Vše pro firmu

29

No, a než se někdo nadál, byl měsíc pryč a mnohý občan se podivil, jak to utíká.

Slečna Jarmila složila své věci a počala se loučit. Dnešním dnem odchází ze závodu. Pan Hustoles zmáčkl slzu v oku a připravil si delší řeč, kterou však nemohl přednésti pro prudké hnutí mysli.

Vykoktal jen: „Slečinko, měli jsme vás všichni rádi, a teď musíme od sebe. Musím říct, že vás neradi ztrácíme, protože jste byla taková pečlivá a věci jste měla v pořádku. Nevím, kdo přijde po vás, ale ať si ta osoba nemyslí, že jí budu sloužit. On by si toho každý naporoučel, podívejme se na ni! Máš mladý nohy a dojdi si sama. Já jsem starej vojín a naskákal jsem se dost. Když si tak vzpomenu, jak jsme v roce patnáctým táhli k Lucku… Tři sta padesát ostrejch, deka, celta, naložený jsme byli jak ty trágtýrové^[3]…“

Účetní Julínek dlouho potřásal rukou té slečny a mluvil o tom, že cesty lidí se rozcházejí a zase scházejí. Tak velí osud.

Připojil poučení: „Hlavní věc je řádná životospráva. Nezapomeňte omývat své tělo studenou vodou, zhluboka a zvolna dýchat podle učení mistrovské myšlenky Mazdaznanu^[4]. Někdy si na nás vzpomeňte, jakož i my budeme na vás pamatovat, a tak bude mezi námi vytvořena duchovní jednota.“

Když slečna Jarmila vstoupila do šéfovy kanceláře, tu mladý Štorkán vstal a vyšel jí vstříc.

„Odcházíte?“ zeptal se truchlivě.

Slečna sklopila hlavu.

„Tak, tak…,“ vzdychl si mladý muž.

Také slečna si povzdychla.

„Musí to být?“ ptá se pan šéf.

Slečna tichounce přisvědčuje.

„Co je to platné?“ stýská si mladý Štorkán.

Nastalo ticho. Zdá se, že mladý muž zápolí se svými myšlenkami. Chce něco říci, ale těch slov je mnoho, slova se zapletla do sebe a vzpříčila se v hrdle.

Povídá po chvíli: „Napsal jsem vám krásné vysvědčení. Já jsem si dal opravdu záležet…“

„Jste velmi hodný,“ řeklo děvče vřele.

Podala mu ruku a řekla: „Tak…“

„Tak…,“ opakoval mladý muž a výraz na jeho tváři povídal, že by si nejraději ruku té slečny podržel.

Ona se mu jemně vysmekla a šinula se ke dveřím.

V tom okamžiku jí mladý pán zastoupil cestu.

„To není možné!“ vzkřikl zoufale, „tak vy nemůžete odejít!“

„Co mi chcete?“ ptala se slečna.

„Já… mnoho věcí bych vám chtěl říci, je to strašně důležité…“

Dívka byla žádostivá znát ty důležité věci a mladý muž počal: „Víte, jak jsem vám posledně říkal, ohledně tatínka a takové věci…“

Zarazila ho rezolutním posunkem. „O tom nechci už slyšet ani slova. Já bych se na vás musela velmi hněvat.“

„Ne! Nikoli!“ povykoval mladý muž. „Já naopak… o tatínkovi nebude řeč… já tento… nevím, jak bych to pověděl, vy se snad budete horšit, ale já jsem si myslil, kdybyste vy a já… rozumíte… kdybychom my dva byli jako… muž a žena v manželství…“

„Ach!“ vzdychlo si děvče.

Objala mladého pána zářivým pohledem: „To je jako nabídnutí k sňatku?“

„Ano, ano… tak jsem to myslil, ale prosím vás, promiňte mi to, já jsem takový hlupák a nevím, co mluvím…“

„Kdepak,“ usmála se slečna, „tohle vám neprominu…“

„Běda,“ zasténal mladý Štorkán, „už jsem zase něco řekl, co jsem neměl…“

Uchopila ho za chlopně kabátu a zasmála se: „Ó, vaše řeč se mi velmi líbila.“

Trvalo to chvilku, než pochopil. Potom vykoktal: „Vy – ?“

Přikývla: „Vy a já…“

„Tak je to dobré?“

„Znamenité.“

Chtěl ji obejmout, ale ona se mu vysmekla.

„Prosím vás, jak máte uvázanou tu kravatu?“ řekla nevrle. „Co já se s tím člověkem nazlobím! K čemu vypadáte?“

„Já…,“ mumlal mladý muž, „já si podruhé tu kravatu lépe uvážu…“

Počala se zabývat jeho vázankou, a vtom se otevřely dveře a vstoupil starý Štorkán.

„Pardon!“ řekl ten pán a chtěl ustoupit. Syn ho zadržel a pravil: „Můžete vstoupit, tatínku, protože Jarmila a já, víte…“

„My budeme mít svatbu,“ dodala slečna pyšně.

Stařík pochopil a zavzlykal: „Moje děti, tak vy tak? A jejej! A to se na to podívejme! A to jsem rád!“

„Koukáte, co?“ chlubil se mladý.

„Koukám, synu, koukám… Nu dej vám pánbíček štěstí…“

Vztyčil se a počal kazatelsky: „Přijměte moje požehnání, děti, a několik slov do nového stavu. Žijte střídmě a zdržujte se doma. Varuji vás před lehkomyslností a marnotratnictvím. Nestřídmost a zhýralost nevedou k ničemu: mám v tom oboru velké zkušenosti. Kdybych se měl dovědět nějaké nepřístojnosti, pak zakročím s veškerou rozhodností. To víte: já jsem hodný pán, ale přísný…“

Slečna Jarmila vyklouzla ven, svlékla se a usedla k svému psacímu stroji.

„Copak?“ podivil se pan Hustoles.

„Já jsem si to rozmyslila,“ vysvětlila ta slečna, „zůstanu tady.“

„To je dobře,“ zaradoval se sluha, „mám vám pro něco skočit?“

„Skočte!“ velela dívka. „Mám hrozný hlad.“