Bez místa

Služky u Lilienfeldů

Žil v jednom okresním městě Adolf Lilienfeld a měl dobré zastoupení. Zastupoval dvě továrny na kanafasy a jednu továrnu na bavlnku k vyšívání. Adolf Lilienfeld neměl tedy starosti, neboť zastupoval firmy prastaré a dobře zavedené. Bylo se mu objevovati u zákazníků jen tak pro vážnost; zákazníci vyžadovali, aby se jim čas od času učinila tato pocta.

Člověk má mít starosti, to je marné. Jinak zbujní, dělá nepřístojnosti a nakonec stane se podivínem. Adolf Lilienfeld měl dlouhou chvíli. Ráno postojí před svým domem a zívá. Jede kolem haluzák^[4] z hor s fůrou dříví. Adolf Lilienfeld se ptá, zač ta fůra. Nechce koupit, ptá se jen tak pro řeč. Haluzák se domnívá, že objevil kupce, a dá se do horlivého smlouvání s panem Lilienfeldem. Po dlouhém handrkování mávne horal rukou a zvolá: „Úúú – hyja hyšta verfluchta!“ a odjede. Adolf Lilienfeld připlíží se nato do krámu svého přítele pana Schnabla a odnese mu svazek bičů. Představuje si, kterak celé dopoledne bude pan Schnabel pátrat, kdo mu biče odnesl, a bude žehrat na neznámé pachatele; i raduje se ze svého žertu.

Neměl starosti pan Lilienfeld, a proto se pohádal s celou náboženskou obcí. Vynadal nejprve představenému, potom pokladníkovi a nejvíce spílal rabínovi. Neboť rabín se o sobě domníval, že je člověk učený. Proto nosil plnovous a chytal na ulici studenty, aby s nimi zapřádal hovor o Spencerovi. Přitom kouřil laciné doutníky a dlouze odplivoval. Pan Lilienfed tvrdil, že rabín není oprávněn vypínati se svojí učeností, ale naopak je povinen ctíti zámožné členy náboženské obce. Protože pak se mu zdálo, že rabín jej dostatečně nectí, přestal k němu posílat své děti na hodiny němčiny. A tak Adolf Lilienfeld pohaněl všecky souvěrce a rozhlásil o sobě, že je velký antisemita.

Paní Lilienfeldová byla praktické potvrzení teorie, že manželská symbióza má vliv na fyziognomii manželů. Dlouholetým soužitím se stalo, že byla i po fyzické stránce svému manželi podobna. I ona nosila hlavu na stranu, i ona mrkala nervózně víčkem levého oka. Měla také pleš, jenomže zakrytou černou parukou, „pro dekoraci“, jak říkala. Proto ji studující mládež nazývala „dekorace“. Jenom nenosila kozí bradku jako její manžel, ale zato zdobil její vrchní ret zřetelný knír. Protože paní Lilienfeldová byla špatná na nohy, sedávala u okna a pozorovala bedlivě všecko, co se děje na náměstí. Znalostí poměrů konkurovala s místním týdeníkem.

Protože se oba manželé nudili, „drželi“ si služky, ani ne tak pro práci, jako pro události, které vyplývají ze služebního poměru. Pro změnu také často měnili služebné a z toho vekslování služek vyvinoval se časem vášnivý sport, který přinášel příjemná vzrušení v jednotvárném toku času. Vystřídaly se u Lilienfeldů všecky druhy služek. Pištivé Kačeny, které potřebují malý podnět, aby propadly dávivému a škytavému smíchu, přičemž odhalují svoje šípkově červené dásně. Cituplné a sentimentální Anny, které milují pohlednice se zlatou ořízkou a které si píší básně do svého pečlivě nalinkovaného sešitu. Aloisie, které často bolí zuby, a&n…