Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)

Kapitola VII

Řeka v nedělním hávu - Jak se oblékat při plavbě po řece - Příležitost pro muže - Harris nemá dost vkusu - Jiřího sako zvané blejzr - Den s naparáděnou mladou dámou - Náhrobek paní Thomasové - Muž, který nemá rád hroby, rakve a lebky - Harris zuří - Jeho názory na Jiřího, banky a limonádu - Harris řádí.

Harris mi vypravoval o svých zážitcích v bludišti, právě když jsme projížděli moulseyským zdymadlem. Trvalo nám to dost dlouho, protože jsme tam byli se svým člunem jediní a zdymadlo je to velké. Nepamatuji se, že bych byl kdy viděl na moulseyském zdymadle jen jediný člun. Myslím, že je to nejrušnější zdymadlo na řece, ani boulterské nevyjímaje.

Kdykoliv jsem se zastavil, abych pozoroval ruch na moulseyském zdymadle, nebylo vodu ani vidět pro oslňující směs světlých sak zvaných blejzry, křiklavých čapek, nápadných klobouků, pestrých slunečníků, hedvábných přehozů a plášťů, vlajících stuh a vkusných bílých obleků. Díváte-li se na zdymadlo z nábřeží, máte dojem, že je to obrovská krabice, do níž někdo naházel bez ladu a skladu květy všech barev a odstínů, a ty vytvořily pestrý koberec, který pokrývá každý koutek.

Za krásné neděle trvá tato podívaná skoro celý den, zatímco proti proudu i po proudu stojí před vraty zdymadla dlouhé řady dalších člunů, čekajících, až na ně přijde řada. Loďky připlouvají a mizí, takže se vám zdá, že sluncem ozářená řeka je od paláce až k hamptonskému kostelu plna teček barvy žluté, modré, oranžové, bílé, červené a růžové. Všichni obyvatelé Hamptonu a Moulsey si obléknou veslařský úbor, procházejí se kolem zdymadla se svými psy, flirtují, kouří, pozorují čluny, a to všechno, ty čapky a blejzry mužů, hezké barevné šaty žen, rozdováděni psi, plující čluny, bílé plachty, rozkošná krajina a třpytící se voda, to všechno tvoří jeden z nejveselejších pohledů v blízkostí toho pochmurného starého města Londýna, jaké znám.

Tomu, kdo se rád obléká, dává řeka dobrou příležitost. My muži tu konečně můžeme ukázat svůj vkus a smysl pro barvy a podle mého názoru vycházíme z té zkoušky velmi čestně. Mám vždycky rád na svých věcech něco červeného - červeného a černého. Musím vám říct, že mám takové zlatohnědé vlasy, prý velmi pěkného odstínu, a tmavočervená barva se k ním krásně hodí. K té se zase podle mne hodí bledě modrá vázanka, takové ty boty z ruské kůže a červená hedvábná šerpa kolem pasu - šerpa se vyjímá mnohem lépe než pás.

Harris si zase libuje v odstínech barvy oranžové a žluté anebo v obou těch barvách, ale myslím, že si v tomhle ohledu nepočíná moudře. Jeho pleť je na žlutou barvu příliš tmavá. Žlutá mu nesluší - o tom nemůže být sporu. Radím mu, aby si jako základ vybral modrou barvu a zpestřil ji buď bílou nebo krémovou ale kdepak! Čím má kdo při oblékání méně vkusu, tím je tvrdošíjnější. Je to velká škoda, protože takhle se nikdy nebude líbit, a přitom existuje jedna nebo dvě barvy, v kterých by opravdu nevypadal tak zle, kdyby si nechal na hlavě klobouk.

Pro tento náš výlet si Jiří koupil několik nových věcí, které se mi nelíbí. Blejzr je křiklavý. Nechtěl bych, aby Jiří věděl, že si to myslím, ale opravdu nemám pro to jiné slovo. Přinesl ho domů a ukázal nám jej ve čtvrtek večer. Zeptali jsme se, jak té barvě říká, a on pravil, že nijak. Myslí prý, že ta barva nemá jméno. Prodavač mu řekl, že je to orientální vzor. Jiří si blejzr oblékl a zeptal se, jak se nám líbí. Harris prohlásil, že jako předmět, který se zjara pověsí nad květinový záhon, aby zaháněl ptáky, by takové sako získalo jeho uznání, ale udělalo by se mu špatně, kdyby jej měl vidět jako součást obleku na některé lidské bytosti, kromě margateského černocha. Jiří se skoro urazil, ale jak Harris řekl, proč se ptá, když o jeho mínění nestojí.

Co mne a Harrise na věci nejvíc znepokojuje, je obava, že se náš člun stane středem pozornosti.

Dívky se také nevyjímají na loďce zrovna špatně, jsou-li hezky oblečeny. Podle mého názoru nic není půvabnějšího než vkusný, veslařský úbor. Ale "veslařský úbor" - bylo by dobře, kdyby to všechny dámy pochopily - je oblek, který se hodí na loďku, a nikoliv jenom pod skleněný poklop. Jsou-li s vámi na loďce lidé, kteří místo na vyjížďku myslí jen a jen na svůj oblek, nemáte z výletu žádnou radost. Jednou jsem měl smůlu, že jsem se vydal na výlet po vodě s dvěma dámami tohoto druhu. To jsme si tenkrát užili!

Obě byly krásně oblečené - samá krajka a hedvábí, květiny, stuhy, něžné střevíčky a světlé rukavice. Jenže to bylo oblečení k fotografovi, a ne na výlet po řece. Byly to "veslařské úbory" podle francouzské módy. Bylo směšné prohánět se v nich někde, kde je opravdová země, vzduch a voda.

Jejich první námitka byla, že loďka není čistá. Otřeli jsme jim všechna sedátka a ujistili je, že loďka čistá je, ale ony nám nevěřily. Jedna přejela podušku ukazováčkem v rukavičce a výsledek ukázala té druhé, obě vzdychly a usedly s výrazem prvních křesťanských mučedníků, snažících se postavit se ke kůlu co nejpohodlněji. Když veslujete, nevyhnete se tomu, abyste tu a tam trochu nestříkali. Ukázalo se, že kapka vody to jejich oblečení zničí. Stopy po vodě nezmizí a na šatech navždy zůstane skvrna.

Seděl jsem vpředu. Dělal jsem, co jsem mohl. Zvedal jsem vesla alespoň dvě stopy vysoko, po každém záběru jsem počkal, až voda z vesel okapala, než jsem znovu zabral, a pokaždé když jsem měl vesla znovu ponořit, vybíral jsem si k tomu kousek klidné vody. (Veslař za mnou za chvíli pravil, že neumí dost dobře veslovat, aby se se mnou mohl sehrát, že tedy bude raději klidně sedět, a když dovolím, bude studovat můj způsob veslování. Prý ho zajímá.) Ale přesto, ať jsem se snažil jak chtěl, nemohl jsem zabránit, aby voda chvílemi na ty šaty nestříkla.

Dívky si nestěžovaly, přitulily se k sobě, stiskly pevně rty, a pokaždé když na ně dopadla kapka, přikrčily se a zachvěly. Pohled na ně, jak mlčky trpí, byl povznášející, ale mě rozčiloval. Jsem příliš citlivý. Vesloval jsem stále prudčeji a křečovitěji, a čím usilovněji jsem se snažil nestříkat, tím víc jsem stříkal…