Bez místa

Partie karet

Tuhle dobu bývají v hostinci U Zlatého havrana pouze tři páni, kteří po dvacet let sedají blíže plechového plakátu, na němž je vyobrazena boubelatá děva v národním kroji, roznášející sklenice piva. Jinak je místnost pustá, nepočítáme-li hostinského Bejšovce, jenž sedí u nálevního stolku a klímá. Hostinský Bejšovec spí pořád. Zavolají ho, i otevře s námahou slepená očka, křečovitě zívne. „Uva-uva-uva-ach bo-že-bože,“ natočí pivo, postaví sklenici na stůl, pak přišourá se na své místo a spí dál. Staří lidé ve městě povídají, že Bejšovec spal již tehdy, když byl výrostkem kulatých lesklých lící, jež podobaly se měděné pánvi, vycíděné o velkých svátcích; spal i o své veselce; spí i při jídle. Praví se, že dospává probděné noci předcházejících hostinských generací. Neboť již jeho praděd byl hostinským U Zlatého havrana.

U nohou hostinského sedí mohutný zrzavý kocour. Lesklé oči, okrouhlé jako tolary, upírá ke stropu, kde poletuje veliká masařka, která, žalostně bzučíc, snaží se dostati ven z tohoto nudného lokálu.

Po dvacet let schází se na onom místě sládek Rous s učitelem Ševcem a panem Mühlsteinem, jenž má krám hned vedle. Hrají mariáš s úplnou duševní rovnováhou lidí rutinovaných a do všech odstínů hry zasvěcených. Nepronášejí zbytečných řečí, to se na zkušené hráče nesluší. Hrají nepohnutě jako bronzové sochy; a jejich výraz připomíná tvářnost diplomatů při projednávání mírových smluv. Jenom při skončení partie nastane krátká rozmluva, při které rekapitulují se charakteristické momenty a vytknou se některé chyby proti zásadě exaktní hry. Při této příležitosti neopomene pan Mühlstein podotknouti, že tak mizerný list ještě neměl.

„Až je to ku podivu,“ praví, „co je tohle za bídný kart. Samý spodek a devítka. Esa v listě nevidím. Od roku 1912 nepamatuji tak mizerné karty.“

„Já to nemám lepší,“ odpovídá učitel Ševc, „už jsem několikrát vstal a otočil židli, ale ono se to nemění. Na té kartě spočívá prokletí.“

„Otáčet židli nemá smyslu,“ praví poučně sládek Rous, „to je babská pověra. Nejlepší je snímat levou rukou.“

„Mně už nic nepomůže,“ bručí pan Mühlstein, „jdeš na betla a v taloně kulový král se zeleným svrškem. Až se zle jednomu dělá. Jdeš na stovku a bác – koupíš dvě plonkové desítky. Viděli jste někdy takovou záludnost?“

„Úklady osudu,“ poznamenává učitel. „Mně také není nic přáno. Hlásím dvě sedmy a všecky čtyři pomáhající musí mít na mě pan Rous. Když je smůla, nemá se člověk spouštět…“

„Tak jedem, jedem, páni,“ napomíná sládek, rozdávaje karty.

„Měl bych sedmu,“ licituje učitel.

„Tu bych viděl,“ odporuje pan Mühlstein.

„A lepší?“

„Lepší… lepší nenalézám.“

„Mám stovku,“ hlásí sládek Rous.

V tomto napínavém okamžiku vstoupil do místnosti nějaký elegantní pán. Jeho krk vězel v tuhém vysokém límci. Měl také tuhé vlasy, přistřižené do ježka. Vanula z něho taková vznešená vůně, jakou vyznačují se obchodní cestující, kteří zastupují nějaké nové, dosud nezavedené zboží. Jistota, s jakou přistoupil onen neznámý pán k hráčům a požádal je, aby směl přisednouti, charakterizovala cílevědomého, energického a charakterního muže.

Neznámý pán usadil se za panem Mühlsteinem a počal sledovati hru. Jeho tvář prozrazovala znalce. Pan Mühlstein byl doposud zvyklý považovati se za velmi rutinovaného karbaníka. Avšak pán s tuhým límcem byl patrně jiného názoru. Ať vynesl pan Mühlstein jakkoliv, nikdy nesetkal se se souhlasem muže, jenž mu starostlivě zíral do karet.

Pan Mühlstein vynáší, muž s tuhým l…