Otec svého syna

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Pokoj u Štorkánů. V levé stěně dvoje dveře, první do pokoje Štorkána staršího, druhé do pokoje Jiřího. Vpravo vchod do předsíně. Uprostřed okno.

(Štorkán a Jiří sedí u stolu.)

HOSPODYNĚ KRISTINA: (Přináší černou kávu a sklízí ze stolu. Odejde s nádobím vpravo.)

JIŘÍ: Oběd byl dobrý. (Pije černou kávu.)

ŠTORKÁN: Ušel. Nemohu si na to doma zvyknout. V restauraci to bylo lepší. Tady jsi odkázán na to, co ukuchtí taková osoba, kterou jsi sem nasadil. V hospodě sis vybral, na cos měl právě chuť.

JIŘÍ: Ale doma je poctivé jídlo, kdežto v hospodě bůhví co do toho dají.

ŠTORKÁN: A pak je to tam veselejší; hodně lidí a tady se musí člověk dívat jen na tu starou mumii.

JIŘÍ: Mladá neumí tak vařit. V hospodě je draho; musí se šetřit.

ŠTORKÁN: Ale obchodník má chodit mezi lidi, dělat si známosti…

JIŘÍ: Hospodské známosti za nic nestojí, odtamtud nic dobrého nevzejde. A jak říkám, musí se šetřit. Byl nejvyšší čas, že jsem přijel. Budu rád, když vytáhnu naši firmu z dluhů.

ŠTORKÁN: Tak zlé to není, aby nemohl člověk zajít ani do hospody.

JIŘÍ: Ale mnoho do toho nescházelo.

KRISTINA: (Vejde zprava a sklízí ze stolu.)

ŠTORKÁN: Umíš hrát karty? Dali bychom si cinkanou bulku ve dvou.

JIŘÍ: Karty nehraju. Je to marná zábava. Šachy bych si zahrál.

KRISTINA: (Odejde s nádobím vpravo.)

ŠTORKÁN: Dej pokoj s šachy. Jaká je to hra, když se při tom nevidí peníze.

JIŘÍ: (Pokrčí rameny a čte noviny.)

ŠTORKÁN: (Zívá. V předsíni se ozve zvonek.)

KRISTINA: (Po chvíli vejde.) Přišla návštěva. Dvě dámy.

ŠTORKÁN: (Ožije.) Ať jdou dál.

(Valerie s Kamilkou vejdou zprava. Teta Valerie je tlusťoučká dáma se staromódním kulatým kloboukem. Kamilka je dívka s rybíma očima a kyselým obličejem.)

ŠTORKÁN: (Jde jim srdečně vstříc.) Vítám tě, Valerie, i tebe, Kamilko.

JIŘÍ: (Sejme brýle a změří příchozí studeným pohledem, aniž by změnil polohu v křesle.)

VALERIE: Lidičky, to jsem ráda, že jsem zasejc mezi svejma. (Herdou postrčí Kamilku.) Kamilko, polib se s bratránkem!

ŠTORKÁN: (Volá ze dveří vpravo.) Kávu!

KAMILKA: (Pokročí k Jiřímu.)

JIŘÍ: (Obrátí se a podá jí svisle ruku.)

VALERIE: No, co se říká, Kamilko?

KAMILKA: Měl jste dobrou cestu, bratránku?

JIŘÍ: Ušlo to.

KAMILKA: Jste zdráv, bratránku?

JIŘÍ: Ujde to.

VALERIE: To je hlavní věc. (Usadí se s Kamilkou u stolu.)

JIŘÍ:(Čte dál.)

VALERIE: Bože, bože – Jak je tomu dávno, co jsme zde byly, nevíš, Adolfe?

ŠTORKÁN: Již se nepamatuji.

VALERIE: Počkej, hned ti povím. Naposledy jsme tu byly, když spadl ten barák na Poříčí.

KAMILKA: To není pravda, maminko, byly jsme u strýčka, když nám holka pocintala stóru^[4] borůvkovou zavařeninou.

VALERIE: Jdi, ty chytrá! To se stalo dávno před tím, když nám ukradli prádlo na půdě, chceš-li něco vědět.

KAMILKA: Ale, maminko, vy si to pletete…

VALERIE: Mlč a nepovídej! Já vím, co mluvím.

ŠTORKÁN: Na tom nezáleží, hlavní je, že jste tady.

VALERIE: Tak jest!

KRISTINA: (Přinese kávu a zákusky a odejde.)

ŠTORKÁN: Tak, prosím, trochu kávy!

V…