Vše pro firmu

18

Vrátil se teprve za hodinu a vykládal to tím, že po ulici táhl nějaký průvod a on nemohl přejít.

„To je tím,“ vyčítal účetnímu, „že jste si zamanul právě ten jogurt. Vy vždycky musíte mít nějaký luxusy.“

„Jsem vegetarián,“ zachraptěl účetní, „a moje přesvědčení mi brání jíst maso.“

„Jste vegetarián proto, abyste jednomu dělal naschvály. Mrzí vás, že uzenářství je po té straně, co je náš obchod. Schválně jste se dal na tu vaši víru, abych se musel štrapicírovat přes ulici. To víte, já do vás vidím…“

Účetní raději umlkl, protože věděl, že sluha musí mít poslední slovo. Hustoles si nacpal dýmku a odplížil se do předsíně, aby se tam oddal myšlení o světu a jeho zařízeních.

Po chvíli bylo slyšeti klapnutí dveří a z předsíně se ozýval rozhovor. Jakýsi zastřený tenorek dožadoval se vstupu k majiteli závodu. Hustoles činil rozklady a chtěl vědět, proč chce tenorek mluvit s pánem.

Tenorek tvrdil, že jeho záležitost je naléhavá a že se nemíní svěřit svou věcí s panem Hustolesem. Zdálo se, že odstrčil sluhu stranou, a v kancelářské místnosti se objevil čisťounký stařík v černém šosatém kabátě, provázen jakousi zrzavou dámou.

„Ale tady nesmíte bejt,“ hartusil Hustoles, doprovázeje ten párek.

„Musím mluvit s pánem,“ tvrdil stařík.

„Nemáme čas. Máme práce nad hlavu a nemůžeme odbejvat lidi,“ reptal Hustoles. „Řekněte mi, co chcete, a já to uvážím.“

„Musím s ním mluvit tadyhle skrz dceru,“ objasnil tenorek a ukázal na zrzavou dámu.

„Je-li to kvůli ženský, pak si jděte na starého,“ kázal Hustoles, „mladej s tím nemá co dělat.“

Avšak stařík nejevil ochotu se vzdálit, a tak sluha musel vejít do kanceláře šéfovy a ohlásit tam návštěvu.

„Je tam ňakej s ňákou,“ zvěstoval s uraženou tváří. Mladý Štorkán zvedl tvář a ptal se roztržitě: „Co chtí?“

„Není mi známo,“ odvětil sluha.

„Ať vejdou.“

„K službám.“

Vyšel ven a hlásil návštěvníkům: „Máte tam jít.“

Stařík se nahrbil a zaťukal na dveře. Když se ozvalo vyzvání, vstrčil zrzavou dámu dovnitř a sám ji následoval.

Mladý šéf sňal brejle a pohlédl tázavě na příchozí. Stařík se uklonil a představil se: „Jsem Moravec, inspektor ve výslužbě, a tohle,“ ukázal na zrzavou dámu, „je moje jediné dítě, chlouba mého rodu…“

Pan Štorkán pokynul hlavou, jako že rozumí.

Stařík povýšil hlas: „Řekl jsem: chlouba mého rodu, ale ach! Co bylo, to už není…“

Zastřel si tvář a pokračoval plačtivým hlasem: „Byl zahradník, který si vypěstil něžnou bylinku ve své zahradě. Tu však přiletěl severák, sežehl květinku a ona zvadla.“

Majitel závodu chtěl vědět, kdo je ten zahradník s tou bylinkou, kdo má být ten severák, a vůbec co míní ten pán oním podobenstvím.

„Zahradník jsem já,“ tvrdil stařec, „něžná bylinka je tahleta,“ …