Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)

Kapitola XVIII

Zdymadla - Vyfotografovali mě s Jiřím - Wallingford - Dorchester - Abingdon - Člověk se smyslem pro rodinný život - Vhodné místo k utopení - Těžký úsek řeky - Vzduch nad řekou má demoralizující vliv.

Příštího dne časně ráno jsme opustili Streatley, dojeli do Culhamu a vyspali se tam pod plachtou ve člunu.

Řeka mezi Streatley a Wallingfordem není zvlášť zajímavá. Když vyjedete z Cleevu, nesetkáte se na úseku šest a půl mile dlouhém s jediným zdymadlem. Myslím, že je to nejdelší nepřerušený úsek nad Teddingtonem. Tady také trénují osmiveslice Oxfordského klubu.

Ale ať je tento nedostatek zdymadel pro veslaře sebepříjemnější, pro toho, kdo hledá pobavení, je politováníhodný.

Miluji zdymadla. Příjemně přerušují jednotvárnost veslování. Rád sedím ve člunu a pomalu vystupuju z chladných hlubin na nový, volný úsek řeky, k nové vyhlídce, nebo mizím ze světa, a zatímco ponurá vrata skřípají a úzký pruh denního světla mezi nimi se šíří, čekám, až sličná, usměvavá řeka se objeví přede mnou volná a já zase vypluji se svým člunem z krátkého uvěznění na pohostinnou vodu.

Zdymadla jsou opravdu malebná místečka. Statný, starý hlídač zdymadla, jeho veselá žena nebo jeho dcera se zářícíma očima jsou lidé milí a je příjemné si s nimi chvíli popovídat. Potkáte tam jiné loďky a vyměníte si s nimi nějaký ten klep o tom, co se odehrálo na řece. Bez květinami porostlých zdymadel by Temže nebyla tou pohádkovou říší.

Když už je řeč o zdymadlech, vzpomínám si na nehodu, která jednoho letního rána málem potkala Jiřího a mne v Hampton Courtu.

Byl nádherný den a zdymadlo bylo plné loděk. A jak je na řece zvykem, jeden čiperný fotograf nás všechny fotografoval, když jsme s loďkami stáli na stoupající vodě.

Nepochopil jsem hned, co se děje, a byl jsem proto velice překvapen, když jsem viděl, jak si Jiří rychle srovnává kalhoty, upravuje vlasy a posunuje čepici švihácky do týlu a potom, zatvářiv se unyle, usedá do půvabné polohy a snaží se skrýt nohy.

Nejdřív mě napadlo, že nenadále spatřil známé děvče, a rozhlížel jsem se, kdo by to mohl být. Všichni na zdymadle jako by náhle zdřevěněli. Stáli nebo seděli v zcela nepřirozených a pokroucených polohách, jaké vídáme na japonských vějířích. Všechny dívky se usmívaly. Ach, jak sladce vypadaly! A všichni muži se mračili a vyhlíželi přísně a vznešeně.

A tu se mi konečně rozbřesklo a napadlo mě, jestli to ještě stačím. Náš člun byl první a řekl jsem si, že by bylo ode mne nehezké, kdybych tomu člověku zkazil obrázek. Rychle jsem se otočil, postavil se na příď, s nenuceným půvabem jsem se opřel o lodní hák a zaujal postoj svědčící o obratnosti a síle. Na čele jsem si udělal patku a zatvářil jsem se něžně a přitom zádumčivě s nádechem cynismu, který prý mi sluší.

Když jsme tak stáli a čekali na významný okamžik, uslyšel jsem, jak někdo za mnou křičí:

"Hej, podívejte se na nos!"

Nemohl jsem se otočit, abych se podíval, co se děje a kdo se má podívat na nos. Kradmo a úkosem jsem pohlédl na Jiřího nos. Ten byl v pořádku - rozhodně na něm nebylo nic vadného, co by bylo třeba změnit. Zašilhal jsem na svůj vlastní nos, ale i ten se zdál být v pořádku.

"Dívejte se na nos, vy pitomče!" ozval se znovu ten hlas, tentokrát mocněji.

Jiný hlas křičel:

"Vytáhněte nos, neslyšíte? Vy - vy dva se psem!"

Ani Jiří, ani já jsme se neodvážili otočit. Fotografova ruka byla na spoušti, a ta mohla každou chvíli cvaknout. Volali snad na nás? Co je s našimi nosy? Proč je máme vytáhnout?

Ale teď se už dalo do křiku celé zdymadlo a zezadu volal hromový hlas:

"Podívejte se na svůj člun, pánové! Vy v červené a černé čepici! Nepospíšíte-li si, budou na snímku vaše mrtvoly."

Podívali jsme se tedy a uviděli jsme, že nos našeho člunu se zachytil pod trámy zdymadla, že voda kolem dokola stoupá a naklání člun. V příštím okamžiku bychom se byli převrhli. Bleskurychle jsme uchopili každý jedno veslo a mocná rána konci vesel do boku zdymadla člun uvolnila a oba nás položila na záda.

Na té fotografii jsme nedopadli dobře, ani Jiří, ani já. Samozřejmě, jak se při naší smůle dalo čekat, fotograf zmáčkl ten svůj bídný aparát právě v okamžiku, kdy jsme oba leželi na zádech se zděšenými obličeji, v nichž se zračila otázka: "Kde jsem, co se to děje?", a kdy se naše čtyři nohy bláznivě zmítaly ve vzduchu.

Naše nohy byly nesporně hlavním motivem té fotografie. Jinak toho na ní bylo vidět pramálo. V popředí nebylo nic než naše nohy. Za nimi bylo vidět kousky ostatních člunů a okolní krajiny. V porovnáni s našima nohama vypadali všichni lidé a všechny věci na zdy madle tak bezvýznamně a uboze, že se styděli sami za sebe a odmítli si fotografii objednat.

Majitel jednoho parníku, který si zamluvil šest snímků, po shlédnutí negativu objednávku odvolal. Koupil by si prý ty fotografie, kdyby mu na nich někdo mohl ukázat jeho parník, ale to se nikomu nepodařilo. Ten byl někde za Jiřího pravou nohou. Ta příhoda způsobila mnoho nepříjemností. Fotograf vyslovil názor, že bychom si oba měli koupit po dvanácti kusech, protože devět desetin fotografie zabíráme my, ale to jsme odmítli s odůvodněním, že nenamítáme nic proti fotografii, na níž jsme v celé své velikostí, ale že bychom na ní nesměli být vzhůru nohama.

Wallingford, šest mil za Streatley, je starobylé město a hrálo důležitou úlohu ve vývoji anglických dějin. Bylo to nevzhledné, z hlíny postavené město z doby starých Britů, kteří se v něm krčili, dokud je římské legie nevypudily a nenahradily hliněné valy mohutnými pevnostmi, jejichž zbytky zub času dodnes nedovedl zničit. Tak dobře uměli ti starodávní zedníci stavět.

Ale Čas, ačkoliv se zastavil u římských zdí, Římany brzy obrátil v prach: Na těchto místech v pozdějších letech bojovali divocí Sasové a obrovští Dánové, dokud nepřišli Normani.

Město zůstávalo obehnáno hradbami a opevněno až do doby války parlamentu s králem, kdy je dlouho a krutě obléhal Fairfax. Konečně padlo a jeho hradby byly srovnány se zemí.

Z Wallingfordu do Dorchestru je okolí řeky stále pahorkatější, rozman…