Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)

Kapitola XI

Jak jednou Jiří zcela výjimečně časně vstal - Jiří, Harris a Montmorency neradi vidí studenou vodu - Jeromovo hrdinství a odhodlání - Jiří a jeho košile: příběh plný mravního naučení - Harris jako kuchař - Historická vzpomínka, zvlášť určená pro školní potřebu.

Druhého dne jsem se probudil v šest a zjistil jsem, že také Jiří je už vzhůru. Oba jsme se obrátili na druhý bok a pokusili se znovu usnout, ale nešlo to. Kdyby zde byl nějaký zvláštní důvod, proč bychom neměli znova usnout, ale museli vstát a ihned se obléknout, byli bychom usnuli, ještě když jsme se dívali na hodinky, a byli bychom spali do deseti. Poněvadž tu však nebyl nejmenší důvod, proč bychom měli vstát dříve než za nějaké dvě hodiny, a vstávat v tuto hodinu byl úplný nesmysl, bylo jen ve shodě s přirozeným zákonem poťouchlosti věci, všeobecně platným, že jsme oba byli přesvědčeni, že kdybychom zůstali ležet ještě pět minut, byla by to naše smrt.

Jiří prohlásil, že něco podobného - ba ještě horšího - se mu přihodilo asi před osmnácti měsíci, když bydlel sám v domě jisté paní Gippingsové. Jednou večer se mu pokazily hodinky a zastavily se na čtvrt na devět. Hned na to nepřišel, protože z nějakého důvodu je zapomněl natáhnout, když šel spát (zjev u něho neobvyklý), a pověsil si je nad hlavu, aniž se na ně podíval.

Bylo to v zimě, blížil se nejkratší den a k tomu už týden byla mlha, proto když se probudil a bylo stále ještě tma, podle ničeho nemohl zjistit, kolik je hodin. Natáhl ruku a sundal se zdi hodinky. Bylo čtvrt na devět.

"Pánbůh s námi a zlé pryč!" zvolal Jiří, "a já mám být v devět hodin v City. Proč mě někdo nevzbudil? Ach, to bude ostuda!" Praštil hodinkami, vyskočil z postele, natočil si studenou vodu, umyl se, oblékl se, oholil se ve studené vodě, protože neměl kdy čekat na horkou, a běžel se podívat znova na hodinky.

Bud začaly jít, protože jimi praštil o postel, nebo tu byl jiný důvod, Jiří neví jaký, rozhodně však od čtvrt na devět začaly jít a teď ukazovaly za dvacet minut devět.

Jiří je popadl a seběhl dolů. V obývacím pokoji bylo tma a ticho. Nebylo zatopeno, snídaně nikde. Jiří si řekl, že za tohle by se měla paní Gippingsová stydět, a umínil si, že až se večer vrátí, poví jí, co si o ní myslí. Potom na sebe hodil zimník, na hlavu si narazil klobouk, popadl deštník a zamířil k domovním dveřím. Bylo ještě zamčeno. Jiří proklínal paní Gippingsovou, nazval ji v duchu línou starou babou, podivil se, že lidé nedovedou vstát včas, jak se sluší a patří, odemkl dveře a vyběhl ven.

Utíkal, jak dovedl nejrychleji, čtvrt míle, a když uběhl tuto vzdálenost, napadlo ho, jak je podivné a neobvyklé, že je tak málo lidí na ulici a že nejsou otevřeny obchody. Bylo jistě velmi tmavé a mlhavé ráno, ale přece jenom mu připadalo zvláštní zastavit kvůli tomu všechnu práci. On musí jít do práce, proč tedy ostatní lidé zůstali v posteli jen proto, že je tma a mlha?

Konečně došel do Holbornu. Ani jedna roleta nebyla vytažena, ani jeden omnibus se neukázal. Uviděl tři muže, z nichž jeden byl strážník, káru plnou zeleniny a drožku, která vypadala, jako by se měla každou chvíli rozpadnout. Jiří vytáhl hodinky a podíval se na ně; bylo za pět minut devět! Zastavil se a počítal tep. Sehnul se a ohmatal si nohy. Potom, stále s hodinkami v ruce, přistoupil k strážníkovi a zeptal se ho, jestli neví, kolik je hodin.

"Kolik je hodin?" řekl strážník, prohlížeje si Jiřího se zřejmým podezřením od hlavy k patě. "Poslouchejte a uslyšíte, kolik bude bít." Jiří naslouchal a nedaleké hodiny mu okamžitě vyhověly.

"Ale vždyť uhodily jenom třikrát!" řekl uraženě Jiří, když údery dozněly.

"A kolikrát byste chtěl, aby uhodily?" odpověděl strážník. "Přece devětkrát," řekl Jiří a ukázal mu své hodinky.

"Víte, kde bydlíte?" zeptal se přísně strážce veřejného pořádku. Jiří se zamyslel a udal svou adresu.

"Hm! Tak tam bydlíte?" odpověděl strážník. "Já vám teda něco poradím. Pěkně se tam vraťte a ty své hodinky si vezměte s sebou. A zahoďte je."

Jiří se vracel domů hluboce zamyšlen.

Když byl opět doma, jeho první myšlenka byla, že se svlékne a zase si lehne do postele. Když si však představil, že by se musel ještě jednou oblékat, mydlit a mýt, rozhodl se, že to neudělá a bude spát v lenošce.

Ale nemohl usnout. Nikdy v životě nebyl tak čiperný. Rozsvítil tedy lampu, vytáhl šachy a zahrál si jednu partii. Ale ani to ho neuspokojilo, připadalo mu to jaksi zdlouhavé. Proto nechal šachů a pokusil se číst. Ale ani čtení ho nebavilo, oblékl tedy zase zimník a šel se projít.

Venku bylo strašně pusto a smutno, všichni strážníci, které potkal, si ho prohlíželi s neskrývaným podezřením, obraceli na něho svítilny a sledovali ho. To na něho mělo takový účinek, že nakonec začal sám mít podezření, že skutečně něco provedl, a pokaždé když zaslechl blížící se pravidelný strážníkův krok, zahnul do postranní uličky nebo se skryl v neosvětleném průchodu.

Toto jeho počínání samozřejmě ještě zvyšovalo podezření strážníků. Vyháněli ho z úkrytu a ptali se, co tam dělá. Když odpověděl "nic", že si jen vyšel na procházku (byly čtyři hodiny ráno), dívali se na něho, jako by mu nevěřili, a dva tajní šli s ním domů, jen aby se přesvědčili, jestli skutečně bydlí tam, kde řekl. Počkali, až si vlastním klíčem otevřel, a potom se postavili na protější chodník a pozorovali dům.

Doma si chtěl zatopit a připravit něco k snídani, jen aby mu ušel čas, nebyl však schopen zacházet s čímkoliv, ani s uhlákem plným uhlí, ani s čajovou lžičkou, aniž by to upustil nebo přes to upadl. Dělal takový hluk, až se ho zmocnil panický strach, že paní Gippingsová se probudí, bude si myslet, že jsou to lupiči, otevře okno, začne křičet "Policie!" a že ti dva tajní vtrhnou dovnitř, spoutají ho a poženou před policejní soud.

Zmocnila se ho duševní skleslost. Představoval si, jak je před soudem, jak se snaží porotě vysvětlit, co se vlastně stalo, nikdo mu však nevěří, je odsouzen na dvacet let nucených prací a jeho matce žalostí pukne srdce. Vzdal se tedy pokusů uvařit si sn…