Okresní město

25

Přišel do krámu agent Raboch a usadil se na pytli kávy. Obchodník ho uvítal znepokojeně s nedůvěrou. Pátral v jeho zarudlé tváři, napojené utajeným smíchem. Jakou nepříjemnou zvěst mu přinesl starý klepař, jenž šmejdí po městě a vyzvídá?

Avšak agent má potěšitelnou novinu. Syn Viktor byl prý jmenován správcem zdejší elektrárny. Obchodník se nedůvěřivě usmívá. Bodejť… Viktor! Agent se zapřísahá; má to z jisté ruky. Dověděl se to první, pan Raboch se všechno doví první.

Obchodník důstojně odvětil, že je dost starý, aby ho někdo měl za blázna. Agent pokrčil rameny, poněkud se urazil a odešel. Obchodník vyšel před krám a kose zíral za agentem, který zase někam pospíchal. Známe tě, pane Rabochu! Vím dobře, kdo se mně vkrádá do krámu a míchá kávu s rýží a dělá mi všelijakou škodu. Rozhlašuje, že se u mne v krupici našel myší trus. Vyzvídá a pak donáší kupci Zoufalému.

Viktor… Takového člověka by povýšili? To by lepšího neměli? Vždyť ten hoch nemá v sobě kusa vážnosti. Být správcem, to není jen tak. To by už nebyl dělník, ale úředník. Jakým může být úředníkem, když nemá ani pořádný rukopis?

Je to pošetilost a lépe na to nemyslit. Avšak myšlenky se vracejí jako dotěrné mouchy.

– Vždyť se říká, – dumal, – že Viktor se ve své věci vyzná. Slyšel jsem už mnoho chvály. Což o to, obratný by byl… Už jako chlapec se zajímal o elektrotechniku. Posílali pro něho, aby spravil domácí telefon nebo vedení… –

Obchodník vzpomíná, že Viktorovy výkresy visely na výstavě v měšťanské škole. Učitel mu radil, aby dal syna do průmyslové školy, že jeví nadání k technice. Otec však nechtěl. Buď se bude učit, pak bude úředníkem, jinak půjde do obchodu. Viktor však zběhl z učení a dal se k dělníkům.

Cítil, že se vzmáhá v něm nepokoj. Že by ten potměšilý agent přece mluvil pravdu? Díval se do oken okresního hejtmanství, jako by odtud žádal vysvětlující odpověď. Pak vyklepal dýmku, vstrčil ji do kapsy a počal kroužit kolem radnice. Dovnitř se mu nechtělo a přímo se zeptat v úřadovně se obával. Aby se mu tak vysmáli…

Přece však se vplížil do budovy a zastavil se u sluhy, který právě sešíval akta. Počal nenápadně a zdaleka rozhovor. Avšak sluha mu vpadl do řeči a blahopřál mu k synovu povýšení. Obchodník se roztřásl a oči se mu zalily. Pokyvuje hlavou, odešel domů.

Při obědě pátrá v synově tváři, ale nemůže v ní nic rozluštit. S nedůvěrou zírá na jeho kulatou, ježatou hlavu, na ruce, v nichž je zažraný mour. Srdce mu pokleslo.

– Není to možné, – usoudil. – Jak to jenom vypadá? A písmo nemá… A páchne jako chudí lidé potem, chlebem a cibulí. Jaký by to byl úředník? Úředníci se vypínají a osopují se na lidi. Přijdou domů, hartusí a prohýbají se v kříži. Musí se kolem nich chodit po špičkách… –

– Není to možné, není to možné, – opakuje zarmouceně. Dříve, než donesl lžíci k ústům, vybafl na Viktora: „Prý tě jmenovali správcem?“

Paní Štědrá se zastavila vyčkávavě uprostřed světnice. Viktor polkl a odpověděl pokojně: „Jmenovali.“

Otec položil lžíci a v ruce paní Štědré se roztřásly kastroly. Otec chvilku mlčel a pak hartusil: „A co, s takovou věcí se nepřijde domů? Rodiče to nemají vědět? Od cizích lidí to musím slyšet?“

Viktor se omlouval: „Když ono to nebylo tak jisté…“

„A jakou budeš mít službu?“

Viktor jmenoval číslici.

Obchodník strnul. Matka si blaženě vzdychla.

Otec nabodl na vidličku kus masa a položil ho Viktorovi na talíř.

„Jez, jez…,“ pobízel ho chvatně, „musíš se posilnit…“

„No, tohle…,“ bručel, „no tohle… zaplať pánbůh, mám radost…“

„Jestli máš málo, řekni si, Viktore,“ pobízela ho matka, „v kuchyni je jídla dost.“

Mlčeli. Viktor žvýkal svými velikými čtverhrannými zuby.

Pak se otec znovu ozval: „A co… to budeš nyní sedět v kanceláři? Co tam budeš dělat? Vždyť máš špatný rukopis?“

„Jsem technický ředitel a s kanceláří nemám co dělat,“ vysvětlil syn.

„Tak je to… A omáčka se nevytírá střídkou chleba. To dělají pouze nevzdělanci. Nůž se drží v levé, vidlička v pravé ruce. Teď musíš na sebe hledět…“

Otec hýřil dobrými radami. Toulání s harmonikou musí přestat. Děveček si Viktor nesmí všímat. Chodit bez límečku se nebude. Matka mu vyhledá nějaký límec a kravatu. Když jsi pán, veď si po pansku…

„Ostatně,“ dodal, „ani nemusíš mít pěkný rukopis. Všichni ředitelé mají špatné písmo. Ono se to poddá, jen chtít…“ Rozveselil se a uctivě žertoval se synem, správcem. Ani si dnes nevšímal studenta. Jenom matka napjatě pozorovala Jaroslava, jestli mu chutná. Poprvé v životě poctíval Viktora vážnými rozhovory. Otočil řeč na veřejné události a vyptával se syna na jeho mínění o politice. Klade mu otázky s přísnou, soustředěnou tváří, jako by ho chtěl vyzkoušet. Odpoví-li dobře, pak je vidět, že mu náleží úřad správce. Jako dělník nemusel ničemu rozumět. Jak smýšlí zahraniční ministr? Co tomu říká Bethmann-Hollweg?^[20]

„Neměli jsme pouštět z ruky sandžak Novi Pazar,^[21]“ děl starostlivě, „co myslíš, Viktore?“

„Co bychom s ním dělali?“ odpověděl syn lhostejně. „Je to chudé. Nic tam neroste.“

„Myslíš?“ opáčil otec zamyšleně. „Možná, že máš pravdu. Ale náš císař by byl mocnější.“

Potom se zase zadumal a po chvíli řekl: „Jistě máš pravdu. Co se sandžakem? Zbytečně bychom podráždili Turka. On se beztoho zlobí. A co peněz nás stojí…“

Matka přinesla na stůl moučník. Dnes dostal Viktor právě tak velkou porci jako Jaroslav.

Otec opět navázal řeč o politice.

„A co soudíš, Viktore, o tento… konferenci velvyslanců? Nebude z toho válka? Ono se to tam všelijak míchá…“ Najednou se ozval Kamil od psacího stolu: „V Pardubicích dostali dragouni rozkaz brousit šavle. Řekl to holič Sedmidubský.“

Obchodník se rozlítil: „S tebou nikdo nemluví, obejdo! Neopovažuj se! Tebe se nikdo na nic neptá. Odpoledne budeš pražit kávu. Já tě naučím! A dej tu knihu z ruky!“

Matka přiskočila a vyrvala Kamilovi knihu Pět neděl v baloně.

„Válka nebude,“ usoudil Viktor, „protože to císař pán nedovolí.“

„Máš pravdu, Viktorku,“ zaradoval se stařec, „dokud je císař na živu, nemůže se nic stát. Jenom jestli jeho rádcové…“ Paní Štědrá odklízela ze stolu. Viktor promluvil: „Speditér Wachtl si koupil Daimlerku.“

„Co je to?“ ptal se obchodník.

„Automobil značky Daimler.“

„Hm… Podívejme se… pan Wachtl musí všechno mít. Pořád chce na sebe upozorňovat. K čemu je takový stroj? Jezdit to nechce a smrdí to. Zase se zavádějí nějaké módy…“

Viktor se rozohnil. Automobily mají budoucnost, hlásal. Jednou všeho nechá a půjde pracovat do automobilky. To by ho těšilo.

Otec se rozčilil.

„Co? Jak? Co to slyším za hlouposti? Teď, když jsi povýšil, chceš do světa? Dokud jsi byl dělník, chodils mně tu všem lidem na očích, a já musel poslouchat jejich řeči… A nyní… když se mohu tebou chlubit, chceš jít pryč? Lajdat po světě jako sládek Vokoun? Aby pak si z tebe lidi dělali šoufky…?“

Viktor ho chlácholil. Vždyť to nemusí být dnes ani zítra. Dohromady toho tolik neřekl; jenom že se zajímá o automobilismus…

„Zajímat se můžeš, oč chceš,“ řekl otec smírně, „jenom seď na místě. Podívej se na mne. Já se zajímám o všechno na světě, a přitom se nehýbám…“

Syn už mlčel a podle svého zvyku vytáhl z kapsy skývu chleba, krájel zavírákem a žvýkal.

„Máš-li málo, řekni si ještě,“ pokárala ho matka, „ale zajídat nemusíš. Nejsi už dělník.“

„Ááá…,“ zazíval obchodník, „jde na mne spaní.“

„Lehni si,“ vybídla ho manželka, „já zatím budu sedět v krámě.“

Obchodník se natáhl na postel. Zavřel oči a mumlal: – Chvála Bohu, chvála… – Dřímota ho opanovala.