Okresní město

31

Druhý den vysvitlo slunce, mrak, který trčel nad zasilatelstvím Julia Wachtla, se roztrhl, i ukázaly se kusy modrého nebe. Louže se blyštily a ulicemi zurčely stružky kalné vody, unášejíce smetí. Vrabci rozjařeně na sebe pokřikovali. Lysina pahorku se zaleskla a hory nabyly přesných obrysů.

Slunce stáhlo Kamila z lože. Vstal, oblekl se a šoural se ze schodů dolů. V předsíni zastihl listonoše, který mu doručil psaní. Na obálce byl vytištěn obrázek obchodního domu. Byla to velká, okázalá budova s četnými okny. Před portálem obchodního domu se kupil nepokojný zástup obecenstva; někteří vycházeli, spokojení a veselí, odnášejíce si balíčky. Kamil se zmocnil psaní a uchýlil se s ním do ústraní. Byl rozechvěn a srdce mu trnulo. Četl, že jistá vynikající firma v živém lidnatém městě přijímá jeho služby; očekává, že příručí okamžitě nastoupí místo a hledí s potěšením vstříc dalším zprávám.

Ukryl dopis, vztyčil hlavu a svěsil koutky úst. Vstoupil do kuchyně s důstojnou tváří. Matka bušila paličkou do kusu masa. Služebná loupala brambory. Obě ženy přijaly mladého muže s odmítavou tváří a matka pravila: „Pozdravit by se mohlo, když se ráno vstane.“

Příručí neodpověděl. Nespěchaje svlékl Kassemovy opánky a s okázalou libostí mrštil jimi do výklenku pod kamny. Kočka, jako by čekala na tento okamžik, uvelebila se na příštipkovaných střevících, přimhouřila oči a počala příst.

Matka odložila paličku a schovala ruce pod zástěru. S úžasem se zadívala na syna.

„Co to má být?“ otázala se přísně.

Kamil neodpověděl; vstrčil ruce do kapes a začal si pohvizdovat.

„Tady se nepíská. Tady se není na pastvě,“ pokárala ho matka.

Příručí na to tak ani onak a dal se do zpěvu:

„Já jsem študýroval – ich bin ein Student,
já jsem prubíroval – hab‘ mich verbrennt –“

Paní Štědrá vztyčila ruce nad hlavu a pádila do krámu.

„On si zpívá!“ zvěstovala bez dechu.

„On si zpívá…,“ šeptala užasle služka.

Obchodník mrštil dýmkou do kouta a řítil se do kuchyně.

„Holábrdyjada, holábrdá,
holábrdyjada – holcajcaj!“

hulákal Kamil v jakémsi vytržení.

Otec se mu hnal po uších.

„Já ti dám holcajcaj!“ hýkal. „Kdo ti to dovolil, neřáde? Zapomněls, že jsem ti zakázal tvoje holcajcaj?“

Služka spěchala zavřít všechny dveře, aby ani hlásek nepronikl k sousedům. Matka zaúpěla. Blížila se bouře. Příručí mlčky a s tváří povýšenou podal obchodníkovi dopis. Služka se zastavila u dveří, zvědava, co se bude dít. Matka založila ruce v bok. A obchodník si nasadil skřipec a četl.

Jeho rysy změkly, váčky pod očima zrudly. Stařec potáhl nosem a zamumlal: „Tak, tak… A to se podívejme… Já věděl, že se neztratíš… Hlavu vzhůru, hlavu vzhůru… Děkuji ti, Kamilku. Potěšil jsi starého otce…“

Příručí zanechal psaní v otcových rukou a klusal k holiči. Obchodník se odebral do krámu, aby obsloužil chlapce, který si přál sladkého dřeva. Ukrojil proutek, nevzal od zákazníka peněz, ale pohladil jej po vlasech a přidal mu obrázek.

Kamil se vrátil od holiče, voněl kolínskou vodou a hroty přizrzlého knírku byly vztyčené. Spokojeně si třel růžovou tvář. Otec švihl po něm zkoumavým pohledem; zpozoroval na jeho skráních výhonky, připomínající zárodky licousů. Neřekl nic, ačkoli pochopil, že syn manifestuje těmito výhonky svou nezávislost.

Když pak na kostelní věži zaklinkal zvonek a tovární sirény zabečely, oznamujíce poledne, tu rodina se chystala zasednout za společnou tabuli. Příručí se obřadně usadil vedle otce; i zjevila se potíž – stůl byl malý. Student prohlásil, že si sedne k psacímu stolu. Obchodník ho zadržel; matka se znepokojila; nedopustí, aby Jarouška odstrkovali. Nato Viktor projevil, že opustí společnou tabuli, aby uvolnil místo. Nikdy! Komu čest, tomu čest. Viktor je dneska někdo. Je rodinnému stolu k ozdobě.

Otec nachmuřil obočí, nabral lžíci a donesl ji k ústům. Polkl a pravil: „Polévka, matko, je dnes delikátní.“

„A sedni si k nám, maminko,“ velel obchodník, „vidím vás rád všechny pohromadě.“

Matka se vklínila mezi studenta a Viktora. Nesměle zobla do talíře a hned zase vyskočila. Pojídala svůj oběd na cestě mezi kuchyní a jídelnou.

Otec nabíral jídlo a kladl je příručímu na talíř. „Jez, Kamiku,“ pobízel, „máš před sebou vážný úkol. Dlužno se posilnit…“

Příručí se nimral v pokrmu s rozmazleným výrazem světáka, jehož žaludek je příliš kultivovaný. Huhňavě zasténal: „Ani nemám hlad.“

„Copak, copak?“ znepokojil se otec.

„Ještě abys nám onemocněl,“ zabědovala matka, „to by nám tak scházelo…“

„Mně nic není,“ bránil se Kamil.

„My jen tak po domácku…,“ omlouvala se matka…