Okresní město

21

Žebrák Chleboun obcházel domy dobročinnosti. Nesl svou vyzáblost jako pohyblivou reklamu své živnosti. Svůj život měl naběhlý z množství polévek a bílé kávy, jež musel snísti za četnými dveřmi. Tak dospěl až na náměstí.

Tam spatřil obchodníka Štědrého, který kouří z dýmky a zamyšleně se dívá do oken okresního hejtmanství. Chleboun k němu přistoupil, sňal zamaštěný klobouk a zamumlal slova modlitby. Obchodník se naň osopil: „Tady nic není. Jděte s pánembohem.“ Potom odstoupil několik kroků dozadu a dívá se na svůj dům, jehož osm oken hledí na náměstí. Liboval si v sgrafitových kresbách, ale zasmušil se nad prázdnými plochami. Řekl si: – Sem by mělo něco přijít, takhle to vypadá náramně hloupě. Nejlepší by byla nějaká báseň. Jaroušek mně složí vhodné verše. –

Žebrák mířil ke krámu kupce Zoufalého. Příručí ho spatřil a upozornil svého principála, který si usmyslil, že ztropí s nuzákem obvyklý šprým. Rozpálil troník nad svíčkou, a když žebrák vstoupil do krámu, tu mu velel, aby nastavil dlaň. Vložil mu do rukou žhavou minci a smíchem se zalykal, když Chleboun bolestně zasykl a peníz upustil. Přece však se shýbl, schoval peníz do kapesníku a zpod jeho šedozeleného kníru vycházelo blahořečení. Kupec s příručím vyběhli z krámu, dívali se za nuzákem a ohýbali se smíchy. Měšťanům sloužili žebráci za šašky. Chudoba působila na ně neodolatelně komicky. Není to k smíchu, když někdo zestárl a nenadělal si jmění? Když mu v kapse nezvoní groše? Když ustavičně smrdí krejcarem? Chodí v hadrech dům od domu a pořád breptá slova modlitby? Když zemře, pak ho bez dlouhých okolků šoupnou do jámy, konec a dost… Člověk by se neudržel smíchy. A kupec Zoufalý utírá si oči a hýká: – Ten koukal! Hoho! Jak skákal! To věřím… Jakživ jsem se tolik nezasmál. Až mne všechno bolí… –

Avšak žebrák kráčí svou cestou, vysoký, s nohama ovázanýma pytlovinou, šedozelený knír se pohybuje nahoru a dolů a zapadlé čelisti žvýkají: – To jseš obchodník? To jseš pán? Uličník jseš, pupkáči! Hovado! Hovado! Na starýho člověka si dovoluješ… –

– A já mám, možná, víc peněz než ty, celýho bych tě moh’ koupit, stříbrnejma zlatkama bych ti moh’ vytlouct oči… Nestydáku! –

Od nepaměti obchází domy dobročinnosti a natahuje dlaň. Horu troníků vybral. Měďáky proměňuje v stříbrné zlatky; má i přehršli bankovek. Pořád přijímá, ale nemůže vydávat, protože žebrákům není dovoleno, aby utráceli. Jmění ukryl na bezpečném místě a ani kouzelné slovo nepřinutí zemi, aby se otevřela a poklad vydala. Správce Wagenknecht něco tuší, plíží se kolem něho jako šakal a vrčí: – Kde máš prachy, figuro? Já tě…! – a ukazuje mu pěst.

Opět ho přilákal cukrářský krám, i přilnul nosem k výkladní skříni, kde je vystaven okrouhlý dort na papírových krajkách, podnos s krémovými trubičkami, čokoládovými bramborami a sklenice, naplněné atlasovými bonbony. Čichá dychtivě vůni vanilkového cukru, splasklé tváře se nadýmají jako bubliny, šedozelený knír se pohybuje a zpod něho vycházejí slova: – Celej krám bych si moh’ pořídit, jen říct. Taky bych dovedl sladkosti pojídat jako ty páni… Pamlskům je to jedno, do který huby vlezou… –

Avšak, což žebrák smí užívat? Kdyby se tak opovážil koupit si dort, tehdy by okresní město sprásklo ruce a sta úst by zaječelo: – Podívejme se na tu mlsnou hubu! Takhle se nám odměňuje za naše dobrodiní… –

– Já to přece jenom podniknu, – umiňuje si a obrací se k městu zády.

Kráčel prostředkem ulice, mírně nahrben a pokulhávaje, a ťukal holí do kostrbaté dlažby. Když pak zděné domky vystřídaly nakřivené chalupy se zježenými střechami, tu počal hůlkou komíhati za zády, protože za každým plotem číhá pes, jenž v žebrákovi větří útočníka proti soukromému vlastnictví. Potkával zasmušilé podruhy, kteří se pachtili s trakařem, naloženým jetelem, šlachovité ženské se svárlivými obličeji; jakýsi hošík seděl uprostřed cesty a ohryzoval zelný košťál; hlídal kozu s hranatými boky, jež se pásla na trnkovém plotu.

Octl se v polích a za ním leželo město s veselými prejzovými střechami pod ochranou zámku se čtyřmi mohutnými věžemi; bachraté domy, libující si ve své rozložitosti, jichž ctižádost nestrmí do výše; okresní město, které bys marně hledal nejostřejším drobnohledem na mapě světa, ale marnivé na svou výlučnost, která nikoho nectí a nikoho neuznává kromě sebe.

Sešel polní pěšinou na silnici, vroubenou jeřáby a štíhlými topoly. U příkopu seděl dělník s černými brýlemi na očích u hromady štěrku a tloukl kámen. Žebrák pozdravil a dělník zanechal díla a zadíval se za nuzákem. V dálce zahvízdla lokomotiva a bylo vidět vláček, provázený obláčkem dýmu. Chleboun se plazil v prachu, vyhýbaje se bryčkám poskakujícím po hrbolaté silnici, fůrám naloženým oloupanými kmeny, a kodrcavým žebřiňákům. Bylo mu putovati mnoho hodin cesty, ale neodvážil se požádati vozku, aby ho svezl, neboť věděl, že by kočí v odpověď se ohnal bičem.

Uviděl supící parní válec, jehož mohutná kola drtila kámen. Zdálo se mu, že se pod mohutným strojem země prohýbá. Když se přiblížil ke skupině dělníků, tu jeden ml…