jak bys mě neznal? Jsem přece tvůj otec. –

– Nemám otce. Znám jenom skoupého kupce, který mě nutil, abych nosil škaredé opánky, a já jsem se musil stydět. –

– To bylo dávno, – omlouvá se otec.

– Dávno nedávno, neměl jste to dělat. Já vám to nemohu zapomenout. To byla velká urážka, ctěný pane. –

Poručí svému kočímu, aby zajel k hotelu, kde se hodlá ubytovat. Paní Štědrá spráskne rukama a zaběduje. On se ubytuje v hotelu, jako by doma neměl dost místa. Ta hanba! Co tomu lidé řeknou?

Příručí se tetelí rozkoší při myšlence na to, jak macecha bude vyvádět.

– Patří vám to, říká Kamil mstivě. Zavírali jste přede mnou chleba. Nedali jste mně jaksepatří najíst… –

Viktor vstoupil do pokoje a příručí ho uvítal slovy: „Nelituji této dokonávající jsoucnosti; můj život náleží Bohu!“

Dělník nato: „Doufejte ještě; jsme u vás; zachráníme vás od smrti, jako jsme vás vyrvali mukám.“

Kamil mínil: „Tolik si ani od nebes nežádám. Veleben budiž Bůh, popřáv mi, než umru, té radosti, že mohu stisknouti přátelské ruce a slyšeti mluvu své vlasti.“

Oba uměli román Pět neděl v baloně nazpaměť.

Viktor se posadil na pelesti, vytáhl z kapsy skývu chleba, krájel zavírákem a žvýkal.

Příručí natáhl ruku: „Dej sem!“

„Tu máš, brácho!“ Viktor mu podal kus chleba s uzeným masem.

Bratr poděkoval slovy Julia Verna: „Díky, stateční přátelé! Nenadál jsem se takové oddanosti.“

Student Jaroslav proklouzl mimo, nesa střevíce v rukou. Nechtěl probuditi otce, který netrpí noční toulání. Poroučí, aby jeho děti byly po desáté hodině doma. Příručí, zpozorovav bratra, posměšně zavřeštěl:

„Já jsem študýroval – ich bin ein Student,^[15]
já jsem prubíroval – hab‘ mich verbrennt^[16].
Holábrdyjada, holábrdá,
holábrdyjada – holcajcaj!“

Pokřikoval za ním: „Uctivost, pane student! Já se klaním! Košamstrdýnr!^[17] Neračte se vypínat. Já jsem mohl být totéž, co vy. Laudamus, laudatis, laudant. Umím latinsky jako česky. Caro, carnis, jak se ví, ženského je pohlaví… To mrkáš, moulo…!“

– Tatík se v něm vidí, – hučel zlostně, – každý se s ním kocá, s mazánkem. Jeden má všechno, druhý nemá nic. Ona pro něho schovává nejlepší kousky a mne odbývá čurbesem. Chodím o hladu a jsem už celý vyschlý. Dobře! Všem lidem řeknu, že mně nedají najíst. –

Tak se litoval, že ho v očích zaštípaly slzy.

– Když jsem já chodil do gymnázia, to bylo pořád: Musím platit školné, knihy a…