20
Otec se tajně vytratil z domu, to je zřejmé. Jiří zjistil, že kabát i klobouk starého pána zmizel z předsíně. Mladý Štorkán se zachmuřil, že jeho poučování a výzvy zůstaly marnými. Símě nepadlo na půdu úrodnou. Srdce zhýralého tatíčka byla skála, od níž se odrážely dobře míněné rady.
Jiří se zachmuřil a zaskřípěl: „No počkej! To se ti nedaruje…“
Jal se kvapně oblékati. Musí starého pána přivésti nazpět. Zlomí jeho odpor. Umínil si, že starce přivede na cestu ctnosti, a to se musí stát za každou cenu.
Noc byla nevlídná, vítr proháněl vlhké vločky, které lnuly k obličeji a zalepovaly brýle. Mladý Štorkán choulil se do zdviženého límce a vypouštěl nevlídná slova a hrozby –
„To je tedy tvé čestné slovo, tatínku? Zdá se, že neznáš vlastního syna. Už jsem mnohého poučil, mnohý má na mě památku…“
Nebude snad v baru Kairo? To je ta místnost, co byla ona ruská kněžna, totiž ta dívka s ryšavými kadeřemi, která ztratila vínek rozmarýnový, jak to řekl onen starý vyděrač…
Někdo mu pomohl ze zimníku a mladý Štorkán po chvíli seznal, že sedí na plyšovém sedadle. Rudá a zlatá místnost byla nadita kouřem a pokřikem. Hudba hartusila a sténala, černoši foukali do saxofonů a pošetile se pitvořili.
Pomalu rozeznával, jak na vyvýšeném parketu poskakují staří páni a dlouzí mladíci ve zvonovitých kalhotách. Pátral, nespatří-li svého marnotratného otce. Avšak nepodařilo se mu jej objevit.
Do podzemní místnosti vpadl s mnohým hlukem a s celou tlupou jistý mladý muž s podnikavým výrazem. Na tváři onoho pána bylo napsáno zoufalé odhodlání užívati života a ukázat ostatním, jak se užívá život.
Pištěl: „Přineste mi skleničku curaçao, skleničku whisky, skleničku griotky. A honem! Hned!“
Řekl a pyšně se rozhlédl kolem. Když číšník přinesl objednané, tu onen světák vyzunkl jednu sklínku po druhé a pak, dotýkaje se jedné nádoby, zeptal se vrchního: „Co stojí ta sklenička?“
„Tři koruny,“ o…
Karel Poláček
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.