Vše pro firmu

16

Oba Štorkánové sedí naproti sobě, hlavy skloněné nad šachovnicí. Mladý Štorkán pobzukuje si spokojeně nějakou melodii a hladí si zamyšleně bradu. Otec Štorkán má v tváři onen kyselý výraz asi jako padlá dívka, která byla násilím obrácena Armádou spásy na dobrou cestu. Nechce se mu hrát, ale obává se přísného syna. Má svědomí obtíženo lehkomyslnými kousky a byl by nerad, aby se o tom mluvilo.

Do pokoje vklouzla hospodyně a zastavila se u dveří, pohlížejíc prosebně na mladého.

„Trádadá, tyjadá, dáme si šach,“ zazpíval Jiří.

„Pro mě…,“ zabručel starý.

„Musíš se krýt,“ poučil ho syn. „Trádadá…“

„Já se kryju,“ odvětil nevrle otec, „a přestaň s tím zpíváním.“

„Copak já zpívám? Koukej se, lehkovážný člověče, vždyť máš ohroženou královnu, tulálá, tradadá…“

Hospodyně zakašlala.

„Co je?“ obrátil se na ni mladý Štorkán.

Žena uchopila cíp zástěry a zaševelila: „Já bych se nechala prosit, milostpane, kdyby mi líbili dát odpoledne aus…“

„Za prvé nejsem milostpán, už jsem vám to jednou řekl,“ pokáral ji mladý, „za druhé se neříká aus, ale dovolená, a za třetí, k čemu potřebujete si odpoledne vyjít?“

„Chodím už v posledním klobouku,“ mumlala hospodyně, „tak jsem si řekla: Co, koupíš si klobouk…“

„Nikam se nepůjde, doma se zůstane,“ zarazil Jiří její řeč.

„Když ale já… k čemu vypadám?“ zabědovala žena. „Abych se s takovou hučkou styděla mezi lidi.“

„Nikam se nepůjde a klobouk vám koupím sám,“ rozhodl mladý Štorkán. „Kolik naň chcete obětovat?“

„Já nechci nic zvláštního. Asi tak za třicet korun. Ten starej si dám předělat a pro doma bude dobrej.“

„Budete mít klobouk,“ ukončil mladý Štorkán rozpravu. Hospodyně chtěla ještě něco říci, ale pán ji propustil netrpělivým gestem.

Starý Štorkán se rozesmál: „Ty také rozumíš ženským kloboukům?“

„Rozumím všemu,“ ujistil ho syn. „Ženská, jak vstoupí do krámu, neudrží krejcar. Já znám cenu peněz a cenu zboží. Obstarám to sám.“

„Jsi podivín, hochu,“ užasl otec, „podivín a výstředník. Takového jsem ještě neviděl.“

„Je lépe být podivínem než marnotratník, člověk, který se prodává lichvářům do otroctví…“

Otec sklonil hlavu.

„Už zase začínáš?“ děl žalostně, „já ti řekl, že už to víckrát neudělám, tak co chceš ode mne?“

„Dobře, dobře…,“ uklidnil ho syn, „už ani slova o tom. Půjdeš nyní do kanceláře a já skočím pro ten klobouk.“

***

Slečna v módním závodě se poněkud podivila, když do krámu hřmotně vstoupil ramenatý černovlasý pán. „Čím posloužím?“ zaševelila.

„Klobouk!“ odvětil ten pán stručně.

Slečna se bezradně p…