Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)

Kapitola X

Naše první noc - Pod plachtou - Volání o pomoc - Svéhlavost čajových konvic, a jak ji přemoci - Večeře - Jak se stát ctnostným - Hledá se pohodlně zařízený, dobře odvodněný pustý ostrov, pokud možno v blízkostí jižního Tichého oceánu - Směšná příhoda, která se stala Jiřího otci - Neklidná noc.

Harris a já jsme se začali domnívat, že zdymadlo Bell Weir zmizelo stejným způsobem jako zdymadlo wallingfordské. Jiří nás odtáhl do Stainesu a odtud jsme vlekli člun my. Zdálo se nám, že za sebou táhneme padesát tun a že jsme ušli čtyřicet mil. Bylo půl osmé, když jsme projeli zdymadlem. Všichni jsme nastoupili do člunu a doveslovali těsně k levému břehu, hledajíce místo, kde bychom zakotvili.

Původně jsme chtěli doplout až k ostrovu Magny charty v čarovně krásné části řeky, která se tu vine nádherným zeleným údolím, a utábořit se v jedné z mnoha malebných zátok, jež vroubí tuto maličkou pevninu. Ale jaksi jsme už tolik netoužili po malebnosti jako ráno. Trocha vody mezi uhelnou lodí a plynárnou by nám byla pro tuto noc stačila. Netoužili jsme po krásách přírody. Chtěli jsme se navečeřet a jít spát. Přesto jsme veslovali až k místu, jemuž se říká Přesnídávka, a zajeli jsme do rozkošného koutku pod velkým jilmem, k jehož podemletým kořenům jsme přivázali člun. Mysleli jsme, že se navečeříme (svačinu jsme vynechali, abychom ušetřili čas), ale Jiří byl proti. Nejdříve prý musíme natáhnout plachtu, než bude tma a dokud je vidět. Potom prý, až budeme se vší prací hotovi, budeme si moci sednout a klidně se najíst. Natažení plachty nám dalo víc práce, než jsme s ní měli umluveno. Samo o sobě to vypadalo celkem jednoduše. Vezmete pět železných prutů, ohnete je a připevníte nad člun jako klenbová žebra. Potom přes ně natáhnete plachtu a přivážete ji. Byli jsme přesvědčeni, že nám k tomu postačí deset minut.

Ukázalo se, že tento odhad byl příliš nízký.

Vzali jsme obruče a začali je zastrkávat do objímek, přidělaných k tomu účelu k člunu. Jistě si nepředstavujete, že je to nebezpečná práce, ale když nyní na to vzpomínám, divím se, že to někdo z nás přežil, aby mohl vyložit, jak to bylo. To nebyly obruče, to byli čerti. Nejdřív vůbec nechtěly do objímek zapadnout. Museli jsme po nich skákat, kopat do nich a bušit lodním hákem. A když konečně zapadly, ukázalo se, že to jsou obruče, které do objímek, do nichž jsme je zastrkali, nepatří, museli jsme je tedy zase vytáhnout.

Ale nechtěly ven. Teprve když dva z nás s nimi svedli pětiminutový zápas, najednou vyskočily a pokusily se hodit nás do vody a utopit nás. Uprostřed měly háčky, a když jsme se nedívali, štípaly nás těmito háčky do choulostivých části těla. Když jsme se potýkali s jednou stranou obruče a snažili se ji přimět, aby konala svou povinnost, druhý konec se zbaběle přitočil za nás a udeřil nás do hlavy.

Konečně jsme je připevnili a zbývalo už jenom natáhnout přes ně plachtu. Jiří odvinul její konec a připevnil nad špičku člunu. Harris stál uprostřed, aby plachtu převzal od Jiřího a přikulil ji ke mně. Stál jsem na zádi a čekal. Trvalo jí to dlouho, než se ke mně dostala. Jiří provedl svůj úkol správně, pro Harrise to však byla nezvyklá práce, a tak ji zpackal.

Jak to dokázal, nevím. Ani on sám to nedovedl vysvětlit, ale jakýsi tajemný proces nebo co způsobil, že se mu po deseti minutách nadlidské námahy podařilo celý se tou plachtou omotat. Byl tak pevně zavinut, zabalen a svázán, že nemohl ven. Bojoval ovšem zuřivě za svobodu - což je přirozeným právem každého Angličana - a přitom (jak jsem se později dověděl) povalil Jiřího. Potom začal Jiří, proklínaje Harrise, také bojovat a sám se do plachty zamotal a zavinul.

Tohle se dělo a já jsem o tom nic nevěděl. Celé té věci jsem vůbec nerozuměl. Řekli mi, abych stál tam, kde stojím, a čekal, až se plachta dostane ke mně. Montmorency a já jsme tedy stáli a poctivě a trpělivě jsme čekali. Viděli jsme, že plachta sebou zuřivě zmítá a hází, ale domnívali jsme se, že to tak musí být, a proto jsme nezakročili.

Také jsme slyšeli mnoho přidušených slov, která vycházela zpod plachty, a domysleli jsme si, že ti dva asi shledali svou práci poněkud obtížnou. Rozhodli jsme se, že počkáme, až se situace trochu zjednoduší, a potom zasáhneme.

Chvíli jsme čekali, ale bylo vidět, že věci jsou čím dál tím spletitější, až konečně se ven přes okraj člunu vykroutila Jiřího hlava a promluvila.

Pravila: "Ty nám nemůžeš pomoct, ty mizero, viď? Stojíš tu jako vycpaná mumie a nevidíš, že se dusíme, ty dřevěný panáku!"

Nikdy nedovedu odmítnout, když někdo volá o pomoc. Šel jsem je tedy vymotat; byl nejvyšší čas, neboť Harris už skoro zčernal v obličeji.

Teprve po půl hodině těžké práce jsme plachtu pořádně napjali. Pak jsme uklidili palubu a vytáhli večeři. Konvici s vodou na čaj jsme postavili do špičky člunu, šli jsme ke kormidlu a předstírali, že si jí vůbec nevšímáme a že jsme se dali do vyndávání ostatních věcí. To je jediný způsob, jak na řece přinutit vodu v konvici, aby se začala vařit. Když konvice vidí, že na vodu čekáte a že jste netrpěliví, ani nepípne. Musíte jít pryč a dát se do jídla, jako byste vůbec nehodlali čaj pít. Ani ohlédnout se na ni nesmíte. Pak brzy uslyšíte, jak voda prská, posedlá nedočkavosti, aby byla proměněna v čaj.

Máte-li velký spěch, osvědčuje se také mluvit velmi hlasitě o tom, že čaj vůbec nepotřebujete a že ho pít nebudete. Přiblížíte se ke konvici, tak aby vás slyšela, a vykřiknete: "Já nechci čaj. Ty ano, Jiří?" Jiří křikne zase na vás: "Nikoliv, já čaj nerad, dáme si místo něho limonádu - čaj je hrozně těžko stravitelný." Načež konvice překypí a uhasí vařič.

Použili jsme tohoto nevinného triku a výsledek byl, že než jsme připravili všechno ostatní, byl čaj hotov. Potom jsme rozsvítili a sesedli se se zkříženýma nohama kolem večeře. Tu večeři jsme už potřebovali.

Po pětatřicet minut nebylo po celé délce a šířce člunu slyšet nic než cinkot příborů a nádobí a stejnoměrné chrupání čtyř souprav stoliček. Po pětatřiceti minutách řekl Harris: "Ach!", vytáhl zpod s…