Otec svého syna

Karel Poláček

55 

Elektronická kniha: Karel Poláček – Otec svého syna (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: polacek36 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Karel Poláček: Otec svého syna

Anotace

O autorovi

Karel Poláček

[22.3.1892-19.10.1944] Spisovatel a novinář Karel Poláček se narodil roku 1892 v Rychnově nad Kněžnou. Pocházel z rodiny židovského obchodníka s koloniálním zbožím. Již od 15 let žil Poláček v Praze, kde dokončoval studium na gymnáziu. Po gymnáziu pak studoval na právnické fakultě Karlovy univerzity, ale studie nevítaně zasáhla první světová válka a Poláček se do Prahy vrací až po ní....

Karel Poláček: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Otec svého syna“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Kancelář firmy Štorkán. Vpravo ve dvou třetinách je scéna přepažena skleněnou přehradou, která má uprostřed dveře s nápisem: Šéf. Vlevo jsou dveře do předsíně. V rohu kachlová kamna. Mezi dveřmi a kamny je rozmnožovací přístroj. V zadní stěně okno. Mezi oknem a přepážkou psací stůl účetního Julínka. Nad ním na stěně klec se stehlíkem, teploměr, diplom spolku vegetářského, pohlednice upevněné červenou stuhou, tablo hádankářského spolku a fotografie. Na okně kaktusy. U skleněné stěny v pozadí skříň. Mezi kamny a oknem psací stůl Ferryho. U přehrady v popředí stolek s psacím strojem Jarmiliným. Věšák. Hodiny nade dveřmi. Šéfovna má v pozadí okno. Je honosněji zařízena nežli kancelář. Velký psací stůl, na něm telefon. V rohu menší stolek s klubovkami. Je ráno. Parýzková zatápí.

 

HUSTOLES: (Vyjde z předsíně.) Dobré jitro!

PARÝZKOVÁ: Dobré jitro!

HUSTOLES: Už mělo být zatopeno!

PARÝZKOVÁ: Opozdila jsem se. Ostatně vždyť vy také.

HUSTOLES: Snad. (Otírá povrchně prach na stolcích.) Slečna Jarmila už by tu měla být. Účetní drží akademickou čtvrt, pan inženýr si chodí, kdy chce, a starý podle toho, jak to včera natáh. Tady jdou hodiny prostě napřed.

PARÝZKOVÁ: Ba ne, jdou dobře. Před chvílí tloukly u Štěpána osm.

HUSTOLES: Jdou, ale na nás přece jen trochu rychle. Musím už jednou udělat pořádek. My držíme zimní čas, rozumíme. Hodiny se pošinou o hodinu později a všichni budeme mít radost, že jsme přišli včas! (Posunul ručičku o hodinu zpět.) No, ne?

PARÝZKOVÁ: Pro mne. (Přikládá.) Raději víc přiložím, dělá se nám zimní čas.

HUSTOLES: (Poklízí.) Tomuhle říkáte zima, paní? Kdybyste ležela v roce sedmnáctým v zákopech poblíže města Baranoviči, pak byste mohla říct s dobrým svědomím: já vím, co je to zima. Ale vy nevíte, co vojna obnáší, tak raději mlčte!

PARÝZKOVÁ: Náhodou vím, co je to vojna. Však mne dost vytrestala.

HUSTOLES: Vás?

PARÝZKOVÁ: Můj přišel z vojny, ruce v kapsách, na práci nebyl k mluvení, jenom kamarádšofty vedl a ty ho měly k pěknejm věcem. Když jsem ho jako napomínala, aby koukal makat, že to k ničemu nevede, tak spustil: Ženská, víš ty, co vojna obnáší? Náhodou jsem starej válečník. Trpěl jsem za Rakouska, nebo ne? Trpěl, povídám. – Tak vidíš, mlč a dej mi svátek, od ženský si nenechám vykládat –

HUSTOLES: Inu, měl svou pravdu.

PARÝZKOVÁ: (Po chvíli zadumání.) Potom v něm chytla kořalka, a to ho, chudáka, sebralo. Jako dnes ho vidím, jak leží na smrtelný posteli, ty jeho ručičky zlatý, co nechtěly dělat, zkříženy na prsou… Ještě mi tak povídá: Kristinko, já bych měl chuť… hádej na co… Nač bys měl chuť? Já na to. Ale to on už mi neřekl… (Utře si oči.) Tak mi odešel a já se nedověděla, nač měl chuť. Na kraj světa bych běžela, abych přinesla, co by rád. – (Sbírá své utěrky, smeták a balíček v novinovém papíře.)

HUSTOLES: Copak je to platný! – Jo, ono se řekne, semhle támhle, ale je to na světě jen samá starost, ale největší starost, to mi věřte, je s dorůstajícím synem. – Víte už tu novinu? Starýmu (Uká…