Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)

Kapitola XII

Jindřich VIII. a Anna Boleynová - Nevýhody života v domě, v němž bydlí také dvojice milenců - Těžké chvíle anglického národa - Noční honba za krásou - Bez domova a bez domu - Harris se připravuje na smrt - Přichází anděl - Jak působila náhlá radost na Harrise - Skrovná večeře - Oběd - Drahá hořčice - Strašlivá bitva - Maidenhead - Plachtění - Tři rybáři - Jsme prokleti.

Seděl jsem na břehu, vyvolávaje ve své fantazii ty zašlé obrazy dějin, když Jiří podotkl, že až si dostatečně odpočinu, snad nebudu mít nic proti tomu a pomůžu umýt nádobí. Přivolán takto zpět ze slavné minulosti do prozaické přítomnosti se vší její bídou a hříchy, sešoupl jsem se z břehu do člunu, vyčistil pánev kusem dřeva a chumáčem trávy a nakonec jsem ji vyleštil Jiřího mokrou košilí. Zajeli jsme na ostrov Magny charty, podívali se na kámen, který tam stojí v domku a na němž prý byla podepsána Velká listina svobod. Nemohu ovšem ručit za to, že byla skutečně podepsána tam, anebo, jak někteří tvrdí, na druhém břehu, na Runnymeadu. Pokud se mne týče, kloním se k obecnému názoru, že Charta byla podepsána na ostrově. Kdybych tehdy já byl jedním z baronů, byl bych určitě svým přátelům důrazně dokazoval nutnost dopravit tak záludného výtečníka, jako byl král Jan, na ostrov, kde měl méně příležitosti k překvapení a úskokům.

Na pozemcích Ankerwyke Housu, v sousedství místa zvaného Přesnídávka, jsou zříceniny starého opatství a někde v okolí tohoto opatství prý čekával Jindřich VIII. na Annu Boleynovou. Scházíval se s ní také na zámku Hever Castlu v Kentu a také někde blízko městečka St. Albans. Pro obyvatele tehdejší Anglie bylo jistě velmi obtížné najít místo, kde by tito dva lehkomyslní mladí lidé neodbývali své milostné schůzky.

Bydleli jste někdy v domě, kde bydlí také dva zamilovaní? Je to neobyčejně trapné. Rozhodnete se, že si půjdete sednout do obývacího pokoje, a jdete tam. Jakmile otevřete dveře, zaslechnete zvuk, jako by tam někdo rychle něco přestavoval, a když vejdete, Emílie stojí u okna plna zájmů o protější chodník a váš přítel Jan Edvard je na druhém konci pokoje a celá jeho duše je upoutána fotografiemi bůhvíčích příbuzných.

"Ach!" řeknete a zastavíte se ve dveřích. "Nevěděl jsem, že tu někdo je."

"Ach! Opravdu?" odpoví chladně Emílie tónem, z něhož vycítíte, že vám nevěří.

Chvíli tam okouníte a pak řeknete:

"Už je velká tma. Proč nerozsvítíte světlo?"

Jan Edvard odpoví: "Ach!" ani prý si toho nevšiml. A Emílie prohlásí, že tatíček nechce, aby se odpoledne svítilo.

Povíte jim jednu nebo dvě novinky a vyložíte svůj názor na irskou otázku. To je však zřejmě nezajímá. Na všechno odpovídají: "Ach!", "Tak?", "Opravdu?", "Ano" a "Ale jděte!" A po deseti minutách rozmluvy v tomto slohu se šinete ke dveřím, vyklouznete ven a jste překvapeni, že dveře se za vámi okamžitě samy zavřou a zamknou, aniž jste se jich dotkli.

Za půl hodiny vás napadne, že si půjdete vykouřit do zimní zahrady dýmku. Na jediné židli, která tam je, sedí Emílie a Jan Edvard, může-li člověk věřit tomu, co říká jeho oblek, zřejmě seděl na zemi. Žádný z nich nepromluví, ale vrhnou na vás pohled, který říká všechno, co je dovoleno povědět v civilizované společnosti. Rychle se vytratíte a zavřete za sebou dveře.

Teď se už bojíte strčit nos do kterékoliv místnosti v domě. Chodíte chvíli nahoru a dolů po schodech a pak si jdete sednout do ložnice. To vás však brzo přestane bavit, nasadíte si tedy klobouk a jdete se projít do zahrady. Kráčíte po cestičce, a když míjíte besídku, nahlédnete dovnitř - tam sedí ti dva mladí hlupáci, přituleni k sobě v koutku. Spatří vás a samozřejmě jsou přesvědčeni, že je z nějakého hanebného důvodu špehujete.

"Proč není na tyhle věci zvláštní pokoj, který by zamilovaní nesměli opustit?" říkáte si pro sebe. Běžíte do předsíně, vezmete deštník a jdete ven.

Tak nějak to jistě vypadalo, když se ten hloupý mladík Jindřich VIII. dvořil své Aničce. Lidé v Buckinghamském hrabství se s nimi neočekávaně srazili, když se ti dva toulali kolem Windsoru a Wraysbury. "Ach, to jste vy!" vykřikli lidé. Jindřich se začervenal a odpověděl: "Ano, právě jdu navštívit jednoho známého," a Anna pravila: "Ach, to jsem ráda, že vás vidím. Není to zvláštní? Právě jsem potkala pana Jindřicha VIII. v aleji a ukázalo se, že máme stejnou cestu."

Potom ti lidé odcházejí a říkají si: "Bude líp, když odtud zmizíme, dokud je to vrkání a cukrování nepřejde. Půjdeme do Kentu." Odešli do Kentu, a první, co tam viděli, když tam přišli, byl Jindřich s Annou, jak se zamilovaně procházejí kolem Hever Castlu.

"Čert to vzal!" vykřikli lidé. "Pojďme pryč. Už toho mám až po krk. Pojďme do St. Albans - to je takové pěkné, klidné místo, ten St. Albans."

A když dorazili do St. Albans, našli tam ten nešťastný párek, jak se líbá pod zdmi opatství. Potom se ti lidé dali k pirátům a zůstali u nich, dokud se ti dva nevzali.

Úsek řeky od místa zvaného Přesnídávka k Starému windsorskému zdymadlu je rozkošný. Stinná cesta, posázená tu a tam hezounkými domečky, běží podle řeky k Ouseleyským zvonům. To je malebná hospoda jako většina hospod u řeky a dostanete tam sklenici velice dobrého piva - jak říká Harris. V tomto ohledu můžete Harrisovi důvěřovat. Starý Windsor je svým způsobem proslulý. Edvard Vyznavač tam měl palác a tam se také podařilo tehdejší spravedlnosti dokázat vinu velkého earla Godwina, obviněného, že zosnoval smrt králova bratra. Earl Godwin ulomil kousek chleba a držel jej v ruce.

"Jsem-li vinen," pravil, "ať se tímto chlebem udávím."

Vložil chléb do úst, spolkl jej, chléb mu uvázl v krku a earl se udávil. Za Starým Windsorem je řeka poněkud nezajímavá a své původní podoby nabude zase, až když se přiblížíme k Boveney. Jiří a já jsme vlekli člun až za Home Park, který se prostírá na pravém břehu od Albertova k Viktoriinu mostu. Když jsme míjeli Datchet, Jiří se mě zeptal, jestli se pamatuji na naši první cestu po řece, kdy jsme přistáli v Datchetu v deset hodin večer a hledali nocleh. Odpověděl jsem, že se na to pamatuji.…