Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)

Kapitola IV

Co budeme jíst - Námitky proti atmosféře způsobené petrolejem - Výhody sýra jako spolucestujícího - Vdaná žena opustí domov - Další opatření pro případ, že se převrhneme - Balím - Darebáctví kartáčků na zuby - Jiří a Harris balí - Hrozné chování Montmorencyho - Jdeme spat.

Potom jsme projednávali problém stravování. Jiří povídá: "Začneme snídaní." (Jiří je velice praktický). "Tedy k snídani budeme potřebovat pánev -" Harris podotkl, že je nestravitelná; my jsme ho však jenom napomenuli, aby nebyl osel, a Jiří pokračoval: " konvici na čaj, kotlík a lihový vařič."

"Rozhodně ne petrolejový; ` dodal Jiří a významně se na nás podíval. Harris i já jsme souhlasili.

Jednou jsme vzali s sebou petrolejový vařič, ale to už jaktěživi neuděláme. Bylo to, jako bychom ten týden bydleli v obchodě s petrolejem. Tekl. Nikdy jsem neviděl nic hroznějšího, než když teče petrolej. Vařič jsme měli ve špičce člunu a odtud tekl petrolej ke kormidlu, prosákl celý člun a všechno, co mu stálo v cestě, přetekl do řeky, zamořil okolí a zkazil vzduch. Někdy vanul západní petrolejový vítr, jindy zas východní petrolejový vítr, chvílemi foukal severní petrolejový vítr nebo taky jižní petrolejový vítr. Ať však přicházel z arktických sněhů anebo vznikl na písčitých pláních pouště, přicházel k nám vždy stejně prosycený vůni petroleje.

A ten petrolej tekl a úplně pokazil západ slunce a měsíční paprsky rozhodně páchly petrolejem.

V Marlow jsme se mu pokusili utéci. Člun jsme nechali u mostu a šli jsme městem pěšky, abychom petroleji unikli, ale šel za námi.

Celé město bylo plné petroleje. Prošli jsme hřbitovem. Zdálo se, že lidé jsou tam pochováni v petroleji. hlavní třída páchla petrolejem. Nechápali jsme, jak tam lidé mohou žít. Kráčeli jsme míle a míle směrem k Birminghamu, ale nebylo to nic platné, celá krajina byla napušťěna petrolejem.

Po tomto výletu jsme se sešli o půlnoci na opuštěném poli pod omšelým dubem a zakleli jsme se strašlivou přísahou (po celý týden jsme tu věc proklínali obyčejným, měšťáckým způsobem, ale tohle byl slavnostní úkon) - strašlivou přísahou, že už nikdy nevezmeme na žádnou loď petrolej.

Proto jsme se tentokrát rozhodli pro líh. I s tím je to dost špatné. Jíte lihovou paštiku a lihové pečivo. Ale Iíh na pálení, vstřebaný tělesnou soustavou ve větším množství, je zdravější než petrolej. Jako další pokrm k snídani navrhl Jiří vejce se slaninou, jež lze snadno připravit, studené maso, čaj, chléb s máslem a džem. K obědu, pravil, mohli bychom mít sušenky, studené maso, chléb s máslem a džem - nikoli však sýr. Sýr, stejně jako petrolej, se příliš roztahuje. Chce celý člun pro sebe. Pronikne z obalu a všechno jim načichne. Nemůžete říci, zda jíte jablkový koláč nebo párek nebo jahody se smetanou. Jako byste pořád jedli sýr. Sýr má příliš mnoho vůně.

Vzpomínám si, jak jeden můj přítel koupil v Liverpoolu dva sýry. Byly to nádherné sýry, uleželé a měkké. Jejich zápach měl sílu dvou set koní, táhl se zaručeně do vzdálenosti tří mil a byl schopen porazit člověka na dvě stě yardů. Byl jsem tehdy v Liverpoolu a přítel se mě zeptal, jestli bych ty sýry nevzal do Londýna, poněvadž on se vrátí až asi za den nebo za dva a sýry už není možno dlouho schovávat.

"Ale s radostí, milý příteli," odpověděl jsem, "s radostí."

Došel jsem si pro sýry a odvezl je v drožce. Byla to stará rachota, tažená chromým, dýchavičným náměsíčníkem, o kterém se jeho majitel během rozmluvy zmiňoval ve chvílích nadšení jako o koni. Položil jsem sýry na střechu a vyrazili jsme klopýtavým krokem rychlostí, která by mohla být ke cti i nejrychlejšímu parnímu válci, jaký kdy byl vyroben, a všechno fungovalo vesele jako umíráček, dokud jsme nezahnuli za roh. Tam vítr zanesl zápach sýrů přímo na našeho oře. To ho probudilo, zděšeně zařehtal a vyrazil rychlosti tří mil za hodinu. Vítr stále foukal na něho, a než jsme dojeli na konec ulice, řítil se rychlostí skoro čtyř mil za hodinu, nechávaje lidi tělesně vadné a tlusté staré dámy v nedozírnu.

Na nádraží ho museli držet kromě kočího dva nosiči, a jsem přesvědčen, že by ho byli neudrželi, kdyby jeden z nich nebyl tak duchapřítomný, že mu zakryl nos kapesníkem a zapálil kus balicího papíru.

Koupil jsem si lístek a kráčel pyšně se sýry na nástupiště. Lidé se přede mnou uctivě rozestupovali. Vlak byl přeplněn a já musel nastoupit do oddělení, kde už bylo sedm cestujících. Jakýsi nevrlý starý pán měl nějaké námitky, já jsem však přesto vstoupil. Sýry jsem položil nahoru do sítě, s vlídným úsměvem jsem se vmáčkl mezi cestující a poznamenal, že je dnes horko. Za chvíli se starý pán začal vrtět.

"Je tu velmi dusno," řekl.

"Přímo k udušení," pravil muž vedle něho.

Potom oba začali čichat a při třetím čichnutí je to udeřilo přímo do prsou. Beze slova vstali a vyšli ven. Potom vstala tlustá dáma, řekla, že je hanba vyštvat takovým způsobem slušnou vdanou ženu, sebrala zavazadla a osm balíčků a odešla. Zbylí čtyři cestující chvíli seděli, až jeden zasmušilý muž v rohu, který podle obleku a celkového vzhledu měl cosi společného s pohřebním ústavem, pravil, že mu to připomíná mrtvé nemluvně. Nato se ostatní tři cestující hleděli dostat všichni najednou ze dveří a přitom se vzájemně zranili.

Usmál jsem se na černého pána a poznamenal jsem, že teď budeme mít celé oddělení pro sebe. Také on se přívětivě usmál a podotkl, že někteří lidé se dovedou pro maličkost rozčílit. Ale sotva jsme vyjeli, i on začal jevit podivnou stísněnost, a tak když jsme dojeli do Crewe, pozval jsem ho na skleničku. Souhlasil. Protlačili jsme se do bufetu, kde jsme čtvrt hodiny křičeli, dupali a mávali deštníky, až konečně přišla mladá dáma a zeptala se, jestli si něco nepřejeme.

"Co si dáte?" obrátil jsem se na svého přítele.

"Za půl koruny koňak, ale nekřtěný prosím, slečno," odpověděl. Když ho vypil, klidně odešel a nastoupil do jiného vozu, což mi připadalo velice neslušné.

Z Crewe jsem měl oddělení sám pro sebe, ačkoliv vlak byl přecpán. Na každé stanici, kde jsme zastavili, lidé, když vidě…