30
Dům zasilatele Wachtla měl rozsáhlý dvůr, kde stály fůry s uhlím a kde se válelo plno rzivých obručí a různých odpadků. Tam postávali širokoplecí koně a z dlouhé chvíle hryzali voj. Za dvorem se vlnila pole, i bylo vidět do dálky, kde se zdvíhal pahorek, zarostlý hlubokým, černým hvozdem. Na temeni pahorku byla lysina, podobenství kněžské tonzury. Za jasného počasí se lysina leskla; ale když potemněla, tehdy věděli obyvatelé okresního města, že se změní čas.
Z hor vyplul nadmutý mrak a zastavil se nad zasilatelstvím Julia Wachtla. Počalo pršet rovným deštěm, klidným a vytrvalým deštěm. Ulice osiřely, jenom chvílemi bylo vidět venkovanku, která spěchala, majíc sukně přehozeny přes hlavu. Potulní psi se tiskli k dveřím a třásli se jako zimnicí. Země navlhla a dýchala syrovostí; chvílemi zahučely stromy, nespokojeně otřásajíce korunami. Mezi východem a západem slunce čeřilo se nesmírné moře vteřin; den se spojil s nocí; i nebylo viděti počátku ani konce.
Příručí Kamil podobal se vězni, jehož oči již nikdy nemají spatřit světa. Nesmí se vzdálit z domu a musí vykonávat potupné nádenické práce. Celé město má být svědkem pokoření šviháckého příručího za prostopášnost. Otec ho připoutal k pražícímu přístroji a příručí, oděn v modrou zástěru, otáčí bubnem, ve kterém se praží káva, a s nenávistí zírá na Kassemovy opánky.
Utírá si oči, ve kterých leptá štiplavý dým, a po tváři rozmazává saze. Nikdo s ním neztratí slova a každý se mu vyhýbá jako malomocnému.
– Ať, ať! – říká si vzdorovitě, – já o vás nestojím, mučitelé… Odjedu do světa a nikomu nepošlu ani řádky. Ani k svátkům nebudu blahopřáti, abyste věděli. –
Ve vnitřnostech hlodá mu hlad. Dávají mu nyní málo jíst. Polyká sliny a myslí na tučné, sladké pokrmy. Ustavičně by jedl. Cítí únavu ve všech údech. Ale stěžovat si nesmí. Byl by křik a otec by ho rval za uši.
– Neměl jsem doma nikdy nic dobrého… – dumá lítostivě. – Panu studentovi ustavičně podstrojují. Ona má pořád strach, aby se mazánek nerozstonal. Pan student… to je toho… Taky jsem mohl studovat, jenomže já neznal tenkrát války rakousko-turecké. Spletl jsem si letopočty a on mě nechal prasknout… Všechno jsem věděl, jenom právě války rakousko-turecké, protože mně v knize scházel list a já se to nemohl naučit. A právě na to mne musel kantor táhnout. Měl jsem vždycky smůlu. Moje vina to nebyla. Měli mně koupit pořádnou učebnici, a ne takový salát. Panu studentovi kupují nové knihy. To nelitují peněz. –
Kramaří ve vzpomínkách z dětských dob. Ať si vzpomene, nač chce, vždycky zavadí o nějaké příkoří.
– A není pravda, že jsem ve škole rozbil okno. Oni to svedli na mne. Tatík musel zaplatit pětačtyřicet krejcarů. To bylo křiku! –
– A Viktor namaloval princeznám vousy. Zkazil krásnou pohádkovou knížku. Kdo to odnesl? Kamil! Všechno bylo na mně. –
Na dvoře se prudce rozkřikla husa. Služka ji stiskla mezi kolena a cpala jí do krku šišky.
Příručí mlaská: – Já rád husí bejlík. S česnekem a pepřem. A mastné zelí k tomu, hodně mastné zelí… –
Žaloval: – Chtěl jsem se učit hudbě, ale oni za mne nechtěli platit v penězích. Prý má učitel za hodiny brát cukr a kávu. Copak se za učení platí ve zboží? Kdo to jakživ slyšel? A já mám dobrý hudební sluch… –
Začíná prozpěvovat: „Holábrdyjadá, holábrdá – holábrdy– jadá, holcajcaj.“
Tu přišel otec, aby se přesvědčil, je-li káva již upražena. Uslyšel zpěv a rozkatil se: „Já ti dám holcajcaj, ty lumpe! Kvůli zpívání přišel o místo, a nevzal si z toho poučení. Holcajcaj! Takovou ti vrazím…“
Učinil pohyb, jako by chtěl příručího vykrákat za uši. Kamil se skrčil. Avšak otec se opanoval. Proklál syna drtivým pohledem a odcházel, bruče: „Holcajcaj… já mu dám takový holcajcaj, že na to do smrti nezapomene…“
Syn se zašklebil, a když se otec vzdálil, tichounce zapěl: „Pryč s tyrany a zrádci všemi…“
Příštího dne se příručí rozhodl, že nevstane. Už toho má dost. Otec ho schválně posílá vyřizovat vzkazy, aby jeho modrá zástěra a příštipkované opánky byly vše…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.